Smrt Pavla I.

Smrt Pavla I.

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra8. září 2007
  • Délka představení3:00 hod.
  • Počet repríz33
  • Derniéra20. říjen 2009

drama moci a tragédie člověka

Jeden z nejvýznamnějších představitelů ruské moderny Dmitrij S. Merežkovskij psal své nejlepší jevištní dílo za pohnuté atmosféry první ruské revoluce 1905. Mistrně v něm vystihl dvojí tvář nemilovaného syna Kateřiny Veliké, cara Pavla I. - bezskrupulózního tyrana, řádící bestie, i něžného milence a sentimentálního snílka. Na ruskou scénu se drama dostalo až po pádu samoděržaví a posléze ve dvacátých letech, (kdy již autora bolševický režim přinutil odejít do emigrace), prošlo úspěšně evropskými jevišti. Historicky věrné, psychologicky výstižné a dramaticky strhující podání přízračného ovzduší despocie a její krutosti v kontrastu s křehkostí člověka – to vše vytvořilo z Merežkovského hry jeden z nejsugestivnějších obrazů ruských dějin. Zároveň se jedná i o mimořádně silné dílo plné nadčasových dimenzí. Na půdorysu společenské tragédie rozvíjí se i tragédie rodinná, v závěru nabývající mohutnosti antických tragédií.

Po vysoce ceněných, (a oceněných), inscenacích Prostopášník, Znamení kříže a Amfitryon se jedná o další režii Hany Burešové na scéně našeho divadla.

Autor

  • Dmitrij Merežkovskij

Asistent režie

Překlad

  • Danuše Kšicová

Kostýmy

  • Zuzana Štefunková

Scéna

  • Tomáš Rusín

Hudba

  • Vladimír Franz

Pohybová spolupráce

Marie Fjodorovna, carevna

Pavel I., car

Alexandr, jejich syn, následník

Konstantin, jejich syn, velkokníže

Alžběta, Alexandrova žena

Anna Gagarinová, Pavlova milenka

Petr Alexandrovič Pahlen, hrabě, vojenský gubernátor Petrohradu

Talyzin, generál, velitel Preobraženského pluku

Skarjatin, baron, štábní kapitán

Tatarinov, kníže, plukovník

Mikuláš Zubov, kníže

Platon Zubov, kníže, jeho bratr

Benigsen, hrabě, generál

Argamakov, pobočník velitele palácové stráže

Rogerson, dvorní lékař

Kutajsov, vrchní štolba

Rozen, baron, štábní kapitán

Volkonskij, kníže, poručík

Dolgorukij, kníže, poručík

Gardanov, kornet

Kuzmič, vojenský sluha

Poltorackij, velitel palácové stráže

Naryškin, dvorní maršál

Golycin, vrchní ceremoniář

Gruber, jezuita

Kirillov, stráž

Ropšinskij, stráž

Feďa, vojenský sluha

Livenová, hraběnka, dvorní dáma

Volkovová, dvorní dáma

Mamajev, generál

Amvrosij, metropolita

Důstojník, hofmistr

Palácová stráž

Plzeň tleskala...

Kateřina Kočičková 15. září 2008 zdroj MF Dnes

Plzeňské publikum nejraději chodí na česká divadla a v tomto ohledu jim festival nabídl velký výběr: přehlídka pozvala zahraniční kritiky, kterým chtěla nabídnout reprezentativní průřez z domácí tvorby.
 
Hned na úvod naservíroval Smrt Pavla I. Městského divadla Brno s vynikajícím výkonem Erika Parduse coby carského diktátora, muže několika tváří – zupáckého krutovládce, udílejícího drakonické tresty za špatně dopnuté knoflíky uniformy, poťouchlého žertéra i něžného poetického milence. 
 

Impozantní a sugestivní nástup

Viktor Viktora 13. září 2008 zdroj Plzeňský deník

Mezinárodní festival Divadlo 2008 nabídl fascinující inscenace ze Srbska i z Brna
šestnáctý ročník mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni se ohlásil vskutku impozantním a sugestivním nástupem. Postaraly se o to bělehradské divadlo Ateliér 212 a Městské divadlo Brno.
Dmitrij Sergejevič Merežkovskij (1866-1941) je řazen k tvůrcům ruského symbolismu. S přesností historického i psychologického detailu však ve smrti Pavla I. vybočil z náznaků a vytvořil dokonalé, strhující panorama. S neméně dokonalou invencí, moderním cítěním a úctou k textu se dramatu režijně chopila Hana Burešová. Po tři hodiny udržela napjatou pozornost hlediště. Ta se stupňovala až k závěrečnému triumfálnímu potlesku.
 
Brněnské divadlo disponuje velkým činoherním souborem (v Plzni mu musíme závidět), kde panuje absolutní herecká suverenita. Hrůznost vlády i soudu paranoického cara, v nichž dojímají jeho lidská citová prozření, spiknutí a vražda komponovaly monumentální horizont, na němž excelovali skvělý Erik Pardus (za postavu Pavla obdržel Cenu Thálie), korektní a neúprosný režisér události Igor Ondříček (gubernátor Petrohradu Pahlen) a Petr Štěpán zajíkající se obavou z otce i moci (následník trůnu Alexandr).
 

Divadlo Plzeň otevřela impozantní Smrt

Jiří P. Kříž 11. září 2008 zdroj Právo

V západních Čechách začal ve středu šestnáctý mezinárodní festival věnovaný jihu Evropy
Do teplých krajů se letos vydá šestnáctý mezinárodní festival Divadlo Plzeň, který byl ve středu večer za účasti představitelů kraje a města, teatrologů, kritiků a řádky hostů ze zahraničí slavnostně zahájen v Komorním divadle J. K. Tyla.
 
V programu převažují totiž divadelní soubory z jihu Evropy: z Chorvatska, Itálie, Slovinska, Srbska. Zagrebačko kazaliště mladih, Divadlo Atelje 212 Beograd a srbský Johan a Mamapapa se představily dokonce už včera před otevřením přehlídky.
 
Bravo pro Parduse
Vrcholem prvního dne byla událost - uvedení Merežkovského Smrti Pavla I. režisérky Hany Burešové a Městského divadla Brno.
Za všechny superlativy výčet ocenění: Cena Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 2007, a táž ocenění pro Vladimíra Franze za nejlepší hudbu a pro představitele titulní role Erika Parduse za nejlepší mužský herecký výkon. Výjimečnost Pardusovy kreace potvrdila i Cena Thálie Herecké asociace. Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem vrátili na česká jeviště Dmitrije Merežkovského, kterého donedávna neznali ani maturanti z ruštiny.
Jeho Smrt se v Československu poprvé a naposledy hrála ve dvacátých letech.
Autor z Ruska utekl před bolševickou revolucí. Umřel v Paříži roku 1941.
Smrt je napínavý příběh: trochu detektivka, trochu zamyšlení nad rozporuplnou érou samoděržaví konce 18. století.
Pravoslavně liturgickými harmoniemi, ale i temnými, až hororovými tóny vybavil inscenaci sběratel Radoků – mistr Franz.
Ukázněný, přesný, strhující výkon Erika Parduse v titulní roli! V polohách od vojensky zupáckého krutovládce, sebevědomého, ale stárnoucího manžela a milence až k nebožákovi štvanému spiklenci, směšně nakaženými – řekněme francouzskou revolucí...
 

Smrt Pavla I. v Brně - další z inscenačních vrcholů

Josef Mlejnek 16. leden 2008 zdroj virtually.cz

Městské divadlo v Brně mělo před několika lety šťastnou ruku, když vsadilo na spolupráci s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem a režisérkou Hanou Burešovou. Po řadě úspěšných inscenací (Kamenný most aneb Prostopášník, Znamení kříže a další) se obě umělecké opory pražského Divadla v Dlouhé v Brně prezentovaly inscenací dramatu ruského spisovatele Dmitrije Sergejeviče Merežkovského Smrt Pavla I. Svým způsobem navázali na představení Obrazy z francouzské revoluce, které mělo na jejich pražské scéně premiéru před sedmi lety. Obrazy byly ovšem spíše encyklopedickým přehledem, který vyvrcholil vražedným „samoděržavím“ Rousseauovy všeobecné vůle, prostřednictvím, jak jinak, obzvlášť k tomu uzpůsobených jednotlivců, zatímco tragický individuální příběh ruského panovníka z doby neklidného přelomu osmnáctého a devatenáctého století charakterizuje samoděržaví v celé jeho ruské specifičnosti. Pavel I. Romanov bývá hodnocen rozporně. Upřímně nenáviděl svou matku Kateřinu Velikou a po nástupu na trůn tento podivín také uzákonil, že carevnou se žena může stát pouze a jen tehdy, nebude-li genealogicky po ruce široko daleko žádný muž. Potlačil konstituční prvky, ale na druhou stranu byla robota na carském zkrácena o celý den. V příznivějším světle vidí Pavla Poláci: jednak propustil z vězení jejich národního hrdinu Kosciuszka, jednak se (patrně mylně) považoval za syna posledního polského krále Stanislava Augusta Poniatowského. Dohady zůstane obestřena také panovníkova smrt, na které měl mít svůj aktivní podíl jeho syn a nástupce na trůnu Aleksandr. Merežkovskij ve svém dramatu aktivní spoluúčast mladého careviče na vraždě prakticky nepřipouští. Brněnská inscenace podivínské až zběsilé prvky carovy povahy ještě zvýraznila. Erik Pardus v hlavní roli ztělesňuje člověka vyšinutého, šíleného, dvojpólovou bytost, která silně připomíná římského císaře Caligulu. Pro nepatrnou věc se rozlítí a nechává k smrti zbičovat velitele stráže, na druhé straně se v lyrických lítostivých výlevech svěřuje jako bezbranné dítě své milence „Anušce“, kněžně Gagarinové (Evelína Jirková). Velice přesvědčivý je představitel Pavla i těsně před jeho smrtí: jde o statečnost umanutého člověka nebo o histriónskou prózu? O obojí, ale v jednom nedílném scénickém osudu. Mladý carevič Aleksandr (Petr Štěpán) si libuje v Rousseauových spisech, které nachází mezi knížkami po babičce. Ve Francii se samotářovy ideje stačily už zvrátit ve svůj protiklad, ale v Rusku čekaly na svou příležitost dalších více než sto let. Zatím se pouze chytaly drápkem v elitě - názorně to uvidíme při diskuzích společnosti u carského dvora. „Babička“ Kateřina se sice přátelila s velkým Voltairem, ale na druhé straně nechala bez mrknutí oka vyvézt na Sibiř cca 80 000 římskokatolických „uniatů“. Šlechta, jíž leží krom osudu Ruska na srdci také, a to až na prvním místě, vlastní prospěch, se chce Pavla zbavit. Všechny aristokraty převyšuje a většinou i úspěšně jimi manipuluje hrabě Pahlen, hlavní osnovatel spiknutí. Igor Ondříček vytvořil z této postavy i herecky rovnocenný protějšek cara. Pruská rybí krev spojená se zvláštní elegancí, přesnost, střízlivá věcnost v úsudku se zaujetím hráče. Přesvědčí samotného cara, že se ve snaze jej zachránit sám postavil do čela spiknutí... Scéna je statická jen zdánlivě: zavěšené „mondrianovsky“ pojednané pláty (většinou bílé, jeden zelený pro důstojenství moci, jeden červený pro chvíle, kdy teče krev) působí přesně jako kontrapunkt nejen k výbušným scénám, které vrcholí carovraždou, ale i k dynamické hudbě Vladimíra Franze. Na překážku splavnosti strhujícího děje je místy pouze poněkud drhnoucí akademický překlad. Řediteli Městského divadla v Brně Stanislavu Mošovi se občas hořce vyčítá, že vsadil na komerci a že se žene pouze za diváckým úspěchem. A když protivníci musejí se skřípěním zubů uznat Mošovy manažerské schopnosti, snaží se ho zpochybnit jinak. Viděl jsem zcela nekomerční a umělecky výtečné představení Smrti Pavla I. až při desáté či jedenácté repríze. Vyprodané divadlo a na závěr potlesk, o jakém si mnohé scény mohou nechat zdát při svých premiérách. Kde se asi stala ta nezisková chyba?

 

Parabola o labilitě moci

Vít Závodský 10. prosinec 2007 zdroj Týdeník Rozhlas

O třísouborovém Městském divadle Brno tu a tam slýcháme jako o scéně inklinující k podbízivé komerci. Pravda, repertoárovou linii, která je obecenstvem asi nejvyhledávanější, představují muzikálové inscenace. Ty zde jsou systematicky pěstovány - ať už jde o tituly převzaté ze zahraničí (Oliver!, Čarodějky z Eastwicku, Fame) anebo původní tvorbu (Svět plný andělů, Koločava, Nana). Neméně významnou součást nabídky divadla tvoří ovšem i výrazné činoherní počiny, například první české uvedení Mittererova dramatu V jámě lvové (o pražské inscenaci této hry v TR 50/2007).

Shodou okolností již několikrát zahajovaly sezony MdB inscenace renomované pražské režisérky Hany Burešové (Kamenný host, Znamení kříže, Amfitryon; vesměs se dočkaly významných ocenění). Podobně tomu bylo i letos v případě u nás málo známého historického dramatu Dmitrije Sergejeviče Merežkovského Smrt Pavla I. Objevilo se pouze po první světové válce v Plzni a poté ve „zlaté kapličce“, přičemž v MdB vhodně rozhojnilo předchozí pohledy do ruského klasického odkazu. Předlohu nově přetlumočila brněnská univerzitní profesorka Danuše Kšicová a do jejího mimořádně důkladného programového tisku dramaturgicky přispěl Štěpán Otčenášek, Pavel Klein a Jiří Záviš.

U nás hojně vydávaný symbolista, básník, prozaik a náboženský myslitel Merežkovskij pobýval ve francouzské emigraci, kde také v tíživé atmosféře po porážce revoluce z roku 1905 vznikla rozsáhlá vícevrstevnatá tragédie jako první díl volné trilogie. Historicky poučený autor v ní zachytil několik jarních dnů roku1801, kdy byl šlechtickými spiklenci svržen a ve svém petrohradském paláci zabit rozporuhodný potomek Kateřiny Veliké Pavel I., vzápětí vystřídaný svým synem, pozdějším účastníkem napoleonských válek Alexandrem I. Režisérka bohatě zalidněnou hru částečně - leč možná ještě málo - zredukovala. Tříhodinový večer s retardujícími přestavbami osmi obrazů není pro divácké soustředění právě snadný. Vertikálně členěná nepopisná scéna Tomáše Rusína ovšem vychází inscenátorům vstříc. Merežkovského vynalézavý princip kontrastu a ambivalentních postav i situací zvýrazňuje žánrově nejednoznačné nastudování, ve kterém hraje významnou roli instrumentální i vokální hudba Vladimíra Franze, podtrhující dramatičnost děje, i dobové kostýmy Zuzany Štefunkové, která promyšleně pracuje s barvami jako nositeli významů a emocí. U dvorských intrik podtrhla režisérka jejich nadčasovou platnost. Dusivé ovzduší všepohlcujícího strachu - typické pro jakékoli diktátorské režimy - vyzařuje jak z mrazivých ansámblových sekvencí, tak z ústřední panovnické figury. Erik Pardus ve své životní roli plasticky vystihl (ve spolehlivém srozumění s představiteli dalších postav, například s Igorem Ondříčkem, Petrem Štěpánem, Irenou Konvalinovou, Pavlou Ptáčkovou či Evelínou Jirkovou) nevypočitatelnost paranoidního despoty, provokujícího kašpara i zranitelného zamilovaného snílka.

Vraždu cara Pavla chystají v Dlouhé

Jiří P. Kříž 9. listopad 2007 zdroj Právo

Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem předvedou v Praze, jak se  dělá Inscenace roku Jedna  z nejlepších inscenací roku 2007 se v pátek 9. listopadu zjeví v Divadle v Dlouhé.
Jeho kmenová  režisérka Hana Burešová nastudovala Smrt Pavla I. Dmitrije Merežkovského v MD Brno. Je moc dobré, že ji budou moci  objevit také Pražané.
 Brilantní drama u nás takřka neznámého autora, který z Ruska utekl před revolucí. Umřel v Paříži v roce 1941. Ve Smrti Pavla I. líčí zavraždění cara, syna Kateřiny Veliké, na trůnu předchůdce Alexandra, na jehož bedrech  ležela o několik let později  tíha války s Napoleonem. Burešové se v Brně mimořádně daří. Připomínám obraznost a sílu jejích inscenací Prostopášníka, Znamení kříže, Amfitryona.
Bravo pro Erika Parduse Ukázněný, přesný, strhující herecký výkon Erika Parduse v titulní roli. V polohách od vojensky zupáckého krutovládce, sebevědomého, ale stárnoucího manžela a milence až k nebožákovi štvanému spiklenci, směšně nakaženými evropským jakobínstvím.
 A plejáda dalších postav ztvárněných Igorem Ondříčkem (vlastenec hrabě Pahlen), Petrem Štěpánem (následník Alexandr), Pavlou Ptáčkovou (jeho žena Alžběta), Viktorem Skálou (plukovník kníže Tatarinov), Irenou Konvalinovou (carevna  Marie Fjodorovna), Evelínou Jirkovou (Pavlova milenka Anna Gagarinová)...  Neváhejte.

Balada o smrti cara gosudara Pavla Prvního

Jiří P. Kříž 17. říjen 2007 zdroj Právo

Balada o smrti cara gosudara Pavla Prvního Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem předvedli, jak se dělá Inscenace roku 2007

Kdo znáte jméno Dmitrij Merežkovskij? Ani donedávna povinní maturanti z ruštiny ne. Však jeho Smrt Pavla I. se v Československu poprvé a naposledy hrála ve 20. letech. Až ji objevil dramaturg Štepán Otčenášek. Pro režisérku Hanu Burešovou, ale hlavně pro nás.

Na scénu MD Brno postavili ti dva brilantní drama autora, kterého neznáme, protože z Ruska utekl před revolucí. Umřel v Paříži roku 1941. Ve Smrti Pavla I. líčí zavraždění cara, syna Kateřiny Veliké, na trůnu předchůdce Alexandra, na jehož bedrech ležela o několik let později tíha války s Napoleonem.

Detektivka i drama

Burešová jako by v MdB realizovala velká plátna, na která s výjimkou potopou v roce 2002 zničených Obrazů z francouzské revoluce nemá prostor v Divadle v Dlouhé. Připomínám obraznost a sílu Prostopášníka, Znamení kříže, Amfitryona. Smrt Pavla I. je napínavý příběh: trochu detektivka, trochu zamyšlení nad rozporuplnou érou samoděržaví. Pravoslavně liturgickými harmoniemi, ale i temnými, až hororovými tóny vybavil inscenaci mistr Vladimír Franz. Průhledné variabilní plochy a látková stěna scénografa Tomáše Rusína, otevírající a uzavírající příběh. Impresivní kostýmy Zuzany Štefunkové vystihují konec 18. století - od aristokratismu až po bědnost cara-štvance. Ukázněný, přesný, strhující herecký výkon Erika Parduse v hlavní roli.

V polohách od vojensky zupáckého krutovládce, sebevědomého, ale stárnoucího manžela a milence až k nebožákovi štvanému spiklenci, směšně nakaženými - řekněme evropským jakobínstvím.

A plejáda dalších postav ztvárněných znamenitě Igorem Ondříčkem (vlastenec hrabě Pahlen), Petrem Štěpánem (následník Alexandr), Pavlou Ptáčkovou (jeho žena Alžběta), Viktorem Skálou (plukovník kníže Tatarinov), Irenou Konvalinovou (carevna Marie Fjodorovna), Evelínou Jirkovou (Pavlova milenka Anna Gagarinová)...

Jenom mi provokativně napadá. Kdy takové velkolepé, vynikající umělecké divadlo nastudují v „nekomerčním“ Národním divadle? Ještě dlouho ne.

Dvojí stránka diktátorské mentality

Zdeněk Hořínek 16. říjen 2007 zdroj Divadelní noviny

Historické drama o smrti cara Pavla I. (1754-1801) napsal ruský romanopisec a esejista Dmitrij Merežkovskij roku 1907. U nás bylo poprvé uvedeno roku 1919 v Plzni a rok nato v pražském Národním divadle. Pro současnost hru Smrt Pavla I. znovuobjevil dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová ji nastudovala v brněnském Městském divadle. Koncepce dramatu i inscenace je důsledně založena na protikladech a kontrastech. Střídají se scény veřejné a soukromé, vážné a groteskně komické, vypjatě dramatické a intimně ztišené. To napovídá hned výtvarné řešení: pestré historizující kostýmy (Zuzana Štefunková) v odstínech bílé, černé, šedé, rudé kontrastují s geometricky pojatou scénou (Tomáš Rusín), jejímiž základními prvky jsou mimo skrovného nábytku (stoly, židle, pohovky) průsvitné obdélníkové panely a pojízdné praktikábly opatřené schůdky. Barevné odlišení kostýmů je jistě významonosné, ale nespokojuje se s konvenčními představami - třeba bílou barvu zde spíše než s nevinností spojujeme s intimitou a bezradností, pasivitou, letargií. Scéna spolu s osvícením a zadními projekcemi sugeruje chladnou atmosféru zasněžené krajiny. Různě přemisťované a nastavované panely naznačují nepřehledný, bludišťovitý terén chodeb a komnat. Proměny prostředí obstarávají svým zmateně produktivním hemžením četní sluhové scény, jejichž bodáky a uniformy zároveň budí dojem všeobecného ohrožení a střežení. Ráz prostředí a atmosféry pak ještě dotváří všudypřítomá hudba Vladimíra Franze, jež vedle funkce ilustrativní a metaforické (bubnování, troubení, pochody, zlověstné krákání vran) mocně působí i jako činitel dramatický, jenž nedovolí, aby při přestavbách poklesl vzruch a napětí, a na druhé straně jemně podmalovává privátní výjevy a sentimentální výlevy.

Základní protiklad a kontrast však tkví v samovládcově rozporném charakteru a šokujícím chování, jehož důsledkem je nesnesitelné napětí mezi mocí a společností. Tu ovšem nereprezentuje lid, ale političtí a vojenští funkcionáři. Erik Pardus dostal zřejmě v titulní roli svou životní příležitost a zvládl ji fascinujícím způsobem. Náhlými a nelogickými, nečekanými, a přece všelijak motivovanými proměnami nálad, sahajícími od bezohledné agresivity ke zjihlému sebedojímání, rozšklebenou a hned zase strnulou mimikou, potrhlými pohyby a gesty, které se do něžnosti zklidní jen v náručí milenčině - vyvolává ambivalentní pocit, že jde zároveň o krutého a nebezpečného šílence, ale i o hluboce zranitelného senzitiva.

Pavlova nevypočitatelnost se zřetelně promítá do dvorského řádu, předvedeného hned v úvodním obrazu vojenské přehlídky. Militaristická přesnost a přísnost se tu kříží s nahodilostí. Zasloužilý šikovatel je za nepatrnou chybu odsouzen carovým vzteklým rozmaren ke čtyřem stům ranám holí. Přehlídka vojenské síly (v níž oceníme obětavé úsilí mladíků, kterým zřejmě zůstala upřena výhoda povinné vojenské služby) je zároveň nadmíru názornou demonstrací politického systému. Vadilo mi na ní jedině to, že hlučná hudba občas překrývala texty carových rozkazů a velitelských komentářů.

Iniciátor a hlava proticarského odboje hrabě Pahlen je v podání Igora Ondříčka vzhledem i povahou, svou klidnou autoritou carovým pravým opakem - vysoký, vojácky ztepilý, s nečitelným výrazem tváře, pod nímž tušíme skryté záměry i melanchlickou skepsi člověka, který ví dost na to, aby mohl pochybovat o změně k lepšímu. Výmluvně to dokládá obraz spiklenecké schůze, v němž se politické spory střídají s hovory o děvkách a chlastu, v němž vysoké proklamace jsou přerušovány opileckým křikem a rejem. Nápadně se zde uplatňují zejména silácky neurvalý Tatarinov Viktora Skály a oplzlý šašek Skarjatin Jana Mazáka, oč zaostalejší, o to rozječenější. Bujná spiklenecká anarchie se nakonec jeví stejně absurdní jako mrazivě nelidský řád. Vyústěním spiklenecké aktivity a dramatickým vyvrcholením večera je obraz vraždění cara, jehož chaotický průběh dokumentuje duševní stav spiklenců, zmítaných zběsilostí i strachem, který se kryje za anonymitu zasazených ran. Mezi oběma tábory se potácí postava následníka trůnu, Pavlova syna Alexandra. Petr Štěpán vyjadřuje jeho nerozhodnost - v kontrastu se svou urostlou mužností - línými postoji a „polehy“ (charakteristické spočívání na bělostné pohovce), jež prokládá hysterickými výbuchy nejistoty a bezmocného odporu. Jeho bratr Konstantin (Ondřej Smysl) figuruje sice na pozadí děje, jeho ironickým komentářům by však prospěla větší průraznost.

I když jde ve hře především o mocenské, v tehdejší situaci převážně mužské záležitosti, Merežkovskému se podařilo vyjádřit trojí typicky ženský postoj a úděl. Žena podrobená a zavržená, oběť mužské svévole carevna Marie Fjodorovna (Irena Konvalinová) slabošsky poletuje v křehké snaze upoutat pozornost, s prostoduchým výrazem se diví všemu a ničemu nerozumí. Teprve v tragickém závěru získáva skrze opravdové utrpení lidskou důstojnost. Žena těšitelka - Pavlova milenka Anna Gagarinová (Evelína Jirková), v jejímž hřejivě smyslném objetí nalézá car chvilku klidu a vyrovnanosti. A konečně žena aktivní - Alexandrova manželka Alžběta (Pavla Ptáčková) se s mužskou rozhodností marně snaží vyvolat v partnerovi odhodlanost k činu. Režisérka Hana Burešová si spolu s dramaturgem připravila (eliminací řady postav a krácením zejména druhé půle) optimální verzi scénického textu, suverénně zvládla složité kolektivní dění, udržela strhující, promyšleně stupňované napětí v hlučně veřejných i ztišeně intimních výjevech, kontrastně odlišila rozmanité žánrové polohy a vedla herce hlavních rolí k dráždivě ambivalentnímu pojetí charakterů.

Rozpornost postavy Pavla I. jasnozřivě postihuje dvojí stránku diktátorské mentality, v níž se zvířecí krutost může překvapivě snoubit se (zdánlivým) humanismem utopických snah. Odráží se zde i legendární ruský mesianismus, pokoušející se vlastními silami řešit světové problémy a stát se tak spasitelem všehomíra. Pavlův způsob vládnutí může připomínat nejen bizarní manýry různých soudobých tyranů a tyránků, ale též politické a diplomatické praktiky totalitních režimů.

Stará hra, v níž můžeme hledat podobnosti stejně se Shakespearem jako s Dürrenmattem, působí v dnešní tvořivé interpretaci jako hra na výsost aktuální.

Babí léto v Praze, Brně a v Plzni

Vladimír Just 1. říjen 2007 zdroj Literární noviny

Další divadelní zápisník se věnuje dvěma výjimečným inscenacím v Divadle Komedie a v Městském divadle Brno

Kdyby nic jiného, pak samotné uvedení historického dramatu Dmitrije Merežkovského Smrt Pavla I. v Městském divadle Brno (režie Hana Burešová, hudba Vladimír Franz, scéna Tomáš Rusín) je v kontextu současného českého divadla významným dramaturgickým objevem. Tu sto let starou hru o jednom nadvakrát zpackaném, nakonec jakž takž ušolichaném krvavém puči proti dětinskému, ale o to nebezpečnějšímu carskému despotovi a o antihrdinském zrodu pozdějšího hrdiny napoleonských válek cara Alexandra, jako by napsal - a to docela nedávno - Friedrich Dürrenmatt: pracuje totiž s paradoxem jako se základní pravdou dějin. Paradoxní je tu dějinná úloha „revolučních“ mas a jejich vůdců (jeden každý je notorickým zbabělcem, žvanilem, opilcem či oportunistou, teprve dohromady vytvoří krvavou četu, jejíž heroizované skutky pak falešně medializovány vstoupí do dějin), paradoxní je sám „dubčekovský“ slaboch Alexandr (skvělá, důsledně na hraně nesnesitelnosti držená kreace Petra Štěpána), jehož je nutno k revoluční akci a na uvolněný trůn doslova dokopat a dostrkat. Paradoxní je „revoluční“ úloha energických, dnes bychom řekli emancipovaných žen, kroutících zbabělými mužskými krky (Alexandrova žena Pavly Ptáčkové), paradoxní jsou i obě osudové carovy ženy a jejich rozporuplné city k despotovi (rezignovaná, totálně vykolejená carevna Marie Ireny Konvalinové, nekriticky milující milenka Anna Evelíny Jirkové). Kráčejícím paradoxem je i sám titulní hrdina, jenž je - po kolikáté už - další nezapomenutelnou kreací Erika Parduse. Jeho Pavel se nejprve představí jako koncentrát až hitlerovské krutosti, pomstychtivosti a sekernické zběsilosti, bazírující na nepodstatných maličkostech (jeho vztah k podřízeným, s nimiž si hraje jako kočka s myší, ovšem už překvapivě přesně předjímá ledacos ze Stalinovy paranoie). Vzápětí jej však do hravé infantility a až dětské bezbrannosti poněkud zlidští zaslepující zamilovanost vůči milence (v těchto chvílích car připomíná Werichova peruánského místokrále ze známého Meriméeova Kočáru nejsvětější svátosti). A samozřejmě že přímo ztělesněním paradoxního pojetí dějin je mefistofelská postava vojenského gubernátora Pahlena jako hybatele veškerého dění, jakéhosi Josefa Fouchého na ruský způsob, který je ochoten konečnému „dobrému“ cíli totálně podřídit veškeré „špatné“ prostředky, včetně lží, intrik a lidských životů (znamenitý Pardusův protihráč Igor Ondříček).

Jasnozřivá skepse, s níž geniální Merežkovskij od počátku hodnotil jako absolutní metafyzické zlo revoluční události včetně pozdější bolševické revoluce („...naše ruské neštěstí je pouhý díl celosvětového neštěstí. My jsme první, ale zdaleka ne poslední...“,1922), umožnila Haně Burešové vytvořit v Brně - po pražských Obrazech z dějin francouzské revoluce a Běsech - další velké historické plátno, které pokračuje v tradici velkých radokovských jevištních reflexí dějin, jež tak znepokojivě připomínají i současné dění doma i ve světě.

Další hit režísérky Burešové

Luboš Mareček 29. září 2007 zdroj MF DNES

Historické drama Smrt Pavla I., jehož autorem je slavný ruský symbolista Dmitrij Merežkovskij, vyšlo přesně před stoletím. Merežkovského nejoceňovanější dramatický text nyní v režii Hany Burešové „oprášili“ v Městském divadle Brno. Hra z posledních tří let života ruského imperátora se na tuzemských jevištích naposled objevila v roce 1920. V titulní roli zavražděného cara exceloval velký český herec Eduard Vojan.

S odstupem téměř devíti dekád se ke hře vrátil činoherní soubor. V divadle se objevil dramaturgicky zajímavý, režijně působivý a divácky náročný kus. I přes bezmála povinné poukazy divadelníků na nadčasovost textu však diváka čeká zejména efektní historický obrázek. Poutavé špiclování v zákulisí mocných, zpečetěné neodvratným mordem, je divácky třaskavější než avizované podobenství o hroutících se krutovládách.

Úspěšný tandem

Režiséka Hana Burešová ve spolupráci s dramaturgem a životním partnerem Štěpánem Otčenáškem vytvořila pro Městské divadlo Brno už čtvrtou inscenaci se zdejší činohrou. Tandem Burešová-Otčenášek už dříve stvrdil v Brně pověst vynalézavých divadelních „archeologů“: přišel s rokokovou komickou operou, mysticky zaníceným barokním dramatem i klasicistní tragikomedií inspirovanou antickým mýtem.

Éra intrik a soubojů

A letos hned počátkem nové divadelní sezony Burešová zamířila do starého Ruska. V tragédii Smrt Pavla I. vylíčil roku 1907 Dmitrij Merežkovskij poslední tři roky života ruského cara - despoty i slabocha, který byl roku 1801 zavražděn a na trůně vystřídán svým synem Alexandrem I. Na rozdíl od předchozích brněnských látek Burešové se tady rýsuje ponurý obrázek plný intrik a mocenských soubojů, ze kterých navrch vzlíná osobní tragédie protagonisty.

Přízračně nasvícená i nalíčená inscenace sází na kontrasty: dějinné i divadelní. Despota v podání Erika Parduse se zprudka mění v zuřivého tyrana, hysterického skřečka či dětinského milence. Účinné dramatické napětí vzniká mezi povinným zbožňováním nevypočitatelného cara a pikly svobodomyslné šlechty. Aristokracie osnující převrat proti samovládci není však příslibem demokratičtějších pořádků, ale tlupou lidí, kteří se bojí o svá koryta. Z ansámblu se herecky daří Eriku Pardusovi měnícímu pružně grimasy i rozpoložení. Líbivou polohu slizkého intrikána obešel Igor Ondříček jako hrabě Pahlen lavírující mezi službou panovníkovi a vlasti. Zajímavou studií rezignované upozaděné ženy je carevna Ireny Konvalinové. Více než milou perličkou je dvojrole Michala Nevěčného.

Pavlova fascinace pruským vojenským drilem je v inscenaci až cítit. Z carových napoleonských oblečků, z pudrově bílých paruk (kostýmy Zuzana Štefunková) či z vojenských pořadovek vane výmluvný armádní odér. Padnoucí uniformy, mnohde mrtvolně bledé líčení dotahují režisérčino vidění. Burešová inscenuje tragédii náladového cara místy i groteskně. Přípravu převratu ožralými šlechtici a nastávajícími vrahy vykreslila s až pobavenou jízlivostí. Urození lidé pitvorně mění pořádky hubou zkřivenou flaškou vodky.

Přízračnou atmosféru tříhodinového večera dotváří rozvleklé, ale funkční přestavby. Geometrizující scénu Tomáše Rusína funkčně krájejí bílé zástěny a panely, za nimiž tu probleskávají svíce, tu se míhají stíny. Ale náladu inscenace nejvíc posiluje všudypřítomná hudba Vladimíra Franze, který využil třeba spinet nebo citace pravoslavných zpěvů. Burešová v Brně vzkřísila další zajímavý text. Vytvořila vcelku uměřenou, sugestivní, ale ne křiklavou inscenaci o zajímavé historické postavě, která byla stejně nevyzpytatelná jako zákruty moci.

Smrt Pavla I.

David Kroča 1. prosinec -1 zdroj ČRO 3 Vltava

Drama Smrt Pavla I. vzniklo během ruské revoluce v roce 1905 a u nás se hrálo v pražském Národním divadle ve dvacátých letech. Málo známá hra líčí poslední fázi spiknutí v roce 1801, které vyvrcholilo vraždou cara Pavla I. a korunovací jeho syna Alexandra.

Režisérku Hanu Burešovou lákalo nejen nadčasové podobenství o výměně diktátorů, ale i složitá a rozporuplná titulní postava. Pavel I. v dramatu vystupuje jako nemilosrdný tyran, který nechává vojáky bičovat třeba kvůli krátkému copu na paruce, ale také jako dětsky bezbranný milenec, jenž se bázlivě choulí v ženském klíně. Režie inscenuje Smrt Pavla I. jako velké výpravné plátno, jehož hlavním tématem je strach. Strach z panovníka i panovníkův strach. Stísněnou atmosféru pomáhá dokreslovat sterilní scéna Tomáše Rusína, který navrhl dekorace v podobě průsvitných závěsných obdélníků s dominantní bílou a červenou barvou. Skvělá hudba Vladimíra Franze je hrozivě monumentální, v některých pasážích, zvláště při přestavbách, připomíná působivé filmové melodie.

Poměrně spolehlivým představitelem Pavla I. je Erik Pardus, jemuž se daří jak v poloze řvoucího všemocného tyrana, tak i v okamžicích ztišení, kdy dává hnutí mysli najevo pouze v mimice. Následníka trůnu Alexandra hraje Petr Štěpán jako ušlápnutého chudáčka, slabocha, jehož ruku vedou spiklenci a v lepším případě vlastní žena v podání uměřené Pavly Ptáčkové. Povedenou figuru carova protivníka vytvořil Igor Ondříček. Hlavního organizátora spiknutí pojal jako přímočarého cynika, jenž jedná chladně, racionálně, na první pohled jen s víceznačným úsměvem na rtech.

Smrt Pavla I. patří mezi dramaturgické objevy, které na jevišti Městského divadla v Brně mají již své stálé místo.

Dva úspěšné úvody

-jgp- 1. prosinec -1 zdroj Úspěch 1

Svoji 63. sezonu zahájilo Městské divadlo Brno tím, že hned v září pozvalo diváky na dvě premiéry, které se setkaly s příjemným ohlasem. Každá u nich však měla jiné zaměření. Představení, uváděné na Činoherní scéně, je strhující freskou života v Rusku za despotického cara Pavla I., kterého výtečně ztvárnil Erik Pardus. Je v povědomí diváků znám především jako komik, ale již několikrát prokázal, že dokáže zvládnout i role vážného pojetí. Jeho car Pavel I. je běsnící živel, nemající slitování, ale i roztoužený, zamilovaný muž, či nejistý, až zbabělý panovník v ohrožení. Skvělý je (psáno o druhé premiéře 9. 9. t.r.) také Igor Ondříček jako hrabě Pahlen, gubernátor Petrohradu, muž, který v podstatě řídí veškeré dění, dokáže být lstivý i mstivý. Avšak nijak nezaostávají ani další aktéři, např. Petr Štěpán (Alexandr, následník trůnu), Oldřich Smysl (Konstantin, druhý carův syn), Ladislav Kolář (generál Talyzin), možno však jmenovat další: Zdeňka Junáka (Mikuláš Zubov), Viktora Skálu (kníže Tatarinov), Josefa Juráska (hrabě Benigsen), Alana Novotného (Platon Zubov), z dámského obsazení pak Irenu Konvalinovou (carevna), Evelínu Jirkovou (carova milenka), Pavlu Ptáčkovou (Alexandrova žena Alžběta). K úspěchu představení přispěli i herci v epizodních rolích. Druhou událostí začínající sezony, tentokrát na Hudební scéně, byla premiéra „Jazz Side Story“, koncertní pocty autorům slavné „West Side Story“, zejména L. Bernsteinovi, ale i A. Laurentsovi a S. Sondheimovi (muzikál v klasickém provedení se v Městském divadle Brno v režii S. Moši hraje od 23. 2. 1996 a má za sebou přes 680 repríz nejen doma, ale v celé Evropě). Autorem scénáře je Petr Gazdík, současně i režisér bezmála hodinu trvajícího koncertu. Hudebního nastudování se ujal Igor Vavrda, který se s Karlem Cónem střídá i u dirigentského pultu. Sbormistrem je Karel Škarka. Funkční a přehlednou scénu navrhl Emil Konečný, kostýmy Andrea Kučerová. Scénické projekce připravili Petr Hloušek a Dalibor Černák.

Slavnostní uvedení koncertní úpravy bylo 29. září a všichni protagonisté se představili výtečně. Ať Petr Gazdík, Dušan Vitázek, Radka Coufalová-Vidlák, Tania Mathurin, Ivana Vaňková, Petr Brychta, Oldřich Smysl, Lukáš Kantor, Alan Novotný, Jakub Uličník, Johana Gazdíková, Stano Slovák, Ján Jackuliak, tak Roman Vojtek, který se po čase opět vrací na brněnské jeviště. Pro diváky byl jistě velmi přijatelný i výkon orchestru a sboru, jakož i tanečníků. Premiéru ocenili dlouhotrvajícím potleskem, který přešel v ovace vestoje.

Nadčasový pohled do krutého zákulisí moci

Vít Závodský 1. prosinec -1 zdroj Kam

Rozsáhlá vícevrstevnatá tragédie, odrážející dusnou atmosféru po porážce ruské revoluce 1905, faktograficky spolehlivě zpřítomňuje několik březnových dnů r. 1801, kdy byl v Petrohradě šlechtickými spiklenci sesazen a zabit despotický syn Kateřiny Veliké Pavel I., vystřídaný následníkem Alexandrem I., mj. pozdějším účastníkem „bitvy tří císařů“ u Slavkova. Režisérka Burešová s okruhem svých stálých spolupracovníků rozměrnou, bohatě zalidněnou předlohu o osmi obrazech znatelně zredukovala: mohla však škrtat ještě razantněji, protože detailní orientace v motivech jednání desítek aristokratických velitelů není právě snadná a tříhodinový večer je pro diváckou pozornost dosti náročný. Správně však pochopila, že ruské dvorské intriky napoleonské doby mají nadčasovou platnost a modelovou dimenzi, nabízející aktuální paralely v totalitních režimech a prostředích daleko pozdějších. Architektonicky řešená nepopisná scéna Tomáše Rusína, využívající schodišťových praktikáblů, nutného mobiliáře, otáčivých panelů na tazích, průsvitných textilií i církevních symbolů (cyrilice, ikona Krista), svou čistou jednoduchostí působí coby kontrastní prvek nejen vůči bílé, černé a rudé barvě dobových kostýmů Zuzany Štefunkové, ale především jako protiklad rychle houstnoucí tíživé atmosféry všeobecného strachu, v níž si nikdo z prostých ani urozených aktérů není ničím jist a kde se po nedůstojně pomstychtivém lynči vlatního otce již při své nedobrovolné intronizaci důvodně obává o život sám nový mocnář.

S využitím mimořádně sugestivní, monumentalizující instrumentální i vokální partitury Vladimíra Franze režisérka v Merežkovského intencích obratně střídá scény ansámblové (úvodní drilová vojenská přehlídka, kuriózní dvorský ples, noční opilecká porada vzbouřenců, překotná závěrečná korunovace) s výjevy intimními. V obou těchto rovinách se názorně projeví ambivalentnost psychopatické titulní postavy. Dosud převážně komediálně obsazovaný Erik Pardus nedlouho po vynikající dvojroli divadelníka Kirsche a Tyroláka Höllrigla opět prokázal, že umí být také plastickým ztělesnitelem rozporuplně složitých charakterů - v tomto případě zákeřně nevyzpytatelného paranoidního tyrana, provokujícího šaška i citlivého zranitelného snílka, upřímně milujícího dvorní dámu kněžnu Annu (Evelína Jirková). K pozoruhodným kreacím zdařilého, dramaturgicky objevného nastudování řadí se ještě např. cynicky pragmatický, hrou na obě strany krk riskující, ale v rozhodujících chvílích chladnokrevný spiritus agens puče gubernátor Pahlen Igora Ondříčka, pochybnostmi zmítaný, váhavý, ale čestný a dobrodušný carevič Alexandr Petra Štěpána nebo jako morálně silnější půvabná choť Alžběta Pavly Ptáčkové.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

<