březen 04/05

Ian Anderson

Tvrzení, že flétna je pro hudbu Jethro Tull nejtypičtější, by bylo ignorancí. Na druhé straně ale i běžný posluchač, právě díky flétně, pozná Iana Andersona a jeho Jethro Tull asi jako jedinou skupinu již po prvních tónech. Koho by tedy nezajímalo, kdo nejslavnějšího flétnistu v historii populární hudby k tomutu nástroji přivedl.

Byl to Eric Clapton. Z jednoduchého důvodu - nebyl znám jako flétnista, tak jsem si řekl, že v tom by mohla být moje šance. Spočítal jsem si, že sám nikdy nebudu tak dobrým kytaristou jako Eric, ani jako Jimi Hendrix nebo Jimmy Page, a měl bych se tedy naučit něco, co by zase nezvládli oni. Nechtěl jsem prostě být jen dalším druhořadým kytaristou v chumlu druhořadých kytaristů. Proto jsem se pokusil o něco zvláštního a zvolil jiný nástroj. Když jsme s Jethro Tull začali, hrál jsem na flétnu teprve dva týdny. Bylo to doslova tak, že každé naše vystoupení bylo pro mě další lekcí hry na flétnu. Svým způsobem to bylo štěstí, protože kdybych začal chodit na hodiny k profesionálnímu učiteli, určitě bych to vzdal. Jako řádný flétnista bych musel považovat nápad integrovat flétnu do rockové skupiny za nemožný. Ukázalo se to dobrou volbou. Již dříve jsem flirtoval s píšťalou a foukací harmonikou, také s buzuki nebo mandolínou, s nástroji, které nejsou regulérními kytarami. Okouzlovala mě jejich tonalita a bohatý etnický zvuk. Různé píšťaly a flétny, nástroje, do kterých se musí foukat, mě vždy lákaly. Jedná se totiž o primitivní instrumenty připomínající lidský hlas v rovině sopránu a spíše ženského hlasu. To mě přitahuje, protože flétna má v sobě zároveň něco ženského i mužského. Navíc na flétnu rády hrají dívky a určitě je to oblíbený nástroj všech žen - přes jeho zřejmý falický význam ve folklóru a různých mytologiích. Ale určitý rys ovládání a svádění v tom je, jak dokládá bezpočet zobrazení např. středoamerických Bohů hrajících na flétnu. Kuriózně stojí na jedné noze, což je zajímavá shoda s mým hraním. Zdá se, že jsem si nevědomky osvojil stejný styl hráčů ze starých mytologií. Stával jsem na jedné noze při hraní na harmoniku během našich začátků v Marquee klubu a první věc, která se o nás objevila v tisku bylo to, že jsem hrál na flétnu a stál na jedné noze. Byl to ovšem omyl, hrál jsem na harmoniku, avšak svým způsobem mně to vytvořilo image, a tak jsem si řekl, že budu i na flétnu hrát na jedné noze. Až po mnoha letech jsem se ponořil do historie a zjistil, že nejsem zdaleka první flétnista hrající na jedné noze. Byl to podivný a nervující objev, když mně při návštěvě Indie novináři vyčítali, že si dělám legraci z hindských Bohů. Nic jsem netušil, a tak mi ukázali Krišnův obrázek, jak hraje na jedné noze na flétnu. To mě málem shodilo ze židle, musel jsem se omluvit. Od té doby si dávám pozor na tyto věci a je to trochu strašidelné, podivné - flétna v mytologiích. Krišna sám byl velkým svůdcem v hindském náboženství. Používal flétnu k svádění mladičkých pastevkyň koz, očividně s velkým úspěchem. Tím se já chlubit nemůžu, zase ovšem nepotkávám tolik dívek pasoucích kozy.

Jak jste zmínil, Jimmy Page patří minimálně mezi vaše oblíbené kytaristy. Dá se podle toho usuzovat, že vztahy mezi hudebníky jsou na rozdíl od jiných sfér showbusinessu lepší?

Nesetkal jsem se s nějakou konkurenční záští, k tomu snad u nás nedochází. Ovšem vždy může být nějaké ale, a to je zrovna můj vztah k Led Zeppelin. V roce 1969 jsme dělali Zeppelinům předkapelu, a ať to byl Jimmy Page nebo i dost náladový a problémový John Bonham, vycházeli jsme skvěle. Avšak z nějakých důvodů ztracených v mlze času, které se nyní zdají absolutně nedůležité, Robert Plant a já jsme k sobě nikdy cestu nenašli. Dávám to za vinu sobě, protože jsem jednou v dobrém rozmaru při rozhovoru pro Melody Maker učinil nijak špatně míněný komentář, že s mými texty a hudbou Zeppelinů bychom mohli vytvořit docela dobrou rock’n’rollovou skupinu, něco v tom smyslu. Měl jsem prostě hloupé zatmění, nedošlo mně, že texty jim psal právě Plant. Pravda zase je, že Led Zeppelin byli tehdy ještě spíše bluesovou skupinou a neměli klasické texty, ale spíše jen transponovali černé blues třeba Willieho Dixona do prostředí bílé střední vrstvy. Proto se mi nezdálo, že bych svou poznámkou mohl nějak ublížit. Zapomněl jsem přitom ovšem na to, že již tehdy měli svou slavnou hymnu Stairway to heaven, dodnes zlatý hřeb nedělních vysílání na amerických stanicích klasického rocku. Podobně jako náš Aqualung, jak rád s hrdostí dodávám.

V Brně už vystupovalo pár známých jmen. Od Paula Anky a Beach Boys v šedesátých letech po Metallicu, Chucka Berryho, Joe Cockera nebo Stinga docela nedávno. Přesto se nedá říct, že by naše město patřilo na hudební mapě světa mezi velké taháky. Co vás přivedlo k brněnskému koncertu?

Jsem znám jako člověk milující koncerty, mám jich za sebou snad ke třem tisícům a vždy se snažím, aby na každé šňůře byla dvě tři místa, kde jsme ještě nevystupovali. I za cenu rizika, že se třeba octneme v americkém zapadákově na zemědělském veletrhu mezi traktory. (Tady se hodí připomenout, že skupina Jethro Tull je pojmenovaná po anglickém vynálezci zemědělských strojů z 18. století, a tak případná kulisa kombajnů není zase tak nestylová.) Ale i když se nejedná přímo o naše fanoušky, nevadí, jen musíme někdy upravit playlist. To se ale v žádném případě netýká Brna, kam se určitě rádi zase vrátíme.

Řazení do žánrů bývá obtížné, u vaší hudby téměř nemožné. Označuje se různě - art rock, symfonický rock, progresivní rock nebo rock s heavymetalovým podkladem. Jak byste ji definoval sám?

Prostě druh rocku, to asi odpovídá nejlépe. Naše hudba má prvky mnoha stylů, zařadit nás opravdu není jednoduché. Je to naší výhodou, hodíme se na jakýkoliv festival nebo koncert. Nemůžete mít Status Quo nebo Iron Maiden na bluesovém či folkovém festivalu, ale můžete tam mít Jethro Tull. Věříme v prolínání různých stylů a v neustálé změny. Snažím se o přebírání motivů z jiných kultur a je možné, že tím zprostředkovávám jinou hudbu i našim posluchačům. Možná jsem jako šéfkuchař, který používá různá exotická koření ve vlastní restauraci a ukazuje tak lidem cestu i k jiným kuchyním.

Pokud jde o texty, vždy jsem si byl vědom toho, že jsem hudebníkem a ne kazatelem. Nemůžu si dovolit vstoupit na jeviště a povídat divákům, co je dobré a co špatné. Mé písně vypráví příběhy každodenního života, ve kterých občas trochu překroutím realitu, takže posluchač nemusí vždy přesně tušit, jak vše spolu souvisí. Jisté písně jsou například o mé ženě, a tak jsem je musel napsat poněkud tajuplně, abych ji nějak nepopudil.

To nás přivádí k tomu, co zajímá většinu posluchačů. Jak se rodí melodie a text, který je mnohdy básní?

Podle mě jsou dva způsoby. Při jednom dostáváte dar v podobě klenotu inspirace. Je to poletující vrtošivý motýlek, kterého vezmete opatrně do dlaní, abyste mu neublížili. Tato inspirační myšlenka je křehoučká a musíte z ní něco vytvořit. Jedná se ale o šťastnou náhodu, která se nestává moc často. Většinu času musíte po motýlkovi pátrat a inspiraci hledat. Ani na okamžik bych si nepomyslel, že Beethoven nebo dokonce Frank Zappa jen seděli s nohama na stole a čekali, až se objeví inspirace. To byli lidé, kteří ráno vstali a šli do práce - a o to se snažím také já. Myslím, že je to přístup každého pilného a kreativního muzikanta. Vytesat něco z beztvaré kostky, která nemá žádnu formu. Musíte hledat, po zuby ozbrojen svými schopnostmi i řemeslem, a dát se do práce. A potom se vrátíte domů a položíte nohy na stůl, ale ne dřív než je práce hotova.

Co bylo na začátku, kde leží kořeny Jethro Tull?

První hudba, kterou jsem začal vnímat někdy v sedmi letech, byla v zásadě akustická hudba, jazzové big bandy. Hodně je poslouchal můj otec. Kolem dvanácti mě začala zajímat skiffle music, což byla akustická odnož amerického folku a bluegrassu. Tato hudba byla v Británii krátkodobě velmi populární a vzbudila můj zájem o akustickou hudbu. Jako teenager jsem začal poslouchat černé americké bluesmany jako Sonny Terry nebo Sonny Boy Williamson, prostě hráče na akustické nástroje v malých klubech. Potom jsem pochopitelně zachytil rockovou a populární hudbu, nikdy mě ovšem nezaujala tak jako zemitější, intimní a improvizovaná hudba, která mě vždy vzrušovala jako hráče. Ale z praktických a komerčních důvodů - rocková hudba vládla období, ve kterém jsem se jako muzikant narodil - jsem se začal tedy věnovat rocku. Ale vždy se jednalo o případ "unplugged" kluka v rockové skupině. Tím se živím přes 30 podivných let a někdy je to deprimující, protože bojujete, abyste byli slyšeni, a jemné nuance nástrojů, na které hraju, se můžou ztratit v kontextu živé rockové hudby. Ale je to má činnost, se kterou mám celkem úspěch a hodně legrace. Přesto si rád udělám malou přestávku, abych mohl dělat více akustických věcí exkluzivním způsobem. Abych měl radost z něčeho, co je intimnější, pestřejší, více improvizující a snad umožňující i publiku ponořit se do hudby hlouběji.

Takže fenomén unplugged koncertů na MTV vás nepřekvapil?

Opravdu ne, je to dlouhá historie. Vzpomínám si, že velmi, velmi dávno jsme byli při návštěvách amerických rozhlasových stanic žádáni, abychom zahráli něco přímo do éteru, naživo. Stejně jako v televizi. Zatímco v Evropě se hrálo na playback a dělali jste mimiku podle pásky nebo desky, zdá se, že Amerika má v živém hraní velkou tradici. Tam se od umělce čeká, že zahraje v intimním a bezprostředním prostředí, a to bylo pro mě velmi povzbuzující. Jistě, MTV vytvořila "unplugged" jako definitivní označení jevu, který ovšem není vůbec jejich patentem. Při naší první návštěvě na samém počátku MTV jsme byli požádáni o interview a vzali jsme nějaké nástroje, akustickou kytaru, flétnu a tak. K jejich velkému překvapení jsme zahráli pár písní. To je doslova odrovnalo. Báječné, přáli bychom si, aby všichni umělci, co přijdou, takhle zahráli, tak jsem jen podotkl, že jistě bude stačit je požádat. Chtěli, abychom se někdy vrátili a zahráli znovu, a tak jsem řekl jistě, žádný problém. Už se ale nikdy neozvali, nápad prostě ukradli a vytvořili MTV unplugged. Je docela možné, že v době začátků, kdy se MTV teprve opeřovala a právě zahájila činnost, byli Jethro Tull první skupinou, která tam udělala neoficiální unplugged vystoupení.

Takže tento jev tady je déle, než si myslíme, a lidem se to líbí. Sám si myslím, že je vzrušující slyšet známé věci jinak, odkryté až k základním elementům písně. To mě vždy těšilo dělat s některými rockovými písněmi Jethro Tull, dát jim akustické nebo dokonce orchestrální aranžmá, protože někdy dělám show se symfonickými tělesy. Některé naše rané písně byly opravdu napsány jako akustická hudba. Tušil jsem ale, že to vadí ostatním klukům v kapele, tak to postupně odeznělo. Začal jsem více myslet na rocková aranžmá, aby měl radost bubeník nebo elektrický kytarista či klávesák, kluci prostě toužili po velkém, bohatém a hlasitém soundu. Proto jsem ne tak dávno začal hledat prostor pro svou akustickou vášeň ve svých sólových albech. Můžu tak věnovat více úsilí organičtějším, subtilnějším věcem, se kterými se můžu vyřádit, aniž bych musel skládat pro ostatní kluky v Jethro Tull. To mně dělá pořád radost, ale občas je fajn být sobecký a udělat si něco sám bez ohledu na ostatní členy týmu.

Ale i v Brně Iana Andersona doprovodí někteří členové Jethro Tull. Bonbónkem pro všechny fandy Městského divadla je potvrzení kvalit jeho hudebního souboru. Při své loňské návštěvě MdB si jej Ian Anderson oblíbil natolik, že jeho 37 muzikantů bude na jevišti spolu s ním. Bude to jeho první přímé setkání s českou hudbou, jednou ovšem byl už velice blízko. Tuto kuriozitu mu připomeneme a věříme, že ho tím patřičně pobavíme. V r. 1968, když byli Jethro Tull začínající kapelou, pozvali je The Rolling Stones do své show Rock and Roll Circus. Toto až nyní doceněné album je pro nás zajímavé tím, že se na něm nachází i skladba českého skladatele. Jedná se o Vjezd gladiátorů, jejímž autorem je Julius Fučík (1872-1916). A hned po ní uvedl tehdy Mick Jagger právě Jethro Tull. Na vlastním dvorku, v nové budově hudební scény MdB, budeme mít možnost vidět a slyšet jednoho z nejvýznamnějších hudebníků posledních desetiletí. A nebude nám muset být líto, že jsme si o nějaké osobnosti mohli opět jen číst v nějaké recenzi koncertu nebo ji v lepším případě vidět v televizi.

Jan Šesták 23. 2. 2005

Rozhovor s Pavlem Kunertem

Letos slavíš pětasedmdesátiny. Když se ohlédneš, co ti ten divadelní život dal a vzal?

No, co mně dal, dal mně hodně. Dal mně žít životem postav, o kterých se normálnímu smrtelníku může jen zdát. Dal mně poznat spoustu krásných lidí. Můžeš říct, že to bych mohl třeba někde v kanceláři poznat taky. Já ale myslím postav - divadelních postav. A že jich za těch pětapadesát sezon, co skáču po jevišti, bylo! Být jednou králem (Zlatovláska), Maršálem (Bílá nemoc), Klížkem (Lumpacivagabundus), Dundo Marojem, Harpagonem (Lakomec), Hejtmanem (Revizor), ale taky Zajíčkem Dovedou, či Papouškem (Papoušek má jedničky), Čapájevem a co já vím... Prosím tě, co postava - každá jiná, každá s jiným osudem, jinak se chovající, jinak myslící... Zkusit se vžít do jejich nátur, do jejich uvažování - to je přece náramné dobrodružství! Každá tě něčím obohatí, každá něco naučí - něco ti DÁ! - Copak to není, člověče, krása?! Přiznávám, divadlo mně ale taky dalo poznat tu horší stránku života. Intriky, závist, pomlouvačnost, podrazáctví... No co, to ale k divadlu vždycky patřilo a patřit - bohužel - bude. Ale na druhé straně mi dalo spoustu přátel, dobrých kolegů, dalo mi poznat řadu vynikajících režisérů, herců a moře a moře legrace. - Divadlo, když ho máš v srdci - promiň mi tu frázi, ale já to říct jinak neumím - divadlo ti dá VŠE!! A co mně ten divadelní život vzal? No, to je taky jednoduchý. Vzal mi tak trochu rodinný život. Moje jinak velice tolerantní manželka někdy říká: „Člověče, ty ses vlastně oženil s divadlem!“ A má docela pravdu. Znáš to přece sám: soboty, neděle, svátky... Stane se, že žena řekne: „Hele, zvou nás ti a ti, ať v sobotu přijdem...“ A moje odpověď zhusta bývá: „Jindřiško, já mám přece představení!“ Tak to mi ten život u divadla vzal - tu volnost. Ale jen co je pravda - teď na stará kolena je to už přece jen lepší. Mnohem lepší. Bohužel!

Je to můj kolega, se kterým jsem ve svém jediném angažmá (nejdřív u Mrštíků, nyní v Městském divadle Brno) celý svůj herecký život. Mé první setkání s ním? „Pardousku, s tím svým herectvím běž do Ypsilonky!“ Nemyslel to zle. Má čich na lidi. A myslí to upřímně. A vůbec: je to dobrý chlap. A dobrý herec. Vzpomínáš na nějakou etapu svého divadelního života obzvlášť rád?

Hochu, rád vzpomínám na tu etapu, když jsem měl v divadle práce až nad hlavu. Já totiž moc nemiluju vzdechy některých „kolegů“: Dopr..., večer zase představení! Přece herec, který si chce říkat herec s velkým H, si bez práce musí připadat jak páté kolo u vozu! Né?! Já rád vzpomínám na některé role u Milana Páska, ať to byl vladař v Atlantidě, nebo Boleslav ve stejnojmenné hře. Nebo Svátost nejsvětější, na kterou si ty jistě vzpomínáš - skákali jsme tam spolu. Nebo třeba práce se Standou Mošou na Mámení mysli, Harpagonovi, Revizorovi či na Manonce - hrome to byla fuška! Ale i na Mistra a Markétku rád vzpomínám, hrozně moc zajímavá čtyřrole. Jó, na to vzpomínám hrozně rád.

Ale i na humorné okamžiky vzpomínám. To když na zájezdě kdesi v zakopané pr... a kde nebyl za jevištěm vůbec záchod, první dáma souboru řekla: „Nedá se nic dělat, hoši (já a Pepíček Srba), vy jste nejslušnější, pojďte mě držet!“ Stoupla si do otevřeného okna, my ji podrželi za ruce a ona konala! - A jiné a jiné a jiné...

Vím, že spolupracuješ s jistým ochotnickým souborem. Jak ses k tomu dostal?

Ale to byla taková náhoda. Můj kolega a kamarád Honza Kučera jednou povídá: „Hele, Pavlíku, nemáš večer co dělat, pojeď se mnou do Chrastové. Já tam dělám s ochotníky Krakonošovu zahradu. Pojď se na to mrknout.“ Já jsem u nás v té Zahradě dělal Pstruha Béďu (nebo jak se jmenoval). Tak jsem jel. Teda jako na „skouknutí“. No a pak se z toho vyklubala taková moje občasná spolupráce. Tam je totiž strašně fajn parta „prťáčků“, jak jim s láskou říkáme. Lidí, kterých si hluboce vážím pro jejich oddanost k věci. Když uvážíš: přes den má každý své zaměstnání a fůru svých starostí a večer mají jít zkoušet a ráno v mnoha případech v šest jít do své práce... a učit se texty... To ti řeknu, klobouk dolů. A věř, že by mnozí svým přístupem k roli dali na frak leckterému herci, který za to bere gáži!

Faktem ovšem zůstává, že tu hlavní práci tam dělá Honza. A jen tak mimochodem - za pusinku!! Ono se mu to ovšem vrací ve výsledcích. Letos ti jeho „prťáci“ vyhráli Vysoké nad Jizerou, to je velice prestižní festival ochotnických souborů. Zkrátka a dobře: fajn lidi, prima kamarádi, dobrá parta. - Ale jak říkám, to všechno Honza - já jen tak přicmrndávám!

Když srovnáš divadlo ze svých začátků a divadlo dnešní, vidíš nějaké zásadní rozdíly?

Pardousku, to je takovej rozdíl, jako když se kdysi vydlabávaly na škvárovejch dráhách startovací jamky místo dnešních bloků!

Tak předně: dělalo se v těch dobách mých začátků v Hradci Králové až 16 premiér ročně! Studovaly se pravidelně „dvojáky“ ale i „trojáky“. Tři týdny a byla premiéra. Taky si pamatuju, že na Gorkého Měšťáky to bylo 18 zkoušek! Hodně se četlo u stolu. Aranžovalo se s knížkama v ruce. Ale, příteli, nemyslím si, že výsledky byly nějak podprůměrné. On i ten Owens zaběhl z těch hrabaných jamek stovku za 10,2. - Víš, režiséři byli v té době asi nějak úspornější. Nemilovali dlouhé rozbory a rozpravy. Pár připomínek k věci a ono to tak nějak šlo. Pravda je, že se víc vytahovaly „šuplíky“, osvědčené způsoby... i když, no nechci sahat některým dnešním hercům... Ale co se nejvíc změnilo - scénografie. Tedy kulisy, abys pochopil. Pamatuji, že třeba při Strakonickém dudákovi trvala přestavba do druhého dějství čtvrt hodiny! To se stavěla bytelná hájovna s kompletní těžkou střechou. O půlnoci jsem šel co Dudák pod šibenici a to ještě nebyl konec hry. Jak známo. - Nebo z jiného konce. V Trutnově - a to byl rok 1956 - se hrálo téměř pravidelně 29 představení měsíčně, ale z toho jen 2x na domácí scéně. Tedy v Trutnově. Vše ostatní byly zájezdy! A když jsme u těch zájezdů: v Hradci, v tom roce 1949-50, autobus. To byla stará, vysloužilá Erena, ve které se v zimě nedalo topit. Teprve po čase řidič vyvedl výfukovou rouru středem autobusu a to bylo jediné „topení“! Pamatuji se, že se jednoho zájezdu do Týniště účastnil můj bratr Buddha (vlastním jménem Stanislav). A když jsme v tom zmrzlém autobuse jeli v noci domů, prohodil: „A víš, Džime (tak mi říkal), že ti vůbec nezávidím?“ Kdepak dnes...! Inu, herci byli tenkrát, řek bych, tak nějak skromnější, na práci asi víc soustředění. Každý věděl, že za tři neděle nikdo za něj na tom jevišti skákat nebude. A divák se - jak známo - na takové věci neptá.

A co tvůj vztah k tvým dnešním mladým kolegům?

Člověče - tak tohle je otázka doslova na tělo. No řek bych, že veskrze kladný. Totiž - jak ke kterému mladému. Dnešní doba je taková nějaká zvláštní, až divná. Když posloucháš debatu některých mlaďochů, tak máš dojem, že ses octl někde v kravíně.To je samé vole sem, vole tam. No řekni sám...! Nedávno jsem byl u nás v klubu náhodou svědkem debaty jednoho našeho kolegy s jeho přítelem. Člověče, to byl renomovaný pražský herec, člen našeho nejpřednějšího divadla. Po chvilce jsem začal po tom našem kolegovi pokukovat, jestli mu nerostou rohy. On se přece jmenuje úplně jinak než v ů l !

To je tak hrozná degradace češtiny, že to svět neviděl! Ale víš, co je na tom nejhorší? Včera jsem na toto téma zavedl řeč se dvěma mladšími a ti mě utřeli jen to fiklo: „No co, vy jste měli za mlada určitě taky takové nějaké úsloví.“ Budeš se divit, ale neměli. Já si nemohu pomoct, ale my jsme ti byli nějak zdvořilejší. Hlavně ke starším kolegům. Vždyť se podívej jenom kolem sebe. Když potkáš na chodbě některého mladšího, a když hezky nahlas pozdravíš, tak se dočkáš i odpovědi. Ale né - jsou u nás někteří mladí kolegové, kterých si nesmírně vážím, na jevišti jsou náležitě vidět, a kterých se toto vůbec netýká. Ale na druhé straně je řada kolegů, kteří chodí po divadle trochu moc sebevědomě. A přitom - co si budeme povídat - jim ve většině případů ta „herecká skořápka“ ještě od prdelky neodpadla.

Nedávno jsem ti někde četl docela zajímavý postřeh. Ten dotyčný řekl asi toto: Když staří a mladí běží maraton, je docela pochopitelné, že ti starší začnou po chvíli odpadat. Ale ti mladí by si měli jejich zkušenosti nést s sebou až do cíle. - A já si myslím, že n ě k t e ř í mladí (a to někteří podtrhuji!), že se ti někteří mladí ženou za tím cílem trochu moc bezhlavě. A dovolím si říct - až bezohledně. A dodal bych, že je to jejich škoda!

Už by sis mohl užívat zaslouženého odpočinku a do divadla chodit jen jako divák, ale ty pořád ještě hraješ...

Éro, tahle otázka je snad zbytečná - né?! Copak to není vidět z celého tohohle rozhovoru? Divadlo se přece nedá dělat pro peníze. Divadlo se prostě musí - no, dělat!!!

Když Pánbůh dopustí a pan ředitel bude tak laskav, tak mě jednou z divadla ponesou nohama napřed!

Co bys popřál divadlu do dalších let?

Příteli Pardusi - co já bych... tak... tedy:

Vážený pane řediteli, páni režiséři, milí kolegové i -yně: vy všichni, co v tom našem divadle pracujete - v kterémkoli poschodí, v kterékoli dílně - vám všem do budoucna přeji:

ZLOMTE VAZ !!!!

Díky Pavle. Za tento rozhovor, ale hlavně za tvou existenci v našem divadle. Dovedeš pokárat a dovedeš i pochválit. Tak kárej a chval ještě dlouho, barde!

Erik Pardus 23. 2. 2005

Zimní evropské turné

Na slovíčko s představiteli hlavních rolí:

Alan Schuler – Joseph

Turné Městského divadla Brno s muzikálem Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat (Josef a jeho kouzelný barevný plášť) mělo Josefy dva. Jacobova syna, kterého prodají bratři do otroctví, si zahráli Oliver Pauli a Alan Schuler. Rodák z Hamburku Alan Schuler se představil také na zastávce v Hannoveru. Se zpěvákem Jasonem Donovanem, který slavil před lety ve stejné roli úspěchy v Londýně, měl společný široký dobrosrdečný úsměv na tváři během takřka celého představení.

Absolvent Stage school of Music, Dance and Drama v Hamburku se věnoval také baletu, jazzu a modern dancu. Hrál v company muzikálů My Fair Lady či Mozart. Titulní role se dosud zhostil pouze v německém muzikálu Linie

1. „O konkurzu do muzikálu Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat v Kolíně nad Rýnem jsem se dozvěděl z internetových stránek pro divadelní umělce,“ vzpomíná sympatický Alan. „Myslel jsem si, že půjde o nějakou malou produkci, a řekl jsem si, že to zkusím,“ dodává Alan. Původně sice uvažoval o partu Faraona, ovšem režisér Stanislav Moša si ho vybral jako představitele Josefa. Další překvapení na Alana čekalo na podzim v Brně, když přijel muzikál zkoušet. „Městské divadlo Brno jsem vůbec neznal. Věděl jsem, že půjde o česko-německou koprodukci, ale myslel jsem si, že divadlo v Brně bude velmi komorní. Když jsem ale spatřil budovu Nové scény, byl jsem absolutně ohromen. Také mě naprosto uchvátily Vlasy, na které jsem se stihl jít podívat a herci, co v nich hráli. Od té doby také účinkování v Josefovi vnímám jako ohromnou poctu,“ přiznal mladý herec.

Evelin Sutter - Vypravěčka

Pro skládačku z Hannoveru Evelíny Suterové je plno na jevišti i mimo ně. Všude je slyšet její nenapodobitelnou švýcarskou němčinu. Připadl jí nelehký úkol. Provázet diváky příběhem, v němž si Lloyd-Webber i Rice vyzkoušeli hudební i scénické motivy, které později se vší parádou uplatnili v nepřekonatelném Jesus Christ Superstar. „S takovou partou jsem ještě nepracovala. Mám zkušenosti z Vídně, a to je od Brna prý jenom kousek... O Češích jsem zatím věděla jen to, že mají Švejka. - Josefa a jeho kouzelný barevný plášť provází pohoda už od první zkoušky. Je to přitom někdy pěkná dřina. Cestujeme po Německu a po Nizozemsku ze štace do štace... Po představení máme chuť akorát tak na postel... Samozřejmě jen sólo... Ale Brňáci vždycky s něčím přijdou a je pěkná legrace.“

Evelin na scéně těží z moc dobré pohybové i hlasové průpravy. Jako Vypravěčka je často středobodem akcí a obrazů. Pozornost na sebe ale dokáže strhnout i v šatnách a kolem nich.

„Jestli mne uvidí i diváci v Brně, nevím. S panem režisérem Mošou jsme o tom ještě nemluvili. Třeba už budu na muzikál stará,“ říká s úsměvem. „Ráda bych se ale do Česka podívala. Už se pilně učím, aby mi na Moravě všichni rozuměli. Jakub Przebinda a Michal Šebek už mne naučili: „Dej pokoj, mám migrénu.“ „Jsem krásná masařka s velkým pupíkem.“

Dál se prý zatím nedostali.

Aneta Majerová - Tanečnice

V Městském divadle hostuju už čtyři roky. Začínala jsem ve West Side Story. Jezdili jsme s ní po Německu a zemích Beneluxu. Z těch posledních čtyř let jsem strávila bezmála tři roky na cestách. Proto mě už některé věci nepřekvapí.

Poslední tříměsíční turné po Německu s Webberovým muzikálem Josef a jeho kouzelný plášť nás dokonce přivedlo na stejná místa, do stejných šaten jako před časem při West Side Story. Člověk se cítil skoro jako doma, spoustu těch divadel jsem už znala.

Šlo o jedno z nejdelších turné s Městským divadlem. Domů jsme se za ty tři měsíce dostali jenom na skok. Přijeli jsme den před Štědrým dnem. Ani jsme se nestačili nadechnout českého vzduchu, protože první vánoční svátek už jsme zase stáli na německém pódiu.

V Belgii jsme před časem vyráželi na vystoupení z jednoho místa, nyní jsme autobusem jezdili z hotelu na hotel, takže vše bylo úmornější. To víte, že se člověk nevyhne ani ponorkové nemoci. Musí se jen ve všem naučit plavat. Já se zavřu na pokoj nebo jdu na procházku a ponorka je pryč. V zahraničí mi vždycky nejvíc chybí české jídlo. Nejinak tomu bylo i teď. Přestože doma jíme zdravě, kachna s knedlíkem a zelím - jak ji umí naše babička - je moje nejoblíbenější jídlo. Po kachní pečínce se mi stýskalo stejně jako po rodině. Nemůžete ale příliš tesknit po blízkých, protože to stejně k ničemu není. Muzikály zpíváme v angličtině a němčině, a tak se člověk v zahraničí otrká i jazykově. Určitě jsem ztratila ostych mluvit s cizinci jejich řečí. Německy a anglicky se domluvím, snažím se ještě o francouzštinu a chorvatštinu. Každá nová zahraniční zkušenost je dobrá. Po delších turné už nejde o získávání zkušeností, ale spíše o orientaci v nich. Musíte neustále objevovat něco nového, aby vás to nenudilo. Vím, že to zní banálně, ale moje práce je skutečně můj koníček, a tak si rozptýlení a zábavu hledat při cestách nemusím. Moje práce mě baví a nenudí. To víte, že mám záliby. Jsou to třeba knížky o zvířatech, konkrétně o delfínech. Jednou jsem při jednom švýcarském turné pomáhala ve volném čase ve zdejším delfináriu ošetřovat delfíny a lachtany. Byl to moc krásný pocit a nikdy na něj nezapomenu.

Jef Kratochvil 23. 2. 2005

Profesorka Věra Lejsková, klavíristka

Paní profesorko, můžete připomenout dobu, kdy a jak vzniklo slavné klavírní duo manželů Věry a Vlastimila Lejskových?

Vidím, že jste se na mě obrátila s důvěrou jako na tiskovou mluvčí klavírního dua. Nevím, jak jsem k té cti přišla, ale u nás si jaksi celá rodina už zvykla, že vše za všechny vyřizuji, asi podle přísloví, že „na koně, kteří dobře táhnou, se hodně nakládá“. Nejsem si ovšem jista, zda „táhnu“ dobře. Tak tedy k vaší otázce: s mým budoucím (minulým i současným) manželem jsme se poznali na brněnské konzervatoři, kde jsme oba studovali u prof. Františka Schäfera. I když jsme se potkávali jak u Schäferů na pravidelných nedělních přehrávkách, tak na konzervatoři i na koncertech, vyžadovalo to jisté úsilí z mé strany, aby mě ten nad své okolí lehce povznesený hoch pojal do svého zorného pole. Nicméně na první schůzku, na kterou mě pozval, přišel s notami pro dva klavíry, zřejmě aby mě prověřil, a pak už tak docházel stále, takže mám takový pocit, že naše schůzky byly do jisté míry cílené, a tak nějak vzniklo naše klavírní duo. Musím ovšem hned dodat, že tuto činnost, která byla tehdy do jisté míry průkopnická, jsme vzali velice vážně, sháněli jsme – a dost pracně – notový materiál, opisovali jsme si noty, celé dlouhé koncerty s orchestrem, sonáty, dnes to bude připadat někomu jako historky z doby kamenné, ale slovo xerox či kopírka, to jsme ještě vůbec neznali! A také jsme žádali o napsání nových skladeb současné skladatele – z brněnských pro nás psali třeba Pavel Blatný, Miloslav Ištvan, Josef Berg, Zdeněk Pololáník, z pražských Emil Hlobil, Jindřich Feld a jiní. Navázali jsme kontakty písemné i osobní s B. Brittenem, W. Lutoslawskim, a zejména velmi úzké s D. Milhaudem – ještě po jeho smrti jsme si dopisovali s jeho paní a také jsme ji v Paříži navštívili.

Téměř celý váš profesionální život je úzce spojen také s rozhlasem.

Měli jsme obrovské štěstí, že za našich začátků byla brněnská rozhlasová stanice druhou největší v republice a podle toho také měla možnost nahrávek. My jsme prakticky v rozhlase vyrostli – jinde jsme neměli možnost se slyšet, ani magnetofon ještě nebyl běžnou věcí! – a snad neminul měsíc, abychom v rozhlase něco nenatáčeli! To byla největší škola preciznosti jak technické, tak výrazové, protože na koncertě třeba můžete něco ošidit, a to víte, že se leccos stane, zvlášť hrajete-li zpaměti, jako my jsme hráli veškerý kmenový repertoár pro dva klavíry, ale v rozhlase chybu udělat nesmíte. Díky našim rozhlasovým nahrávkám jsme se také dostali do zahraničí, na gramofonové desky atd. Často jsme také natáčeli s orchestry – vzpomínám si, jak jednou v Berlíně, tuším jsme hráli Mendelssohna, a bylo to zrovna po nějakém našem vítězství v hokeji, nám pan dirigent gratuloval, že jsme mistry světa (tedy v tom hokeji). Vůbec jsme často hráli s orchestrem: třeba na 1. mezinárodním hudebním festivalu v Brně, který byl ve znamení Bohuslava Martinů, jsme premiérovali u nás jeho koncert pro dva klavíry a orchestr, tehdy tam byla přítomna i paní Martinů. Dost toho hraní bylo, v různých zemích, až do roku 1968, kdy pak měl manžel zákaz výjezdu do západních států, tehdy nám zbylo jen to „lido-demo“.

Na jaké chvíle, strávené společně s manželem u klavíru, vzpomínáte nejraději?

Když jsme se při cvičení nehádali.

Také váš syn je klavírista – vedla jste ho k tomu odmalička?

Rodiče už jsou takoví, že pátrají, zda dítě zdědilo nějaké geny, myslím, že otec loupežník by se také radoval, že syn má dlouhé prsty. Přirozeně, že když jsme viděli jakési schopnosti pro hudbu a speciálně pro klavír, tak jsem se chopila výuky, a brzy jsme hráli spolu i lehčí skladby pro dva klavíry; poprvé jsme tak překvapili otce na Štědrý večer, než mě manžel odvezl do porodnice, kde se mi podařilo vyrobit dceru. Učila jsem pak syna i na konzervatoři (předala jsem jej až na JAMU), ale dodnes jsem přesvědčena, že by rodiče měli své děti učit sami. Ale stejně to bylo krásné, když jsme hráli na koncertech na tři klavíry s orchestrem nebo natáčeli v rozhlase, či když on sám hrával s rozhlasovým Orchestrem studio Brno. Také hrával v klavírním duu se svým spolužákem z konzervatoře Vítem Gregorem a stali se laureáty Mezinárodní Schubertovy soutěže pro klavírní dua v Jeseníku v roce 1978.

Spolu s manželem jste založili dnes velmi proslavenou klavírní soutěž v Jeseníku. Jak tento nápad vznikl a proč padla volba právě na Jeseník?

Proč Schubertova soutěž a proč v Jeseníku? No ono se to stále ještě málo ví, že rod Franze Schuberta pocházel od nás, z Jesenicka: matka ze Zlatých Hor a otec z Vysoké. Přidáme-li k tomu, že Schubert je klasikem čtyřruční klavírní hry a že my jsme si chtěli vychovat následovníky a že v Jeseníku pro to byla živná půda, pak pochopíte, že jsme se do toho pustili, i když jsme museli překonat neskutečné množství překážek z vyšších míst. Do roku 1989 tam mohli přijíždět soutěžící jen z lidově demokratických států, teprve po roce 1990 přijíždějí z celého světa, konkrétně ze čtyř světadílů, ještě tam nebyli z Austrálie. Pokud jsme s manželem učili, tak jsme si vychovávali klavírní dua, já na konzervatoři a manžel na JAMU, dnes už tak činí naši žáci, a to nejen u nás, ale i na Slovensku.

Váš muž je ovšem také skladatel. Je to výhoda či nevýhoda hrát vlastní skladby? Přehrával vám například v průběhu komponování své hudební náměty?

Manžel má většinu svých skladeb pro klavírní duo, proto je přirozené, že jsem byla u jejich vzniku, neboť si potřeboval ověřit sazbu dvou klavírů, a samozřejmě jsme je pak všechny premiérovali. Musím se přiznat, že je hraji velmi ráda, na takové Balady z Moravy se přímo těším, protože jsou prosáknuty mým rodným moravským Slováckem. Potěšitelné pro autora je, že jeho skladby hrají rádi i ostatní pianisté, dnes už je mají ve svém repertoáru i četná světová klavírní dua. Ale i jeho ostatní skladby jsou často hrány, nedávno zněl v Londýně celý recital z manželových klavírních skladeb. Ale málo se už ví, že jako skladatel začínal manžel v rozhlase populárními skladbami pro dva klavíry a rytmickou skupinu; měli jsme pravidelně každý týden dvě hodiny vysílacího času. Kde už to všechno je?! Dnes už manžel nekomponuje nic nového, tvrdí, že po 70. roce věku se to nemá, a raději vaří, naprosto bezkonkurenčně a velmi zaníceně, dokonce tak, že mně přístup do kuchyně vůbec zamezuje!

Jestliže máte volnou chvilku, jak nejraději odpočíváte?

Nejraději se toulám po lesích na mém milovaném Rejvízu, tajnými pěšinkami, kudy chodím jen já, do kopců s kolem na rameni, a dolů pak na té mé starodávné skládačce – ostatně, kdybyste se chtěla dovědět víc, najdete to v knize „Rozhovory bez klavíru, V. a V. Lejskovi s Janem Trojanem“, (vydal nakl. S. Ryšavý). Aktivní kumšt převzali vnuci, Vlastimil III. tančí, šest let byl členem brněnského baletu, od letošního září je v Německu, v divadle v Karlsruhe, vnučka je absolventka pěveckého oddělení brněnské konzervatoře, a ještě jsou tu v řadě další dva, zatím malí, ale už zjevně hudbou zasažení, a já – jak vidíte – dělám tiskovou mluvčí…

Olga Jeřábková 23. 2. 2005

Vystřelená kachna Petra Štěpána

Co na sebe dokáží prozradit? Jací jsou? Umějí si hrát? Čemu se rádi zasmějí? Jak dokonale znáte svoje hvězdy? Poznáte, které otázce se vyhýbají lživou odpovědí? Tipněte si kachnu a vyhrajte DVD!

1) Čím se právě zabývám

Teď právě s Františkem Derflerem v Divadle u stolu zkoušíme nové představení s názvem Tragická historie o doktoru Faustovi a v Městském divadle se připravuje nový muzikál Nana. Takže práce je víc než dost.

2) Které své role si nejvíc cením a proč

Nemám žádnou roli, která by mě vysloveně nebavila a stejně tak nestavím žádnou na první místo. Ubližoval bych těm ostatním.

3) Co mě dokáže na divadle překvapit

Lidově se tomu říká „žabomyší války“, závist a zášť.

4) Film, který jsem si nemohl nechat ujít

V poslední době jsem viděl pár filmů, které stály za to. Sametoví vrazi ve mně nechali zvláštní škrábanec, podobně film Na dotek má výborný scénář. Seděl jsem v kině a říkal si: jako bych cosi podobného prožil.

5) Jak si zvedám náladu

Naprosto povrchně dobrým jídlem nebo když se jednou za čas dobře vyspím.

6) Čím dokážu odzbrojit něžné pohlaví

Dívky zásadně lákám domů na sbírku divadelních her. Dotyčnou pak zahrnu nejzajímavějšími replikami z vybraných kusů. Jako bonus si pak oblékám různé kostýmy, nalíčím se a sám odehraju všechny postavy.

7) Co mi chybí

Občas mi chybí slova. Uvnitř něco cítím, ale ústy ven se tomu nějak nechce.

8) Kdy mi v žilách tuhla krev

Spíš mám někdy pocit, že mi v žilách už žádná krev neteče.

9) Jak vypadá můj běžný pracovní den (otázka čtenářky Ilony Tesaříkové)

Vstát

Venčit

Zkoušet

Venčit

Venčit

Představení

Uspat psa

A pak sebe.

Poznali jste? Která odpověď není pravdivá? Napište nejpozději do 15. března na e-mailovou adresu brouckova@mdb.cz číslo otázky, jejíž odpovědi nechcete a nemůžete uvěřit. Jeden z Vás pak vyhraje DVD s nahrávkou muzikálu Babylon. Připíšete-li svou vlastní otázku pro Vašeho oblíbeného herce/ečku, je možné, že Vám na ni v některém dalším čísle odpoví.

Z odpovědí čtenářů minulého čísla byl vylosován Karel Růžička.

Alena Antalová a Pavla Ptáčková jsou dávné přítelkyně. Role si nezávidí, do vlasů si nevjíždějí, kávičku i čaj spolu rády popíjejí. Gratulujeme!

Lucie Broučková 23. 2. 2005

Nana vládne hudební scénou

Krásná a nevinná

Žena a zvíře

Oči a všechno je vedlejší

Jako u zvířat

A její krásně vyvážené tělo

A vůle jedno jsou

Zvířecí princip

Filosofie, která se nestala myšlenkou…

(Josef Kainar: La belle dame sans merci, Nové Mýty)

Milan Uhde napsal nový muzikál NANA se svým spolutvůrcem a přítelem, skladatelem Milošem Štědroněm. Autorskou dvojici zejména brněnskému a českému publiku nemusíme zvláště představovat, neboť jejich dřívější společná díla Balada pro banditu (1975) a Pohádka máje (1976), vzniklá na půdě tehdejšího Divadla na provázku v režii Zdeňka Pospíšila, mluví sama za sebe. Oba jsou renomovaní tvůrci, jejichž invence je neustále napájena novými a novými podněty s neuvěřitelně hlubokým zázemím znalostí z mnoha oborů kultury a vědy. Uhde šel cestou básníka, prozaika a dramatika, který se po Sametové revoluci významnou měrou podílel na politicko-kulturním vývoji státu jako ministr kultury a předseda České národní rady. Štědroň, skladatel a muzikolog, jehož hlavními tématy jsou Janáček, Monteverdi, hudební sociologie a terminologie, vedle svých skladeb z oblasti tzv. vážné hudby úspěšně komponoval pro divadlo celá léta.

Nana se představí ve světové premiéře 2. dubna 2005 na Hudební scéně MdB. V době, kdy Émile Zola napsal svůj slavný stejnojmenný naturalistický román, mluvila o Naně celá Paříž. Stala se také inspirací malířů: nejproslulejší portrét znázorňující tuto nejžádanější a nejnebezpečnější „une grue“ (což je francouzský slangový výraz pro prostitutku) namaloval v roce 1877 Eduard Manet. Je na něm žena v dobovém prádle z jemného hedvábí, držící v jedné ruce rtěnku, ve druhé pudřenku, obutá v botách na podpadcích. Přátelsky se usmívá, bez náznaku jakéhokoli ostychu, je nevzdělaná a přesto na úrovni, přitažlivá a přesto neosobní. Nana jako fenomén doby, předobraz celé dějinné etapy, vrcholící v dekadenci konce 19. století, které Uhde spolu s Iljou Erenburgem nazývá „stoletím krásných románů“. Mimochodem řada z nich si vybrala za náměty právě život prostitutek (Balzacův „Lesk a bída kurtizán“ či „Dáma s kaméliemi“ Dumase ml.).

V Nanině době žilo v Paříži na 30 000 prostitutek a koncem století se jejich počet ještě prudce zvýšil. Zolova Nana je sexuální monstrum, destruktivní síla, která stahuje do bahna vše, co jí vstoupí do cesty, aby se v něm nakonec sama utopila. Pro Uhdeho je Nana „velkým tajemstvím, jako každý člověk. Svým přízračným vlivem na muže byla pro mě zajímavá, i když jsem nemohl přehlédnout, že to byl vliv ničivý. Neumím soudit, nejsem moralista. …Velmi blízká je pro mě postava Abbého, kněze, který si uvědomí, jak bloudil a jak všichni bloudíme, a Naně udělil před smrtí rozhřešení, protože litovala aspoň toho, že není schopna litovat..“

Texty písní (také M. Uhde) a hudba M. Štědroně přitom vše relativizují: kolísají záměrně mezi ironií a sentimentem, mezi úsměvem a soucitem. Štědroň přitom využívá veškerého svého nevyčerpatelného hudebního potenciálu komponisty všech dostupných epoch a stylů a hlavně svého vlastního „štědroňovského“, kterému vévodí humor a miniatura.

Projekt Nany na Hudební scéně Městského divadla je ojedinělý nejen po autorské stránce. Tvůrčí tým tvoří známá jména, zaručující originalitu a uměleckou kvalitu: režisér Petr Kracik j.h., scénograf Jaroslav Milfajt j.h., kostýmní výtvarník Tomáš Kypta j.h., choreograf David Strnad j.h. Hudební aranžmá bezmála třiceti hudebních čísel (deseti choreografických včetně) vytvořil Leoš Kuba, který se s dirigentem Karlem Cónem podílí také na hudebním nastudování celé inscenace. Vzrušující také bude silné obsazení celého kusu, čítajícího přes sedmdesát aktérů: herců, zpěváků a tanečníků, doprovázených živým orchestrem, složeným z patnácti instrumentalistů. Titulní role byla svěřena Aleně Antalové a Jitce Čvančarové. V hlavních rolích vystoupí Ladislav Kolář, Igor Ondříček, Jan Apolenář, Petr Gazdík, Miroslava Kolářová, Irena Konvalinová, Radka Coufalová-Vidláková, Helena Dvořáková, Johana Gazdíková j.h., Milan Horský, Zdeněk Junák, Zdena Herfortová, Eva Jelínková, Zdeněk Bureš, Karel Janský, Karel Mišurec, Erik Pardus, Ján Jackuliak, Petr Štěpán, Eva Gorčicová, Libuše Billová j.h., Květoslava Ondráková, Věra Pochylá, Rastislav Gajdoš, Stano Slovák a mnozí další.

Pavlína Hoggard 23. 2. 2005

Rozhovor s Alenou Antalovou

Herečku Alenu Antalovou není třeba představovat. V MdB patří již dlouho k nejoblíbenějším herečkám a v poslední době se stala populární po celé republice díky televizním seriálům Četnické humoresky a Pojišťovna štěstí. V Městském divadle Brno vytvořila spoustu krásných rolí, z poslední doby je to například Nina v Maškarádě, Hana v Arkádii, královna Ahinsa v Zahradě divů nebo královna Kateřina v Jindřichu VIII. Náš rozhovor byl hlavně o těchto rolích a o divadle.

„Chtěla jste být už od dětství herečka a zpěvačka?“

„Umělecký svět mi byl odmalička blízký, ale to, že budu hrát divadlo, jsem si uvědomila až na střední škole. Odmalička jsem hrála, zpívala, recitovala, ale nikdy jsem po herectví nijak netoužila. Ba naopak, když jsem si na střední škole uvědomila, že studuji herectví a že budu herečkou, tak mi to přišlo hrozně divné a tak nějak jsem se za to styděla. Nebyl to můj sen.“

„Přesto jste ale herectví studovala dál na vysoké škole. Proč tedy?“

„Kvůli rodičům. Já jsem chtěla vystudovat jen těch šest let konzervatoře a hrát divadlo, ale protože jsem chtěla být hodná holčička a dcera, tak jsem si podala přihlášku na JAMU a přitom jsem doufala, že mě nevezmou. Ale vzali mě.“

„Tenkrát jste odešla z Bratislavy do Brna. Proč zrovna sem?“

„Do Brna jsem odešla, protože se zde otvíral muzikál a taky abych to měla blíž domů do Bratislavy. I když maminka chtěla, abych odešla do Prahy, protože tam studovala na FAMU produkci a byla to její nejlepší léta.“

„Slyšela jsem, že když Karel Kryl zpíval „Bílé jak paže Daniely“, měl tím na mysli právě ji…“

„Oni byli s Karlem Krylem spolužáci. Tehdy byla móda nosit šaty bez ramínek a on jí vždycky ve Slavii, kde více méně všichni vystudovali, protože FAMU byla nad tím, říkal: „Danielo, co může být bělejší než tvé paže.“ Ale asi před dvěma lety jsem četla rozhovor s ženou, která říkala něco podobného, tak nevím, jak to je. Je možné, že to Karel Kryl říkal dvěma Danielám, nevím.“

„Jak jste se tedy dostala do Městského divadla?“

„Už od prvního ročníku na JAMU jsme u Mrštíků hostovali, například v Řeku Zorbovi nebo Divotvorném hrnci. Potom nám některým pan Moša nabídl angažmá, a tak jsem nastoupila.“

„Váhala jste?“

„Měla jsem s nabídkou angažmá trošku problém, protože už odmalička musím mít pocit nespoutanosti a svobody. Pamatuji si, že na střední škole mě obsadili do televizní inscenace a nikdo se mě neptal, jestli to chci dělat. S tím se nepočítá, že by herec nechtěl točit, ještě ke všemu když je mu třináct nebo patnáct. Ale mně to vadilo už tenkrát. Mluvím o tom, že potřebuju mít pocit, že nejsem nikde vázaná, že si budu sama rozhodovat o tom, co budu dělat, kam svou energii vložím. Moje herectví vychází hlavně ze života a já potřebuju jako člověk svobodu. Měla jsem strach z toho, že budu muset hrát něco, co sama hrát nechci a tím pádem nebudu dobrá. Aby bylo všechno jak má, tak mě nikdo nemůže nutit do něčeho, s čím bych nesouhlasila. Ale to se neděje, a proto jsem tady dosud. Nikdy jsem toho nelitovala, vždycky jsme se na všem domluvili, naopak Standa Moša je ke mně víc než velkorysý.“

„Ale několikrát jste angažmá přerušila…“

„Ne vysloveně přerušila, to jsem chtěla udělat jenom kvůli svému odchodu za Jiříčkem Berouskem. Spíš jsem potřebovala míň pracovat, aby se ty seriály daly natočit. U Humoresek to bylo jednodušší, u těch jsem hrála, ale nezkoušela. A když jsem odjela za Jiříčkem do cirkusu, tak jsem dojížděla hrát role, u kterých nemám alternaci. S tím, že kdyby se něco stalo, tak bych přijela a hrála. Samozřejmě jsem do žádné Austrálie neodletěla, to si vymyslel bulvár, byla jsem v Čechách.“

„Máte vystudovaný muzikál, ale poslední dobou se objevujete spíše v činohře, co vás baví víc?“

„Já to takhle nerozděluji. Poslední dobou mě víc baví činohra, protože s muzikálem to nemám úplně srovnané. Zpěv mám hrozně ráda, je to pro mne taková zvláštní posvátná věc. On vám tak spojí některé věci, které by se v činohře spojovaly velmi těžce. Pokud se to povede, tak je to pro mne neuvěřitelné vzrušení. Ale s muzikálem jako s divadelní formou mám trochu problém. I když teď jsem četla Nanu, kterou bude divadlo u nás dělat, a tam to pan režisér Kracik s panem Uhdem vymysleli docela pěkně. Je to zajímavě udělané jako muzikál a přitom je to i divadlo… Zdá se mi to velmi nenásilné a dobře vymyšlené, ale uvidíme, jak to dopadne.“

„Jaký máte vztah ke konkurzům?“

„No, to je těžké pro každého z nás. Jelikož mým snem naštěstí není být populární herečkou a práce mám až až, tak nemám pocit, že ji potřebuji hledat. Mám práci, která mě naplňuje. Spíš mám problém, abych to zvládla, aby jí nebylo moc.“

„Takže nejste cílevědomá, neusilujete o popularitu?“

„Ne, vůbec ne, právě naopak. Jsem moc ráda, že tuto touhu nemám a spíš mi to, že mě teď lidé víc poznávají, vadí. To vůbec nebyl můj sen, naopak ta ztráta soukromí je velmi těžká.“

„Uměla byste vybrat režiséra, se kterým se vám v divadle nejlépe spolupracuje?“

„To asi nejde. To máte jako ve vztahu, taky už jsem jich pár měla a nedokážu vám říct, který byl nejlepší. Nemám jeden vzor, nemám jednoho režiséra. To je komplikované. Kolikrát máte úžasný tým, úžasné lidi pohromadě, ale nevyjde to, protože divadlo je věc mezi nebem a zemí, a proto je krásné. Každý režisér ze mě dostal nejvíc, co šlo. Někdy to bylo víc, někdy míň, ale vždy to bylo nejvíc, co v ten moment šlo. Nejvíc, co jsem dokázala.Velmi dobře se mi dělá se Standou Mošou, se Zdeňkem Černínem, samostatná kapitola je Roman Polák, s panem Kracikem… S tím jsem byla ze začátku úplně nešťastná, nebyla jsem zvyklá na takové zkoušení. My jsme zvyklí pracovat pod stresem a najednou přijde režisér, který vytvoří takovou atmosféru, že máte pocit, že po vás nic nechce... A on z vás mezitím nenápadně doluje věci, které jste ani netušila. S ním jsem si uvědomila, jak těžké a důležité je na jevišti dokázat „nemyslet.“ Jak je těžké dokázat zastavit myšlenky, když někomu třeba položíte otázku a máte ho poslouchat a čekat na odpověď. Nejenom dělat, že ho posloucháte, protože když to jenom předstíráte, tak ho nebudou poslouchat ani diváci. Protože mezi hercem a divákem probíhá komunikace nejenom verbálně, ale je mezi nimi nepopsatelná, neuchopitelná energie.“

„Zkusme se teď zamyslet nad vašimi posledními divadelními rolemi. V Arkádii hrajete muži zklamanou Hanu s tak trochu feministickými názory, oproti tomu Nina v Maškarádě je svému muži zcela oddaná. Která z nich je vám jako ženě bližší?“

„Určitě Nina. Mám muže moc ráda a jsem ráda ženou. Nemám žádný zásadní ženský komplex. Jsem ráda, když si s muži rozumím. Nepřipadám si jako žena méněcenná, tento problém vůbec nemám. O svoji rodinu se jednou budu moc ráda starat, nemám žádné vnitřní problémy s tím, že jsem žena, právě naopak, mně se to čím dál víc líbí.“

„Myslíte, že Hana má problém s tím, že je žena?“

„Určitě. Ale já osobně jsem ji vnímala spíš jako zvířátko v koutě, kterému bylo ublíženo a ona se z toho nedokáže vyhrabat. Mohla mít problém v nějakém vztahu nebo ji někdo zradil, to číhá na každého z nás každý den, musíme s tím bojovat. Jenže u ní se ta energie zasekla v tom, že problém vidí ve všech chlapech. Ona touží milovat, ale bojí se.“

„Zmiňovala jste, že chystáte Zolovu Nanu…“

„Ano, na tu se teď hrozně těším. To je kurva se vším všudy a já se bojím, jestli to dokážu zahrát. Je to nešťastná osůbka, která v sobě už má ten obrovský smutek bez pláče. Otec ji zneužíval, matka byla alkoholička, nedokáže mít ráda vlastní dítě… Nejdříve jsem váhala, proč to mám hrát já, když na první pohled nevypadám na tento typ, ale o to se mi to teď zdá lepší. Snad to budu moci zprostředkovat i těm pomyslným dámám v hledišti, které to nebudou chtít chápat. Důležité je, že ten stav smutku bez pláče ve svém životě znám, i když jsem k němu třeba přišla jinak než ona, ale ta cesta není důležitá. Důležitější je, že mi ten pocit není cizí, že ho znám. Je to celkem drsné a otevřené a já doufám, že to dokážu. Je to pro mne obrovská výzva, to musím být už opravdu dospělá.“

„A co královna Ahinsa v Zahradě divů?“

„V Zahradě jsem si zazpívala a litovala jsem, že nehraju skřeta. Je to lepší a jednodušší. Protože ono je velmi těžké hrát dobro tak, aby to nevypadalo jako Puškinův památník. Hlavně jsem se těšila, že mě konečně bratrovy děti uvidí na jevišti. Igorkovi je pět let a Ivance jsou tři roky. Jednou jsem poslouchala jejich dialog a Igorek říkal: Alenka je herečka a ta mladší Ivanka na to: Ne, ne, Alenka je prodavačka. Měli s tím, co vlastně dělám, stále problém, protože mě nikdy na jevišti neviděli. Tak jsem si říkala, že jim aspoň zahraju tu pohádku. Možná už v tom mají jasno, i když nevím, jestli jsem jim ještě víc nezamotala hlavu, třeba si teď myslí, že jsem královna. Hrát pro děti je moc pěkné, protože to je publikum, jak má být, to prostě neoklamete. Je to drsné publikum, pokud je nebavíte, tak je nebavíte a je to.“

„Ahinsa nechce zlo oplácet zlem. Zastáváte i vy takový názor?“

„Já se tak snažím chovat, i když je to občas velmi těžké. Nebrat všechno osobně, nebýt ukřivděná, neplivnout ten jed tomu druhýmu do očí, i když vám nahazuje na smeč. To je těžké pro každého z nás, s tím bojujeme každý den. Snažím se žít tak, aby mě to bavilo, protože stejně když ten jed na někoho plivete, tak si zkazíte svůj život, ne jeho. No, je to dřina. On ten život je vůbec někdy veliká dřina.“

„Jste štastná?“

„No… už je mi mnohem líp. Měla jsem teď těžké osobní období, kdy jsem nechápala určité věci a zároveň jsem nechtěla dělat věci, které většinou děláme, když něco nechápeme a cítíme se být ukřivdění… Ale už se to rozjasnilo a už se mi zdá, že mám snad sílu žít dál a z něčeho se těšit.“

„Pomáhá vám v tom divadlo?“

„Určitě. Měla jsem hodně práce a za to jsem byla moc ráda. Musíte zaměstnat mozek něčím jiným a to je osvobozující. Už jsem měla pocit, že se zblázním, že mi přeskočí. Opravdu jsem měla strach, že se duše vyhne té těžkosti, aby to už nebolelo. Ale nějak jsem to ustála a určitě mi v tom pomohla práce a taky mí přátelé, kterým to nikdy nezapomenu.“

Bára Rácová 23. 2. 2005

Tváří v tvář

Michal: Vím, že nemáš rád, když ti někdo říká Vlado, takže Vlady. Já o tobě vím, že jsi odehrál s MdB více než 400 představení po celé Evropě. Jaké to je, trávit více než 8 měsíců v roce mimo svou mateřskou scénu?

Vlado: Moja domovská scéna je to len od novembra 2004, ale povedzme, že hrám pre MdB už piatu sezónu. Bral som to ako veľkú príležitosť stáť na javisku a brať skúsenosti od svojich ostrieľanejších kolegov. A pretože pochádzam zo Slovenska a aktívne ovládam štyri svetové jazyky, tak ma divadlo využívalo predovšetkým na zahraničné turné a nič viac som za tým nehľadal.

Michal: Když na podzim 2004 přišla nabídka, aby ses stal stálým členem muzikálového souboru, váhal jsi nad touto nabídkou?

Vlado: Zavolal som rodičom a oznámil im, že to konečne vezmem. Konečne preto, lebo to nebola prvá ponuka do angažmá v MdB. Už po ukončení JAMU som odišiel na polročné turné s West Side Story do Holandska a Belgicka a tam mi bolo ponúknuté ďaľšie štúdium na AMDA v New Yorku. Bral som to ako výzvu i možnosť zažiť muzikál priamo v jeho Mekke a prípadne si tam aj zahrať. Bohužiaľ, nedostal som vízum ani podruhýkrát, a to moje rozhodovanie uľahčilo. Ono, ani nebolo potrebné sa rozhodovať, vždy to bolo len MdB.

Michal: No, Vlady, a když už jsi teď náš, tak co dál? Máš nějakou vysněnou roli, nebo snad představení, ve kterém by ses chtěl realizovat?

Vlado: To vieš, že hej! Je to Tony z WSS, a to o mne každý vie. Kvôli tomu som začal študovať muzikál. Do okamžiku, kedy som videl WSS v Brne, som študoval Ekonomickú univerzitu v Bratislave. Peťko (Gazďa) mi zmenil jedného dňa život a dlho o tom ani nevedel. Povedal som mu to až vo štvrtom ročníku na JAMU, keď mi dal pán Moša understudy Tonyho na turné po Nemecku. Už len naskúšať tú rolu bola pre mňa veľká česť.... čo potom, si to zahrať?!? Aha, že? Ale prepáč, chcem sa vrátiť k zneniu tvojej otázky... Som váš! A ty, starý foter, ako dlho si ty v angažmá, 100 rokov?

Michal: No, máš pravdu, že 100 let to není. Já jsem v roce 1995 nastoupil do ND Brno jako člen zpěvohry, kde jsem strávil nádherných osm sezon. Mezitím jsem stihl účinkovat ve třech pražských produkcích. (D. Landa "Krysař", J. Ledecký "Hamlet" a teď naposledy v překrásných Les Misérables. Na začátku roku 2004 přešla zpěvohra pod MdB, takže jsem k angažmá v našem divadle přišel takzvaně jako slepý k houslím.

Vlado: Ale páči sa ti tu, nie?

Michal: Velmi. Dostal jsem příležitost zahrát si v Máchově Máji činoherní roli (s činohrou jsem do té doby moc zkušeností neměl), tak to byla dobrá škola, no a na naší nové hudební scéně hraju v muzikálu Hair, což byla a je dlouhodobě moje srdíčková záležitost.

Vlado: Ale tvoja vysnívaná je iná!?

Michal: Máš pravdu. Je to Javert z Les Misérables. Teď mi to uteklo o fous, tak snad se dočkám příště.

Vlado: Teraz sme na turné s predstavením Joseph, čo na to vravíš?

Michal: Jsem poprvé na turné tak dlouho, už skoro tři měsíce a je to fakt mazec. Naštěstí se tady sešla dobrá parta lidí, tak se to dá přežít, i když je to vážně dlouhá doba, hlavně pro moji manželku a mého malého syna. Přiznávám, že i na mě je to docela dost.

Vlado: Zabudol si na svojho spolubývajúceho. Chcel si o ňom povedať, že je to fajn chalanisko, je s ním sranda a bez neho by si to tu nezvládol. Alebo sa mýlim?

Michal: No, tak jo, máš pravdu. Nejdřív jsem si říkal, tři měsíce s Vladem na stejném pokoji, to nepřežiju, ale teď, s odstupem času bych neměnil! Tak co, spokojený?

Vlado: Mohlo to byť aj lepšie. Čakal som väčšiu reklamu, nech sa už konečne chytí aj dajaká ta babenka. Apropos, babenka. Čo ty a ženy?

Michal: Vlady, vzhledem k tomu, že už jsem tři roky ženatý a mám pětiletýho syna Kristiánka a krásnou ženu, tak už mi to nepřísluší hodnotit jinak než z vizuálního hlediska; no a to docela jde. A ty?

Vlado: Ja, chudáčik, už rok a pol som bez priateľky... Nie že by som žiadnu nechcel, ale veď väčšinu roka som v zahraničí a ukáž mi jedinú ženu, ktorá by to chápala! Takže, chápem ja ich. Ale predsa len mi je už smutno. Nie je nad to prísť domov a mať sa ku komu pritúliť a… A tak ďalej.

Michal: Vladko, já myslím, že už jsme toho o sobě řekli až dost, takže já bych ti chtěl popřát spoustu vysněných rolí, třeba i toho Tonyho. A taky do budoucna nějakou tu přítelkyni, ke které by ses přitulil a...

Vlado: Ja prajem tebe to, čo ty mne. A hlavne tú príležitosť, na ktorú čakáš. Uvidíš, príde!

Vlado Volečko 23. 2. 2005

Vážení divadelní přátelé!

Rád Vám představuji tituly pro naše nové předplatné na divadelní sezonu 2005/2006. Jedná se celkem o 10 nových inscenací – pět činoherních a pět hudebních. Pět premiér se odehraje na naší činoherní scéně, pět pak v nové budově našeho divadla.

O první inscenaci sezony se postará režisérka Hana Burešová. Jistě si vzpomínáte na jejího „Prostopášníka“, který získal Hlavní cenu na Festivalu smíchu v Pardubicích. Tentokrát tato výjimečná režisérská osobnost připravuje pro naše divadlo drama „Nést svůj kříž“ Calderóna de la Barcy.

Následující premiérou bude muzikál „Čarodějky z Eastwicku“ autorů Dana P. Roweho a Johna Dempseye. Jedná se o mimořádné, nedávno v londýnské premiéře uvedené současné hudební dílo, které je vytvořeno podle románu Johna Updika a na podobném půdorysu jako vynikající film režiséra George Millera s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. Vzpomínáte jistě i na Michelle Pfeiffer, Cher a Susan Sarandon. Režisérem české premiéry bude Stanislav Moša a choreografem Igor Barberič, který se podílel již na naší inscenaci muzikálu Hair (Vlasy).

Možná si někteří z Vás vybavují jiný, poněkud starší, avšak neméně úspěšný a skvělý film Federica Felliniho „Ginger a Fred“. Podařilo se nám získat autorská práva pro jevištní adaptaci, kterou připravuje šéfdramaturg našeho divadla Jiří Záviš a režisér Roman Meluzín. Už nyní je proč se těšit na Zdenu Herfortovou a Karla Janského v hlavních rolích tohoto díla, které již v době svého vzniku zaujalo silný kritický postoj k nejrozličnějším „mediálním cirkusům“.

Již na jaře 2004 režisér Stanislav Moša uvedl v koprodukci s americkou a německou agenturou legendární muzikál „Jesus Christ Superstar“ A.L.Webbera a Tima Rice a inscenace, ačkoliv byla uvedena v Brně pouze ve dvou veřejných generálkách, získala u české kritiky ocenění „Sukces měsíce“. Městské divadlo zatím odehrálo na 80 představení v BRD, Rakousku, Belgii, Španělsku a Portugalsku. Diváci i kritika hodnotili inscenaci s neskrývaným nadšením. Česká premiéra se uskuteční 12. listopadu 2005.

Tuto inscenaci vystřídá na hudební scéně vítězný projekt autorské soutěže, vypsané právě pro naše divadlo. Brněnský skladatel Oldřich Veselý, textař Pavel Vrba, dramaturg a scenárista Miloslav Klíma – zmínění pánové pod vedením režiséra a spoluautora Zbyňka Srby zpracovali nesmrtelné Homérovo dílo „Odysseia“. Stejný název má i původní hudební inscenace. (Do soutěže se svými díly přihlásilo na 14 autorských projektů.)

Komediální žánr bude zastoupen klasickým vaudevillem Eugena Labiche „Slaměný klobouk“. Inscenaci v minulosti úspěšně uvedli Voskovec s Werichem nebo Miroslav Horníček. Výjimečnost této komedie spočívá ve znamenité konverzační, situační i charakterové komice. Režisérem bude Zdeněk Černín.

Hledání a objevování bude pokračovat ojedinělou adaptací Mozartovy „Kouzelné flétny“. Hudební skladatel, dirigent, a vedoucí skupiny soudobé hudby Petr Kofroň, režisér Zdeněk Plachý, scenárista Jiří Šimáček a brněnský kouzelník světového formátu Karel Blušina – to je autorsko-realizační český tým odvážného divadelního činu s názvem „Mozartova Kouzelná flétna“.

V lednu roku 2004 měla na West Endu v Londýně premiéru hra Richarda Beana „Novomanželský apartmán“, komedie i drama, hra stejně prostá jako i moudrá, hra, která je v současnosti v Británii nejvíce diskutovaná. Proč? Protože baví a zároveň vyvolává řadu otázek. Hra pro 6 herců, to je nejen 6 vynikajících příležitostí pro ony herce, avšak i pro diváky, kteří jistě ocení ojedinělý magický i komediální příběh. Slavnostní česká premiéra se odehraje právě u nás v režii Stanislava Moši.

V našem divadle jsou hned dva znamenití herci, pro které jako by již před lety napsali Jerry Bock, Sheldon Harnick a Joseph Stein roli mlékaře Tovjeho v dnes již nádherném klasickém muzikálu „Šumař na střeše“ - Zdeněk Junák a Ladislav Kolář. A právě oni se zmocní této úžasné role v poslední hudební premiéře sezony 2005/2006 v režii Pavla Fiebera.

Režisér Zdeněk Černín se pak stane tvůrcem inscenace v pořadí desáté. Schillerova Marie Stuartovna je z nejvýznamnějších divadelních básní podávajících svědectví o odvěkém sváru soukromého života v konfrontaci s údělem a povinnostmi vrcholné politiky. Tato inscenace uzavře sezonu, která, jak jsem přesvědčen, nabízí vskutku mimořádné divadelní události. Chcete-li se jich v klidu účastnit a vychutnat si je, jste vítáni. My se těšíme již dnes.

Na shledanou při kouzelných divadelních zázracích se s Vámi za všechny kolegy z Městského divadla Brno těší

Stanislav Moša 23. 2. 2005
Newsletter

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací