červen 07/08

Rozhovor s Vendulou Otiskovou

 

Setkal jsem se s Vendulou v jednom příjemném baru v centru Brna.

Dala si dvojku bílého vína a já jsem se hned zeptal….

Ahoj Vendy, můžu ti položit pár otázek?

Nenapíšeš tam všechno, co řeknu, že ne?

Když jsme spolu mluvili po telefonu a já jsem se tě ptal, jestli s tebou můžu udělat rozhovor, myslela sis, že je to vtip, proč?

Protože nejsem zvyklá, že mi volá někdo jako ty v deset hodin večer.

Dobře a teď vážněji: jsi baletka, tanečnice, jak ses k baletu a tanci dostala?

To jsem čekala, chceš to vědět? Není to vůbec zajímavé a vtipné. Byla jsem tenkrát vybrána mezi čtyřmi sty uchazeči o studium na taneční konzervatoři (jé podívej, zrovna jsem v televizi) smích… (Je tam klip od Prince a v něm je baletka). Kterou jsem úspěšně dokončila.

Byla to tvoje volba jít na taneční konzervatoř, nebo na tom měli zásluhu i tvoji rodiče?

Byla to moje volba, ale máma pracovala v divadle a já za ní často chodila. To prostředí mě zkrátka oslovilo.

Co tvoje profesní spokojenost, jsi teď spokojená?

Ano, jsem spokojená, mám v divadle dost práce, která je různorodá a baví mě, v každém představení je trošku jiný styl pohybu a to mi vyhovuje více než tančit pouze v souboru klasického baletu.

Jaký je tvůj režim dne u divadla?

Ráno vstanu až poté, co potřetí posunu budík, udělám si silnou kávu a pokud cestou nezakopnu o mého kocoura, který škemrá o jídlo (má 11 kg), udělám si snídani, kterou ovšem jím po cestě na tramvaj, abych stihla ranní trénink. Potom mám většinou zkoušku, pak chvilku volna a zpět do divadla na  představení a po představení konečně domů a druhý den opět posunuji budík…

Co dělají tví rodiče? Mají z tebe radost?

Maminka pracuje jako asistentka vedoucího, táta jezdí do Holandska na květinovou burzu a vozí květiny do ČR. Myslím, že jsou rádi, že dělám něco, co mě baví.

Co přítel, máš nějakého? Řekneš nám o něm něco?

Přítele mám, jmenuje se Petr. Pracuje v nakladatelské firmě jako vedoucí výroby a zároveň řídí svoji stavební společnost.

Máte nějaké plány do budoucna, třeba svatbu?

Postavit dům, zasadit strom, zplodit děti. Někde mezi tím je i ta svatba, ale vše má svůj čas…

Tvoje oblíbené jídlo, hudba, barva?

Maso ve všech podobách, nejraději POŘÁDNEJ, VELKEJ…HOVĚZÍ STEAK. Co se týče hudby, mám ráda folk, ale nejlepší je, když můžeme s přáteli posedět v hospůdce a hrát na kytary a zpívat třeba až do rána. Potom vážnou hudbu a někdy i tvrdou muziku, hlavně když uklízím. Oblíbená barva je hnědá a všechny její odstíny.

Co tvoje zdraví? Žiješ zdravě?

Snažím se zdravě jíst, pohybu mám taky dost, takže zdraví zatím slouží. Je to nejdůležitější v životě…

Co plánuješ na prázdniny?

O prázdninách malta, sluníčko, opalování, bazén, kolo…

Robert Rozsochatecký 8. 6. 2008

Host do domu: Michael Prostějovský

Na vaší vizitce vedle v českých zemích velmi dobře známého jména Michael Prostějovský je za pomlčkou ještě jméno Kramer, jaké to má vysvětlení?

Jak možná víte, v roce 1983 jsem odešel do Německa, kde jsem pracoval přes 18 let v tamním rozhlase. Vlastně dodnes žiji mezi Prahou a Kolínem nad Rýnem. Byl jsem nějaký čas ženatý a druhé jméno jsem získal po tehdejší manželce. Ponechal jsem si jej i po našem rozchodu z praktických důvodů. V 80. letech totiž nedokázal moje české příjmení „Prostějovský“ takřka nikdo přečíst nebo vyslovit. Zajímavé je, že moje dvojité příjmení platí pouze v Německu. České matriční právo jej neuznává. A já jej u nás doma také vlastně nepoužívám.

Prožil jste mládí v době, kdy učit se anglicky bylo téměř podezřelé. Kdo vás k tomu vedl?

Jazykové deficity jsem měl stejně jako všichni moji vrstevníci. Je to generační problém naší tehdejší společnosti. Cizí řeči jsem se vlastně učil za pochodu a hlavně až v zahraničí. Nouze naučila i Dalibora na skřipky housti. Po svém odchodu do Německa v roce 1983 jsem začal intenzivně dohánět vše léty zanedbané.

Vládnete ještě jiným jazykem než angličtinou?

Především vládnu němčinou. Ta je totiž mým hlavním cizím jazykem.

Co považujete za svůj nejzdařilejší překlad?

Do stejné kategorie zdařilosti bych zařadil Jesus Christ Superstar, Josefa a jeho úžasný pestrobarevný plášť a Cats, tedy Kočky. Všechny tři ale jsou zcela rozličné svým charakterem a výpovědí. Nejtěžší pro mne byly Cats, protože obsahují řadu nepřeložitelných nonsensů, tedy jazykových zvukomaleb a také bylo nutné pro všechny kočky vymyslet česká jména. Naopak mě strašně bavila práce na Josefovi. Původní texty Tima Rice jsou velice hravé a bylo potřeba udržet jejich lehkost a vtipnost i v češtině.

Již několikrát jsem v rozhovoru s různými osobnostmi použil vámi přebásněnou otázku z libreta muzikálu Jesus Christ Superstar: Proč se Kristovi vše vymklo z rukou? Bylo chybou strategie v dobrém i zlém, že si zvolil špatnou dobu a zaostalou zem? Bez rádia, bez novin a televize se dá lidem těžko prodat sebelepší vize. Co ti další tam nahoře, vyšli mu vstříc, koho vlastně kromě sebe cenil si víc? Svou smrtí Kristus navždy rekordy snad zlomil. Chtěl on zemřít dobrovolně nebo to byl omyl? Znáte odpověď na tuto otázku?

Na tuto otázku nezná odpověď nikdo. Vlastní muzikál Jesus Christ Superstar však jeho příběh líčí z pohledu souputníka Jidáše. Jde tedy o jakési Evangelium podle Jidáše, jehož autorem však jsou Tim Rice a Andrew Lloyd Webber. A zde snad najdeme odpověď v neměnné předurčenosti, ke které jejich Ježíš hledá a našel síly. V podstatě cestu mučedníka si nezvolil, ale pokorně a odvážně ji na sebe převzal. To jednoznačně vyplývá z jeho dialogu s Bohem v Zahradách gethsemanských.

Pokusil jste se také některý úspěšný český muzikál (Nana, Markéta Lazarová, Svět plný andělů, Babylon, Sny, Máj a další) přeložit do angličtiny a nabídnout zavedeným muzikálovým domům v Londýně nebo New Yorku?

Existuje řada českých muzikálů, o kterých si myslím, že by mohly mít v zahraničí úspěch. Některé z nich jste dokonce jmenoval. Ale ono není jednoduché vzít text a přeložit jej do cizího jazyka. Vezměte to takhle: kolik lidí u nás je schopno skutečně kvalitně přeložit nebo přebásnit zahraniční libreto do češtiny, či napsat libreto původní? Kolik lidí v Anglii nebo Americe je schopno napsat jazykově kvalitní anglické libreto? A vy byste chtěl abych byl schopen psát muzikálovou poezii ve více jazycích najednou? Dokáži sice psát novinářské články v němčině, vést přednášku nebo vystoupit živě v televizní či rozhlasové diskusi. Ale s aktivní angličtinou to už není zdaleka tak růžové, protože jsem v anglicky mluvících zemích nikdy delší dobu nežil. Svoji schopnost vytvořit kvalitní českou verzi zahraničního libreta vidím jako “jednosměrnou cestu“. Jde přeci o to, dokonale pochopit to, co původní autor vymyslel, včetně pocitů jeho i postav příběhu a k tomu najít v češtině ekvivalenty. Zkrátka vytvořit české libreto tak, aby působilo jako původní dílo.

Jste i uznávaným textařem, existuje libreto na váš vlastní muzikál?

V minulosti jsem spolupracoval na několika českých titulech jako textař. V roce 1976 jsem dokonce spolupracoval s předchůdcem MdB, tedy Divadlem bratří Mrštíků. V posledních letech jsem zase psal texty k muzikálové Popelce, upravoval a dopisoval texty v muzikálové Rusalce. Mám momentálně hotové libreto a příslib autorských práv na jeden současný světový bestseller odehrávající se v dávné historii. Chtěl bych jej nabídnout právě vašemu divadlu. Ale zásadně nehovořím o svých plánech, abych to nezakřiknul.    

Jak by vypadal váš žebříček kvality kultovních světových muzikálů?

Samozřejmě mám velice rád všechny muzikály, na kterých jsem se podílel. Kromě výše jmenovaných je to především Evita, kterou mám již hotovou a která má mít ve vašem divadle premiéru v příštím roce. Myslím, že nejlepšími současnými autory původních příběhů jsou Tim Rice a Michael Kunze. Mám skutečně to štěstí, že se s oběma dobře znám a udržuji s nimi osobní kontakt. Tim Rice mě kupříkladu pozval v květnu na koncertní provedení svého muzikálu Chess (Šach) v londýnské Royal Albert Hall. Tento muzikál z roku 1986, který napsal se skladateli skupiny ABBA Andresonem a Ulveusem dostal nyní aktualizovanou podobu a byl to velkolepý zážitek. Pokud jde o Kunzeho, považuji všechny čtyři jeho původní muzikály (Elisabeth, Ples upírů, Mozart! a Rebecca) za naprosto úžasné. Nesou pečeť evropského příběhu a naprosto světovou kvalitu. Také se po celém světě hrají. Byl bych rád, kdyby se některé divadlo u nás rozhodlo je uvést. Kromě toho samozřejmě mám rád celou řadu dalších. Ve stručnosti: Fantom Opery, Les Misérables, West Side Story, Rocky Horror Show, Sunset Boulevard, Čarodějky z Eastwicku, Hair, Kabaret, Chicago. Myslím, že když si vezmeme TOP 15 Broadwaye a TOP 15 londýnského West Endu, které najdete i v mé knize Muzikál expres, až na několik málo výjimek jde o úžasné tituly.

Koncert které skupiny byste rád navštívil?

The Queen a Freddie Mercury, Beatles, Mamas and Papas. Takže smůla. Nesplnitelné přání.

Koho považujete v muzikálovém showbusinessu za osobnost 20. století?

Nepovažuji za smysluplné hledat jednoho člověka a udílet mu tak statut „boha“. Vezmu-li však současné žijící, tak bych zcela jistě jako skladatele uvedl Andrewa Lloyda Webbera, producenta Camerona Mackintoshe, režiséry Trevora Nunna a Harolda Prince, scénografa Johna Napiera. Ti postupně vtiskli současnému světovému hudebnímu divadlu jeho dnešní podobu a kolem sebe soustřeďovali další významné osobnosti jako spolupracovníky. Zkrátka ovlivňovali celé to dění ve světě a ovlivňovali vlastně i nás v Česku. Mezi těmi již nežijícími by jich bylo ještě více, ale tipnout seznam jmen nemá cenu. Ostatně, v mé nové knize, na jejímž vzniku má vaše divadlo mimořádnou zásluhu, se o nich dosti podrobně píše.

Litujete času a práce, kterou jste věnoval některému z muzikálů, jehož jevištní provedení vás zklamalo?

Ne. V dobách „předrevolučních“ by se nějaká ta nevydařená inscenace jistě našla. Ale i neúspěch nebo nepovedená věc má pro zúčastněné přínos alespoň jako poučení. Musím zaklepat, ale se všemi inscenacemi po roce 1990 jsem byl spokojen.

Znáte nějaký literární příběh, který by si zasloužil muzikálové zpracování?

Mám jich hned několik. Ale, když dovolíte, nechci touto cestou případně inspirovat konkurenci. Předpokládám, že Dokořán čtou i jiní lidé, než příznivci Městského divadla Brno.

Byl jste spokojen s prací muzikálového tvůrčího týmu Městského divadla Brno?

Když uvedlo Ježíše, viděl jsem inscenaci až při generálce a tak říkajíc jsem se „kochal“ hotovým představením. Při Josefovi šlo o českou premiéru, a tak jsem byl jako autor českého libreta přítomen zrodu inscenace již od korepetic. A byl jsem nejen nadšen kvalitou souboru a kreativního týmu, nýbrž i jejich zájmem o věc a plným nasazením. MdB má skutečně nejlepší muzikálový soubor u nás. Jeho členové jsou vynikající zpěváci, tanečníci a herci v jedné osobě tak, jak to známe z Londýna, New Yorku, Vídně a z dalších měst, kde se muzikál pěstuje na té nejvyšší profesionální úrovni. Vzhledem k tomu, že se světovým muzikálem zabývám i jako autor rozhlasových pořadů, knihy a člověk, který tento obor přednáší na vysoké škole, dostávám se v zahraničí s mnoha lidmi do kontaktu i z tohoto důvodu. A musím říci, že vaše divadlo má především mezi londýnskými držiteli práv naprosto úžasnou pověst. A vytvořit si právě tam pozici toho správného partnera a tvůrce ukázkových inscenací není vůbec jednoduché a není to samozřejmě ani náhoda. Získání licence totiž není jednoduchou záležitostí. Muzikál totiž není prací prášek, kde výrobci jde o to prodat ho co nejvíce. Anglickým držitelům práv se jedná především o to, aby i zahraniční inscenace měla co nejvyšší kvalitu. A bez této záruky licenci zkrátka neposkytnou. Získané peníze za ni jsou až na druhém místě. A když některé brněnské verze dávají za vzor, o něčem to vypovídá.

Na čem pracujete, co můžeme čekat za dílo z vaší pracovny?

Pro letošní rok jsem plně oddán své knize Muzikál expres a přípravě Evity.

Jste spokojený člověk?

Pokud jde o práci, snažím se pro každou věc udělat maximum. Rád sklízím i ovoce svého počínání. A spokojený člověk v zásadě jsem. Moje filozofie totiž je, vychutnat si to, co mám, a ne stále naříkat pro to, co nemám.

Jef Kratochvil 8. 6. 2008

Radokovská kritika vysoce vyzdvihla práci MdB

První měsíce roku bývají zaměřeny na rozličné bilancující kulturní ankety. Výjimkou není ani oblast Thálie, kde jich najdeme hned několik. Ty první připomeneme pro úplnost a blíže se soustředíme na tu po odborné stránce nejprestižnější – Ceny Alfréda Radoka.

Nejdříve přichází na řadu anketa Divadelních novin. Do 15. ročníku přispělo 93 kritiků a teatrologů, kteří v „Inscenaci roku 2007“ zmínili ve velkém žánrovém rozptylu 51 titulů z 36 „tradičních“ i experimentálních scén. Jako obvykle si respondenti všímali převážně inscenací pražských nebo festivalových. Také tentokrát však dosáhlo pozoruhodných výsledků právě Brno, jež se s celkovými 14 body prosadilo díky pěti souborům hned osmi tituly. Výrazně největší podíl tu mělo (po úspěších Znamení kříže a Amfitryona) právě MdB, a to činoherní i hudební repertoárovou linií. Čtvrté místo celostátního žebříčku získala sedmi hlasy dramaturgicky objevná tragédie D. S. Merežkovského Smrt Pavla I., přeložená brněnskou rusistkou D. Kšicovou a nastudovaná pražskou režisérkou Hanou Burešovou. Zaslouženou pozornost vzbudily rovněž české premiéry muzikálů Čarodějky z Eastwicku a Fame, režírované ředitelem MdB S. Mošou.

Všem zájemcům otevřenou anketu uspořádal portál i-divadlo.cz. Zformuloval řádku pozitivních i negativních kritérií a podrobné výsledky vyhlásil již v únoru 2008. I zde došla práce MdB zřetelného uznání. V kategorii „Nejlepší inscenace roku 2007“ obsadily 2. místo Smrt Pavla I., 4. příčku Čarodějky, 8. V jámě lvové a 12. Fame. V kolonce „Nejlepší ženský herecký výkon roku“ uzavírají první desítku R. Coufalová-Vidláková a J. Čvančarová; postupně pak narazíme na jména A. Antalové, M. Sedláčkové, L. Bartolšicové a P. Vitázkové. Ještě přesvědčivější je žebříček pánský: za postavy Kirsche a Pavla I. zvítězil Erik Pardus před třetím P. Štěpánem, čtvrtým I. Ondříčkem a dále V. Skálou a M. Havelkou. Mnohoznačná kategorie „Jiný umělecký počin roku“ zahrnula v úvodní dekádě výtvarníky J. Milfajta a Z. Štefunkovou, choreografa I. Barberiće a skladatele P. Ulrycha; za nimi se objevují A. Kučerová, V. Franz, T. Rusín a J. Dušek. V oddíle „Akce roku“ nejvíce bodů inkasoval loňský festival hudebních divadel Dokořán pořádaný MdB, které se nadto stalo internetovým „Nejoblíbenějším divadlem roku 2007“. Ve třech záporně vymezených kategoriích („Propadák“ roku atp.) se MdB naštěstí neobjevuje.

Z televize známý E. Pardus, vítěz poslední divácké ankety Křídla a držitel Ceny kolegia revue Dokořán, nastřádal hned tři celostátní individuální nominace; dokázal je proměnit všechny a stal se tak v souboru MdB kumštýřem nejpopulárnějším a nejčastěji interviewovaným. První ocenění přebíral 3. února 2008 na zahájení 13. ročníku festivalu „České divadlo 2008“ v Divadle na Vinohradech, a to za mimořádný výkon v dvojroli Kirsche a Höllrigla z Mošovy české premiéry dramatu F. Mitterera V jámě lvové.

Výroční Ceny Thálie 2007 ve čtyřech kategoriích vyhlašuje a poměrně složitě vybírá Herecká asociace. Mezi dvaceti nominovanými byli rovněž čtyři divadelníci brněnští. V přímém televizním přenosu ze „zlaté kapličky“ 28. března t. r. zvítězili hned dva členové ansámblu MdB: mezi činoherci E. Pardus za roli cara Pavla I. a v kategorii „Opereta, muzikál a jiný hudebně dramatický žánr“ (loni v ní získala primát R. Coufalová-Vidláková a letos byla nominována i J. Čvančarová) Petr Štěpán coby démonický Darryl z Čarodějek.

Neobvyklá rovnost hlasů a tedy „ztrojení“ prvního místa ve dvou kategoriích provázely Ceny Alfréda Radoka, které byly již po šestnácté předávány tentokrát v Divadle Kolowrat 16. března 2008 (sestřih vysílala Česká televize 22. března). V širších nominacích mělo MdB hned čtyři želízka v ohni a Brno ještě další trojici. MdB, které loni vyhrálo kategorii hudební, proměnilo nyní dokonce nominace tři. K tomuto zcela mimořádnému úspěchu poblahopřál v brněnském deníku Rovnost i ředitel ND D. Dvořák. Pořádající odborná revue Svět a divadlo (SAD) v 2. čísle jako každoročně zveřejnila podrobné výsledky, které televize ani denní tisk pochopitelně nezaznamenaly. Reprezentativní ankety se zúčastnilo 66 kritiků včetně několika brněnských. Své tipy v devíti kategoriích zpravidla doprovodili stručným zdůvodněním. Do trojice vítězů kategorie „Nejlepší inscenace roku 2007“ zařadila se s 9 hlasy opět Smrt Pavla I. Pro ilustraci ocitujme: „Nový překlad u nás málo známé historické tragédie pojala hostující režisérka s přesným vystižením početných postav, vynalézavým využíváním principu kontrastu a s citem pro nadčasové uchopení modelových situací“; „fascinující divadlo, nejlepší Burešové režie za posledních možná deset let“; „velkolepé historické, a přece současné plátno“. U tří respondentů se prosadily Čarodějky z Eastwicku („precizně naživo hrající orchestr, pěvecké i pohybové dynamické pojednání davových scén, pointace jednotlivých výstupů a písní, spolehlivé technické triky a samozřejmě vhodné typové obsazení“) a konečně muzikál Fame. Z triády nejlepších inscenací vzešli rovněž vždy po devíti hlasech vítězové za „Mužský herecký výkon roku 2007“. Cenu za titulní postavu přebíral i E. Pardus. „Jeho vladař je zprvu opojen neomezenou mocí, oplývá krutostí k poddaným i k velitelům, jihne v náručí milenky a nakonec se zcela obyčejně lidsky bojí tušené, blížící se smrti“; „Etablovaný komik nabídl v takříkajíc životní roli ambivaletní figuru zákeřně nevyzpytatelného paranoidního tyrana, provokujícího šaška i citlivého zranitelného snílka.“ Dále tu figurují Ondříčkův Pahlen a Havelkův Darryl, resp. V. Skála coby Keržencev v Divadle U stolu. U kategorie ženské se vždy dvěma hlasy prosadily „čarodějky“ A. Antalová, M. Sedláčková a I. Vaňková. V prestižním žebříčku „Divadlo roku 2007“ zařadilo se MdB míněním čtyř kritiků na 5.-8. místo: „Prvořadé centrum muzikálového divadla, s novátorskou dramaturgií kvalitních světových titulů a původních novinek, s výtečným souborem a s pozoruhodným činoherním programem“; „za vytrvalou a cílevědomou pracovitost tří zčásti autonomních těles se špičkovými inscenacemi“. “Hru roku 2007“ Zázrakem v černém domě vyhrál Brňan M. Uhde, připomenutý i jako libretista muzikálu Červený a černý. Dva teatrologové vyzdvihli hru J. Šimáčka a Z. Plachého Deník Krále: „Novinka z dílny svérázného sdružení Střežený Parnass přenesla syžetovou inspiraci veršovanou tragédií V. Huga do atraktivního současného francouzského kriminálního prostředí“; „typické a příznačné prolínání vážných žánrů a postupů s nevážnými, kloubení vysokého s nízkým, jejich díla mají étos.“ Třetího laureáta přinesla MdB „Hudba roku 2007“. Partiturou Smrti Pavla I. se jím znovu stal skladatel Vladimír Franz. Jeden ze 7 hlasů konstatuje: „Opulentní příval Franzovy hudby bývá v inscenacích H. Burešové ukrocený a podřízený režijnímu výkladu, o to podstatnější a působivější významotvorný prvek se však z ní stává.“ V téže části ankety se ocitli rovněž M. Štědroň a P. Ulrych. Řadu jmen z okruhu MdB nacházíme pak mezi scénografy roku (T. Rusín, Z. Štefunková, J. Milfajt a A. Kučerová). Mezi „Talenty roku 2007“ se zařadili I. Ondříček a E. Pardus. V 16. anketě SAD prosadily se tedy umělecké počiny MdB v osmi kategoriích (z toho ve třech na pozici vítězů), což občasným paušalizujícím tvrzením o údajné „bulvárnosti“ jeho repertoárové nabídky přesvědčivě oponuje.    

         

Vít Závodský 8. 6. 2008

Jana Mazáka hrozné věci rozjitří

Herec Městského divadla Brno Jan Mazák hraje v Charleyově tetě, v Deníku krále, v Šumaři na střeše, v Markétě Lazarové, v Zahradě divů, v muzikálu Jesus Christ Superstar, v inscenaci Smrt Pavla I. V proslaveném dramatu V jámě lvové pěkně sekunduje Eriku Pardusovi v jeho dvojroli Kirsche a Höllrigla. Jan Mazák přišel z královéhradeckého divadla, kde působil šest let a stejnou dobu je v Brně. Zatímco tamodtud odcházel docela rád, o svém nynějším působišti tvrdí, že tady „doklepe“ do důchodu. Pokud samozřejmě tak oblíbený a dobrý herec do nějakého důchodu někdy půjde… Má na to podle současného zákona celých 16 let, stejně dlouhou dobu působil v ostravském Divadle Petra Bezruče. Protože s Janem Mazákem zasvěceně hovořila docela nedávno, pro listopadové číslo Dokořánu, Bára Rácová, nebude tentokrát řeč o jeho synovi jakožto herci-nemluvněti v inscenaci Jindřich VIII., ani o tom, co dělá jeho žena a další již zveřejněné věci. Pokud budete číst dál, dozvíte se, zdali se Jan Mazák zlobí na redakci Dokořánu, že ho zařadila mezi rodinné stříbro, když má teprve čtyřletého syna. A má také docela zvláštní krédo, které se bude většině čtenářů líbit.

Odborná kritika vás kladně hodnotila mj. v inscenaci Amfitryon. Nemrzí vás, že je už po derniéře?

Mrzí, ale to už patří k životu. Byla to krásná role a ke všemu režírovala Hanka Burešová, se kterou je každá spolupráce příjemná. Sahá k neotřelým tématům, vybírá si velice zajímavou dramaturgii a nebojí se jít i do klasických předloh s čistou myslí, aniž by je chtěla nějakým způsobem předělávat nebo předvádět se, jak by to ona zrežírovala. Naopak se vždycky snaží z těch inscenací vytáhnout jádro a podpořit to, co tím autor zamýšlel. 

Máte rád klasická témata, nebo dáváte přednost modernějším věcem?

Mně je to v podstatě jedno, já jsem si prošel v divadelním životě snad už všechno. Začínal jsem v Ostravě u Bezručů, kde se dělala velice původní dramaturgie. Hodně se sahalo k novinkám, uváděli tam hodně soudobých věcí. Potom jsem byl v Hradci Králové, kde jsem dost přičichl ke klasickému repertoáru, ale pod režijním zpracováním Vládi Morávka. V Městském divadle Brno se dělá, jak bych to řekl, taková ta normální dramaturgie. Věci se zpracovávají v podstatě normálně, aby to bylo přístupné divákovi.

Koho budete hrát ve Třech mušketýrech?

Připomeňme, že premiéra bude až v září. Budu hrát Plancheta. Je to jediná role, která mě napadla, že bych ji v této inscenaci mohl hrát. A taky se tak stalo. Těším se znovu na Hanku Burešovou, předložila nám už svoji vizi. Nevím, jestli můžu prozradit, jak bude hra vypadat. Na jevišti bude simultánně probíhat seriózní děj Tří mušketýrů a děj v pavlačovém domě, civilní život ze 60. let. Nastane konfrontace romantického příběhu o mušketýrech a obyčejného života. Hru upravila paní režisérka se svým manželem Štěpánem Otčenáškem. Měli jsme už čtenou zkoušku, docela se těším.

Téma hry je vám určitě blízké…

Tři mušketýry mám pročteny, četl jsem všechny díly. Po dvaceti, po deseti a ještě po deseti letech a k tomu nějaké d’Artagnanovy paměti. Vzpomínám si na jedny Vánoce, kdy jsem ještě jako kluk dostal Tři mušketýry, Robinsona Crusoe a Tři muže ve člunu, jednu z nejlepších humoristických knížek. To byl fakt Ježíšek, na kterého si pamatuji, byly to příjemné Vánoce, kdy jsem ležel v knížkách a četl.

V minulém rozhovoru jste se zmínil o svých studiích na JAMU. Doplníte, jak jste ještě předtím začínal s divadelní múzou?

Na JAMU jsem se dostal až napodruhé, mezitím jsem dělal v tehdejším zdejším Divadle bratří Mrštíků kulisáka. Odehrál jsem několik roliček, příležitost mi dával zvláště pan režisér Richard Mihula. Na základní škole jsem byl docela hyperaktivní, komentoval jsem všechno dění a skákal učitelům do řeči. A paní učitelka z češtiny, která asi měla potřebu mě nějakým způsobem pacifikovat, založila na škole dramatický kroužek. Už nevím, jestli kvůli mně, nebo už tam byl dříve. Tam jsem začínal, před třídou jsme dělali nějaké ukázky z knížek. Potom jsem začal spolupracovat s dětským divadelním souborem při domu kultury, vybral si mě vedoucí pan Olišar. Teď si uvědomuji, že vůbec první divadelní inscenace, ve které jsem hrál, byli Tři mušketýři aneb Garda jeho Oslovstva. Byli to Tři mušketýři zasazení do říše zvířat. Už ve dvanácti letech jsme hráli až před 300 diváky, i pro školy, a jezdívali jsme na dětské festivaly. Tehdy jsem ještě neuvažoval o herectví; když jsem šel na gympl, uvažoval jsem spíše o fildě nebo něčem podobném. To mě přešlo. V době mých gymnaziálních studií existoval v Kroměříži při podniku Pal Magneton docela slavný divadelní amatérský soubor. Vyhrál asi pětkrát Jiráskův Hronov, ostatně spolupracoval s ním Alois Hajda.Vybral si mě do souboru, hrál jsem s nimi v kusu Pušky paní Carrarové od Bertolta Brechta. A na jednom z Jiráskových Hronovů jsem účinkoval v Mahenově hře Nasredin. Hrálo se skoro na profesionální úrovni. To mně už bylo 17 let a tehdy jsem najednou zjistil, že bych herectví mohl dělat profesionálně. Přihlásil jsem se tedy na JAMU…

Absolvoval jste už muzikálový ateliér? Zpíváte rád?

S mým ročníkem začínala na JAMU katedra syntetických žánrů, vlastně předchůdce muzikálového ateliéru. Měli jsme celkem dostatečnou pěveckou přípravu, ale že bych byl zrovna přítelem zpívání, v tom si nejsem jistý, zpěv nevyhledávám. Když je potřeba, tak se otrocky naučím, možná že jsem schopen něco zazpívat. Na jevišti zpívám třeba v Jesus Christ Superstar, v Zahradě divů i v jiných inscenacích.

Hrajete na nějaký hudební nástroj?

Něco bych možná zabrnkal na kytaru, párkrát jsem to použil i na jevišti, ale nehrnu se do toho.

Jak jste se dostal do Městského divadla Brno?

Když jsem byl v Hradci Králové už šestý rok, měl jsem pocit, že se čas navršil a přišla nabídka od Standy Moši, jestli bych nechtěl do jeho souboru. Tak se to všechno sešlo.

Nevadí vám, že vás šéfredaktor vybral do rubriky Rodinné stříbro, když máte teprve čtyřleté dítě?

Ne. Já říkám, že z tohoto pohledu by se spíše mělo uvažovat o tom, jestli je patřičné pořizovat si na stará kolena dítě, když člověk může skonat než vůbec potomek dospěje do plnoletosti. Nejsem nějak velký optimista. Věkově do rodinného stříbra určitě patřím a mentálně se snažím být s klukem jako mladší tatínek. Fyzicky se necítím nijak opotřebovaně a mentálně se s tím musím nějak srovnat.

Kam zamíříte v létě?

Nejraději trávím prázdniny v Oslavě u Tasova u Velkého Meziříčí na chatě, jinak manželka chce k moři, tak to možná budu muset přetrpět. (smích) Nebaví mě ležet a nic nedělat. A pořád musíte dávat pozor na dítě. Na Vysočině ráno v pět hodin vyrážím na houby a pak jezdím na horském kole. V Hradci jsem jezdil strašné štreky, sto kilometrů pro mě nebyla žádná míra, najezdil jsem tam šest tisíc kilometrů za sezonu. Teď mám prostor na kolo jedině o prázdninách. 

Neměl byste chuť alternovat s Erikem Pardusem dvojroli Kirsche a Höllrigla v inscenaci V jámě lvové, kde hrajete dvojníka? Neláká vás počeštěný tyrolský dialekt?

To se nedá. To je tak velká role, že by vznikl poloviční prostor pro každého z nás, kdybychom to alternovali. Když jsem viděl Erikův podtrhaný text, říkal jsem, že mohl vzít štětku a rovnou ty stránky přemáznout. Je to rozsahem tak velká role, že by se opravdu nedala alternovat. Tyrolským dialektem po česku mluvím taky, jak na konci vejdu na jeviště. Takovou zvláštní roli jsem ještě nezažil, kdy člověk přijde až na poslední dvě stránky.

O hercích se někdy říká, že žijí ve vlastním specifickém světě. Zeptám se tedy, jestli herec Jan Mazák má čas a snad i zájem podívat se na televizní zprávy, přečíst noviny?

Nevím, co myslíte tím specifický svět. Já myslím, že herci žijí úplně normálně, nic takového není. Ten zvláštní svět si lidé spíš někdy představují. Já se zajímám o dění, ale v poslední době se snažím raději noviny nečíst. Čím méně toho člověk ví o politice a o událostech doma i ve světě, je asi klidnější. Mě hrozné věci vždycky strašně rozjitří a pak začnu pochybovat o smyslu života a dostávám se do takových temných hlubin vědomí. Snažím se tomu spíš vyhýbat. Ale to není specifikum herecké, takových lidí je spousta, každý člověk žije ve svém specifickém světě.

Dokážete oddělit své osobní starosti od práce na jevišti?

To ano. Myslím, že se mně to zatím daří. Je ale pravda, že když jsem v divadle, mám občas pocit, že bych měl být doma, a když jsem doma, mám pocit, že mám pracovat v divadle. Více o nedivadelních věcech přemýšlím při zkouškách nebo při pauzách. Ale v okamžiku, kdy je člověk na jevišti, nemůže si dovolit luxus někam ubíhat, musí se soustředit na roli. Myslím, že to zatím zvládám, je to taková trošku terapie. To soustředění na roli přinutí člověka zapomenout na všechno.

Jak se vám jako původem Kroměřížákovi, odpusťte to klikaté slovo, líbí Brno jako město a co říkáte na množství divadel? Není tady předivadlováno? V Židenicích mimochodem chystá tamní radnice nové divadlo malých forem...

Ale jo, v Brně se dá vydržet. Já myslím, že Brno není tak předivadlované, Praha je na tom asi mnohem hůř. V Brně pořád ještě mohou být všechna divadla vyprodaná a nebudou si konkurovat. Není tady až tak velká kapacita sedadel na dané množství obyvatel, nemám ten pocit.

Patříte mezi rodinné stříbro významného divadla. Nechcete říci něco moudrého?

Něco hlubokomyslného? (smích) Všichni si ze mě dělají srandu, totiž z mého životního kréda. Chtěl bych, aby tady po mně nic nezůstalo. Proto třídím odpad. Myslím, že žádná myšlenka, žádné veledílo není tak velké, aby srovnalo tu hromadu a ty tuny odpadků, které tady po každém člověku zůstanou a které jsou naprosto nezničitelné a budou tady třeba ještě tisíc let. Kdežto na velké myšlenky, na velké věci se beztak zapomene, nehledě k tomu, že teď už nikdo nic nového nevymyslí, všechno už bylo vymyšleno, a stejně je to lidstvu nanic.

Jan Trojan 8. 6. 2008

Savojko, sbohem

Jedenáct roků jsem bydlel na Běhounské ulici, na jejímž rohu stávala slavná brněnská kavárna Savoy. Po komunistickém převratu se do kavárny nastěhoval Výběr, obchod s textilem. Ale původní architektonická dispozice zůstávala, jak jsem toho byl svědkem, zachována, jen si snila svůj dávný kavárenský sen pod závějemi textilu. Vím, že v devadesátých letech uvažoval můj nakladatel, krátce poté, co se přistěhoval na Běhounskou, že probudí Savojku k novému kavárenskému životu. Pak ale svůj kapitál investoval do podstatného rozšíření nakladatelského domu Petrov.

Na počátku kavárny Savoy byl kavárník Jan Nekvasil, který napřed proslídil kavárny v evropských metropolích a teprve pak požádal funkcionalistu Jindřicha Kumpošta, aby mu přestavěl obchod firmy Thonet na kavárnu. Ten pak na konci dvacátých let puristicky očistil novorenesanční fasádu, zbavil ji z větší části jejího bohatého štukového dekoru a dvě podlaží, totiž obchodní přízemí a o patro výš umístěnou německou kavárnu Thonethof, adaptoval na kavárnu Savoy. Když jsem byl v osmdesátých letech jako dokumentátor v Krajském památkovém středisku, byla tam mou kolegyní taky paní Stryková, která se v té kavárně v roce 1947 seznámila se svým manželem, českým letcem z perutě RAF. Na malém kavárenském balkoně hrál jazzový orchestr Goodnight My Love, paní Stryková tančila se svým letcem a jedním panoramatickým oknem viděli protější kavárnu Adriu a druhým zas gotické pilíře chrámové lodě svatého Jakuba. Paní Strykové bylo devatenáct roků a všechno vypadalo tak nadějně, přestože na několika blízkých ulicích dosud ležely domy ve válečných troskách.

Kdosi mě nedávno přesvědčoval, do krve by se hádal, že ta scéna s Natašou Gollovou pijící slánkami zaráz ze sedmi skleniček, jak ji známe z filmu Hotel Modrá hvězda, se ve skutečnosti natáčela právě v brněnské Savojce, protože žádné jiné kavárně na světě nedominuje tak parádní dvojramenné schodiště. Neodolal jsem a šel se na to schodiště znovu podívat. Ale narazil jsem na neprodyšně uzavřený vchod. Všechna okna byla pečlivě zatažena zednickými plachtami. Pak jsem se dozvěděl, že se tam pod pokličkou dějí už nezadržitelné přízračnosti. Interiér kavárny Savoy , který pod textilními návějemi přečkal komunistickou totalitu, nepřežije teď – stejně jako v devadesátých letech interiér Fuchsova hotelu Avion - ataku agresivních developerů. Tak sbohem, Savojko. V mé moci je bohužel jen tenhle nekrolog.

 

Jiří Kratochvil 8. 6. 2008

...s ďáblem v těle: Johana Gazdíková

Publikum ji zná jako Jane z Čarodějek z Eastwicku, Irenu z Novomanželského apartmá nebo Helenu a Kalypsó z Odysseiy. Svatoušek, který pod nevinným andělským kukučem skrývá neposedné čertovské růžky. Tak se alespoň sama charakterizuje. Absolventka Janáčkovy akademie múzických umění Johana Gazdíková původně nechtěla jít v hereckých stopách své matky. Osudovou se pro ni (stejně jako pro mnoho jejích kolegů) stala inscenace West Side Story v Městském divadle. Teď má před sebou velkou výzvu: za režijního dohledu Gustava Skály zkouší titulní roli v slavné operetě Florimonda Hervého, Henriho Meilhaca a Alberta Millauda Mam’zelle Nitouche. Do této chvíle muzikálová herečka se na operetní debut těší, nezastírá ale respekt a taky trochu herecké trémy.

V operetě Mam’zelle Nitouche budete hrát hlavní roli. Jaká Nitouche ve vašem podání bude?

Mám o Mam’zelle Nitouche takovou představu, že žije v klášteře a hraje tam na matku představenou divadýlko té nejchytřejší, nejpilnější holky, aby vzápětí, když se nikdo nedívá, mohla provést nějakou lumpárnu. To je moje představa, kterou se pokusím zrealizovat.

Jak se vám zkouší s režisérem Gustavem Skálou?

Zatím se mi s ním zkouší velmi dobře. Strašně se mi na něm líbí, že ví, co chce, že má naprosto jasnou představu. Byla jsem na spoustě jeho her, a dokonce i na Mam’zelle Nitouche, kterou režíroval před několika lety v Pardubicích, tak o něm a o jeho práci částečně vím a můžu za sebe říct, že mu jako režisérovi hodně věřím a těší mě, že Mam’zelle Nitouche režíruje právě on.

Čím se bude brněnská inscenace lišit od té pardubické?

Určitě alespoň tím, že v ní budou hrát jiní herci – každý herec do hry přidává svou vlastní invenci. Také se bude lišit tím, že brněnská inscenace bude klasická opereta. Pan režisér dříve Mam’zelle Nitouche inscenoval trošku muzikálověji, byl tam jednodušší zpěv. Tentokrát je zpívání opravdu náročnější, jsme rády, že můžeme stát při zpěvu některých věcí, při kterých Mam’zelle Nitouche v Pardubicích mohla skákat a tančit (smích).

Jak obtížný je pro vás part chovanky Denisy de Flavigny alias Mam’zelle Nitouche?

Je to složité, velký úkol a taky výzva. Je to úplně jiné zpívání než muzikálový zpěv, kde se člověk může vylhat a nemusí zazpívat všechny notičky. Tady jsou natvrdo napsané kantilény a je to velmi těžké zpívání. Ale doufám, že se mi to podaří a že mě tato role posune jinam, někam dál, co se týče techniky zpěvu.

Mam’zelle Nitouche je operetou, v níž vše dobře dopadne. Vyhovuje vám víc hraní v komediích nebo tragédiích?

Já mám raději komedie. Jako herečka i jako divák. V tomto světě, ve kterém žijeme, je pro mě lepší jít se odreagovat na komedii než jít na nějaké těžké drama. Jsem takový člověk, který si umí udělat drama v životě, tak se v divadle raději směju a dělám, že se nic neděje.

Jane v Čarodějkách z Eastwicku, role v muzikálech Kdyby tisíc klarinetů, Markéta Lazarová, Jesus Christ Superstar, Nana, Hair, Oliver! nebo Oddyseia, vedle toho působení v G-studiu, například v muzikálu Jeptišky... Která z vašich četných rolí se vám hraje nebo hrála nejlépe?

Hrozně ráda si vzpomínám na Jeptišky, které se bohužel nehrály v Městském divadle, ale v G-studiu. Hrála jsem tam sestru Robertu, která byla úplně stejná jako já. Taky taková, že ze sebe dělala svatouška a potom udělala strašný čurbes. Myslím, že je to podobné, jak jsem si představila právě Mam’zelle Nitouche, a že to na mě sedí. Já jsem taky takový svatoušek, který všemu přikyvuje, a potom někde strašně skáču a křičím – takový anděl s ďáblem v těle.

Takže vám obsazení do připravované operety sedlo jako ulité?

Sedlo a jsem za to strašně vděčná. Teď už jen se to naučit zpívat.

Ve zpěvu ale děláte pokroky. Myslí si to například i divadelní kritik Jiří P. Kříž, který o vašem výkonu v koncertním představení Jazz Side Story napsal toto: „Pracuje na sobě i Johana Gazdíková, je už hlasově čistější.“ Což je od něj vlastně pochvala.

Jo? To jsem ani nečetla. Tak to je super. Když to píše on... (smích)

Jak se vůbec díváte na divadelní kritiku?

Raději se řídím podle diváka. Kritika může někdy pochválit, a není to úplně právem. Jindy zase může hanět a to vám může ublížit – protože se třeba zrovna někde něco říká, tak to kritika taky napíše. Takže je pro mě důležitější, co na hru řekne divák – jestli zatleská, kde se směje a tak.

Minulou sezonu jste o sobě dala nejvýrazněji vědět v muzikálu Čarodějky z Eastwicku v roli Jane. Čerpala jste inspiraci z filmové adaptace románu Johna Updikea, kde vaši postavu hrála Susan Sarandonová?

Samozřejmě jsem se na ten film dívala a dívala jsem se na něj i studijně. Všechny tři ženy – ať Cher, Susan Sarandon nebo Michelle Pfeiffer – jsou v tom úžasné. Ale bohužel filmová verze je jiná než muzikálová a příběh je tam trošku o něčem jiném. My jsme si spíš musely najít nějakou svoji polohu – už tím, že ve filmu byly zralejší ženy, asi jim nebylo... třeba osmadvacet. Takže je to o něčem jiném, ale ten film mám strašně ráda.

Pocházíte z herecké rodiny, přesto se zeptám: Jak jste se k hraní dostala?

Já jsem samozřejmě nechtěla být herečkou. Maminka nás k tomu vždycky vedla a chtěla, abychom byli herci. Byla jsem ale takové to dítě, že když něco chtěla maminka, tak já just ne. Později, když se v Městském divadle začala dělat West Side Story, řekla jsem si, že vlastně asi chci být herečkou a že bych chtěla jít na konkurz, tak jsem tehdy dělala dodatečný konkurz a vzali mě. A bez maminky jsem se za pomoci Alenky Antalové připravila na JAMU a tam mě taky přijali.

Mnozí herci své děti od herecké profese odrazují. U vás to tedy bylo naopak?

Ano. Ale teď jsem to já, kdo nechce, aby z mého dítěte byl herec.

A možná si stejně jako vy řekne: A just budu.

Myslím, že bude tím, čím bude chtít. Zatím se herecky projevuje velmi silně, ale když bude chtít být něčím jiným, tak se vůbec nebudu zlobit.

Jak vzpomínáte na svá studia?

Těžce. Měli jsme ještě na škole hrozný dril, který dnešní studenti už nemají, a myslím si, že je to dobře. My jsme měli všechno zakázané. Pět hodin denně jsme tančili, neměli jsme vůbec na nic čas, a co se týká divadla, měli jsme všechno zakázané, nesměli jsme hostovat. Takže jsme se s nimi pořád hádali, protože spousta z nás hostovala, třeba v tomhle divadle. Bylo to nepříjemné, protože si myslím, že škola je fajn a je dobré ji mít, ale praxe je praxe. Je to stejné jako vykládat dítěti, jak má hladit psa. Když ho nepohladí a neuvidí, co ten pes cítí, nikdy nebude vědět, co to je. Můžete se učit na zkušebně krásně zpívat a zazpíváte všechno, potom vás strčí na jeviště, zajíknete se... a konec. Jde o to, kolikrát na jevišti jste, záleží na tom, aby režisér nebo ředitel věděli, že máte talent, a i když to jednou zkazíte, tak to vůbec nic neznamená. Je to zkrátka o tom se ohrát.

Takže když jste začínala, mívala jste trému?

Strašnou. A mám ji pořád.

To říká spousta herců, ale na výsledných výkonech to potom není poznat.

Myslím, že to trošku poznat je, ale to toho herce musíte opravdu dobře znát. Je to pokaždé stejné – když jdete hrát nějakou novou věc, potřebujete ji zažít. Říká se, že premiéra není nikdy tak dobrá jako třeba desátá repríza. Čím víc to budete zkoušet a potom někomu ukazovat a ukazovat, tím víc si budete jistý v mluveném textu, zpívaném textu, pohybech a všem ostatním. Může se vám stát, že při písničce, při které jste stál a bál jste se, že ji neudýcháte, teď můžete běhat maraton a přitom zpívat.

S dalšími herečkami a známými ženami (Alenou Antalovou, Radkou Coufalovou nebo moderátorkou Janou Adamcovou) jste nafotila kalendář na podporu boje proti rakovině prsu. Vy jako představitelka února jste fotila v horách. Jak bude vaše fotografie se synem vypadat?

Fotili jsme u Nového Hrozenkova, na moravsko-slovenském pomezí. Nahoru nás vyvezla Horská služba. Byla jsem tam oblečená jen v takové sutaně a fotili nás s mým chlapečkem Kubíčkem na sáňkách. Házeli po nás sníh, už jsem byla celá zmrzlá a dítě mělo od té zimy úplně rudé ručičky, protože nemohl mít na sobě bundu, i když byl oblečený víc než já. Ale celá ta atmosféra kolem toho byla velmi pěkná a fotograf Petr Šebel byl moc milý.

Takže výsledkem bude jistě krásná fotografie za cenu osobního nepohodlí.

To bych tak neřekla, zkrátka byla zima. Ale malý má sníh rád a já taky. Takže to bude vypadat jako víla, která jede na saních a drží dítě.

Jak hodnotíte nápad bojovat proti rakovině kalendářem?

Myslím, že zaujmou spíš větší hvězdy, jako Alenka Antalová nebo Linda Rybová a další. Ty jsou podle mě zárukou toho, že se na kalendář někdo podívá. Jakákoli prevence je rozhodně užitečná, i kdyby to mělo zachránit jedinou ženu, která si řekne: Jo, tak já na to vyšetření půjdu. A toto rozhodnutí jí zachrání život. Určitě to za to stojí. Bude to moc pěkné a Masarykův onkologický ústav jistě udělá ještě další kampaň, takže to bude mít smysl.

Netáhlo vás to někdy herecky někam jinam, mimo Městské divadlo a Brno vůbec?

Netáhlo. Jsem strašně domácí a rodinný typ, a tohleto divadlo mám opravdu jako svůj domov a rodinu a nedám na něj dopustit. A i když jsem se odstěhovala do Prahy nebo jsem si říkala, že tu pro mě není práce a možná bych měla odejít jinam, nedokážu ho opustit a zbavit se ho. Je ve mně pevně zakořeněné. Někdy jsem naštvaná a napadne mě to, ale nemůžu.

Máte nějakou veselou vzpomínku ze zkoušení?

Jé, tak zrovna teď si na nic nevzpomenu. Teď je třeba zkoušení takové celé veselé, doufám, že to takhle půjde i dál. Ale na nějakou konkrétní historku si nevzpomenu. Je toho spousta. Ono se vždycky něco stane, že někdo něco nepodá nebo někdo někam nepřijde.

Právě jsem si ale vzpomněla, že u Čarodějek z Eastwicku se například stalo, že jak mě tam všichni, co alternují Darryla van Horna (Martin Havelka, Petr Štěpán a Petr Gazdík, pozn. aut.) svlíkají jen tak decentně, při posledním představení mi můj bratr tak roztrhal košili, že i když je na cvočky, aby šla snadno rozepnout, tak on mi ji opravdu roztrhal. To mi přišlo vtipné, že zrovna on to na mě tak hezky trhá (smích).

Ta scéna u violoncella je vůbec taková odvážná...

Mně už to tak nepřijde. Horší mi přišla Odysseia, kde Gazďa hrál Odyssea. Nymfa Kalypsó, kterou jsem hrála, nad ním deset minut tančí erotický tanec a zpívá mu takovou tu ukolébavku na konci první půlky. Tak to se mi zdálo horší než Čarodějky. Jinak je to taková sranda, třeba s Martinem Havelkou v roli Darryla van Horna, ten tam dělá strašné blbosti.

 

Bára Rácová 8. 6. 2008

Zemřel novinář Jaroslav Parma

Ve věku nedožitých 69 let, smířen s Bohem i lidmi, zemřel tiše v kruhu rodiny v úterý 6. května v Blansku jeden ze zakládajících členů Syndikátu novinářů a dlouholetý člen jeho jihomoravské regionální rady Jaroslav Parma. Novinářskou kariéru začínal v brněnské redakci Lidové demokracie, poté pracoval v Blansku v redakci okresních novin Nový život a nakonec byl šéfredaktorem týdeníku Týden u nás.

Dějištěm posledního rozloučení byl poutní chrám Jména Panny Marie ve Křtinách. Mezi stovkami přátel byli početně zastoupeni i brněnští novináři. Řečníci nad rakví zesnulého charakterizovali Jaroslava Parmu jako oblíbeného, vzácně dobrého a vstřícného člověka, nadšeného pro vše krásné, zaníceného betlemáře, obětavého spolupracovníka při výzkumu křížových kamenů a památných objektů, organizátora kulturního a společenského života, člena brněnského Klubu dobráků.

Člen řídícího výboru a předseda jihomoravské regionální rady syndikátu PaedDr. Libor Kalina připomněl, že Jaroslav Parma své spoluobčany, dění Blanska a jeho širokého okolí důvěrně a důkladně znal a proto jím řízené noviny se zasvěcenými texty a skvělými fotografiemi byly čtivým a vyhledávaným periodikem se širokým záběrem. Příkladně dbal na čistotu českého jazyka, kterou pečlivě chránil. Parma byl návštěvníkem a recenzentem premiér v brněnském Městském divadle. Měsíčník této scény Dokořán jeho recenze pravidelně citoval. Když Kalina vzpomínal na Parmovo působení v regionální radě syndikátu, zdůraznil, že byl členem aktivním a platným. Dokázal i do vypjatých jednání a situací vnést svůj pověstný klid, rozvahu, věcné a rozumné stanovisko. „Je těžké uvěřit, Jaroslave, že už se s Tebou nesetkáme. Budeš nám chybět a ještě více našim pokračovatelům. Protože učitelů, umějících předávat bohaté zkušenosti zejména svou prací, svým osobním příkladem, je málo,“ končil své vyznání úcty k zemřelému.

Spolu s členkou řídícího výboru a místopředsedkyní regionální rady Helenou Kupčíkovou a s předsedkyní Klubu novinářů-seniorů položil k rakvi zesnulého kytici květů

                                                         

Bohumil Hlaváček 8. 6. 2008

Vážení divadelní přátelé!

Ještě ani neskončila sezona současná a už jsme zahájili zkoušení první premiéry sezony nové – Tři myšketýry. Dramatizaci slavného Dumasova románu pro naše divadlo připravila režisérka Hana Burešová se svým manželem dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Na první zkoušce se sešlo na padesát účinkujících, kordů bylo poněkud méně, neboť v obsazení se samozřejmě vyskytují i děvčata. K významné roli se uprostřed svých mateřských povinností vrací Alena Antalová. Právě proběhly i konkursy na roli, kterou má hrát desetiletá holčička – jedná se o překvapení vyplývající z koncepce paní režisérky. Ovšem v mušketýrech nehrají převážně ženy, uvidíte mnohé z našich herců a navíc například hned dva ze tří (vlastně čtyř – nikdy jsem vlastně nerozuměl tomu, proč se „Čtyři“ jmenují „Tři“) mušketýrů hrají noví členové našeho divadla, čerství absolventi JAMU Michal Isteník a Jaroslav Matějka - ti kordy samozřejmě potřebovat budou.

Režisér Gustav Skála dokončuje přípravy inscenace komické operetky Mam’zelle Nitouche – jedná se o poslední inscenaci sezony současné – ovšem právě tento letitý klenot otevře již čtvrtý ročník našeho festivalu Dokořán pro hudební divadlo Brno 2008. V průběhu jednoho týdne můžete u nás zhlédnout celou řadu představení z naší republiky i ze zahraničí, a tak konfrontovat výsledky různých přístupů k inscenování divadelně-hudebního žánru, který v současné době vévodí světovému divadlu. Naše divadlo chystá pro Vás v rámci tohoto festivalu mimořádný zážitek, kterým je koncertní představení muzikálu Jesus Christ Superstar, při němž bude zpěváky doprovázet padesát muzikantů.

Při návštěvě našeho divadla zkuste zajít na dvoranu, kde byla 5. května otevřena zahradní restaurace Jardin… Můžete sami ověřit její kvality a především klidnou pohodu tamního posezení.

Konec měsíce června však pro nás tentokrát nebude znamenat samozřejmé ukončení současné divadelní sezony. Na počátku měsíce července odjíždíme odehrát několik představení na Novou scénu v Bratislavě a 6. července nás pak čeká slavnostní představení Koločavy, které si pro oslavy 200 let založení Moravské zemské knihovny vybralo vedení této instituce. O prázdninách jedna část našeho divadla zajíždí na turné do Španělska a další pak bude hostovat v Lucembursku a Německu.

Po skončení divadelních prázdnin bude dokončena inscenace Tří mušketýrů a zároveň zahájíme zkoušky muzikálu Peklo.

Za všechny své kolegy Vám přeji krásné prožití letošního léta a těším se s Vámi opět na shledanou v obou hledištích Městského divadla Brno.

 

Stanislav Moša 8. 6. 2008
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací