duben 03/04

Čert tě vem!

Stráviť príjemné popoludnie v spoločnosti šarmantnej mladej dámy nie je na zahodenie. A už vôbec nie, ak v milej mladej dáme v priebehu rozhovoru spoznávate zaujímavého človeka a veľmi príjemného spoločníka pri pití dobrej kávy. Preto hneď na úvod našeho rozprávania so študentkou štvrtého ročníka činoherného herectva JAMU, a tiež mojou novou kolegyňou na javisku Mestského divadla Brno Evou Ventrubovou, si neodpustím, aj keď veľmi netradične, jeden odkaz: Jefe, dík!

Tvojim debutom v MdB bola rola Anny Boleynovej v Shakespearovom Henrichovi VIII. Ako sa ti pracovalo prvýkrát na doskách MdB?

Ze začátku to bylo obtížné, protože jsem nemohla být na prvních zkouškách. A na to nejsem zvyklá, že hned musím něco dohánět. Ale nešlo to jinak zkombinovat se zkoušením v Martě. (Marta – divadelné štúdio JAMU)

A čo ste skúšali v Marte proti Henrichovi?

Tatínku, ubohý tatínku, maminka Tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno. Premiéra byla 1. února.

Ako vnímajú tvoje účinkovanie v našom divadle spolužiaci? Nemáš obavy z ich reakcií?

Obavy nemám. Zatím jsem se potkala většinou s pozitivními odezvami. Dokonce je mi i sympatické, že si z toho mí spolužáci umí udělat taky legraci.

Takže žiadne záporné reakcie?

Možná si někdo něco nepěkného myslí, ale zatím mi to neřekl.

Ty si vydatá, ak sa nemýlim. A navyše si majiteľkou známého brnenského lekárskeho mena.

Ano. Přivdala jsem se do skvělé lékařské rodiny. Tchán pracuje na neurochirurgii v Dětské nemocnici a manžel Jakub je oční lékař.

V tom prípade je o tvoju zdravotnú starostlivosť postarané.

To je sice pravda, ale od té doby, co jsem vdaná, jsem víc nemocná. A nechci, aby to vyznělo, že je to tím, že jsem se vdala. Prostě to tak nějak je.

Po Henrichovi VIII. prišla ďalšia ponuka. Tešíš sa na Máj?

Moc. A zároveň se bojím, protože jsem ještě nikdy nedělala muzikál. Taky se hodně těším na spolupráci s Petrem Ulrychem, protože mám velmi ráda jeho hudbu. Myslím si, že to bude těžké, ale hezké zkoušení.

Nemáš strach z trojalternácie?

Na jednu stranu je to dobré v tom, že vidíš, jak zkouší někdo jiný, koukáš se na celek zvenku. V Jindřichovi mně to velmi pomohlo. Ale zároveň je to samozřejmě nevýhoda při samotném zkoušení, že jsi na place míň.

Prihrejem si polievočku. Tešíš sa na mňa?

Na tebe se taky těším. (smích)

Čo škola? Si študentkou v ročníku p. Bergmana. Ako na to reagoval, keď sa dozvedel, že hneď po Henrichovi sa budeš opäť viac venovať divadlu než škole?

Velmi dobře a vstřícně. Snažil se, abychom mohly s Veronikou (Veronika Poláčková) skloubit zkoušení v Martě i v divadle. Abychom mohly dělat obojí. Jako vedoucí ateliéru dbá o to, abychom po škole našly uplatnění. Podporuje náš názor, že každá nová zkušenost je pro nás přínosem.

Žiadne zákazy?

Naopak. Ono ve třetím a čtvrtém ročníku už je to jiné, než ze začátku. První dva roky jsme to měli víceméně zakázané, aby nebyla nějak narušená výuka.

Myslíš si, že ťa JAMU pripravila dobre na povolanie herečky?

Na škole jsem si uvědomila, kolik dřiny se ukrývá za tím vším. Kolik teoretických věcí musíš vědět, abys dokázal různé situace analyzovat, když v nich musíš na jevišti existovat. Rozhodně jsem poznala, že být dobrým hercem není jen být obdarován talentem, ale že je za tím moc a moc tvrdé práce.

Ty jsi Brňáčka?

Ne ne, narodila jsem se a vyrostla v Třebíči.

Ako prebiehal tvoj presun do Brna? Predsa, zmena prostredia, sama v cudzom meste. Nebol to pre teba šok?

Musím přiznat, že když mi bylo osmnáct, přišlo mi to vhod. Hlavně ve vztazích v rodině to pomohlo. Trošku jsme si od sebe odpočali a teď se o to raději vídáváme.

Máš dve sestry, je to tak?

Ano.

Takže dohromady tri. V Marte si si v Čechovových Troch sestrách zahrala. Aké to bolo?

Ale já jsem hrála Natašu, jejich švagrovou, v podstatě negativní postavu. A já záporné postavy moc nemusím. Na druhou stranu byla to skvělá herecká příležitost.

Si pozitívny typ človeka?

To ať posoudí jiní, ale já mám nerada pocit, že si někdo o mně myslí, že můžu být zlá.

Nemáš strach z toho, že sa ti po škole podstatne zmení život? Že vhupneš priamo do procesu?

Strach nemám. Hlavně je to asi tím, že mám skvělé zázemí. Můj manžel Jakub je mi velkou oporou. Existenční problémy naštěstí řešit nemusím a doufám, že to všechno dopadne dobře.

Plánujete rodinu?

To jsou věci, které by se asi neměly plánovat. Jistě, chci mít děti, ale ještě je na to asi trošku brzo.

Si šťastná?

Teď ano. Moc. Hrozně šťastně jsem se vdala. A to, myslím si, je pro další život to nejdůležitější. Než se trápit s nějakým chlapem, je mnohem lepší mít vedle sebe milovaného člověka, který je navíc zodpovědný a postará se o tebe.

O hercoch a herečkách často kolujú rôzne klebety. Čo Jakub, nenesie to ťažko, že sa chceš živiť týmto povolaním?

Myslím si, že ne. Víš, my jsme byli spolu už před tím, než jsem nastoupila na JAMU. A už tehdy, když jsem mu oznámila své záměry s herectvím, mi nic nezakazoval. Měl jedinou podmínku, aby mě mé budoucí povolání nezměnilo jako člověka. Jedním slovem, aby se ze mě nestal nafoukanec.

Vyplýva z toho, že je ti manžel veľkou podporou doma i v profesii. Si presvedčená, že môžeš Jakuba podporovať ty v jeho pracovnom živote?

Určitě nejsem ta, která by mu dávala rady v chorobopisech jeho pacientů. To rozhodně ne. Ale ráda za ním chodím, když je čas, do nemocnice na službu. Přinesu mu něco dobrého na jídlo. A tak. Taková správná, hodná žena.

Čo ťa teraz najviac trápi?

Jednoznačně diplomka.

O čom píšeš?

Téma je Text, podtext a herecká akce v mé dosavadní herecké zkušenosti. Vím, že za čtyřicet let u divadla, jestli se mi to poštěstí, bych napsala určitě něco jiného. Teď je to ale úkol, který prostě musím udělat, abych dokončila školu. S odstupem času se určitě nad tím budu usmívat.

Viem, že pre vydatú mladú pani to asi nie je tá úplne najtaktnejšia otázka, ale spýtam sa. Máš rada chlapov?

Já mám k chlapům velmi dobrý vztah. Mužskou společnost mám moc ráda. Dokonce si někdy popovídám vydatněji s chlapem než s ženskou.

A čo koketéria?

Myslím si, že koketování je normální a přirozené. Pokud si jsou muž se ženou sympatičtí, dochází k tomu prostě podvědomě. Vždycky samozřejmě záleží na míře. Jistěže se na tuto problematiku teď dívám z pohledu vdané ženy, ale jsem přesvědčená, že jinak může i z koketování vzniknout krásný milostný vztah.

Čím sa bavíš, okrem svojej profesie a rodiny?

Malujeme s manželem obrazy, většinou olejem. To nás moc baví.

Spoločne alebo každý sám?

Společně. Každý z nás namaluje kousek a musím říct, že z toho vznikají mnohdy zajímavé kousky. A pak je rozdáváme příbuzným. Nejvíc jich má Kubův tatínek.

Milí čitatelia, kolegovia, kamaráti, príbuzní, predplatitelia a vôbec všetci divadelní priaznivci! Nezostáva mi už veľa miesta na týchto stránkach, preto by som na záver rád poďakoval Evičke za príjemný rozhovor a vám ostatným prajem, aby ste sa ešte dlho, predlho mohli kochať jej krásou a hereckými kvalitami na doskách našeho javiska. Ďakujem a prajem!

Stano Slovák 29. 3. 2004

Galerie

Rozhovor s Irenou Konvalinovou je příjemná záležitost. Není příliš ubrebentěná ani naoko zádumčivá. Otázky i odpovědi nejdřív váží, aby odpověděla přehledně a jasně. Herečka s mnoha zkušenostmi a trojnásobná matka vám lehce vyrazí dech. To když tvrdohlavě opakuje, že ona se neustále učí od mladých. V tom možná také tkví fakt, že Irena Konvalinová mladě uvažuje i vypadá.

Nechybělo mnoho a vy jste byla učitelkou v mateřské školce...

Jsem z kantorské rodiny. Táta nás směřoval. Proto jsem šla na střední pedagogickou školu. No, pak jsem dávala přihlášky na vysokou. Chtěla jsem studovat pedagogiku a psychologii nebo herectví. A já to zamíchala. Šla jsem studovat JAMU.

Litovala jste někdy, že se kolem vás nebatolí dvacet dětí a až se odpoledne vyspí, tak vy půjdete domů?

Mám tři děti vlastní. A bylo to z principu správné rozhodnutí. Já se rozhoduju pomalu a těžce, ale když už si jednou něco vyberu, tak toho nelituju. Nevracím se a nepláču za tím, co bylo.

Jak se chodí z pajdáku na JAMU?

Asi by mne to samotnou nenapadlo. My jsme měli profesorku na psychologii, která si vždy ze třídy vytypovala pár holek a nabídla jim školu, o níž cítila, že by pro ně byla fajn. Vždycky šlo o výstřední obory pro naši školu. Sociologie, práva, herectví... Téměř všechny jsme se dostaly, kam nás nasměrovala. Nebránili jsme se tomu. Já zjistila, že by mne bavilo herectví. Vedení jí vyčítalo, že bere učitelky mateřským školám.

A všemu předcházely nějaké recitační kroužky, krasobruslení či amatérské divadlo?

Na pajdák se dělají talentové zkoušky ze zpěvu, výtvarné a tělesné výchovy. Když přistupujete před malé děti, musíte být hercem. Na praxi v dětském domově bylo spousta temperamentních špuntů. A já je vždy nejvíc zaujala hranou pohádkou. Konečně, děti jsou přece taky druh publika.

Váháte, ale rozhodujete se nezvratně. V divadelní praxi jste nikdy nelitovala, že jste se dala ke kumštu?

V každé profesi jsou přece pochyby proč a jestli to dělám správně. Dnes už spíš přemýšlím, jestli jsem něco neudělala špatně.

Začínala jste na oblasti v Šumperku. Jaké to bylo v jednom z nejmenších oblastních divadel?

Nás tam šla půlka ročníku. Připravoval se pro nás repertoár. Bylo to vlastně pokračování školy v praxi. Značka ideál. Byli jsme zájezdové divadlo, každý večer jiné publikum.

Někteří herci žijí na jevišti jen sami sebou, vnímáte vy publikum nebo je to jen taková černá díra před vámi?

Vnímám ho, ale nemůžu příliš. Když je člověk příliš odpojený od toho, co má hrát, není to dobré.

Vycházíte obecenstvu vstříc, když slyšíte, že se něco chytlo?

V komediích to tak asi bývá. Jsem ale velmi disciplinovaný herec. Že bych ale reagovala zcela jinak podle nálad z publika, říct nemůžu.

Máte ráda improvizaci?

Nepříliš ji umím. Není to moje silná stránka.

Inscenace je pro vás ten pečlivě seřízený a namazaný hodinový strojek?

To je druhý extrém. Takové divadlo většinou neakceptuje diváka ani kolegy na jevišti.

Jaké typy her vám sedí?

Někdo vám to řekne okamžitě. Bude mluvit, jak miluje třeba Dostojevského. Já to říci nemůžu. Celý život hledám a objevuju. Třeba žensky nekonfekčního Ariela v Shakespearově Bouři.

Toho skvěle pojednaného ducha oblečeného v přiléhavém koženém kostýmu punkové zpěvačky s pohyby pubescenta si dobře pamatuju...

Bavilo mne, že režisér chtěl něco, co jsem předtím nedělala. Pamatuju, jak jsem se trápila a nešlo mi to. Do hlediště přišel profesor Lukeš. Dělám to blbě a nevím, kde je chyba. On to pojmenoval přesně: Vy Ariela totiž hrajete jako komedii Poprask na laguně.

Šprajcla jste se někdy definitivně? Sekla jste s nějakou rolí?

Já jsem velký bojovník. Vše si dobojuju až do konce. Nikdy jsem nic nepoložila.

Léta jste stála na prknech Mahenovy činohry, proč jste opouštěla Národní divadlo?

Já ani odcházet nemusela. V Městském divadle Brno jsem si to chtěla zkusit. Jestli jsem schopná dělat divadlo, které by mne bavilo. Chtěla jsem zjistit, zda dokážu pracovat s jinými lidmi v prostředí, které je velmi náročné v kombinování činoherního a hudebního divadla.

Vzala jste si za muže spolužáka Zdeňka Černína, který se zavedl jako herec a posléze i režisér s pověstí excentrika. Často spolu pracujete. Jaké je mít partnera doma i v práci?

Někdy je to náročné pro oba. Už vzhledem ke složitosti a různosti našich povah obzvlášť. Ale z toho může právě na jevišti vzniknout i něco zajímavého. Může to znít riskantně, ale není to mnohdy jednoduché.

Nepředhazoval vám někdo, že si vás obsazuje manžel?

Zdeněk asi nehledí na rodinná pouta. Je opravdu založený tak, že když někoho vybere, tak si myslí, že to prostě uhraje. Vyjádřením důvěry pro každého herce je, že visí na obsazení.

Řešíte doma u večeře divadlo a obsazování rolí?

Málokdy. Vlastní obsazení v jedné jeho režii jsem si třeba přečetla až na nástěnce.

Teď vám vědomě složím kompliment. Jste trojnásobná matka a zvládáte hektickou a časově náročnou i rozestrkanou profesi herečky. Asi si zasloužíte řád Matka hrdinka. Ale hlavně mi vysvětlete, jak to lze zvládnout?

Musí to jít. Když jsem byla v Mahence a děti malé, bylo to někdy těžké. Měla jsem ale skvělou babičku na hlídání. A to jsem ještě před zkoušením každý den ráno vařila. Muselo to jít.

Hryzalo vás někdy svědomí, jestli jste někdy na čase děti nekrátila?

Vždy jsem byla matka na plný úvazek. Nedávno jsem počítala. Na mateřské a mimo divadlo jsem strávila sedm let.

Neuteklo vám něco?

Vrátila jsem se jako jistější člověk. Nikdy jsem tří dětí nelitovala a neměla pocit, že mi něco uteklo. Když jsem měla poslední Marušku, musela jsem kalkulovat i s tím, že divadlo natrvalo opustím. Nikdy mi však nevadilo, že jsem tenkrát neměla kšeft.

Vaše jedenáctiletá Maruška velmi záhy vstoupila na jeviště. Nekrvácelo vám mateřské srdce?

Bylo to velmi přirozené. Všechny tři naše děti vědí, že děláme divadlo. Mluvíme o něm doma. Když se přičtou poděděné geny, je to spontánní. Děti na představení bereme. Není co skrývat. Z každého dítěte se vyvíjí zcela jiná osobnost. Jednadvacetiletý syn dělá školu s počítači a informatiku. Říká, že nás jako ten normální jistí. Sedmnáctiletý František má zájem o humanitní a společenské vědy.

Vyžaduje dcerka nějakou kritiku své divadelní práce, chce také nějaké poznámky?

Oba dva to děláme decentně. Chceme, aby u ní divadlo zůstalo na dětské spontaneitě. Zkouška je zkouška. Doma se to moc nerozebírá. Maruška divadlo bere zdravě. Myslím, že ho nepodceňuje ani nepřeceňuje.

V Rackovi hrajete slavnou a uznávanou herečku, která má takového blouznivého nepříliš talentovaného syna. Navíc ho přehlíží. Co byste dělala vy, kdyby některé z vašich dětí chtělo k divadlu a vy jste věděla, že nemá talent?

Snažila bych se s ním o všem otevřeně mluvit a zjistit, proč chce jít k divadlu. Hledala bych důvody, které ho k tomu rozhodnutí vedly, a zkoumala, jestli by mu to spíše neublížilo. To je ale strašně těžká otázka.

Postava Arkadinové z Racka je mimořádnou rolí. Mezi rolemi taková ženská lahůdka. Rozporuplná žena, která přes kariéru nevidí na problémy v osobním a rodinném životě. Jak ji cítíte jako člověka?

Je to žena, která velmi bojuje se svým stářím a věkem. Je velmi schopná, energická, vitální a všechno soustřeďuje do jednoho bodu. Má obrovskou potřebu obdivu, uznání, sebepotvrzení. Hraničí to až s tím, že nedokáže vnímat své okolí. Vidí jenom sebe. Její sebestřednost jí nedovolí vnímat okolí. Vše jde přes ni.

Myslíte, že se jí v něčem podobáte?

Přiznám se, že se někdy ještě málo znám. Je těžké říct něco krásně nalajnovaného o sobě a za čtrnáct dní zjistit, že je všechno jinak. Mám o sobě spoustu pochyb. Ona se pochválí i sama, já spíše bojuju s pochybami. Třeba jsou situace, že se chovám stejně. Máme podobný věk, stejné povolání. Ale žiju asi jiný život. Neříkám, že lepší a správnější. Je jiný. Sama sebe neumím zhodnotit.

Všichni jsme do jisté míry profesionálně deformovaní. Bojujete nějak s teatralitou prostředí, v němž pracujete?

To asi musí říci jiní lidé. Možná jsme temperamentní, zvedáme ruce nad hlavu a jsme hluční. Spousta lidí mi ale řekla, že by nikdy netipovali moje herecké povolání.

Máte přátele výhradně mezi umělci?

Znám i spoustu civilních profesí. Je to tak půl napůl. V Přeletu nad hnízdem kukačky hrajete sestru Ratchedovou. To je podobně jako Arkadinová velmi silná sebevědomá žena.

Přitahuje vás tento druh ženství?

Baví mě velmi odkrývat jeho způsob myšlení. Já nesoudím tyto postavy. Neříkám, že taková bych chtěla nebo nechtěla být. Nemám problém jako kolegové, kteří mi občas řeknou, že je jim nějaká postava nepříjemná. Je to otázka fantazie. Člověk se může do podobných situací dostat raz dva. Nijak je nesoudím. Baví mě a fascinuje proniknout do jejich jednání a způsobu myšlení. Dostat se jim pod kůži. Je to až něco chirurgického. Někdy mi hodnocení postavy proto až unikne. Posuzovat ty figury je úkol diváků a kritiků.

Jednou z charakterizačních scén Arkadinové v Černínově Rackovi je demonstrace fyskultury této uznávané divy. Žlutý přiléhavý sportovní trikotek a hodně ironie v její rozcvičce. Arkadinová ukazuje svoji fyzickou zakonzervovanost. Přidám druhý kompliment. Vy jste také půvabná žena. Doma také skáčete přes švihadlo? Sportsmenka?

Já se prostě ráda hýbu a baví mne to. Nechodím do posiloven. Všechno má své hranice. Ženy v mém věku říkaly po premiéře, že je to dobrý. Já jim opáčila, že mne to už bolí. Jedna odpověděla: I takové jsme. To se mi líbí. Ta sebeironie. Člověk se nesmí brát smrtelně vážně. To mi pomáhá, abych se vyrovnala s nadhledem s tím zralým věkem, který přichází.

Máte na ten anoncovaný pozdní věk vyhlídnuté nějaké role?

Nikdy jsem neměla žádné vysněné role. Asi jsem divná. Možná je to i tím, že mám tři děti. Neměla jsem čas se zabývat takovými otázkami. Když mám volno, věnuju se dětem. Až když čtu scénář, říkám si: Ježíši, to je tak krásná role a já pro ni udělám všechno. Je to vlastně krásně vyvážené. Mám toho hodně a nesním o rolích.

Ulpíváte na své profesi?

Kdyby se vyskytly problémy s dětmi, zdravím nebo rodinou, asi bych divadla nechala. Zase bych neplakala, že o něco přicházím. Já navíc s každou novou rolí začínám skutečně znovu.

Máte za sebou i velkou televizní roli. Nevadilo vám, že jste v seriálu Útěk do Budína hrála starší matku?Nebojíte se být na jevišti stará a ošklivá?

Naopak mi to dělalo dobře. Byla to moje první velká role pro televizní seriál. Nemám problémy s tím vypadat na jevišti ošklivě. Třeba v Peer Gyntovi jsem dělala takovou škaredou zelenou. Víte, ono je to někdy až osvobozující. Ve fyzické ošklivosti může být i jistá estetika, která nemusí působit jenom odpor, ale může také dojímat. Být pořád nakrásno mne nebaví.

Nejvíc pracujete s vlastním manželem. Prozradíte nějaké klady i zápory režiséra Černína?

Jako správná manželka budu mluvit jen o přednostech. Jsem loajální. Je to velmi pracovitý a talentovaný režisér. Má v sobě spoustu energie, kterou dokáže předat hercům, To je velmi důležité. Nemá rád kompromisy. Dobře vede herce, protože sám je herec. Jedinou negativní věc o něm prozradím. Někdy bývá trochu netrpělivý, než my herci některé věci pochopíme.

Jak jste před lety registrovala přerod manžela herce do polohy manžela režiséra?

Jednoznačně kladně. Nesmírně ho režírování baví. Vzala jsem to velmi vstřícně.

Jak vnímáte mladou hereckou generaci?

Učím se od nich. Aniž to tuší. Opravdu. Oni jsou nesmírně pracovití, nevzdávají se. A to tempo je dnes daleko větší. Učím se od nich jejich energičnosti, nasazení, chování.

Máte hodně zkušeností. Nechtěla jste je spíš začínajícím předávat?

Měla jsem pedagogickou nabídku. Ale netroufala jsem si. Mám svůj vnitřní pocit, že se pořád učím sama. Co bych jim mohla říct ze svého? Třeba že s každou rolí se začíná znovu. Že budou plní nejistoty až do konce života. Na to by mi stačila jedna hodina, možná jediná věta. Nejvíc se naučí na jevišti s režisérem. Já jsem asi typ, který je spíš rád vyučovaný.

To může být taky příjemný pocit, přehlížet posléze ročník jako jakási matka nového hereckého rodu...

Mám strach, že bych si v sobě zatavila nějaké věci. Ano, stala bych se matkou rodu, která rozdává moudra. Zapomněla bych možná na vlastní tvárnost a možnosti. Jakmile začnu vysvětlovat sama sebe, ztratím svobodu a volnost tvůrčího hledání.

Hrála jste někdy v přesilovce?

Samozřejmě. V hledišti bylo možná sedm lidí, bylo jim zima a tleskali. Uhráli jsme to. Byla to Sicilská komedie. Mnozí by řekli, že by šli raději domů. Mne to ale neponižuje. Stejně jako malé role, nebo příležitosti, v nichž člověk spíše slouží.

Hrála byste i pro jednoho diváka?

To bych se s ním domluvila a raději ho vzala na kafe. Povídali bychom si a měl by to asi lepší.

Když už má trojnásobná matka trochu času, jak ho využije?

Hrozně ráda čtu. Hodně peněz utratím za knihy. Nyní jsem třeba ležela v knize Předčítač od Bernharda Schlinka. Skvělý příběh zralé ženy a mladého chlapce. Oba zasahuje minulost. Víc neprozradím.

V pídění po literatuře vynecháváte třeba cukrárny?

To víte, že se mezi knihami dostane i na žloutkové věnečky.

Luboš Mareček 29. 3. 2004

Host do domu

Petr Ulrych zhudebnil proslulý Máj. Máchův známý básnický opus ožije na jevišti Městského divadla Brno prvního května. Romantický příběh nešťastné lásky Jarmily a tragicky končícího Viléma do scénáře přepsal Stanislav Moša, který nový muzikál také režíruje.

Lásky čas a hrdliččin ku lásce zvoucí hlas však nepředstavovala témata, k nimž se ponejvíce stáčelo naše povídání. Řeč byla zejména o volnosti cikánů, velikosti přírody, koloběhu života i smrti a plynoucím času. Došlo také na kulaté narozeniny a na ohlédnutí zpět, ale zejména pohledy dopředu.

Proč zrovna Máj? Bude květen nebo co bylo důvodem?

Byla to výzva od Stanislava Moši. Byl jsem postaven před hotovou věc. Slíbil jsem to a už nešlo couvnout.

Vy tedy komponujete muzikál?

Muzikál má řadu definic. A tenhleten kus je specifický. Začínáme na zelené louce. Když jsem dělal Radúze a Mahulenu, znal jsem skvělý Weiglův film s Fibichovou hudbou. Libreto bylo vlastně dané. Ještě jako začínající bigbíťák jsem v Redutě dělal muzikál Gentlemani. Už tenkrát jsem si uvědomoval, že jde vlastně o českou verzi West Side Story. Od té doby hledám vždy něco originálního. Nevím ještě, jak Máj nazveme v podtitulu, ale skutečně půjde o svérázný muzikál.

Já už jsem se lekl, že vždy potřebujete nějaký mustr...

Chtěl jsem dělat Markétu Lazarovou. Po Koločavě je to ale stejné téma. Zbojnická a loupežnická svoboda, i když u Vančury geniálně zpracovaná.

Kolik minut muziky máte zkomponovat?

Asi dvě a půl hodiny.

Proč vás zadání vylekalo?

Znal jsem pár nejslavnějších pasáží Máje. Devadesát procent lidí zná jen tyto nejznámější verše. Jsou sice úžasné, ale celý Máj představuje i velmi dobové popisy. Někdy jsem měl pocit, jako by Matěj Kopecký hrál loutkové divadlo. Máj nemá silný epický příběh.

Jak vy cítíte Máj? Je to pro vás jako pro většinu básnička o lásce, jejíž začátek se zpaměti vyžaduje ve školách?

Není to jenom hra o lásce. Jde o silný vztah k přírodě a vesmíru. Tak ho beru a snažil jsem se to zohlednit i v hudbě. Proto také zakončujeme libreto známými verši o oblacích: Vy, jenž dalekosáhlým během svým zemi objímáte... Budou tam varhany. Hanka začne potichu zpívat, sbor vše jako motlitbu zopakuje.

Jak chcete Máj přiblížit dnešnímu obecenstvu?

Je to pro mne výsostná romantická skladba a nebylo by dobré tento žánr měnit. Nástraha tkví v jakési jednotvárnosti. Už od začátku jsme chtěli akcentovat Máchovu vazbu na cikánské etnikum. Ostatně nejznámější český romantik napsal prózu Cikáni. Proto také Jarmila u nás bude tajemnou cikánkou. Uvažoval jsem, že by se tady mohl promítnout příběh z Janáčkova Zápisníku zmizelého. Jde také o vztah k exotickému cikánskému děvčeti. Zároveň se tak nabízí využít kontrastním způsobem právě etnických cikánských tónů. Úvodní verše Byl pozdní večer, první máj nemůžu zhudebnit neromanticky. Uvažoval jsem proto o hudebním kontrastu. Romskou muziku máme zafixovanou jako vlezlé tóny z barů, kdy přijde Rom a zahraje na housle něco do ouška. To samozřejmě není pravda. Poslouchal jsem Cikány francouzské i balkánské. Došel jsem i k obrovské oslavě tohoto života a této muziky, jak ji známe z filmu Cikáni jdou do nebe.

Popište tedy vaši hudební ambaláž k Máji!

Zúročil jsem také, čím jsem nasákl v dětství. Mluvím o operním účinkování našeho otce. Chodili jsme často do divadla a otec doma navíc často cvičil. Měl jsem kritický vztah k operní manýře: knedlík v krku, přepjatá gesta. V Máji zkombinuji živou muziku i nahrávky. Javory budou hrát převážně cikánské písničky. Nebál jsem se použít popěvky hraničící až s popem či folkem. Chtěl jsem jít v žánrech až do dneška. Živě hranou muziku vystřídají nahrané pasáže od velkého orchestru, které budou připomínat operu, ale v hodně střídmém provedení. Měl jsem třeba hodně rád Verdiho. Ten právě používal hodně jednoduché postupy.

Půjde vám tedy hudebně o protiklad vysokého a lidovějšího žánru?

Záměrně nechci, aby herci, co do rozsahu a intenzity, ukazovali operní hlasy. Účinkující musí zpívat přirozeně. Sám u své sestry s takovým hlasem pracuju. Hanka někomu evokuje hrozné výšky, ale jde o typický přirozený hlas, který je zvláštní svou barvou. Tato úvaha není samoúčelná. Městské divadlo Brno na rozdíl od pražských muzikálů jde spíše k vnitřnímu projevu.

Klasické Javory také nějak ozvláštníte?

Diváci uslyší samozřejmě cimbál. Jako další nástroj jsem si zvolil hoboj. Nejen v nahrávce používám hodně etnické bicí, třeba nejrůznější bonga.

Prozradíte něco více o partu vaší sestry?

Na jevišti bude skutečná voda. Prostě jezero. Hanka bude vystupovat jako bytost, duch či paní této vodní hladiny. Hlasem pokrývá ty nejvíce emotivní pasáže. Do muziky se ale bude zřejmě ještě recitovat... Používám i voice bandy, které vycházejí z rytmu textu. Ve výsledku dojde i na melodram. Zazní i normální mluva. Celý příběh bude taková mozaika, velký obraz.

Naznačil jste, že práce na Máji byla těžší než obvykle?

Každý muzikál má danou story či ověřené téma. Vemte si Bídníky, Draculu nebo třeba Galilea. Mácha ale není epický, nemá příběh, který vede. Jde o čistou lyriku. My musíme dojít odněkud někam. Mácha napsal skvostné verše, jejich hudebnost vás mohla přece vést... Nemyslím si, že Máj je bez kazů. Srovnávám Máchu s Erbenem, který pro mne ční nade vším. Erben je strohý až archetypálně. Velmi dobře postihl lidovou slovesnost. Mácha byl velmi glorifikovaný. Záhadná osobnost, jejíž portrét se nedochoval.

Proti Erbenovi byl ale Máchův život skutečně dramatický a zejména krátký... Jak ho vnímáte vy?

Erben je pro mnohé ten strejc v brejlích, který si něco neustále zapisoval. Mácha byl bohém v širáku. Ani si nikdo nepamatoval, jak vypadal. Složil rozervanou báseň a všichni si sedli na zadek. Když se ale Mácha pokoušel o ohlasovou lidovou poezii, tam nebyla jeho síla. Tak tkví v tom bytostném romantismu.

Jste ještě z generace, která Májem obluzovala dívky?

My už jsme zažili existencialismus šedesátých let. Novou českou filmovou vlnu. Já jsem se do Máchova vlivu nedostal. Nezaujalo mne to.

Které básníky jste si jako dospívající revoltující mladík obliboval?

Jako dítě jsem měl rád třeba Nerudu, jehož sociální patos mne oslňoval. Mácha mi přišel málo angažovaný.

Jak to máte s postojem k Máchovi dnes?

Cítím obrovskou sílu jeho poezie. V modravém blankytu bělavé páry hynou a smutný vězeň takto mluví k nim. To mne odzbrojuje. Ušel jsem k němu dlouhou cestu.

O čem je vám Máj dnes nejvíc? Jde o lásku, tragický konec strašného lesů pána či jakousi univerzální lidskou pouť?

Když použiju spojení oslava přírody, řekl jsem všechno. V ní je romantické velebení lásky i smrti, volnost, svoboda i její konec. Okouzlený poutník putující pod hvězdami krajinou. Nebojím se říct, že se vztahuje k české krajině, a přesto se vše vzpíná až k celoevropskému nebi.

V Máji není nouze o běsné obrazy. Duchové, šibenice, hnáty... Jak jste reflektoval onu ponurou temnou rovinu Máje?

Více než slovně se snažím pocity formulovat hudbou. Pocit zmaru nás provází všechny. Dnes si jej možná musíme ještě více uvědomovat, abychom neupadli v ten plochý televizní počítačový náhled na svět. Akční hrdina utíká v dešti kulek a uniká, aniž by zahynul. Mácha postihl, že svět je krutý a není prostý děsu. Zároveň dal burcující věci a také východisko. Není třeba si namlouvat, že všechno je růžové.

Mluvil jste o Koločavě, Markétě Lazarové a tématu zbojnické svobody. Vilém, strašný lesů pán, je přece také loupežníkem. Chápete ho tak?

Není jen strašným lesů pánem. Vystupuje v Máji zároveň jako velmi citlivá bytost. Tyto dva póly jsou v každém z nás. Zbožňujeme muže, kteří žijí mimo zákon a zároveň bychom jim nechtěli přisoudit jejich krutost. Chceme v nich vidět něco lidského. My dáme našemu divákovi vybrat. Prozradíte jaká bude Jarmila? Už víme, že půjde o cikánku... Je to nespoutaný živel. Žena, kterou nikdo a nic nezastaví. Funguje jako osudový vír, který vše stáhne dolů.

Nad Májem se neustále bavíme také o čase, o jeho uplývání. Vy jste se svou sestrou anoncoval, že letos oslavíte dohromady 115 let. Proč svá jubilea vážete do společného čísla?

Ona je to rarita, když nějací sourozenci fungují spolu tak dlouho jako my. Vegetujeme vedle sebe. Přestože každý máme jiný osobní život, naše profese se vším nějak prolíná. Je to zajímavý vztah. Měl jsem na sestru štěstí nejen jako na sourozence, ale i jako na interpreta. Jí zase v mé osobě vyšlo autorské zázemí. To má přece váhu. Proto používám součet našich číslic. Je to i taková hra. Jsme si vědomi, že všechno jednou končí a my můžeme pomalu začít z některých věcí ustupovat. I proto se jí snažím napsat ten nejhezčí part.

Vy jste práh šedesátky překročil před několika týdny. Co jste v sobě objevil?

Zažívám co všichni. I kdyby se člověk stokrát nechal nějak počítačově vylepšit, nechal si udělat plastické operace, barvil si vlasy, pořídil si příčesek a nové zuby, šatil se jako dandy, tak času neunikne. Stárnutí je nám dáno všem bez rozdílu. U někoho ten práh stárnutí může přijít už ve třiceti. U jiného je boj s tělem, depresí a časem oddálený.

Vy jste ze svého věku skleslý?

Určitě to na člověka občas dolehne.

Vy máte za sebou ale dlouhou, plnou a obdivuhodnou kariéru...

I to si uvědomuju. Můj otec zemřel ve dvaapadesáti. I on dokázal život naplnit. Člověk do třiceti chce nějakým způsobem vyniknout, cestovat a měnit svět, tenhle pocit vás časem opouští. Zároveň víte, že už jste něco uzavřel. Existuje i jakési smíření. Po šedesátce jde spíš o napjaté očekávání, co se bude dít. Kolik toho stihnete ještě udělat.

Z vašeho zápalu, energie a vůbec projevu ale necítím šedesátníka...

Já také ne. Na skutečný věk přijdete, když jste třeba nemocný. S Hankou jdeme mimo zavedených označkovaných cest. Nejdeme ani po dálnici, ani po turistické stezce. Někdy kráčíme takovou polní pěšinou. Najednou cítíte, že jste se spoustu věcí naučil. Mívám pocit, že jsem nasbíral mnoho zkušeností, které si umím utřídit a uvědomit. Paradoxně také zjistíte, že tělo už často nemá sílu zkušenosti nějakým způsobem použít. Třeba režisér Jiří Menzel by dnes dokázal udělat nejlepší biják. Jeho scenárista Zdeněk Svěrák ale už píše pro svého syna. Svůj nejlepší film už nevytvoří.

Co vy chcete stihnout?

Já se třeba až nyní naučil dělat filmovou hudbu. Kolem je ale spousta mladých a vy se musíte smířit s tím, že se k tomu nedostanete.

Naříkáte nad nedostatkem příležitostí?

Já nenaříkám. Mým snem je udělat hudbu k filmu Koločava. Ne proto, abych prosazoval vlastní muziku. Je to úžasný příběh a čím dál víc do něj vidím. Má v sobě prvky thrilleru i mystiku. Vztah psance a jeho lásky. Léta jsem sbíral všemožné informace o Nikolu Šuhajovi a chtěl bych je zúročit.

Vraťme se ještě k Máji. Začínáte zkoušet. Hlavní tvůrčí vzrušení už opadlo?

Musím upřímně přiznat, že tolik práce jsem ještě s ničím neměl. Mám zkušenost. Když jsem se s něčím takhle pižlal, většinou to nedopadlo s lehkostí jako věci udělané z první vody. Neskládám Máj se záměrem, aby to byla bomba. Bohužel ho nejde komponovat pět let.

Budí vás proto dnes Mácha hrůzou ze spaní? Jinak. Dokážete formulovat své vlastní krédo z Máje?

Vrací se mi jeden text a melodie. Vězeň už má po popravě. Vyvstala mi otázka. Tím skutečně vše skončilo? Už nebude nic? Odpovídám si spolu s Máchou. Slunce jasná světů jiných zase objeví se a nové hvězdy, hvězdné hloubky zase narodí se. Zase vše bude fungovat. Nové životy, které přijdou po nás, zase budou stát mezi dobrem a zlem. Ono věčně trvání bylo pro mne poselstvím Máje.

V trvání čeho věříte?

Nejsou to posmrtné životy. Asi spolu s Máchou věřím právě v dalekosáhlá oblaka, která objímají zemi. V nich vidím věčnost.

Luboš Mareček 29. 3. 2004

Rozhovor s Petrem Gazdíkem

Proslulá všestrannost protagonistů MdB může být občas i určitou nevýhodou. Například v tom, že Igor Ondříček, alternující s Petrem Gazdíkem roli vévody z Buckinghamu v Králi Jindřichu VIII. se tak do půli dubna na možnost případného zastoupení spolehnout nemůže. Petr Gazdík byl totiž vyžádán Holandskem pro roli Tonyho ve West Side Story a tak musela domácí činoherní scéna ustoupit světovému pódiu muzikálovému.

Jaké byly jeho pocity těsně před odletem?

Gazdík: Těším se, ale současně jsem i trochu nervózní. Posílím tam sice část kolegů z našeho divadla, kteří už v Amsterodamu hrají, neznámou je pro mne ale to, jak bude vypadat moje komunikace s americkými herci. Nemyslím tu běžnou, natolik angličtinu ovládám, ale komunikaci na jevišti, jak si budeme rozumět v akci, protože s nimi jsem ještě nehrál. Je to složitější v tom, že příběh se odehrává jak známo v New Yorku, a tak panuje názor, že by se měl používat newyorský akcent. (Pozn.: V době přepisu rozhovoru už náš tisk informoval o enormním úspěchu tohoto nastudování, takže obavy Petra Gazdíka ponecháváme jen pro dokreslení předodjezdové atmosféry.)

DOK.: Stal jste se šéfem muzikálového souboru MdB, tak se vlastně jen potvrdila vaše pověst člověka, který ví o muzikálech všechno.

Gazdík: Všechno nevím ani zdaleka, na to by byl možná pan Osolsobě. Ale snažím se vnímat, co se v této oblasti děje. I to moje šéfování je nutné brát s rezervou. Hlavní slovo v inscenaci má pochopitelně režisér. Navíc jsem teprve začal. Mou náplní by ale měla být určitá koordinace této oblasti, hlavně s výhledem na otevření nové budovy. Rád bych do toho vnesl i svůj umělecký pohled, způsoby, jak by se to mohlo dělat, to vše je ale otázkou času.

DOK.: Máte velkou výhodu, že muzikál znáte důkladně i zevnitř.

Gazdík: To, že jsem sám aktivním muzikálovým interpretem, mi dává možnost mít praxí ověřený názor jak hrát, zpívat nebo tančit. Delší dobu se také zajímám o technologické zabezpečení muzikálů, pokud jde o světla a zvukové aparatury. A tak i s našimi zvukaři a osvětlovači rád probírám možnosti nové budovy, i když to ještě má čas. Ale třeba bude i nějaký můj nápad v tomto směru uskutečněn.

DOK.: Nějakou inspiraci získáte i nyní v Amsterodamu, znáte i jiné scény ve světě?

Gazdík: Měl jsem na to dost štěstí, viděl jsem muzikály v Montrealu, hodně také v Londýně nebo v Německu, Rakousku a dalších evropských zemích. Kdykoliv jsem měl možnost, byl jsem se podívat, a tak jsem získal určitý přehled. Myslím, že už o tom něco vím, a ty nejlepší zkušenosti bych rád pomohl realizovat i u nás.

DOK.: A nemáte strach, že se z vás jednou stane muzikálový úředník? Nebo jinak, kdyby se vám naskytla možnost být producentem něčeho velkého, dal byste vlastní herectví stranou?

Gazdík: U mne by připadala v úvahu jen produkce umělecká, a tam by to problém nebyl. Už jsem několik takových akcí dělal, i velkých. Vždy jsem na tom nějaký umělecký podíl měl, třeba dohled nad tím, jak je složena hudba, jaké má být orchestrální aranžmá. Hudbu považuji u muzikálů za složku nejdůležitější. Vždy by měl hrát početný orchestr na perfektní aranžmá. Složitost muzikálové hudby je v tom, že se jedná o hudbu až symfonickou, která hodně "dýchá", a tak navozuje spoustu různých atmosfér. Každá árie, píseň nebo hudební dialog musí být na hudbě dobře postaveny, aby zpěváci měli z čeho vycházet. Jistě že je důležité to, jak je hudba napsána, ale orchestrace neméně tak. Je dobré mít spolupracovníky, kteří to cítí podobně, a pak by se to mělo podařit. Neskromně musím zmínit úspěch akcí, které jsem tak soukromě dělal, ještě ne v rámci MdB.

DOK.: A co Kdyby tisíc klarinetů, které se budou v MdB připravovat. Tam asi velký orchestr nebude, to jsou spíše písničky.

Gazdík: Jistě, hudebních žánrů je mnoho. Já bych Klarinety nazval spíše hudební komedií než muzikálem. Ovšemže to patří do hudebního divadla, a právě proto budeme mít hudební scénu a ne muzikálovou. Budou se tam dělat různé věci, hudební pohádka nebo báseň, zároveň velký klasický muzikál Jesus Christ Superstar, ten se mimochodem už teď připravuje pro turné do Holandska, potom bude uveden v Brně.

DOK.: Nemáte dojem, že trochu postrádáme muzikály ze současnosti? Většina témat je historických.

Gazdík: Asi když se jedná o nosné historické téma, dílo lépe vzniká. A je to dáno i tím, že podle mne muzikál směřuje do dokonalé iluze, jako film. Ve světě už to tak je, tam se člověk v divadle ani nestačí divit, co vše je i technicky možné. Ale není to samoúčelné předvádění třeba zdvihacích mechanismů, opravdu to má opodstatnění. Když tam má být nějaké kouzlo, tak je provedeno tak dokonale, že je divák spolu s hudbou a světly maximálně vtažen do děje.A ta historická témata k tomu, k té iluzi, už vybízejí; zavést diváka někam jinam, ukázat mu třeba ideální svět.

DOK.: To je pravda, ale Vlasy nebo West Side Story jsou relativně ze současnosti a přežily všechno.

Gazdík: Ale divadelní inscenace Vlasů byla, pokud jde o děj, docela hloupá, to geniálně napravil až Formanův film. A proto my v MdB budem Vlasy dělat podle filmu. West Side Story je zase předělaný Romeo a Julie. Ale existují i moderní skvělé muzikály, např. Rent, který je o drogách a současné mládeži. Tím ovšem odpadá ta iluze, krásná podívaná, současnost je, řekněme, trochu šedá, drsná. Ale třeba poslední verze Ježíše, produkovaná přímo autorem A.L.Weberem, která se mi moc líbí, je zasazena přímo do současnosti, jako by Ježíš byl mezi námi. Dnešní fenomén muzikálu je opravdu silný, nosný. Dříve byla vedle činohry jen opereta či vážnější opera. Ale když se udělá dobrý muzikál, tak všechny tyto žánry spojuje. Dobrými herci, skvělými tanečníky i lidmi, kteří umějí úžasně zpívat. Potom jsou tam všechny umělecké složky, včetně výtvarné - světla, scéna i kostýmy. Při realizaci muzikálů u nás se ale dosud na mnoho věcí ohled nebere. Jednak autoři jsou přitahováni spíše určitou medializací, všeobecnou popularitou žánru, o pravé muzikálové autory se nejedná. Ale to vlastně platí i jinde, většinou už nikdo jeden úspěch nezopakoval, včetně autorů Bídníků. Obrovskou výjimkou je ale Andrew Lloyd Weber, který jich napsal tolik, a všechny skvělé. Prostě to umí. Setkání s ním bylo velkým zážitkem. Je to rozkošná figurka, úžasně skromný člověk v tuctovém oblečení, jako by byl lehce mimo. Ale je vidět, že ho múza políbila, ta genialita z něj čiší.U nás je podle mne chyba v tom, že muzikály píše kdokoliv. Ale jsou výjimky, třeba Babylon Zdenka Merty považuji za obrovské dílo, hudebně i jinak. Možná že to jen nebylo úplně doladěno inscenačně, a tak chybělo něco sdělnosti a srozumitelnosti. Za zásadní chybu ale považuji pražský přístup, kdy se zavedlo obsazování popovými hvězdami. Ale protože to nejsou herci, neumí moc hrát divadlo, nevynikají ani tanečně, i když jejich tanec už lze nahradit nějakými tanečníky. A mnohdy způsob jejich zpěvu neodpovídá potřebám toho žánru. Nehledě na to, že jsou popové hvězdy, které mají potíže i se zpěvem jako takovým. A ke všemu je zde další zvláštnost muzikálu, která spočívá v tom, že se jedná o disciplínu vyžadující obrovskou skromnost. A když se tam objeví zpěvák s určitým výrazným projevem, který se dost odlišuje, a použije to v muzikálu, aniž by se přizpůsobil celkové formě, potom to může působit velmi rušivě. Je tam důležitá osobitost vnitřní a nikoliv vnější. Křiklavým příkladem může být zpěvák s chrčivým zabarvením hlasu v roli prince, snažící se svůj hlas ještě zvýrazňovat. To mi u nás vadí, říkám tomu muzikál po česku.

DOK.: Dostatečné vysvětlení pro případného zoufalce, který by v muzikálech Městského divadla postrádal tváře z titulních stran Blesku.

Gazdík: Znovu a znovu opakuji jedno. Kdykoliv se na jevišti potkávám se svými kolegy, mohl bych vyjmenovat skoro všechny, tak je mi velkou ctí, že tam mohu být s nimi. Jsou to skutečné osobnosti, což je zřejmé okamžikem jejich vstupu na jeviště. Současně se ale dokáží plně podřídit žánru a formě pro hudební divadlo nezbytné.

DOK.: Závěrem jsem Petra Gazdíka trochu poškádlil konstatováním, že bude zajímavé sledovat pevnost jeho postojů v tomto směru, pokud se vrátí z Holandska jako mediální hvězda, která prorazila se svým Tonym u náročného západního publika. (Aktuální informace z Holandska naznačují, že tomu tak skutečně může být!) Petr se ovšem nedal a elegantně vyvrátil moje předsudky o tom, že herci MdB nejsou viděni tak jako třeba v Praze.

Gazdík s úsměvem: Říkáte, že nás není vidět. Ale co se mně třeba podařilo. Naprosto nepředstavitelně jsem se letos umístil na 20. místě v Českém slavíku. Za mnou byli např. Dalibor Janda, Petr Muk a další, co vydávají cédéčka. To já jsem nevydal nikdy nic, zpívám jenom tady v divadle. Ani jsem o té soutěži nevěděl a najednou mi to někdo zavolal, překvapení to tedy bylo. Takže tak neviditelní zase nejsme. Ale upřímně musím říct, snad i za ostatní kolegy, že po tom, aby se o nás psalo v časopisech jako Spy, opravdu netoužíme. Pochopitelně se setkáváme i s mnoha pražskými kolegy, kteří nám skutečně závidí. To, že můžeme dělat obor, který jsme vystudovali. Máme široké uplatnění, hrajeme v činohrách i v muzikálech, moc nás to baví. A další výhoda je v tom, že nemusíme pořád stát někde ve frontě - Dobrý den, jsem vynikající zpěvák a tanečník a chtěl bych u vás hrát..., pořád se někde vnucovat. Navíc jsem přesvědčen o tom, že dobré hudební divadlo se nedá dělat tak, že se jen sejdou cizí herci a za měsíc udělají muzikál. To chce tým, který se buduje hodně dlouho, lidi, kteří se dobře znají. Nějakým způsobem na sebe slyší, myslí, jen tak se můžou spojit jejich individuality. A právě to je velkou výhodou našeho Městského divadla.

Jan Šesták 29. 3. 2004

Pozastavení Sedmé

Je to až neuvěřitelné, jak se časy mění. Kdysi v našem divadle - jako ostatně snad v každém větším podniku - byla vrátnice. Docela obyčejná. Dnes máme recepci! Zní to vznešeně, ale na druhé straně má člověk dojem, že se omylem ocitl v nějakém hotelu. Jak říkám: časy se mění a po staru se...! Ono už samo místo, kde se tato instituce nachází, se nedá s někdejší vrátnicí přirovnat. Teď je to rozlehlá místnost zvící menší kongresové haly. Kdepak ta stará kukaň, ve které seděl jeden z našich vrátných a baštil z kastrůlku dršťkovku!

A byli ti vrátní někdy opravdu k pohledání. Většinou se rekrutovali z podniků výrobních, a tak se třeba z rozhlasu ozvalo: „Sódruh Večeřa má na bróně návštěvu!“

Jedním z těch našich vrátných byl pan Kozák, blahé paměti. Dost nerudný to člověk, který na zvonění telefonu zpravidla zavrčel: „No, no, jen se nepo...!“ a nechal ho klidně zvonit dál. Snad věkem, sklerózou nebo bůhví čím se mu občas stalo, že přijatý vzkaz vyřizoval poněkud svérázně. Tak jednou zastavil Viléma Pfeiffra a povídá: „Pane Pfeiffer, před chvílí volala vaše manželka, že nemáte nikam chodit, že vám to uhlí dovezou až v pátek.“ Vilém se zarazil, co to Kozák plácá za blbosti, on přece bydlí v činžáku a má dálkové topení! Nakonec vyšlo najevo, že volala Věra Fajtová z rozhlasu, že její manžel Karel nemusí odpoledne do rádia chodit, že se ten pořad o dolování uhlí v čechách překládá na pátek. - Inu skleróza nechodí jenom po horách! Od té doby, když se chtěl někdo telefonicky zeptat, co se druhý den zkouší, a ve sluchátku se mu ozval nakřáplý hlas páně Kozákův, raději poprosil: „Pane Kozák, je v kuřárně před vrátnicí nějaký herec? Dejte mi ho.“ A pak: „Jirko, prosím tě, mrkni se na ferman, co se zítra zkouší. Dík.“ Ono těch prošvihnutých zkoušek díky tomuto „informátorovi“ bylo dost.

Kolegou pana Kozáka ve vrátnici byl Éda Mandelík. Mandelíček, jak jsme mu říkali, byl pomenší postavy, živý, velice řečný, s vlasy jako havran, které si pečlivě barvil, strašně na ženský, hrál na kytaru a stepoval. Na stepování byl náležitě pyšný, což občas dával v našem klubu najevo. To pak vyskočil na klavír a za bujarého veselí osazenstva odstepoval, co kdo na ten klavír právě hrál. Mandelík hrál na kytaru a jeho kolega Müller - taky vrátný - zase housle. Hrál tklivě, třaslavě, za to s nebývalou vervou. On sám byl takový roztomilý střeček s typickým třaslavým hláskem. To jenom na okraj. Jednou takhle v zimě, večer jsem si zašel do divadla pro něco, co jsem v šatně zapomněl. Přicházím k vrátnici, slyším... housle a kytara! A oni - střečkové - seděli v kuřárně před vrátnicí a vesele koncertovali! Holka modrooká, Kolíne, Kolíne, Já do lesa nepojedu... Usmívali se, libovali si... Hezké - ne?

Tenhle pan Müller byl vůbec zajímavá figurka. Jak jsem řek - hrál na housle. Kdysi zřejmě velice dobře, ale teď, holt, stáří... Ale i tak se cítil pořád jako „koncertmajstr“. Vyprávěl nám některý z kolegů: „Šel jsem jednou pozdě v noci z klubu domů. Vrátnice zavřená, tak jsem se vydal vrátného hledat. Všude tma, a jak tak tápu chodbou, slyším z jeviště housle. Potichu jsem otevřel dveře a on tam na rozsvíceném jevišti stál starý pan Müller a hrál Humoresku. Dohrál, uklonil se prázdnému hledišti a začal znovu!“

Oni ti naši vrátní byli snad každý nějak roztomile praštění. Pan Kratina vyřezával po nocích intarzie, mimochodem velice hezké, a pan Čijef zase, jen si to představte, paličkoval! A jak! Kolegyně byly u vytržení!

Ale myslím, že pan Müller byl z nich - no, řekl bych nejoriginálnější. To jednou vycházel ředitel Milan Pásek z divadla, pan Müller ho zastavil a povídá mu tím svým roztřeseným hláskem: „Pane řediteli, před chvílí tu prošla vaše paní Mona (stařičká, drobná manželka Páska) a ona tak pěkně vypadá!“ Zamyslel se a dodal: „Anebo to byl pan Kunert?“ Páska málem omývali!

Tato věta se stala v divadelním Brně natolik známou, že Vlasta Fialová ze Státního kdykoli mne potkala, neopominula dodat: „...anebo to byl pan Kunert!“

Ach, stará vrátnice, staří vrátní! Kde jsou ty časy?!

Dnes sedí na recepci našeho divadla dvě velice zdvořilé, úctyhodné dámy, neméně úctyhodný pan Klaška a perfektní, dokonalý gentleman pan Kropáček. A nikdo už se nemusí děsit, když se z rozhlasu ozve: „Pan Kolář má na recepci návštěvu“, že třeba ve skutečnosti přivezli panu Mišurcovi na zahradu fůru umělého hnojiva nebo že se panu Pardusovi narodila dvojčata!!! Což ostatně považuji za naprosto absurdní!!!

Pavel Kunert 29. 3. 2004

Připravujeme

Za nejkrásnější dílo české literatury a za „báseň básní“ bývá považován Máj, vrcholné dílo českého romantismu a zároveň nejslavnější báseň Karla Hynka Máchy. V kontextu české literatury zaujímá Máj zcela mimořádné postavení. Sotva v ní lze totiž najít dílo, které by bylo podrobeno tolika protichůdným interpretacím. Zatímco svými současníky zůstal Máj, který spatřil světlo světa v roce 1836, nedoceněn, počínaje generací máchovců byl uctíván jako kult a označován za skvost české poezie. Kritik Karel Teige nazval později Máchovo dílo „úžasným meteoritem romantické poezie“, F. X. Šalda zase Máchu po tom, co se seznámil s Májem, označil za „múzického génia“. Poukázal také na to, že Máj není jen pouhou písní lásky, ale že si svou přitažlivost uchovává také díky naléhavosti otázek lidské existence. Díky nim je stěžejní Máchovo dílo dodnes živé nejenom jako pouhý odkaz básnické minulosti, ale především jako stále vzrušující a tajemná výzva přímo volající po nové interpretaci. A do té se nyní pustila osvědčená autorská dvojice Petr Ulrych a Stanislav Moša, kteří na jevišti Městského divadla Brno slavili velký úspěch s muzikály Radúz a Mahulena a Koločava. Jejich nové dílo na motivy a s použitím díla Karla Hynka Máchy nese podtitul hudební poetická freska.

Nejvýznamnější český romantický básník Karel Hynek Mácha se narodil 16. listopadu 1810 v Praze v chudé rodině mlynářského pomocníka. Poté, co vystudoval gymnázium a filozofii, která sloužila jako „přípravka“ k univerzitním studiím, nastoupil ke studiu práv. Již od dětství patřila k jeho největším zájmům četba – zpočátku v té době oblíbené rytířské a loupežnické povídky, později – kromě české literatury – především díla evropských romantiků. Záliba v historii – a s ní související zájem o hledání minulosti a putování po českých hradech – se také zřetelně odrazila v jeho díle. Zatímco první Máchovy básnické pokusy, které spadají do let gymnaziálních, jsou psány v němčině, hlavní díla, která píše po dvacátém roce svého života, jsou již psána česky. Prakticky celá Máchova tvorba pak vzniká v průběhu posledních šesti let básníkova krátkého života. I proto se vydání většiny svých děl Mácha nedožil – během svého života publikoval vlastním nákladem Máj (duben 1836), před ním mu vyšlo časopisecky několik básní (první z nich byl Svatý Ivan) a vydány byly prózy Křivoklad – jediná dokončená část zamýšleného historického čtyřdílného románu Kat a Večer na Bezdězu a Márinka z cyklu Obrazy ze života mého. Obě vrcholná Máchova díla, Cikáni a Máj, spadají do posledních dvou let básníkova života. Vydání Cikánů, kteří jsou nejrozsáhlejším a jediným uceleným románem a odehrávají se v lesích u hradu Kokořín, však znemožnila cenzura. A tak se Mácha dočkal pouze vlastního vydání Máje, jehož děj zasadil do Doks pod Bezdězem. Právě při návštěvě tohoto místa, kde sídlil jeho přítel Eduard Hindl, se pravděpodobně Mácha doslechl o pověsti, která vyprávěla o mladíkovi jménem Ignác Schiffner, jenž zabil svého otce, protože mu bránil v lásce, a byl odsouzen k veřejné popravě lámání kolem, údajně poslední svého druhu u nás. Právě ta jej nepochybně inspirovala při psaní Máje, stejně jako druhá pověst o loupeživém rytíři Pancířovi a třetí o vůdci loupežníků Václavu Kumrovi, který snad mohl být Máchovi přímo vzorem pro „strašného lesů pána“ z Máje.

Půl roku po vydání Máje přijíždí Mácha do Litoměřic, aby nastoupil na místo advokátního praktikanta. Zároveň chystá svatbu s Lori Šomkovou, s níž se seznámil v ochotnickém divadle J. K. Tyla v Kajetánském domě na Malé Straně, kde též sám hrál. Počátkem října 1836 se mu s Lori narodil syn Ludvík (nedožil se ovšem ani jednoho roku). Svatba byla plánovaná na 8. listopadu. Místo ní se však konal básníkův pohřeb… Jak Mácha zemřel, je dodnes předmětem dohadů – podle „máchologů“ mohl prochladnout, když pomáhal hasit požár jednoho z litoměřických domů, zemřít na otravu jitrnicemi, na neléčený katar střev nebo na choleru. Jisté je pouze to, že opustil tento svět v noci z 5. na 6. listopadu ve věku nedožitých 26 let…

Ani vydání, ani uznání svého díla, se ale Mácha nedožil. Až o řadu let později byl jeho Máj označen za nejkrásnější květ české poezie. O tom, jaké obliby se následně dočkal, svědčí i to, že se stal nejvydávanější českou knihou vůbec. Od doby svého vzniku byl dodnes vydán více než dvěstěkrát a ilustrován předními českými výtvarníky.

Novou inscenaci a zároveň českou premiéru Městského divadla Brno, hudební poetickou fresku na motivy a s použitím díla K. H. Máchy, připravují přímo její autoři. Režisérem je Stanislav Moša, autorem hudebního nastudování skladatel Petr Ulrych, který se sám také v Máji objeví. Autorem scény je Emil Konečný, kostýmní výtvarnicí Andrea Kučerová a choreografem Vladimír Kloubek. V hlavních rolích tohoto pozoruhodného díla se představí Markéta Sedláčková, Ivana Vaňková nebo Eva Ventrubová jako Jarmila, Stano Slovák nebo Petr Štěpán jako Vilém, Jan Apolenář, Ladislav Kolář nebo Igor Ondříček jako Otec a celá řada dalších. Vedle Petra Ulrycha v roli Barda se v nové inscenaci objeví i Hana Ulrychová jako Jezerní paní. Premiéry se konají přímo kolem „pozdního večera, prvního máje“ – v pátek 30. dubna, v sobotu 1. a v neděli 2. května 2004 v Městském divadle Brno.

Monika Bártová 29. 3. 2004

Rozhovory ze zálohy

Poprosila jsem několik kolegů, kteří jsou proslulí svým kladným vztahem k dobrému jídlu, aby mi prozradili recept na nějakou dobrotu vhodnou na velikonoční stůl.

Eva Gorčicová

Není to úplně velikonoční jídlo, ale k pečenému jehněčímu – ideál. Moje milované Slezské kyselé zelí, které u nás nepřežije den, i když ho dělám ze dvou dávek. Takže:

Když vím, že ho budu dělat, schovám si vodu z vařených brambor. Kyselé zelí dám vařit. Rozškvařím kostičky slaniny a na tuku z nich orestuji nadrobno cibuli, zapráším lžící hladké mouky, udělám světlou zásmažku, zaliju studenou vodou (z těch uvařených brambor), uvedu do varu, přidám 2 velké, na křenovém struhadle třené syrové brambory a míchám, dokud se brambory nerozvaří na kašičku. Osolím, přidám trochu podravky, vmíchám uvařené zelí a do toho prolisuji tak 3 velké stroužky česneku. Druhý den je tohle zelíčko pochopitelně nejlepší, ale většinou se zítřka nedožije. Zkus to někdy!

Karel Janský

Králík v balíčku pro šest osob

Králík 1,30 kg, 12 tenkých plátků slaniny nebo bůčku, 2 lžíce oleje, sůl, pepř, tymián, majoránka, 4 cibule, 4 rajčata

Králíka rozporcujeme, kousky osolíme, opepříme, okořeníme tymiánem a trochou majoránky nebo rozmarýnu. Kousky ovážeme do plátku slaniny nebo bůčku. Do zapékací misky dáme nadrobno nasekanou cibuli, rozložíme na ni balíčky a rajčata nakrájená na čtvrtky, pokropíme olejem a dáme do horké trouby. Vytvořenou šťávou poléváme balíčky. Pečeme 45 minut, dle stáří králíka. Příloha dle libosti. Čau a dobrou chuť, Sylvušo!

Pavel Kunert

Slanečkový salát

Je to takové pikantní pohlazení. Kup 6 půlek slanečků, 2 půlky kyselých křišťálových sleďů, 1 velkou mrkev, cibuli a jablko. Majonézu a ostatní máš určitě doma. Ty slanečky dobře vyper ve studené vodě, nalož do mléka a nech do druhého dne. Druhý den: udělej majonézu z jednoho vajíčka nebo kup 1 sáček hotové. Dle chuti přidat hořčici, sójovou omáčku, citr. šťávu, strouhanou citr. kůru z půlky citronu, pepř (bílý) a práškový cukr. Pozor – nepřeslaď! Majonéza musí mít příjemnou sladkokyselou chuť. Slanečky dobře proper ve studené vodě, nakrájej je na úhledné nudličky, sledě také. Mrkev a cibuli na kolečka a uvařené a vychladlé vraž do majonézy. Rozumí se vše - ryby i tu zeleninu. Dobře promíchej. Oloupej jablko, nakrájej na silnější hranolky, přidej do majonézy a opatrně promíchej, raději nesolit. Dej to na 1–2 hodiny do ledničky. Chutnalo to Standovi Mošovi, bude to chutnat všem.

Zdeněk Junák

I když vařím rád, tak o Velikonocích přepouštím místo v kuchyni mé ženě Irence. Já totiž s mrskačkou vyrážím do „terénu“. V mládí jsme s partičkou zvládli i 15-20 kamarádek. Dnes, bohužel sám, stěží zvládnu 3-4. Ale protože se u nás o Velikonocích vždycky sešlo 30-40 vajec uvařených natvrdo, tak tady jsou dva recepty:

1. Plněná vejce

6 vajec uvařených natvrdo necháme vychladnout, mezitím si připravujeme náplň. Potřebujeme 4–5 lžic plnotučné hořčice, trochu worcesterové omáčky, sůl a pepř. Vše smícháme dohromady a vytvoříme hořčicové blátíčko. Vejce oloupeme a opatrně podélně rozkrojíme. Uvařené žloutky vyndáme a půlky vajec naplníme hořčicovým blátíčkem. Na takto naplněné půlky vajec položíme půlky žloutků – jako kloboučky, a hotovo. Podáváme s tousty nebo bílým pečivem nebo jen tak – jako jednohubky k vínečku.

2. Naložená vejce naší stařenky

15 vajec uvařených natvrdo oloupeme a necháme vychladnout nebo opačně. Necháme vychladnout a pak oloupeme. Na pořadí nezáleží. 3 cibule, 5 stroužků česneku oloupeme, překrojíme na čtvrtky a dáme do hrnce. Přidáme 1 větvičku rozmarýnu, půl lžičky dobromysli, chceme-li oregana, 1 lžíci celého pepře, 1 lžíci soli, 2 sušené chilli papričky. Vše zalijeme čtvrtlitrem suchého červeného vína a čtvrt- litrem červeného vinného octa. Dáme na oheň, přivedeme do varu a 10 minut vaříme. Oloupaná vejce dáme do větší sklenice, přelijeme horkým nálevem a necháme úplně vychladnout. Potom přilijeme asi jedno a půl deci oleje a sklenici neprodyšně uzavřeme. Minimálně na 14 dnů uložíme do chladna. Neotvírat dřív, vydržet, pak je to paráda.

Tak něco vyzkoušejte i vy, naši milí čtenáři Dokořánu.

Sylva Smutná 29. 3. 2004

Z archívu

Kdo mezi vrabci králem je, není jím ještě mezi všemi ptáky - tímto starým obrozenským pořekadlem ironizovali divadelní kritikové a kulturní publicisté z řad disentu ty z tehdejší „šedé zóny“, kterým se jejich veskrze negativní hodnocení normalizační produkce zdálo příliš přísné a málo diferencované. Namítali, že vedle divadelníků prosazovaných a favorizovaných normalizačním režimem (Sokolovského, Míky, Buchvaldka, Mixy, Trapla aj.), dělali v té době divadlo „daleko od Prahy“ i „daleko od Brna“ režiséři jako byl Jan Grossman a Jan Kačer, Miloš Hynšt a Alois Hajda; a v Praze samé, i za těch nejsvízelnějších podmínek, Ewald Schorm, Miroslav Macháček, Ladislav Smoček nebo Luboš Pistorius, v Brně Zdeněk Kaloč a Pavel Hradil. Schormova inscenace Bratrů Karamazových (v Divadle Na zábradlí), Macháčkovi Naši furianti (v Národním), Smočkovy inscenace v Činoherním klubu (a z nich zejména O’Neillova Dlouhá cesta dne do noci) - to byly nezpochybnitelné výboje naší divadelně dramatické kultury, souměřitelné s tvorbou šedesátých let, a nebyly to výboje jediné.

Jak běžela léta, normalizační krunýř začal tu povolovat, tu praskat, a do centra našeho divadelního dění v Praze a v Brně se začali vracet nejenom na počátku normalizace „diskretně odsunuté“ režisérské osobnosti, ale i dotud zakázaní nebo umlčovaní dramatičtí autoři. Nejvýznamnější z nich, Josef Topol, byl nejprve „povolen“ v Chebu (Konec masopustu) a vzápětí se dočkal nastudování své nové hry Hlasy ptáků v Divadle na Vinohradech. Těsně před koncem normalizačního dvacetiletí se vrátil do Divadla Na zábradlí Jan Grossman památnou inscenací MoliŹrova Dona Juana.

V Divadle bratří Mrštíků, zaštítěném osobností Milana Páska, nebyly změny k lepšímu tak nápadné jako v Praze. Z běžného průměru vyniklo několik zdařilých inscenací Stanislava Moši, tehdejšího benjamínka mezi kmenovými režiséry: Lucerna, Revizor, Pravda o zkáze Sodomy.

S koncem osmdesátých let skončila v Divadle bratří Mrštíků i éra Páskova. Trvala plných třiadvacet sezon a zanechala v historii druhé brněnské činoherní scény nezaváté stopy. Když byl po třinácti sezonách v Hradci Králové povolán zpátky do Brna (kde kdysi začínal), tentokrát ve funkci uměleckého šéfa a později i ředitele DbM, souboru, který před mnoha lety pomáhal sám zakládat, neměl to zrovna snadné. Tehdy šestačtyřicetiletý divadelník byl postaven před nutnost konfrontovat vlastní vyhraněné představy o divadle a dramatu s uměleckým usilováním ostatních brněnských souborů. Mělo-li DbM být tím, čím v Páskových náročných představách být mělo, nemohlo se spokojit jen s podružnou rolí, s druhými houslemi v brněnském divadelním životě: bylo nutno soustavně usilovat o vlastní nezastupitelnou tvář.

V letech 1967-1989 nastudoval na jevišti „svého“ divadla bezmála půl stovky titulů - obvykle dva nové v každé sezoně. Vstupní inscenací byl Jed z Elsinoru (29. 1. 1967), který prošel jevištní prověrkou už během Páskova hradeckého působení. S DbM se rozloučil nastudováním Vedralova Urmefista (22. 4. 1989) - tu i tam šlo o původní dramatické novinky. Těm věnoval po léta zvýšenou pozornost a za svého druhého brněnského působení jich režíroval skoro desítku, včetně her vzešlých z domácí autorské dílny (Renč, Bohdal, Hořava). Byl to divadelník velké víry, jak ho svého času nazval jeden z těch, kteří mu po řadu let stáli nejblíže.

Ještě před koncem Páskovy éry zemřel v třiašedesáti letech Pavel Rímský - jako první z někdejší čtveřice kmenových režisérů (Pásek, Rímský, Mihula, Nebeský). Poslední v početné řadě jeho inscenací byl Tolstého Příběh koně (8. 10. 1988) v dramatizaci Marka Rozovského. V DbM se uvedl už někdy v první polovině šedesátých let pohostinskou režií Tylova Jana Husa a později se stal jedním z nejproduktivnějších činoherních režisérů, ať už na mateřské scéně nebo mimo ni: v Mahenově činohře, v Městských divadlech pražských, na Slovensku. „Svého“ dramatika našel v Oldřichu Daňkovi, stejně jako Daněk našel v Rímském „svého“ režiséra.

Viktor Kudělka 29. 3. 2004

Vážení divadelní přátelé!

Nedávno jsme se dozvěděli, že existují nezvratné důkazy o tom, že na Marsu byla voda. Ve stejné chvíli k nám dospěla zpráva, že žák ubodal svého učitele.

„Lidé objevují vrcholky hor,

nesmírné vlnění moří,

široce se rozlévající řeky,

obvod oceánu a pohyby hvězd –

a opouštějí sami sebe.“

(Petrarca)

Lidská rozpínavost nezná mezí. Asi je to tak dobře, avšak vše by se mělo vyvíjet rovnovážně. Ale zdá se mi, že tak rychle, jak objevujeme kosmos mimo nás, stejným tempem přestáváme rozumět prostým zákonitostem lidské koexistence. Dokud člověk vesmíru tolik nerozuměl, či si ho ještě nevysvětloval tak materialisticky jako nyní, vnímal ho jako stav pořádku a harmonie. Řecký termín kosmos vznikl z pojmenování pěkné ozdoby.

Nechtěl bych být nespravedlivý vůči dopředu se deroucím technologickým vymoženostem, ale stále častěji se setkávám s tím, že si někteří lidé pletou věci živé s neživými. Příkladem buď mi řidič ve svém automobilu, jehož rychlost je ohrožována chodcem na silnici!

Stihneme toho díky technice jistě mnohem více, ale zato povrchněji. Přestáváme si vzájemně vyprávět, sdělovat historky, hrát si. Jako by i tyto úkony měl za nás činit někdo jiný. A taky se toho hodně mimo nás děje a mnohdy se jedná o věci zcela zásadní. Člověk se rodí v nemocnicích a ze života vesměs odchází za vraty kremační pece, přičemž stále více nelze identifikovat místo jeho posledního odpočinku. Zrození i smrt se stává něčím vzdáleným, něčím, co se nás netýká, něčím, čehož důsledky si přestáváme uvědomovat.

Navíc smrt devalvovala v mnoha drastických filmech svým zvrhle častým opakováním na drobnou měnu, kterou platí za atraktivitu, napětí a vzrušení jen autoři chudí duchem. Přesto však slaví úspěchy a mnoho jejich diváků - dětí i dospělých, s těmito předobrazy „lidské pospolitosti“ vyrůstá. To, že člověk odnepaměti přejímá cizí pravdy, (je to pohodlné a zbavuje to člověka nejistoty), mě už nepřekvapuje, je to asi naše přirozenost. Že však ztrácí smysl pro realitu, že se vzdaluje své mravní lidské identitě, že přestává vnímat svého bližního jako jinou lidskou bytost, s tím se nikdy nesmířím, i kdybychom na Marsu už ubytovávali první turisty z naší nebohé Země.

Proto taky dělám divadlo, které vyžaduje naše zastavení se v čase, které klade otázky po našem údělu, po tom, jak nakládáme s darem života atd. Divadlo, které pomáhá člověku zůstat člověkem.

Na shledanou v sále Městského divadla Brno se za všechny jeho zaměstnance s Vámi těší

Stanislav Moša 29. 3. 2004
Newsletter

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací