květen 15/16

Vážení divadelní přátelé,

Vážení divadelní přátelé,

 

            vstoupili jsme do měsíce května – měsíce lásky. Pod rozkvetlými stromy se zamilovaní lidé prvého máje líbají v nádherném podléhání odvěkému citu, bez něhož, jak všichni dobře víme, nelze žít. LÁSKA… stěžejní téma uměleckých děl, to nejvýznamnější, co nás potká mezi narozením a smrtí…!

            Jsem nesmírně šťastný, že se právě našemu divadlu podařil vskutku husarský kousek v získání autorských práv na prvé kontinentální uvedení hry „Zamilovaný Shakespeare“ autorů Marca Normana, Toma Stopparda a Lee Halla, která, jak asi víte z nádherného stejnojmenného filmu, pojednává o vzniku toho nejúžasnějšího dramatu, jaký byl kdy v historii lidstva o lásce napsán – „Romeo a Julie“.  Kdo by tuto báseň neznal? I proto bude zajisté skvělým požitkem nechat se unést kouzelnou komediální hříčkou o možném vzniku této hry a tím i navíc vzdát hold geniálnímu básníku Williamu Shakespearovi, jehož čtyřsté výročí úmrtí (23. 4. 1616) si v letošním roce připomínáme.

            Sám jsem ji režíroval třikrát, a tak velmi dobře vím, jak mocný účinek má na své diváky. Kdo ji, byť jedinkrát, na jevišti viděl, nemůže se už nadosmrti vymanit z jejího myšlenkového i emocionálního bohatství. Romeo a Julie se zcela logicky stali celosvětovým symbolem nesmrtelnosti lásky.

            Vždy, když se ocitnu ve Veroně, neopomenu navštívit v uličce Via Cappelo dům č. 23 postavený ve 14. století, který je nazýván Casa di Giulietta, i když samozřejmě vím, že je to podfuk. Shakespearova rodina Kapuletů v něm nikdy nebydlela. No a co…? O tom, že nejsem sám, kdo tomuto klamu s nadšením podléhá, svědčí zdi malého nádvoří s balkónem, které jsou popsány a pokresleny tak velkým množstvím symbolů lásky, až to bere dech. Připomenulo mi to jednu ze sekvencí kouzelného romantického filmu Richarda Curtise „Láska nebeská“, kdy zabírá kamerou nejprve jednotlivé páry a postupně násobí jejich počet dalšími a dalšími páry tak, až se nedají rozeznat detaily obličejů a v divákovi nad tou ve výsledku abstraktní mozaikou, o níž víme, že to na počátku byly konkrétní lidské tváře, neodbytně vzniká pocit, že je láska mezi lidmi nekonečná. V Casa di Giulietta pod balkónem jsou ještě různě přilepeny podobně nekonečné další tisícovky vzkazů zamilovaných. Trochu jsem se trápil tím, že jeden nápis, nebo vzkaz zničí jiný, ale bylo mi vysvětleno, že vždy, když už na stěnách nezbývá ani jediné místečko, stěny se z gruntu očistí a může se přes přísný zákaz kreslit, psát a vzkazovat nanovo… Je zde i Juliina socha, jíž provází krásná legenda. Ten, kdo pohladí její pravé ňadro, bude mít v životě štěstí… a tak je její pravé ňadro nádherně ohlazené milióny po štěstí v lásce toužících návštěvníků tohoto místa. Ani já jsem neodolal… A o tom, že si někteří své štěstí pojišťují i dalším pohlazením, svědčí i její ňadro levé.

Připomínám dva romantické filmy, jedno milostné drama a jistý dům ve Veroně proto, abych doložil, že láska se dotýká každé živé lidské bytosti bez výjimek, že je naší základní existenční nutností, bez níž nejsme „úplní“.  Dovolím si však při oslavě lásky poznamenat, že „úplní“ nejsme ani bez divadla, které je jednoznačně naší biologickou potřebou.

Pojďme zkoumat oba tyto fenomény skrze divadelní zázraky a jako malou „ochutnávku“ připomínám, co o lásce napsal básník a divadelník Jiří Suchý:

 

Ach, ta láska nebeská
Ach, ta láska nebeská
Je jak něžné pohlazení
Které život v štěstí změní
Ach, ta láska nebeská

Bez ní život šťastný není
Bez ní život šťastný není
Nemůže nikdy, nikdy být
A proč lásky políbení
Člověk nikdy nedocení
Ach, ta láska nebeská
Ach, ta láska nebeská…

 

Na shledanou se v obou hledištích našeho divadla s Vámi za všechny své kolegy těší při zkoumání lásky

Stanislav Moša 1. 5. 2016
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací