listopad 05/06

Šatňa

Aké milé, nenápadné slovíčko. Doplňme ho prídavným menom „divadelná“ a z jednoduchého výrazu sa zrodí slovné spojenie, ktoré v náhodnom, nezasvätenom návštevníkovi vyvolá iba tie najkrajšie predstavy. Ak však k divadelnej šatni pridáme ešte číslovku 50, môžete si byť istí, že z neškodného slovíčka sa zrodí označenie, pri ktorého len vyslovení znalcom miestnych pomerov naskočia zimomriavky a ovanie ich závan neidentifikovateľného pocitu zvláštna tak, ako deti, ktoré nevedia, čo si majú predstaviť pod názvom Bitúnok č. 5. Nie že by Šatňa číslo 50 mohla byť niečím podobná tomu, čím boli vybombardované Drážďany pre Billyho Pilgrima. To v žiadnom prípade...

V januári roku 1996, mesiac pred premiérou West Side Story, ma, vtedy ešte slečna Říhová, pridelila do tejto fenomenálne-grandiózne-pompéznej miestnosti (copyright Zdeněk Junák) v suteréne starého divadla. Môžem zodpovedne prehlásiť, že táto skutočnosť sa stala jednou z najdôležitejších v mojom ďalšom skúmaní zákonitostí divadelného života. Sadnite si takmer na desať rokov do izbietky s rozmermi 2,5 x 3,8 metra s takými „úkazmi“, akými sú Karel Janský, Zdeněk Junák, Viktor Skála alebo Jan Mazák. Ani nehovorím o Jirkovi Dvořákovi, ktorý tento nápor nevydržal a radšej utiekol na Vinohrady. Ubezpečujem vás, že v takejto spoločnosti je váš ľudský i profesionálny rast dokonale zabezpečený. Práve títo páni sú schopní z liliputána urobiť Gullivera. Netvrdím, že sa im to so mnou podarilo, ale na ich obranu musím dodať, že sa strašne snažili. Veď kto iný by vás naučil dokonalej dochvíľnosti (chceš-li vyčinit pozdě příchozímu kolegovi, musíš být na zkoušce včas), vyvarovaniu sa vulgarít (kluci, kudla-maňa, to snad není možný), poctivej skromnosti dva mesiace pred premiérou (tak pánové, tohle se přece nemůžu nikdy naučit), či nefalšovanej radosti zo života (dáme si malé pivínko a kouknem se na fotbal, že jo kluci)?

Milí kamaráti zo Šatne č. 50, pomaly, ale isto sa blíži január 2006 a s ním aj desiate výročie môjho poznávacieho zájazdu s vašou cestovnou kanceláriou. Tak som si povedal, že práve toto by mohla byť pekná forma poďakovania za to, že ste ma k sebe vzali (aj keď len do kútika pod mrežu k oknu, čo vám nikdy nezabudnem) a dali ste mi nahliadnuť do vašich osobných a divadelných kvalít. Dúfam, že nás čaká ešte niekoľko rovnako kvalitných desaťročí a hlavne nikdy nezabudnite, prosím, že riaditeľ našej šatne nás stále vidí!

Stano Slovák 26. 10. 2005

Ve šlépějích humanismu

Rocková opera JESUS CHRIST SUPERSTAR je dnes starší, než byl sám Ježíš Nazaretský jako historická osobnost a stále má na světě tisíce příznivců. Byla uváděna ve více než dvaceti zemích, na několika kontinentech, a přeložena do více než deseti jazyků. Je to neuvěřitelná bilance, neboť v době jejího prvního scénického uvedení (v roce 1971), dílu dvou mladíků, skladatele Andrewa Lloyda Webbera (tehdy třiadvacetiletého) a textaře Tima Rice (o tři roky staršího), nikdo nepředpovídal delší život než ideám hnutí hippies. Okolo prvních představení byli autoři i diváci svědky nesčetného množství skandálů v tisku i na veřejnosti a díky výběru „nedotknutelného“ náboženského tématu ze života Ježíše Krista a navíc vizi Ježíše v roli zbožštělé rockové hvězdy, došlo k bouřlivým odezvám z řad představitelů církví. Jedni jej považovali za antisemitské, druzí za rouhačské, našli se ale i osvícenější, kteří jej považovali za prostředek, jak přivést mladé lidi k bibli. Protesty se ozvaly také z řad černošských organizací, neboť do role Jidáše byl obsazen herec černé pleti. Nakonec londýnská inscenace splatila výdaje 120 tisíc liber už po několika týdnech a následně svými 3358 reprízami patřila k historicky nejhranějším muzikálům vůbec…

Sir Andrew Lloyd Webber má dnes na kontě přes deset muzikálových děl, z nichž většina byla přijata a oceněna grandiózním celosvětovým ohlasem u publika i kritiky (méně už americké, neboť, ač Angličan, v 80. a 90. letech opanoval Broadway) a zařadila jej mezi největší populární hudební skladatele 20. století. České auditorium zná z velkých jevištních provedení jeho Jesus Christ Superstar, muzikál o životě manželky argentinského prezidenta Evy Perónové Evitu, a v současné době Cats, vůbec první britský taneční muzikál na básně T. S. Eliota. Slovenské publikum pak osvěžilo také hravé starozákonní pop-oratorium Josef and His Amazing Technicolour Dreamcoat. Z dalších proslulých jmenujme Starlight Express, Sunset Boulevard, Aspects of Love a z posledních Whistle Down the Wind a dosud uváděnou The Woman in White. Lloyd Webber jako skladatel disponuje bohatým hudebním jazykem, pohybujícím se od rocku, přes pop až ke klasice, a géniem melodika. Pochází z významné hudební rodiny a vystudoval prestižní londýnskou The Royal College of Music. Je znám svou láskou k opeře, zejména Puccinimu a Prokofjevovi, a ve svých dílech se chová „operně“. Označuje je za „popery“, čili populární opery, komponované v jednom toku hudby. Jako jeden z mála nejprve komponuje a teprve pak svoji hudbu nechává otextovat. Tak také vznikl Ježíš.

S textařem Timem Ricem se Andrew seznámil na studiích. Rice tehdy studoval práva. Nejdříve spolu napsali a uvedli na konci 60. let školní divadelní představení o Josefovi a jeho bratrech na známý biblický příběh za účasti vypravěče a dětského sboru. Dílko se ujalo a bylo poté mnohokrát uvedeno (oblíbené bylo kupř. londýnské nastudování s Jasonem Donovanem na počátku 90. let) a nedávno i zfilmováno. Oba po úspěchu Josefa uvažovali o dalším vhodném tématu. Nakonec se však Lloyd Webber s Ricem vrátili k bibli, tentokrát k Novému zákonu. Bytostně věděli, že dobrý muzikál musí mít silný příběh. Sáhli po tom nejdramatičtějším - ukřižování Ježíše Krista - konkrétně příběhu Ježíšových posledních sedmi dnů před smrtí, viděných očima Jidášovýma. Zároveň s vynikajícím smyslem pro obchod si ještě před jeho napsáním a jevištním uvedením prověřili obchodní hodnotu svého nápadu. Oslovili nejdříve hudební vydavatelství a na sklonku roku 1969 do světa vyslali nahrávku Jidášovy písně „Superstar“ v podání Murraye Heada (známého z broadwayského nastudování Vlasů), následující rok dvojalbum celé opery, nazpívané předními rockery. Vůbec prvního Ježíše nazpíval frontman skupiny Deep Purple, Ian Gillan. Jen v USA si jej koupilo přes 2 miliony posluchačů.

Desátý měsíc po uvedení alba na trhu se rozjely divadelní produkce: nejprve v zájezdové verzi po celých Spojených státech, teprve poté přišla Broadway. V produkci Australana Roberta Stigwooda byl vyvolen jako režisér Američan Tom O’Horgan, známý svým skandálním nastudováním Vlasů, v němž aktéři končili první půli představení zcela nazí. Sám O’Horgan jako vynikající muzikant ctil zákonitosti hudebního divadla, výtvarně měl jeho Ježíš atributy provokativního amerického kýče v kostýmech hippies, z jehož scénického provedení nejvíce utkvěly v myslích diváků kouřové či ohňové efekty, šokující překvapení typu „deus ex machina“, kdy se nad jejich hlavami snášeli andělé s obrovskými pestrobarevnými křídly či Ježíšovi navlékli několikametrový zlatý plášť, sahající až do orchestřiště. Premiérový večer 12. října 1971 v Mark Hellinger Theatre sklidil bouřlivý ohlas a inscenace setrvala při maximální návštěvnosti po dva roky a počtu 720 repríz. Licence na provádění Jesus Christ Superstar byly prodány také do Německa, Austrálie, Španělska, Nizozemska, Francie, Mexika a Skandinávie. Ještě téhož roku se pustil do natáčení muzikálového Ježíše také americký filmový tým vedený režisérem Normanem Jewisonem, který se jej vypravil natáčet se skupinou herců přímo do Izraele.

Teprve následujícího léta byla inscenace Ježíše uvedena na mateřské půdě obou mladých autorů, v divadle Palace Theatre na Cambridge Circus v Londýně, 9. srpna 1972. Producent tentokrát prozřetelně zvolil jako režiséra Australana Jima Sharmana, jehož divadelní vize byla již méně šokující a svým pojetím se více přibližovala vizím tvůrců díla. Do roku 1994 byla nejhranějším muzikálem v britské historii vůbec... Do West Endu se vrátila ještě po dalších čtyřiadvaceti letech v režii Gale Edwardsové a jako taková také byla v nedávné době zfilmována (2000) v produkci Lloyd Webberovy „The Really Useful Films Production“. Ježíš se vrátil již jako legenda, jako demýtizovaný mýtus, provázející veškeré moderní dějiny lidského pokolení. Potvrdil vysoké kvality hudební i textařské a sílu nadčasové výpovědi o křehkosti člověka, jenž se v nejtěžších momentech života vždy ocitá zcela sám, o boji s vlastními strachy ať už v postavě Ježíše či Jidáše, o víře jako takové, jejím naplnění a její zradě, otázce vlastní oběti, hluboké lásky a oddanosti, pospolitosti, vzájemné pomoci, úcty a nenásilí. Přirozený humanismus a pravdivost uměleckého zpracování jako poselství opusu Jesus Christ Superstar nikdy nebude podléhat době a je také důvodem neustálé odezvy u diváků všech generací a vyznání.

Inscenace Lloyd Webberova-Riceova Ježíše pro soubor Městského divadla není úplnou novinkou. (Nedávný obrovský ohlas Vlasů ukázal nadšení českého publika pro rockové hudební divadlo a potvrdil skutečnost, že ansámbl MdB v sobě nese silný potenciál zvládnout díla obdobného typu na vysoké evropské úrovni). V režii Stanislava Moši ji uvedl již v anglické verzi, a to v mezinárodním obsazení na úspěšných zahraničních turné v Německu, Nizozemsku, Belgii, Španělsku, Portugalsku, Rakousku a Švýcarsku. Na Hudební scénu Městského divadla se JESUS CHRIST SUPERSTAR dostává v premiérách 12. a 13. listopadu 2005. Riceův text do češtiny přebásnil Michael Prostějovský. (Inscenaci uvedeme ve vybraných termínech také v anglické verzi.) V náročných pěveckých partech uslyšíme přední členy muzikálového souboru: titulní úlohy Ježíše Nazaretského se ujímají Robert Jícha, Oldřich Smysl nebo Dušan Vitázek. Marii Magdalenu zpívají Jana Musilová nebo Ivana Vaňková. V roli Jidáše Iškariotského vystoupí Petr Gazdík nebo Ján Jackuliak. V dalších významných rolích vystoupí Jan Apolenář, Dalibor Hanzálek, Igor Ondříček, Zdeněk Junák, Jan Mazák, Stano Slovák, Martin Havelka, Karel Škarka a další. O hudební nastudování náročné rockové operní partitury se podělili Milan Vidlák a Karel Albrecht. Sborové party pak připravila sbormistryně Jana Hrušková. Scénu vytvořil Emil Konečný, choreografii Vladimír Kloubek, kostýmy Andrea Kučerová.

Pavlína Hoggard 26. 10. 2005

Rozhovor se Zdenou Herfortovou

Prostě dáma, napadlo mě, když jsem při rozhovoru sledovala Zdenu Herfortovou. Byla taková, jakou jsem si ji představovala – milá, elegantní, s krásnou výslovností, klidná a vyrovnaná. V říjnu oslaví své významné životní jubileum hlavní rolí v připravovaném představení Ginger a Fred podle stejnojmenného Felliniho filmu.

Paní Herfortovou neobyčejně respektuji, protože ji považuji za jednu z nejlepších českých hereček. Je to přesně taková herečka, jaké mám jako režisér nesmírně rád. To znamená herečka s pokorou, názorem. Herečka usilovná a zároveň nikdy neztrácející humor, řekl mi o ní režisér chystaného představení Roman Meluzín. Naše povídání bylo o Ginger, o Fellinim a o životě…

Jak se dnes máte, paní Herfortová?

Dneska se mám slunečně, podzimně. Jsem teď právě po stepu, po aranžovací zkoušce. Ty jsou vždycky velmi namáhavé, hlavně na nohy. Ani ne tak na hlavu, jako na nohy. (smích)

Po stepu? Jde vám to?

No, já jsem dřív tančívala, ale na step jsem se nikdy nijak zvlášť nezaměřovala. Kdysi jsem se o něj pokoušela, takže nějaký základ a motiv pro to, abych ty nožičky nějak chytla, tam je.

Baví vás to?

Baví mě to velmi. Ještě aby mě to nebavilo, vždyť je to přepych v mých letech stepovat!

A je to fyzicky náročné?

To víte, že je. Mlátit nohama do podlahy v rytmu a ještě sledovat, jestli mi to sluší, to je náročné. (smích)

O čem je Ginger a Fred?

Je to o dvou lidech, kteří se měli rádi a byli kdysi profesionální taneční dvojicí. Šlo jim to spolu tak, že klidně mohli vytvořit manželskou dvojici. Ale jak šel život, tak se stalo, že se spolu po patnácti letech rozešli jako tanečníci i jako partneři. Pak se Ginger po dvaceti letech dozví o připravované vánoční televizní show…A pak už uvidíte sami, zvu vás!

Jak se vám Ginger hraje?

Ještě ji nehraju, zatím se snažím textem a situací s pomocí režiséra teprve do té postavy a do příběhu dostávat. Ale přála bych té hře úspěch, protože je to pro mě krásný životní příběh.

Jak dlouho se znáte s režisérem Ginger a Fred Romanem Meluzínem?

Seznámila nás v Praze před několika lety moje manažerka. Myslím, že to bylo v České televizi, obsadil tenkrát mimo jiné moji vnučku Aničku do televizní pohádky. Povídali jsme si…

A výsledek? Ginger a Fred.

Jak se vám s panem režisérem spolupracuje?

Čím dál tím lépe. Dál se zeptejte po premiéře.

Rozumíte Ginger? Chápete to, že chtěla Freda po dvaceti letech potkat?

Já tomu naprosto rozumím. Je to zvláštní dobrodružství. Podívat se zpátky na život, setkat se s člověkem, kterého jste kdysi milovala…To je taková situace, na kterou by se daly ušít „malé svatební šaty“.

Máte ráda Felliniho filmy?

Felliniho mám strašně ráda. Je to pro mě takový magický „všesvět“. Jeho postavy jsou velmi dojemné, úsměvné, půvabné a hlavně „bohovsky“ lidské. Ty typy, jaké vybíral, a lidé, se kterými pracoval, to je něco úžasného. Jsem ráda, že jsem vyrostla na takovém filmovém, ale i filozofickém pojetí světa. Nabízel mi víc a nemusela jsem vyrůstat na „Hvězdných válkách“.

Který jeho film máte nejraději?

Kdybyste se mě zeptala, který Felliniho film mě rozesmutnil, tak bych vám snad odpověděla líp. Jsou to Klauni. Ne že bych ten film neměla ráda, naopak si ho velmi vážím, ale je to hrozně smutné. Nedokážu říct, který mám nejradši. Mám ráda snad všechny. Třeba Řím, 8 1/2, Amarcord, Silnici a samozřejmě Sladký život.

Ginger a Fred nejsou nejmladší a v příběhu to hraje důležitou roli. Vy máte strach ze stáří?

Víte, já si nepřipouštím takový ten panický strach. Už od mládí se člověk se stářím setkává, ale většinou pohled stočí jinam. Byla bych hloupá, kdybych řekla, že nemám ze stáří obavy. Ale strach? Kdybyste se zeptala na obavy, nebo co je na stáří namáhavého…

Dobře, tak je stáří podle vás namáhavé?

Stáří je podle mě nejnamáhavější období života, je to i boj o důstojnost člověka. Víte, nedávno se mi zdál takový zvláštní sen. Zdálo se mi, že si neumím jasně a jednoduše odpovědět na otázku, proč je mi dáno narodit se na tento svět, když z něj musím odejít.

Nenašla jste odpověď?

Nenašla. Ale myslím, že kdybych ji hledala, tak bych nějakou odpověď našla, ale… Nehledám ji urputně a křečovitě, věřím, že jednou přijde. A když nepřijde? Můj osud…

Zní to dost smutně… Jste v životě šťastná?

Tuto otázku už jsem dostala několikrát a vždy na ni odpovídám šalamounsky. Svým způsobem jsem šťastná. Na tu otázku se totiž nedá odpovědět ani ano, ani ne. Já nemůžu říct: „Ano, jsem šťastná.“ Štěstí je strašně letmý okamžik, může to být jen zlomek vteřiny. Možná někdo není šťastný ve svém životě ani hodinu, možná si někdo myslí, že je šťastný celý život. No, nevím, jestli je to šťastná otázka.

Dokázala byste si vzpomenout na okamžik, kdy jste byla v životě nejšťastnější?

Mnoho vzpomínek se váže k divadlu. Ale naprosto nejsilnější pocit štěstí byl, když se mi narodil syn. Narodil se mi, když mi bylo ani ne dvaadvacet, a já jsem byla naprosto bezmezně šťastná. Protože jsem nevěděla, co mě čeká, ale věděla jsem, že si se vším poradím. A vidíte, taky jsem se mýlila, se vším jsem si neporadila.

S čím jste si třeba nedokázala poradit?

Když člověk dělá naplno svoje zaměstnání, chci říct povolání, tak se to těžce kloubí s tak vznešeným a zodpovědným úkolem, jako je manželství, výchova dítěte, věnování se rodině a přinášení obětí. Takové ty samozřejmé věci, jaké má člověk, který žije rodinným životem. Já jsem rodinným životem žila, ale myslím si, že je to u povolání jako je například lékař, pilot, herec či zpěvák a jiné, velmi obtížné. Vždycky se tam musí něco vůči práci, sobě nebo rodině obětovat. Často mi lidé, kteří mě mají nebo měli rádi, říkali, že jsem sobec. Já jsem to nemohla pochopit. Chtěla jsem jim všechno dát, ale ono to nejde. Jde jim dát jen něco, protože jste tak často v jiném čase a v jiném časoprostoru. Mezi rodinu a divadlo není možné dát „=“. To skloubení rodiny s divadlem je velmi složité.

Má to žena těžší než muž?

Žena to má mnohem těžší. Nechci říkat, že je muž větší sobec, protože často může být větším sobcem žena, ale myslím si, že žena obecně to má v životě velmi komplikované.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Víte, to jsou takové mezní otázky. Nejdůležitější je pro mě samozřejmě zdraví. Ale to je pro mě nejen to, že člověku slouží tělo. Já do toho zařazuju i můj duchovní pohled na život.

Kolikrát do měsíce večer hrajete?

Jak kdy. Teď ale hraju ještě v Divadle Bolka Polívky a v pražském Divadle Metro, takže je to i s různými zájezdy někdy dost představení, třeba i dvacet do měsíce.

To vám tedy času opravdu moc nezbývá…

Ne, to tedy nezbývá. Ale ono divadlo naštěstí není jen jeviště. Divadlo je také poznávání spousty lidí a seznamování se se spoustou věcí.

Je pro vás divadlo koníčkem či dokonce vášní?

Život mi nabídl několik možností povolání, která bych mohla dělat místo divadla, ale nikde jsem nenašla takovou zvláštní a pro mě tak důležitou zpětnou vazbu jako v divadle. Šťastnou i nešťastnou, prostě moji zpětnou vazbu. Není to vášeň, je to můj život.

Kdybyste nebyla herečkou, čím byste byla?

Kdybych nebyla herečkou, asi bych velmi chtěla být lékařkou. Dodnes si čtu laicky různé lékařské časopisy a moc mě to zajímá. Chtěla bych léčit lidi. Lékařské povolání považuju za první na světě. Myslím si, že jedno z prvních poslání na tomhle světě je pomáhat lidem. Jestli divadlem aspoň trochu pomáhám, tak jsem nesmírně spokojená.

Lékařkou jste chtěla být už v mládí?

Ano. Ale nikdo mě k tomu nevedl, v tomto jsem neměla rodinné zázemí. Divadlo jsem začala dělat, protože jsem chtěla ukázat a vybít svoji energii. A ty divadelní kořeny se zapustily tak hluboce, že jsem bez divadla najednou nemohla být.

Když jsem se známým zmiňovala, že s vámi budu dělat rozhovor, říkali: „To je brněnská patriotka.“ Máte opravdu tak ráda Brno?

Když jedu do Prahy, říkám – „jedu do Prahy“. Když jedu do Brna – říkám, „jedu domů!“

-Stačí?

Máte ráda hantec?

Není mi příjemný, ale nezabývám se tím.

A líbí se vám tedy My Fair Lady (ze Zelňáku)?

Když s tím pan ředitel Moša přišel, tak jsem si říkala „To je teda nápad! Jsem zvědavá, jak to lidi přijmou.“ Ale protože si ze sebe Morava umí udělat zdravou, krásnou legraci, tak to přijala s nadšením. Hantec se mi v tomto představení líbí. I když ani jedna Líza není z Moravy. Důležité je, že výborně zpívají, tancují a hrají.

Dnes ještě jedete do Prahy. Co tam jedete dělat?

Mám v Praze představení a potom jedu na zájezd s Divadlem Metro s hrou Poslední šance. Tu pro mne napsal režisér a dramatik Gustav Skála. Je to velmi současná hra a v Praze i mimo ni má velký úspěch. Tak, a teď doufám, že jsem to nezakřikla, protože jsem jako správná herečka hrozně pověrčivá!

Ještě se mě zeptejte na něco jiného, třeba jestli mám ráda rozhovory! (smích)

Tak poslední otázka: Máte ráda rozhovory?

Mám. Máte ještě nějakou otázku…? (smích)

Děkuji za rozhovor.

Bára Rácová 26. 10. 2005

Rozhovor s Karlem Janským

Partnerem Zdeně Herfortové v nové inscenaci Ginger a Fred je Karel Janský. V Městském divadle Brno začíná svoji 40. sezonu. Jako jediný ze všech herců zůstal tomuto stánku Thálie tak dlouho a bez přerušení věrný. „Jsem celkem konzervativní člověk,“ říká Janský o sobě a sám sebe si dobírá, že je tak trochu panikář před každou premiérou. „Moje oblíbené dvě věty: Nikdy se to nenaučím a Nikdy to nedáme dohromady. Už je nemůžu v tomto divadle vyslovovat, protože každý řekne: No jo, to zase Janský. Takže už to raději neříkám, ale situace je dost prekérní.“

S Karlem Janským jsem hovořil posledního září, skutečně v časové skulině mezi zkouškami. Myslím, že tentokrát nepřeháněl, ostatně posuďte o pár řádek dál sami. Nejprve jsem se zeptal, jaké má společné vlastnosti s filmovým Fredem.

On je Fred takový ukecaný, to já někdy také, někdy nejsem. Ano, máme společné i některé negativní vlastnosti, které bych nerad zmiňoval. Ony totiž ani nejsou negativní, ale mohlo by to tak vyznít. On se Fred pořád kouká po ženských, v těch letech. Mně se to taky někdy přihodí, ale to bych do Dokořánu moc nepsal. A strašně si vymýšlí, já trošku možná taky. Fred má obrovské skazky, pohádky. Jak jsme se dověděli od pana dramaturga Jiřího Záviše, Fred je vlastně Fellini. V každém filmu měl sebe. Nejsem tak mnohostranný jako on, dovedu být hodně smutný - a to u něj zase moc nehrozí. Fred rád pije whisky, já víno. Prožil jste ve svém hereckém životě podobné setkání jako Amelie Bonettiová a Pippo Botticella, alias Ginger a Fred? Nezažil. Bohužel, nebo bohudík. Nevím, jak to nazvat. Oba hrdinové beztak nejdou ve své lásce dál. Milovali se a zase se vlastně rozejdou. V životě se tohle stává. Nevím, jestli takové věci zažil někdo z kolegů herců přímo v divadle. Takové věci se moc nevyprávějí.

Příběh Ginger a Freda se odehrává v bláznivé televizní show. Není jich pro takové prostředí škoda?

Ano, jistě. Možná to pan režisér a autor adaptace Roman Meluzín vidí jinak, ale podle mne oba šli do show v podstatě proto, aby se potkali, aby byli spolu. Doufám, že to tak se Zdenou zahrajeme, že bude vidět, jak se měli rádi a že už to nejde vrátit.

Felliniho film ukazuje televizi jako nestvůrného molocha ubíjejícího ryzí hodnoty, líčí zákulisí přípravy velkolepé show. Sledujete doma podobné současné pořady v podání především TV Nova?

Vůbec ne. A nesleduji ani reklamy, vyhýbám se jim. Nejsem pro reklamu, ale ani proti. Vím, že v dnešní době je zapotřebí, má svůj účinek a výsledek. Ať je to reklama na oplatky, nebo třeba i na divadlo. Lidi si na reklamu zvykli. Já ale pro reklamu v televizi moc nejsem, strašně mě štve, když se přeruší jakýkoli pořad. I když připouštím, některé reklamy bývají pěkné.

Inspiroval vás Felliniho film?

Celý jsem jej viděl už dávno, přesně nevím. Je nádherný, moc se mně líbil. Teď jsem si půjčil kazetu s Ginger a Fred kvůli stepařině. Ale raději si ji moc nepouštím, protože bych se potom strašně styděl. Měl bych čím dál větší strach z role Freda, protože bych měl před očima pana Mastroianniho a kazetu bych musel vrátit.

Jak se cítíte v roli Freda?

Moc jsem se na tuto roli těšil. Teď mně to těšení ubývá geometrickou řadou, protože zbývá neuvěřitelně krátká doba do premiéry. Kratší jsem dosud nikdy na žádnou komedii ještě neměl. Jinak se ovšem cítím jako Fred velmi dobře.

V jakých podmínkách zkoušíte?

Děláme letos pro mě neuvěřitelné čtyři premiéry za dva a půl měsíce, což je skoro do Quinnessovy knihy rekordů. Nedávno poprvé uvedený muzikál Oliver!, i tato inscenace má velké obsazení, k tomu ještě bude 12. listopadu premiéra muzikálu Jesus Christ Superstar. A při zkouškách chybí lidi, takže nikdy nejsou všichni na zkoušce. Přitom ale my se Zdenou s nimi neustále mluvíme, musí být po celou dobu na jevišti. Nyní, po premiéře Znamení kříže, je situace o něco málo volnější. Můj kolega Josef Jurásek tam alternuje se mnou a pokud může, odehrává všechna představení. Když Pepík zkoušel Znamení kříže, já Olivera. Vypadalo to tak, že ráno jsem zkoušel Freda, odpoledne od dvou do čtyř byl step a od šesti do deseti zkouška na Olivera. Měl jsem jen dvě hodiny volna. To by mi nevadilo, ale na učení je to málo. A trvá-li to týden, dva i déle, jsem trošku unaven, i když se celkově cítím na méně, než mi je. Přijdu v noci domů, otevřu text, za půl stránky usnu. Anebo se naučím jednu stranu textu, jenže je to takové naučení - ráno stejně nevím, co jsem se naučil. A to je jedno k druhému.

To z vás teď určitě mluví ten zmiňovaný panikář.

Samozřejmě vím, že ve stejné situaci jsou i ostatní kolegové. Všichni to zvládáme.

Jak se vám stepuje?

Stepuji poprvé v životě, nikdy jsem step na jevišti nepotřeboval. Naštěstí Fred jako stepovat pořádně neumí, ale musí alespoň na malilinkém kousku ukázat, že to kdysi uměl. V jednašedesáti a půl letech je to pro mě náročné, tělo už je takové méně hybné. Obdivuji proto umění mistra stepu Radka Baláše, který se snaží se mnou něco provést. Obdivuji, že to se mnou vydrží.

Co řeknete o své partnerce Zdeně Herfortové?

Hraje se mi s ní samozřejmě velmi dobře. Na jevišti jsme se dosud moc často nesetkávali. Nikdy však nezapomenu na náš společný příšerný pár ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové. Byla to moc pěkná práce a hlavně krásná hra, i tehdy se mně se Zdenou hrálo výborně. Vzpomínám, že jsem hrál advokáta Kolenatého v Čapkově Věci Makropulos, ale tam jsme nebyli přímí partneři. Ginger a Fred bude naše druhá společná velká věc.

Jak, podle vás, zvládá prekérní situaci v divadle hostující režisér?

V našem divadle je to jeho první práce. Dělá se mi s ním výborně. Na to, co tady prožívá, je obrovsky klidný, je skvěle připraven. Doufám, že všichni vydržíme.

V jiném rozhovoru Dokořánu jste řekl, že se dnes žije hodně rychle. Platí to i pro vaše divadlo, když odmyslíme nynější čtyři premiéry v krátkém čase?

Mně se žije hodně rychle. Po padesátce to nějak utíká a děkuji s Halinou Pawlowskou za každé nové ráno. Uplývání času poznám podle dovolené. Dříve narození kolegové mě nenáviděli, protože jsem tvrdil, že dovolená je dlouhá. A myslel jsem to vážně. Po 14 dnech jsem chtěl být už zase zpátky v divadle. Dnes říkám, že než vůbec zaznamenám dovolenou, stojím zpátky na vrátnici v divadle. Všechno utíká. Najednou jsou Vánoce, zakrátko Velikonoce, zanedlouho zase dovolená a rok je pryč, člověk je o rok starší a váží si potom každého dne.

Jan Trojan 26. 10. 2005

Helena Dvořáková/Petr Štěpán

Petr Štěpán: …a musí se mluvit do mikrofonu…

Pohádka o malé Helence

Bylo to v březnu či v dubnu roku 2000, probíhala právě zahajovací zkouška na hru Marná lásky snaha, když do dveří zkušebny vstoupila lehce přihrbená postava ve vytahaném svetru...

Helena Dvořáková: … hlas vichřice podoba…

Petr: …byla nám představena jako nová kolegyně Helena Dvořáková a já si v tu chvíli řekl; ach bože, zase jedna z těch ulítlých, nezávislých divadelnic, co si balí cigára z tabáku, pije pivo, a zná zaručeně nejlepší recept, jak se má divadlo hrát. Kolik takových jsem na JAMU už potkal. Ovšem během následujících dnů mě Helena přesvědčila o tom, jak špatný mám odhad na lidi. Ze slečny „independent“ se vyklubala paní herečka, kamarádka a hlavně dobrý člověk. Za pět let prošel náš vztah mnoha změnami. Už jsme byli kamarádi, milenci, partneři, či téměř sourozenci, aby z nás dnes, po mnoha peripetiích, bylo… co?

Helena: Družstvo!...

Kde se to vypíná? Tady?

Petr: Tak na co se tě mám zeptat, když o tobě vlastně už všechno vím?!... Dokázala by ses zamyslet nad tím, jak se od chvíle, kdy jsme se uviděli na té zkušebně, změnil tvůj život?

Helena: Jednou jsem procházela kolem tohoto divadla a napadlo mě: to je ale pěkný divadlo, tady by se mi líbilo hrát! Pak se to proměnilo a po pár letech studia na JAMU jsem si říkala; tak do tohohle divadla nikdy! Dopadlo to tak, že jsem tu dostala angažmá a první příležitost právě v MLSu. A tam jsem vás taky poprvé všechny uviděla, lidi, kteří jsou mi dnes nejbližší, jako jsi ty a ještě několik dalších. Jestli se můj život změnil, tak právě v ten okamžik, kdy jsem vstoupila do dveří zkušebny.

Petr: A vnímáš to, že by se změnilo okolí ve vztahu k tobě? Protože tenkrát, a promiň, že to tak řeknu, přišlo jakési káčátko, o kterém nikdo nic nevěděl, spíš kluk než holka, a najednou je z tebe krásná, dospělá ženská. Hraješ hlavní role, a když ne zrovna ty hlavní, tak role, o kterých se mluví, jako je třeba Coralina v Prostopášníkovi nebo Žakeneta v Marné lásky snaze. Například já po deseti letech u divadla potkávám mladý lidi, kteří přijdou z JAMU, a oni už se mnou nemluví tak otevřeně, najednou pro ně není přirozený mi tykat. A to mně přijde zvláštní.

Helena: Možná tě berou tak, že už jsi v tom divadle něco dokázal, že tvoje jméno s sebou něco nese. Já se, myslím, přizpůsobila svému okolí. I tohle divadlo má svý jméno, a já mám tím pádem jako herečka určité postavení. …Hele, bude to slyšet, když do toho takhle to…?

Petr: Jó, bude to slyšet. Určitě tam budou slyšet i ty šaliny!... Chybí ti něco?

Helena: V divadle?

Petr: Nebo v životě…

Helena: Jestli mi něco chybí… Spíš mám sny, který bych si chtěla splnit. Ale že by mně něco výrazně chybělo? Jo. Že na záchodech není mýdlo.

Petr: Aha, dobře, takže využijeme příležitosti a prostřednictvím Dokořánu poprosíme ty, kteří jsou zodpovědní za mýdlo na záchodech, aby Helence… co by sis tak přála, Mýdlo s jelenem nebo Zelené jablko…?

Helena: To je úplně fuk, takový mýdlo je blbost, ale třeba šminky, nad tím jsem už dávno zlomila hůl. Myslím si, že není takovej problém domluvit se s nějakou firmou, aby naše divadlo sponzorovala a dodala kvalitní kosmetické palety… no nic, pojďme se radši bavit o něčem jiným…

Petr: Jaké máš sny, o kterých se dá mluvit? Protože se říká, že se sny nemají říkat nahlas, aby se potom splnily, je nějaký, o kterém můžeš mluvit?

Helena: Natočit film?! To je sen, který bych si ráda splnila. A snad aby přicházel divák do divadla s vědomím, že moje jméno zaručuje jistou hereckou kvalitu. Přála bych si, aby se o mně jednou mluvilo jako o „paní herečce“.

Petr: No jo, v dnešní době vidí člověk málo kvalitních herců, ona na to jaksi není dobrá doba. Protože v době, kdy se podporuje sláva prostitutkám, pornohercům a náhodným lidem z ulice tím, že se nacpou někam do baráku… Pan Hrušínský jednou, když se ho ptali, co by doporučil svým divákům, odpověděl: „vkus!“… Jenomže dneska se lidem skrz televizi vnucuje „vkus“. Televize najíždí na jistý rámec levného, zábavného programu, který vydělá hodně peněz, lidi se na to budou dívat a televize si urve svůj kus koláče.

Helena: A tvůj sen, který se týká divadla?

Petr: Já možná ani nemám velkej sen jako herec, mně se ty sny tady v divadle průběžně plní. Když jsem byl na JAMU, tak jsem si chtěl zahrát v muzikálu, jakým je třeba West Side Story. Chtěl jsem si zahrát v dobré komedii, splnilo se mi to, a chtěl jsem si zahrát i takovou roli jako je Eusebio v Kříži… Anebo stát na jevišti s hercem nebo herečkou, co tě poslouchá a v tu chvíli je tam s tebou. Děcka to maj hrozně jednoduchý, když si hrajou na vojáky. Jeden druhýho zastřelí a pak řeknou; já nehraju, ty nepadáš!

Servírka: Dáte si ještě něco?

Petr a Helena:

Helena: …Tak já to zase recnu…

Petr: Teď nedávno jsem četl rozhovor nějakých psychologů, kteří se bavili o tom, že ty děti, který doma nemají televizi, jsou lehce bity v kolektivu. Tak jsem se chtěl zeptat, protože vím, že doma nemáš televizi, a už dlouho nemáš televizi…

Helena: Rozumím! Sice nevím, v jaké souvislosti jsi to slyšel, ale stejně tak jsou prý bity děti, které nemají ve třídě mobil, protože je to jakýsi nepostradatelný trend. Samozřejmě, až budu mít jednou rodinu, asi si taky pořídím televizi. Ale já ji nemám ne proto, že bych ji plánovitě nechtěla, to vzniklo tak, že jsem televizi neměla a zjistila jsem, že tu potřebu prostě nemám. Protože o věcech, o kterých se mluví, se stejně doslechnu od lidí nebo si přečtu v novinách nebo o tom uslyším v rádiu… Jistě jsou pořady, který stojí za to vidět, ale kdybych měla doma televizi, tak mi sežere strašně moc času, já bych určitě koukala na reality show, na reklamy a tady tyhle… pořady!

Petr: Já mám takový zkraty, že bych tady všechno zabalil a jel do Kanady sekat dřevo! A tam bych se možná potkal s člověkem, kterej by mi řekl, už mám chuť tady s tím praštit a jít třeba do Čech hrát divadlo! Helena: Co tě v běžným životě dokáže strašně vytočit?

Petr: Já sám. A to nejvíc. Já jsem prostě zdědil lehce komplikovanou povahu, vím to o sobě, a snažím se to hlavou nějak potlačit. Ale pozoruji na sobě sklony k jisté aroganci, ale i k určité agresi; ne že bych se s někým rval nebo někomu ubližoval, to ne, ale když třeba nejsem v dobrém rozpoložení, dokáže mě nejvíc vytočit, že se nemůžu trefit klíčem do zámku. Ať to zní jakkoliv blbě, když má ten adrenalinek hranici načnutou a já chci v tašce najít nějakou drobnost, já mám tašku samozřejmě úplně na prd, jednu kapsu, kde je všecko, no, než nahrabu třeba zapalovač, tak se stává, že se strašně vzteknu. Jednou jsem si v šatně zasukoval botu a spěchal jsem. Vlastně jsem ani spěchat nemusel, ale něco mě hnalo zastavit se ještě před začátkem představení v rekvizitárně. Tak jsem se rozčílil kvůli pitomýmu suku, že jsem s tou botou švihnul, ta se odrazila a rozbila zrcadlo. V tu chvíli jako by mě někdo polil ledovou vodou, a já tam seděl a říkal si, co jsem to udělal? Kdyby mě někdo v tu chvíli viděl, tak si řekne, to je úplnej idiot!

Helena: Mě rozčilujou štítky na potravinách. Úplně nejlíp, když jsou fosforově růžový, koupíš si mlíko a na něm září fosforová cenovka 13 korun 50 halířů. To je moje specialita, to mě opravdu vytáčí. A když ji chceš odlepit, tak se to zažmolkuje a zůstane tam lepidlo. To je úplně ten největší vrchol. Ale opravdu. Když chci někomu třeba darovat dárek, a teď se snažím odlakovačem dostat tu cenu pryč, tak to celý rozmažu a smažu i ten potisk na tom, a to bych vraždila! Nebo mě ještě rozčiluje jízda tramvají, to je ti zážitek! Nejenom, že lítáš jak na splašený krávě, ale ani nemůžeš ovlivnit to, že se na tebe někdo tlačí, někdo vedle tebe smrká, tu maminka s kočárkem, tu hůlkař… To ve mně roste nepříčetno na maximum a já musím vystoupit.

Petr: Já si teď nedávno vychutnal okružní jízdu autobusem, jel jsem z Přízřenic do centra. Moje představa byla, že každej autobus, kterej jede do centra Brna, musí zastavit na nějakým styčným uzlu, kde můžu přestoupit na tramvaj. Jenže to byl autobus, kterej jel okruh kolem celýho Brna, stavěl pouze v okrajových částech, to aby se znovu vrátil do Přízřenic, a já si říkal, tak teď vystoupím. Ne, tak teď. Tak teď už to snad musí zabočit do toho centra… Po hodině, kdy mi ani ten lístek nestačil, jsem vystoupil na úplně opačným konci Brna.

Helena: Mám na tebe otázku z opačnýho konce. Co ti přijde na lidským těle nejkomičtější? Mně malíček na noze! To je ti tak zvláštní nedovyvinutej palec! Asi je na tý noze potřebnej, ale jak vypadá!?

Petr: No, všechny věci, abych nebyl až tak konkrétní, který rostou z toho korpusu jakoby navíc ven. Uši, nos, nebo třeba… a to ty nemáš!

servírka: Máte všechno?

Petr a Helena: Jo!

šo 26. 10. 2005

Vzpomínka

Je nám líto, že už nebudeme potkávat činoherní, operetní a muzikálovou herečku paní Vilmu Nováčkovou-Doupovcovou na divadelních představeních, koncertech a přátelských setkáváních.

Vždy jsme rádi očekávali její příjezd z druhého domova - Švýcarska. Ona vždy poznamenala, že přijíždí na „kulturní svátky“, na které se pokaždé těší. Byla to šarmantní dáma, která byla nabita neutuchající energií, humorem a divadelními vzpomínkami.

Ráda se vracela se svým manželem a dcerou na jaře a na podzim do Brna, kde se také setkávala se svými přáteli a byla tak spjata s naším městem, že všechny rodinné oslavy se konaly zde. Já jsem nazvala naše přátelství a setkávání „Společenstvím aneb Fan klubem Vilmy Nováčkové“. Byla doslova obklopena přáteli, kteří dotvářeli takovou součást jejího pobytu v rodném městě. A ona nám zase oplácela naše přátelství, byli jsme zváni do jejího švýcarského domova, kde se nám s celou rodinou velmi věnovala, a tak jsme poznávali nejen krásnou švýcarskou přírodu, ale také její přátele.

Vilma Nováčková-Doupovcová se narodila 25. října 1922 v Brně a divadlu se věnovala již od svých dětských let i později jako studentka měšťanské školy. V roce 1938 byla přijata na brněnskou konzervatoř, kde studovala jak obor herecký, tak i hudební. Vzpomínala často na svoje pedagogy, kteří, jak říkala, byli báječní. „Byla to zejména třídní profesorka, vynikající herečka a pedagožka Zdeňka Gräfová a další vynikající herec a pedagog Rudolf Walter, který nás učil nejen hrát, ale milovat divadlo. Studovala jsem také zpěv u pěvkyně Máši Fleišerové, která mne přemlouvala, abych přešla na pěvecké oddělení, ale k činohře jsem měla větší vztah.“

Po absolutoriu na konzervatoři nastoupila do Horáckého divadla, pak přešla do nově založeného Beskydského divadla. Po válce se stala zakládající členkou Svobodného divadla, později Divadla bratří Mrštíků, dnes Městského divadla Brno, kde působila deset sezon. O této poválečné době poznamenává: „Začali jsme hrát v Novém domě, který byl ve strašném stavu, byl zaneřáděný ještě stopami války. Připravili jsme ho tak, že zářil čistotou.“ Tam byla uvedena první hra Svobodného divadla, Nezvalova Manon Lescaut, jejíž premiéra se konala 14. června 1945.

Vilma Nováčková patřila k oporám dámské části souboru a hrála role dívčího a později charakterního oboru. Vytvořila více než padesát postav klasického a soudobého repertoáru. V první porevoluční sezoně zaujala svou vynikající Růženou v inscenaci původní novinky Alfréda Radoka Vesnice žen a i v dalších dívčích a ženských rolích v původní české soudobé tvorbě.

Uplatnila svůj talent, půvab a atraktivní zjev i v rolích klasického repertoáru, jako byla Portie v Shakespearově Kupci benátském, Adéla de Michelles v méně známém dramatu Viktora Dyka Figaro, Anna v Poslu téhož autora, jako znamenitá Drahomíra ve stejnojmenném dramatu J. K. Tyla, Kostelnička v Její pastorkyni G. Preissové, Emily Brentová v detektivní hře A. Christie Deset malých černoušků a zejména v titulní postavě Vassy Železnovové M. Gorkého, kde se projevilo její plnokrevné herectví.

„V začátcích jsme dělali až dvacet premiér za sezonu, dnes si to už neumím představit. Ale byli jsme mladí a nadšení a zvyklí se učit. To bylo nutné a my jsme to dobře věděli.“

Zkušenosti činoherní herečky pak plně využila ve svém druhém brněnském angažmá - ve zpěvoherním souboru Zemského, později Státního divadla v Brně, kde působila až do svého odchodu do zahraničí v roce 1968. Ztvárnila např. Olympii v operetě F. von Suppého Dona Juanita, nezapomenutelnou Kateřinu v Baladě z hadrů Voskovce a Wericha, Mercedes v Mlynářce z Granady J. Kalaše, neodolatelnou Markytánku v Tylově Paní Marjánce, matce pluku či Isabellu v Pirátské nevěstě R. Trinnera. Doménou Vilmy Nováčkové se staly komedie se zpěvy, jako byl Harvey a já po boku a za režijního vedení Oldřicha Nového. Vynikla jako skvělá Betty v hudební komedii Modré s nebe, kterou se s brněnským publikem rozloučila v roce 1968.

Žila s rodinou ve Švýcarsku, kde se věnovala hudební výuce a seznamovala svoje žáky s českou hudbou. Naposledy paní Vilma Nováčková navštívila svoje rodné Brno vloni, ale to už se necítila dobře. Musela být hospitalizována v nemocnici a byla převezena do Švýcarska, kde se léčila. Všichni jsme doufali, že se její zdravotní stav zlepší, ale naše prognóza byla mylná.

8. září 2006 odešla do hereckého nebe. Budeme na ni vzpomínat...

Eva Šlapanská 26. 10. 2006

Vážení divadelní přátelé!

Ještě jsme neuvedli ani prvé dvě premiéry, a už jsme zahájili zkoušení dalších dvou inscenací – komedii o staré lásce Ginger a Fred a muzikál Jesus Christ Superstar.

Není žádným tajemstvím, že první z nich, Ginger a Fred, se kromě vlastní umělecké výpovědi tohoto mimořádného díla, poprvé realizovaného na divadelním jevišti, stane i příležitostí pro dvě výjimečné herecké osobnosti - Zdenu Herfortovou, nositelku Ceny Thálie a jednu z nejvýznamnějších českých divadelních hereček vůbec, která právě v těchto dnech slaví významné životní jubileum, a pro Karla Janského, předního herce našeho divadla, který v každé sezoně, kdy byl u nás v angažmá, a to je stále od ukončení školy, vytvořil díky svému talentu i osobnostní ojedinělosti nejméně jednu hlavní roli.

S muzikálem Jesus Christ Superstar pak zažijeme zvláštní divadelní událost, kterou bude jeho české premiérové uvedení po 71 úspěšných reprízách odehraných v zahraničí v anglickém jazyce! Víte, že soubor našeho divadla se od počátku 90. let koncentroval na nejrůznější hudební inscenace a vedle řady původních děl nastudoval v roce 1996 legendární West Side Story, která má k dnešku za sebou více než 700 představení odehraných v Brně i po celé Evropě? Při hostování s touto inscenací v Praze nám zahraniční agentury nabídly kooperaci a po řadě úspěšných projektů přišla i výzva k realizaci muzikálu Jesus Christ Superstar. Abychom získali práva pro jeho uvedení v Brně, dohodli jsme se na tom, že inscenace bude nejprve uváděna mimo Českou republiku a pak teprve u nás v novém, moderním divadle. V roce 2003 jsme muzikál Jesus Christ Superstar nazkoušeli v Brně a vyvezli jej do BRD, Rakouska, Švýcarska, Nizozemska a Belgie, a pak i do Španělska a Portugalska. Celkem se takto na zájezdech odehrálo zatím 71 představení. Zatím uvádím proto, že jednáme o dalším hostování. V Brně proběhla veřejná generálka 13.4. 2004 a přesto, že šlo o zkoušku, získala inscenace Cenu Divadelních novin „Sukces měsíce“. Nejprve jsme inscenaci nazkoušeli tzv. smíšeně – obdobně s našimi herci hráli na prvních představeních kolegové z Německa, Velké Británie a USA vybraní na zahraničních konkursech, avšak postupně byly i pro zahraniční vystupování všechny role obsazeny našimi herci a například Ján Jackuliak v roli Jidáše byl mnohými diváky i kritikou označen za jednoho z nejlepších představitelů této role vůbec.

Dlouhodobá koncentrace na činoherní projev vycházející z nejlepších evropských tradic i pěstování schopnosti obstát v žánru z nejnáročnějších – v muzikálu, je u nás i v Evropě zcela ojedinělá. Všichni herci u nás vystupují nejenom v hudebních inscenacích a muzikálech, ale stejnou, ne-li větší mírou, se věnují i činoherním produkcím. Tak například Petr Gazdík, dnes šéf muzikálového souboru, hrál a zpíval nejenom Tonyho ve West Side Story, ale hrál i Romea v Shakespearově tragédii, Igor Ondříček, šéf zpěvoherního souboru, stále oslňuje diváky svým Cyranem z Bergeracu a přitom skvostně tančil, hrál a zpíval např. postavu Riffa ve West Side Story. Zdena Herfortová získala Cenu Thálie za činoherní výkon v Alžbětě Anglické a ve stejné době senzačně hrála a zpívala titulní postavu muzikálu Hallo, Dolly!, Karel Janský vedle Willyho Lomana ve Smrti obchodního cestujícího vytvořil nesčetně velkých muzikálových rolí, a tak je to s většinou dalších členů našeho divadla.

Uvádíme-li v premiérách vedle sebe Ginger a Fred a muzikál Jesus Christ Superstar, není to náhoda. V obou případech se jedná o hledání smyslu našeho života. Ať už formou činohry či muzikálu. Historii naší civilizace máloco ovlivnilo více než narození, umučení a spasení Ježíše Krista a hned několik generací pak zasáhlo máloco více než 60. léta minulého století - ono hnutí Hippies nebo, chcete-li, Sex, Drug’s and Rock and roll. A to vše – legenda i intenzivní pocit z vlastního života - zaznamenáno nádhernou hudbou… proto Jesus Christ Superstar, a máloco demaskovalo mediální podvody tak jako geniální Felliniho film… proto Ginger a Fred. Těšte se s námi.

Stanislav Moša 26. 10. 2005
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací