září 04/05

Pavlínko, ako sa máš?

Jsem ráda, že se mě na to někdo ptá, mám se dobře. Mám hodně práce, ale to u mě není žádný problém, spíš se trápím, když práce není. Teď v našem divadle zkoušíme s panem režisérem Romanem Polákem Arkádii a do toho člověka já jsem zamilovaná od prvního dne, co jsem ho potkala, takže se mám velmi velmi dobře. Pro herce je velké štěstí, když má možnost ve svém oboru potkat někoho tak výjimečného, jako je pan Polák. Je to osvobozující pracovat s někým, kdo se nespokojí s našimi návyky, stereotypy, jde do hloubky a donutí vás jako herce přemýšlet o sobě jako o člověku. A moc pěkné na tom je, že ho milují i naši chlapi, na zkouškách jsou hodní, a to už o něčem svědčí.

Pavlínko, si spokojná, myslím pracovně?

Vlastně jsem na to už odpověděla. Jeden rok se mi stalo, že jsem dva turnusy po sobě nezkoušela a bylo to horší, než jsem předpokládala. Myslela jsem si, že je obvyklé pracovat stále, ale ono to tak u divadla vůbec není. Jednou jste nahoře, jednou jste dole, mezi tím v tomto povolání neexistuje nic. Dnes už jsem na tom mnohem lépe, kdybych měla volno, nikdo by mě z kosmetického salonu nedostal.

Čo si predstavuješ pod pojmom vysnená divadelná postava?

Vysněná postava je ta, která ti sedne v daný čas. Jestli jsi na ni připravený, chápeš ji, rozumíš jí, záleží na tom, v jakém jsi rozpoložení ty, v jakém jsi psychickém stavu. Jestli na to zrovna máš. Teď. Herec má vysněnou postavu, chce ji strašně moc hrát, ale dostane se k ní až za pár let, a pak zjistí, že už s ní vůbec nekoresponduje, že s ní nemá nic společného. Já nemám svoji vysněnou postavu, ale sem tam se mi stane, že se potkám s postavou, se kterou tak tajně v srdíčku flirtuju.

Baví Ťa robiť divadlo?

Já bych mohla dělat něco jiného, ale nebyla bych šťastná. Kdybych zjistila, že mě začne bavit dělat keramiku, tak půjdu hned pryč, protože nechci být za každou cenu herečka, ale zatím je to jediný způsob seberealizace, jaký mám. Až budu mít děti, budu třeba sedět doma a budu taky šťastná. Teď mě naplňuje divadlo. Dává mi obrovské možnosti sebepoznávání.

Hráš divadlo v normálnom živote?

Neustále. To nemyslím jako fór. Protože bez toho se v dnešní době neobejdeme. Jsou lidé, kteří mají na to, aby se na ně divadlo nehrálo. Myslím si, že spousta lidí, se kterými se každý den potkáváme, kdekoli, nejsou připraveni na pravdu. Přijmout pravdu je velmi těžká věc a já se moc snažím o to, aby se lidé, kteří potkávají mě, nebáli mi ji říkat a abych jim za to stála a abych ji dokázala přijmout.

Chcela by si si zahrať vo filme?

Jóóóóó! Jasně! Který herec by nechtěl? Ale velmi záleží na tom v jakém filmu. U nás se točí krásné filmy, mám ráda tu českou poetiku, humor, myslím, že tomu rozumím, jsem Čech jako poleno. Ale záleželo by na režisérovi, na scénáři, těch se mi doma válí stovky a stále si nemůžu vybrat.

Ktorý film máš najradšej?

To mě zase bude Patrik Bořecký nenávidět, že neříkám jeho klubové filmy. Já mám ráda takový „jednoduchý“ filmy. Mám ráda Musíme si pomáhat, Úplné zatmění, a taky české pohádky.

Si spokojná na tomto svete, alebo máš pocit, že si mimozemšťan?

Myslím, že do tohoto světa zapadám, ale jenom do toho svého malého. Do těch míst, kde jsem šťastná. Svět kolem nás je hrozný a je velká výhra, když máme nějaký ten svůj. Někdo řekl: „Ať chceš nebo nechceš, někam patříš. Jak hodně však patříš, to už záleží na tobě“.

V ktorej zemi na svete by si chcela žiť?

Já bych chtěla žít tady. Ty kořeny jsou tak hluboké, že kdyby mě někdo přesadil, po roce by už bylo zle. Ale co by mě lákalo vidět, je Afrika, Indie nebo Austrálie. Láká mě vidět a zažít spojení lidí s přírodou, se zemí. To absolutní propojení, ze kterého jsme všichni vzešli. Myslím si, že v naší civilizaci to už dávno není, na tyhle pricipy se už dávno zapomnělo. Ale některé národy takhle stále fungují a my bychom je měli chránit. Když ne kvůli nim, určitě kvůli sobě.

Keby si mala silu slova, akým spôsobom by si ju využila?

To je těžký. Každý má svou vlastní sílu, kterou se musí naučit využívat. Nikdo nemůže udělat věci tak, aby vyhovovaly všem. Každý je osobnost. A taky je pravda, že slova se dají velmi jednoduše zneužít. Je to pro mne těžká otázka, skoro mám pocit, že nejvíce slovem jednám na jevišti. V životě toho až tak moc závažného nenamluvím, spíš se snažím jednat. Anebo nejednat. Ať mají všichni kolem mne klid.

Súhlasíš s názorom – Kto premýšla na tomto svete srdcom, tak sa trápi, a kto premýšla rozumom, tak sa smeje.

Myslím, že něco na tom je. Souhlasím.

Ovládaš nejaké bojové umenie?

Ano. Koketování. Možná na to nevypadám, ale zdání klame. V koketování můžu smrtelně zranit.

Tvoja najoblúbenejšia replika?

Je to replika Niny Zarečné z našeho Racka, ale myslím, že původně pochází z nějaké Čechovovy povídky: „Nic se nikam nevytrácí. Každý tvůj den, každý tvůj čin budou s tebou vždycky až do hrobu a možná ještě potom. Zmizí tento dům, vyschne jezero, ale dobro tebou vykonané a zlo tebou spáchané, ty budou vždycky někde existovat“. To je krásné, ne?

Copak je to padesátka...

zpívalo se kdysi na jevišti, později skoro na každém kroku a pamětníci si to možná prozpěvují dodnes. Na tento „evergrýn“ za našich mladých let jsem si vzpomněl ve dnech kolem padesátky Zdeňka Černína, herce, režiséra, hereckého pedagoga a nejnověji také uměleckého šéfa opavské činohry. Vždyť i když toho do svých abrahamovin stihl opravdu dost, co asi bude po nich následovat? Co všechno má letošní jubilant ještě před sebou? Soupis rolí, které stačil odehrát, jistě už překročil padesátku. „Pokušení režie“ přišlo později, až v letech kolem čtyřicítky. (Otomar Krejča, zprvu také „jen“ herec, se pokoušel o režii už v sedmadvaceti!). Černínův dosavadní režisérský opus vykazuje prozatím bezmála třicet inscenací: na mateřské scéně Městského divadla v Brně, v Opavě, Šumperku, Olomouci, Pardubicích, Českých Budějovicích, Nitře, Košicích, posléze, nikoli však na posledním místě v německém Bautzenu. Opravdu: nebylo toho do té padesátky málo a nebylo to nadarmo.

Sluší se tedy nejprve - aby se nezapomnělo - připomenout Černínovu dráhu hereckou a její jednotlivé etapy. Započala už během čtyřletého studia na JAMU v představeních Divadelního studia na Bayerově ulici. Byla to zejména role Lepohlava z Klicperovy populární veselohry Hadrián z Římsů, po ní následoval Weissenbornův Muž, který se směje. V inscenaci Horníčkovy grotesky Tři Alberti a Matylda se představil jako komik blízký zdrojům zdravě elementárního herectví, nicméně jako racionalista v koncepci role a improvizátor v detailu. Na dvě sezony pak zakotvil v Šumperku, v tehdejším Severomoravském divadle, kde nastoupil své první profesionální angažmá. Ivan v Schormově dramatizaci Karamazovových, Warwick v Anouilhově Skřivánkovi, Thyl Ulenspiegel ve stejnojmenné hře Gorinově - to byly role, ve kterých se nejzřetelněji začal vyhraňovat osobitý profil mladého herce, který před vnější modelací a rozpracovanou fyziognomikou dával přednost intelektuálně formované charakterizaci -takové, jež vyrůstá přes výklad a význam dramatické postavy.

Do Brna se vrátil počátkem osmdesátých let. Ačkoli ho předcházela pověst mimořádného hereckého talentu, neměl to v tehdejším nadpočetném souboru Mahenovy činohry zpočátku zrovna moc lehké. Postavou Filipetta v Goldoniho Tyranech po benátsku se sice uvedl jako zavazující příslib hereckého mládí, musel se však nejednou spokojit i s menšími hereckými úkoly. Zvládal je s bravurou i hereckou svědomitostí, až se dočkal skutečné „kremrole“: Mozarta v Hradilově brněnském nastudování Shafferovy světově proslulé hry Amadeus. Vzpomínka na tuto postavu stejně jako na učitelského Kudrličku z Našich furiantů a na Alexeje Bulanova z Ostrovského komedie Les provázela Černína o pár let později, už na novém pracovišti Městského divadla, kde se s těmito tituly vyrovnával jako režisér. Ještě než změnil úděl herce za úděl režiséra, zahrál si s chutí Starbucka, hlavní mužskou postavu v Nashově nestárnoucí komedii Obchodník s deštěm. Ale herec žije a tvoří v černínově bytosti nadále, jak o tom svědčí proslulé a nedostižné „záskoky“ na poslední chvíli v jeho vlastních inscenacích - doposud pouze v rolích mužských...

A po Černínovi herci Černín režisér. Hned první z jeho inscenací na jevišti MdB - Wilderova komedie Naše městečko - potvrdila Černínovo specifické nadání režisérské: nejen v celkové koncepci, ale i ve skladebné, orchestrační síle, která činný vztah k herecké práci předpokládá, není však s touto prací totožná. Co následovalo, byla skoro pokaždé divadelní událost. A nejednou i slovo do pranice. Není to nadsázka, řekne-li se, že volbou repertoáru se Černínovy inscenace pohybují na vrcholech dramatického umění: Čechovův Racek a Višňový sad, Shakespearův Othello a (připravovaná) Bouře, Gogolovi Hráči a Ostrovského Les, Shafferův Amadeus a Millerova Smrt obchodního cestujícího; a spolu s nimi další „hra století“: Beckettovo Čekání na Godota, výpověď o osamocenosti člověka uprostřed vřavy světa mrazivě lhostejného k pravému lidství - inscenace, z níž vyzařuje pesimismus i vroucí humanismus zároveň...

Čekáme nejen na Godota, ale i na Černína...

Vypravil jsem se doprostřed Prahy, kde pár kroků od Vltavy stojí kouzelný bohémský domeček alchymisty nejen dětských srdcí, malíře a velkého ctitele dobrých mravů pana Adolfa Borna. Legendární herec Miroslav Horníček na jeho adresu řekl: “Kdybych měl lidstvu vybrat obraz ráje, vyzval bych Adolfa Borna k provedení návrhu. Protože ráj bez humoru si nedovedu představit. A kdyby byl Bornův návrh přijat a někde realizován, začal bych konečně žít ctnostně, abych měl na pobyt v něm nárok.“ Klasikovi české ilustrace jsem položil několik otázek:

Připravil jste plakát na zahájení provozu nové hudební scény v Brně. Jsou plakáty pro vás zajímavou prací?

Ale vůbec. Nemám čas, vyrušuje mne to od mé vlastní tvorby, kterou si určuji. Již léta připravuji plakáty pro předávání Cen Thálie, ale je to tak, že mne vždy přemluví: „… když už to děláte tolik roků, tak by byla škoda řadu přerušit!“ Na druhou stranu jsem tento plakát rád pro vašeho principála a své kamarády v Brně udělal. Jste častým návštěvníkem divadelních představení? Patřím asi k průměrným divákům, tak je to asi jednou za dva měsíce; v zásadě proto, že už si vybírám, co chci vidět a na to, co by měl chodit mladý člověk, to už nemusím vidět.

Jak zjišťujete správné představení, které byste měl navštívit?

Ptám se přátel, kteří jsou přímo činní v divadle nebo mají k divadlu blízko, zda není třeba MoliŹre modernizován. Modernizovaný MoliŹre mne nezajímá, mám totiž o těchto představeních MoliŹra nebo Goldoniho jasnou představu spojenou s atmosférou té doby, v které autoři tvořili. Takže modernizaci, fraky a cylindry neberu.

Jaký je váš osobní vztah k městu Brnu?

Po pravdě řečeno mám v Brně nejlepší kamarády, výtvarníky Lojzu Mikulku a Vlastu Zábranského. Náš vztah není jen formální, mohu říci, že je velmi vřelý.

Co vás v poslední době nejvíc zaměstnává?

Jsem plně zaujat prací na ilustrování knížek pro jedno význačné francouzské vydavatelství. Část nákladu těchto knížek je tištěna díky porozumění vydavateství i v češtině. Bajky J. de la Fontaine, Tři mušketýři Alexandra Dumase, pohádky bratří Grimmů. V zásadě lze říct, že nejvíc se věnuji ilustrování knížek.

Kolik času denně věnujete kresbě?

To víte, stejně jako vy dnes, může někdo přijít a vyrušit mne od práce, vždycky mně to trochu zašmodrchá časový plán. Ovšem v zásadě prostě jeden půlden z každého dne jsem skloněn nad plátnem.

Docela chápu, Vlasta Zábranský říká, že neotvírá ani pošťačce, aby mu nenarušila tvůrčí kruhy, když maluje. V podstatě má pravdu, velmi moudré rozhodnutí, Vlasta je příliš citlivý.

Který kulturní zážitek v poslední době vás nejvíce zaujal a potěšil?

To bylo v loňském roce, když jsem navštívil výstavu Holbeina v Holandsku. Když chci vidět něco takového, tak si dělám mimořádný čas. Třeba i pražská výstavní scéna, např. výstava Švabinského i Brožíka patří k dobrým počinům.

Jaký technický vynález vás nejvíce zaujal?

To je nejhorší otázka pro mne, mne technické vynálezy vůbec nezajímají. Mobil má v rodině jenom manželka, já bych ho nevzal do ruky, považuji ho za ďábelský instrument. Kdyby mne někdo zavolal na ulici, tak ho odhodím okamžitě do kanálu. Video a nahrávání filmů nechávám na vnučkách, jsou šikovnější než já. Z technických vymožeností uznávám jedině auto, že se člověk pohybuje přece jen poněkud rychleji, pokud to není zrovna v Praze. Auto uznávám, letadlo mne naplňuje nervozitou.

Co je váš nezdolaný Mount Everest?

Některé mladistvé sny se mi podařilo realizovat, jako kluk jsem velmi obdivoval knihu s ilustracemi k  Robinsonu Crusoe, v dospělosti se mi podařilo dělat ten příběh jako celovečerní loutkový film a dokonce dvakrát jsem příběh ilustroval pro Odeon. Také jsem byl velkým ctitelem povídek Edgara Alana Poa a nakonec jsem je ilustroval, takže jsem si postupně realizoval své sny. Mám jeden nesplněný, ten by potřeboval ve své knižní podobě něco opravdu extra, a to jsou básně Christiana Morgensterna, to je takový zatím můj nezdolaný Mount Everest.

Čím má pro vás svět přitažlivost?

Kdybych to měl shrnout, abych dlouho nepovídal, miluji cestování. Protože bez něj si neumím život představit. Chci navštěvovat výstavy v zahraničí a jsem hrozně rád, když je to v rámci naší monarchie. Mám rád bezvadné hospody a atmosféru určitých měst a zemí. Pokud se týče atmosféry zemí, tak mám nejraději Holandsko a Norsko, pokud jde o města, když to není zrovna naše rodná zem, což je Praha, tak Vídeň, Mnichov a třeba i Paříž. Když jsme se poprvé se svazem výtvarníků dostali tři kluci do Paříže, tak jsme si říkali, „co výstavy… my musíme nasáknout tu atmosféru“ a tak jsme seděli v kavárně a koukali na lidi. To už mne dnes tak nefascinuje, dnes naopak chodím na ty výstavy, ale potom se rád do té kavárny vrátím na dobré víno.

Na co v poslední době nejčastěji myslíte?

Na neodvratnost stáří. Proti tomu samozřejmě nejde vůbec nic dělat a člověk se s tím musí vyrovnat. Příkladně jsem musel změnit sjezdové lyžování za běžky.

Posloucháte rady lékařů?

No… snažím se jim vyhnout. V zásadě pokavad člověk může chodit, tak je to všechno bezvadný.

Koho ze světových divadelníků nejvíce uznáváte?

Já měl to štěstí, že jeden z mých nejbližších přátel byl Rudolf Hrušínský, náš společný kontakt byl skutečně hluboký. Mezi mé přátele také patří Svatopluk Beneš. To bylo krásné, když se u mne sešli Hrušínský s Kemrem a vyprávěli o divadle a o jejich práci. Nemám moc rád to, čemu se říká v současné době avantgarda; Menzel to jednou u nás krásně charakterizoval, říkal: „V Německu, když sleduji ty divadla, oni si nechají dát od radnice nebo státu vysoký sponzorský dar, uvedou tak zvané avantgardní představení. Na premiéře je narváno pozvanými hosty a pak už na reprízy nepřijde živáček. V novinách ovšem napíší, že se jim povedla ohromná avantgarda a oni zase dostanou grand a celá fraška se opakuje...“

Myslíte si, že mají herci a filozofové typu Jan Werich, Jiří Voskovec, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Rudolf Hrušínský, Václav Voska v dnešní mladé herecké generaci své následovníky?

To je těžké, u úplně mladé generace se to nedá odhadnout, moudrost se projevuje také zráním. Nasbírání životních a profesních zkušeností vytváří tu určitou osobnost, ale bez nezbytného zrnka talentu to nejde. Ta práce je ale důležitější než ten talent od pánaboha.

Jak jste přijal nástup dramatika Václava Havla do vysoké státnické funkce, jak na to pohlížíte dnes s patřičným odstupem?

To jsem přijal jako všichni s nadšením a to postupně odcházelo.

Zaujal vás nějaký příběh současných dramatiků?

Ta odpověď by se měla vztahovat k něčemu současnému, co napsal současný autor, a to je příliš složitá otázka, na kterou nedokáži zodpovědně reagovat.

Jak vnímáte bouřlivý nástup muzikálu na divadelní prkna?

Je to určitá forma oslovující hlavně tu mladší divadelní generaci, mladší tím myslím tak do čtyřicítky, to považuji za naprosté mládí, ta odezva je enormní. Muzikál dovoluje takměř všechno, ale když si představím takové ty klasické operety z klasické vídeňské doby, kdy pánové chodili v cylindrech a měli nonšalantně přehozenou bílou šálu přes elegantní pláště, tak to už nikdo nikdy takovou amtosféru nevytvoří; ale zaplaťpánbůh, že ti mladí chodí na muzikály.

Vrátím se do minulého století, kdy T. G. Masaryk využil příležitosti, kterou mu dala politická situace a jeho osobní konexe po světové válce a vyhlásil Československou republiku. Bylo to šťastné rozhodnutí rozložit rakousko-uherské imperium a vystavit české země nebezpečí zleva i zprava?

Je to bohužel vývoj, ten jde vždycky od lepšího k horšímu. Nejhorší na masarykovské době byla ztráta hodnot, ty hodnoty znamenaly chování, náboženskou orientaci a první republika záměrně tyhle hodnoty rozbila. Příkladně jsem se dočetl, že reakce na klasika dobrého chování GutaJarkovského byla: „...po revoluci není třeba dobrého chování“. I když to v roce 1918 nebyla žádná revoluce, stejně jako tahleta naše poslední, tyhle události mají k revoluci opravdu daleko. Slušnost byla nahrazena dravostí a příkazy dávané prezidentem ministrům, aby vystoupili z církve, chtějí-li být dále ministry, to prostě nesmí být. Já to považuji za morální úpadek. Ovšem jako vždy i tehdá se vyšvihla spousta lidí do dobře honorovaných funkcí, takže to přineslo zase určité vrstvě lidí něco pozitivního. Ovšem jak jste naznačil, naše monarchie, obrovský kolos, který vzbuzoval už svou velikostí určitou nechtěnou úctu od ostatních států, jim zároveň byl trnem v oku. Našimi největšími nepřáteli v tomhle smyslu byli Francouzi, jejich přání bylo ho rozbít. Monarchie, ještě ke všemu katolicky orientovaná, je přiváděla k šílenství. A skutečně se jim to nakonec i díky Masarykovi a Štefánikovi podařilo. Štefánik, to byl elegantní mladý muž s nesmírnými úspěchy u dámského publika, horolezec, letec, astronom. Co všechno on uměl! Stačilo, když ve společnosti prohodil plynnou francouzštinou několik vět o tom, jak žil na Tahiti a v Polynésii, pak si dámy držely parfémované kapesníčky u očí, aby neslzely.

Naskýtá se otázka, zda nebude po letech znovu nějaký osvícený politik usilovat o osamostatnění českých zemí?

Evropská unie je pro mne drastický konglomerát, mimo bývalé vlády ve Španělsku, která byla pravicová, a mimo středně orientované vlády v Rakousku je unie naprosto v rukou levice. To mě nemůže nijak nadchnout. Levicové vlády ve Francii, Německu a ve Skandinávii jsou pro mne naprosto nepřitažlivé.

Jak se vám jeví svět po září 2001?

Každý, skeptik i optimista, je svým způsobem zasažen, objevil se do té doby ne příliš známý nepřítel, anonymní terorista. To bylo vždy v dějinách něco extravagantního, začali s tím ruští anarchisti, kteří házeli podomácku vyrobené bomby, ale byly to přece jenom v porovnání s  gigantickým ničením v New Yorku jenom pokusy nedouků. A ne každý si možná uvědomil, že je nutno v určitých konfliktních situacích zasáhnout silou, aby prostě ten terorista neměl pocit, že se stává pánem situace. Myslím si, že zatím po této stránce je Evropa velmi rezervovaná a bojácná, iniciativa byla přenechána Americe.

Blíží se již čtvrtý rok nového tisíciletí, tisíciletí, které nezačalo příliš optimisticky. Máme naději na zklidnění v roce 2004?

Rád bych na tuhletu otázku odpověděl fundovaně, ale to nemohu, já patřím v tomto směru k rozumnému míchání pesimismu a optimismu. Vždycky je lepší si aspoň myslet, že to bude všechno lepší, i když to nevyjde, tak zase ten příští rok by mohl být lepší. Takhle by to mohlo jít donekonečna.

Závěrem si dovolím otázku, zda nemáte doma utržené sluchátko, kde bychom si mohli to zklidnění objednat?

Utržené sluchátko… dokonce mne před časem požádali, zda bych nepovolil použít utržené sluchátko jako reklamu pro mobil. To jsem zásadně odmít. Sluchátko musí zůstat Machovi a Šebestové, tak ho ani já sám nemohu použít.

Adolf Born se narodil 12. června 1930 v Českých Velenicích na česko-rakouské hranici. Tatínek, železničář, byl na počátku německého protektorátu přeložen do Prahy, kam se za ním odstěhovala i celá rodina. Born studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u Cyrila Boudy v letech 1949-1950. K profesoru Antonínu Pelcovi byl přijat na karikaturu a ilustraci, potom spolu přešli na Akademii výtvarných umění, kde v roce 1955 studium ukončil. Poprvé vystavoval v roce 1958. Adolf Born ilustroval asi 230 knih a nespočet přebalů. Mezi jeho nejoblíbenější knihy patří Mach a Šebestová Miloše Macourka, Kytice Karla Jaromíra Erbena, Jablko je vinno Miroslava Horníčka, Válka s mloky Karla Čapka, Robinson Crusoe Daniela Defoe, Pipi Dlouhá punčocha Astrid Lindgrenové a nekonečná řada dalších. Toto drobné představení Hosta do domu ukončím slovy Františka Nepila: „Vím bezpečně, co mě k obrázkům Adolfa Borna přitahuje. Je to vědomí pospolitosti a družnosti mezi vším živým, je to vědomí, že na nich nenacházím převelkého rozdílu mezi lidmi a animály, a to ani v jejich podobě, ani v jejich vnitřním životě. Na obrázcích Adolfa Borna se o tuto Zemi dělí všichni se všemi. Anebo přesněji řečeno na jeho obrazech Země hostí lidi i bernardýny, a ty, kdo jsou dílem těch a dílem oněch. Proto je Zem veselá a živá, proto je dobře být na světě stvořeném takto, na světě, kde nikdo nikomu toto právo neupírá a kde nikdo nikoho z této radosti nevyřazuje.“

Více o umělci v knížce Adolf Born, vydané roku 1995 Nadací Universita Masarykiana v Brně.

Právě tak dlouho totiž obývám naši zeměkouli. (Mohl bych napsat 65 roků, ale to numero mě děsí: Vrchlickému bylo o 15 let míň, když byl titulován velebným kmetem...!) Více by také bylo - díky mé vrozené lenosti - toho, co jsem nestihl: např. postavit dům, mít syna atd...

Nuže: stihl jsem se narodit na začátku války, kterou jsem prožil v Poděbradech, stejně jako léta školou povinná až do maturity. Stíhal jsem cvičit na piano, začal ochotničit a zpívat s kapelou. Na cestě „k divadlu“ se ovšem vyskytla šestiletá objížďka - VŠE, diplom inženýra. I na „vejšce“ jsem ale zpíval a začal psát první texty písní. („Láska na kolech“, zpívaná Milanem Chladilem, mi přinesla první autorské honoráře!) Po ročním „angažmá“ v ČSAD v roli ekonoma, kterou jsem hrál mizerně, jsem se rozhodl nepodílet se dále na rozkladu národního hospodářství a nastoupil jsem jako klavírista na rok do divadla v Kolíně.

Pak už následovalo 8 let v Krušnohorském divadle. Operetní abecedě mě učili staří bardi: Skoumal, Smažík, Paul, Regál. V Teplicích jsem se stihl oženit, podílet se na zrození první z dvou mých dcer, hrát mladokomické role, potkat se na jevišti ještě třeba s Járou Pospíšilem či Otomarem Korbelářem a vystudovat dálkově pražskou konzervatoř.

Hostující režisér Standa Fišer mi tlumočil nabídku angažmá v brněnské zpěvohře. Na 2-3 sezony se v Brně zastavím, řekl jsem si. To „zastavení“ trvá už 32 let! Proč ale někam odcházet, když si můžete zahrát Popiela, Gustávka, Boniho, Eisensteina, či Petruccia, Higginse, Vandergelda a spoustu dalších parádních rolí? Proč nevyužít šanci upravovat a psát texty písní nejprve do her jiných autorů a posléze i vlastní muzikály, které brněnská zpěvohra a po ní další divadla uvedla (Holky na ocet, Cindy, Gordický uzel, Princezna Písnička, Mauglí, Tuze pyšná princezna, Rychlé šípy)? Vyzkoušet si posléze i práci režiséra, nebo překladatele textů písní několika amerických muzikálů (např. Zpívání v dešti, Sweet Charity aj.)? A nakonec „stihnout“ i devítileté šéfování Zpěvohry NDB?...

„Na stará kolena“ jsem - jaksi nad plán - stihl ještě změnu angažmá. (Jsem teď nejstarším sólistou operetního souboru MdB. Při nástupu do Reduty jsem byl v pánské šatně nejmladší!) Zkrátka - něco jsem za těch 23 740 dní stihl, něco ne. Jen ten čas se předhonit nedá. Ale přiznám se, že bych rád i v čase budoucím přece jen ještě něco „stihl“...

Současný britský dramatik českého původu Tom Stoppard, narozený 3. 7. 1934 ve Zlíně, je u nás v poslední době známý hlavně scénářem k úspěšnému filmu Zamilovaný Shakespeare, celoživotně se ale věnuje hlavně divadelní, rozhlasové a televizní tvorbě. Jeho divadelní hry u nás před rokem 1989 z politických důvodů příliš uváděny nebyly, situace se ale, zřejmě pro velkou náročnost, kterou Stoppardovy hry kladou na herce a inscenátory – příliš nezměnila ani poté. Pozoruhodné drama Arkádie bylo napsáno v roce 1993 a nyní je připravováno Městským divadlem Brno jako její druhé uvedení v České republice. Svým názvem hra odkazuje k mýtické pastorální krajině, ve které vládne dokonalá harmonie. Tom Stoppard tento idylický prostor ale hledá nikoli ve víře v legendy a mýty, ale v lidském myšlení a citech. Jeho nepřímo vyslovenou optimistickou nadějí pro budoucnost je, že člověk neztratí touhu pozorovat a cítit svět. Stoppardova Arkádie je jakýmsi karnevalem intelektu, v rámci kterého je zdánlivě ironizováno téměř všechno: slova, city, myšlenky, dějiny, věda, láska… Nejde ale o cynismus, pouze o snahu ověřit a odkrýt platnost zažitých konvencí – ty neplatné opustit a ty ostatní přijmout, ať už jsou jakékoliv. Některé věci jsou ve hře shledány směšnými a zbytečnými a nelze se jim nevysmát, jiné jsou ale naopak shledány překvapivě dojemnými. Mnohé dosavadní nedotknutelnosti jsou poníženy a uraženy, jiné naopak vyzdviženy. Arkádie je proto nejen hlubokou a někdy až nepříjemně výstižnou sondou do lidského myšlení a chování, ale především zvláštně komickým divadlem plným překvapivých vyústění.

Základem Stoppardovy hry je rafinovaná postmoderní detektivka vybudovaná na hledání souvislostí mezi dvěma časovými rovinami: jedné současné a druhé historické. To, co se v historické rovině (situované do počátku devatenáctého století) odehrává, je předmětem zkoumání v té současné. Myšlenky, dojmy a slova z minulosti se v Arkádii - metaforickém obrazu zmatečné současnosti brilantně vybudovaném na půdorysu tradiční anglické konverzační komedie - ztrácejí, aby se znovu nečekaně vynořily. Lidské vědění je tak ve Stoppardově hře zachyceno jako náhodná skrumáž fragmentů a stop různé důležitosti, které lze víceméně volně poskládat do různých celků. Ty jsou pouze možnou, nikdy ale ne bezesporu pravdivou odpovědí na kladené otázky. Arkádie otevřeně demonstruje nemožnost poznání minulosti, ale i ošemetnost „pravdy“ jako takové a zároveň odhaluje svět lidské mysli ve vší nahotě, lyričnosti, impozantnosti a kráse. Fikce se v Arkádii mísí s realitou a naopak tak důkladně, že již od sebe nejsou rozlišitelné – podobně jako je tomu často i ve skutečnosti. Je to v pravém slova smyslu hra založená na hledání v krajině lidské mysli: vzrušující cesta, která může mít nečekaný cíl, otevřené divadelní dílo, ve kterém je téměř každá vyslovená věta rozcestím, které může vést k různým cílům. Některé cesty jsou uchopeny a rozváděny samotným autorem, jiné zůstávají „viset“ nad divadelním prostorem a mohou být po představení odneseny domů jako jakési svérázné suvenýry: dobré základy pro další intelektuální a citovou hru. Úsměvný i lehce sentimentální pohled na křehké lidské bytosti - věčně a marně se snažící o poznání „pravdy“, ale také arogantní a ješitné ve svých ambicích a něžné ve svých citech - nabízený Tomem Stoppardem snad může pomoci k tomu, abychom namísto neplodného vzdychání nad nedostávající se harmonií nalezli klid a porozumění ve své vlastní myšlenkové krajině, ve své vlastní Arkádii.

Premiéry 4. a 5. září 2004 v Městském divadle Brno. Překlad: Jaroslav Kořán; Režie: Roman Polák j.h.; Scéna: Jaroslav Milfajt j. h.; Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková j. h.; Dramaturgie: Jiří Záviš a Ladislav Stýblo. Hrají: Veronika Poláčková nebo Evelína Jirková j. h., Viktor Skála, Josef Jurásek, Jan Mazák, Zdeněk Junák, Irena Konvalinová, Igor Ondříček, Alena Antalová, Pavla Ptáčková, Martin Havelka, Petr Štěpán, Pavel Hýža j. h. a Michael Beran j. h.

Nie je to veru krátka doba, čo v mojej pamäti figuruje meno mladého, talentovaného a ničím nespútaného človeka, o ktorom by sa v jeho mladom veku dali určite písať romány. Plynul rok 1994, keď som v uliciach centra Bratislavy začal vnímať mladíka v neodmysliteľnej baseballovej čiapke, s prenikavým pohľadom a neprehliadnuteľnou charizmou. Rok na to, keď som vďaka úžasným zásahom osudu videl na festivale v Nitre jeho inscenáciu Dorstovej hry Fernando Krapp, mi napísal list, už bolo jasné, že sa jedná o velkú divadelnú osobnosť. V pomerne krátkom období sa z nádejného študenta umeleckej školy stal profesionálny divadelný režisér s nezameniteľným javiskovým rukopisom. Milí priatelia, je pre mňa veľkým potešením, že sa na stránkach nášho divadelného plátku môžem pozhovárať s režisérom slávneho amerického muzikálu Hair, ktorého premiéra sa bude konať v novopostavenej hudobnej scéne Městského divadla Brno. Dámy a páni, Dodo Gombár!

Ahoj Dodo! Začnem takou mierne „pardusovskou“ otázkou: „Máš ma rád?“

Keby som ťa nemal rád, tak sa s tebou vôbec nebavím… a  ak ťa to poteší, tak ťa mám stále radšej.

Potešilo. Máš rád ešte aj niekoho iného okrem seba a mňa?

Ešte mám rád kopec ľudí, zvierat, vecí a javov… Napríklad Haničku, opice a srnky, fajky a stromy, vzduch tesne po daždi…

Si režisér a autor, ale nie je mnoho ľudí, ktorí o tebe vedia, že máš aj dosť hereckých skúseností. Trúfol by si si postaviť sa dnes na javisko ako herec?

No… dosť. Ani by som nepovedal. A tiež by som to ani nenazýval tak vznešene, že herecké skúsenosti… boli to, povedzme, mierne provokácie divadelných a iných múz… keby bola vhodná situácia, okolnosti a hlavne veľmi, ale veľmi tlmené svetlo, tak by som si trúfol podobne provokovať aj dnes, prečo nie… ale nikto by nemohol môj výkon zaznamenať… a  ak by ho už teda nejaký dobrák zaznamenal, tak by na mňa nemohol potom naliehať, že si to mám pozrieť…

Od roku 1992 si mal možnosť pracovať s mnohými osobnosťami slovenskej a českej divadelnej scény. Za všetkých spomeňme Vladimíra Strniska, Milana Lasicu, Daniela Landu, Boleslava Polívku. To sú zvučné, ale aj veľmi odlišné mená. Myslíš, že si si svoje „profesionálne známosti“, čo sa kvality týka, už vyčerpal?

Tak tejto otázke nerozumiem. Ale stretnutia so všetkými, ktorých si vymenoval, boli pre môj nie len profesionálny život veľkým prínosom.

Dobre môj, pokúsim sa vysvetliť. Všetci títo velikáni česko-slovenského divadla sú nespornými nositeľmi veľkých kvalít. Myslíš, že budeš mať toľko šťastia a podobných velikánov budeš stretávať aj v ďalšej svojej umeleckej dráhe?

Myslím si, že budem.

Máš za sebou šesť rokov štúdia réžie na VŠMU v Bratislave a šesť rokov pôsobenia na profesionálnych scénach nielen v Čechách a na Slovensku. Spriadaš nejaký konkrétny plán na ďalších šesť rokov?

Mám všelijaké konkrétne plány, teda tie pracovné, ale trošku by som im asi ublížil, keby som o nich takto verejne a hlavne predčasne hovoril. Ale dúfam, že ma čaká veľa krásnej a inšpiratívnej tvorby, z ktorej sa budem aj naďalej tešiť a ktorá ma bude baviť a napĺňať minimálne tak, ako doteraz. A ak nadobudnem pocit, že to už tak nie je, tak si dám s čistým svedomím a bez sentimentu pauzu. A odídem na nejaký ostrov, naučím sa surfovať a tam si budem žiť a jesť ryby.

Takže ty ešte stále nevieš surfovať? Čudné. Režíroval si svoje vlastné texty v New Yorku, Ríme a Budapešti. Našiel by si veľa spojitostí medzi Statue of Liberty, Piazza di Spagna a Gellért-hégy?

Odvšadiaľ sa mi rovnako ťažko odchádzalo. Ale magnet je magnet.

Rád by si tým naznačil, že ak by sa vyskytla nejaká možnosť, tak by si tam opäť „zdúchol“?

Nič by som tým rád nenaznačil, keby som chcel a potreboval niečo povedať, tak ti to poviem. Neboj. A potrebu zdúchnuť nemám, občas mám len silnú potrebu ísť sa niekam vyvetrať.

Réžia muzikálu Hair je tvojou prvou spoluprácou s MdB, avšak nie je to tvoje prvé stretnutie s týmto titulom. Presne pred rokom, v októbri 2003, boli odpremierované tvoje Vlasy na Novej scéne v Bratislave. Dalo by sa dnes porovnávať?

Porovnávať by sa dali povedzme impulzy, vďaka ktorým som do obidvoch projektov vstupoval. Kým v Bratislave to bola, samozrejme okrem iného, výzva interpretovať túto úžasnú a môjmu srdcu, rozumu i naturelu mimoriadne blízku tému cez oko súčasnosti, v MdB je to snaha pokorne sa vyjadriť k obdobiu a časopriestoru, v ktorom boli Vlasy napísané a v ktorom sa odohrávajú. To znamená, že spolu so všetkými, ktorí Vlasy spoluvytvárajú, sa pokúšame o takú jemnú rekonštrukciu doby, pocitov a faktov, skúšame pochopiť hlbšie súvislosti. Pochopiteľne neodpustím si možnosť vpašovať si tam nejaké tie svoje odkazy, obrázky, metaforky a veci. Čiže si myslím, že ak teraz vstupujem druhýkrát do tej istej rieky, tak oveľa bližšie pri prameni. Problém schizofrénie nemám. K bratislavským Vlasom som si vytvoril výrazne silný vzťah, verím, že podobne to bude aj tu. Zatiaľ tomu všetko nasvedčuje.

Vieš si predstaviť, že by si sa dnes postavil pod Morový stĺp na Náměstí Svobody a hlásal by si tam myšlienky „flower power“?

Ak by som sa pred tým niečím posmelil a povzbudil (myslím samozrejme big mac v neďalekom MacDonalde), bola by nálada a ľudia, pre ktorých by to hlásanie malo v danej chvíli zmysel (čiže aspoň dvaja kamaráti, tiež po konzumácii big macov light) tak úplne v pohodičke. Ale zas na druhej strane som celkom hanblivý a verejne plachý člověk, takže neviem či teraz len tak nemachrujem.

Takže si evidentný exhibicionista, navyše čisto komerčne založený, lebo pre jedného kamaráta by si určite nehral, však? Poďme teda ďalej a hlavne vyššie. Dívaš sa niekedy na hviezdy?

Ježišmária, Stanko, ja sa stále dívam na hviezdy.

A máš niektorú z nich veľmi obľúbenú?

No, ak to chceš vedieť úplne konkrétne… Mimoriadne sympatický mi je Achernar so súhvezdia Eridanus. Asi kvôli tomu svojmu menu, keby som bol hviezda, tiež by som sa tak chcel volať. Potom mi je ešte sympatická tá hviezda, ktorá priviedla troch kráľov do Betlehema. Zdá sa mi, že podobné hviezdy, ktoré privádzajú k zázrakom, by sme potrebovali stále viac. Nechcem podľahnúť skepse, ale vyzerá to tak, že ich akosi ubúda. Aj tých zázrakov a teda aj tých hviezd.

Žiješ už nejaký ten rôčik v metropole južnej Moravy. Vlastne, dalo by sa povedať, že sa už orientuješ v názvoch ulíc a námestí. Nie je ti smutno za „veľkou“ Bratislavkou?

Takto… aj som čakal od teba nejakú takúto otázku, lebo vieš dobre o čom hovoríš, ale ja pravdu povediac moc neviem, ako na to odpovedať, aj keď sa nad tým občas zamyslím. Niekedy ma prepadne taká tá suchota po Bratislave, po tom jej celkom výnimočnom temporytme, považujem ju stále za svoj domov, za mesto, kde som toho prežil na dva životy, kde mám dodnes tie najsilnejšie priateľské a iné väzby… hmmm… ale zas do Brna som sa presťahoval celkom dobrovoľne. Hlavne teda preto, že sa mi sem zatočil ten súkromný chodníček… Na Brne mi vyhovuje pohoda, kozmopolitná nálada a taká tá zvláštna pomalosť. A mám rád moravské prostredie.

Píšeš ešte listy rukou na listový papier? Alebo si už úplne prepadol len najmodernejším technológiám?

Listy rukou nepíšem, ale to bude asi preto, že ja už listy vôbec nepíšem. Ak predsa len príde k  niečomu takému, že sa musím vyjadriť písomnou formou, tak použijem email. Alebo napíšem esemesku.

Bolo mi dovolené prečítať si niekoľko tvojich divadelných hier. Nie všetky však boli publikované, či vydané. Ako je to možné, a ku ktorej z nich by si postavil „čestnú stráž?“

Myslím, že to bude tým, že žiadnu svoju hru som nepísal s potrebou, aby bola niekde publikovaná. Každý text, ktorý som napísal, bol len vrcholom nejakého môjho osobného pretlaku, určitej fázy, obdobia alebo vnútorného stavu. Keď som si určité veci sformuloval do slov, tak som sa s nimi istým spôsobom vyrovnal, alebo povedzme som im možno viac porozumel. A fakt, že niektoré z tých textov sa rozbehli potom vlastným životom, čiže boli publikované alebo inscenované, považujem skôr za náhodu. Je to aj tým, že každý text som písal akoby pre seba, s presvedčením, že keby sa mal niekedy niekde realizovať, tak si ho budem aj sám režírovať.

Za Huga Karasa si dostal Cenu Alfreda Radoka. Začal si sa vďaka tomuto oceneniu cítiť ako autor alebo sa ako dramatik cítiš už dlho?

Ešte po žiadnom ocenení som sa necítil inak ako pred ním, len ma chvíľu niekto viac potľapkával po ramene, niekto viac ohováral a niekto sa so mnou opil, lebo za toho Radoka napríklad boli aj nejaké peniaze. Ale to je asi tak celé. A čo sa týka druhej časti otázky… už niekoľkokrát som hovoril a hovorím to zas, že ako dramatik sa vôbec necítim, ja sa len tak zabávam. Nič viac, nič menej.

Ty si už režíroval kdečo, však? Činohru, muzikál, dokonca nejaké pohybové etudy-preludy. Keby si dostal ponuku režírovať veľkú operu, nezľakol by si sa?

Rád by som režíroval veľkú operu. Celkom vážne.

Keď sa povie Hippies, prvé, čo sa človeku vybaví, je Láska, Sloboda, Kvetiny a samozrejme nejaké tie psychedelické preparáty. Dokáže ťa ešte niečo poblúzniť?

Ako kedy… Ale v podstate dokáže.

Niekedy ťa nemenovaní kamaráti, však ty vieš ktorí, podozrievajú z toho, že dokážeš byť „odporne pracovitý“, a tým nesmierne krutý k ostatným kolegom, ktorí zďaleka nemajú takú pracovnú kondíciu ako ty. Nebojíš sa, že vďaka takému vysokému tempu sa rýchlo opotrebuješ a umrieš skôr, ako tvoji menej pracovití a lenivejší kamaráti?

Tak túto otázku si musel vymýšľať veľmi dlho. Ale dúfam, že nečakáš, že sa jej zľaknem a  alibisticky sa vyhnem odpovedi. Tú pracovitosť, o ktorej hovoríš, by som nazval skôr vášňou, radosťou, šťastím, potrebou. A práve tieto stavy vo mne divadlo, umenie a tvorba vôbec prebúdza a vyvoláva. Takže, ak sa mi podarí zomrieť uprostred vášnivej chvíle, tak to bude pre mňa, a verím, že aj pre tých mojich kamarátov, krásny zážitok. Ak už hovoríme o tých kamarátoch… tak chcem teda zdôrazniť, že bez nich by to nemalo až taký zmysel aký to má a že som dosť vďačný za to, že sú. Čím som starší, tým si to viac uvedomujem a  s väčšou zodpovednosťou to tvrdím. Rovnako ako som vďačný za to, že môžem tráviť život, tak ako ho zatiaľ trávim, že môžem unikať do paralelného sveta podvedomia, do sveta fantázie, ilúzie, fikcie… považovať to za svoje povolanie, a  dokonca byť za to platený. A čo sa týka toho rozdielneho pracovného tempa… ono nie je dôležité, kto čo robí a ako rýchlo, ale kto čo robí a vlastne aj nerobí, ako vážne a naozaj.

Ďakujem za rozhovor a veľa úspechov v načatej i nenačatej práci a hlavne „zlomväz“ za všetkých ti prajem ja, moja manželka, naši psi, Imrich z Dunajskej Stredy a samozrejme všetci čitatelia divadelného mesačníka Dokořán.

Co na sebe dokáží prozradit? Jací jsou? Umějí si hrát? Čemu se rádi zasmějí? Jak dokonale znáte svoje hvězdy? Poznáte, které otázce se vyhýbají lživou odpovědí? Tipněte si kachnu a vyhrajte CD!

Vítám Vás v sezoně 2004/2005, která je v mnoha ohledech výjimečná a z hlediska historického jen stěží podobná jakékoliv sezoně minulé či následující.

Anita ve West Side Story, Fritzi Kostová v Cabaretu, Hazel Nieslová ve hře Smutek sluší Elektře, Cecílie Cardewová ve hře Jak je důležité míti Filipa... Co mají tyto dámy společného? Svoji podobu jim propůjčila v posledních třech sezonách Městského divadla Ivana Vaňková. Pokud stále tápete, je to přesně ta štíhlá, dlouhonohá bruneta s oduševnělou tváří. Fotografie nám ale nedokáže odkrýt její herecký talent ani sametový hlas. A když k tomu připočteme ladnost pohybu při tanci, tak si říkám, Ivanko, není toho na jednu kolegyni trochu moc?

...no, já nevím... netuším, co mám říct. (smích)

Ale my děláme rozhovor, takže si musíme povídat!!! (smích)

Jaké byly prázdniny?

Velice poklidné, na rozdíl od těch minulých, kdy jsme s divadlem jezdili po Portugalsku a Španělsku. Teď jsem měla konečně čas, abych zajela za rodiči na Slovensko a taky pobyla na naší chaloupce. S přítelem jsme si totiž splnili sen a koupili si krásnou “drevianku“ ve slovenských Beskydech. Je to nedaleko Čadce, ale na samotě v překrásné přírodě.

Takže na divadlo sis ani nevzpomněla?

To se říct nedá. Když má člověk zápřah, tak se vždycky raduje z každé chvilky volna. Jenže když je odpočinku příliš, začíná mi už práce scházet. Takže jsem se zpátky vlastně těšila.

Bylo to i kvůli zkouškám na muzikál Vlasy?

Určitě. I když moje role se objevuje asi až na padesáté stránce, takže na mě přišla řada se zkoušením docela nedávno.

Tohle ale není tvoje první setkání s muzikálem Vlasy?

Asi narážíš na bratislavskou inscenaci, která měla premiéru před rokem. Tam jsem hrála roli Sheily. Tentokrát mě čeká Viktorie, takže začínám úplně od začátku. Navíc, přestože budu spolupracovat se stejným režisérem jako v Bratislavě, brněnská inscenace bude mít blíže k filmové podobě slavného muzikálu.

Když jsem mluvila o Slovensku. Odtud také pocházíš. Cítíš v českém divadle nějakou jazykovou bariéru?

Já jsem vlastně ještě Rusínka, kromě toho, že jsem Slovenka, takže doma mluvíme rusínsky. To je můj mateřský jazyk, kterým jsem mluvila odmalička. Ale ve škole jsme mluvili slovensky. Dá se tedy říct, že jsou mi oba jazyky blízké. I když víc asi prožívám rusínštinu. Takže když hraju v Koločavě Rusínku, tak na to mám jediná z celého souboru právo (smích). Já jsem vlastně i nejoblíbenější Rusínka v divadle... Jsem tam jediná.

Kde přesně ses tedy narodila?

Ve Svidníku na východním Slovensku kousek od polských hranic. Je to nedaleko Bardějova. Lišky tam dávají dobrou noc, ale je tam díky tomu skoro panenská příroda.

Ráda se tam vracíš?

Jo, ráda. Teď už si to uvědomuju mnohem víc než kdy předtím. Asi proto, že jsem tak daleko.

A v jakém jazyce myslíš, když se vlastně pohybuješ napříč několika kulturami? A co emoce? Když si zanadáváš, tak jak?

Teď už česky. Dokonce i když si dělám nějaké poznámky, tak v češtině. Vnitřní rozhovory sama se sebou vedu taky v češtině. Opravdu! Dlouho jsem nevěřila, že to při studiu cizích jazyků jde, ale funguje to. Já si sice na nové prostředí dlouho zvykám, ale když už si ho zamiluju jako Brno, tak je to se vším všudy.

A Praha tě neláká?

Neláká. Líbí se mi jen na výlety, ale neláká mě profesně. Asi mě odradily zkušenosti z konkurzů. A v Brně je mi dobře. Důležití jsou pro mě totiž i přátelé. Skoro jako rodina. A ta je pro mě vším.

Jedna z tvých posledních rolí je Jarmila v dramatizaci Máchova Máje. Tam sis taky vyzkoušela, jaké to je stát před kamerou, protože jste točili dokument o vzniku inscenace. Jak ses cítila?

Je to polohraný dokument a některé scény jsme točili v exteriérech, jiné byly převzaty z premiér v divadle. A proti divadlu byl rozdíl v tom, že jsem se cítila neuvěřitelně nesvá. Uvědomovala jsem si, že neumím hrát na kameru. Trochu mě to svazovalo. I když při natáčení scény, kde tančím kolem ohně bosky na kamení, větvičkách a šiškách, a trvalo to tři hodiny, což bylo fyzicky dost náročné, mi to nevadilo vůbec. Takže problém bude spíš mluvené slovo.

Tanec a hudba patří asi k tvým koníčkům, že?

Já to mám z domova. Maminka mě odmalinka vodila na folklorní slavnosti, které se u nás pořádaly, a tam objevili, že mám nějaký hlas. Přestože jsem zpočátku vůbec neotvírala pusu a zpívala jsem skrz zuby, tak jsem začala chodit na různé folklorní soutěže a “budovat“ svou pěveckou kariéru. V pubertě mě folklor úplně přestal bavit, ale teď ho znovu objevuju a vnímám jeho krásy a půvab. Poslouchám hudbu, která vychází z folkloru různých národů. Dnes se jí říká world music.

Jak to myslíš, že jsi zpívala skrz rty?

Prostě jsem nevěděla, že se při zpěvu otvírá pusa. Přitom jsem mluvila normálně, ale při zpěvu, když zpíváš třeba á, tak mi přišlo hrozně divné, že mám mít tak otevřenou pusu. Ale jinak jsem byla velkou exhibicionistkou. Vždycky, když k nám přišla návštěva, tak jsem si vylezla na židli a začala “hulákat“.

A vydrželo ti to, nebo míváš trému?

Trému ne, spíš pocit odpovědnosti, aby si člověk někde neutržil nějakou ostudu. Exhibicionismus ve mně zůstal. Jeviště mi dělá dobře.

Ivanko, díky za rozhovor i za to, že jsi stále exhibicionistkou. Přesto, že jsi na začátku nevěděla, co říct, se mi s tebou hezky povídalo. A mohla by na závěr nejoblíbenější Rusínka souboru napsat čtenářům Dokořánu vzkaz v rusínštině?

POZDRAV:

Dorohy hľadačí, vinčuju vam, nam sťastlivu a šumnu divadelnu sezonu 2004/2005. Naj se vam pohodli sidit v kreslach novoho divadla. Majte sa u nas što najlipše a ne len u nas.

Český překlad:

Milí diváci, přeju vám i nám šťastnou a pěknou divadelní sezonu 2004/2005.

Ať se vám pohodlně sedí v křeslech nového divadla. Mějte se u nás co nejlíp a nejen u nás.

Tom Stoppard spatřil světlo světa jako Tomáš Sträussler třetího červencového dne roku 1937 ve zlínské Baťově nemocnici, kde jeho otec pracoval jako lékař (mimochodem - maminka se narodila roku 1911 v Brně). O osmnáct měsíců později, v den, kdy vojska nacistického Německa zahájila okupaci českého vnitrozemí, rodina doktora Sträusslera opustila svou vlast a emigrovala do Singapuru. Tam během japonské invaze dr. Eugen Sträussler zahynul, Marta Sträusslerová se dvěma syny (pětiletým Tomášem a sedmiletým Petrem) byla evakuována do Indie. Na konci roku 1945 se paní Sträusslerová znovu provdala za majora britské armády v Indii Kennetha Stopparda, který na počátku příštího roku odvezl svou ženu a vyženěné chlapce domů do Anglie. Z Tomíka Sträusslera se stal Tommy (později Tom) Stoppard. V sedmnácti opustil školu a vrhl se na novinařinu, zhruba ve třiadvaceti se rozhodl věnovat se práci dramatického spisovatele. Začal psát nejen pro jeviště, ale i pro televizi a rozhlas; publikoval několik nadějných povídek (později jediný román). Prorazil v roce 1966 absurdně laděnou intelektuální groteskou Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Dnes právem můžeme říct, že Tom Stoppard je vedle Harolda Pintera nejvýznamnější britský dramatik současnosti a taky asi i nejúspěšnější: jeho hry se hrají za obrovského zájmu publika jak v obou nejreprezentativnějších divadelních domech země (v Královském Národním divadle i v Royal Shakespeare Company), tak v komerčních divadlech West Endu. Vlastně se Stoppardova dramata s úspěchem uvádějí po celém světě. Kromě toho je autorem řady scénářů ke znamenitým filmům; připomeňme třeba Oscary ověnčeného Zamilovaného Shakespeara, snímek Terryho Gilliama Brazil nebo Vatela s Gérardem Depardieuem v titulní roli. V roce 1997 byl Tom Stoppard povýšen do šlechtického stavu. Inscenací jeho romantické komedie Arkádie, kterou ocenili jako nejlepší hru roku kritici angličtí (1993), newyorští (1995) i čeští (1998), zahájilo Městské divadlo Brno letošní sezonu.

Za oscarovým scenáristou a jedním z nejvýznamnějších současných britských dramatiků jsme se vydali do Uherského Hradiště. Po projití dvou malebných náměstí jsme na konci třetího spatřili typickou budovu, která nemohla být ničím jiným než bývalým socialistickým kulturním domem. Připomínka toho, že útěk jeho rodiny z nedalekého Zlína v roce 1939 uchránil tehdy dvouletého Toma Stopparda nejen před fašismem.

Úvahy nad tím, o co všechno na rozdíl od nás "přišel", ale prostor nedostaly, protože Jef Kratochvil coby fotograf ostrovid přes velkou dálku oznámil slovy "Támhle je!" neomylnou identifikaci objektu našeho zájmu v davu před vchodem.

Jeho aparáty začaly obvyklý koncert, po chvíli ale jako jediný v akci trošku znejistěl a požádal nás, abychom konečně Toma Stopparda kontaktovali a ten ho tak nepovažoval za nějakého paparazziho. (Pozn.: Paparazzo znamená - jistě to ví v panující Době celebritové každý, pro někoho ale může být překvapením původ výrazu. Při ověřování pravopisu připomenul Zingarelliho výkladový slovník, že Paparazzo bylo příjmení postavy fotografa ve Felliniho Sladkém životě.)

Přistoupili jsme tedy k oslovení Toma Stopparda. Rozhovor byl sice přes jeho agenturu domluven, proč ale nevyužít možnosti prvního neformálního kontaktu. Zvláště když jsme měli díky zářijové premiéře Stoppardovy Arkádie v MdB postaráno o ideální úvod hovoru. Publikum potřebuje každý dramatik. Přívětivý Stoppard by byl naším zájmem potěšen snad i bez toho, tím víc se začal o Městské divadlo bezprostředně zajímat. Dále jsme nerušili, protože ho čekalo vystoupení před promítáním Zamilovaného Shakespeara. Jako spoluautor scénáře k tomuto filmu, napsanému podle jeho hry, obdržel Oscara.

Jedno z témat letošní Letní filmové školy bylo Film a dětství. Toma Stopparda jako dítě ovlivnila také kniha Arthura Ransomeho Peter Duck, ze které přečetl ukázku. Podle něj skvěle zachycuje představivost anglických dětí, patřících do střední třídy. Připomněl, že je důležité, aby i kniha třeba pro osmileté čtenáře byla dobře napsána.

Beseda po promítání se nesla v duchu Zamilovaného Shakespeara. Přes velký úspěch filmu Stoppard přiznal, že k divadlu má mnohem vřelejší vztah. Proto také nikdy sám nepodněcoval filmová zpracování svých děl, vždy byl tvůrci osloven on. Světem filmu, jeho produkcí je ale okouzlen. I když měl při natáčení často pocit, že je tam turistou bez žádné funkce.

Před realizací "Shakespeara" dostal k výběru seznam asi dvaceti režisérů, z nichž byli někteří jeho přáteli. To mu připravilo první horké chvíle:

"Pořád jsem nevěděl, proč by to některý z nich neměl dělat, stejně jako proč by to právě někdo z nich dělat měl. Další věcí byl scénář. To jsem si uvědomil, že bych ho měl udělat sám, jako jediný člověk, který by byl ochoten spáchat proti hře nutné násilí. Došlo mně ale, že potřebuji ještě někoho, ne aby dialogy omezil, ale naopak přidal, něčím přispěl. Tento pragmatický pohled vedl ke spolupráci s Markem Normanem. Paradoxně to, že se jednalo o můj první film, znamenalo odstranění problémů s financováním. Každý si totiž myslel, že ze mne bude druhý Orson Welles. S dalšími filmy je to horší, neboť teď všichni vědí, že jsem se jím nestal," s úsměvem a příliš skromně dodává Stoppard a pokračuje:

"V divadle nic nezůstane tak, jak to dramatik vytvoří. V úterním představení něco vyjde naprosto nádherně, ale už ve středu můžete být rádi, když tam z toho zbude aspoň troška. Proto je svým způsobem osvobozující pracovat v umělecké formě, kde během dne uděláte část díla, dáte ji do ledničky, a když ji po měsíci vytáhnete, je přesně v takovém stavu, jak jste ji vytvořili. Nebo po týdnech navazujete na nějakou scénu a nehodí se vám dveře uprostřed stěny. Tak požádáte technika, jestli by nešlo dát další dveře do rohu. Jen se zeptá: »Jaký druh a jak velké mají být?« Ta úžasná flexibilita je u filmu neuvěřitelně vzrušující, existence jakési nadpřirozené ruky, která všechno dokáže."

Tom Stoppard se přiznal k tomu, že o své práci mluví dost nerad. O to víc si jako spisovatel a dramatik cení práce jiných:

"Vážím si toho, že existuje hodně talentovaných lidí, kteří jsou rádi, když se mohou pokoušet prokázat službu autorovi textu. Tak či onak přeměňovat slova, odehrávající se v jeho hlavě, ve zvuky a obrazy podle autorových představ, a tím mu sloužit. Měl jsem potěšitelný vztah s režisérem Maddenem. Je to vzrušující výzva, neustále sunout dopředu jednu nohu, postupně hýbat scénářem i měnit motivace postav. Proč k tomu docházelo? Ke zrychlování natáčení, k okamžitým úpravám? Odpověď leží ve způsobu natáčení v USA, který jsem ovšem nikdy úplně nepochopil. Je to jedním z největších tajemství amerického způsobu dělání filmů. Jsou schopni dostat se rychle k prvnímu natáčecímu dni a to se scénářem plným zmatků. Ale všechny části, umožňující realizaci filmu, se nějak dostanou na své místo. Se závazkem dokončit filmové záležitosti před tím, než nastoupí prvky obchodní. Z toho mám někdy neradostné pocity. Nerad bych, aby to vyznělo jako ponurá poznámka, je to spíš otázka časového rozvrhu."

Pro odlehčení vyprávěl Tom Stoppard příhodu z knihkupectví, které navštívil, když se začal natáčet Zamilovaný Shakespeare. Oslovil ho tam mladý muž:

"Pracuji na filmu, který jste napsal."

"Oh, jak pěkné. Jste herec?"

"Ano."

"A jakou hrajete roli?"

"Willa Shakespeara."

Tohle setkání s Josephem Fiennesem muselo být hodně půvabné. Stejně jako další kuriozita, kterou nám Tom Stoppard prozradil. Přes dvacet let má stejnou sekretářku, paní Chamberlainovou. Ta mu také přepisuje texty, což bývá někdy únavné. Aby jí práci zpestřil, pravidelně do svých děl zařazuje postavu jménem Chamberlain, to ji vždy zaručeně probere.

To už jsme si povídali po cestě do hotelu. Otázky spíše kladl Tom Stoppard, zajímalo ho vše kolem Městského divadla. Od kapacity přes dramaturgii po dotaz na to, má-li MdB věrné diváky. Konstatování, že se hraje třicetkrát do měsíce a deset let je prakticky vyprodáno, mu udělalo zjevnou radost. Jeho Arkádie bude v dobrých rukou. Je to příznivý předpoklad pro to, aby si Tom Stoppard prohloubil svůj vztah k našemu městu, daný zatím skutečností, že se v Brně narodila a určitý čas žila jeho matka. Sir Tom se zajímal také o použitý překlad Arkádie, totožný s knižním vydáním z pera Jaroslava Kořána.

V restauraci se nám ještě chvíli dařilo odolávat bezpočtu dalších zájemců o setkání s Tomem Stoppardem. Přes pár pokusů ho od zelňačky nikdo neodlákal...

Některé vaše hry byly uvedeny také v rozhlase, což se zdá na rozdíl od jevištního provedení obtížnější.

O tolik těžší zase ne, zvláště když to dělají stejní herci jako v divadle. Vždy je ale nutné trochu upravit text. Jako u všech adaptací. Někdy musíte být hodně bystří, aby zápletka fungovala, když dáte pryč její špalky. Vše bylo uváděno na BBC, kde má dramatická tvorba velkou tradici.

Na tomto místě potěšila Toma Stopparda zmínka o tom, že i u nás vysílá BBC nepřetržitě, včetně pár hodin v češtině ráno a odpoledne. Upřímně se zasmál předloženému důkazu toho, že se jejímu poslechu nevyhýbáme. Ne vždy je snadné pochopit pravidelná vystoupení anglických komiků, ale nedávná ukázka typického britského humoru byla jednoznačná. Jeden z nich "litoval" zákazu kouření v restauracích, protože kouř přece tak dobře přikrývá vůni či zápach jídla. Pro úplnost dodejme, že angličtina má pro oba tyto mnohdy subjektivní výrazy slovo jediné, smell.

Připomněli jsme otázku o možném zfilmování Arkádie, která zůstala během besedy s diváky nezodpovězena.

Byl jsem o scénář žádán už mnohokrát, všechny úvahy na tohle téma jsem ale zastavil. Musím přiznat, že vůbec nechápu, jak by bylo možné Arkádii udělat. Jedině snad kdyby se její větší část vynechala.

Ale mohly by vyniknout krásné partie o anglických parcích...

To je pravda, parků je tam hodně. Ale text je tak hutný, že opravdu nevím, jak na to.

Od premiéry Arkádie uplynulo 11 let. Mnohými je stále považována za vaši nejlepší hru. Sdílíte tento názor?

Díky. Chápu, že to může být nejvděčnější hra. Pěkný příběh se zajímavě vypracovanou zápletkou a v tom smyslu může divákům dělat radost. Myslím ale, že hry, které jsem napsal po Arkádii, jsou propracovanější; z toho důvodu k nim mám větší náklonnost.

Jsou náročnější pro diváky?

Třeba Vynález lásky (The Invention of love) o básníku Housmanovi je hra velmi, velmi anglická. Možná pro diváka není tak obtížná, je ale strukturálně komplikovanější.

Na premiéru Arkádie se do Brna nedostanete, přijedete až na nějakou reprízu. Co byste odpověděl čtenáři, který by nevěřil vašemu plnému rozvrhu a neúčast by přičítal tomu, že patříte k autorům, kteří se pro velkou nervozitu premiérám svých her zásadně vyhýbají?

Ale ne, to je jedna z výhod stárnutí. Už dávno premiéry tak neprožívám. Dřív jsem býval vyděšen, protože kouzlo a noční můra divadla je v tom, že se může přihodit cokoliv. Ale dnes si myslím: "Dejme tomu volný průběh". A obvykle to dopadne dobře.

Myslíte, že jste si na to jen zvykl, nebo to má co činit s procesem stárnutí?

To druhé. Můj klid a můj fatalismus má jistou hloubku, něco jako zenový buddhismus. Když jsem začínal, zdálo se mi to hrozně důležité, ty dvě hodiny, ten zvláštní moment. A jsou důležité stále, ale už zcela jinak. Je důležité, aby byly dělány s jistou profesionalitou a s potěšením z toho, že se věci odehrávají dobře. Ale dříve se zdály důležitými pro zbytek mého života a dnes jsou důležité jenom pro ten okamžik.

Jak to přijde, že ve svých hrách s takovou oblibou stavíte vedle sebe či přirovnáváte přítomnost s minulostí?

Mám dojem, že divadlo by mělo být divadelní, teatrální. Mám rád teatrálnost něčeho, jako třeba šoupání krabičky různými směry... v každé zkušenosti je vždy skryta nějaká léčka. Dostane vás neočekávané slovo nebo zase porcelánový slon padající z vitríny, cokoliv. Ta věc o pendlování mezi časovými obdobími, myslím, že to dělá vitálními, plnými života ty situace, které by snad nebyly tak zajímavé, pokud by nebyly v protipólu k jiné perspektivě.

Jak se nápad na hru dostane do vaší mysli, v jaké formě?

Je to různé, ale v zásadě platí to, že nejsem v žádném případě autorem, který by měl zásuvky plné báječných nápadů na hry. Takže musím nějak použít to, co mám. Například: jako dítě jsem strávil čtyři roky v Indii a to jsem měl pořád ve svém kufru. A použil jsem to až nedávno. Jinak si myslím, že určitou energii k psaní dostávám tehdy, když rok a půl po dokončení poslední hry stále nezačnu s novou věcí. Cítím to jako velké břímě, pocit neuspokojení a to mě vždy nějak donutí. Nevím sice proč, myslím si, proč bych měl napsat hru? Žádnou hru přece psát nemusím, neníliž pravda? Ale nějak si pomyslím, proto jsem přece tady, tak bych měl raději něco udělat.

Máte někdy blok podobně jako Shakespeare ve filmu Zamilovaný Shakespeare?

Mám takový ohromný... je to něco jako čínská zeď mezi mnou a příští hrou. Nejtěžší pro mně je dostat se na začátek první stránky. Když tam jsem, začínám se cítit dobře.

Spolupracujete také se Stevenem Spielbergem. Udělal jste pro něj adaptaci Ballardova válečného románu Říše slunce (Empire of the Sun), ale také, byť bez kreditu, jste pomáhal na posledním dílu Indiana Jonese a dalších projektech.

To je přehnané. Jsme dlouholetí přátelé, a tak mně ukazuje scénáře a je zvědav na mé připomínky. Tak je to.

Další otázky jsme nestihli, některé z předchozích Tom Stoppard taktně přešel a potvrdil tak svá slova, že o své práci mluví nerad. Nad jiné výstižný je výrok, který sdělil účastníkům filmové školy:

"Jsme tím, co píšeme, a ne tím, co jíme."

Z toho vyplývá jediné. Toma Stopparda poznáme nejlépe nikoliv u zelňačky, ale třeba zrovna v Městském divadle na inscenaci Arkádie.

Jsou takoví lidé, kteří, ať se postaví kamkoli, vždycky trošku vyčnívají a než se nadáte, stojí v první řadě. Nevím, jak je to u nich v rodině, ale jinde se mi Bohumil Smejkal velice jeví jako jeden z nich. Kolik převleků skrývá jeho šatna – kroj primáše, frak primária a koncertního mistra i děkanský talár – všechny jsou dresy s číslem jedna. A ve všech taky poctivě vypotil svých tisíc voltů. Přitom mu jedno hřiště nikdy nestačilo. Fotografové museli nastavovat vysoké časy, aby z něho na momentkách nebyla jen šmouha, když obíhal svá působiště.

Začalo to už v mládí. Do kraje hudby se nevydal stezkou jednoho nástroje, ale střídal mandolínu, klarinet, harmoniku, bicí, housle a žádná příležitost zahrát si cokoli s kýmkoli mu nebyla cizí. Široké spektrum činnosti se stalo předznamenáním jeho celoživotního pracovního programu. Potřeboval širokou cestu, na typizovanou stezku by se náklad jeho elánu nikdy nevešel. V padesátých letech jsem cestou do Židenic na Životského ulici z přízemního okna jednoho domku slýchával housle klestící si cestu etudami. Konzervatoř přistřihla křídla mnohostrannému talentu a uvěznila ho do klece technické akrobacie. Tenkrát jsem při poslechu netušil, že se tam zadělává těsto na tovar, který jednou budeme dvacet let společně budovat. Osud dlouho nepřál našemu vzájemnému poznání. Mezitím se konzervatorista stal uměleckou osobností, jež vystřídala mistrovské posty v orchestrech – Moravské filharmonii v Olomouci, v operním orchestru v Brně a v Komorním orchestru Bohuslava Martinů, než na několik let zakotvil v útulku lidové tvorby – Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů. Pokud si vzpomínám, accelerando mu bylo vždycky bytostně bližší než ritardando…

Tato slova napsal o jednom z našich předních houslistů – Bohumilu Smejkalovi – jeho dlouholetý kolega z Janáčkova kvarteta profesor Adolf Sýkora. A jen těžko bychom hledali přesnější vyjádření bohatosti jednoho života…

Tuzemské muzikálové produkce si díky Městskému divadlu v Brně mohou připsat jeden nevšední úlovek. Hudební scéna jmenovaného divadla nabízí českou premiéru muzikálu Oliver!, který po světě sklízí úspěchy už bezmála půl století. Jak už název napovídá, předlohou tohoto kusu se stal slavný román Oliver Twist. Hudební zpracování příběhu malého chlapce, který se přes kruté podmínky sirotčince a bandu zlodějíčků dostane až ke svému dobrodinci a posléze k vlastnímu dědečkovi, vzniklo v roce 1960. Neskutečných 2618 repríz prvního uvedení mluví samo za sebe.

Také číselné údaje o brněnské inscenaci jsou vcelku úctyhodné. Hlavní role malého Olivera je třikrát alternovaná. Na jevišti se vystřídají přes tři desítky dětí a podobně četný bude také živý orchestr. Suma sumárum se v inscenaci režiséra Stanislava Moši objeví více než stovka účinkujících. Režisér a ředitel Městského divadla Brno si titulem Oliver! podle vlastních slov splnil dávný sen. Kouzelnou perličkou je i fakt, že česká premiéra divadelního muzikálu se uskuteční přesně v den, kdy do tuzemské filmové distribuce vstoupí film Oliver Twist od proslulého režiséra Romana Polanského.

Přes dva a půl tisíce repríz měl Oliver! při prvním londýnském uvedení. Jedná se o typický kasaštyk?

Sociálně romantický příběh dítěte není zdaleka především komerční záležitost. A co je taky ta komerce? Chybí zde velká ďábelská taneční hudba, jde spíš o takovou políbenou filmovou muziku, kterou jsou např. naši hudebníci nadšeni. Oliver! není vyloženě muzikálová pecka. Jde ale o velmi šikovně napsaný muzikál, k němuž hudbu i libreto stvořil jediný muž, Lionel Bart.

Co se vám tedy na titulu jako režisérovi líbí?

Oliver má silné vnitřní téma, je o čem hrát, výborně napsané postavy, napínavý děj i skvostnou muziku.

Oliver! představuje ve vaší dosavadní produkci, třeba co se týče počtu účinkujících, nějaký mimořádný kus? Jen ústřední roli máte třikrát alternovanou...

Jde spíše o vyšší průměr. My jsme pro orchestr zvolili neredukovanou verzi, což je třiatřicet muzikantů. Na jevišti bude přes dvacet dětí a čtyřicet dospělých. Všechny role jsou nejméně jednou alternované. Naše Vlasy či West Side Story byly ale mnohem početnější. Muzikál není finančně náročný ani na kostýmy. Je to vlastně taková hadrárna, která začíná v sirotčinci a jejíž převážná část se odehrává ve zlodějském doupěti protřelého Fagina.

Slyšel jsem, že jistým bonbónkem bude dekorace Jaroslava Milfajta. Prozradíte, v čem její ojedinělost spočívá?

Inscenace začíná projekcí kreslených obrázků různých postav a situací, z nichž se dostaneme do \"zamrzlé\" skutečné živé scény. Tento princip rozžívání obrázků několikrát zopakujeme, ať už je to např. hospoda či trh. Jarda Milfajt scénu nejdříve nakreslil a pak ji přenesl do prostoru. Vše na jevišti je z plátů hliníku, které z dálky vypadají jako čáry tužkou. Podobně jak se stínuje grafický obraz, je třeba konstrukce domu dolepena různými pletivy a textiliemi. Vše vypadá nakreslené jako na čtvrtce papíru, na kterém se pohybuje jakési animované divadlo.

Dickens napsal satirický román. Jak si lze představit muzikál, který končí happy endem? Oliverův dobrodinec je na rozdíl od románu jeho skutečným dědečkem. Jde jen o nějakou líbezně končící pohádku...

Sám pro sebe jsem potkal hru v okamžiku, kdy mi v naší zemi i v našem životě chybí aristokratično v tom nejlepším slova smyslu. Muzikál není pro mne o Oliverovi, který ani není největší rolí. Tou je zloděj Fagin. Autor všechny figury vykreslil jako komické, dá se jim smát. Nejsou to žádné dramaticky vyhřezlé figury sociálně kritického románu, jsou spíše k smíchu. Různé roviny sarkasmu a ironie ve výrazné herecké stylizaci jsou v naší inscenaci všudypřítomné. Já jsem si kladl otázku, co je to za sílu, která Olivera vede k vzepření se proti útlaku v sirotčinci. V dalším prostředí působí sebevědomě, přitom to byl nalezenec, který nebyl nikým vychovávaný. Něco tajemného nám však asi zůstává v genech, i když jsme s našimi rodiči nebyli ve spojení. To je kus té zmíněné aristokracie. Oliverova krev se v něm nezapře. Devítiletý kluk vyzařuje skrz své chování a skrz dlouhodobou ušlechtilou výchovu jeho předků cosi aristokratického. Zkrátka chudý odložený Oliver se jako šlechtic chová, i když jím nikdy nebyl. To je pro mne hlavní kouzlo naší inscenace.

Aristokratický znamená jistým způsobem také výlučný, nadřazený. Jak si to přeberou obyčejní diváci?

Pokud se všichni budeme chovat v našich životech aristokraticky, čímž myslím ušlechtile, nemusí se nám to hned vrátit. Povedeme-li ale v tomto duchu naše děti, tak se ta cesta bezbřehého materialismu sama uzavře jako slepá a naše snaha se zhodnotí do vyšší duchovní kvality našich, či budoucích životů. Možná to zní naivně, pohádkově či jako programový optimismus, ale pro mne se jedná o hru s transcendentnem, kterou lidstvo vede ve své nesmrtelnosti. Oliver! není o tom, jak chudý chlapeček ke štěstí přišel, to není jeho vítězství. Důležité je, jak se chová jeho dědeček, a zřejmě celé Oliverovy generace předtím a co všechno z toho v chlapci zůstalo.

Název muzikálu tvoří vlastní jméno Oliver a vykřičník. Co supluje toto interpunkční znaménko pro vás?

Oliver není jméno chlapce, ale je to pro mne značka jistého druhu chování, percepce reality a z toho vyplývajícího naplněného osudu.

Je muzikál Oliver! dodnes hodně uváděný a hraný titul po Evropě?

Je to zřídka uváděný titul, Právě proto jsem letěl přede dvěma lety až do Talinu, abych ho viděl. Na území Československa ho počátkem devadesátých let režíroval v Košicích Josef Bednárik. Inscenace měla výborný ohlas. Já ji neviděl. Hrál v ní Ján Jackuliak, který je u nás v angažmá a nyní hraje roli pana Bumbla - hlavního kápa sirotčince. Před lety hrál Ján Jackuliak ve slovenském Oliverovi velkou roli kluka přezdívaného Lišák. Neznám dnes jiné evropské divadlo, které by Olivera uvádělo.

Proč se Oliver nehraje, když je to tak výtečný a nosný muzikál?

Ústřední problém představují dětské role. Producenti prostě nemají kvalitní děti. Je to odvaha uvádět podobný titul. Když jsme jednali o Oliverovi!, děsil jsem se jedině toho, že vypíšeme konkurz a žádného kluka nenajdeme. To dítě musí umět nejen věrohodně hrát devítiletého hrdinu, ale také znamenitě zazpívat i tančit. Má nádherný sólový part, vícehlasé písně - je to skutečně náročné. Nám se podařilo objevit hned tři Olivery ve věku osm, deset a dvanáct let. Další velkou dětskou roli představuje Lišák. Ovšem i další děti mají mimořádně náročná taneční a pěvecká, mnohdy vícehlasá čísla.

Kolik dětí se vám nakonec do konkurzu přihlásilo?

Přišlo na osmdesát dětí. Bylo nakonec z čeho vybírat. Kdybych neměl ideální představitele dětských rolí, tak ten muzikál prostě nedělám. Nejsem takový hrdina, ale prostě by to bez nich dělat nešlo.

Obsazené děti nemají žádné profesní školení. Je těžší pracovat s takovými malými herci, nebo naopak těžíte z jejich přirozenosti?

S dětmi se pracuje stejně jako s dospělými. Jak se píše v nejprodávanější knize lidstva: Nechte maličkých přijíti ke mně. Dítě, ať to zní jakkoliv, je schopno plnit stejné úkoly jako dospělý herec. Malým se možná musí více vysvětlit, co je to za člověka, kterého hraje, a jaké ho semlely okolnosti. Pozorné dítě se však velmi rychle adaptuje. Čím menší herec, tím je kolikrát autentičtější. Má automaticky a zadarmo třeba soucit publika.

Dnes už se stírá hranice mezi amatéry a školenými profesionály?

Každý, kdo u nás stojí na jevišti, je profesionál, i když nemá uměleckou školu. Už ve West Side Story jsme na scénu postavili mnoho šestnáctiletých mládenců beze škol a naučili jsme je chovat se natolik autenticky, že jejich výkon odpovídal výkonu školených profesionálů. Tito naturščici mají kolikrát daleko přesvědčivější a opravdovější výraz než školení herci. Už sám nedávno zesnulý Jiří Kodet kdysi nejenom šprýmoval, že text se učí jen netalentovaní a zkoušejí jenom zbabělci, ale k čemu je škola pro netalentovaného člověka. To je samozřejmě vtip. Kdokoliv vyjde na jeviště, musí být profesionál, ať je to dítě nebo dospělý.

Uvádíte muzikál Oliver! ve stejné době, kdy do kin vstupuje Polanského film, který je adaptací Dickensova románu. Je podle vás doba na Olivera Twista?

Nevím, jak u koho, ale rozhodně je to správná doba pro mne. Román jsem moc rád a opakovaně četl jako kluk. O tomto muzikálu jsem uvažoval už dlouho.

Jaké je tedy vaše ústřední téma muzikálu?

Na první čtené zkoušce jsem zmiňoval, že autor v muzikálu kombinuje dvě prostředí. Pomyslné lidské peklo, v němž malé děti tvrdě pracují a nedostanou ani pořádně najíst. Peklo, kde musí krást, aby přežili a malá děvčata se musí ze stejného důvodu prostituovat. Jestli malý člověk vyrůstá v podobných podmínkách, je jasné jaký život ho čeká. Proti tomuto peklu je postaveno pomyslné nebe, kde jsou sociální podmínky a prostředí k ideálnímu rozvoji. Ani jedno z těchto prostředí však - a to je moje velké téma Olivera! - nerozhoduje, jaký opravdu je a jak se bude chovat. Když bude tam i tam k sobě a k okolí poctivý, tak to je cesta, kterou bychom měli sledovat, favorizovat ji a držet jí palce. Člověk, ať už se ocitne kdekoliv, by se měl chovat zdvořile, neubližovat a být tolerantní k ostatním. To je pro mne opravdová aristokracie ducha.

Roli Lišáka jste obsadili v jedné alternaci dospívající dívkou. Tato travestie má nějaký hlubší význam?

Ale kdepak. My jsme prostě jiného lepšího Lišáka nenašli. Z Klárky Šťastné vyroste jistě půvabná dáma, ale mnozí kluci na konkurzu skutečně neměli její kvality a předpoklady. Byli na rozdíl od ní ostýchaví, ona se nebála něco ukázat nebo zatančit.

Co musí obsahovat muzikál, aby byl pro publikum přitažlivý?

Měl by mít téma, které diváky osloví. V Americe bodují muzikály jako Lak na vlasy a Producenti, což si myslím, že by u nás nikoho nezajímalo. I mne překvapuje muzikálové zpracování podobných látek. Ve Státech mají oba tituly veliký úspěch, já viděl oba a chtěl jsem o přestávce prchnout. Nevěděl jsem, proč to hrají ani na konci. Ale Američané byli nadšeni. Téma muzikálu musí konvenovat naturelu národa.

Jste autorem řady muzikálů. Proč jste se tedy dosud vy sám nezajímal o ryze národní témata. Třeba muzikál o Věstonické Venuši, příchodu Čechů na Říp, misi svatých Cyrila a Metoděje či něco o Karlu IV.?

Chtěl jsem napsat muzikál o vyvraždění Slavníkovců. To mi pořád leží v hlavě. Co se to v našich dějinách stalo, že bylo zapotřebí vykynožit jednu silnou větev velmožů? Nezbytnost tak hrůzné čistky. Další témata z české a moravské historie mne po pravdě tolik nepřitahují.

Muzikál děláte autorsky i režijně už léta. Je to váš nejoblíbenější žánr?

Muzikál považuju pouze za jeden z druhů divadla. Je mi jedno, jestli se jedná o operu, muzikál či činohru s hudbou. Vše má právo na existenci. Mám rád taneční divadlo, divadlo poezie nebo produkce, kde se vůbec nemluví. Divadlo je zejména o slově a muzikál verbální informace pouze převádí do jiného, emocionálnějšího principu sdělování. Já si třeba s chutí udělám i balet. Lidé přece nakonec nejdřív tančili a zpívali, než mluvili. Dobrá činohra je vlastně také jistý druh hudby. Nebráním se na divadle opravdu ničemu, co má téma, které je proč šířit.

William

William šialený básnik

Ten oklamal veľa žien

Divokých smutných a krásnych

Aj ženy slávnych mien

V rukou máte poslední vydání našeho časopisu DOKOŘÁN sezony 2005/2006. Sezony v pořadí již druhé, kterou společně prožíváme ve dvou divadelních budovách. Než byla nová Hudební scéna Městského divadla slavnostně otevřena, bylo slyšet rozličné výhrady. Její mladá historie však plně potvrzuje smysluplnost její výstavby a následné provozování. (Mimo jiné mám soukromou sbírku zajímavých omluv, které se shodují v jednom – „nevěděli jsme, netušili jsme apod. …“). Přes různé „drobné dětské nemoci“, které se nikomu nevyhnou, je hlavní poslání našich dvou scén naplňováno nádhernou měrou. Návštěvnost všech inscenací je v celkovém součtu více než stoprocentní. Během dvou sezon byly pro nové divadlo napsány hned čtyři zcela nové české původní hry. Na scéně činoherní pak uvedeno hned osm projektů v českých či světových premiérách. A další se připravují. V sezoně následující to bude z deseti nových inscenací hned sedm (!), které jsou buď zcela původní, či nikdy v ČR neuvedené. Znáte nějakou jinou naši scénu, která by dávala obdobný prostor současným autorům? I nadále chceme provozovat naše scény jako platformu pro nová autorská díla a uvádět např. dvě zcela nové hudební inscenace v jedné sezoně. V té příští nás čeká Šípův a Mertův „Ferdinand, kde ste?“ a Vančurova, Ulrychova a moje „Markéta Lazarová“. Na sezonu 2007/2008 jsem dále domluven s autorskou dvojicí Miloš Štědroň, Milan Uhde. Druhou novinku pak připravuji společně se Zdenkem Mertou. Kromě zcela nových produkcí jsme do naší země přinesli a přineseme několik světových muzikálových děl – Jesus Christ Superstar, Oliver, Hair aj. Ani klasická opereta nezůstává pozadu. Premiéra Offenbachova „Orfea v podsvětí“ 17. června bude již třetí inscenací tohoto historického žánru v našem nově strukturovaném divadle.

Ve světové divadelní tvorbě existuje jen málo her, které jsou pro divadlo, mající na mysli vedle potěchy intelektu také potěchu ostatních diváckých smyslů, lákavější, než Goldoniho Le Baruffe Chiozotte z roku 1762, u nás známá většinou jako Poprask na laguně. Obliba této hry má hned několik důvodů: atraktivní kolorit italského přímořského městečka, bizarní a přece tak krásné divadelní postavy, velké a vděčné herecké příležitosti, sázka na téměř jednoznačnou diváckou

Dovolím si první otázku našeho povídání položit do hluboké historie světové žurnalistiky. 9. srpna 1974 na základě vyšetřování aféry Watergate rezignoval Richard Nixon na funkci presidenta USA, byla to první demise presidenta v historii této země, nemalý podíl na demisi měla aktivita žurnalistů. Nesporně touto akcí byla v USA napravena řada „praktik“ při získávání presidentského úřadu. Nemohu se ale zbavit pocitu, že od těchto let se datuje světový boj novinářů s politiky, každý politický komentátor a investigativec hledá svého Nixona. Zvláště v našich mediích musíte získat při čtení komentářů dojem, že politici jsou nebezpečná individua. Mýlím se?