Jak je možné, že dospělí lidé, otcové rodin, skrblíci či bonviváni, přepůvabné dívenky a mnohonásobné maminky se sejdou s vámi v nevlídné, oprýskané zkušebně, navlečou na sebe hadry a poslouchají vás na slovo, ochotni „blbnout na kvadrát“?
Oni zase tak úplně neposlouchají. Což je někdy dobře. Podtrhuji, že jen někdy. Někdy vedou zdravou polemiku, jindy únavně nekonstruktivní, někdy poslouchají, ale neslyší. A někdy blbnou... Každopádně poslouchat na slovo mají jen vojáci, herci mají především hrát, a když mají hrát dobře, musí si taky umět hrát, čili musí umět „blbnout“. Nikoli zblbnout, naopak, proti zblbnutí by je měla uchránit právě schopnost hrát si s nadhledem i vážností jako děcko až do pozdního věku. Osvobozuje to nejen je - od často svazující sebekontroly, pocitů méněcennosti či naopak vlastní důležitosti atd. - ale i diváky, kteří právě tu jejich vnitřně svobodnou hravost potřebují ke svému vlastnímu osvobození, jež mohou prožívat při jejich hře.
Co je to vlastně divadlo?
Divadlo je především setkávání živých lidí s živými lidmi, jak už nás na škole učil režisér Sokolovský. Jedni hrají a druzí se dívají, ale málokdy pasivně. Sešli se proto, aby spolu něco prožili, aby se nějak očistili – ať už smíchem, dojetím, poznáním, společným zážitkem. A všichni se navzájem vnímají a vytvářejí mezi sebou vztah - když se to daří, dokonce pouto kolektivní spřízněnosti a pak se rozcházejí /jedni i druzí/ posíleni tou energií, kterou společně vydali i nasáli. V nejlepších případech je to jakýsi kolektivní duchovní akt lásky či obřad, který do jisté míry připomíná a svým způsobem supluje chrámovou bohoslužbu. Dokud se lidi budou mít potřebu takto setkávat, rozvíjet svou potřebu fantazie, hravosti, lidské blízkosti a spoluprožívání, nemůže divadlo přestat existovat. Existovalo ostatně i v nejtěžších podmínkách a bylo lidem potřebnější než chleba. Myslím, že zahyne, až zahyneme jako myslící a cítící bytosti. Což tedy neznamená, že tu bude na věky.
Je režírování fyzická dřina?
Je. Někdo zařadil režii na asi 4. místo v pořadí nejtěžších prací, hned někam za horníka. Často si tak připadám, zvlášť třeba v hlavních zkouškách, když po někdy i dvanácti hodinách práce vyfárám z prachu, ohlušená, umluvená nebo upsaná /připomínky/, oslepená střídáním tmy a světel... /A nemusím být ani v domovském Divadle v Dlouhé, které je skutečně hluboko pod zemí./
Jaké máte ráda divadlo?
Každé, které mě nabije tou osvobodivou energií, které ve mně vyvolá nějaké vzrušení – citové, estetické a myšlenkové. Každé, které mě pobaví, potěší mé oko. Které souzní s mými pocity. Anebo mi dá nahlédnout do cizích a zbaví mě přesvědčení, že zrovna moje trable jsou důležité. Každé, které je uděláno poctivě, s odvahou i pokorou, svobodně a bez zpupnosti nebo malátné přibližnosti. Nejde to říct konkrétněji, nevybírám si v žánrech. Mohla bych jen jmenovat řadu rozličných inscenací, které mě nadchly....
Sama jste se v dětství, jak jste se v rozhovoru pro časopis Reflex před časem přiznala, převtělovala do Old Shatterhanda nebo d’Artagnana. Teď jste na jevišti svého d’Artagnana oživila a ještě k tomu s hudbou Beatles. No není to neuvěřitelná ptákovina? Má v budoucnu šanci i Old Shatterhand?
Nemyslím. I když, nikdy neříkej nikdy... Taky jsem si myslívala, že Mušketýry nikdy dělat nebudu. To Standa mě přemluvil, aniž by věděl, že to byla má oblíbená dětská četba. Mayovky jsem skoro nečetla, to mě tenkrát v sedmi letech nadchl konkrétně Lex Barker jako filmový Shatterhand - asi že byl blonďák jako já a kamarád Indiánů a taky jak se na rozdíl od nich dovedl usmívat nebo jak spravedlivě a přesně rozdával rány a jak hrál lícními svaly, když zaťal čelisti. Ale proto to přeci nebudu dělat. Mušketýři mají jistě mnoho dalších půvabů. A Beatles? Hodí se k nim víc než jen tím, že byli taky čtyři /a typově si v mnoha znacích odpovídají /, že, ač skuteční, stali se nesmrtelnými legendami hudebního nebe, dnes už bájnými jak románoví hrdinové, ale především celou tou svou pozitivní, chtělo by se říct „sluneční“ energií, která sálá z jejich hudby, jako sálá i z Dumasova románu ...
Proč ve vašich inscenacích hraje hudba tak výraznou úlohu?
Hudba je, jak pravil Vladimír Franz, „niterná tkáň inscenace, její astrální tělo“. V tom si rozumíme, i když nemyslím jako on, že slova jsou pouhý „make up“. Činoherní divadlo je založeno především na slově. Ale vždycky jsem byla „syntetik“, takže mi vyhovovalo klást na všechny složky divadelního výrazu významovou váhu. A všechny musejí táhnout za jeden provaz k cíli svými prostředky a v kooperaci. Gesamtkunstwerk. Nejdůležitější je samozřejmě vždy herec se svým hlasem, gestem a celkovým projevem, teprve pak přichází zvukař či orchestr se svými nástroji, výtvarníci se svými dekoracemi, kostýmy a maskami, světla, rekvizity..., ale všichni se podílejí na celkovém dojmu nakonec jako partneři, kteří teprve dohromady vytvoří silný celek – a to platí nejen u velkých výpravných kusů... Hudba rychle proniká pod kůži a rovnou navodí emoci, atmosféru, může okamžitě zasáhnout srdce i komentovat věc intelektuálně. Umím si divadlo představit mnohdy víc bez dekorací či kostýmů než bez hudby. Ostatně celá inscenace je pro mne vždy cosi jako hudební skladba a herci jsou jako hráči orchestru, musí se přesně slyšet a každý hráč přesně nastupovat, držet správný rytmus a tempo, aby bylo dosaženo kýženého účinku...
Klasik říká, že má-li umělec uspět, musí hořet. Jak vnímáte ten názor?
Má-li zapalovat, musí hořet, říkalo se. Asi ano, i když pak za to zřejmě musí zaplatit tak, jako ten „člověk s hořícím srdcem“ v povídce M. Gorkého... Ten se obětoval, umřel na to, takže to vlastně asi z dnešního hlediska neuspěl, že?
Svým postavením ve svém domovském divadle jste převzala velkou zodpovědnost. Netíží?
Ale ovšemže tíží. Rozhodně je však ku pomoci, že jsme na to tři – já, můj muž - dramaturg a režisér Honza Borna. A ještě to završuje naše ředitelka – výborná manažerka a ekonomka Daniela Šálková. A jsme už dvanáct let v naprosté shodě, což je skoro neuvěřitelné a i do budoucna povzbuzující zjištění.
Co dělá profese režiséra s osobností člověka?
To fakt nevím. Nevím, zda ta profese přidala něco k mé povaze, co by tam dřív nebylo už uloženo, možná zvýraznila víc některé rysy a vlastnosti, jiné třeba zatlačila do pozadí... Musela bych být někdo jiný a pozorovat se z dálky.
Co pro vás znamená slovo svědomí?
Svědomí? Myslíte ty stálé pocity viny nad četbou denního tisku či při setkání s kýmkoli, kdo vás mravně převyšuje? Pocity nás, frustrovaných dětí 20. století? Mám mluvit o něčem, co je v podstatě častým tématem mých inscenací? Proč? Jako že už je to dnes vyčpělý pojem?
Jak přijímáte slova chvály, kterou v posledních letech slyšíte na každém kroku?
Nemůžu říct, že to netěší, ale většinou chválu přijímám s poněkud křečovitým úsměvem, který má přitom vyjádřit upřímně míněný dík... Myslím zároveň totiž i na to, co se nezdařilo, i na to, co bude příště... Přítomný okamžik prchá do minulosti a zároveň pádí k budoucnosti, a tak si to asi neumím pořádně užít. To je taky to svědomí... nebo spíš vědomí té pomíjivosti všeho, co mě nutí k odstupu. Snažím se žít jako vždycky, ať mi klepou na ramena nebo ne. Je to taky tím, že od školy hodně pracuju a pořád něco končí a něco začíná, takže myslet si, že jsem navždy za vodou, je bláhové, pořád je to od začátku, a tak ani nemám čas a snad ani odvahu si připouštět nějaký úspěch. Možná je úspěch, že jsem v té branži vydržela tak dlouho a snad i se slušnými výsledky, ale možná je neúspěch, že jsem právě tak dlouho u jedné profese, že jsem nestihla víc... dětí nebo cizích zemí nebo divadel, inscenací nebo, co já vím, i jiných profesí...?
Máte ve svém šatníku také velkou dámskou róbu nebo jen kostýmky a kalhoty?
No... tyhle bulvární otázky se daly čekat, že? Já celkem ráda nosím sukně, ale nerada se převlékám na zkoušky, a tak víc nosím kalhoty, ve kterých mohu jakžtakž lozit po jevišti.Velkou večerní /snad bohužel/ stále ve svých letech nemám... Nemám nikdy čas a málokdy ani chuť něco takového vymýšlet, shánět a zatím okamžiků, kdy bych ji užila, bylo paradoxně málo, takže by stejně chátrala v šatníku. Chodím i na cizí premiéry většinou z práce, a musím mít tudíž na sobě něco praktického...
Zapalují se vám na jaře lýtka?
Aha, další taková. Myslíte jako „..a všude plno touhy/ vše tlačilo se k slunci ven/že snilo sen tak dlouhý“? Bráno doslova, lýtka se mi zapalují právě teď v letním čase, kdy se chodím koupat a připeču se na slunci... Ale abych vám trošku vyhověla, zapalují se mi obrazně takřka pokaždé, když chystám novou věc, prožívám přitom totiž často chvíle přirovnatelné k zamilovanosti – některé texty, inspirativní zkoušky, hravá nálada přinášející nápady apod., to vás dovede občas k jisté euforii, která je stavu, na který narážíte, podobná.
Byla jste šíleně zamilovaná?
Ano. Vzpomínám si, že možná i vícekrát...
Nemáte strach? Není to moc štěstí být pohledná, žádoucí ženská, šťastná matka, žít v klidném vztahu, mít tolik úspěchu a lásky v práci... Nebojíte se, že za rohem čeká netvor s kyjem?
Protože mám časté pochybnosti o všem a o sobě zejména, nedokážu si ani štěstí moc užít..., i když si je někdy stihnu uvědomit ještě v tom okamžiku /a o to víc při zpětném pohledu, jako většina lidí/. Velice často se trápím nejrůznějšími věcmi a často vyslovenými pitomostmi a pak se zas trápím i tím, že se trápím, protože se vlastně jistě rouhám... Jistě je v pozadí našich trápení právě úzkost, obava z nějakých netvorů jako jsou nemoci, nedorozumění, války a jiné katastrofy a i já se tedy bojím - o své blízké, o divadlo, o svět... Asi jako všechny maminky. A přirozeně někdy se bojím i o sebe, a často i sebe... Někdy vás strach může zbytečně rozkládat, ochromit, ale jindy může být i pozitivním činitelem.
Četla jste synovi večer pohádky?
Samozřejmě. Každý večer. Bavilo mě vracet se k těm dětským knížkám s ním. A když jsem byla /málokdy/ večer pryč, četl mu manžel, babička, sestra... Brzy jsme museli pohádky zaměnit za Hobita a Letopisy Narnie a Barbara Conana, pak si začal číst sám, pravidelně myslím někdy od deseti let. Přečetl kvůli mně i Mušketýry, ale Tolkien a posléze Pratchett u něj zvítězil. Naštěstí pokračoval dál i k Dostojevskému a Kafkovi. Což mě těší, protože není bohužel dané, že když dítěti čtete, bude si samo taky rádo číst.
Umíte se také bezstarostně flákat?
Jéje! To víte, že ano, lenost je mi přirozeně dána a musím s ní dost bojovat. Někdy se flákám od ničeho k ničemu, přestože anebo právě proto, že z každého koutu kouká práce, a to není bezstarostné, protože si to flákání neužiju, když si ho vyčítám. Ale někdy to jde, většinou až skoro koncem nějakého volna, když už mozek a tělo přivykne jistému klidovému režimu. A to se mi pak velmi nechce přestat flákat a užívám si to konečně s rozkoší, která je takřka srovnatelná s radostí prožívanou při nějaké dařící se práci... A tak to jde dokola, člověk se těší na práci a pak zas na odpočinek, děsí se práce a děsí pak zas odpočinku... Neumím moc vypnout na povel a i když třeba držím prázdniny, stejně pořád něco dělám. Poslední rok si aspoň zase jsem schopná číst věci, které nesouvisejí úplně s mou prací, což mi léta předtím moc nešlo. Taky občas ráda vařím. A samozřejmě mě potěší posezení s přáteli. Nebo koupání v letních vodách, houbaření...
Který ze čtyř mušketýrů, tak jak jste si je vysnila, by měl u vás šanci?
Myslíte jako muž? Takhle jsem o tom nepřemýšlela, protože jsem je milovala jako těleso, jako třeba právě Beatles, jeden bez druhého trochu ztráceli na síle. Přece jen d’Artagnan byl ale hlavní, s tím jsem se v dětství přímo ztotožňovala a nejspíš se mi tedy i nejvíc líbil, stejně jako z Beatles byl mým favoritem tehdy Paul, v těsném sledu ho však následoval Athos, potažmo Lennon.
Vidíte v české politice čestné mušketýry?
Ne. Nebo nejsou vidět. V dětství to byli pro mě Dubček, Smrkovský, Svoboda...Pak se to nějak pokazilo, že najednou to byl jen Kriegl. Po letech zase Havel, Dienstbier... Havel zůstává.
V roce 89 jste se výrazně politicky angažovala. Byl následující vývoj dle vašeho gusta?
To je trochu silné..! Angažovala jsem se asi jako tisíce jiných, kteří doufali, že svým malým dílem přispějí k odhalení a znemožnění totalitního režimu a kteří horoucně toužili po spravedlivějším a svobodnějším světě... Nikoli po vítězství konzumu, korupce, tuposti a sprostoty, která zase začíná převládat.
Kde se v Brně mimo divadlo cítíte nejlépe?
To je velmi různé, podle momentálního rozpoložení. Ráda posedím s přáteli a spolupracovníky v dobré hospůdce nebo se projdu v líbezných Lužánkách, jindy jsem ráda, že můžu spočinout dál od divadla, v soukromí zapůjčeného bytu.
Koho byste ráda viděla v hledišti divadla mezi diváky na vašem uvedení Tří mušketýrů?
„Naše“... Ale táta stejně jako mé babičky už přijet nemohou, tak aspoň mámu a sestru, aby si vybavily momentky našeho pavlačového života na konci „zlatých šedesátých“.
Jef Kratochvil - 25. 8. 2008
