Sněhurka a já

Sněhurka a já

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra29. leden 2022
  • Délka představení2:40 hod.
  • Počet repríz25
  • Cena 520 - 560 Kč

pohádkový muzikál pro celou rodinu, světová premiéra

Daisy je na prahu dospívání. Miluje pohádky, jejich srozumitelnost, daný řád, šťastné konce. Věří, že to podobně může fungovat i v opravdovém životě. Setkává se však se znejistěním… Když se podívá do zrcadla, neví, koho vlastně vidí. Kdo je ta dívka v zrcadle? Dokáže Daisy na tyto otázky pomoci najít odpovědi starý vetešník? V pohádkovém světě se mezitím dějí také velké věci. Královna, Sněhurčina macecha, má už dost všech šťastných konců. Chce, aby se pohádky řídily jejími zvrácenými představami. Pomocí zlého Vlka a děsivého Rampelníka trápí celou pohádkovou říši a pomalu nad ní získává vládu. Naštěstí je zde však nenápadný princ Florián, kterému záleží jak na osudu celého pohádkového světa, tak na životě jeho přítelkyně z dětství, Sněhurky. Florián se vydává hledat pomoc do lidské říše, a to se mu nakonec i podaří. Než ovšem všechno pohádkově „šťastně dopadne“, čeká Floriána a Daisy i s její kamarádkou Sárou spletitá cesta plná napětí, nedorozumění i komických situací. Přesně tak, jak to má ve správném představení pro celou rodinu být.

Jedná se o nový původní titul anglosaských tvůrců. Trojice autorů Pippa Cleary, Philip LaZebnik a Ronald Kruschak na něm průběžně pracovala od roku 2017, aby jej následně uvedla v roce 2018 jako scénické čtení v Londýně. A právě odsud, přes německou produkční firmu Gallissas, se kterou naše divadlo pravidelně spolupracuje, došlo k dohodě, že muzikál jako první na světě uvidí diváci na Hudební scéně v Brně. Mladá autorka hudby Pippa Cleary žije a tvoří v Londýně, věnuje se písničkářské tvorbě a ve spolupráci s Jakem Brungerem píše muzikály pro mladé publikum. Mentorem této talentované a nadané skladatelky není nikdo jiný než Claude-Michel Schönberg, autor nesmrtelných Bídníků. I jeho záštita předznamenává, že hudební složka tohoto titulu bude skutečným zážitkem. Americký scenárista a producent Philip LaZebnik je z autorského trojlístku nejzkušenější. Je podepsán pod filmovými animovanými hity, jako je Pocahontas (1995), Legenda o Mulan (1998) či Princ Egyptský (1998). Podobně profesně zacílený je německý autor Ronald Kruschak, na jehož kontě jsou také filmové projekty pro mladé publikum.

Tento nový pohádkový muzikál o odvaze poznat sám sebe a potřebě věřit ve šťastné konce uvádíme se vskutku kouzelnou scénou Christopha Weyerse, nádhernými kostýmy Andrey Kučerové a ve zvukomalebném překladu Zuzany Čtveráčkové. Režisér Stanislav Slovák nechal na jevišti ožít neobvyklý magický svět, který zaujme, pobaví a snad i dojme diváky napříč generacemi.

Autor

  • Pippa Cleary
  • Philip LaZebnik
  • Ronald Kruschak

Asistent režie

Hudební nastudování

Sbormistr

Choreografie

Asistent choreografie

Plakát

  • Tino Kratochvil, Petr Hloušek

Světelná režie

  • David Kachlíř

Úprava

  • Stanislav Slovák, Klára Latzková

Produkce

  • Zdeněk Helbich

Projekce

  • Petr Hloušek

Zvuková režie

  • Michal Hula

Umělecký záznam a střih představení

  • Dalibor Černák

Návrhy a realizace loutek

  • Jaroslav Milfajt

Hudební aranžmá

  • Daniel Kyzlink

Sára

Florián a Imaginární princ

Zrcadlo a Vetešník

Růženčin princ

Růženka

Locika

Locičin princ

Malá Sněhurka

Malý Florián

Myslivec a odraz v zrcadle

Popelka

Popelčin princ

Pinocchio

Trpaslík

Děd Vševěd

Dobrá víla

Jeníček

Mařenka

Červená Karkulka

Swing

Svůj životní příběh si každý píše sám

Lukáš Dubský 15. únor 2022 zdroj www.i-divadlo.cz

Pohádkový muzikál Sněhurka a já uvedlo Městské divadlo Brno ve světové premiéře. Nejedná se přitom o hru, pod kterou by byli podepsáni členového tamního uměleckého souboru. Jedním z autorů libreta je známý scenárista Philip LaZebnik, jemuž se v předchozích měsících hrál muzikál The Prince of Egypt v jednom z největších divadel na londýnském West Endu. (…) Základní myšlenka libreta je vyjádřena velice pregnantně – každý je autorem svého životního příběhu a za své štěstí si každý odpovídá sám. Není nutné jen slepě plnit to, co po nás společnost (nebo předem známý děj pohádky) vyžaduje. (…) Herecky nejvíce zaujme Barbora Goldmannová, jejíž Královna je příkladně marnivá, sebestředná, ale i ironicky zábavná. Pěvecky nejzajímavějších pasáží se pak divák dočká také právě od Goldmannové. Dobře tu funguje ale i chemie mezi pohádkovým a reálným světem, a to díky Elišce Bergerové (Sára) a Barboře Slaninové (Daisy), kterým se podařilo vytvořit výrazné a značně odlišné typy mladých dívek. Dětské muzikály se neobejdou bez komických hrdinů, a tak má Lví král svého Timona a Pumbu nebo Frozen sněhuláka Olafa. Ve hře Sněhurka a já plní komickou funkci dvojice „zlých“ postav Vlk (Aleš Slanina) a Rampelník (Alan Novotný). Občas jsou tihle dva zábavní možná až příliš okatě, ale je pravda, že mají na svědomí několik opravdu podařených (vesměs dost nepohádkových) hlášek. Z přehršle rozličných pohádkových postav dokáže z relativně malého prostoru nejvíce vytěžit Kateřina Michejdová v roli Popelky. Velice podařená je výprava nového muzikálu. Christoph Weyers postavil celou scénu na otevřené pohádkové knize, stejný motiv zdobí i další jevištní stavby. Kostýmy, které vytvořila Andrea Kučerová, zase celkem přesně určují, kdo je kdo, jména pohádkových postav ani nemusí být vyslovena, aby je divák poznal. Režisér Stanislav Slovák vytvořil inscenaci, na kterou lze s klidným svědomím vzít děti a nudit by se nemusel ani dospělý divák.

Sněhurka a já je pohádkový muzikál Městského divadla v Brně pro celou rodinu

Peter Stoličný 10. únor 2022 zdroj EuroZprávy

Znáte to: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ Pohádková královna je tuze zlá, když jí zrcadlo řekne, že už je nejkrásnější dcerka, Sněhurka. A férie příběhů a postav může začít.

Není snad jediná pohádka z repertoáru bratří Grimů, která by nebyla v muzikálu zastoupena. Nádherné fantazijní kostýmování vytvořila Andrea Kučerová a s fantazijní scénou se doslova vyřádil stálý spolupracovník divadla, Christoph Weyers. Je z evropských jevišť znám již dlouhá léta.

Jeho počátek kariéry je spjat se scénografiemi takových muzikálových hitů, jako Ples upírů, Cats, Les Misérables a Mozart. Ve Sněěhurce se výtvarně rozdováděl jedna radost. Spolu s režií světel, s Davidem Kachlířem a Petrem Hlouškem  si až uličnicky pohráli se scénou, která byla vždy pohádkovější, než by divák očekával. A k tomu přispěl  neviditelný, ale živý orchestr v pozadí scény. 

Aranžmá a úpravu pro zdejší divadlo měli na starosti Dan Kalousek a Daniel Kyzlink. Hudba zněla tak dobře, že jsem měl zprvu podezření, že jde o kvalitní ve studiu upravovanou nahrávku. Ale ne! Ono se hrálo živě!

Není vždy jednoduché převést díla anglosaské literatury do středoevropské srozumitelnosti, převedším pokud jde o díla a fakta ze světa pohádek. Zuzana Čtveráčková (překladatelka)i Klára Latzková (dramaturgyně) stály před několika „oříšky“ které musely rozlousknout. Jedním z hlavních byla důležitá postava příběhu, v Anglii psaná jako Rumpelstiltskin, v našem přestavení postava uvedená jako Rapelník – u bratří Grymmů je to Rumpelstilzchen.

U geniálního Jana Wericha to byl RumplCimprCampr. U Dobšinského se ta postava jmenuje Martinko Klingáč a tak je uváděná také v Slovenských lidových pohádkách. Výběr je teda široký. Takže Rampleník je možná vhodný název této ústřední postavy. Kdo bude dezorientován o koho jde, nechť se dodatečně podívá do moudrého Googlu.

V programu z představení jsem napočítal celkem 29 postav a nedá se říct, že tam jsou postavy okrajové, typu: „paní přinesla jsem psaní.“ Všichni musí hrát naplno, jinak by muzikálová pohádka ztratila tempo a styl. A to tempo je ohromující. Stále se něco děje, mění se scéna, světla, postavy v mizanscéně, do toho vstupují vedle zvukových strašidelných šoků humorné situace – nositeli jsou především dvě postavy: Aleš Slanina a Alan Novotný jako vlk a Rampelník.

Nesmí samozřejmě chybět panovačná královna pohádek, Andrea Zelová  a Florián, kterého hrál – div se světe František Florián. To jsou ale výčty z postav, které jsem viděl na představení v poslední lednový den. Jinak je v celém muzikálu někdy až trojnásobné obsazení postav. Bože, jak se taková inscenace zkouší, to si neumím představit. Tolik situací, tolik postav…

Pakliže si představíte hudební pohádku s velkým P, tak Sněhurka a já, je přesně ten titul. Nic v něm nechybí, nic v něm nepřebývá. Ba přebývá. Velkolepé šou, ve kterém se děti i dospělí ani na vteřinu nudit nebudou.

Sněhurka a já – a my všichni milovníci pohádek

(tr) 2. únor 2022 zdroj www.brnozurnal.cz

Pojďme z nelehkého života dnešních dnů uniknout do pohádky. Přímo do pohádkové říše, protože nově uváděný muzikál na Hudební scéně Městského divadla Brno nazvaný Sněhurka a já spojuje více známých i méně známých pohádek. Nelehký život měli v uplynulých měsících i letech právě divadelníci. Kdybyste se chtěli ponořit do složité situace v městském divadle, doporučuji ročenku za rok 2021.

Editoři věnovali největší část, oproti jiným ročenkám, výboru z dopisů, které psal svému souboru ředitel divadla Stanislav Moša. Jak píše v úvodu loňské ročenky hlavní redaktor Jan Šotkovský, tento autentický dokument „výtečně postihuje naše ocitnutí se tváří v tvář neobvyklé situaci, naděje oprávněné i zklamávané, zoufalství z nedostatečných či chaotických pokynů vydávaných ,vyššími místy´, ale i odhodlání překonat vnější nesnáze…“. Ostatně režisér Sněhurky Stano Slovák v sobotu 29. ledna před otevřením opony světové premiéry informoval, že po delší době tuto inscenaci zvládli nastudovat v řádném termínu. A také že v řádném termínu hrají, zatímco řadu předchozích inscenací nastudovali, ale mohli uvést před obecenstvem třeba až po roce. Takže Sněhurka je jakousi úlevou, byť nikoli definitivní, protože divadlu a nám všem stále hrozí karantény a pokračující nákaza jakéhosi koronaviru…

Sněhurka a já je představení velkolepé, využívající techniku velké moderní scény. S mnoha světelnými i zvukovými efekty. Je interaktivní, děti spontánně odpovídají třeba na otázku Kde je Karkulka? Hlavní postavou ovšem je dáma z plakátu – nikoli Sněhurka, nýbrž Královna. Nositelka Ceny Thálie Hana Holišová (na premiéře i na plakátu) jí dala vše. Zvučný a nádherně zbarvený čistý hlas, pohyb, grimasy, vlastní půvab. Je na jevišti nejdéle ze všech třiceti postav, radikálně zasahuje do děje. Snaží se změnit šťastné konce pohádek – Sněhurka by se neměla dočkat prince-vysvoboditele, vlk by měl Karkulku i babičku beztrestně sežrat, děti v perníkové chaloupce by měly být upečeny a snědeny. Samozřejmě vše dobře dopadne. V roli Královny alternují mladší kolegyně Barbora Goldmannová a Andrea Zelová. Každá je trochu jiná, všechny jsou úžasné, ostatně absolvovaly JAMU…

Pěkný je i příběh, posoudíte sami, půjdete-li do divadla. Stačí jen sdělit, že dívka Daisy se dostává rozbitým zrcadlem do říše pohádek a mění se v princeznu. Setkává se tam se stejně starou Sárou. Jejich dialogy a zpěvy prostupují celým představením. Divákům se líbí mladé, ale již vyškolené hlásky Barbory Slaninové a Esther Mertové. Druhá jmenovaná nezapře podobou i barvou hlasu maminku Zoru Jandovou. Obě dívky, absolventky konzervatoře, jsou přes své mládí v rolích naprosto suverénní. Autorsky i inscenačně vydařenou dvojicí je Rampelník a Vlk. Alan Novotný coby Rampelník s Alešem Slaninou (Vlkem) hovoří  přiškrceným hlasem, oba se pitvoří, krásně také zpívají, mají klasické pohádkové kostýmy, prostě baví. K dějově výraznějším patří ještě Sněhurčin princ Florián, jehož na premiéře pěkně vyzpíval Libor Matouš. Před vámi pak defilují Růženka, Císař se svými novými šaty, Popelka s Princem, Kocour v botách, Pinocchio, Děd Vševěd, Panna a Netvor, Jeníček a Mařenka a další. Prostě podívaná i pro děti, jediným problémem je pro ně délka představení, takže spíše (podle mne) nejméně od pěti až šesti let, i když na premiéře byli i menší prckové a zvládli to.

Dramaturgyně Klára Latzková, která je s režisérem Stanem Slovákem autorkou úpravy textu, uvádí, že autorská trojice Pippa Cleary, Philip LaZebnik (byl představen na premiéře) a Ronald Kruschak pracovala na příběhu od roku 2017, aby jej uvedla v roce 2018 v Londýně jako scénické čtení. A následně, přes německou produkční firmu Gallissas, bylo dohodnuto, že muzikál bude poprvé na světě scénicky uveden právě v Městském divadle Brno.

Příběh trochu připomíná malou Klárku, která se v baletu Louskáček (P. I. Čajkovskij) dostává do pohádkové říše svých snů, také Alenku v její říši divů. S pohádkami má městské divadlo bohaté zkušenosti, pokaždé se dočkaly kladného ohlasu diváků. Vzpomeňme alespoň „z dávné minulosti“ Zahradu divů (2004-2008), od roku 2010 uváděný muzikál Mary Poppins nebo Statečného kováře z roku 2020.

Hudba Pippy Cleary pro muzikál Sněhurka a já neobsahuje žádné hity, nicméně je líbivá, má více žánrových podob, které interpretuje početný divadelní orchestr; vidíme jej za scénou až na konci představení, řídil Dan kalousek. Velkolepou scénu kamenných staveb i mohutných stromů fantastických tvarů vytvořil již osvědčený Christoph Weyers, do pohádkových kostýmů všechny oblékla dobrými nápady oplývající Andrea Kučerová. Za návrhy i výrobu loutek (mj. žabáka pro Floriána) zaslouží pochvalu Jaroslav Milfajt. Martin Pacek měl dost práce vymyslet smysluplný pohyb pro tolik postav, podařilo se. Inscenace tak velkolepá by se neobešla bez působivých projekcí „dvorního dodavatele“ Petra Hlouška. Stano Slovák využil celý prostor jeviště až k předním řadám, herci a zpěváci působí přirozeně, mile. Jděte na to.

Sněhurka a já: Každý z nás je rytíř

Josef Meszáros 31. leden 2021 zdroj www.scena.cz

Pohádkový muzikál SNĚHURKA A JÁ zavítal do Městského divadla Brno, kde byl uvedený v sobotu 29. ledna 2022 ve světové premiéře. “Po delší době jsme muzikál zvládli v řádném termínu,” konstatoval režisér Stano Slovák s odkazem na covidové problémy u jiných titulů.

Kdo se těší na klasický příběh o Sněhurce, kterou týrá zlá macecha, královna, a nakonec ji prostřednictvím myslivce vyžene do hlubokého lesa. Macecha doufá, že zahyne a nepřečká nástrahy lesa. Byť zasáhne dobrý osud, a Sněhurka se dostane k trpaslíkům. Tak o tomto stávající příběh není. Autoři Pippa Cleary (hudba a texty písní), Philip LaZebnik (libreto a texty písní) a Ronald Kruschak (libreto a texty písní) se Sněhurkou v podstatě inspirují. Divák se díky nim přenese do pohádkového světa, kterému hrozí zkáze, díky působení Královny.

 

V popředí stojí dospívající dívka Daisy, která má ráda pohádky. Oceňuje jejich jednoduchý děj. Základní princip dobra a zla, důležitý model pro výchovu každého člověka. Zápletka, rozuzlení a hlavně ponaučení.

Příběh začíná zvonkohrou a praskáním zrcadla. V rohu sedí s lupou nad globusem starý Vetešník. Celá scéna silně evokuje dění kolem Hanse Christiana Andersena, Lewise Carrolla, bratrů Grimmů, ale i českých pohádkářů jako Karla Jaromíra Erbena nebo Boženy Němcové.

Diváci jsou svědkem scény, kdy Královna nabídne s nonšalantním výrazem Sněhurce jablko. Po zakousnutí upadá do spánku. (Opět si můžeme připomenout odkaz na biblický příběh Adama a Evy, ovoce stromů jíme…). Následující dění přivádí na scénu pohádkové bytosti: Rampelníka, Karkulku a Vlka, Růženku a Prince, Císař (s jeho novými šaty), Lociku (z pohádky zmíněných bratří Grimmů) a jejích Prince, Popelku s Princem, Kocoura v botách, Pinochia, Ariela, Trpaslíka (jediného na jevišti, ostatní musí pracovat v dole pro Královnu), Dědu Vševěda, Pannu a Netvora, Dobrou vílu, Jeníčka a Mařenku a Sudičky.

Na první pohled zajímavý pel mel, ale jsme v pohádkovém světě. Královna se snaží svými nerozvážnými rozkazy a rozhodnutími utnout šťastné konce. Tudíž Princ Florián by se nikdy neměl dostat ke Sněhurce a svým polibkem ji probudit k životu. Vlk si pochutná nejen na Karkulce a Babičce, ale třeba i na třech prasátkách, kůzlátkách, pasáčkovi a ovcích…

Pohádkový svět se nám pěkně zamotává. Pohádkové bytosti zvyklé na své pevně dané příběhy s dobrým koncem se začínají utápět v těch všech zmatcích.

Ke slovu přichází Princ Florián. Pronikne časoprostorem (zrcadlem), do světa lidí, kde se setká s Daisy a Sárou (Hrdinou…). Nakonec se podaří přetrhnout moc Královny a vše dle zvyklostí končí…

 

Pojďme k samotné Královně. Tvůrci se vyhnuli označení Zlá nebo Čarodějka. A to je dobře. Na světě není nic černobílé. Pohnutky a motivy každého z nás jsou něčím podmíněné. Dětský divák si má zlo v Královně objevit sám. Měl by pochopit, že ne každý úsměv, milé až ochranitelské vystupování cizích lidí je skutečné. Hana Holišová potvrzuje svým výkonem, že je skutečnou prima sólistkou. Roli si užívá do nejmenších detailů. Despotické jednání vůči Rampelníkovi a Vlkovi, je skutečně excelentní. Její práce s obličejem je mistrná. Grimasy, ať už vítězné, kdy projevuje radost nad svou zlomyslností, tak i výrazy prohry a strachu (už mám červené střevíčky), jsou plné pravdy. Podobně můžeme hovořit o její intonace a práci s výrazným pěveckým frázováním. Je to skutečná KRÁLOVNA. Hybatelka děje, strůjkyně zla.

Rampelník (Alan Novotný) a Vlk (Aleš Slanina). Působivá komická dvojka. Každá pohádka potřebuje nějakého popletu. Oba pánové jsou velmi milí a kouzelní záporaci. Rampelník odzbrojuje účesem ála punc, ale i pestrobarevným pleteným kabátem. Obdivuhodná je jeho práce s rekvizitou. Po celou dobu musí držet své “adoptované” dítě. Vlk Aleše Slaniny vizuálně vyvolává strach (výborně propracovaný kostým, ať už obezita, nebo uši i ocas). Slanina nabízí strach vyvolávající vytí, až po povzbudivé jednání, kdy se snaží usmířit s Rampelníkem.

Florián, imaginární princ, později proměněný v žabáka Libora Matouše vyniká zejména po pěvecké stránce. Ocenit můžeme jeho velký hlasový rozsah. Jeho roztržitost, ztracené a znovunabyté sebevědomí, je jasně čitelné a k dané postavě patří.

Dvojice dospívajících dívek Sára (Ester Mertová) a Daisy (Barbora Slaninová) se navzájem doplňuje, jejich hašteření je na vyvážené úrovni. Nepředstavuje nevraživost a zlobu, spíš jedna k druhé hledá cestu a navzájem se doplňují. Barbora Slaninová si výborně poradila s rolí Poslušné princezny. Otevřeně odhaluje svá dětská přání. Kdo by nechtěl být princeznou obklopenou pohodlím, krásné šaty a pohodlný život… Ester Mertová je dokladem vyzrálé herečky a zpěvačky. Její barva hlasu velmi výrazně odkazuje na Zoru Jandovou, včetně podoby. Je dobré a výborné, že umí na jevišti předvést samu sebe a využívá darů, které jí byly dány. Klobouk dolů nad přechodem z klučičího postoje k vystupování princezny.

 

Hudba Pippy Cleary muzikálu není výrazná, nenabízí žádné hitovky ani mistrovské pasáže. Určitě příběh ani scénu neruší. Ocenit můžeme její žánrovou pestrost, jakoby si Vetešník pouštěl staré desky. Předpokládáme, že to byl autorský záměr. V pohádkové říši si můžeme dovolit použít hudební kaleidoskop.

Scéna Christopha Weyerse splňuje všechny požadavky na univerzálnost. Jím navržený les je skutečně fantasy - žádná Šumava, Kanada, Norsko, ani Afrika nebo Jižní Amerika. Skutečný pohádkový les. Pravda, některé květy se botanicky blíží k masožravým rostlinám, ale to už je pouze spekulace. Weyers použil archetyp knihy - vyprávíme příběh. Ta je součástí proscénia. Na závěr se objevuje v projekci. Zaklapne se poslední stránka, červená záložka odkazuje, kde jsme skončili. Prochází jevištěm až do hlediště, coby pomyslný červený koberec, všechny postavy jsou slavní hrdinové, ať si užijí svou slávu. Nebo červená nit života… Jak chcete. Každý píše svůj příběh, a ten je zaznamenán na všech částech dekorace: Královnina komnata, pohádkový les, u Perníkové chaloupky, úkryt v lese, Královnin zámek… K tomu velmi decentní doprovodné projekce.

Andrea Kučerová si coby kostýmní návrhářka poradila se všemi úskalími pohádkových bytostí. U princů a princezen, nic náročného, ale takový Pinochio potřeboval rostoucí nos, a povedlo se. Vlka už jsme zmiňovali, ale ty jeho drápy!!! Skvělé. K tomu úplně jiný směr: civilní kostým Sáry, rovněž na výbornou.

Choreograf Martin Pacek skvěle zvládl veškeré reje, zakletí, tančení na plese, pohyby Vlka i Rampelníka. Velký důraz kladl na ohýbání trupu. Poklona, pokora nebo patolízalství? To všechno se podařilo do daného výrazu dostat.

Herci museli zvládnout práci s rekvizitou, zejména loutky Jaroslava Milfajta. Ty představovali jednotlivé pohádkové bytosti. Florián v závěru musel pracovat s rekvizitou žabáka.

Režisér Stano Slovák vedl herce k vyváženosti. Žádné falešné karikatury a přepálený výraz se na jevišti u nikoho neobjevil. Zejména lze ocenit práci s prostorem pod jevištěm a hlavně improvizační schopnosti, ať už Hany Holišové, Libora Matouše, Alana Novotného nebo Aleše Slaniny. Ti všichni měli možnost pracovat s divákem doslova tváří tvář. Velký důraz na obecné poselství dobra vůči divákovi je opravdu zlatým hřebem působení režiséra. Díky za to.

Síla příběhu spočívá hlavně v mobilizaci, aby si každý žil svůj příběh a nepodléhal diktátu reklamních sloganů, povrchní smršti sociálních sítí a hlavně mobilní nicotě, kdy se většina mladé generace topí, opájí a mizí v online světě. Za to patří velký dík všem - autorům i tvůrcům. Prvním, že dokázali takovýto příběh plný energie a odkazu na individualitu každého z nás zaznamenat, a druhým, že jejich myšlenky převedli na jeviště, odkud prýští životodárný pramen: buď zodpovědný sám za sebe a hlavně buď prospěšný druhým. Pohádkový muzikál tedy není jen o Sněhurce, ale o každém, bez ohledu na věk a společenské postavení. Proto “já”. 

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->