Slaměný klobouk

Prosťounká, autorem však do vskutku překvapivé bohatosti mistrně rozvinutá zápletka o svatbě pana Fadinarda a Helenky Nonancourtové a jednom slaměném klobouku, náhodou snědeném Fadinardovým koněm, spolehlivě rozesmávala a rozesmává diváky všech národů od okamžiku, kdy se prvně objevila na scéně. Nepřestává ale přitahovat a provokovat i mnohé divadelníky (v minulosti u nás hru úspěšně adaptovali např. Voskovec a Werich pro Osvobozené divadlo i Miroslav Horníček).

Text pracuje s konverzační i situační komikou a oběma těmto specifickým tvářím komického žánru vyčleňuje zajímavý prostor, ve kterém se ovšem najde i místo pro duchaplnost, příjemně jemnou lascivitu, a měšťanskou salónní noblesu. Hlavního komického účinku textu je dosahováno výstižným a komediálně přímočarým zachycením nejrůznějších lidských typů. Nejvýznamnější úlohu ve Slaměném klobouku ale hraje jiný, zde vskutku skutečně bravurně využitý komediografický postup – nečekané nápory zlomyslných náhod, které postupně činí z mnohých klidných a moudrých lidí blázny a z prosťáčků dělají bytosti oplývající moudrostí. Text umožňuje rozehrát nejen rozpustilou a v dobrém slova smyslu bulvární komedii, ale také úsměvnou a lehce nostalgickou „divadelní pohlednici“ z doby, kdy čest ještě stála za to, aby se kvůli ní běhalo přes celou Paříž a kdy i hloupost a tupost bylo možné zachytit vskutku secesně.