Bílá Voda

Bílá Voda

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra10. únor 2024
  • Délka představení3:20 hod.
  • Počet repríz25
  • Cena 490 - 520 Kč

dramatizace románu o ženách, víře a zlu, světová premiéra

Brněnská rodačka Kateřina Tučková, autorka románů Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně a dalších, je v současné době jednou z nejlepších a nejprodávanějších českých spisovatelek. Na její poslední román s názvem Bílá Voda čekali čtenáři celých deset let, kdy autorka procházela archivy, studovala materiály, mluvila s pamětníky, pobývala v klášteře a také prošla složitým duchovním hledáním, které jí pomohlo přiblížit se k jejím postavám i zevnitř. Sama říká, že je to její nejprožitější kniha, a získala za ni Státní cenu za literaturu za rok 2022.

Malá zastrčená vesnice s poetickým názvem Bílá Voda skrytá ve stínu pohraničních hor. Sem kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. O několik století později právě sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí, která ji přivedla na pokraj sebevraždy. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim zosobněný démonickým páterem Plojharem odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy dostala na výběr: vrátit se do civilního života, nebo s ostatními sdílet jejich příští osud. Nezaváhala ani na okamžik. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a vystavena ponižování v komunistickém kriminále i mučení, aby se vzdala víry v Boha. Marně. Lena však zjistí, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a brzy pochopí, že démoni obcházející minulost bělovodských řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu. Lena dál pátrá nejen po osudech sester z Bílé Vody, ale také se noří do vlastního nitra plného bolestí…

Román i inscenace se strhujícím dějem jsou inspirovány skutečnými událostmi, kniha zpřítomňuje nejen opomíjenou kapitolu totalitního bezpráví, ale otevírá i otázku nerovného postavení žen v církvi a vlastně i v celé společnosti.

Městské divadlo Brno přinese jevištní adaptaci nejnovějšího románu Kateřiny Tučkové v dramatizaci a režii významného režiséra Doda Gombára, který je znám divákům našeho divadla například svými adaptacemi literárních děl Žítkovské bohyně (krev je krev) také z pera Kateřiny Tučkové (2017) či Ztracený ráj (zpráva o člověku) podle Johna Miltona (2020). Světovou premiéru adaptace tohoto bestselleru uvádíme na Činoherní scéně.

Upozornění: V představení se používají tabákové výrobky. Více zde.

Autor

Režie

Asistent režie

Kostýmy

  • Eva Jiřikovská

Dramaturg

Scéna

  • Eva Jiřikovská

Hudba

  • Vladivojna La Chia

Dramatizace

  • Dodo Gombár

Hudební nastudování

  • Dan Kalousek

Světelná režie

  • David Kachlíř

Zvuková režie

  • Tomáš Křižovič

Pohybová spolupráce

  • Denisa Musilová

Umělecký záznam a střih představení

  • Dalibor Černák

Produkce

  • Zdeněk Helbich

Plakát

  • Tino Kratochvil, Petr Hloušek

Benigna

Knihovnice, Matka Marie Amáta, Jeptiška

Kateřina, Sousedka, Jeptiška, Dívka v autobusu

Děvče z ústavu, Sousedka, Jeptiška

Mohutná vězeňkyně, Zmocněnkyně, Bednářová, Číšnice, Sousedka

Sousedka, Jeptiška, Policistka

Soudkyně, Vilemína

Lenina matka, Anna Havrajová, Jeptiška

Alois Stauber

Leopold Plojhar

Otec Jan

Havraj, Esenbák 1, Bělovlasý muž v knihovně, Syn 2/Tajemník, Soused

Úředník, Jiný kněz v Dachau, Esenbák 2, Lenin manžel, Vyšetřovatel 2, Otec Michal, Duchovní u demolice, Policista

Agnieszčin otec, Felix, Doktor

Voják, Komunista, Maćiek, Richard, Syn 1/Organizátor, Prodavač

Budil, Lenin otec, Vyšetřovatel 1, Jiný muž u Stauberova pohřbu

Členové demoliční čety

Bílá Voda Kateřiny Tučkové se dočkala prvního divadelního zpracování, atmosféru románu však přibližuje jen zčásti

Markéta Stulírová 28. únor 2024 zdroj www.denikn.cz

(…) Román i inscenace mají zčásti dokumentární povahu a vycházejí z reálných událostí: odkazují k totalitnímu bezpráví a k tématu brutálního tažení proti ženským církevním řádům. To zůstávalo i po sametové revoluci opomíjeno a nutno podotknout, že kniha Kateřiny Tučkové i její dramatizace tento dluh splácí. Zatímco románová struktura vychází z principu postupně doplňovaného příběhu, v Gombárově pojetí se jedná spíše o vrstvení promluv různých postav. Je to možný klíč k interpretaci a odlehčení obsáhlého díla, ale současně i cesta zpět, zvlášť pokud herci nemají dostatek prostoru rozehrávat situace naplno. Bílou Vodou tak po celou dobu více než tříhodinové inscenace rezonuje otázka: Co hrát? A co odvyprávět? Obě roviny se přitom (ne)záměrně překrývají. Nejsilnější je inscenace v momentech, kdy se adaptace od doslovnosti textu osvobozuje a herci mají možnost ztvárnit, co není přímočaře vyřčeno. Evaristu, nezlomnou řádovou sestru, již Tučková v románu obdařila až mystickými rysy a výjimečností, ztvárňuje Markéta Sedláčková. Nelehkou úlohu ztvárnit nejsledovanější figuru celého příběhu zvládla velmi dobře a roli si uchopila po svém. V možnostech, které jí režisér dává, prochází velkými životními zkouškami, je odhodlaná i pokorná, svérázná i křehká. Aby se člověk osvobodil, aby mu narostla křídla, musí se ocitnout na dně propasti. V hlavní protagonistku románu Lenu Lagnerovou se proměňuje Lenka Janíková. S minimálními výrazovými prostředky ve svém projevu obsáhla mnoho bolesti, přesto jako by byla stále připravena unést všechnu tíhu světa. Pronásleduje ji minulost, strach i běsi zpodobnění němou figurou Bestie v procítěném pohybovém nastudování Elišky Skálové. Velmi přesvědčivé jsou Drahomíra Hofmanová, Diana Velčická i Pavla Vitázková, vtipné groteskní prvky do inscenace vnáší postava soudružky Burdové (Eva Jedličková). Velké herecké souznění zaznívá z dialogů Viktora Skály a Jana Mazáka (postavy Plojhara a Staubera). Gombár do svého zpracování vetknul četné metafory a pohrává si s fragmenty jednotlivých výjevů (auto na scéně zastoupené pouze dveřmi), na stranu druhou některé obrazy trpí až přílišnou popisností (scéna umírání). O metafory se opírá především výtvarné pojetí. Scénografka a kostýmní výtvarnice Eva Jiřikovská vsadila na časový posun i symboliku. Při návrhu kostýmů nevyšla z dobových „hábitů“, ale předložila nový úzus odkazující k charakterům postav: vnitřní sílu řádových sester a jejich nerovný boj s muži vetkla do pánských obleků-fraků doplněných bílými košilemi, v nichž všechny sestry působí pospolitě, tvrdě i překvapivě křehce, třeba když propukají v pláč a s pokorou přijímají nelehké osudy. Scéna v podobě kamene či skály pracuje s odstupňováním do nitra jeviště. V několika úrovních vyvolává iluzi hloubky, celý děj se přitom odehrává v neměnném prostoru. Kamenná kulisa, to je klášter i zahrada, ordinace lékaře i továrna. A vězení. Vertikální členění scény odkazuje ke spiritualitě a v závěru i k zázračné soše Panny Marie. To za ní kdysi do Bílé Vody přicházely zástupy poutníků a prosily o pomoc.

Kvarteto plné žen

Hudbu obstarává živý smyčcový kvartet složený pouze z žen, které jsou netradičně usazeny na galerii činoherní scény. Hrají v emotivní provázanosti s dějem, ten střídavě dokreslují úryvky elektronické hudby od Vladivojny La Chii. Vydařeným ozvláštněním je rytmizace, při níž herečky plácají rukama do svých těl a umocňují gradaci situací. K nejpůsobivějším okamžikům inscenace patří úryvky písní zpívané na scéně přímo řeholnicemi. Rodí se spontánně, v syrovosti jednotlivých obrazů a bělovodské řeholnice se v nich dostávají na dřeň svých emocí. (…)

Ilustrace spletitého děje občas kulhá, ale nese silné poselství

Jana Soukupová 26. únor 2024 zdroj MF Dnes

(…) Každopádně takřka jednolitě depresivní děj, v němž není nikterak pohádkově zaručeno, že všechno dobře dopadne, ba spíše naopak, přikoval diváky MdB na ty skoro tři a půl hodiny do sedadel tak, že by bylo ve chvílích ticha slyšet spadnout špendlík. A zásluha, že někdo tímto způsobem připomíná současným občanům, co tahle země má i dodnes nemá za sebou, je takřka nezměrná.

Samozřejmě jde především o drtivý podíl autorky Tučkové, ale že se celá stavba jejího vyprávění nakonec nezhroutila ani na jevišti, je zásluhou skoro všech herců. Především desítky hereček představujících ústřední postavy jeptišek v čele s Markétou Sedláčkovou jako bezmála svatou Evaristou, ale i velmi uvěřitelná Lenka Janíková v úloze životem těžce poznamenané Leny. Coby zvláštní bonus pak uveďme nikterak okrajovou účast osmdesátileté legendy Drahomíry Hofmanové, která o dvě generace mladším kolegyním stačila ve své důstojně odvedené roli představené bělovodského kláštera Benigny.

Víra jim byla vším

Libor Kalina 21. únor 2024 zdroj www.brnozurnal.cz

(…) Autorova dramatizace minimálně zužující obsáhlou předlohu klade na diváka nemalé nároky. Hlediště noří do trýzní a strastí, v nichž jednotlivé postavy až splývají. Co je účinné pro autentické vyznění, může překážet dějové linii, jejímu vnímání. Nad sedmi stovkami stran dostává čtenář oddechový čas. Ne tak při tříhodinovém scénickém maratonu. Přesto se divadelníkům podařilo rekonstrukcí tragické etapy bělovodské piaristické koleje zprostředkovat to podstatné: představit věrohodné portréty žen, pozapomenutých hrdinek, kterým byla víra vším, a proto pomáhala překonat nám dnes nepředstavitelné a nejspíše nepřekonatelné.

A že je toho vrchovatě k dívání a divení! Scéna a kostýmy Evy Jiřikovské ve shodě s režijním pojetím přidávají strázním nadčasovost. Ideologický sadismus pátera Plojhara (bezskrupulózně přesvědčivý Viktor Skála) mírní i obnažuje seniorní kněz Stauber (alibismus části kléru uvěřitelně podaný Janem Mazákem). Dvojdomost Leny (oduševnělá Lenka Janíková) / Bestie (exaltovaně škádlivá Eliška Skálová) skvěle rozehrává rozporuplnost hlavní postavy, mírně však protiřečí jejímu postupnému zrání a odhalování vlastní minulosti. Titulní postavou hry je jednoznačně Evarista. Markéta Sedláčková, aby byla skutečnou hvězdou kusu, nemusela dostat významně větší prostor, mohla však zestárnout i vnějškově, aby bylo uvěřitelné její finální setkání se synem Janem (strohý Oldřich Smysl). Například jako představená Benigna (civilně hrající hostující Drahomíra Hofmanová). Eva Jedličková coby svazačka dozorkyně Burdová spolu s „kápem“ Lenkou Bartolšicovou se v zemitých subúlohách postaraly o jadrné vykreslení dobové arogance moci. Plaché Agnieszke (střídmá Míma Krajčová) v charakteristice pomohla chytrá scéna ataku členů její rodiny. V románu cele vyfabulovaný přerod bachařky Saulové v sestru Paulitu nedovedl do přesvědčivosti ani profesionální výkon Pavly Vitázkové. Například na její úkor mohla dostat role Tobie (plastická Radka Coufalová) více možností, jimiž by opodstatnila svůj řádový vzestup. Paletu trýznivých impulzů na cestě k víře bohatě zastoupilo prozření cikánky Bohdanky v zapamatovatelné kreaci Diany Velčické. S těžkým srdcem by se snad dalo postrádat jako celek téma nápravného ústavu, byť by to hru ochudilo o celý jeden společenský rozměr a Eriku Kubálkovou o uvěřitelně lidskou roli Marty. Sympatické bylo aktivní zapojení kvarteta členek hudebního souboru, které se z balkonu skvěle postaraly o interpretaci barokního kompozičního doprovodu z pera Vladivojny La Chii. (…)

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->