Bílá Voda

Bílá Voda Kateřiny Tučkové se dočkala prvního divadelního zpracování, atmosféru románu však přibližuje jen zčásti

(…) Román i inscenace mají zčásti dokumentární povahu a vycházejí z reálných událostí: odkazují k totalitnímu bezpráví a k tématu brutálního tažení proti ženským církevním řádům. To zůstávalo i po sametové revoluci opomíjeno a nutno podotknout, že kniha Kateřiny Tučkové i její dramatizace tento dluh splácí. Zatímco románová struktura vychází z principu postupně doplňovaného příběhu, v Gombárově pojetí se jedná spíše o vrstvení promluv různých postav. Je to možný klíč k interpretaci a odlehčení obsáhlého díla, ale současně i cesta zpět, zvlášť pokud herci nemají dostatek prostoru rozehrávat situace naplno. Bílou Vodou tak po celou dobu více než tříhodinové inscenace rezonuje otázka: Co hrát? A co odvyprávět? Obě roviny se přitom (ne)záměrně překrývají. Nejsilnější je inscenace v momentech, kdy se adaptace od doslovnosti textu osvobozuje a herci mají možnost ztvárnit, co není přímočaře vyřčeno. Evaristu, nezlomnou řádovou sestru, již Tučková v románu obdařila až mystickými rysy a výjimečností, ztvárňuje Markéta Sedláčková. Nelehkou úlohu ztvárnit nejsledovanější figuru celého příběhu zvládla velmi dobře a roli si uchopila po svém. V možnostech, které jí režisér dává, prochází velkými životními zkouškami, je odhodlaná i pokorná, svérázná i křehká. Aby se člověk osvobodil, aby mu narostla křídla, musí se ocitnout na dně propasti. V hlavní protagonistku románu Lenu Lagnerovou se proměňuje Lenka Janíková. S minimálními výrazovými prostředky ve svém projevu obsáhla mnoho bolesti, přesto jako by byla stále připravena unést všechnu tíhu světa. Pronásleduje ji minulost, strach i běsi zpodobnění němou figurou Bestie v procítěném pohybovém nastudování Elišky Skálové. Velmi přesvědčivé jsou Drahomíra Hofmanová, Diana Velčická i Pavla Vitázková, vtipné groteskní prvky do inscenace vnáší postava soudružky Burdové (Eva Jedličková). Velké herecké souznění zaznívá z dialogů Viktora Skály a Jana Mazáka (postavy Plojhara a Staubera). Gombár do svého zpracování vetknul četné metafory a pohrává si s fragmenty jednotlivých výjevů (auto na scéně zastoupené pouze dveřmi), na stranu druhou některé obrazy trpí až přílišnou popisností (scéna umírání). O metafory se opírá především výtvarné pojetí. Scénografka a kostýmní výtvarnice Eva Jiřikovská vsadila na časový posun i symboliku. Při návrhu kostýmů nevyšla z dobových „hábitů“, ale předložila nový úzus odkazující k charakterům postav: vnitřní sílu řádových sester a jejich nerovný boj s muži vetkla do pánských obleků-fraků doplněných bílými košilemi, v nichž všechny sestry působí pospolitě, tvrdě i překvapivě křehce, třeba když propukají v pláč a s pokorou přijímají nelehké osudy. Scéna v podobě kamene či skály pracuje s odstupňováním do nitra jeviště. V několika úrovních vyvolává iluzi hloubky, celý děj se přitom odehrává v neměnném prostoru. Kamenná kulisa, to je klášter i zahrada, ordinace lékaře i továrna. A vězení. Vertikální členění scény odkazuje ke spiritualitě a v závěru i k zázračné soše Panny Marie. To za ní kdysi do Bílé Vody přicházely zástupy poutníků a prosily o pomoc.

Kvarteto plné žen

Hudbu obstarává živý smyčcový kvartet složený pouze z žen, které jsou netradičně usazeny na galerii činoherní scény. Hrají v emotivní provázanosti s dějem, ten střídavě dokreslují úryvky elektronické hudby od Vladivojny La Chii. Vydařeným ozvláštněním je rytmizace, při níž herečky plácají rukama do svých těl a umocňují gradaci situací. K nejpůsobivějším okamžikům inscenace patří úryvky písní zpívané na scéně přímo řeholnicemi. Rodí se spontánně, v syrovosti jednotlivých obrazů a bělovodské řeholnice se v nich dostávají na dřeň svých emocí. (…)

Ilustrace spletitého děje občas kulhá, ale nese silné poselství

(…) Každopádně takřka jednolitě depresivní děj, v němž není nikterak pohádkově zaručeno, že všechno dobře dopadne, ba spíše naopak, přikoval diváky MdB na ty skoro tři a půl hodiny do sedadel tak, že by bylo ve chvílích ticha slyšet spadnout špendlík. A zásluha, že někdo tímto způsobem připomíná současným občanům, co tahle země má i dodnes nemá za sebou, je takřka nezměrná.

Samozřejmě jde především o drtivý podíl autorky Tučkové, ale že se celá stavba jejího vyprávění nakonec nezhroutila ani na jevišti, je zásluhou skoro všech herců. Především desítky hereček představujících ústřední postavy jeptišek v čele s Markétou Sedláčkovou jako bezmála svatou Evaristou, ale i velmi uvěřitelná Lenka Janíková v úloze životem těžce poznamenané Leny. Coby zvláštní bonus pak uveďme nikterak okrajovou účast osmdesátileté legendy Drahomíry Hofmanové, která o dvě generace mladším kolegyním stačila ve své důstojně odvedené roli představené bělovodského kláštera Benigny.

Víra jim byla vším

(…) Autorova dramatizace minimálně zužující obsáhlou předlohu klade na diváka nemalé nároky. Hlediště noří do trýzní a strastí, v nichž jednotlivé postavy až splývají. Co je účinné pro autentické vyznění, může překážet dějové linii, jejímu vnímání. Nad sedmi stovkami stran dostává čtenář oddechový čas. Ne tak při tříhodinovém scénickém maratonu. Přesto se divadelníkům podařilo rekonstrukcí tragické etapy bělovodské piaristické koleje zprostředkovat to podstatné: představit věrohodné portréty žen, pozapomenutých hrdinek, kterým byla víra vším, a proto pomáhala překonat nám dnes nepředstavitelné a nejspíše nepřekonatelné.

A že je toho vrchovatě k dívání a divení! Scéna a kostýmy Evy Jiřikovské ve shodě s režijním pojetím přidávají strázním nadčasovost. Ideologický sadismus pátera Plojhara (bezskrupulózně přesvědčivý Viktor Skála) mírní i obnažuje seniorní kněz Stauber (alibismus části kléru uvěřitelně podaný Janem Mazákem). Dvojdomost Leny (oduševnělá Lenka Janíková) / Bestie (exaltovaně škádlivá Eliška Skálová) skvěle rozehrává rozporuplnost hlavní postavy, mírně však protiřečí jejímu postupnému zrání a odhalování vlastní minulosti. Titulní postavou hry je jednoznačně Evarista. Markéta Sedláčková, aby byla skutečnou hvězdou kusu, nemusela dostat významně větší prostor, mohla však zestárnout i vnějškově, aby bylo uvěřitelné její finální setkání se synem Janem (strohý Oldřich Smysl). Například jako představená Benigna (civilně hrající hostující Drahomíra Hofmanová). Eva Jedličková coby svazačka dozorkyně Burdová spolu s „kápem“ Lenkou Bartolšicovou se v zemitých subúlohách postaraly o jadrné vykreslení dobové arogance moci. Plaché Agnieszke (střídmá Míma Krajčová) v charakteristice pomohla chytrá scéna ataku členů její rodiny. V románu cele vyfabulovaný přerod bachařky Saulové v sestru Paulitu nedovedl do přesvědčivosti ani profesionální výkon Pavly Vitázkové. Například na její úkor mohla dostat role Tobie (plastická Radka Coufalová) více možností, jimiž by opodstatnila svůj řádový vzestup. Paletu trýznivých impulzů na cestě k víře bohatě zastoupilo prozření cikánky Bohdanky v zapamatovatelné kreaci Diany Velčické. S těžkým srdcem by se snad dalo postrádat jako celek téma nápravného ústavu, byť by to hru ochudilo o celý jeden společenský rozměr a Eriku Kubálkovou o uvěřitelně lidskou roli Marty. Sympatické bylo aktivní zapojení kvarteta členek hudebního souboru, které se z balkonu skvěle postaraly o interpretaci barokního kompozičního doprovodu z pera Vladivojny La Chii. (…)

Zobrazit další fotografie