Manon Lescaut: Láska v časech útlaku – a Jonáš ve velrybě na konci světa
Josef Meszáros 9. červen 2025 zdroj www.scena.cz
Ve vnitřnostech velryby se rodí láska. Tmavá, těsná, zvukově zastřená. A přesto jediná, která může přežít svět venku.“ Manon Lescaut v režii Stanislava Moši je víc než inscenace. Je to obraz, báseň, výkřik i zpověď. V roce, kdy Městské divadlo Brno slaví 80 let od svého založení právě Nezvalovým textem, přichází jeho nová zhudebněná verze jako výjimečná syntéza minulosti, přítomnosti i nejisté budoucnosti. Výjimečná je nejen svým scénickým jazykem, ale
i výraznou hudební složkou skladatele Lukáše Janoty a režijním nápadem, který pracuje s dvojím hlasem postav – mezi pamětí a přítomností. V hlavní roli Rytíře des Grieux exceluje Martin Mihál, který touto rolí navazuje na svého Hamleta – a míří k dalšímu hereckému vrcholu.
(…) Stanislav Moša přetavuje Nezvalovu poetickou dramatiku ve scénický jazyk, který se zříká popisnosti. Příběh se odehrává v náznacích, vzpomínkách, tlumených dialozích i výkřicích. Forma se blíží impresionistické kompozici, kde není důležitý děj, ale stav. Nezvalova slova se tak nestávají nositeli informací, ale emocí, vztahu a paměti. Scénograf Christoph Weyers tvoří scénu jako soubor organických tvarů připomínajících nejen žebra velryby. Tyto objekty nejsou statické – mění barvu, reagují na hudbu, náladu, gesto. Jsou metaforou i prostředím: útroby velryby, chrám, past, pavučina. Právě zde se rodí vztah Manon a des Grieux – v tmavém, bezpečném, ale těsném prostoru, kde nelze dýchat svobodně, ale kde jedině vzniká něco skutečného.
Hudba Lukáše Janoty je plnohodnotným partnerem inscenace. Nejde o doprovod – je to čtvrtý rozměr scény. Ouvertura s varhanami, motivy smyčců i dechů, stylizované citace Dvořákovy Novosvětské či ozvěny The Beatles – to vše vytváří emocionální
mapu, ve které se orientují postavy i divák. Janotova hudba evokuje obrazy: rozbřesk nad mlhou, mlčení v podzimním parku, záři bílého šatu. Jazyk je v inscenaci na prvním místě – a právě proto je hudba tak účinná. Nese ho, ale nikdy nepřebije. Martin Mihál ve své roli Rytíře des Grieux spojuje vznešenost s bolestí. Hraje tělem, hlasem i tichem. Každý pohyb je volený, žádné gesto není samoúčelné. Využívá bohaté škály – od přísné vertikály víry až po zhroucenou
horizontálu touhy. Jeho hlas je silný, a přesto zranitelný. Vrcholným momentem je scéna, kdy jeho hlas zní ze záznamu – hluboký, mužný, zkušený – a zároveň se z jeviště ozývá stejný text v živém falzetu. Dvě verze téže postavy – vzpomínka a přítomnost – se protnou a vzniká pravda. Mihál zde navazuje na svou titulní roli Hamleta, ale tentokrát přináší ještě jemnější rovinu. Rytíř des Grieux je jeho druhým velkým hereckým milníkem – a my už víme, že třetí role na něj čeká. Zatím zůstane nevyřčená.
Barbora Slaninová nehraje Manon jako femme fatale. Její Manon je dívka, která touží po kráse, ale netuší, jakou daň si krása vybírá. Její prostota není hloupost – je to čistota v nečistém světě. Slaninová využívá těla jako plátna, hlasu jako vodní hladiny, v níž se odráží každý pohyb okolí. Její bílý kostým – průsvitný a přitom chránící – se stává metaforou postavy samotné. Petr Halberstadt (Duval) přináší do inscenace chladný pragmatismus. Není démonický, ale o to nebezpečnější. Nabízí Manon šperky a bezpečí – ale za cenu ztráty svobody. Jeho „dárky“ jsou pastí a on to ví. Marco Salvadori (Tiberge) je zastáncem víry, který věří více v Rytíře než v Boha. Jeho loajalita je vlastně žárlivost. Možný podprahový erotický motiv neoslabuje postavu, naopak ji činí tragickou – zaslepený ochránce, který páchá škodu, i když si myslí, že chrání.
Stanislav Slovák (Velitel výpravy) je zosobnění zla. Ne jako démon, ale jako systém. Bičuje Manon – v gestu, ne v realismu – a stává se symbolem nacistického útlaku, vnějším tlakem historie. Je to přítomnost Hitlera bez Hitlera – tichý fanatismus v rukavičkách. Patrik Bořecký (Pierre, opatrovník Manon) pak stojí jako mezistupeň – mezi soucitem a kontrolou, mezi rodinou a státem.
Dnešní doba se může tvářit jako svobodná, ale velryba má nové vnitřnosti. Válka na Ukrajině, mocenský přerod Západ versus Východ, kybernetické války, AI manipulace, útlum vzdělanosti a nárůst stádnosti – to vše jsou nové verze starých stínů. Nezvalova Manon Lescaut v roce 1940 nabízela naději. Mošova inscenace v roce 2025 tuto naději neničí, ale testuje ji – ve světě, kde láska a jazyk musí znovu bojovat o přežití.
Manon Lescaut v Městském divadle Brno není jen poctou historii. Je to výzva k tichému vzdoru. V době, kdy se vše mění – technologie, války, společnost – zůstává něco, co se nemění: touha po lásce, po porozumění, po pravdě řečené krásným jazykem. Naděje už není křik. Naděje je šepot. Hlas, který zní ze záznamu a zároveň v nás. Hlas, který nás – možná – vyvede z břicha velryby ven. Anebo nám připomene, že i v jejích útrobách lze milovat a být chráněn.
