Lazebník sevillský

Improvizace, humor i skvělé výkony. Takový je Lazebník sevillský v brněnském podání

Dnes je činoherní nastudování spíše vzácné. (…) V Městském divadle se do něj pustil ředitel a režisér divadla Stanislav Moša. Nastudoval jej se stejným inscenačním týmem jako před lety Moliérova Lakomce, který se drží na repertoáru již sedm let.

Mošova koncepce Lazebníka ponechává 250 let staré komedii o doktorovi Bartholovi, jeho svěřenkyni Rosině, o lásce a intrikách její původní atmosféru Španělska 18. století. (…) Režie pracuje se stylem italské commedie dell´arte – improvizovaného divadla profesionálních herců. Postavy reprezentují pevně dané charaktery, herci při jejich ztvárnění pracují s maskou, nebo alespoň grimasou a hlasovými i pohybovými specifiky. Brněnští herci mají text, k němuž více či méně improvizují. Každé představení se tak stává originálem. Obsazení je bez alternace. Hra disponuje několika hlavními rolemi. Hned v prvním dějství se divákovi představuje sluha Figaro v podání Michala Isteníka. V dialogu s hrabětem Almavivou působí jeho herecké kreace jako divoká improvizace. Velká gesta, přehrávaný dialog, exhibiční pohyby… Někteří diváci se svíjejí smíchy, jiní sledují, co z navozených situací vyplyne a kudy se budou ubírat ve finále. Překlad partu Figara se „otevírá“ či přizpůsobuje současnému divákovi, místy působí dojmem laciné současné mluvy, nevyhýbá se ani ostřejším výrazům. Této poloze zcela odpovídá jeho představitel Isteník.

Příjemným kontrastem sluhy jsou například repliky hraběte Almavivy. Mladého nápadníka ztělesnil Aleš Slanina. Herec během představení takřka nesleze z jeviště. Neustále střídá převleky a „převtěluje se“ do nových postav. Projevy všech jeho figur jsou propracované do nejmenších detailů. Podání každé z nich je zcela jedinečné a svědčí o skutečném hereckém, pohybovém a v neposlední řadě také verbálním mistrovství jejich představitele.

V roli zamilované schovanky Rosiny se představuje Světlana Janotová, která naplňuje svoji postavu potřebnou touhou i mladistvou chutí do života.

Jejího sňatku chtivého opatrovníka Barthola hraje Milan Němec. V masce osmdesátiletého starce je takřka k nepoznání. Jeho výkon je doslova brilantní a obdivuhodný – čistá mluva, gesta očí i těla, zaujetí i náročné pohybové etudy.

Divák, který se na Lazebníka k „Městským“ vypraví, by měl usedat v hledišti bez velkého očekávání a těšení se na klasickou komedii. Naopak, měl by být otevřený nenáročným dialogům, humorným scénkám a brilantním výkonům všech představitelů – potom bude moci odcházet rozesmátý, uvolněný a spokojený.

Lazebník sevillský baví i po 250 letech

Opět je tu veselohra. Pořádná, poctivá, přímo útočící na city a bránici. Na jeviště Činoherní scény Městského divadla Brno (MDB) vbíhá jen chvilku po začátku pestře oblečený Figaro, jenž je Lazebníkem sevillským. Zpívá a oslovuje vysokou postavu v dlouhém hnědém kabátu a s kloboukem se sklopenou střechou. Divák rychle ví, že je to hrabě Almaviva toužící po Rosině. A pak začne koncert jediné herečky a čtyř herců stěžejních rolí. Dalších šest herců tento rej příjemně doplňuje.

(…) Michal Isteník přivádí na jeviště Figara, oblíbenou postavu chytrého i vychytralého člověka, typově známého třeba z Goldoniho Sluhy dvou pánů či z Molièrova Lakomce. Ostatně v Lakomci, rovněž na prknech MDB, hraje Isteník také právě Harpagonova kuchaře a kočího, typově podobného Mistra Jakuba. Figaro je výmluvný, pohotový, vtipný, nic pro něj není problém. V rozhovoru z programové brožury Isteník přirovnává Figara k francouzsko-španělskému Švejkovi.

Autorka kostýmů Andrea Kučerová zvolila pro tuto postavu sice výraznější, ale nikterak vyzývavou kombinaci hnědých barev. Není to šašek, je to obyčejný rozumný člověk nápadný svojí výřečností. Ocenění zaslouží kostymérka za všechny ostatní postavy.

Režisér Stanislav Moša měl šťastnou ruku při výběru představitelů i dalších rolí. Rosina v podání Svetlany Janotové prochází celým dějem ve slušivých blankytně modrých šatech. Perfektně se vžívá do mladé schovanky, chytře odvracející opakované ataky směšného starce Barthola. Musí také chvíli zpívat jako neškolená zpěvačka, což je pro skutečnou zpěvačku náročnější. Nejnápadnější postavou, také díky autorovi, je zmíněný poručník Bartholo, jehož  na jeviště přivádí již ve třetí scéně rozený komik Milan Němec. Poklona opět kostýmu a také vlásenkářkám za paruku vypadající lépe než skutečné vlasy. Maskérům za úpravu obličeje. A samotnému protagonistovi za procítěné podání tohoto partu. Nádherně odporný dědek vyplazující jazyk v blízkosti schovanky, jeho skřehotavý hlas, stařecké pohyby, třes, komický text, jeho ponížení na konci; vše, co má být v dobré komedii dell´arte. Zmíněným hrabětem Almavivou je urostlý a také oblíbený Aleš Slanina. Postava mu sedne, užívá si scénu, kdy přijde přiopilý v jízdní uniformě. Alanu Novotnému se vydařila postava Dona Bazilia. Dobře zvládá předepsanou a samozřejmě komickou vadu řeči. Vrcholem je scéna, když Rosinu učí zpěvu. Lahůdka pro diváky, ovšem i radost pro samotné divadelníky, soudě podle toho, jak hovořili o zkouškách i podle rozhovorů v programové brožuře. Režisér i herci se netajili, že diváky budou obohacovat o improvizace. Na druhé premiéře, kterou jsem navštívil, se to dařilo. Divák se bavil, hra nijak nezestárla.

Skladatel Mirko Vuksanović nenásilně prokládá některé scény flamencem, jen občas uvede několik taktů orchestrální hudby. Výtvarník Jaroslav Milfajt volil tentokrát klasické pojetí. Domek s verandou je skutečný, zasazený v půvabném městě Sevilla, (dnes má téměř 687 500 obyvatel). Většina dialogů se odehrává v Bartolově domě s dobovými rekvizitami. Výrazným prvkem, který viděli nejlépe diváci z balkonu, je podlaha vytvořená z modrých, šedých a světle hnědých trojúhelníků vytvářejících šestiúhelníky. Hraje se v novém překladu Zuzany Čtveráčkové. Někteří diváci diskutující na sociálních sítích navrhují mírné zkrácení textu. Lze s nimi souhlasit, celkově však je inscenace vydařená, bude patřit k divácky nejúspěšnějším.

V programové brožuře je mj. velmi zajímavá stať – životopis Pierre-Augustina Caron de Beaumarchais.

Lazebník všem brnká na struny. Jen, ať si dědek pukne vzteky

Mrštný jazyk. Mazané fígle. Šibalský plán. Městské divadlo Brno se premiérou činohry Lazebník sevillský otřásalo 1. a 2. listopadu komediálním zemětřesením. Geologové svými přístroji v brněnské metropoli jistě naměřili režiséru Stanislavu Mošovi rekordní míru otřesů způsobenou tektonickým pohybem bránic řehtajících se diváků. V improvizačním epicentru všeho stojí mazaný Figaro Michala Isteníka.

(…) Lazebník sevillský v Městském divadle Brno rozpoutává divokou jízdu intrik, převleků a šibalského humoru. Vtáhne vás do chaosu, kde se bavíte, i když občas nechápete, co se právě děje. Je to přesně ten typ komedie, co vás nenechá v klidu, ať už se nahlas smějete, nebo vám jen občas pocukávají koutky úst. Každopádně odcházíte s pocitem, že jste právě byli svědky něčeho roztomile nespoutaného. 

Zobrazit další fotografie