My Fair Lady (ze Zelňáku)

To je všeobecně známý fakt. Původní komedie s ironickým podtitulem „romantická hra o pěti dějstvích“ z pera rodem irského, nicméně po Shakespearovi nejdůležitějšího anglického dramatika, byla napsána roku 1912 a až o dva roky později, když už předtím se objevila na jevištích ve Vídni, v Berlíně i v Praze, byla inscenována v Londýně, kde se její děj odehrává. Hra zde způsobila rozruch na jevišti dosud neslýchaným šťavnatým zaklením „bloody arse“ („zasraná prdel“, v českém překladu Oty Ornesta „shnilá prdel“). V brněnské verzi, která vstoupila do dějin českého divadla s přívlastkem „ze Zelňáku“ v roce 1999, zaznělo nezapomenutelné zvolání: „Hébni tó svó shniló řiťó!“, a to hned 340krát! Nejprve na Činoherní scéně a následně i na Biskupském dvoře.

Režisér a autor úpravy Stanislav Moša příběh přenesl do brněnského prostředí, kde namísto londýnského nářečí cockney použil brněnský hantec a v roce 2022 se rozhodl k tomuto titulu vrátit znovu a nově. Děj dvojí pohádky, v níž se jednak z neomalené špinavé holky stane opravdová dáma a v níž také tato výjimečná dívka dokáže obměkčit ztvrdlé sarkastické srdce nerudnému sebestřednému profesorovi, zůstává stejný. Přesto obnovené nastudování tohoto známého titulu přináší změny nejen v novém obsazení, ale také v časovém zasazení do počátku 20. století. Diváci si tak užívají přehlídku působivých dobových kostýmů Andrey Kučerové ve velkolepé scéně Jaroslava Milfajta, která tentokrát přivádí Lízu Ďulínkovou, profesora Hradského a plukovníka Špičku do Brna roku 1912. To vše v novém hudebním nastudování Karla Cóna a Tonyho Marka s patnáctičlenným orchestrem.