Sněhurka a sedm trpaslíků

Sněhurka a sedm trpaslíků

  • Žánr Činohra
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra6. prosinec 2008
  • Délka představení2:20 hod.
  • Počet repríz85
  • Cena 430 - 480 Kč

bláznivá hudební pohádka pro celou rodinu

Příběh, který znají snad všichni – po smrti laskavé královny matky si přivádí hodný Král domů zlou Macechu, která nedokáže snést krásu své nevlastní dcery. A když zemře i Král, je jí mladá Sněhurka vydána zcela na milost a nemilost. Před smrtí ji zachrání jen útěk do hlubin temného lesa. Na konci této strastiplné pouti však stojí jejímu štěstí útulný domeček se sedmi postýlkami – jedna pro Prófu, jedna pro Kejchala, jedna pro Dřímala, jedna pro Rejpala, jedna pro Stydlína, jedna pro Štístka a jedna pro Šmudlu. Jen péče ženské ruky tu jaksi chybí a postýlky jsou poněkud malé. Ovšem Macecha se dozví, že Sněhurce se podařilo uniknout jejím spádům a rozhodne se ji zbavit sama...

Na pozadí známé pohádky bratří Grimmů, jemně inspirováni proslulou animovanou verzí Walta Disneyho, tvoří hudební skladatel Karel Cón a libretisté Stanislav Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán svou osobitou stavbu, plnou horrorového napětí, ztřeštěného humoru i pohádkové laskavosti. Vše samozřejmě kořeněno půvabnými, chytlavými písničkami. Sněhurka a 7 trpaslíků má všechny předpoklady být příjemným představením, nabízejícím dostatek radosti i potěšení dětem i dospělým. Zkrátka milou zábavou pro celou rodinu.

Režie

  • Stano Slovák

Asistent režie

Libreto

Dramaturg

Hudba

Hudební nastudování

Sbormistr

Choreografie

  • Hana Kratochvilová - Josefiová

Aranžmá sborových partů

Sněhurka z MdB pokřtila své povedené CD

Ondřej Doubrava 22. prosinec 2009 zdroj musical.cz

Vánoční čas je již tradičně časem pohádek. Není proto divu, že právě 26. prosince 2009 se Městské divadlo Brno rozhodlo pokřtít dlouho žádané a očekávané CD svého, v této době největšího hitu původní (a navíc zcela domácí) autorské tvorby – bláznivé hudební pohádky Karla Cóna, Stano Slováka, Jana Šotkovského a Petra Štěpána „Sněhurka a sedm trpaslíků“, vydané po úspěšném roce uvádění.


Křest uvedl její režisér a spoluautor Stano Slovák. Dlouho na jevišti sám nezůstal, pozval totiž osoby pro křest naprosto nezbytné – kmotry, těmi se stali další tvůrce libreta Petr Štěpán a herečka Lucie Zedníčková, která publiku sdělila například, jak moc si „Sněhurku“ oblíbila její dcerka Amálka, poděkovala Karlu Cónovi za krásnou hudbu a všem třem libretistům za nadhled a nadsázku, díky níž se u pohádkového příběhu baví jak děti, tak dospělí. A přání pro CD? Přece, aby všem udělalo radost.


Na přípitek se připojil již zmiňovaný autor hudby Karel Cón (ten představení i dirigoval) a Sněhurka Svetlana Slováková. Společně pak všichni vylosovali pět diváků, co si nové cédéčko hned odnesli domů.


A poté už se rozjel kolotoč rozverných melodií, vtípků a stálí diváci určitě byli zvědaví, v čem bude slavnostní repríza jiná, ostatně improvizace jsou povoleny. My jsme neváhali a dovolili jsme si s laskavým svolením MdB během představení natočit krátký sestřih těch nejlepších momentů. Zároveň slouží jako důkaz skvělé atmosféry na jevišti i v hledišti. Ať se vám líbí.     

Sněhurka a 7 trpaslíků v rytmu kankánu a reggae

Lucie Hřebíčková 9. květen 2009 zdroj rozrazil-online.cz

Bláznivá hudební pohádka pro celou rodinu – tak zní podtitul dalšího původního muzikálu, který na své Hudební scéně uvedlo v premiéře 6. 
prosince 2008 Městské divadlo Brno (MdB). Skladatel Karel Cón a libretisté Stano Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán spojili původní pohádku bratří Grimmů s disneyovskou poetikou, přidali notnou dávku vlastní fantazie a vytvořili dílko s všeříkajícím názvem – Sněhurka a 7 trpaslíků.
Grimmové, Disney, Slovák, Šotkovský, Štěpán
 Jakkoliv tvůrci lákají do divadla všechny generace, nutno podotknout (a vyzdvihnout), že mysleli především na nejmenší. Takřka hrůzostrašný grimmovský příběh o krásné Sněhurce a zlé maceše oprostili od všech drastických scén, opatřili ho disneyovskou líbivostí, mnoha vlastními vtipnými nápady a zahalili ho do jednoduchého inscenačního tvaru. Na rozdíl od původní pohádky se tak děti nemusejí obávat následných nočních můr, neboť opovrženíhodná macecha v podobě muže v ženských šatech nenažene strach ani nejbojácnějšímu zástupci nejmladší generace. Autoři se nezalekli ani nejzásadnějšího inscenačního problému – jak ukázat na jevišti trpaslíky. Jednoduše. V MdB je prostě nechali vyrůst. A tak si Sněhurku nehýčká sedm roztomilých malých mužíčků, ale pořádní (i když taky roztomilí) chlapi, totiž nejvyšší herci ansámblu. A jak tuto neobvyklou proměnu vysvětlit dětskému divákovi? 
Opět jednoduše. Kořenem všeho zla je macecha, proč jí tedy nepřipsat na vrub i trpaslíky? Ti jsou do své přerostlé podoby zakleti za to, že byli v království populárnější než ona. Neotřelý, originální a hlavně funkční nápad. Publikum však o své malé mužíčky přece jen nepřijde. Macecha je potrestána, kletba pominula. A tak všech sedm dlouhánů skryje svou dolní polovinu do orchestřiště a přes jeho okraj přehodí jakési nohy náhradní, které v symbióze s ostatním tělem vytvářejí dojem „skutečných“ trpaslíků.
Radikální změny se dočkala i postava myslivce. Ten u Grimmů vystupuje pouze ve scéně, kde má zabít Sněhurku, v MdB však dostal prostor mnohem výraznější. I on je stižen macešinou kletbou, za neuposlechnutí jejího rozkazu je s každým krokem o rok starší. Jeho krutý osud protkává celý příběh, aby nakonec i on došel vysvobození.
V jednoduchosti je síla
Režisér Stano Slovák otevírá pohádkový příběh pomocí jakési realistické předscény, ve které čte tradičně usínající tatínek pohádku o Sněhurce své holčičce. Ta se posléze ve snu ve Sněhurku proměňuje, zatímco z tatínka se stává myslivec. Tento způsob rámování známe například z muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, ve kterém se příběh odehrává v rámci školní akademie, nicméně Slovák se této linie nedrží příliš důsledně. Lépe řečeno – nedrží se jí vůbec. Úvodní scéna tak zůstává zcela osamocena, její motiv se již nadále neobjevuje, což vyvolává otázku po jejím smyslu. Nicméně, odhlédneme-li od tohoto nedostatku, jde o zdařilý vstup do celé inscenace, který se sice dospělým může zdát otřepaný, ovšem děti se smíchem reagují na usínajícího tatínka, který v limbu promění Sněhurku na Karkulku, aby nakonec usnul v dceřině postýlce. Charakter této scény navíc předznamenává, jakým směrem se bude inscenace ubírat.
Tímto směrem je nejen komediální ráz, ale především jednoduchost, která se týká jak samotného inscenačního tvaru, tak i hudby a textu. 
Vše je přizpůsobeno dětskému divákovi, který ještě nedokáže chápat složitější souvislosti. Text i jednotlivé gagy tak pro dospělého mohou působit leckdy naivně a prostě, nicméně plně odpovídají oné převažující části publika, tedy dětem. Zmiňovanou jednoduchost podporuje i značná stylizovanost, která se projevuje zejména v pohybu jednotlivých postav, především macechy, Sněhurky a trpaslíků, a v intonaci. Právě ta je používána často ve značně vyhraněné formě, která spíše odpovídá mluvě „herců,“ hrajících pro děti ve školách a školkách. Zejména Sněhurka by měla trochu „zcivilnět,“ neboť ani ten nejmenší divák není tak naivní.
Byť se autoři zaměřují hlavně na děti, nutno podotknout, že na své si díky režii i improvizačnímu umění herců přijdou všechny skupiny obecenstva. Zatímco dětský divák se baví především gagy trpaslíků, náctileté zaujme například poznámka Šmudly, že byl zrovna „dole v dole“ (každého jistě napadne jméno odpovídající hudební skupiny), a ty ještě starší pobaví rovněž Šmudla, spící pod jezevčí skálou za trnkovým keřem, zvlášť, když mu jeho druhové vzápětí zhodnotí jeho nechlupaté nohy větou „to máš holý.“ Škoda jen, že tento nejčastější „zdroj“ komiky, tedy trpaslíky, nevede režie důsledněji. Kejchal sice občas kýchne, ale například Rejpal, Dřímal či Stydlín své charakteristické znaky postrádají.

Kankán, reggae, atd.
Výrazným partnerem je režii hudba Karla Cóna. Ten se jako muzikálový tvůrce představuje v MdB vlastně poprvé, byť na svém kontě již podobné počiny má. Cón tvořil zcela v duchu inscenace. Jeho hudba je jednoduchá, melodická, hravá a snadno zapamatovatelná. Mezi typicky 
muzikálové melodie zakomponoval i dobře známé rytmy, takže trpaslíci odcházejí do práce v rytmu reggae nebo popisují rok pomocí kankánu, 
který také umně zatančí. Tato směsice různých stylů a žánrů působí dokonale přirozeně a je příjemným rytmickým i melodickým oživením a osvěžením muzikálového žánru vůbec. Dokonce i onen zmíněný kankán tentokrát nepůsobí lacině, jak jsme jej zvyklí často vídat a slýchat. 
Hudba je tedy velmi barvitou součástí celé inscenace.
V reji lesních plodů
Inscenaci zasadil režisér do scény osvědčených výtvarníků Jaroslava Milfajta a Andrey Kučerové. Představení otevírá takřka disneyovský hrad, který tvoří dvě kulaté věže s mnoha menšími, rovněž kulatými věžičkami. Kreslenému vzoru odpovídá i bílé ladění a fialový kostým macechy. Tady však veškerá inspirace disneyovskou dílnou končí. Mezi věže zakomponoval Milfajt kouzelné zrcadlo, které jakoby bylo složeno ze střepů, jež jsou ovšem důmyslně uspořádány tak, aby vytvořily pohybující se oči a ústa. Zrcadlo tak nejenže mluví, respektive zpívá, ale je celkově velmi živoucí složkou scénografie. Tou je i dřevěná chaloupka trpaslíků, která se dá, podobně jako domeček pro panenky, otevřít. Z venkovního prostoru se tak rázem dostaneme dovnitř, mezi miniaturní postele a židličky.
Jednoznačně nejlepším počinem jsou ovšem kostýmy personifikovaných lesních plodů, taktéž z Milfajtovy dílny, které díky realistickému, ovšem značně naddimenzovanému provedení symbolizují jak samotný les, tak jeho tajemství. Každá s postav má na hlavě konkrétní plod - žalud, kaštan či muchomůrku - zbytek těla pokrývají listy. Vše v odpovídajícím poměru i barvách.
Spektrum kostýmů pak doplňuje Andrea Kučerová návrhy pro ostatní postavy. Ty odpovídají víceméně charakteru dané postavy. Macecha má tradičně tmavě fialové šaty, symbol zla, Sněhurka jednoduché šatky s červenou stuhou v pase i ve vlasech a nejnápaditější kostým oblékají trpaslíci, kterým je všechno oblečení záměrně malé (neboť vyrostli pouze oni). Pestrou škálu krátkých kalhot, blůz a šlí doplňují malé barevné čepičky, usazené v bláznivě rozcuchaných parukách.
Když ženu hraje muž
Hudba i kostýmy vytvářejí pevnou půdu pro hereckou akci. Mezi svými kolegy jednoznačně vyniká Jan Apolenář coby zlá macecha (alternuje s 
Milanem Němcem). Apolenář se skvěle vyrovnal se svou situací muže v ženské roli a našel pro tuto situaci odpovídající polohu. Nepřehání 
gesta, nesnaží se zveličovat rádoby ženské pohyby. V ženských šatech se pohybuje takřka přirozeně, pomáhá si výraznou mimikou a důkladnou intonací. Právě dva poslední jmenované prvky jeho projevu jsou zdrojem mnoha komických scén, které Apolenář obohacuje ještě vlastními improvizovanými vklady, například, když jako macecha posílá Sněhurku ke včelám s douškou: „A neber si kuklu, včeličky se jí bojí.“
Apolenářově komice, založené na rovnováze mezi realističností a stylizovaností, zdárně sekundují trpaslíci, kteří ovšem vystupují spíše jako jeden muž než jako sedm individuí. Vtip tedy vychází z jejich vzájemné konfrontace a především z vtipnosti textu, který nabízí prostor k hraní si se slovy i s intonací. Výrazněji na sebe upozorňuje Igor Ondříček coby vševědoucí Prófa, který, byť se o to snaží, tentokrát nemůže využít svůj komediální talent, neboť výraznější komika jeho roli přisouzena nebyla. V tomto smyslu vedle něj vyniká zejména Vojtěch Blahuta jako Šmudla, jenž svou roli staví především na výrazné mimice. V dalších rolích trpaslíků se pak objevují Jiří Mach (Rejpal), Jakub Uličník (Kejchal), Lukáš Vlček (Dřímal), Jakub Przebinda (Stydlín) a Michal Matěj (Štístko). Všichni mají též své alternace.
K nejlepším hereckým výkonům patří rovněž tatínek a myslivec Petra Štěpána. Štěpán nejprve uplatňuje komickou polohu jako usínající tatínek, poté se proměňuje v myslivce, stíhaného zlou kletbou. 
Postupně se z něj stává unavený stařec, který v momentě, kdy z posledních sil obejme strom, aby s ním srostl, vyvolává soucit veškerého publika.
Naopak slabším článkem je samotná Sněhurka Radky Coufalové. Této postavě tvůrci odňali naprostou naivitu, Sněhurka se umí řádně ohradit i prohnat své hostitele. Coufalová však příliš spoléhá na svůj „princeznovský“ vzhled, její projev je značně stylizovaný a nejistá intonace odpovídá spíše ochotnické herečce.
Soubor hlavních postav doplňuje zrcadlo, které svým kvalitním zpěvem oživují Marta Prokopová a Petr Šmiřák, a princ Robert Jícha.
Všechny postavy a jejich interprety spojuje neobyčejně kvalitní a intonačně vyvážená pěvecká složka.
Muzikál Sněhurka a 7 trpaslíků nabízí svým divákům novou podobu tradičního námětu, která díky své kvalitní jednoduchosti udrží nejen pozornost dětského diváka, ale potěší i jeho rodiče.
 

Jak se dělá pohádkový muzikál

Michal Novák 16. duben 2009 zdroj I-divadlo.cz

Hledat v pohádce o Sněhurce něco nového bez novátorských kotrmelců se zdá být již nemožné, příběh se dá na divadle více méně úspěšně převyprávět. Taková ambice by však pro Městské divadlo Brno byla příliš skromná. Rovnou se operuje s nelehkým zadáním vytvořit muzikál pro celou rodinu. A možná i to bylo jen odrazovým můstkem pro tvůrce ke kreativní smršti a řadě jedinečných momentů, kvůli kterým si Sněhurku a sedm trpaslíků nenechejte ujít. Látky se „po svém“ chopila generačně spřízněná parta, jmenovitě herec a režisér Stano Slovák, dramaturg Jan Šotkovský a herec Petr Štěpán, kteří společně pracovali jak na libretu, tak veškerých textech k písním, inspirovali se vším, čím se jen dalo inspirovat. Jak prvotními literárními verzemi pohádky, tak disneyovskou již klasikou. Jejich autorská koncepce přitom vychází ze zdánlivě prostého základu – humorného a poněkud ironického nadhledu nad notoricky známým příběhem. Neodpustí si ani hodně černý humor. Tu se dívají z pohledu dítěte a nabízejí mu neodolatelné ztotožnění s pohádkovými hrdiny (o varování před „dárky“ od cizích osob nemluvě), ale zároveň v druhém plánu si užívá i dospělák. Dohromady to dává inteligentní zábavu pro všechny věkové kategorie a nevzpomínám si, kde by podobná diverzifikace fórů či situací tak podtrhla rodinný charakter projektu.
           
Úspěch brněnské Sněhurky vychází z toho, že zůstává klasickou pohádkou, drží se vyprávěcí linky, a přesto je výsostně svá a v mnohém originální. Muzikál strhne publikum také hudbou Karla Cóna. Dala by se charakterizovat jako eklektická, v některých pasážích monumentální, v jiných rozverná, je plná pohody, a dokonce v sobě ukrývá několikero drobných citací ze známých muzikálů, takže se můžete bavit jejich objevovánim. (Lze napovědět, že některé se v MdB dokonce hrají.) Trpasličí kankán (mimochodem pro děti chytlavě otextovaný) je ovšem naplno přiznaný Offenbach. Multižánrovost a „zvuk“ tohoto muzikálu by neznalého diváka možná mohly i splést a vést ho k domněnce, že jde o nějakou „Broadway“ (nikoli pražskou).
           
Podezírám tvůrce, že opsali veškeré poučky z učebnice, jak se má dělat divadlo pro (dnešní) děti. Tedy kdyby taková učebnice existovala. Dětský divák je v mnohém specifickým pozorovatelem či rovnou hodnotitelem a potřebuje jednoznačné definice i při crazy stylu inscenace. Jeho percepce dobra a zla vyžaduje jasné ztotožnění s oběma rovinami pohádkového světa. Nesmí tápat. Reprezentantem zla je pochopitelně Macecha. Když se v celé své sugestivnosti objeví na jevišti a vede první rozmluvu s kouzelným zrcadlem, usadí se v dětské duši strach. Macecha je tak přesvědčivá, že menší dítka v hledišti div se nerozbrečí. Jenže to by trojice libretistů nesměla mít šibalství v krvi, aby nechala strach v dětské duši uhnízdit. Okamžitě hrůzostrašné figuře mocných kouzel přidávají řadu komických znaků, čímž se v dětských očích stane sice nebezpečnou, ale ve své podstatě neškodnou a – srandovní. Každý výstup Macechy je tak očekáván s nadšením a mimo to přece víme, že Sněhurka, sedm trpaslíků a Princ společnými silami zvítězí. Podobný princip práce s dětskou emocí užívá režisér Stano Slovák i ve scéně „Strašidelný les“, s níž se už zcela propadáme do světa fantazie.
           
Přirozený strach z temnoty a zveličených představ rychle přejde ve zjištění, že temný les Sněhurce přece neublíží. Dějová linka pak pokračuje seznámením s trpaslíky, zakletím Myslivce, trojím setkáním naivní Sněhurky s převlečenou Macechou a trojí Sněhurčinou „smrtí“, jejím zachráněním a nakonec spravedlivým potrestáním zla. Trpaslíci ve Slovákově inscenaci jsou očekávatelně nositeli bezelstného a roztomile infantilního humoru. Každý den odcházejí kutat diamanty do dolů, drží se svých půvabných rituálů a určitě svými kousky dělají čest svým jménům. Co je důležité pro vyznění pohádky, táhnou za jeden provaz. Ale ouha, trpaslíci jsou poněkud přerostlí. Do malých šatiček jsou totiž navlečeni ti největší habáni ze souboru MdB. Co se stalo s touto sedmičlennou suitou, trpasličí vůdce Prófa samozřejmě objasní (ano, také jsou zakleti Macechou). Ze strany tvůrců je to úžasný fór, který nespoutanému řádění trpaslíků dá ještě něco navíc.
           
Druhým je originální pojetí právě Macechy. Hraje ji muž. Neboť dle slov režiséra, žena by nikdy nebyla takového zla schopna. Strhující interpretace (Milan Němec) jen potvrdila, jaký to byl prozíravý tah. Nikoli za účelem jakési laciné transvestity show, ale v zájmu gradace komického účinku. Obludně sebevědomý „Macech“ Milana Němce pod dokonalým líčením jakoby v sobě nashromáždil všechny možné esence úlisnosti, vykutálenosti či prostého vzteku, že není tou nejkrásnější osobou v království. Zejména scény, kdy v přestrojení přichází za Sněhurkou, jsou parádní ukázkou herecké kreativity v oboru „záporák“. Němec s přehledem ovládá jeviště třeštěním očí, poskoky a úskoky, sladkými slovy či gesty ukončenými vzteklým vykřičníkem a v nervní křeči div že se do otráveného jablka nezakousne sám, tedy sama. Falešnost postavy před tím obdivuhodně vykreslí v obrazu „Šál“ skákavou modulací zpěvu. Jako kdyby chameleon uměl zpívat a měnil se každým tónem!
           
Scénografie magickou rukou Jaroslava Milfajta a choreografická hravost Hany Kratochvilové-Josefiové společně rozvíjí především fantaskní rovinu pohádkového tématu. Nejprve nás zavedou na typický disneyovský zámek, v němž dvořané se „kroutí“ jak v hodinovém strojku nataženi na klíček. Efektní prolog opustíme a „zoomem“ nahlédneme do té nejtemnější komnaty s kouzelným (a zpívajícím) zrcadlem. Dvojhlas mužského a ženského hlasu, vstupní entrée Macechy a kouzlení se skly a obrazem Sněhurky vytváří další strhující výjev.. Pak už se ani nedivíme, s jakou výtvarnou i pohybovou lehkostí tvůrci nechávají roztančit „lesní plody“ v temném lese. Další „zoom“ divákům už představí prostor před trpasličí chaloupkou i vzápětí uvnitř. Zde je samozřejmě prostor pro dovádění trpaslíků a veselá taneční čísla spolu se Sněhurkou. To ovšem stále není nic proti choreografickému vrcholu večera, tím je závěrečný „deathdance“ Macechy, které trpaslíci nasadili kouzelné střevíce, takové, jež špatného člověka utancují k smrti. Milan Němec předvede tak strhující pohybovou klauniádu (kterou navíc senzačně „samokomentuje“), že je divákům až líto, když na jejím konci zahučí do země.
           
Zdálo by se, že postavě Sněhurky v této inscenaci není dán takový prostor a spíše pozornost strhávají postavy trpaslíků a Macecha. Není tomu tak. Sněhurka dominuje půvabem (zrcadlo zkrátka nelže) a je přece jen klidnějším protipólem crazy dění na jevišti. Svetlana Slováková nejen do sebemenšího detailu naplní představy dětí o podobě takové Sněhurky, ale ukáže jim přesně ty pocity strachu, které dětem nejsou neznámé, i zrádnost důvěřivosti. V chaloupce trpaslíků se u ní samozřejmě probouzí mnohdy až nebezpečná ženská pragmatičnost, čehož si s pobavením jistě všimnou tatínkové.
           
Za zmínku stojí také herecké či pěvecké výkony Rastislava Gajdoše (Myslivec), Aleše Slaniny (Princ) a ze sedmičky přerostlých trpaslíků zejména Ladislava Koláře (Prófa), Dušana Vitázka (Rejpal) nebo Alana Novotného (Šmudla). V Městském divadle Brno z otřepaného syžetu pohádky s prvky hororu vznikla mimořádná podívaná. Není bez zajímavosti, že s přibývajícími reprízami košatí o celou řadu „hlášek“, které mají velkou šanci stát se minimálně v Brně populární. Vše dobře dopadlo, tedy až na fakt, že s dalšími dny trpasličí snídani namísto šikovné Sněhurky opět připravuje Šmudla. Tihle trpaslíci problém jistě vyřeší: počkají si na Karkulku.
           

Sněhurka se líbí dětem i jejich garde

Vladimír Čech 1. únor 2009 zdroj Příloha - Kam

Pohádkový muzikálek inspirovaný stejnojmennou pohádkou bratří Grimmů a jemně esencovaný proslulou animovanou verzí Walta Disneyho je veskrze dítkem z domácí autorské kolébky: hudbu  složil Karel Cón, který tu spolu s Karlem Albrechtem vystupuje v roli dirigenta a hudebního nastudovatele, libreto a texty  písní sepsali Stanislav Slovák, dramaturg Jan Šotkovský a Petr Štěpán. Pro Štěpána a Slováka, který se ujal režie, je tato  textařina libretním debutem. A úspěšným.
I když se to v hledišti hemží samozřejmě dětmi, zkrátka nepřijdou ani jejich garde. Takže trefit se do celé rodiny, oslovit nejrůznější generace a inteligentně je pobavit – to se podařilo. Upřímné ovace a bezprostřední ohlasy v kuloárech ihned po premiéře  to potvrdily výmluvně. To, čím „Sněhurka“ pohladí nejvíc, je její upřímnost, humorný nadhled a vtip. Cón ve své partituře rozhodně neexperimentuje, zůstává spíše středněproudý, jeho melodie a rytmy nepostrádají kýženou lyriku i razantnější  odpich, který je samozřejmě především vlastní trpasličí sedmičce. To už se může přidávat snad i publikum. A tak nakonec ani nepřijde, že nejchytlavější hudební pasáží není žádný Cónův hit, ale dráždivě rajcovní citace populárního offenbachovského kankánu.
Sněhurka a 7 trpaslíků ą la Městské divadlo Brno  zůstává klasickou pohádkou, i když v lecčems tak trochu naruby. Vykládá ji své dcerce ospalý Tatínek, kterého – dříve než jeho holčičku – přemůže spánek. A když zjistíte, že prvního z trpaslíků, Prófu, představuje „lancouch“ Igor Ondříček (alternující Ladislav Kolář také žádným drobečkem není), pak si řeknete, nemáte-li v tom „gigantickém“ vzrůstu trpasličí suity také nějaké to zlé kouzlo Macechy. Když jsou však v závěru chlapáčtí trpaslíci odčarováni a stávají se opět pidimužíčky a vás teď, vážení  čtenáři, nenapadá, jak se toho táž herecká sedma zhostí scénicky, pak to tyto řádky neprozradí. Přišli byste totiž o moment překvapení. A takových je v představení hodně. Mají tu doslova na růžích ustláno, a to díky nápadité scéně Jaroslava Milfajta (navrhl i kostýmy lesních plodů, ostatní kostýmy vznikly podle návrhů Andrey Kučerové). 
O premiéře byli herci doslova nabiti energií a předváděli se se zjevným zápalem. Nejhalasnější ovace právem jako zlá Macecha sklidil Jan Apolenář (alt. Milan Němec), který byl sice dalek podbízivé karikatuře zralé ženy, přesto jeho pojetí nebylo prosto výrazné porcičky humorného nadhledu. Sympatie si získala i Radka Coufalová jako titulní Sněhurka (alt. Svetlana Slováková). A vlastně všichni ostatní...

Sněhurka a sedm trpaslíků

Naděžda Parmová 20. leden 2009 zdroj Zrcadlo Blanenska a Boskovicka

Zrcadlo + Sněhurka. Co mají společného? Správně, patří do pohádky bratří Grimmů. Zrcadlo je kouzelné a Sněhurka je krásná. Kdo z dětí i dospělých by odolal? Právě na této představě postavili svůj „rodinný“ muzikál členové souboru Městského divadla Brno – Stanislav Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán. Stano Slovák se ujal i režie. Humorný a vtipný Jan Šotkovský osvětlil na tiskovce tvůrčí proces na přípravě libreta, probíhající hlavně v noci. Není divu, vždyť Slovák i Štěpán každý večer hrají. Je to muzikál, tedy očekáváme písně a hudbu. Tu dodal Karel Cón jako vždy profesionálně z mnoha žánrů. Třeba odchody trpaslíků za prací do dolů doprovází samba, která v předních řadách zvedla děti ze sedadel a prostě si v uličce zatancovaly. Příběh pohádky je tradičně známý, netradiční v muzikálu je postava zlé královny – alternuje Jan Apolenář a Milan Němec. Proč muži? Macecha musí být tak strašně zlá, že žena tak zlá snad ani být nemůže. Komičnost krásného Apolenáře je zážitek pro dospělé, děti se krčí hrůzou.
 
Problém představovali trpaslíci. Buď vybrat děti, nebo sedm nejmenších členů souboru, či hrát na horizontu. Autoři to prostě obrátili. Trpaslíci byli původně malincí sloužící na královské zahradě, a protože na královnu leccos věděli, začarovala je na velké. Žijí v hlubokém lese, mají své problémy s malými postýlkami, jídlem a úklidem. Sněhurka je jejich spása. Jenže třikrát zlé maceše neodolá, takže nakonec leží v krásné skleněné rakvi a pozdě došlý princ (Robert Jícha) jí krásně zpívá. Všichni trpaslíci ho musí usilovně přemlouvat, aby Sněhurku políbil a pak...
           
Scéna Jaroslava Milfajta vychází z dřevěné dětské stavebnice, krásně barevné a při nasvícení pohádkově působící. Kostýmy Andrey Kučerové odpovídají lehce empíru 19. století.
           
Věřte, že si se svými dětmi užijete. Mladému tvůrčímu týmu přejeme více takových nápadů.
 

Sněhurka, obří trpaslíci a fascinující „macech“

Lenka Suchá 5. leden 2009 zdroj Brněnský deník

Městské divadlo Brno uvádí od prosince na své Hudební scéně původní český muzikál na motivy známé pohádky bratří Grimmů
 

Sáhnout na roky prověřenou klasiku a přetvořit ji v novodobou moderní látku, to pokaždé vyžaduje dost odvahy. Tím spíš, jde-li o notoricky známou pohádku, na které vyrostlo už několik generací dětí. A k tomu ještě musíte mít na paměti, že dětský divák je ten nejkritičtější a svými reakcemi dává nekompromisně najevo, co ho zaujalo a u čeho se naopak nudí.
 

S tím vším si však dokázal poradit čtyřčlenný tým Městského divadla Brno ve složení Karel  Cón (hudba), Stano Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán (libreto), který v prosincové premiéře uvedl na Hudební scéně osobitou verzi pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků. U obou známých herců ze souboru divadla šlo přitom o autorský debut, pro Stana Slováka navíc teprve o druhou profesionální režii.
 

Při úpravě textu do podoby „bláznivé muzikálové pohádky pro celou rodinu“ se kvartet tvůrců inspiroval jak klasikou od bratří Grimmů, tak i proslulou animovanou verzí Walta Disneyho. Základní příběh včetně šťastného konce autoři zachovali, ale navíc ho okořenili pár novinkami.
 

Tou nejzásadnější je obsazení klíčové role Macechy mužem. Tvůrce k tomu údajně vedla úvaha, že „tak zlá a krutá osoba by nemohla být žena“. Riskantní tah jim vyšel z velké části díky výbornému ztvárnění Jana Apolenáře, který tak po Sebastianu von Steinbergovi v Pekle přidává do svého rejstříku rolí další pokřivený charakter.  Po počáteční lehce transvestitní šarži Apolenář postavu bravurně rozehrává. Dovede být sebestředně spokojený, úlisně milý i krutě necitelný. To všechno navíc s neskrývaným zaujetím. A jakoby mimochodem k tomu přidává spolehlivě odzpívané náročné party a po celou dobu i obdivuhodnou jistotu a eleganci při chůzi na podpatcích!
 

Až fascinujícím způsobem ztělesněné zlo tak vlastně v celém příběhu trochu upozaďuje hlavní postavu a jedinou ženskou energii na scéně - Sněhurku. A to i přesto, že její postava v podání Radky Coufalové postupně vykonává všechny činnosti tak, jak je známe z pohádky: uklízí trpaslíkům chaloupku, chystá jim snídaně, usíná a zase ožívá, nachází štěstí v náručí prince...
 

Kontakt s dětským publikem tak nejsnáze navazují trpaslíci Prófa, Kejchal, Dřímal, Rejpal, Stydlín, Štístko a Šmudla, kterým v tom kromě vtipných dialogů pomáhají chytlavé melodie, energií nabité choreografie i nevšední nástupy přes orches-třiště. A po tom, co vám to ve své úvodní písničce sami vysvětlí, nebudete už ani tápat, proč navenek vypadají spíš jako obři. A i když jsou jim teď postýlky trochu malé, atributy trpasličího chování, jako třeba kutání v dolech, jim zůstaly.
 

Po hudební stránce využívá inscenace všech možných žánrů, které rytmem korespondují s dějem (marš, samba, blues, valčík). V jednom místě zaznívá i trpasličí vícehlasný chór ve formě „a capella“.
 

Pohádková snovost a přitom účelnost zdobí scénu vytvořenou Jaroslavem Milfajtem, který nápaditě ztvárnil jak královský zámek s malebnými věžičkami, tak i dřevěnou chaloupku trpaslíků, strašidelný les s oživlými lesními plody a komnatu macechy se zpívajícím kouzelným zrcadlem. K dotvoření vnitřních i venkovních reálií si přitom šikovně pomohl technickými vymoženostmi, které Hudební scéna nabízí (točna, výsuvné jeviště, propadlo).
 

V autorské dílně Městského divadla tak vznikl jednoduše podaný příběh s přívlastky hravý, laskavý, humorný, bláznivý. Pokud si tvůrci na začátku vytyčili za cíl zaujmout malé i velké, povedlo se jim to.
 

Potvrzují to hlavně reakce dětí, které při představení chvílemi nahlas komentují děj nebo si pobrukují písničky. Pokud tedy nebudete v současných mrazivých dnech vědět, jak svoje ratolesti zabavit, vezměte je do divadla. V sedmi se to totiž táhne líp.

Nej(větší) trpaslíky mají v Městském divadle

Jana Svozilová 1. leden 2009 zdroj Kult

Jako čtvrtou inscenaci letošní sezony nasadilo Městské divadlo Brno na repertoár doslova trhák. Začátkem prosince měla premiéru bláznivá muzikálová pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků, která je určena pro celou rodinu.
 

Libreto představení, vycházející ze světoznámé pohádky Jakoba a Wilhelma Grimmů, je dílem trojlístku Stano Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán. První zmiňovaný je pak zároveň režisérem tohoto kusu. Temperamentní, svižná a líbivá hudba pochází z pera Karla Cóna, jenž mnohdy letmo zabrousil do notoricky známých melodií. Za všechny jmenujme „trpasličí“ kankán Jacquese Offenbacha.
Scéna, která dotváří vskutku pohádkovou atmosféru, je spolu s kostýmy lesních plodů dílem dvorního scénografa divadla Jaroslava Milfajta. Ztřeštěné trpaslíky, líbeznou Sněhurku, samolibou Macechu či dvořany do kostýmů oblékla Andrea Kučerová. A svého úkolu se zhostila na výbornou. Scéna, kostýmy či choreografie Hany Kratochvilové do sebe zapadají jako dílky puzzle a dotvářejí pospolu kouzelný pohádkový svět, v němž nechybí notná míra nadsázky a povedených gagů. Nespornou devízou představení je také světelný a zvukový design. Působivý je například zvuk strašidelného lesa nebo spláchnutí Macechy v závěru.
 

Slovákova Sněhurka je plná překvapení. Jedním z nich je například skutečnost, že do rolí trpaslíků byli obsazeni jedni z nejvyšších členů muzikálového ansáblu divadla. Tato skutečnost je v příběhu elegantně objasněna. Zlá Macecha oblíbené trpaslíčky zaklela, a tím pádem se z nich stali ti největší trpaslíci na celém světě. Oproti Igoru Ondříčkovi, Dušanu Vítázkovi, Jánu Jackuliakovi, Lukáši Vlčkovi či Michalu Matějovi působí Radka Coufalová (v alternaci Svetlana Slováková) coby Sněhurka skutečně drobounkým a éterickým dojmem. Dalším režisérovým „fórem“ je obsazení úlohy Macechy. Naprosto bravurním způsobem tento poměrně náročný part ztvárňují Jan Apolenář či Milan Němec. U dospělého publika je to právě Macecha, která sklízí největší ovace. U dětí naopak jednoznačně vítězí známá sedmička.
 

Sněhurka a sedm trpaslíků je divadelním dárkem pro diváky všech věkových kategorií. Přejme tedy nejnovějšímu přírůstku divadla, ať se dlouho drží na repertoáru. Zaslouží si to.

Originální rodinná podívaná s trochu popleteným názvem...

Pavel Košatka 17. prosinec 2008 zdroj Musical cz

... Proč popleteným názvem? Dle mého názoru by se tato muzikálová pohádková komedie měla jmenovat „Macecha a sedm trpaslíků“. Jak již poznamenal Ondra ve svém zhodnocení „Sněhy“ (takto se přezdívá Sněhurce nejen přímo na jevišti, ale i mezi fanoušky MDB), autoři z hlavní postavy Sněhurky udělali postavu téměř vedlejší. Na jednu stranu je škoda, že se plně nevyužil potenciál Radky Coufalové, ale na stranu druhou by se musel ukrást prostor dokonalému Janu Apolenářovi v roli macechy, a to by zase byla veliká škoda.
 
Na první pohled je nápad na mužského představitele kruté královny poněkud šílený, ale na jevišti při plném využití hereckých a pěveckých kvalit Jana Apolenáře, není pochyb, že to nebyl špatný tah. Naopak to plně přispívá ke komediálnosti celého díla, i kruté macešiny výkřiky vyznívají spíše komediálně, zvláště když jsou doplněny ladnými tanečními kreacemi. „Macešák“ si po právu pro sebe uzmul velkou část představení a sklidil za to největší závěrečný potlesk a i přes zápornost postavy si získal většinu dětských diváků.
 
Právě pro děti je tento muzikál určený - přispívá tomu líbivá rozmanitá hudba (která je plná odkazů a bystrý posluchač v ní najde úryvky například z Jesus Christ Superstar nebo Fantoma Opery, uslyšíme ale také kankán), roztomilá scénografie, pohádkové kostýmy a především všech sedm trpaslíků. Ti jsou hraví, vtipní, rozverní... zkrátka zcela ideální stvoření pro děti. A když všech sedm trpaslíků doslova „vlítne“ do hlediště a dětičky si mohou podat ručičku se svými hrdiny, je to pro ně rozhodně veliký zážitek. Bavit se budou samozřejmě také dospělí a příznivci hudebního divadla.
 
Potěšen jsem byl také pěveckými výkony, Jana Apolenáře jsem již zmiňoval, dále bych vyzdvihl dvojhlas kouzelného zrcadla - Martu Prokopovou a Petra Šmiřáka. Tradičně skvělý výkon podal i Robert Jícha (princ) a zahanbit se rozhodně nenechal ani Rastislav Gajdoš (myslivec). Trpaslíci neměli pro sólové výstupy žádný prostor, drtivou většinu partů tedy zpívali dohromady. A dobře! Z jejich party lze vyzdvihnout herecký výkon Šmudly Alana Novotného.
 
Celkový dojem? Skvělý! Ač nemám příliš rád rodinné muzikály, bavil jsem se, stejně jako celý zaplněný sál Hudební scény Městského divadla Brno. Sněhurka se nemá opravdu za co stydět a vytýkat se dají pouze drobnosti. Pokud bydlíte blízko Brna a máte děti, rozhodně neváhejte a jděte na nejbližší představení. A pokud máte rádi kvalitní a originální hudební divadlo, rozhodně byste si Sněhurku neměli nechat ujít, odcházet zklamaní rozhodně nebudete!
 

„Sněhurka a sedm trpaslíků“ - okouzlující pohádka s velkou dávkou nadsázky!

Ondřej Doubrava 17. prosinec 2008 zdroj Musical.cz

Jedním z úkolů muzikálových serverů je uveřejňovat čerstvé recenze, nebo jak někdo říká kritiky... Ovšem někdy to má takový „kritik“ těžké, protože se někdy může do předváděného díla natolik zamilovat, že mu odpustí všechny jeho malé chybičky a prostě se dvě hodinky nespoutaně baví. Těžko říci, jak u recenzentů denního tisku, ale snad se dá říct, že právě to je případ nové, poměrně nečekané, pohádkové bomby pro celou rodinu, muzikálu „Sněhurka a sedm trpaslíků“ v režii Stano Slováka v Městském divadle Brno!
(Viděno na veřejné generálce a premiéře 5. a 6. prosince, bohužel obsazení bylo až na jednu malinkou výjimku zcela totožné)
Pohádkové příběhy se samozřejmě dají adaptovat všelijak, v muzikálu se však nejčastěji vezme chronicky známá příběhová linka a dopíše se několik chytlavých a snadno zapamatovatelných melodií. To vše“ Sněhurka“ obsahuje, přesto na to tentokrát autoři, což jsou hudební skladatel Karel Cón a hned tři scenáristé Stano Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán, šli trochu od lesa a vlastně tak kritikům trochu ubrali vítr z plachet. Vzali sice základní linku a charaktery, ale obalili ji kvantem nadsázky, kilogramy mnoha vtipných situací, které jsou vkusně opepřeny i humorem poněkud černějším, osladili ji tunami nápadů, několika původními dějovými zvraty (Macecha dostala do vínku tentokrát hodně mocná kouzla), a tak vám vlastně ani nemůžeme více přiblížit děj, (ale věříme, že nás čtou vzdělaní lidé a základní motivy už sami dobře znáte) jakýkoliv prozrazený moment mírně snižuje zážitek z představení, a pokud by lavina prozrazování spustila naplno, asi by se jen těžko zastavovala.
Dobrých nápadů je v inscenaci skutečně přehršel (ne-li dokonce dvě až tři) a podílí se na nich celý tým, tedy nejen autor hudby (o níž si povíme ještě trochu níže), režisér + scenáristé, ale zcela jistě i třeba scénograf Jaroslav Milfajt. Scéna ke „Sněhurce“ je totiž naprosto magická, ze začátku se ocitnete v prostředí, co jako by z oka vypadlo výtvarnému stylu z prvních filmů Walta Disneyho, následně budete žasnout z pojetí královnina zrcadla (to zpívá dokonce dvojhlasně) a až se před vámi poprvé objeví chaloupka trpaslíků v jinak strašidelném lese, vše je nasnadě, je to naprosto nádherná pohádka, vhodná skutečně pro všechny, od těch nejmenších (odhadem od tří let), až po dědečky s babičkami. Podařil se i ten husarský kousek, že by se všichni měli bavit rovnoměrně, jednotlivé obrazy jsou po této stránce brilantně vyvážené.
Jan Apolenář zkrátka boduje a do už tak bohatého výčtu svých nezapomenutelných rolí výrazně zapisuje další. Jeho Macecha není lacinou napodobeninou transvestitů, ba naopak, je charismatickou ženou, v tom pravém slova smyslu, správně sebevědomou ŽENOU, akorát že se jí moc nedaří. Ale je zde logická souvislost, jakmile takovouto ženu hraje muž, navíc zpěvák, jehož hlas opravdu sahá od basu až po tenor, vyvolává to samozřejmě zejména (nejen) u dětí jak nekonečné salvy smíchu, tak i trochu toho strachu, namíchané tak akorát v poměru 80:20 ve prospěch smíchu. Navíc ho na konci představení nově uvidíte i v taneční rovině a kdo jeho kariéru sleduje bedlivěji, ví, že v této důležité muzikálové složce zatím velkou příležitost nedostal. Lze ale říci, že jeho nová role mu toto „manko“ bohatě vynahrazuje. A že je na co se koukat.
Účinkující v trpasličích rolích se zřejmě rozhodli, že nebudou nikoho zastiňovat a raději vytvoří vynikající tým, ač by si mohl vůdčí úlohu nárokovat například Prófa Igora Ondříčka, Šmudla Vojtěcha Blahuty, podobné ambice  by mohl mít i Dušan Vitázek jako Rejpal. Táhnutí za jeden provaz je ale na výbornou. Mužíci (pardon, vlastně muži) nejen půvabně hláškují, ale díky invenční choreografii Hany Kratochvilové-Josefiové se mohou i náležitě vyřádit! Pro správné zhodnocení jejich  výkonu se hodí upravit si jednu citaci ze hry: „chlapi, bravo!!!“
Ani ostatní postavy nejsou k zahození, například Petr Štěpán coby Myslivec a na úplném začátku také Tatínek využívá své chvilky naplno, i když je zrovna jeho role nejvážnější z celého díla a navíc mu jeho smutné blues o relativnosti roků/kroků nesmírně sluší. Robert Jícha je zase naprosto dokonalým princem, jak naivním, tak odvážným i se smyslem pro spravedlnost. Je vidět, že každého jednotlivce v tomto kuse pobyt na jevišti baví a plnou měrou se to přenáší do hlediště.
Hudbu Karla Cóna (autor hudby například k roztomilé pohádce „Princezna se zlatým lukem“) lze jednoduše charakterizovat jako multižánrovou, od půvabné ukolébavky, přes blues a sambu, od skladby inspirované muzikálem „Na skle malované“ až k rocku a to vše až neskutečně přirozeným a automaticky přijímaným způsobem.
Je třeba v souvislosti s hudební stránkou zmínit ještě jednu věc. Ač se to nezdá, do Česka zřejmě nastupuje nový trend v oblasti žánru. Můžeme ho nazvat třeba muzikálem „citačním“. Vysvětlení: v díle je skryta další úroveň humoru, spočívající v  tom, že ne všechny citace ocení běžný divák, ale odborník si „pošmákne“, „Švejk“ se v podstatě spolehl na citace lidových písní a státních hymen. Jak s citacemi pracuje „Sněhurka“? Možná úplně nejlépe ze všech uvedených příkladů. Divákovi totiž naservíruje rovnou ta nejslavnější díla jako „Jesus Christ Superstar“ (ovšem nepočítejte se slavnými fanfárami) a „Fantom Opery“ (tady se na nejslavnější motiv spolehněte), ovšem dělá to tak, že jsou tam vloženy jakoby „mimoděk“ a zkrátka najednou zazní. Myslelo se i na milovníky operety: Prakticky v plném rozsahu zazní kankán z „Orfea v podsvětí“ a je chytlavě otextován! Tvůrci panu Offenbachovi poděkovali i v programu, přeci jen, chytlavější melodii ve světě partitur asi naleznete jen těžko.
Logicky má „Sněhurka“ i pár nedostatků, ale jelikož je všechny dokáže díky nasazení souboru téměř dokonale skrýt, skoro si jich ani nevšimnete. Vždyť co je na tom, že rýmy písní jsou trochu jednodušší (aspoň dětem budou připadat srozumitelné a velmi snadno zapamatovatelné, je možné, že napodruhé si zapamatujete melodie skoro celého díla), a scény Sněhurky v chaloupce s Macechou a jejími zákeřnými dary se opakují v prakticky nezměněné podobě třikrát za sebou, ale nijak zvlášť to díky osobním vkladům herců nevadí, navíc asi největší hit díla - píseň „Kačaba“ si po tolikerém opakování jistě rádi odnesete v hlavách domů.
Vy ostatní mi snad odpustíte, že tento článek není vlastně ani trochu kritikou, ba naopak jednou velkou pochvalou, ač ta vlastně od na první poslech negativně znějící kolegyně není zatím oficiálním literárním žánrem. Nevadí, „Sněhurka“ si pochválit zaslouží a to plnou měrou. Atmosféra na premiéře (i na veřejné generálce) totiž byla naprosto bezprostřední, zkrátka vskutku pohádková, což značí, že představení mělo ten správný účinek. A o to přece jde především. Doufejme, že „Sněhurku“ si s dětmi užili i novináři a náležitě ji ocení, je totiž v rámci typu show „pro celou rodinu“ značně průlomová.

Sněhurka je od sněhu, tak patří k Vánocům

Jiří P. Kříž 12. prosinec 2008 zdroj Právo

Malé i velké diváky nadchnou dobráci, pracanti, i když oběti životního prostředí čili trpaslíci
Bláznivou muzikálovou pohádku pro celou rodinu políčili na milovníky žánru Karel Cón, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán.
Kde jinde než na Hudební scéně brněnského Městského divadla, jehož kompanie natruc všem ošklíbačům a pařezům závistivým ztekla vídeňské hradby s Lloyd-Webberovým a Riceho Josefovým pestrobarevným kouzelným pláštěm.
 Ten už se v Brně hraje pro malé i velké diváky několik sezon. A protože zrovna končí Zahrada divů, nadělilo MdB dětem k letošním Vánocům Sněhurku a sedm trpaslíků. Slovák je učedníkem zdatným. Po poněkud zbytečně broadwayském Na skle malovaném o Jánošíkovi jeho nová práce míří k úsměvné dokonalosti.
Královna má chlupy
Cón se nebojí citovat hudbu z filmové předlohy Walta Disneye z roku 1937, tedy z časů, kdy v jeho studiu vznikaly ještě skutečné pohádky. Když třeba zazní nenahraditelný pochod trpaslíků Haj hou, haj hou, okřikne zpěváky hned jeden z nich: Netahej mi sem ty starý fláky!
O čem je Sněhurka, to vysvětlovat měl bych asi jenom největším pitomcům, a ti do divadla stejně nechodí.
Ta brněnská je kouzelná! Krásná, spanilá, až do vysvobození Princem (Robert Jícha nebo Aleš Slanina) určitě taky poctivá. Podobných narážek objeví dospěláci pro sebe v inscenaci dost... Nenašli byste v tuto chvíli na celém světě Sněhurku věrohodnější než Radku Coufalovou. No, možná ještě tak Svetlanu Slovákovou, ta ale na premiéře nehrála. A jenom zrcadlo Macechy, ne kritik, může určit, kdo je nejkrásnější.
Mimochodem - Královna-Macecha - to je výkon. Nevím, jak Milan Němec, ale Jan Apolenář ji hrál naprosto věrohodně. Dlouho jsem považoval Macechu za ženskou.
Vedle mne ale seděly dva lakmusové papírky, dvojčata-prvňačky Šárka a Klárka. Ty ani Apolenář nezblbnul.
„Ona má na prsách chlupy,“ neušlo jim v dekoltu rudých šatů čarodějnice. Že by nedejbože budoucí kritičky?!
Dvojčata vydržela
Chvála samostatná: Trpaslíci! Pravda, trochu přerostlí. Královnina kletba žití v našem ekosystému, praví se v proudu dialogů. Na premiéře Ondříček, Vitázek, Jackuliak, Vlček, Przebinda, Matěj, Blahuta.
Tedy vesměs chlapské hvězdy tohoto divadelního souboru. Humor pohádky je postaven na jejich trdlování, kutání, na jejich bezelstnosti a dobrotě...
Takže se nedivme, že nakonec kletba pomine. To na rozdíl od nás, kteří musíme s Macechem Santa Klausem živořit na jeho modré planetě, i když bychom raději tu starou dobrou zelenou. Trpaslíci se nakonec krásně zmenší do původní velikosti. Jak, na to se jděte kouknout. A s dětmi.
Lakmusové papírky do desíti vydržely, a k tomu i setkání po premiéře. Odmítaly šunku, sýry, špičky, zato snědly všechny na kolečka nakrájené pomeranče. Usnuly až v autě. Hned u Lužánek.
 

Jak to bylo se Sněhurkou

Simona Polcarová 11. prosinec 2008 zdroj Brněnský týdeník

Na klasiku trošku jinak, bratry Grimmovy a osobitý humor vsadili mladí herci v Městském divadle Brno a vznikla půvabná Sněhurka s přerostlými trpaslíky a spoustou chytlavých melodií, včetně vděčného kankánu. Režisér Stano Slovák i jeho kolegové Jan Šotkovský a Petr Štěpán, kteří se podíleli na libretu a textech písní, dobře pochopili, že to nejlepší už bylo napsáno i složeno, a tak netřeba vymýšlet zázraky a neomračovat vznešenými myšlenkami. Zkrátka se chopili osvědčeného originálu, přimísili kapku jemné ironie a nadsázky, přidali sem tam vtípek a publikum pobavili na výbornou. Záměr jim vyšel naprosto skvěle. Zlá královna macecha je díky šťastně zvolenému mužskému obsazení (o part se dělí Jan Apolenář s Milanem Němcem) démonická i komická zároveň, Sněhurka (Radka Coufalová) zůstává roztomile naivní a trpaslíkům to skvěle ladí, i když mají o víc než pár čísel nad průměr. Jejich vzrůst má v představení svou pointu, melodie Karla Cóna se dobře pamatují a texty hezky rýmují, což dětskému divákovi maximálně vyhovuje a dospělého neurazí. Další devizou muzikálové Sněhurky je pak čirá a očividná radost, s níž se soubor do pohádky pustil.

Sněhurka na hudební scéně MdB

Peter Stoličný 8. prosinec 2008 zdroj Opereta-muzikál.cz

Dříve než začnu o čemkoli psát, podívám se na internet do vyhledávače Google, co se o předmětu zájmu již napsalo. Geniální věc, tenhle Google. Nevím, jak jsem bez toho sběru dat mohl předtím žít...
 

A tak jsem zadal heslo: Dětský muzikál. A bylo toho pramálo, co jsem našel. Opravdu velmi málo. Když už se někdo v současnosti muzikálovou tvorbou pro děti zabývá, tak jsou to spíše malé spolky, regionální divadélka, náboženská sdružení a amatérští nadšenci. Je přitom nad slunce jasné, že dnešní malí diváci jsou našimi budoucími dospělými diváky. Že klasická pohádka s humorem, s hudbou a s písničkami je to nejlepší, čím můžeme děti zaujmout, pobavit. Vědí to loutkaři, kteří, naštěstí, zaplňují mezeru v programové pestrosti divadel. Dnes již častěji tzv. alternativním divadlem, než čistým loutkovým představením (maňásky, javajky, marionety) dávají dětem to, co je potřebné. Zábavné hudební divadlo. A velká kamenná divadla? Občas se malým divákům věnují, ale přiznejme, že zdaleka ne s takovou intenzitou, jakou by si děti zasloužily. Vychází to také z ekonomického zázemí divadla. „Velká pohádka“ vyžaduje náročné kostýmy, kulisy a tyto náklady se nezúročí ve vybraném vstupném. Je nutné počítat s tím, že na tzv. rodinná představení přicházejí rodiče s dětmi, a kdyby museli zaplatit za tři čtyři vstupenky jednu dvě tisícovky, tak je to pro většinu rodin neúnosné. To raději půjdou do multikina na Disneyho...
 

Městské divadlo v Brně má tak dobrou pověst, že se nemusí bát „jít i do rodinných představení“. Dokázali to již s první výpravnou féerií, Zahradou divů (známé dvojice tvůrců Moša, Merta). Představení je vždy vyprodáno, rodiče i děti jsou nadšení. Ale teď si v Městském divadle v Brně vybrali ještě odvážnější cestu. Pustili k tvorbě Petra Štěpána (herec), Jana Šotkovského (dramaturg) a Stana Slováka (herec, režisér). V podstatě umělce, stojící na počátku své cesty. Stano Slovák je samozřejmě zkušený muzikálový herec, jedna z nejvýraznějších postav hudební scény, ale jako autor debutuje a po muzikálu Malované na skle je to jeho teprve druhá režie. Stejně se můžeme zmínit o Petru Štěpánovi... Viděli jsme ho jako Nikolu Šuhaje nebo Porthose v Třech mušketýrech, ale jako spoluautor divadelní pohádky je opravdu nováčkem. Dramaturg Šotkovský, jejich generační druh, má za sebou v MdB už kus dramaturgické práce, předtím, ovšem v amatérském Buranteatr Brno, si vyzkoušel i autorství, herectví a režii. A tak opravdu zkušeným tvůrcem je zde jenom Karel Cón, muzikant každým „coulem“. Už v roce 1980 komponoval hudbu k loutkovému muzikálu Čert, Káča a beránkové, následovalo několik dalších, většinou komediálních muzikálů, které se hrály různě po ČR. Nedávno zaujal hudbou k televizní pohádce O princezně se zlatým lukem nebo hudbou k pohádce Kocour v botách, inscenovanou divadelním studiem Dialog v Brně. Cón inklinuje k tvorbě pro děti a docela suverénně se v dětské recepci orientuje.
 

Námětem muzikálové pohádky je známé dílo ze soupisu bratří Grimmů. Ovšem objevilo se v Českých zemích již dříve u Dobrovského, Sněhurku převyprávěla i Božena Němcová, na Slovensku Pavol Dobšinský spolu s A. H. Škultétym. Největší popularitu však dosáhla pohádka v realizaci studia kresleného filmu Walta Disneyho z roku 1937. Šlo o první celovečerní kreslený film. Disney pochopil, že ta správná adresnost je „rodinné představení“. Šlo také o první hudební pohádku, která byla nazvána muzikálem, a byl to také první kreslený film oceněný Oscarem.
 

Je těžké po tomto filmu komponovat hudbu, aniž by v ní nezaznělo očekávané „Ajdou, ajdou, trpaslíci jdou“. Je vůbec velmi těžké po slavném a totálně známém filmovém díle - které má, přece jenom, nekonečné možnosti vyjadřovacích prostředků - uvést na divadelní jeviště totéž a zajímavě. Nutno však dodat, že se to povedlo!
 

Základním klíčem k autorskému a režijnímu přístupu byl humorný pohled, přesněji nadhled. Právě tímto drobným a pracným kouzlem dokázali autoři zaujmout jak děti, tak dospělé. Hezky naturalistické a funkční „pohádkovo“ (scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová) děti těšilo i úměrně strašilo a současně rodiče uvádělo do (pro děti zřejmě nepochopitelného) smíchu. Totiž ta zlá královna, to byl za ženu převlečený muž (Jan Apolenář, alternuje Michal Němec) s gesty transvestity, který si komiku, od chůze až po přeskakující hlas, tak trochu vypůjčil z komedie Někdo to rád horké. Často byla ta zlá královna opravdu k popukání. Stejně nádherní byli infantilní trpaslíci. Aby byli věrohodní, přidali autoři do Grimmovy pohádky kouzlo zlé královny. Ona je ve své vrozené zlobě zvětšila do dospělé podoby. Proto kutají v podzemí v šatičkách a botičkách, do kterých se nevejdou. A hned byl vyřešen problém jejich jevištní velikosti, navíc s hezkým komickým účinkem.
 

O hercích a jejich výkonech se zmiňovat dále nebudu, musel bych každého jmenovitě pochválit. Jak již bývá v tomto divadle zvykem, všichni hrají s obrovským nasazením a věrohodnost (pro děti) i vtipná nadsázka (pro dospělé) jsou zde umně režijně promíchány. („Ruce na peřinu!“ rozkáže Sněhurka ležícím trpaslíkům. A děti netuší, čemu se dospělí chechtají. Vadí to? Vůbec ne. Vždyť smích je nakažlivý).
 Protože šlo o hudební komedii, je nutné zmínit se i o muzice Karla Cóna. Od hudebních nápadů, přes instrumentaci a nastudování nelze jeho inteligentní hudbě nic zásadního vytknout. Jeho blues, stejně jako rock a pop, latinskoamerické rytmy, to vše je moudře a i pro děti srozumitelně skloubeno. Hudba tvoří dobrý základní stavební kámen inscenace. Je jenom škoda, že se některé hezké motivy neopakovaly tak, aby „vlezly pod kůži. Až když si skladatel jako komickou hudební figuru zvolil Offenbachův Kankán, divák si uvědomil, jaký génius ten Offenbach byl. Klobouk dolů před Cónem, že si takovou výraznou konkurenci „pustil do baráku“. Účinek byl totiž ohromný.
 

Cónova písnička trpaslíků byla k americké původině konkurenční. Možná by stálo za to, trochu víc spolupracovat s diváky a písničku si s nimi snad i zazpívat. A takových míst, kde by „spolupráce“ publika nezaškodila, bylo v inscenaci víc. Divadlo pro děti k dialogu přímo nabádá. Cítil to i režisér, když občas „pustil“ trpaslíky do hlediště. 
 

Sněhurka na Hudební scéně Městského divadla v Brně je povedeným a potřebným představením. Když se podíváme na inscenaci jako na celek, bylo to dobré, konzistentní představení, které splní svůj účel: inteligentně bavit děti i dospělé. A pak nebude ani v budoucnosti o divadelního diváka nouze. Přežije konkurenci filmu i TéVé seriálů, protože dobře udělané živé divadlo je věčné.

Sledujte nás na

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací