Evita

Evita

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra28. březen 2009
  • Délka představení2:10 hod.
  • Počet repríz27
  • Derniéra27. červen 2012

muzikál

Po světovém úspěchu muzikálu Jesus Christ Superstar se oba autoři pustili do muzikálového zpracování životního osudu významné osobnosti novodobých dějin, Evy Perón. Evita je manželka diktátora Juana Peróna, první dáma Argentiny v letech 1946 – 1953 a obdivovaná davy. Proti Evě a Perónovi stojí cynický levičák Che (Che Guevara) jako chór o jednom hlasu, jehož extravagantní dramatickou podobu vytvořil režisér světové premiéry v Prince Edward Theatre v Londýně roku 1978 Američan Harold Prince. Tento muzikál úspěšně používá dva hudební styly - soft-rock, příjemně ozvláštněný španělskými prvky a ten mistrně spojuje s dramaticky odlišným moderním hudebním jazykem.

Autor

  • Andrew Lloyd Webber
  • Tim Rice

Režie

Asistent režie

  • Eva Hrbáčková

Překlad

  • Michael Prostějovský

Dramaturg

  • Pavlína Hoggard

Scéna

Korepetice

Choreografie

Asistent choreografie

  • Ivana Kloubková

Juan Domingo Perón

Evina matka

Evina sestra Elisa

Evina sestra Blanca

Evina sestra Erminda, Aristokratka

Evin bratr Juan, Pobočník Renzi, Oficír

Profesionální tanečník, Voják, de Gaul

Dr. Finocchietto, Milenec, Oficír

Oficír

Fotograf, Aristokrat

Jeptiška, Aristokratka

Aristokrat, Milenec

Aristokrat, Fotograf

Papež, Milenec

Generál Franko

Swing company, sestra Evity

Swing

Dětský sbor

Bídníci, Evita a ti druzí

Vít Závodský 21. září 2009 zdroj Týdeník Rozhlas

V nabídce třísouborového Městského divadla Brno lze vystopovat několik vzájemně se doplňujících linií. Tu patrně nejnápadnější a možná obecenstvem nejvyhledávanější představuje systematicky pěstovaný hudební žánr, který se zde výrazně rozvinul po otevření moderní Hudební scény před pěti lety. Soustavně vyvažuje osobité inscenace světově proslulých titulů cizích (například Olivera, Čarodějek z Eastwicku či Fame) s bezesporu přínosnou tvorbou původní (Svět plný andělů, Koločava, Nana, Červený a černý, Balada o lásce aj.). K celostátně oceněným úspěchům činoherního repertoáru (ten dnes ponecháváme stranou) náleží například nastudování her V jámě lvové, Smrt Pavla I. či Tři mušketýři.
           
 
Přivádět na jeviště „kamenného“ divadla renomované zahraniční muzikály, limitované agenturními a producentskými požadavky, není rozhodně snadné. Režírující i píšící ředitel MdB Stanislav Moša je však velmi zdatným manažerem s kontinentálním „rozkročením“ – část ansámblu paralelně absolvuje evropská turné nebo některou inscenaci nejprve uvede mimo republiku. Na rozdíl od mnohých pražských ad hoc sestavených projektů dlouhodobě sází na objevování mladých talentů (některé role mívají až čtyři alternanty), divadelní fakultou JAMU rovněž koncepčně vychovaných k syntetickému scénickému projevu. V druhé polovině uplynulé sezony tu v krátkém odstupu proběhly zdařilé výpravné premiéry dvou osvědčených muzikálů, z nichž každá by si zasloužila podrobnější pozornost.
           
 
Nastudováním díla Les Misérables – Bídníci od dvojice Alain Boublil a Claude-Michel Schönberg ve výtečném překladu Zdeňka Borovce si Moša splnil svůj dlouholetý kumštýřský sen. V monumentální, spíše realistické nežli náznakové scénografii Němce Christopha Weyerse a dobových kostýmech Andrey Kučerové vznikla podle rozsáhlé prózy Victora Huga působivá tříhodinová freska, s přispěním početného orchestru umně propojující soukromé osudy ušlechtilého trestance Jeana Valjeana (Petr Gazdík střídá hostujícího Jana Ježka), policisty Javerta (Igor Ondříček, Petr Štěpán nebo Lukáš Vlček), Cosetty (Radka Coufalová), studenta Maria (Dušan Vitázek) a dalších postav. Na vysoce profesionální interpretační úrovni a s dynamickou gradací uvážlivě dávkuje sociálněkritické, sentimentální i revolučně patetické momenty. Do kýčovité líbivosti naštěstí nesklouzla ani o něco starší Evita slavného tandemu Tim Rice – Andrew Lloyd Webber v přebásnění Michala Prostějovského, byť svým odtažitějším námětem, epickou strukturou i střídmějším provedením zůstala poněkud ve stínu humanistického poselství Bídníků. V páté spolupráci s MdB mohl režisér i výtvarník Pavel Fieber uplatnit své zkušenosti s předlohou z Německa. Celkem chladně se odvíjející příběh vzestupu ctižádostivé Evy Perónové (Radka Coufalová, Hana Holišová) do postavení masami zbožňované první dámy Argentiny našel průběžného glosátora ve fiktivní figuře zvané Che (Ján Jackuliak, Stanislav Slovák, Dušan Vitázek), přispívající k demaskování zákulisí a politických manipulací jihoamerického diktátorského režimu.
 
 

Brněnští muzikáloví inscenátoři mají úspěchy i ve světě

(to) 1. červen 2009 zdroj Haló noviny

Přestože někteří čeští novináři si produkce Městského divadla Brno (MdB) ve srovnání s pražskými (hodnotově ovšem nesrovnatelně horšími! ) muzikálovými scénami obvykle nevšímají, brněnští inscenátoři mají výrazné a netušené úspěchy i ve světě. 
Platí to i současných úspěších MDB s populárním a stále obecně úspěšným muzikálem Evita.
Brněnské Městské divadlo se už po víc než deset let stalo v naší kultuře výrazným a stěžejním fenoménem a mezi skutečnými odborníky (nikoliv mezi hrstkou jen nepřejícných neodborných pisálků, leckdy dokonce nadto s podivnými záměry!) nesporným fenoménem. Od roku 1995 má permanentně vyprodáno, a to i přesto, že v jedné divadelní sezoně dokáže odehrát přes pět set představení. Nevídanému počtu přispívají nemalou měrou zahraniční turné. A právě ve světě má díky svým muzikálům toto brněnské divadlo své fanoušky, ale i příznivce z řad renomovaných skutečných znalců také.
Zatímco v Brně se o prázdninách na scénách MdB nehraje, mnohá evropská města využívají přívalu turistů a organizují velké kulturní festivaly. Na jeden z nich, do lucemburského města Wiltz, se brněnské Městské divadlo pravidelně vrací. Navíc pokaždé s novým, obvykle neuvěřitelně úspěšným titulem - a to by mohla nejedna pražská broadwayská scéna jen závidět! Letos se brněnští umělci na letní přehlídce divadel představili zahraniční verzi muzikálu Evita.
Lucemburský Festival de Wiltz byl založen už v roce 1953 v přírodním amfiteátru s impozantní kulisou lucemburského zámku v pozadí. V průběhu let aréna prošla několika modernizacemi. Jednou z nich bylo například nezbytné zastřešení jeviště v případě deště. Neměnnou zůstává kapacita hlediště, odjakživa tu lze hrát pro bezmála tisíc diváků. Každé léto se tam po několik dní představují jen skutečně nejlepší - divadla, známé orchestry, slavní umělci (ovšem kromě některých proslulých scén pražských). Na program tamního festivalu je vždy zařazována hudba, a to v jakékoli formě: hraje se tam klasika, jazz, opera i muzikál. Akustika patří v tomto amfiteátru k nejkvalitnějším na světě, takže si tam každý fanoušek hudby přijde na své.
Bravo pro Evitu
Taneční muzikál, zpracovávající životní osud významné osobnosti novodobých dějin, někdejší populární první dámy Argentiny v letech 1946 - 1953 Evy Perónové, začal zkoušet renomovaný brněnský režisér Stanislav Moša v září loňského roku - tehdy s herci vybranými konkurzem v Mnichově. Svou premiéru měla tato verze s mezinárodním obsazením, avšak s ryze českým realizačním týmem, loni 18. října v německém Herfordu. Od té doby je - s výjimkou dvou měsíců - stále na cestách. Tleskali jí diváci v Rakousku, Německu, Dánsku i Švédsku. 
V lucemburském Wiltzu brněnský soubor muzikál Evita uváděl ve dnech 24. do 26. července. Všechny reprízy byly již předem vyprodány a publikum vždy odměnilo své herce dlouhotrvajícím aplausem vstoje. 
Městské divadlo Brno je skvělou obchodní značkou. Na našem festivalu hraje již pošesté a nikdy nemělo problém najít své diváky. Režisér Stanislav Moša má neuvěřitelný smysl pro výběr herců. Jsou znamenití po stránce herecké, pěvecké a zároveň jsou to úžasní tanečníci. To se 
pak prodává samo, podotkl tiskový mluvčí lucemburského mezinárodního festivalu Joss Scheer.
Jede se dál!
Svou pomyslnou jízdu po evropském kontinentu muzikál Evita v brněnské podobě neskončil. Inscenaci čeká ještě dalších osm představení v německých městech a dvě v italském Bozenu. Tato etapa turné bude ukončena posledního srpna v Xantenu na festivalu Sommerfestspiele 2009 v nádherném prostředí archeologického parku.
 
 
 

Superstar Evita v Městském divadle Brno

Naďa Satková 16. květen 2009 zdroj rozrazil-online.cz

Skladatelsko-textařský tandem Webber – Rice se proslavil především muzikály Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Jesus Christ Superstar a Evita. Všechna tři díla má nyní na repertoáru Městské divadlo Brno, posledně jmenovaný kus byl premiérově uveden 28. března.
Muzikál inspirovaný osudem Evy Duarte-Perónové, která se z nepříliš úspěšné herečky vypracovala v první dámu Argentiny, se v Česku poprvé hrál v roce 1998 v pražském divadle Spirála. Tehdejší inscenační tým zvolil překlad Jiřího Bryana. Evitu v režii Petra Novotného a Romana Štolpy alternovaly Radka Fišarová a Tereza Slouková, další role vytvořili Jiří Bareš, Dan Bárta, Josef Štágr nebo Karel Černoch.
Tvůrci z Městského divadla Brno si pro své zpracování vybrali přebásnění Michaela Prostějovského, jehož mluvné moderní překlady se osvědčily v brněnských inscenacích jako Jesus Christ Superstar, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť a Cats.
Příběh novodobé superstar Evity se inscenátoři nesnažili přenést do současnosti, režijní uchopení (Pavel Fieber) se zaměřilo na věrohodné ztvárnění vztahů mezi ústřední trojicí postav (prezident Juan Perón, jeho manželka Eva Duarte-Perónová alias Evita a glosátor děje Che). 
Příběh obsahující motivy boje o politickou moc, získávání preferencí voličů a budování image totiž netřeba násilně aktualizovat, paralelu se současností v něm divák hravě přečte.
Rozmanité kostýmy (Andrea Kučerová) a jednoduše řešená scéna (Pavel Fieber) tvořená ochozem a dvěma schodišti přispívají ke snadnému 
vykreslení dějišť a jejich rychlému střídání. Spíše se naznačuje než popisuje. Postel na kolečkách, na níž se Evita objímá s jedním ze svých milenců, se prostým otočením mění v auto, v němž uhání vstříc pulsujícímu velkoměstu jménem Buenos Aires. Pojízdné plošiny slouží také k funkčnímu ztvárnění „defilé“ evropských států, jejichž vládce Evita při své návštěvě okouzlila (píseň nazvaná Duhová jízda).
Cesta Evy Duarte-Perónové ze samého dna na vrchol společenského žebříčku patrně nebyla pokaždé politicky korektní. Vždy se však ocitla v pravý čas na pravém místě a dokázala získat lásku pozdějšího argentinského prezidenta i přízeň davů. Vrátila jim naději a chuť bojovat za lepší život a dodnes pro mnohé zůstává nedotknutelnou modlou.
V brněnské inscenaci roli uctívané i obávané „argentinské Popelky“ ztvárnila Radka Coufalová. Její Evita je vášnivou ženou, která kráčí za svým cílem a má charisma, jímž dokáže ovládnout lid. Ambivalence této postavy se zračí v kontrastu mezi jejím chováním při plnění státnických povinností a v soukromí. Pozornost mocnářů poutá rozmáchlými gesty a sebevědomým držením těla, mimo dosah médií a společenské smetánky shazuje masku nezranitelné ženy a hrouží se do svého nitra. Nejpatrnější to je v komorní scéně odehrávající se v Evitině budoáru (skladba Tvůj Olymp), v níž jí obrazně i doslova nastavuje zrcadlo všudypřítomný komentátor Che. Coufalové Evita se nepoddává, ale v této chvíli si plně uvědomuje osamělost ženy, která se dostala na vrchol, z něhož všechny cesty vedou jedině dolů.
Che (Dušan Vitázek) není v této inscenaci konkrétní historickou postavou - revolucionářem Che Guevarou, jak tomu v některých interpretacích bývalo a k čemuž by mohly svádět politické události, které hýbou světem. Vitázkův Che stojí často stranou největšího mumraje, ale vždy tak, aby mu neuteklo ani slůvko z kdejaké důležité rozmluvy. Pozoruje dění a komentuje ho s ironickým nadhledem. Jeho nepřítomnost ve žhavém centru diskusí značí odstup a schopnost uvažovat racionálněji než osoby, které se ocitají uprostřed politické mašinérie. Energická touha měnit svět se ve Vitázkově pojetí transformuje v nezúčastněné glosování událostí. Che ví své a pobaveně, jakoby shora, shlíží na figurky, jež se pachtí za slávou a penězi.
S nelehkou rolí Juana Peróna si poradil Igor Ondříček. Postavu státníka obdařuje rozhodností, ale nezůstává jen u ztvárnění asexuální státnické neoblomnosti, nýbrž dokáže zpodobnit také odvrácenou stranu Perónova života plnou pochyb, nejistot, ale také lásky. V duetech s Evitou se Perónova tvrdost rozpouští a vyjádření citů a porozumění působí opravdově.
Pěveckou jistotou a schopností během okamžiku vystihnout charakter postavy zaujala také Mária Lalková v roli Perónovy milenky (píseň Další kufr stojí u dveří).
Důležitou úlohu má v inscenaci choreografie. Tanec symbolizuje nejen politickou rošádu (při skladbě nazvané Cesta možného generálové po jednom vypadávají z politické scény a nakonec zůstává pouze jediný – vítěz voleb Perón), ale také ošemetný „tanec mezi vejci“, kterým se Evita protančila k postu argentinské první dámy. Slavná tanečně-hudební scéna Valčík pro Evitu a Che má být přímou konfrontací těchto dvou protikladných postav. Jejich „taneční zápas“ v této inscenaci postrádá naléhavost, netančí na „ostří nože“, ani s odkrytými kartami; kreace nemá podobu fatálního střetu, ale spíše potvrzení daného rozvržení sil.
Úvod březnové premiéry působil rozpačitým dojmem, jako by si každý z aktérů hrál a zpíval svůj part bez ohledu na ostatní. Nejistý začátek vynahradilo finále první části inscenace, v němž se hudební, pěvecká a herecká složka snoubily v náležité symbióze. Radka Coufalová, Dušan Vitázek a Igor Ondříček v písni nazvané Hleď v dál, Argentino excelovali.
Evita v Městském divadle Brno se obejde bez přezdobené scény a zlatem zkrášlených kostýmů. Díky komornějšímu pojetí a upřednostnění hereckého výrazu před chladnou pompou není brněnské zpracování světoznámého muzikálu jen povrchní zábavou.
 

Revoluci ponechal jen v hlavách diváků

(vž) 14. duben 2009 zdroj Haló noviny

            Poslední premiérou na Hudební scéně Městského divadla Brno se stal světoznámý muzikál Evita z pera proslulé britské autorské dvojice Tim Rice a Andrew Lloyd Webber. Nastudoval ho režisér Pavel Fieber.
            Režisér Fieber k nastudování uvedl: „V Německu fungují muzikály podle amerického modelu - herci zpívají a tančí, avšak neumějí hrát. V Brně jsou to navíc kvalitní herci, proto si spolupráci s Městským divadlem Brno mimořádně cením.“
            V cizině muzikály připomínají spíše komedie nebo hry. Obsah nyní nově uváděné Evity je téma vážnější. „Ústřední postava ,Che’ není Che Guevara, nýbrž spíše ,muž z lidu’. V Evitě všichni bojují proti všem ve společenském systému. Evita přitom dělá kariéru až po žalostný konec, kdy je uctívána jako světice. Politickým rozhodnutím zmizela, aby nevzniklo nové poutní místo, a její tělo se našlo až po sedmnácti letech. Muži z lidu - Che se to vůbec nelíbí, na jevišti dává najevo, že takto to opravdu nejde dělat - tedy, jak si počíná vojsko, aristokracie a stejně tak Evita. Na závěr se tento muž z lidu změní v Che Guevaru a vše spěje k revoluci. To už mimo scénu pouze v hlavách diváků, protože představení skončilo. V podstatě politický příběh provázejí úžasné strhující tance“, uvedl režisér Fieber.
  

Prach hvězdných muzikálů

Luboš Mareček 10. duben 2009 zdroj MF DNES

Bídníci (1985) a Evita (1978). Dva divadelní hity, které v posledních třech dekádách zhmotnily podobu veleúspěšného muzikálu, nasadilo po sobě v kratinkém rozestupu Městské divadlo Brno. Obě díla mají napříč kontinenty stále miliony fanoušků. Nemlsá brněnské publikum příliš? Nebude překrmené? A logicky otupěle přecpané?
           
Městské divadlo Brno je naštěstí rozkročeno ve své muzikálové dramaturgii do dvou stran. Cukrátka jako hit hitů Jesus Christ Superstar nebo v české premiéře uvedené Čarodějky z Eastwicku střílí do obecenstva se stejnou vervou jako autorské věci.
           
Na brněnské hudební scéně, nesoucí v tuzemsku od otevření v roce 2004 stále přívlastky nejmodernější a oprávněně také nejprogresivnější, je všudypřítomná ambice dělat autorské divadlo.
           
Z desítky nových inscenací uváděných v brněnském divadle na Lidické ulici je ryze demokraticky vždy pět činoherních a stejně tolik hudebních. Letmý pohled do příští sezony výmluvně naznačuje, jak to tady se směřováním muzikálové dramaturgie myslí. V nabídce ještě do léta figuruje další původní hudební dílo připravené speciálně do Brna. Známý skladatel a hudebník Daniel Fikejz, inspirován severskou mytologií, dodá opus s tajemným názvem Singoalla. Do stejné kategorie původních tuzemských opusů lze přiřadit také oprášený muzikál ze zdejší nejsilněji zastoupené dílny Moša-Merta, která se připomene poopravenou politickou satirou Ptákoviny podle Aristofana. Abonentům hudební scény však neunikne ani obrázek muzikálového vření v zahraničí. Dramaturgický plán slibuje deset let starý rockový muzikál Mozart!, který byl poprvé uveden ve Vídni a jehož tématika do Brna skvěle zapadne.
           
Hudební biografii geniálního skladatele doplní možná nejpozoruhodnější titul nové nabídky. Na listopad je plánováno Procitnutí jara. Druhdy skandální dílo německého dramatika Franka Wedekinda o dospívání, sexu a strnulé morálce za oceánem přetavili do libreta a not. Spring Awakening mělo off-broadwayskou premiéru v červenci roku 2006 v New Yorku, ale už v prosinci stejného roku putovalo přímo na Broadway. Milujete statistiky prestiže? Procitnutí jara získalo jedenáct nominací na prestižní ocenění TONY, z nichž hned osm skutečně získalo, například v kategorii za nejlepší muzikál, režii, hudbu nebo hlavního protagonistu. Na brněnský muzikálový podzim se tedy zřejmě lze skutečně těšit. Pětici nových titulů v pomyslné dramaturgické kolonce „nesmrtelný a neohratelný šlágr“ doplní výpravný muzikál Hello, Dolly! Návrat legendy taky spojí s poporodním comebackem Aleny Antalové, milovníci zlaté klasiky a jevištního umění půvabné trojnásobné maminky mají tedy také zaděláno.
           
Zpět ale k brněnskému defilé populárních Bídníků. První titul podle legendárního románu Victora Huga měl premiéru v polovině února a jen o šest týdnů později ho následoval hudební příběh o manželce argentinského diktátora Evě Perónové. Režisér tohoto titulu Stanislav Moša to s velkými plátny a emocemi umí. Nejen při zahraničních angažmá prokázal cit pro organizování dění na velkém jevišti. Po sedmnácti letech od české premiéry, po dvojím pražském uvedení a po volných právech na nynější třetí tuzemskou inscenaci vsadili v Brně na velkolepost. Režie více či méně navíc zdůrazňuje hlavní motivy díla, jako jsou různé podoby lásky: od osobního milostného citu až k vnitřnímu pohořívání občanskými ideály revoluce.
           
Je nabíledni, že tento hřmotný příběh z barikád se může velmi nenápadně stočit do nesnesitelného balení přeslazené romantiky. Nejdéle uváděný muzikál v historii hudebního divadla má však ve své brněnské podobě cit pro míru patosu i sentimentu. Mošovi k tomu paradoxně pomáhá zejména naturalistická výprava. Německý scénograf Christoph Weyers ví, že divácké kouzlo podobné historické fresky tkví v bezmála realistickém vyvedení dobových kulis. A tak na jevišti vyroste „skutečný“ kamenolom nebo v efektní zkratce „opravdové“ barikády z bouřlivého července 1830.
           
Tato přesvědčivá iluze doby by však sama o sobě byla málo. Moša z těchto kulis za pomoci fortelného svícení umí tvořit až básnické dramatické obrazy. Efektně umí využít či přeskupovat samotné sólisty, jindy zase početný chór. K tomu jako nepominutelný zážitek přidejte výtečné hudební nastudování Jiřího Petrdílka a plnotučný zvuk velkého třiatřicetičlenného orchestru. Pro srovnání: hudební kolorit Evity obstarává osmnáct hudebníků.
           
Už opakovaně byla zmíněna, a bude to platit také o inscenaci Evita, pěvecká, herecká i pohybová vyspělost a bravura zdejšího souboru. V Bídnících jsou některé ženské role až čtyřikrát alternovány. Není v prostorových možnostech a ani silách recenzenta tuto armádu jednotlivě zaznamenat. Omezme se tedy paradoxně na jednu zápůjčku z Prahy. Při premiéře zaperlil z předchozích inscenací Bídníků vypůjčený Jan Ježek v hlavní roli galejníka Jeana Valjeana, na jehož hlasovém výkonu je znát také operní zkušenost. Brněnští Bídníci jsou tříhodinová opulentní podívaná. Výtečně napsané figury i příběh a zajímavá muzika nejsou automatickou zárukou pozitivního výsledku. V Brně se však v případě Bídníků dostavil. Moša se tváří v tvář jednomu z nejlepších muzikálů světa osvědčil, konturoval emoce, figury i děj a nesklouznul do kýče.
           

Bídníci a Evita šest týdnů po sobě? Proč ne

Lenka Suchá 10. duben 2009 zdroj Brněnský deník

Brno - Muzikálový soubor Městského divadla Brno nastudoval dva slavné světové muzikály. V rekordně krátkém čase a skoro bez pomoci hostů.
To, na co by jinde sbírali odvahu několik sezon, zvládlo Městské divadlo Brno za pár týdnů. V tak rekordně krátké době dokázal tým okolo ředitele a režiséra Stanislava Moši nastudovat dva současné hity světového muzikálu – Bídníky (premiéra 13. února) a Evitu (premiéra 28. března). Ani v jednom případě nejsou výsledkem odfláknuté „rychlokvašky“, ale řemeslně kvalitně zvládnuté inscenace.
Uvedením Bídníků (v originále Les Misérables) od Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga dosáhlo městské divadlo jednoho tuzemského primátu. Nejslavnější muzikál světa ověnčený mnoha dalšími superlativy (například po třiadvaceti letech svého nepřetržitého uvádění v Londýně je to nejdéle hraný muzikál v historii!) totiž nastudovalo jako první kamenné repertoárové divadlo u nás. Dosud se o jeho uvádění zasloužily jen pražské soukromé produkce, přičemž ta první z roku 1992 odstartovala v Česku muzikálový boom.
A právě z tohoto památného nastudování si režisér Stanislav Moša vypůjčil do Brna představitele titulní role. Ostřílený „český Jean Valjean“ Jan Ježek si uprchlého galejníka zahrál nejen v obou 
režijních interpretacích Petra Novotného (podruhé to bylo před šesti lety při obnovené premiéře v pražské Goja Music Hall), ale reprezentoval nás i při výročním setkání všech světových představitelů této role v londýnské Royal Albert Hall.
Jako alternant přibyl k Ježkovi člen brněnského souboru Petr Gazdík, který si s náročnými pěveckými party na hranici muzikálu a opery poradil s obdivuhodnou samozřejmostí (při jeho Otčenáši nad spícím Mariem na barikádě chvílemi až mrazí). Po většinou rozevlátých romantických hrdinech tak Gazdík v roli osudem zkoušeného zběha přesvědčil suverénním, ale přitom pokorným a soustředěným výkonem.
Ostatní role si v alternacích (někdy až čtyřnásobných!) rozdělili skoro všichni členové brněnské muzikálové sekce - Ondříček, Štěpán, Mazák, Jícha, Vitázek, Holišová, Sedláčková, Coufalová... Charaktery postav dokreslily dobové kostýmy Andrey Kučerové (dohromady jich 
navrhla přes pět set!), o spolehlivou podporu herců se zase postaral živý pětatřicetičlenný orchestr pod vedením Jiřího Petrdlíka. Snadno se nabízející sklouznutí příběhu k přesládlému patosu a sentimentu nedovolila až naturalisticky syrová výprava. Německý scénograf Christoph Weyers si při jejím ztvárnění vypomohl nejen trojrozměrnými kulisami (na míru vyrobenými ve Filmovém studiu Barrandov), ale i videoprojekcemi a působivými světelnými efekty (závěrečnou scénu první poloviny jako by si Moša vypůjčil ze známého Delacroixova obrazu Svoboda vedoucí lid).
Několikrát zafungovala i nápaditá inscenační zkratka, ať už při spontánním vytváření francouzské trikolóry z pánských košil a dámských spodniček, nebo při rychlém sestavování obranných barikád z hospodských stolů.
V případě Evity, nejúspěšnějšího světového muzikálu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se Městské divadlo Brno postaralo o teprve druhé uvedení tohoto muzikálu na českých jevištích (to premiérové bylo v pražské Spirále v roce 1998). Slavnou rockovou operu Tima Rice a Andrewa Lloyda Webbera s nesmrtelným hitem Don´t Cry For Me Argentina přijel do Brna zinscenovat německý režisér Pavel Fieber, který se zdejším souborem nastudoval už několik hudebních inscenací.
O postavu šarmantní manželky prezidenta Juana Dominga Peróna se v Brně podělily hned tři herečky. Pro Radku Coufalovou jde přitom už o třetí hlavní roli v této sezoně (po Leně v Pekle a Sněhurce). Hlavní zásluhu na rychlém spádu děje má však postava Che jako Evitina alter ega. Zatímco některé světové produkce ztotožňují tuto imaginární figuru se slavným levicovým revolucionářem Che Guevarou (původem Argentincem, který se však s reálnou Evou Perónovou nikdy nesetkal), Fieber představuje Che jako vypravěče a demonstrátora dění kolem Evity. Ten není s jejím jednáním spokojený, takže ho s uštěpačnou nadsázkou komentuje. A brněnskému Dušanu Vitázkovi to jde znamenitě! 
Suverénně si s rolí pohrává, v bleskovém sledu střídá převleky stejně jako herecké i hlasové polohy, jeho gesta jsou přirozená a promyšlená zároveň.
Cynismem kombinovaným s vtipnou zkratkou naplnil Fieber i některé další scény. Třeba když si Evita při jednom strhujícím tanečním čísle, které v podání company právě zuří na jevišti, proklestí cestu doprostřed jeviště a klidně se majetnicky uvelebí na maketě švýcarské banky.
Dvouhodinová inscenace plyne až v závratném tempu, na scéně vytvořené samotným Fieberem se střídají atrapy nablýskaných aut s efektními 
tanečními čísly, znějí pomalé balady, rychlé latinskoamerické rytmy i sborové chorály.
Muzikálový soubor Městského divadla vycepovaný jen za posledních pět let hity jako Kabaret, Hair (Vlasy), Oliver!, Jesus Christ Superstar, Šumař na střeše nebo Čarodějky z Eastwicku potvrdil Bídníky a Evitou svoji momentální formu, ve které pro něj není problémem nastudovat prakticky jakýkoliv titul.
 
 

Noblesa „Evity“ působí na Brno tím správným způsobem

Ondřej Doubrava 1. duben 2009 zdroj Musical.cz

Letošní muzikálová sezona se dá bez okolku nazvat obzvláště v mimopražském měřítku „sezonou muzikálů superlativů“. Prakticky ihned po titulu „Les Misérables – Bídníci“, ve zkouškovém období v trvání zhruba pěti týdnů soubor Městského divadla Brno připravil další legendární titul a to „Evitu“ autorské dvojice Andrew Lloyd Webber a Tim Rice.
           
Svým způsobem touto premiérou v Městském divadle dovršili jednu trilogii důležitou pro historii moderního muzikálu. Ano, všechna tři veřejně provedená díla týmu Lloyd Webber – Rice se stala zásadními milníky a bez nich by se dal jeho nynější vývoj jen těžko předpokládat, vždyť jsou dodnes pro mnoho tvůrců minimálně nepřímou inspirací. Ano, je zde ještě jejich prvotina „The Likes Of Us“, z té ale existuje pouze nová nahrávka z workshopu (testovacího představení) ze Sydmontonu, kde má Lloyd Webber své sídlo.
           
Dočkala se též jednoho mimořádného koncertního provedení. S opravdovou divadelní inscenací tohoto počinu už ale asi počítat nemůžeme. Proto je tu tedy jen trilogie a „Evita“ je jakýmsi jejím vrcholem. Možná by tedy nebylo od věci na Hudební scéně uspořádat malý festival a díla
uvést za sebou třeba ve třech dnech.
           
Díky geniálnímu nápadu libretisty Tima Rice je životopis Evy Perón originálně vystavěn, čímž se stává zcela přehledným i srozumitelným pro „náhodné“ diváky, kteří si o bývalé první dámě Argentiny, hrdince a téměř světici národa, nebudou hledat žádné informace předem (můžete si je doplnit v programu), zároveň je v něm hodně věcí přibarvených či smyšlených, ale k prospěchu věci. Pevný dramatický oblouk zde zaštiťuje Che – vypravěč, který nás zasvěceně provede Evitiným osudem, ostatně, byl při všech důležitých událostech. Má ale jednu vadu. K této osobě cítí neskutečný obdiv s ještě silnější nenávistí. Vše směřuje k vzájemným konfrontacím a závěrečnému valčíku na hřbitově...
           
Inscenační pojetí německého režiséra a scénografa v jedné osobě Pavla Fiebera je přinejmenším zajímavé a při popisování bude snad vypadat i trochu lákavě. Mimochodem, jedná se skutečně o jevištní provedení, píseň ze skvělé filmové adaptace Alana Parkera „You Must Love Me“ tedy v představení nenajdete a dočkáte se i dalších změn. Dění je situováno na minimalistickou tmavou scénu s postranními schodišti a „neviditelnými“ dveřmi, s výrazným balkonem, na němž lid pozoruje veškeré jevištní dění. Je tu úžasná Lloyd Webberova muzika, navíc choreografie Vladimíra Kloubka je nadmíru energická a efektní, kostýmy Andrey Kučerové zase tradičně krásné. Hudební nastudování Karla Albrechta, Jiřího Petrdlíka a Martina Procházky se sice díky novým aranžím z Londýna trochu vzpírají původnímu žánrovému označení „rocková opera“, ale „tematické“ latinsko-americké rytmy mají také mnoho co říci a kolik se za nimi skrývá temperamentu!
           
Zdařilé je přebásnění Michaela Prostějovského, ač zní pro posluchače trochu náročněji než jiné jeho počiny. Zasvěcenci jistě budou chtít srovnávat s pražským překladem díla z Divadla Spirála od Jiřího Bryana. Moje část recenze porovnávat nebude, pražskou inscenaci díla jsem bohužel tenkrát neměl možnost vidět a znám pouze úryvky. Vzhledem k minimalismu kulis zaujmou hrátky s light – designem. Ten přispívá k vrcholům večera, kterými jsou písně „Buenos Aires“, „The Money Kept Rolling In (And Out) – Prachy se točí“ a samozřejmě „Valčík pro Evitu a Che“. Naprosto úžasně potom funguje mírná interakce s divákem. Evita tak může například rozdávat v prvních řadách divákům své fotografie. Obrovským zážitkem je pak její poslední rozhlasový projev, kdy již slabá, na vozíčku, naposled hovoří ke svému národu. Tím, že se při této scéně mírně rozsvítí v sále, má tento moment nebývalý účinek, jste zkrátka jeho součástí a Eva Perón mluví přímo k vám.
           
Zásadnější jsou ale pro představení některé zajímavé režijní posuny a úpravy. Ten největší se týká právě postavy narátora Che. Dle původní představy Tima Rice je zde představen coby obyčejný člověk z davu, který celou dobu poukazuje na chyby ostatních, aristokracie, armády a Evity zejména. Ve Fieberově výkladu doslova paroduje každý jejich krok (zároveň tím ale nechtěně přispívá ke „zbožštění“ hlavní postavy) a to občas i v přesazích do současnosti („The Lady’s Got Potential – Ta dáma na to má“). Některým znalcům díla by ale určitá zlehčení mohla připadat příliš výrazná, postava tak v pár scénách, například při „Rainbow Tour – Duhová jízda“, dostává větší komediální nádech, než je nutné. U diváků ale zajisté sklidí úspěch, možná poslouží i k větší přístupnosti.
           
Jelikož se celý děj točí kolem hlavních pěti postav, bude zhodnocení výkonů poměrně stručné.
           
Když se to tak vezme, MdB má obrovskou výhodu, že jest divadlem repertoárovým, takže se jako hlavní hvězdy mohou pravidelně potkávat s nejzásadnějšími charaktery žánru. Dušan Vitázek se tak postupem doby setkal se všemi hlavními mužskými rolemi v „trilogii“. Z Ježíše se v další sezoně stal Josefem, který od svého otce dostal úžasný pestrobarevný plášť, a teď přichází na řadu charakter nejsložitější – drzý průvodce dějem a glosátor Che. Nebýt brilantního výkonu Radky Coufalové, o němž si povíme níže, asi by to byla doslova jeho oneman show, prakticky neopouští jeviště. Pěvecky je naprosto suverénní, do charakteru vpasoval i značnou porci nezbytného charismatu a přísnosti. Dobře se vyrovnal i s výše zmíněnými režijními posuny postavy, ač s nimi nemusíme úplně souhlasit, v jeho podání vyzní přirozeně a samozřejmě.
           
Radka Coufalová byla před dvěma lety oceněna Cenou Thálie za ztvárnění Vypravěčky taktéž v „Josefovi a jeho úžasném pestrobarevném plášti“. Nesmírně těžký úkol po všech stránkách, jen co je pravda. Evita je úlohou se srovnatelnou či ještě vyšší náročností. Zhostila se jí s patřičnou grácií, navíc dokáže oddělit tři přerody postavy: jak naivní holku z vesnice, tak vypočítavou kariéristku, nejednající s lidmi právě v rukavičkách, až po první dámu Argentiny. A věřte tomu, až k lidu takto poprvé promluví po nejslavnější árii - „Don’t Cry For Me, Argentina“ (balkon lidu se změní v součást prezidentského paláce), bude vám běhat mráz po zádech!
           
Juan Perón v podání Igora Ondříčka nepůsobí jako přísný diktátor, spíše jako vládou unavený hrdina národa se spoustou zodpovědnosti, navíc pod tlakem vlastních oficírů a strachu o budoucnost národa. Nemůže chybět velmi dobrý pěvecký projev.
           
Divácky vděčnou roli zpěváka tanga Augustina Magaldiho – prvního zásadního milence s jeho šlágrem „On This Night of the Thousand Stars – Lásko má, tonem v září hvězd“ se úchvatně ujal Jiří Mach.
           
Poslední důležitou roličkou je Perónova milenka, která by díky několikaminutovému pobytu na jevišti možná ani nestála za zmínku. Vše je ale jinak, neboť má k dispozici nádherný song „Another Suitcase In Another Hall – Další kufr stojí u dveří“. A Mária Lalková jej interpretuje na jedničku.
           
„Evita“ je další velice vydařenou inscenací se suverénními výkony všech zúčastněných včetně company, s originálním výkladem tématu a elektrizující atmosférou. Pro některé diváky by ale mohla být náročnější. Nicméně pokud máte tuto legendu rádi a rozumíte jí, určitě brněnskou inscenaci oceníte.
 

„Evita“ - sezona muzikálů superlativů pokračuje

Pavel Košatka 1. duben 2009 zdroj Musical.cz

 „Evita“ - rocková opera slavného skladatele Andrew Lloyda Webbera se dočkala svého druhého uvedení v České republice. Po nastudování v Divadle Spirála v roce 1998 (režie Petr Novotný) se Evita vrací na české jeviště, tentokrát na Hudební scénu Městského divadla Brno. Jak v Brně dopadla další premiéra světového hitu v této sezoně?
 
Na jedničku! Hudba A. L. Webbera je již téměř legendární, ústřední píseň „Don’t Cry For Me Argentina“ již jistě každý z nás alespoň jedinkrát slyšel, ať už v rádiích, na jevišti či ve známé filmové verzi muzikálu. Evita je původně označována jako rocková opera, v hudebním nastudování pod taktovkou dirigentů MdB se však rock poněkud vytrácí a v dynamických pasážích většinou zůstávají pouze latinskoamericky laděné rytmy, a to po vzoru nejnovějšího londýnského nastudování. Nebojte se, elektrickou kytaru přeci jen uslyšíte, ale ne v takové míře, v jaké jsme byli dosud zvyklí. Za zmínku ještě stojí přidání výrazných bubnů, které nelze přeslechnout.
           
Ti, kteří pečlivě sledují náš server, vědí, že pro brněnské nastudování Evity bylo použito odlišné přebásnění, a to od Michaela Prostějovského (ve Spirále se hrálo s překladem Jiřího Bryana). Mnoho z vás má jistě naposlouchané pražské CD, takže slyšet zcela odlišné texty může být poněkud nezvyk, ale Michael Prostějovský opět předvedl skvělou práci a i přes některé méně povedené pasáže (s přihlédnutím k překladu Bryana) je české libreto brilantní.
           
Režie a zároveň scénografie se ujal Pavel Fieber, který již Evitu nastudoval dvakrát - v Dortmundu a Karlsruhe. Ono to scénické pojetí v tomto případě s režií souvisí. Evita je totiž značně scénicky minimalistická a kromě základního balkonu se nedočkáme jakýchkoliv dalších kulis, vyjma židlí, postelí, rakve ap. A právě prázdná scéna nás nutí stále sledovat herce, které pan Fieber zkušeně vedl tak, aby dokázali vyplnit prázdný prostor na jevišti. A to se podařilo.
           
Radka Coufalová v hlavní roli Evy Duarte de Perón byla famózní, zpočátku jsem měl sice mírné obavy, ale během prvních scén se do role zcela „dostala“ a předvedla ohromný výkon, a to nejen pěvecky a herecky, ale také tanečně. Že bychom tu měli novou kandidátku na Thálii? Role glosátora děje, ironického oponenta Che se na premiéře s vervou ujal Dušan Vitázek. Právě na této roli režisér nejvíce zapracoval a každý výstup je propracován do detailu. Společný duet s Evitou „Valčík pro Evitu a Che“ je pak vrcholnou ukázkou, jak by mělo vypadat hudební divadlo (alespoň v mých očích).
           
V dalších pěveckých rolích se představili Igor Ondříček (Juan Domingo Perón), Jiří Mach (Augustín Magaldi) a Mária Lalková (Perónova milenka). Všichni podali skvělé výkony, osobně bych vyzdvihl právě malou roličku Márie Lalkové s výborně odzpívanou písní „Další kufr stojí u dveří“. Samozřejmě je u MdB profesionální početná company, tentokrát ještě doplněna o dětský sbor.
           
Tempo představení ženou dynamické písně (jako například „Prachy se točí“ nebo „Ta dáma ve svých rukou trumfy má“), u kterých jsem si již po několikáté všiml, jak skvělý má MdB light design. V kombinaci s živou choreografií Vladimíra Kloubka se pak tyto scény stávají vrcholem představení (které je mimochodem i s přestávkou dlouhé jen 2 hodiny a 10 minut) a máte chuť se přidat k tančícímu davu na jevišti.
           
Za zmínku také stojí pár nápadů, jako například interakce s diváky v předních řadách, kterým Eva rozdává své fotografie či Eva sedící na budově švýcarské banky. Skvěle hodící se jsou také kostýmy Andrey Kučerové. Zajímavá je opět také brožurka (program) k muzikálu, která mapuje nejen celou historii muzikálové Evity, ale seznámí nás také s životopisy jednotlivých osobností z děje. Nalezneme v ní také exkluzivní rozhovor s autorem původního libreta Timem Ricem a kompletní české libreto Michaela Prostějovského (můžete tak doma s pražskou nahrávkou porovnávat jednotlivé texty).
           
Evita v Městském divadle Brno mě opravdu velice překvapila a předčila všechna má očekávání. Geniální hudba A. L. Webbera s novými českými texty neztrácí na kvalitě ani po letech, naopak ji skvělé výkony všech účinkujících oživují. Prázdnou scénu kompenzuje dynamická režie, choreografie a light design. Neváhejte a vydejte se na Evitu, určitě nebudete litovat!
          

Evita bez svatozáře

Michal Novák 28. březen 2009 zdroj I-divadlo.cz

            Městské divadlo Brno pokračuje ve své sezoně snů. Alespoň pro příznivce velkých opusů žánru zvaného muzikál. Po filozoficky laděném Peklu a rodinné inscenaci Sněhurka a sedm trpaslíků (v obou případech jde o původní české muzikálové novinky) programové schéma Hudební scény MdB obohatily dva legendární světové muzikály – Bídníci a Evita. Přitom Evita byla uznávaným německým režisérem s československými kořeny Pavlem Fieberem nastudována v raketovém tempu.
            Slavná rocková opera libretisty Tima Rice a skladatele Andrewa Lloyd Webbera neměla zrovna dobré předpoklady pro úspěch. Z textu trčí nebásnické výrazy jako „odbory, volby, viceprezident“, námětem pro libreto muzikálu se stal skutečný osud kontroverzní osobnosti novodobé argentinské historie a vůbec děj se točí kolem politiky. Za dramaturgicky nosný ale můžeme považovat již fakt, že jde o politiku zručně vyrábějící v očích veřejnosti iluzi ideálu a zneužívající akcí vábících masy.
            Inscenace Pavla Fiebera si všímá vlády „imidž“ především. Jsou to zejména okázalá gesta a úsměvy do objektivů fotoaparátů, které Fieber dovádí k obrazům cynismu. Vrcholu dosahují při scéně návštěvy Evity u nemocných dětí. Evita nebyla svatá, i když se podobně jako její dramatický oponent Che (či rovnou alter ego) neubráníme přiznání, že také silně podléháme obrovskému osobnostnímu kouzlu této křehké, přesto akční ženy, která od provinčního naivismu dospěje až po bok diktátora Peróna a málem vlastnímu zbožštění v očích uhranutého davu. Připočítáme-li k tomu demagogii, bezostyšnou manipulaci a osobní prospěchářství, ukazuje tolik charismatická Eva Perónová na znepokojivou skutečnost: čas oponou sice trhnul, ale tyto politické axiomy se zdají být věčné. Akcentování Eviny rozporuplnosti pro mne osobně v inscenaci vrcholí vtipným obrazem, kdy „Santa Evita“ uprostřed tanečního šílenství spočine sedací částí těla v gestu pýchy na maketě švýcarské banky.
            Evita však primárně není o politice. Po Bídnících do otázek elementární morálky jedince předkládá Městské divadlo Brno další příznačný diskurz, tentokrát o nakládání s morálkou v závislosti na společenském postavení. Tedy opět na jevišti MdB rezonuje téma blízké dnešku, a není přitom tolik podstatné, že se tak děje skrz libreto a čarokrásnou hudbu ve svém žánru vrcholné a divácky velmi atraktivní produkce.
            Kdyby téma muzikálu mělo zůstat pouze u vzestupu a smutném konci první dámy Argentiny přelomu 40. a 50. let minulého století, mnoho divadelní látky bychom v tom nenašli a celek by se rozmělnil do příběhu jako z červené knihovny. Libretista Tim Rice proto postavil proti Evitě imaginární postavu jménem Che (jehož některé světové produkce tohoto muzikálu transponovaly na levičáckého revolucionáře Che Guevaru). Tento ironik ukazující na komedii, jíž žijí mocní, je v brněnské inscenaci téměř apolitický, jde o člověka z davu a o to účinněji přispívá k dramaticky strhující konfrontaci mezi ním a Evou Perónovou. Režisér Fieber bravurně pracuje i s vnitřním pnutím samotného Che, oscilujícím mezi nenávistí a obdivem vůči Evitě. Dále můžeme vypozorovat, jak tento Che oplácí stejnou mincí: div že Evu neponouká k rozdávání
umělých úsměvů a dav k patřičnému bujaření - aby se tím vším královsky bavil. Nevědomky se tak stává strůjcem případné Evitiny apoteózy.
            Znalci jistě postřehnou i další jinakost – jiný překlad textů. Pokud máte naposlouchané texty Jiřího Bryana z uvedení Evity v pražské Spirále (1998), nový překlad Michaela Prostějovského vám logicky bude znít nezvykle, je řekněme náročnější na vnímání, méně přímočarý, avšak zdůrazňující nejednoznačnost a rozporuplnost tématu.
            Bylo jen otázkou času, kdy se mimořádně disponovaný soubor (také díky manažerské práci Stanislava Moši) potká s tak interpretačně náročnými muzikály, jako jsou Bídníci, anebo právě Evita. Obtížnost partu titulní postavy málem jako u opery, recitativy minimálně nezvyklého charakteru a bleskové změny intonace představují nelehký úkol. Radka Coufalová je ovšem poklad českého muzikálového divadla. Roli Evity zvládá se suverénností sobě vlastní a ani v těch zákeřných výškách partu neforzíruje a její projev zůstává plně srozumitelným. Spojuje náročnou choreografii se zpěvem, až žasnete, kde na to ta subtilní herečka „bere dech“, vždyť některá čísla následují i ve velmi těsném sledu. Spolu s Dušanem Vitázkem v roli Che vytvořila parádní dramatickou dvojici. Jejich duet „Valčík pro Evitu a Che“ je vrcholem představení, ne-li hudebního divadla vůbec. Vitázkův Che je ustavičný Evin stín, komentuje, brblá, paroduje, posmívá se, nezapomenutelný je moment, kdy s úšklebkem „vystoupí“ zpoza zrcadla jako Evitin odraz, ale přicházejí momenty, kdy i on užasne a zapomene na ironické komické ilustrace, které se mohou zdát přehnané, na druhou stranu jsou divácky vděčné.
            Juan Perón Igora Ondříčka není tlačen do stylizace diktátora, spíše přichází ostřílený a odpovědností již znavený politik. Charisma postavy však bezpečně podtrhne podmanivá interpretace písní. Velmi dobrý výkon podává také Jiří Mach v roli „zpěváka tanga“ Augustina Magaldiho, postavy, která Evu přivedla do „velkého světa“. Vynikající pěvecký výstup předvedla i Mária Lalková v malé roli Perónovy milenky. K dalším jistotám představení patří company muzikálu, ať už v tanečních či sborových hudebních číslech.
            Evita Městského divadla Brno po všech stránkách dostojí nárokům syntetického žánru, kterým muzikál je. Příběh není jen převyprávěný a zabalený do hudební formy, ale plnokrevně zahraný a suverénně interpretovaný. Výklad Evity Pavla Fiebera, včetně poměrně minimalistického pojetí, je do jisté míry originální a pro mnohé, kteří snad viděli film s Madonnou nebo pamatují pražskou inscenaci, bude jistě překvapivý. Vlastně i brzdí přehnaná očekávání. Zkuste se na brněnskou Evitu dívat jinak: na téma rezonující v příběhu, na rytmus, který příběh žene vstříc chladné prázdnotě, na hudbu, která kongeniálně určuje děj. Anebo také, jak Fieber dává vyniknout skvělým interpretům a úsporným řešením scény také kreativnímu light-designu. Perfektní nazvučení umocní zážitek...
 
 

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací