Mefisto

Mefisto

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra9. únor 2013
  • Délka představení2:50 hod.
  • Počet repríz23
  • Derniéra25. září 2014

příběh jedné kariéry

Lidstvo přestalo věřit, že za vším zlem stojí ďábel. Skutečnost je však mnohem horší: ďábel je v nás. A když ne rovnou ďábel, tak alespoň jeho komplic. Kde se v člověku rodí ono potencionálně ďábelské? Dramatizace slavného románu Klause Manna, jenž poprvé vyšel roku 1936, hledá odpověď v sugestivním příběhu talentovaného, leč chorobně ctižádostivého herce, který v pýše a v touze po velkých rolích, v touze po slávě, zaprodá svou duši nacistické moci. Tento herec – Hendrik Höfgen, který na jevišti virtuózně ztělesňuje postavu Mefista, postavu z Goethova dramatu, se nakonec sám stává Mefistem svého druhu. Svůdným, uhrančivým miláčkem, jemuž divadelní i filmový Berlín leží u nohou, ale také zaprodancem svých někdejších ideálů a životních lásek. Mannův Mefisto výstižně zachycuje ty momenty, které setrvale hrozí strhnout moderního člověka do pekla vlastních ambicí a pýchy. Vždyť zaprodat duši je tak snadné.

Autor

  • Klaus Mann

Režie

  • Petr Kracik

Adaptace

  • Petr Kracik
  • Ladislav Stýblo

Asistent režie

Dramaturg

Hudební spolupráce

  • Viktor Kracik

Hendrik Höfgen, herec a režisér

Barbara Brucknerová, dcera slavného spisovatele

Sebastien Bruckner, syn slavného spisovatele

Nicoletta von Niebuhr, jejich přítelkyně, herečka

Dona Martinová, herečka

Julietta, tanečnice

Oskar H. Kroge, ředitel Hamburského uměleckého divadla

Heda Herzfeldová, jeho manželka, herečka

Hans Miklas, herec, člen NSDAP

Otto Ulrichs, herec, komunista

Generál, později ministerský předseda

Lotte Lindenthalová, generálova přítelkyně, herečka

Theophile Marder, dramatik

Cäsar von Muck, divadelní kritik, intendant a nacista

Paní Efeuová, kantýnská, nápovědka a kostymérka

Pan Knurr, vrátný a inspicient

Hans Wolf, zástupce firmy Mercedes-Benz

Režisér

Číšníci, herci

KAŽDÝ REŽIM POTŘEBUJE DIVADLO

Luboš Mareček 25. únor 2013 zdroj Lidové noviny

Román Mefisto od Klause Manna přivábil režiséra Petra Kracika opakovaně. V loňském pardubickém uvedení vycházel z adaptace Ariane Mnouchkine z roku 1979. Pod nejnovější adaptací v Městském divadle Brno je už Kracik podepsaný s dramaturgem Ladislavem Stýblem. Autoři se, soudě podle dialogů, dívali zřejmě i k filmu Istvána Szabóa, ale primárně se chtěli vrátit co nejvíce k duchu románové předlohy. V Brně nyní vznikla souměrná inscenace s jasným sdělením a se solidními hereckými výkony.

Obecný příběh umělce

Děj Mannova románu se odehrává v době, kdy se v Německu hroutila demokracie Výmarské republiky. Nabízí příběh ctižádostivého herce Hendrika Höfgena, který se v touze po sebeprosazení přemění v typického oportunistu. Zřekne se levicových ideálů, ženy, milenek i přátel a stane se předním hercem nacistického Německa a v parádní roli Mefista podstupuje nejen pragmatickou cestu za úspěchem, ale logicky také vnitřní ďábelskou proměnu. Nadčasový kontrast pragmatického účelu a volených prostředků, svár svědomí a kariérismu, bizarní protiklad talentu a jeho adaptability v měnících se mocenských strukturách – o tom všem se tady hraje.

Mannovo dílo, které vyšlo v exilu roku 1936, bylo nacisty zakázáno nejen pro implicitní narážky na homosexuální či incestní motivy, ale i kvůli jasným autobiografickým paralelám. Předobrazem hlavního hrdiny je německý herec a režisér Gustaf Gründgens, s nímž se sám autor sexuálně zapletl a který si též vzal jeho sestru. Mann vedle svérázné sourozenecké dvojice ovšem v knize líčí i Hermanna Göringa jako Generála. Popisuje ho jako omezeného despotu a jeho ženu jako hloupou a netalentovanou herečku. Do jiných figur Mann zaklel další divadelníky Pamelu Wedekindovou a Maxe Reinhardta.

Divák, který se nezajímá o nacismus či osudy rodiny Mannových, však nepřijde zkrátka. Autoři adaptace totiž před publikum staví nejenom kariéru lemovanou hákovými kříži, ale také obecný příběh umělce, který si zadá s režimem. Kracikův Mefisto se sice odehrává v dobových kostýmech, ale i tak si nelze nevzpomenout na tanečky umělců kolem mocipánů všech režimů. V brněnské inscenaci oproti próze došlo k redukci postav, ale například přibyla sourozenecká dvojice Brucknerových. Zajímavé také je, že na rozdíl od filmu a zcela v duchu románu není explicitně zdůrazňována homosexualita hlavního hrdiny, což také konvenuje hereckému macho typu Martina Havelky. Inscenátoři se snaží postupně gradovat příběh úspěšného monstra, které odhazuje blízké i svědomí. A z pochyb se vylhává větami jako Každý režim potřebuje divadlo! Nebo Já jsem přece jenom herec!

Kracikova inscenace má místy až pitoreskní, panoptikální či ironickou atmosféru, která konvenuje duchu románu. Na vyprázdněné scéně Jaroslava Milfajta se dvěma líčícími stolky u bočních portálů, nejnutnějšími rekvizitami a využívanými železnými vraty na horizontu se střídají v místy dekadentní atmosféře dvě desítky postav. Autentickou náladu zesiluje dobová móda kostýmů Andrey Kučerové, stejně jako v němčině zpívané písně.

Kracikova inscenace není naštěstí metaforou či moralitou, je pečlivě stavěným obrázkem, který můžeme dodnes vidět kolem sebe nebo přímo v nás. Za každého režimu (a nejen v uměleckém světě) vede tenká hranice mezi pokušitelem a pokoušeným.

 


 

MEFISTO: MRAZIVĚ AKTUÁLNÍ PŘÍBĚH O KARIÉRISMU

Lenka Suchá 14. únor 2013 zdroj Brněnský deník

Městské divadlo Brno uvedlo adaptaci románu Klause Manna Mefisto. V nastudování režiséra Petra Kracika dobře rezonuje i dnes

Jedno z nejkontroverznějších děl evropské literatury dvacátého století, román Klause Manna Mefisto, převedlo nově do jevištní podoby Městské divadlo Brno. Příběh z meziválečného Německa vypráví o talentovaném herci Hendriku Höfgenovi, který se kvůli vlastní umělecké ctižádosti neváhá zaplést s režimem, aniž by pochopil svou vinu. V nastudování hostujícího režiséra Petra Kracika rezonuje téma hry dnes stejně jako v době svého vzniku.

Klaus Mann našel pro postavy svého románu z roku 1936 předobrazy ve skutečně žijících osobnostech Německa té doby. I v představení se tak diváci v jeho první „hamburské“ polovině seznamují s kulturní elitou Výmarské republiky před nástupem hitlerovského nacismu k moci. Rozpoznat lze snadno i autobiografické prvky, v nichž Mann sám sebe promítl do postavy mladého spisovatele Sebastiena Brucknera. Tento mladý zhýralec žije ve stínu slavného otce (paralela k nositeli Nobelovy ceny za literaturu Thomasi Mannovi) a nezávazně si užívá v téměř incestním vztahu se starší sestrou Erikou a jejich generační souputnicí Pamelou Wedekindovou.

Čtyřúhelník vztahů

Čtvrtou osobou do podivně propleteného vztahového čtyřúhelníku je Eričin manžel Gustaf Gründgens, s nímž měl i Mann údajný milenecký poměr. Inspiraci osudem tohoto charismatického německého herce, který to kariérně dotáhl vysoko díky stykům s nacisty, promítl Mann do titulní postavy románu.

Hendrik Höfgen v podání Martina Havelky není bezohledným manipulátorem s odhodláním jít si za svým stůj co stůj, ani nervně bláznivým komediantem, jak ho známe třeba z pojetí Klause Marii Brandauera v oscarovém filmu Istvána Szabóa z roku 1981. Jeho Höfgen je spíše lehce unaveným charakterním hercem snažícím se vymanit ze škatulky provinčního umělce (Já nikdy neprorazím, nikdy se neprosadím… Divadlo je hlavně pokorná služba umění – a tak mu pokorně sloužím).

Havelkův projev má v sobě náznaky svůdného pokušitele Mefista, kterého tak moc touží hrát v divadle, ale i něco z Fausta, jeho protipólu v Goethově tragédii, kterým se vlivem okolností stává v reálném životě. Této dvojlomnosti ještě více nahrává to, že Havelka stráví s nabílenou tváří a v masce své fatální role velkou část druhé poloviny představení. Obě rozdílné identity se tak u něj prolínají do schizofrenní jednoty.

Sugestivní je ztvárnění i vedlejších figur, z nichž největší vývoj prodělává herec Hans Miklas v podání Milana Němce. Člen NSDAP a zastánce ideologie čisté rasy se tváří v tvář intrikánským praktikám nakonec vzbouří, aby byl režimem ve výsledku stejně neúprosně semlet. Podobně dopadá i přesvědčený komunista Otto Ulrichs ztvárněný Michalem Isteníkem. V přesných zkratkách podávají své postavy i Viktor Skála (ministerský předseda) nebo Jan Mazák (divadelní kritik).

Scény v Kracikově nastudování plynou v dekadentně pomalém tempu, přesto s dramatickým nábojem a vtažením diváků. Mrazivě syrovému vyznění napomáhá strohá výprava, která si účelně vystačí s náznaky prostředí a jednoduchými změnami mobiliáře. Významotvorným je často i pouhé nasvícení jeviště.

Příběh Mannova románu má univerzální platnost a paralely k němu nacházíme denně okolo nás. Příkladem z nedávné doby může být propojení umělců s politickou mocí při přímé volbě prezidenta. Konfrontace lidských charakterů v osudových momentech a možnost kariérního vzestupu i za cenu morální újmy se tak i dnes před každým otevírá se stejně nadčasovou aktuálností. A nikdo nemůže jednoznačně říct, zda při setkáních tváří v tvář mefistům vždy obstál.       

 

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací