Mrtvé duše

Mrtvé duše

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra20. září 2014
  • Délka představení2:10 hod.
  • Počet repríz39
  • Cena 290 - 320 Kč

komediální epopej

Příběh Gogolova groteskně realistického románu je – podobně jako jeho slavná komedie Revizor – založen na nádherné anekdotě a kouzelné mystifikaci. Jedná se o dobrodružnou pouť zchudlého šlechtice Čičikova, který si usmyslel zbohatnout nákupem zemřelých nevolníků, z nichž statkáři museli do příštího sčítání lidu platit daně. Na tyto „mrtvé duše“ chce Čičikov získat dotaci či půjčku na půdu od státu. Jeho cesta po statkářích odhaluje pitoreskní ruskou společnost své doby stejně jako pestrobarevnou galerii výrazných lidských typů se všemi jejich směšně zápornými stránkami. Gogol byl břitkým kritikem panujícího systému a ve svém díle nesmiřitelně odsuzoval nevolnictví, lidskou bídu, utrpení a zoufalství; napadal tupost, ziskuchtivost, lakotu, korupci a sobeckou bezohlednost – jak potřebné i dnes, že? Jeho komedie, dramata i prózy mají tento přesah zejména pro svůj jedinečný groteskně-satirický humor. Inscenaci uvádíme ve světové premiéře dramatizace Štěpána Otčenáška a Hany Burešové, jako režisérkou. Výkon Michala Isteníka v hlavní roli byl odměněn kolegiem Herecké asociace Cenou Thálie 2014 v oboru Činohra. 

Autor

  • Nikolaj Vasiljevič Gogol

Asistent režie

Kostýmy

  • Zuzana Štefunková-Rusínová

Scéna

  • Tomáš Rusín

Hudba

  • Petr Hromádka

Dramaturgická spolupráce

Čičikov

Gubernátor

Líbeznický

Psovský

Plesnivec, Zdravotní inspektor

Policejní ředitel

Poštmistr

Prokurátor

Shánělka, Mnich

Poštmistrová, Mavra

Prokurátorka, Psovská

Líbeznická, Zdr. inspektorová

Gubernátorová

Gubernátorova dcera, Fetinja

Policejní kapitán

Porifij, policajt

Policajt

DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 2): MRTVÉ DUŠE

Ivan Žáček 11. září 2015 zdroj www.divadelni-noviny.cz

(…) Výtečně obsazený Michal Isteník je největší devizou dramatizace Gogolových Mrtvých duší, jež pochází z dílny dvojice Hana Burešová a Štěpán Otčenášek. (…) Pitvorně groteskní drastično ke Gogolovi organicky patří. Střet systematicky pilného podvodníka Čičikova a všech těch směšných postaviček ruské vesnice vychází velmi dobře. Je zřejmé, že režisérka Hana Burešová se tu cítí ve svém živlu, navíc v Michalu Isteníkovi objevila velmi tvárného herce, pro tento úkol jako stvořeného. (…)

CENY DIVADELNÍ KRITIKY: MRTVÉ DUŠE

Vladimír Just,Vít Závodský 2. březen 2015 zdroj Svět a divadlo

Vladimír Just: Inscenace Mrtvých duší působí, jako by její text i témata psal Gogol teď a tady: podvod jako způsob života. Dotáhněte to do mrazivé velmocenské roviny a jednotkou tohoto způsobu bude jeden Putin.

Vít Závodský: Jevištně nápadité antiiluzivní nastudování staví na výrazné stylizaci a zgroteskňující nadsázce. V poloze kabaretní revue s vyrovnanou hereckou složkou doslova exceluje Čičikov Michala Isteníka. Všestrannému herci připadla v tomto revuálně kabaretním pojetí předlohy kromě plastické charakteristiky postavy rovněž „zcizující“ funkce vyprávěče a komentátora. Ostré střihy mezi oněmi dobře skloubenými polohami zvládá flexibilitou známý interpret zcela suverénně: jeho chameleonsky proměnlivý hochštapler, na první pohled vystupující z okolní pánské šedi výrazným líčením a křiklavým rudým kostýmem, je chlestakovským podvodníkem mnoha rysů a tváří. Vedle pocitu divácké štítivosti nad jeho bezskrupulózní slizkostí a posléze falešnou sebelítostí nepostrádá tato imponující kreace nejen bohatou, etudově propracovanou humornou škálu, ale ani odstín jakési melancholie.

 

MRTVÉ DUŠE V MĚSTSKÉM DIVADLE BRNO

Jana Soprová 12. leden 2015 zdroj www.scena.cz

Gogolův román Mrtvé duše se v různých adaptacích objevil na českých a moravských scénách teprve po čtvrté. Ta předposlední před deseti lety na scéně Divadla ABC v režii Aleše Bergmana, který tehdy využil adaptaci Michaila Bulgakova. Bohatou typologii postav velkostatkářů a života ruské společnosti, které Gogol tak sugestivně líčí, není pro bohatost obrazů příliš snadné zachytit. A navíc tak, aby zde zůstal jistý pel nevolnického carského Ruska, a zároveň se podařilo ukázat paralely ruské společnosti tehdy a dnes. O to vše se pokusila v Městském divadle Brno tvůrčí dvojice z pražského Divadla v Dlouhé, režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek, společně s dalšími spřízněnými tvůrci a brněnskými herci. Hana Burešová spolupracuje s MdB pravidelně a její zdejší inscenace vždy vnesou zajímavou barvu do repertoáru divadla. Podobně tomu bylo i v tomto případě.

Dramatizace přiznaně odkazuje k literární předloze tím, že kromě dialogů a souborových „akčních“ scén zařazuje také Čičikovovy vnitřní monology a jeho ústy i zcizující komentář postavy jako by zvenčí. Žánrově tato komedie dodržuje gogolovskou bizarní poetiku, kombinující groteskní situace s lyrizujícími popisy krás Ruska a jakýchsi patetických prorockých výkřiků Čičikova, ale zároveň nepomíjí ani hororovitost a přízračnou mystičnost, která má u Gogola rovněž svou relevanci. Scéna Tomáše Rusína je úsporná a praktická – po většinu času si interiéry vystačí s několika židlemi, na nichž se nejen sedí, ale které jsou i káceny, resp. formovány do různých útvarů. Působivým a přitom jednoduchým prvkem je evokace ruské trojky, ztvárněné pouze několika opratěmi, které působí, jako by koňmi, táhnoucími saně, byli diváci v prvních řadách. V obrazově výrazné snové scéně, kde se hlavnímu hrdinovi vynořují různé, až surrealistické představy zkreslené reality, využil scénograf zrcadlových ploch, odrážejících postavy ve zkreslených dimenzích. Dominující je Michal Isteník v roli Čičikova, který asi mnohým divákům v některých gestech i odstínech řeči připomene výrazný donutilovský styl herectví. Nicméně, Isteník je sám o sobě komediálním talentem velkého temperamentu, na kterého diváci slyší. Menší, nicméně výrazné studie jednotlivých kulaků si herci zjevně užívají. Ať už je to medvědí chytrácký Psovský Zdeňka Junáka, lyricky předimenzovaný Líbeznický Alana Novotného, upomínající na specifický témbr Karla Gotta, zhastrošený, nechutný skrblík Plesnivec Patrika Bořeckého či vychytralý opilec a karbaník Nozdrev Petra Štěpána, vrhající se do děje s nebezpečnou a nevyzpytatelnou razancí, která jakoby mimochodem odhaluje nejen zdejší nešvary, ale i samotného Čičikova. Až mrazíkovskou kreaci baby-jagy vytvořil ve vdově Shánělce Jan Mazák. Podobnou bizarnost typů maloměstské smetánky drží zdárně v podstatě všichni zúčastnění početného hereckého ansámblu. Jako celek působí inscenace reprezentativně, herecký tým MdB přináší na scénu vstřícnou lidovost kombinovanou s rozpoutanou groteskní divadelností, a je patrné, s jakou radostí a espritem herci plní promyšlenou režijní koncepci hostující režisérky.

 

GOGOL – NÁŠ SOUČASNÍK

Vít Závodský 10. listopad 2014 zdroj Týdeník Rozhlas

Rozporuplný odkaz Nikolaje Vasiljeviče Gogola bývá nahlížen z rozličných zorných úhlů. Velmi vhodný zvolila původní dramatizace nedokončeného románu Mrtvé duše, kterou vytvořili režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek pro českou premiéru Městského divadla Brno. V proslulé próze s námětem spekulativního pokusu o podvodné zbohatnutí přesně vyhmátli bez násilných textových úprav adresnou aktuálnost autorova společensko-kritického pohledu, zasahujícího dnešní poměry v Rusku i sofistikovanější korupční aféry u nás. Myšlenkově varovná a jevištně nápaditá antiiluzivní inscenace staví na výrazné stylizaci a zgroteskňující nadsázce. V poloze kabaretní revue s vyrovnanou hereckou složkou exceluje Michal Isteník, ztvárňující chameleonského hochštaplerka Čičikova v ostrých přechodech mezi vlastní postavou a funkcí komentátora.

Vít Závodský, Týdeník Rozhlas, 10. 11. 2014

NAVÝSOST ŽIVÉ MRTVÉ DUŠE V BRNĚ

Luboš Mareček 5. listopad 2014 zdroj Lidové noviny

Městské divadlo Brno odstartovalo sezónu premiérou inscenace Mrtvé duše režisérky Hany Burešové. A byl to začátek efektní i skvostný.

Hana Burešová je pověstná svým pečlivým a přesným stylem, který tady vychází z drsně satirické povahy předlohy. Groteskní příběh o vychytralém podvodníkovi Čičikovovi, který se vetře mezi maloměstskou smetánku a zkorumpované statkáře, rozehrává až ve varietním duchu.

Jde o mrtvé duše (sousloví aktuální před časem i na tuzemské politické scéně) – tedy mrtvé nevolníky, kteří jsou ale úředně živí. Na hordu takových skoupených otroků lze získat úvěr a půdu od státu, tedy docela slušně zbohatnout.

Režisérka si dává záležet a postupně krouží drsnou grotesku, která je mimořádně zábavná, ale zpočátku nepřekračuje zavedený divadelně jízlivý obrázek, jak je známe ze všemožných zpracování Revizora. Jenže Burešová má jedinečný cit pro přesnou míru a načasování herecké akce, pro minuciózní prokreslování charakterů, a tak je její komedie typů a následná hra s divákem mnohem účinnější, aniž by užívala laciné efekty, podpásovou legraci či vděčné úkroky stranou. Přihlížející se tak nebaví toliko vnějškovým pohledem na všechna tato přefouklá ženská ňadra, prdelatou statkářskou bábu v travestijním provedení nebo herce s pupkatými podbřišky. To nejvíc legrační i napínavé se děje právě v budovaných vztazích této bizarní trupy.

Ale bude na místě právě tady pochválit kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové, která za využití přiznaných krinolín a vatelínu vytvořila karikatury, které jakoby místy vyskočily z kreseb Honoré Daumiéra. Bizarně vyčesané paruky, všechny ty tlusté řitě a navrch statkářovy gumáky jakoby upletené z barevné vlny jsou vtipným a účinným rámcem této společenské maškarády. Její dojem zesiluje i prostá scéna Tomáše Rusína, který vlastně využil šestice panelů jemně evokujících nejen Čičikovův podvodný labyrint, ale místy až onu kýženou varietní atmosféru klamu a šalby.

Výteční herci

Michal Isteník jako Čičikov předvádí nejprve zábavný koncert mazaného svatouška. Velký potenciál komika protagonista naplno rozjíždí v bezohledné touze hamižníka, aby se na závěr vlastně ironicky vysmál figuře i publiku. Náročná je přitom architektura této role. Jako Čičikov ještě interpretuje a odříkává vypravěčské repliky nebo se mění v glosátora, tedy až pomyslného Gogola. Isteník tuto trojjedinost zvládl s přehledem, diváka představením vede bez zaváhání.

Famózně na jevišti exceluje také Petr Štěpán jako věčně nalitý Nozdrev. Hřmotný herec vytvořil výtečnou karikaturu hromotluka, jemuž se nekácí jen tělo, ale i řeč a podvodné myšlenky. Pozoruhodná je také nastavená a pevně držená herecká kontura Alana Novotného jako Líbeznického. Tento statkářský boubelatý andílek s nasládlým hlasem otevírá publiku cestu k upřímné legraci a je opravdu vynikající kreací. Jaroslav Matějka – jiný výrazný komik souboru – si zase nenechal utéct příležitost a při jeho fyzkulturním výstupu namazaného vozky diváci doslova vybuchují a řvou smíchy.

A je to vlastně ještě po přestávce taková fraška, která ze zákonitosti žánru směřuje k polapení a trestu hrdiny. Ten ještě v inscenaci Burešové zažije před svým společenským pádem jevištně úchvatně zpracovaný přízračný sen, v němž ho do kola vezme nejedna figura z ruských národních skazek. Pohádka se ovšem rozplyne a groteska se málem mění v moralitu. Podvodníkovi ve vězení domlouvá pop, aby ten velký svět a touhy po ještě větším majetku nechal jít stranou. Čičikov posléze uniká trestu pod podmínkou, že se vzdá veškerého jmění. Až na samotný závěr, v posledním kratičkém výstupu dění, se inscenace ale rychle vrací ke šklebivé groteskní podívané, jejíž podoby s dneškem berou dech.

Osvobozený Čičikov se tady málem stává personifikací země, kde se dá nevolník zadupat do prachu, kde je nemožné jít proti všeobecnému zkorumpovanému proudu. Slovy samotného vizionářského Gogola, který měl na mysli ovšem oslavu své otčiny: „Rusko se žene vpřed a s nelibostí mu ustupují ostatní národy...“ Tady už se hořká jízlivost inscenačního výkladu mění téměř v stravující tragédii dneška.

GROTESKNĚ OŽIVENÉ MRTVÉ DUŠE

Vít Závodský 29. říjen 2014 zdroj KAM v Brně

Vynikající ukrajinský prozaik a dramatik Nikolaj Vasiljevič Gogol náleží k nejdráždivějším zjevům světové literatury 19. století. Zatímco tradiční pohled jej zařazuje na pomezí odcházejícího romantismu a nastupujícího kritického realismu, pozdější vykladači v jeho dílech akcentují rysy fantaskna, groteskna a hyperbolizace, a tudíž jej považují za předchůdce moderny či postmoderny 20. věku. Právě z tohoto zorného úhlu vychází zářijová první premiéra 70. sezóny Městského divadla Brno.

S odstupem od zdejšího Černínova nastudování Hráčů (2003) ji svým jedenáctým hostováním opět odstartovala pražská režisérka Hana Burešová, a to původní dramatizací Gogolova románu Mrtvé duše (1842), na níž se – s využitím knižně vydaného překladu Naděždy Slabihoudové – podílel Štěpán Otčenášek. Jejich úsilí pak jako vždy precizní dramaturgickou součinností podpořil hlavní garant důkladného programového tisku Jiří Záviš.

Mrtvé duše zamýšlel Gogol po vzoru Dantovy Božské komedie koncipovat jako satiricko-moralistickou trilogii. Pod tlakem autorových vnitřních rozporů a duchovních krizí však z tohoto záměru zůstal jen fragment: pikareskně laděný (a cenzurními zásahy poznamenaný) první díl a útržky spisovatelem spálené části druhé. Prózu tvůrce, který se léčil také u nás, do českého kontextu pohotově časopisecky uvedl Karel Havlíček Borovský. Postupně se dočkala řady jevištních (také operních, muzikálových a loutkových), filmových a rozhlasových podob. Brněnští inscenátoři srovnávali i několik málo (uvedených i nerealizovaných) domácích činoherních verzí, nakonec však zvolili při citlivé redukci předlohy vlastní cestu. Za připomenutí tu stojí Sládečkovo málo zdařilé „mrštíkovské“ nastudování české premiéry dramatizace Michaila Bulgakova, nevábně nazvané Mrchotrupci, hola hej! (1993).

Obecně celkem známý románový děj vychází (podobně jako komedie Revizor) z anekdotického námětu, poskytnutého prý Gogolovi starším přítelem Puškinem. Zchudlý šlechtic Pavel Ivanovič Čičikov se snaží zbohatnout s pomocí fiktivního kapitálu ‒ spekulativním laciným nákupem zemřelých nevolníků, kterých se díky jeho vlezle lichotné výmluvnosti omezení statkáři koneckonců rádi zbavují. Při Čičikovově objíždění okolních usedlostí poznáváme pitoreskní menažerii mravně pokřivených typů (také tito provinční feudálové výmluvných jmen jsou tudíž v systému, umožňujícím lidské bytosti a dokonce i nebožtíky prodávat jako zboží, de facto „mrtvými dušemi“) – nejprve obratně oklamávaných a poté, po skandálu na gubernátorském plese a podvodníkově odhalení a arestování, absurdní mystifikace paranoidně vytvářejících.

Dramatizátoři a jejich inscenační tým (výtvarník scény Tomáš Rusín, navrhovatelka kostýmů Zuzana Štefunková-Rusínová, skladatel Petr Hromádka, choreograf Martin Pacek, tvůrci světelného designu David Kachlíř a projekce Petr Hloušek) bez násilných textových úprav přesně vyhmátli adresnou aktuálnost Gogolova společensko-kritického pohledu, zasahujícího dnešní poměry v putinovském Rusku, a zároveň ostře demonstrujícího každodenně odhalované podrazy, sofistikované podvody a mnohdy pod koberec zametané korupční aféry v české kotlině. Nečiní tak ovšem realisticky popisně, nýbrž v intencích moderního chápání Gogolova odkazu antiiluzivně ‒ výraznou stylizací, ironií a zgroteskňující nadsázkou. S tímto přístupem korespondují v programu v Závišově překladu vybrané nonsensové miniatury Daniila Charmse, podobně využité ostatně už v případě Hráčů.

Nedlouhý dvoudílný večer o dvaceti obrazech volí jako základní polohu ráz kabaretní revue s varietními až cirkusovými prvky: na zpočátku téměř prázdném jevišti s mobilními zrcadlovými plochami, odrážené figury deformujícími, a s přinášeným bílým mobiliářem jsou nejnápadnější mírně historizující kostýmy, ozvláštněné vhodnými detaily (nabílené tváře, bizarní naddimenzované ženské paruky, korzety zvýrazněné vnady). Loutkovité postavy připouštějí příbuznost jak s artefakty některých ilustrátorů, tak konotace se světem klasických ruských pohádek, podobně jako se východem nechává ovlivnit hojně a vynalézavě uplatňovaná „vícezdrojová“ hudební složka. V důmyslném ústrojném prolnutí zdánlivě disparátních prvků najdeme i gogolovskou ideu patetizující „poémy“ (mrazivě vyznívající závěr o Rusku jako pádící trojce, jíž „s nelibostí ustupují ostatní národy“). V souvislosti s dvoudomým jevištním pojetím Čičikova přechází civilní dialog v mírný synchronizovaný pohyb, ve strnulá štronza nebo naopak do salonního tance či divokého chorovodu; až boschovské obludnosti pak nabývá protagonistův horečnatý sen.

Jednotlivě zapamatovatelní jsou představitelé maloměstské nobility (Miloslav Čížek, Zdeněk Bureš, Josef Jurásek, Patrik Bořecký, Michal Nevěčný) v čele s autoritativním Gubernátorem Viktora Skály. Ze spolehlivého typového obsazení vychází zřetelně diferencovaná pětice rozličně demoralizovaných, ziskuchtivě sobeckých statkářů – povrchní snílek a žvanivý estét Líbeznický (Alan Novotný), rozmáchle agresivní opilecký a karbanický dobrodruh Nozdrev (Petr Štěpán), medvědovitý žrout Psovský (Zdeněk Junák), houmlesácky odpudivý harpagon Plesnivec (Patrik Bořecký) i zabedněná vdova Shánělka (Jan Mazák).

Přirozenou osou nastudování zůstává pochopitelně figura Čičikova, ztvárněná držitelem Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2011 Michalem Isteníkem. Hned jak přichází s flegmatickým sluhou a kočím Selifanem (Jaroslav Matějka) ze sálu na holé jeviště, vybírá si připravené propriety a zasedne k riskantní jízdě do náznaku bryčky, pochopíme, že mu v této dramatizaci připadne kromě charakteristiky postavy rovněž „zcizující“ funkce vyprávěče i komentátora. Ostré střihy mezi oběma v celku skloubenými polohami zvládá flexibilitou známý herec zcela suverénně. Jak už z plakátu láká mimicky pestrá mozaika grimas, je Isteníkův chameleonsky proměnlivý hochštapler, na první pohled vystupující z okolní pánské šedi výrazným líčením a křiklavým rudým kostýmem, chlestakovovským podvodníkem mnoha rysů a tváří. Vedle pocitu divácké štítivosti nad jeho bezskrupulózní slizkostí a posléze falešnou sebelítostí nepostrádá tato imponující kreace nejen bohatou, etudově propracovanou humornou škálu, ale ani odstín jakési melancholie nebo i tušení, že fenoménu „ruské duše“ není vůbec snadné porozumět. 

Myšlenkově varovná a jevištně invenční inscenace Gogolových Mrtvých duší v kontinuálně přínosném brněnském působení pražského týmu byla nesporným zdařilým vstupem do jubilejní sezóny, v níž si MdB připomněla desetiletou činnost Hudební scény a v jejímž závěru oslaví sedmdesát roků své existence.

BRNĚNSKÁ DIVADLA PŘEDSTAVILA NOVÉ INSCENACE. NEJLÉPE SE POVEDLY MRTVÉ DUŠE

Jana Soukupová 24. říjen 2014 zdroj MF Dnes

Hodně bohatý je říjen na jevištích brněnských divadel. Tvůrci tu nabídli divadelní svátek podle Gogolova románu, lidově pojaté Krkonošské pohádky, zcela průměrně zpracovanou politickou novelu Ladislava Mňačka, bohatou výpravou i množstvím postav oplývající balet Louskáček a profesionálně odvedený, původně filmový romantický příběh DUCH.

Divadelní zážitek od Gogola

Klasiky od Nikolaje Vasiljeviče Gogola o podvodníčkovi, který po ruském venkově skupuje „mrtvé duše“, tedy reálně zemřelé, ale zatím stále evidované mužiky, se na scéně Městského divadla Brno ujala režisérka Hana Burešová a její partner, dramaturg Štěpán Otčenášek. S oddaně i zapáleně hře sloužícími herci se jim podařilo stvořit opravdovou událost. Herecky neselhávajícímu Michalu Isteníkovi postava úlisně vypočítavého Čičikova dokonale sedí, ale také všichni ostatní se suverénní profesionalitou dokazují, že mají-li ve svých rolích o čem hrát, i malé úlohy včetně společné souhry se můžou stát divadelním zážitkem.

K tomu připočtěme ve všech složkách účinné jevištní ztvárnění „snu o ruské duši“, jež přesně v Gogolově duchu varuje i před její odvrácenou stranou, a máme tady současně působící, divadelně precizní a nezvykle účinnou jevištní podobu literární látky, na níž si vylámali zuby četní divadelníci i filmaři. Hra si v podstatě zasluhuje vrcholné ohodnocení a těch zanedbatelných pět procent z celé stovky padá na vrub obecnému divadelnímu nešvaru dnešních dnů považovat diváky za už příliš citově otrlé, takže knoflíkem emocí se otočí o trošku víc, než je třeba. Ale tady jde opravdu o malinký kousek.

Jana Soukupová, MF Dnes, 24. 10. 2014

 

MRTVÉ DUŠE V MĚSTSKÉM DIVADLE V BRNĚ

Peter Stoličný 20. říjen 2014 zdroj www.i-divadlo.cz

Režisérka Hana Burešová nehostovala v Brně poprvé. Za inscenaci Smrt Pavla I. získala v roce 2008 Cenu Alfréda Radoka, v roce 2008 to byli také vtipně inscenováni Dumasovi Tři mušketýři, nebo nádherná inscenace Škola základ života z roku 2011 podle románu Študáci a kantoři. Zájem režisérky je mnohostranný a její režie (často ve spolupráci s dramaturgem Otčenáškem) jsou sice různorodé, mají však jednu společnou optiku: jednoduchými režijními postupy stručně a přesně vypovědět o situaci. Opírají se při tom o herecké umění.

Stěžejní role v Mrtvých duších je samozřejmě Čičikov, „sběratel“ neexistujících poddaných. Michal Isteník s radostí rozehrál všechny nuansy „geniálního“ podvodníka a úspěšně mu přihrávají robustný Zdeněk Junák v roli Psovského, Patrik Bořecký v postavě moliérovsky laděného šetřílka Plesnivce, bonviván, co se stále sází Nozdrev, kterého barvitě hraje Petr Štěpán, úplatný gubernátor Viktora Skály nebo prokurátor Miloslava Čížka a poštmistr Zdeněk Bureš se svými krásnými konspirativními teoriemi – kdože to vlastně ten Čičikov je. Vedle pánů se groteskně jeví „dámy“. Prokurátorová Jany Musilové, gubernátorová v podání Lenky Bartolšicové, snažící se provdat svou dceru (podoba s hrou Revizor tady je nejzjevnější), nebo gubernátorova dcera Eliška Skálová, opět „vystřihnutá“ z Revizora.

Na úspěchu semknuté a vypovídající inscenace má určitě zásluhu i jednoduchá scéna Tomáše Rusína a kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové tvořené s příjemnou nadsázkou. Hudebně atmosféru podbarvil zkušený Peter Hromádka, kterého v poslední době využili brněnští inscenátoři jak v Městském divadle a v Redutě Národního divadla, tak v Huse na provázku. A skladatel se ve všech inscenacích smysluplně zabydlel.

Pokud zde bylo na začátku zdůrazněno, že Mrtvé duše jdou přece jenom dál než groteskní Revizor, je to opravdu tak a režisérka Hana Burešová dává divákovi pocítit zoufalou trapnost jednajících postav. Hlediště se směje, i když vlastně jednající postavy až tak k smíchu nejsou. Ten humor je sžíravý, až smutný. Je to Gogol, jeho labilní mentalita, jeho smutek, který vyústil až do pálení druhého nehotového dílu mrtvých duší. Gogol bral své vyprávění se vší vážností a ona grotesknost mu vyplavala na povrch jako produkt zoufalství nad stavem společnosti. Je dobře, že se inscenátoři vyhnuli levné satiře. Mrtvé duše se tak staly svědectvím doby – svědectvím (bohužel) hodně aktuálním.

 

 

MRTVÉ DUŠE MAJÍ V BRNĚ VŠE PŘIFOUKNUTÉ

Luboš Mareček 14. říjen 2014 zdroj www.echo24.cz

Udělat z klasiky zábavné i mrazivě aktuální divadlo s přesahem se podařilo režisérce Haně Burešové v případě inscenace Mrtvé duše. A Městské divadlo Brno, v němž uvedli dramatizaci Gogolova známého nedokončeného románu, může konstatovat zdařilý vstup do nové sezóny. Není to divadelní rok ledajaký: na jeho konci si tady připomenou hned sedmdesát let existence, počátkem října se zde navrch slavila první dekáda Hudební scény.

Burešová už několik sezón svojí inscenací na činoherní scéně Městského divadla Brno otevírá. A bezmála vždycky šlo o zajímavý dramaturgický exkurz nebo režijně neotřelý sukces. Slavné Gogolovo dílo nyní Burešová přepsala do scénáře se svým dvorním dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. V prokomponovaném jednolitém stylu režisérka jemně obtáhla šklebivou grotesknost Mrtvých duší, ponechala trochu všudypřítomné ruské elegičnosti a zádumčivosti, aby nakonec bez jakýchkoliv násilných aktualizací postrčila inscenaci k dnešku.

Inscenace je plejádou skvělých hereckých výkonů i ukázkou umné spolupráce všech ostatních složek: scénografie, kostýmů i hudby Petra Hromádky.

Stačilo sáhnout do fragmentů druhého dílu (Gogol román Mrtvé duše koncipoval jako trilogii, ale druhý díl až na pár zlomků spálil a třetí ani nepsal) a ústy protagonisty se do tečky večera zeptat: „Kam letíš Rusko, pověz? Neodpovídá. (…) Rusko se žene vpřed a s nelibostí mu ustupují ostatní národy…“

Právě tuto drsně výmluvnou větu pronese hlavní hrdina Čičikov, který chce zbohatnout skupováním fiktivních mrtvých nevolníků, na něž od banky dostane půjčku pro další podnikání. Protřelý podvodník se proto vetře mezi honoraci jistého města N. a posléze objíždí ruské statkáře, aby od nich tyto de facto mrtvé ale de iure živé nebožtíky skoupil. Čičikovova groteskně reálná cesta je i příměrem odporných lidských charakterů produkovaných společenským systémem, který je prorostlý úplatkářstvím, korupcí, bezohlednou ziskuchtivostí i absolutní nadvládou nad otročícími nevolníky.

A Burešová se svým inscenačním týmem stvořila právě komedii bizarních typů, které se setkávají s hochštaplerem Čičikovem. Michal Isteník v hlavní roli měl úkol ztížený tím, že ze své postavy občas vystupuje a glosuje sám sebe, jindy funguje coby vypravěč a navrch komentuje děj. Isteník tyto tři roviny dokáže odstínit a využívá k tomu svého mimořádného komediálního talentu. Burešová modeluje příběh podvodníka zpočátku jako kabaretně varietní výstup. Čičikov balamutí okolí a doslova sype karty z rukávu na jevišti. Isteník dokáže být lichotivým, vemlouvavým, naoko zdvořilým stejně jako bezohledným a stejně tak pragmaticky vyčůraným.

Burešové inscenace je plejádou skvělých hereckých výkonů i ukázkou umné spolupráce všech ostatních složek: scénografie, kostýmů i hudby Petra Hromádky. Tomáš Rusín zcela v naznačeném pojetí společenského cirkusu na jeviště postavil šest černých pohyblivých zástěn, které vytváří občas iluzi nevyzpytatelného labyrintu, varieté či zrcadlové síně. Burešová používá minimum mobiliáře, o to více na jevišti mluví kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové, která kupříkladu do extrému zveličila dámské paruky, ale i poprsí ukazované honorace.

Pánové se svěšenými podbřišky nezůstávají pozadu. Proč ne. Vždyť tady přece přehánějí všichni a přifouknuté je doslova vše. A tak se tady lehce může stát, že se už prozrazený Čičikov ocitne v bizarním snu, kde ho dokola vezme celé defilé pohádkových figur a diváka čeká jedna z nejlepších scén večera.

Jak už bylo řečeno, k přednostem inscenace patří přesně vystavěné i karikované typy. Vedle Isteníka tady nabízí pozoruhodnou kreaci Petr Štěpán, který v módně dekorovaných holinách předvádí strhující obrázek divokého a hlučného pijana. Herec doslova srší energií.

Líbeznický Alana Novotného vyráží z publika salvy smíchu svým přeslazeným projevem hloupě exaltovaného lidumila. Travestijně pojednaná Shánělka Jana Mazáka útočí na jemnocit publika nejen hrudí, která je mohutná a povislá jako její balónovitý zadek, ale zejména ukázkovou demonstrací ženské tuposti. Herci tady poněkud drtí dámskou šatnu, ale lze s klidným svědomím prohlásit, že na jevišti se neobjeví špatný herecký výkon.

Burešová nechá diváka bavit se touto přes půl druhého století starou maškarádou, nenucenou nadsázkou však stvrzuje onu příslovečnou nadčasovost originálu. Publikum se tady nesměje jenom hořce vtipné komedii ze staré Rusi, ale samozřejmě zjistí, že mnoho těchto typů přežilo do dnešních dnů. A se současností spojí tyto Mrtvé duše již zmiňovaný závěr. Z Gogola se násilnou aktualizací nedělá vizionář, Burešová jenom mrazivě a přesně pojmenovává, čím vším nám tento ruský klasik může být počátkem století, které právě žijeme.

 

 

BRNĚNSKÉ MRTVÉ DUŠE

Jaroslav Štěpaník 10. říjen 2014 zdroj www.literarky.parlamentnilisty.cz

Slavný Gogolův román Mrtvé duše, břitkou satiru na poměry v tehdejším Rusku i vlastnosti ruského člověka, adaptovala pro divadlo režisérka Hana Burešová společně se Štěpánem Otčenáškem, současně dramaturgem inscenace. Premiérou hry zahájilo Městské divadlo Brno novou divadelní sezónu.

Děj románu jako by byl ušitý i na ledacos z naší české a moravské dosud ne zcela „mrtvé“ reality. Také k nám dorazil nejeden podnikatel s vykutáleným projektem, poznali jsme mrtvé duše, velrybáře, a bílé koně nemusejí být výhradně spřežením ruské trojky.

Režisérka se od podobných nabízejících se aktualizací správně a zcela oprostila. Na scénu uvádí příběh nákupčího mrtvých duší v gogolovském duchu groteskní nadsázkou, a to tak, že divák může vnímat nejen to specificky ruské, ale i to naše tuzemské a vlastně všelidské: rysy a vlastnosti směšné a výsměchu hodné. Cestou při hledání a nacházení prodejců se diváku (společně s hlavní postavou i vyprávěčem příběhu v jedné osobě) představuje defilé pitoreskních figur a figurek. Režisérce se podařilo výtečně sladit výkony všech účinkujících členů činoherního souboru. Každý při ztvárnění individuálních črt postavy udržuje stejnou společnou hladinu komické karikaturní nadsázky. Žádný z herců svou roli „nepřepískne“. Inscenace klade důraz na komplexnost projevu, důležitou součástí je pohybová složka, pantomimika a mimika. K umocnění komické nadsázky přispívají „klaunovsky“ zabílené tváře, paruky, extravagantní účesy a kostýmy.

Brněnské Mrtvé duše jsou hereckým koncertem Michala Isteníka. Při skvělé souhře se všemi herci bez rozdílu. Ztvárnění postaviček v jejich rozličnosti se společným rovnítkem pokrytectví i obav z možných následků vlastní špatnosti se povedlo. Vyzvednout někoho ze souboru zvlášť by možná bylo křivdou vůči ostatním. Herečky toho neměly tolik jako muži, o to víc zaujaly pohybově ve vtipně řešených kostýmech Zuzany Štefunkové-Rusínové. Původní hudba inspirovaná „ruskou notou“ (Petr Hromádka) v rozmanitých podobách atmosféru vhodně dotvářela.

Jednoduchou scénu Tomáše Rusína režisérka s invencí zhodnotila. Asi nejvíce zaujalo řešení využívající posed na prosté židličce s opratěmi v rukou, za pomoci osvětlení dovedené k dokonalé iluzi ruské trojky řítící se nekonečnou plání velké Rusi.

Když dojde k odhalení podstaty podnikání hlavního „hrdiny“, nitro všech aktérů se ocitá v plném světle. Sezení místních celebrit je panoptikální sešlostí při řetězové konzumaci neodmyslitelné vodky. Všichni přítomní plni obav až k absurdním závěrům meditují, kým vším může příchozí ve skutečnosti být, co vše se za jeho příjezdem asi skrývá, co vše (a je toho hodně) by mohl odhalit.

Hra slovy v úvodu a závěru je jasně zasazena do ruského kontextu, z celého děje však prosakuje dost samo o sobě pro Rusko a ruského člověka charakteristického. A mnohé, čemu se Gogol dokázal vysmát u svých krajanů, má dosah obecnější, nevyhýbá se jiným národům včetně našich domácích duší a dušiček, ať již mrtvým či živým.

 

Mrtvé duše: úspěšný vstup do nové sezóny

Jaroslav Štěpaník 1. říjen 2014 zdroj www.brnozurnal.cz

Hana Burešová uvádí na scénu příběh nákupčího mrtvých duší Čičikova v gogolovském duchu groteskní nadsázkou. Při hledání a nalézání prodejců se diváku představuje defilé figur a figurek až panoptikálních. Režisérce se podařilo sladit herecký soubor tak, že každá z postav vytváří osobitý, individuální obraz výrazných charakterových črt při zachování společně stejné hladiny komické nadsázky. Žádný z herců svou roli „nepřepískne“. Nejde přitom o nároky výrazně či převážně verbální, důraz je kladen na souhru mluveného slova s pohybem, pantomimikou a mimikou. (Mimický projev, zvláště u ústřední postavy hraje důležitou úlohu, víc si zážitek vychutnali diváci v předních řadách.) Režijní pojetí podtrhly i „klaunovsky“ zabílené tváře, paruky, výrazné účesy a kostýmy. Michal Isteník byl jedinečný, jeho uchopení role mazaného nákupčího duší Čičikova bude možná, stejně jako inscenace, aspirovat na některé z každoročních divadelních ocenění. (Na takový odhad je arciť brzo, sezóna teprve začíná.) Pochvalu zaslouží všichni herci, bez rozdílu, ústřední postavě absurdního příběhu výborně sekundovali. Povedeným ruským medvědem byl Zdeněk Junák, krásně dotěrně přátelským opilcem Petr Štěpán, s ženskou rolí si poradil i pěkně vyhrál Jan Mazák… vyjmenovat by bylo vlastně nutno všechny aktéry povedeného kusu. Herečky toho neměly tolik, o to více zaujaly pohybově ve vtipně řešených kostýmech Zuzany Štefunkové-Rusínové. Oživily a rozjasnily úvod druhé poloviny představení v kontrastu s monotónním, ovšem zábavným putováním duší chtivého nákupčího mapujícího současně živé dušičky místních celebrit. Hudba na „ruskou notu“ (Petr Hromádka) v rozmanitých podobách celkovou atmosféru vhodně dotvářela.

Jednoduchá scéna Tomáše Rusína byla režijně plně zhodnocena. Nápadité bylo využití opratí při posedu na prosté židličce dávající iluzi jízdy v kočáře taženém nepochybně ruskou trojkou. Při využití tak jednoduchých prostředků až sugestivně působil závod dvou spřežení tryskem se řítících proti hledišti. Plejádu setkání s různými, vždy nějak pokřivenými charaktery při všeobecném pokrytectví, vystřídal zvrat na plese, který přivodil opilý, jak jinak, nezvaný posel pravdy Nozdrev (P. Štěpán). Příznačná i trochu přízračná byla scéna konzumace vodky, kdy všichni významní místní s obavami meditují, kdože vlastně neznámý příchozí je, co vše se za jeho příchodem může skrývat. Hra začíná jistým prologem, končí závěrem, jakýmsi shrnutím, poselstvím. Z celé hry prosakuje víc než dost výrazných črt charakteristických pro Rusko a ruského člověka, které při našich historických zkušenostech ostře i citlivě vnímáme. Ocenění zasluhuje i to, že nepodlehla nabízející se „levné“ aktualizaci, ať již vycházející z vnitropolitického folklóru (velrybářství, nákupy mrtvých duší), či z aktuální mezinárodní situace.

Nutno dodat, že ledacos z ruských národních rysů pranýřovaných Gogolem, nalezneme také u jiných národů, včetně našich českých a moravských duší a dušiček, ať ještě živých, či již mrtvých. Mnohem víc je lidem bez ohledu na národnost společného než toho výlučného pro jednu pospolitost.

Smějeme se s Gogolem nejen ruskému velikášství, ale i lidské malosti, pokrytectví, falši, pokleku před neznámým a domněle velkým. Smějeme se i sami sobě.

 

 

JUST PÍŠE REJŽKOVI

Vladimír Just 30. září 2014 zdroj Divadelní noviny

Vyjel jsem tedy na premiéru nejnovějšího opusu Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, režisérsko-dramaturgické dvojice, která zpravidla zahajuje v září sezónu nikoli v mateřské Dlouhé, ale v Městském divadle v Brně. A díky jim mohu teď pokračovat na ruské struně Tvého dopisu: jeden by nevěřil, jak nejen Tebou vzpomínaní Babel a Oleša, ale i starý Gogol může být po čertech aktuální. Jeho monumentální torzo Mrtvých duší, z jejichž plánovaných tří dílů (peklo – očistec – ráj?) v úplnosti známe jen díl první, neboť další Mistr nestihl, a co stihl, tak spálil, se mi po tříhodinové úmorné nudě v Národním divadle (1975) zdálo nedramatizovatelné. Po tom, co se odehrálo v Brně na premiéře 20. září, mohu už Mrtvé duše považovat za současné dílo – symbolické vyjádření dnešního marasmu. A v závěru inscenace i za překvapivě mrazivé vyjádření našich reálných obav z nevypočitatelné země, „jež si nepotrpí na žerty a rovně se roztáhla na půl světa. (…) Divukrásně zvoní rolničky, prudkostí vichru se řítí roztrhaný vzduch, Rusko se žene vpřed a s nelibostí mu ustupují ostatní národy…“ To říká Čičikov, který ve strhujícím podání Michala Isteníka stihne zhodnotit jak svou trapnou úlohu v příběhu, tak okomentovat i bídu nás v publiku (vydatně mu v tom pomáhají Zdeněk Junák jako typický ruský medvěd Psovský, Petr Štěpán jako agresivní, bodrý i práskající Nozdrev, Jan Mazák jako neuvěřitelně autentická baba Schánělka – omlouvám se ostatním). A co jiného než metaforou dnešní absurdity, v níž lze směnit všechno včetně věcí neexistujících, je už základní komodita mrtvých duší? Mrtvý mužik nemá žádnou užitnou hodnotu, ale přesto se může stát v šikovném podnikatelském záměru zbožím: neexistence jako základ existence, kamufláž jako zdroj bohatství i prestiže. Čičikov ovšem není mafiánský boss, spíš takový malý kutil na poli podvodu – jeho podfuk s dušemi vlastně není trestný, trestný bude až ve chvíli, kdy se dostane do dluhů a praskne na něj, že ručí bublinou. O to absurdněji vyznívá velkolepá paranoia, kdy se místní potentátci domnívají (ten věčně ruský pocit ohrožení!), že jde o nebezpečného špiona, ne-li samého Napoleona. Ostatně – přijď se na ten koncert na ruské struně podívat 8. ledna do Dlouhé!

 

 

 

Sledujte nás na

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací