Deník krále

Deník krále

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra2. listopad 2007
  • Délka představení1:40 hod.
  • Počet repríz30
  • Derniéra22. září 2009

tragédie s dobrým koncem

Nová původní česká hra Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka je zpracována volně na motivy dramatu Victora Huga „Král se baví“ a opery Gisuseppe Verdiho „Rigoletto“ a je doslova „šitá na míru“ hereckému souboru Městského divadla v Brně. Na původním půdorysu historického příběhu o Rigolletovi, zvěčněného Giuseppem Verdim v jednom z největších děl operní historie, se odehrává současný napínavý činoherní příběh, jehož základní východisko a morální poslání lze shrnout do jediné věty: „co nechceš, aby jiní činili tobě - nečiň ani ty jim.“ Rigolletova zpočátku jakoby drobná etická přehlédnutí a selhání se mu posléze vracejí v hrozivých osudových úderech jako bumerang. Neúprosný svět marseillského podsvětí a organizovaného zločinu křiví lidské charaktery k nepoznání. Je to svět plný strachu a násilí, ale právě tento svět má mnohé nepsané a velmi striktní zákony. V ústraní, daleko od tohoto krutého světa, jehož je však Rigolleto pevnou součástí, se Rigolleto pokouší vychovávat svou jedinou dceru Blanku v tzv. slušné společnosti. Přes veškerou jeho snahu se však právě Blanka shodou okolností nešťastně zamiluje do „Krále“ - šéfa Rigolletovy party, aby se vzápětí stala obětí kumpánů této mafie. Zoufalý Rigoletto se rozhoduje zosnovat plán pomsty. V závěru tohoto napínavého příběhu prožívá divák s Blankou a s Rigolletem mohutnou katarzi, v níž dostává celý příběh silný nadčasový náboj. Břitké dialogy marseillského podsvětí, překvapivé dějové zvraty, (zakotvené již v předloze Victora Huga), působivá katarze a silné morální poselství v novém původním textu progresivní a novátorské autorské dvojice Plachý – Šimáček.

 

Autor

  • Jiří Šimáček
  • Zdenek Plachý

Režie

  • Zdenek Plachý

Asistent režie

Kostýmy

  • Martina Zwyrteková

Dramaturg

Scéna

  • Markéta Oslzlá

Hudba

  • Zdenek Plachý

Pohybová spolupráce

  • Hana Charvátová

Animace

  • David Možný

Semi Schilt, gangster, pobočník Le Bannera

Svatá Tereza

Anetta, přítelkyně Rigiho

Triboulet, králův poskok, otec Blanche

Blanche, králova milenka

Gerome Le Banner, podnikatel, šéf gangu

Cyril Abid, osaměle žijící podivín, vypravěč a komentátor

Král, bývalý gangster

Ruslan Karejev, gangster

Holka, narkomanka, bývalá králova milenka

Malý Rigi

Striptérka

Deník krále

David Kroča 2. leden 2008 zdroj ČRO 3 - Vltava

Tragikomedie Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka Deník krále těží ze slibné zápletky. Bývalý šéf mafiánské bandy zvaný Král  se vrací po letech do Marseille, aby vypořádal staré dluhy. Při předání  tašky s penězi dávným komplicům je postřelen a musí vyhledat pomoc. Náhoda tomu chce, že se setkává se zahořklým intelektuálem Abidim, jemuž  zanechává svůj deník, který vznikal jako poselství pro Králova  ztraceného syna. Divák tak má možnost sledovat dvě dějové roviny: současnou, zachycující  pátrání mafiánů po zraněném Královi, a retrospektivní, v níž ožívá neuvěřitelný příběh jeho komplikovaného života.
 Režisér Zdenek Plachý inscenuje vlastní text nikoliv jako prostoduchou gangsterku, ale atraktivní děj mu slouží jako rámec pro hlubší záměry. Zpočátku jednoduše aranžovaná komedie přerůstá do podoby rafinovaně komponované morality, v níž osudy postav ilustrují postmoderní chaos a úpadek v mezilidských vztazích. Zatímco zkažení  mafiáni po sobě každou chvíli bezmyšlenkovitě  pálí, jejich šéf Král se v závěru hry překvapivě obrací na stranu dobra. Stane se tak jednak působením charismatické manželky, jednak díky mystickým zjevením  svaté Terezie z Lisieux (lizje), snové postavy, která do děje opakovaně vstupuje.
 Inscenace má zvláštní magickou atmosféru. Podílí se na ní hlavně ústřední píseň známého zpěváka a skladatele Daniela Landy, která provází klíčové okamžiky příběhu. Těžkou, monumentálně působící hudbu kolorují počítačové animace Davida Možného, promítané na bílou scénu s potiskem, jejíž autorkou je Markéta Oslzlá. Ústředním motivem výtvarně stylizovaných dekorací je růže, symbol svaté Terezičky, která nabádá protagonistu k obrácení.
 Igor Ondříček v titulní roli vytváří mafiánského šéfa jen úspornými prostředky jako chladně uvažujícího pragmatika, jenž budí respekt i obavy svou sebejistotou. Nejvděčnější postavou inscenace však není Král, ale spíš zahořklý antropolog Abidi. Viktor Skála jej obdařil komickými rituály, jež podtrhují jeho puntičkářství, ale také schopností vyprávěné události trefně komentovat a tím i odhalovat jeiich skryté významy. Královu osudovou ženu Blanche vytváří Ivana Vaňková s důrazem na její oddanost a otevřenost, která doslova odzbrojuje.
 Inscenace Deník krále na jevišti  Městského  divadla v Brně je ve skutečnosti inspirována více  americkými gangsterskými filmy než anoncovaným dramatem Victora Huga. Ačkoliv dramatický text Jiřího Šimáčka a Zdenka Plachého by mohl sám o sobě působit poněkud vykonstruovaně, ve  spojení se strhující hudbou, promyšleným herectvím a výtvarnými efekty vytváří solidní dramatickou podívanou s nepřehlédnutelným duchovním poselstvím.

Deník krále a bouchačky (a jeden Ravel)

Jan Šmikmátor 2. leden 2008 zdroj KAM v Brně

 Autorská novinka Jiřího Šimáčka a Zdenka Plachého měla  premiéry 2. a 3. listopadu a ukázala potenciál stát se dalším trhákem již  tak nadprůměrně odstartované sezony v Mošově divadle.
 V podstatě banální děj o marseillských gangsterech, jejich minulosti, sporech, zradách a mstách, ozvláštňuje jak styl vyprávění, tak jeho vypravěč. Tím je postava muzikologa Cyrila Abidiho, bravurně ztvárněná Martinem Dohnalem (v alternaci s Viktorem Skálou), kterému Plachý se Šimáčkem napsali roli podivínského komentátora až remcala přímo na tělo.
 Abidi má ten nezáviděníhodný dar, že je ve špatné době na špatném místě. Do děje  se dostává hned ve druhém obraze a pak jeviště opouští pouze sporadicky. Sleduje téměř filmově stříhaný děj těkající mezi retrospektivou a současností a diváka baví jeho přísně vědeckou interpretací. Vedle toho sní o napsání  monografie o Maurici Ravelovi, z čehož jej gangsteři (popřípadě sousedka s hlučným vysavačem či pošťák) neustále vytrhují.
 Hlavním hrdinou představení je mafiánský boss Král (přesvědčivý Igor Ondříček). Právě on zanechá v Abidiho bytě svůj deník, z něhož vypravěč zprvu kriticky, později stále zaujatěji předčítá. Příběh vypráví o jeho milence Blanche (Ivana Vaňková), mafiánském rivalovi Le Bannerovi (Martin Havelka) a jeho poskocích (skvělý Ján Jackuliak a polštářem v oblasti břišní vycpaný Alan Novotný). Další dimenzi představení tvoří mysteriózní vstupy Svaté Terezy s Lisieux  (Mária Lalková).
Strohá, účelná až komiksově zjednodušující scéna dává vyniknout hereckým výkonům, ale podtrhuje i hudbu. Ve hře zmiňující Ravela nemůže nezaznít jeho slavné Bolero, s tímto klišé si ale Plachý poradil vskutku geniálně. Kvůli přestavbě vysílá Abidiho na forbínu a ten zprvu bez hudby a v podobné gradaci jako originál deklamuje hlavní motiv skladby.
O tom, že není Střeženého Parnassu bez provokace, vypovídá nečasto  obsazovaná pozice kmotra  inscenace. Ta náleží Danielu Landovi, jehož tři písně ve hře zazní (mimo jiné i na rádiových vlnách těžce profláklé Tajemství). Každopádně  je Deník krále kvalitně odvedenou podívanou, která divákovi z hlavy nevypadne hned po východu z divadla. A to je dobře.

Na Lidické opět řádí gangsteři

Vít Závodský 1. leden 2008 zdroj Kam - příloha

Novinku z dílny nového šéfa Mahenovy činohry provází tradičně důkladný programový tisk dramaturgů Jana Šotkovského a Petra Minaříka. Původně byla ohlašována jako aktualizovaný přepis veršovaného romatického dramatu Victora Huga Král se baví; z něho však nakonec kromě jmen tří klíčových postav zbyl jen syžetový základ nereálnosti izolace mafiánské society s drsnými zločineckými manýrami od klidu rodinného krbu. Estetickým krédem spřízněný tým (náleží k němu výtvarnice vylehčené scény s průsvitnými plochami a kresleným mobiliářem Markéta Oslzlá, autorka nadsázkových kostýmních návrhů Martina Zwyrteková nebo „kmotr“ inscenace Daniel Landa se třemi vhodně uplatněnými písněmi) přenesl děj do současného atraktivního kriminálního podhoubí jihofrancouzského města Marseille. Rozvinuli jej v 31 krátkých obrazech do několika prostupujících se linií a nadto uplatnili rovinu retrospektivně vzpomínkovou, takže výchozí text i nepříliš dlouhý nonstop večer získaly poměrně důmyslně komponovanou strukturu.

Krvavé praktiky černě oděných mafiánů (Martin Havelka, Ján Jackuliak, Alan Novotný) kolem Krále (Igor Ondříček), zamilovaného do zprvu nic netušící dcery svého fámula Tribouleta (Jan Mazák) Blanche (Ivana Vaňková), neskrývají inspiraci zejména americkými snímky (Kmotr I a II, Zjizvená tvář, Pulp fiction aj.), a navíc jsou z ironického odstupu nahlíženy jejich nedobrovolným účastníkem a zároveň monologicky komentujícím vyprávěčem - podivínským samotářem Cyrilem Abidim (uměřený Viktor Skála v alternaci s rozevlátě charismatickým hostem Martinem Dohnalem, jemuž byla role psána „na tělo“). Oproti V. Hugovi i filmovým gangsterkám poněkud překvapivě přibyla ještě další, nábožensko-mystická vrstva, ztělesňovaná průběžně se zjevující mladou karmelitánkou sv. Terezií z Lisieux (Mária Lalková), která sem vnáší spirituální dimenze (citují se její skutečná vyznání) a stává se odpouštějícím katalyzátorem Králova pokání a zázračného morálního přerodu. V úmyslně pomezním žánrovém ztvárnění a postmoderních ozvláštňujících vazbách se vcelku čitelně využívá až disparátních výrazových prostředků - simultaneity výjevů, latinských pasáží, vizuální symboliky (sněžení, růže), prvků sentimentálních, comicsových nebo vědomě poklesle kýčovitých, hyperbolizace, světelných či animačních efektů, rozličných „parnasovských“ fetišů (bílý králík), narážek a konotací, které si patrně vychutnávají hlavně sami autoři. Nicméně i běžnému návštěvníkovi nabízí Deník Krále pozoruhodný divácký zážitek.

 

Brno, divadlo, autoři a klozet

Luboš Mareček 7. prosinec 2007 zdroj MF Dnes

Čtyři novinky z brněnských jevišť ukazují zdejší divadlo v rozdílném světle. Analýza nesourodého kvarteta napovídá, že zajímavé autorské pokusy už dávno nejsou doménou scén, které na pojmu experimentální rostly. A dodnes se za něj mnohdy i schovávají. V případě HaDivadla původní text Arnošta Goldflama nevhodně přebila kolektivní režie, novinku Provázku provázejí otazníky. Autorské kusy Deník krále či Roxana jsou i přes jisté rezervy zážitkem.

Deník krále. Zdálo by se, že ve své autorské inscenaci Deník krále, kterou uvádí Městské divadlo v Brně jako nejnovější dílko uměleckého sdružení Střežený Parnas, se sešla tvůrčí vnuknutí až neslučitelná. Text Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka inspirovala hra Král se baví od Victora Huga, americké filmové gangsterky a texty sv. Terezie z Lisieux. Triangl z romantického velikána, celuloidu zabarveného mafiány a básní mladé světice: docela silné kafe. Výsledkem je ovšem zdařilá tragikomedie, v níž si zločin efektně podává ruce s náboženským kýčem.

Hru Deník krále autoři situovali do neúprosného marseillského podsvětí a prostředí organizovaného zločinu po roce 1989. Tragickou linku hry supluje Triboulet vychovávající jedinou dceru Blanche, která se ovšem zamiluje právě do Krále, před jehož vlivem a mafiánským prostředím má zůstat v ústraní uchráněna. Skončí to silnou láskou a katastrofou: otec i dcera zemřou. Komický element zastupuje osamělý misantrop Cyril Abidi, kterému se dostane do ruky Králův deník. Stává se vypravěčem příběhu, který neustále iironizuje. A jako spirituální bonbonek vše prostupuje svatořečená karmelitka Terezie z Lisieux, která způsobí Královo obrácení.

Nezvyklý koktejl míchá a ironizuje nesourodé žánry i témata. Někoho bude bolet hlava, jiného duše. Střežený Parnas (možná i s lehkým úsměškem), po vás ale chce, abyste se hlavně rozhodli. Někdo bude konvertovat k pohledu, že vše je velká nadsázka, jiný příběh polepšeného zločince přijme vážně. A jak už to chodilo v postmoderně. Obojí je správně. K přednostem večera vedle scénáře, který neustále burcuje divákovu účast (míněn je skutečný zájem i dojetí), patří fortelná režie Zdenka Plachého. Vizuálně velmi přitažlivá inscenace prostě šlape, nápaditě jsou budované tklivé scény. Tiché vstupy světice balancují na hraně barvotiskového náboženského škváru i akceptovatelného duchovního zázraku. Účinné napětí v této inscenaci vzniká právě z přeskupování hranic. Deník krále se totiž dotýká emočních i obecně morálních prahů. Ze silného zaujetí tématem trčí i školácké scenáristické chyby. Abidi čte z deníku situace, které si Král zaznamenat nemohl. Plachý ale vykrouží div, tedy strhující finále. Bombarduje hlediště obrazy, muzikou, projekcemi. A katarzi neprožije jen protagonista... Kdekterá svobodomyslnější (tzv. nezávislá) scéna by si na podobný text netroufla. O to víc mu jeho vítězství sluší na jevišti repertoárového divadla, kam se tak nechodí jen za měšťansky načančaným a osvědčeným repertoárem. Příležitostné umělecké infuze tohoto druhu jsou pro pohodlně letargické publikum požehnáním i rozhřešením.

 

Časy se mění, ani zločin už není jako dřív

Jiří P. Kříž 6. listopad 2007 zdroj Právo

Deník Krále zaznamenává neskutečné obrácení marseillského gangstera, ale také Daniela Landy

Střežený Parnass Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka vykročil do zápasu s čecháčkovskými konvencemi dalším projektem v Městském divadle. Tentokrát bez diskuze znamenitým Deníkem Krále, velice volně inspirovaným hrou Victora Huga Král se baví.

Provokovat, hledat nová vyjádření k archetypům prostřednictvím všudypřítomných banalit, vysmívat se pokleslosti paraliterárních žánrů, to je poselství tlumočené Střeženým Parnassem. Režisér Plachý zvolil pro změnu kombinaci gangsterky a náboženské mystiky. Inspirován odnoží „městského westernu“ využil zákonitostí mafiánských krváků k vystavění textu o zázračném obrácení jednoho z nich. Řemeslně má blízko ke groteskním nadsázkám Quentina Tarantina (Gauneři, Pulp Fiction), a k motivům prozření v posledním životním opusu Sergia Leoneho (Tenkrát v Americe). Parnassovský vklad má dva póly: Prvním je zjevení svaté Terezie z Lisieux, která přivede Krále k pokání a vykoupení. Mária Lalková je Terezou tak krásnou, že i zavilý recenzent má vůli v beránka se pod jejími křídly obrátit.

Druhým pólem je obskurní vědátor a podivín Cyril Abidi. Dostane se mu do rukou Králův deník, a on ho - nejprve s ironickými komentáři o pravopisných chybách a o mizerném stylu, posléze fascinován obrácením gangstera - tlumočí divákům.

Role na tělo a duši Martina Dohnala (alternuje Viktor Skála).

Ke slovu se dostane i Hugo. Motiven mafiána-poskoka Tribouleta (Jan Mazák). Jako oko v hlavě chrání před vilným zločinem sličnou dceru Blanche (Ivana Vaňková). Nastojte, neuchrání, ona miluje a z rubu na líc obrací Krále (Igor Ondříček)...

Mafián Havelka a druzí

Mafiánská rodina je zastoupena ortodoxními lumpy představovanými Martinem Havelkou, Jánem Jackuliakem, Alanem Novotným a Vojtěchem Blahutou. Jejich svět přizdobují Evelína Jirková, Lenka Janíková atd. Aspoň slovo o kostýmech Martiny Zwyrtek - zvýrazňují umělohmotnou muskulaturu (Havelka) a vyzývavě hmotně umělá, špičatá poprsí, včetně svaté Terezy.

A o výběru vynikajících songů Daniela Landy. Ty budou dráždit všechny, kdo nevzali na vědomí i jeho obrácení...

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací