březen 08/09

Host do domu: Luboš Mareček

Dovolím si první otázku našeho povídání položit do hluboké historie světové žurnalistiky. 9. srpna 1974 na základě vyšetřování aféry Watergate rezignoval Richard Nixon na funkci prezidenta USA, byla to první demise prezidenta v historii této země a nemalý podíl na tom měla aktivita žurnalistů. Nesporně touto akcí byla v USA napravena řada "špinavých praktik" při získávání prezidentského úřadu. Mám ale pocit, že se od těchto let datuje světový boj žurnalistů s politiky. Nemohu se zbavit dojmu, že každý politický komentátor a tak zvaný investigativní žurnalista hledá svého Nixona. Zvláště v českých médiích musíte získat při pozorném čtení komentářů dojem, že politici jsou spolek zvlášť nebezpečných individuí. Myslíte, že se mýlím a pokud ano, určitě budete vědět proč. V moderní historii vlastně šlo o jediný případ, kdy kvůli článkům a novinářské aktivitě musel rezignovat nejmocnější muž světa. A skutečně se na světlo dostala řada řekněme nehezkých skutečností. Třeba, že Nixonova administrativa aktivně bránila vyšetřování celé záležitosti, že Nixon o akci věděl a že mimo jiné lhal o případu před Kongresem, což nakonec vedlo k jeho vynucené rezignaci.
Oba dva dobře informovaní novináři z listu Washington Post však jistě nepublikovali tajně vynášené informace z nějaké osobní války vůči Nixonovi. Dělali prostě svoji práci. A také si nemyslím, že skutečně objektivní komentátor si na nějakého politika zasedne a chce ho stůj, co stůj sejmout nebo alespoň nachytat. Samozřejmě, může stát blíž některým politickým názorům. To je na rozdíl od názorově neutrálního zpravodajství i sama podstata komentářů. A že jsou politici spolek nebezpečných individuí? Přízračné expresivní spojení...  Lidé mohou díky novinářům nejen po volbách číst, jak se daří naplňovat často populistické a chytlavé sliby. Novináři by měli interpretovat veřejnosti srozumitelně a jasně činy i konkrétní výsledky politika. Toto novinářské zrcadlení reality je důležité nejen pro čtenáře, ale i pro samotné politiky. Navíc už dlouho přece všichni přemýšlíme, jak chutná a korumpuje moc...
V atmosféře, která kolem politiky vzniká také díky nepříliš uvážlivému postupu politických komentátorů lze předpokládat, že si případný zájemce o práci v politice rozmyslí, zda má riskovat, aby se některý slávychtivý žurnalista šťáral v jeho soukromí a objevil jeho komára ve skříni, kterého nafoukne do mamutích rozměrů. Ruku na srdce, každý z nás, pokud neprožil život v klášteře, svého kostlivce v šuflíku má. Neuvolňuje se tímto honem na čarodějnice za každou cenu cesta do politiky a tím pádem i k moci lidem, kterým na jejich pověsti až tak moc nezáleží? No, myslím, že takto sugestivně položená otázka, navrch špikovaná spojeními jako "nafukování do mamutích rozměrů nebo hony na čarodějnice", už sama sobě chce být odpovědí. Žádný člověk není absolutně bezúhonný a chybovat je lidské. Každý se dá načapat přinejmenším na nějaké své slabosti. Obyčejní lidé jsou však také často oprávněně nedůvěřiví vůči tvrzením, že politika je prostě jen nezištná a čistě ušlechtilými důvody vedená služba občanům a správa veřejných věcí. Na lidi v této veřejné službě je prostě více vidět a potud je přece zvýšený seriózní zájem o jejich osobu i logický nejen ze strany novinářů. A zdůrazněme ten přívlastek seriózní nebo vyvážený. A představa, že některý mladý zapálený politik se zalekne své budoucí kariéry jen díky představě novinářského šťourala, mi přišla až legrační. Myslím, že daleko častější a účinnější bývají atentáty spolustraníků...
Boj mezi žurnalistou a politikem není přece demokratický. Politik stojí na kolbišti obklopen konkurencí opozičních stran, žurnalista je v bloku stejně smýšlejících lidí, kteří v okamžiku jakéhokoli náznaku kritiky nasadí těžkou palbu "ochrany svobody slova". Vzorový příklad máme v takzvané televizní revoluci, kdy dle mého přesvědčení zneužili televizní redaktoři své diváky k zabetonování pracovních pozic a odměnili se jim výhrůžkami žalob v případě opomenutého placení měsíčního poplatku. Jak pohlížíte sám dnes s odstupem času na události ve velíně na Kavčích horách?Přiznám se, že slovnímu spojení demokratický boj v této souvislosti nerozumím. S automatickým předjímáním války mezi novináři a politiky nesouhlasím. Obě strany mohou a bývají kritice vystaveny, ale já si skutečně nemyslím, že by byli v permanentním souboji. Navíc neexistují jenom komentátoři a glosátoři, jejichž úkolem je vyjádřit názor a stanovisko. Politiku denně zejména mapuje zpravodajství, které chce "pouze" objektivně zachytit, co se stalo a informovat o tom veřejnost. A to nemá s žádným bojem nic společného. Má být věcné, přehledné, objektivní a pokud možno vyčerpávající. Silácké slovní přestřelky a nikoliv věcná, přesně argumentovaná kritika je zejména záležitostí protilehlých politických táborů. Svoboda slova a možnost svobodně se vyjádřit jsou skutečně jedním z posvátných institutů demokracie a novináři se za něj nijak neschovávají. A dobu, v níž se člověk na nějaký neoficiální názor bál jen pomyslet, si pamatujeme oba... V době zmiňované televizní krize jsem zrovna pobýval v Austrálii a po mém návratu byla situace pro mne již tak nečitelná, že jsem vše lokal zprostředkovaně pouze z referencí známých. A tehdejší souvislosti situace na Kavčích horách jsem později už nedohledával.
Existují oblasti lidského dění, které vás vůbec nevzrušují a ani se jimi raději nezabýváte?Přiznám se ke svému zahanbení, že mne nezajímá vrcholový sport. O to raději mám jakékoliv živé umění - divadlo, tanec, hudbu a zejména tu klasickou. Zcela chladným mne také nechává řádění fotbalových fanoušků na stadionech a jejich po městě skandující a hlučící tlupy. Touto stádností, která se lehce může zvrtnout ve společenský problém, se raději snažím nezabývat.
Máte ve světové žurnalistice svůj vzor nebo aspoň člověka, kterého si opravdu bezvýhradně vážíte? Z nedávné doby to bude čtyřmi kulkami zavražděná přední ruská a nesmlouvavá kritička režimu Vladimíra Putina novinářka Anna Politkovská. Nedávno jsem se díval na BBC na dokument Tzar Putin a byl jsem znovu okouzlený umanutostí této ženy, která neustále hledala pravdu, což je takové vrcholné novinářské krédo. Statečnost a pracovitost šla u Politkovské ruku v ruce.
Kterou nejdramatičtější situaci jste ve své profesi zpracovával?
Musím kriticky přiznat, že jako kulturní redaktor nejsem vystavený tak dramatickým situacím jako moji kolegové ve zpravodajství. Pokud čekáte krev, mrtvoly a kriminalitu, tak ty mne v mojí práci většinou zcela obcházejí. Přiznám se, že mi ale dost dramatické přišlo dělat jako vůbec poslední novinář rozhovor s umírajícím Jaromírem Tomečkem. Jindy mi osobně docela dramatické přišlo natočit za půl hodiny celostránkový rozhovor s uvážlivě a velmi pomalu mluvícím Václavem Havlem.
Nahlédněme na okamžik do problému víry. Nietzsche vidí v Bohu radikální popření vůle a svobody, hlásá nadčlověka (Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: Nadčlověk!). Jak to cítíte vy?No, lovím z paměti, co vše jsem o filozofu Nieztschem studoval k mojí diplomové práci. S touto autorskou vizí „smrti Boha“, „vůle k moci“ a „nadčlověka" jsem nikdy stoprocentně ztotožněný nebyl. I když emoce a vášnivost, s jakou chtěl Nieztsche po člověku odvahu, statečnost a schopnost překonat sám sebe, jsou sympatické a živé dodnes. Jak skončily některé megalomanské Nietzscheho názory v přetaveném podání fašistů je dostatečně známo...
Jak je možné, že se do vysoké politiky dostávají diletanti a zlí lidé, nebo je zlý úmysl již ve voličské základně?Nevím, které zlé diletanty máte na mysli. Už jsem poznamenal, že úřad a moc mohou korumpovat člověka a ten zase systém. Podsouvat voličům zlé úmysly je určitě přitažené za vlasy. Většina lidí se u voleb rozhoduje čistě pragmaticky. Nedívá se jen zpět, co a jak která partaj pro dobro země vykonala. Zajímá je, kdo a co jim právě slibuje, kdo na sebe aktuálně strhne větší pozornost. Ale je potřeba říci, že na diletanty a programově zlé lidi asi narazíte opravdu v jakékoliv profesi. Kromě novinářů samozřejmě ... (smích).
Nepotrestané zlo je vždy základem zla budoucího a horšího. Ovšem bible říká, nastav druhou tvář místo trestání zla. Napadlo vás někdy, jak z tohoto dilematu ven?Mnoho Čechů to tak necítí. Žijeme v nejateističtějším státě Evropy a nevěřící většině je předestřená křesťanská pokora asi docela šumafuk. Já nemohu suplovat Boží ani zemskou spravedlnost. Myslím, že tady na zemi by se měly trestat přečiny, které odporují stanoveným zákonům a normám. Jak ty stejné skutky bude posuzovat Boží spravedlnost, ani odhadnout nedokážu. Třeba budeme všichni zaskočení a překvapení. Vidíte, ani nevím jestli mile či nemile.
Neděsí vás diskuze pod články na internetu, které naznačují surovou až fašizující netolerantní úroveň diskutujících?
Děsí mne surovost a fašizující netolerance hlavně mimo virtuální svět. Anonymita internetu může vést nevyrovnané jedince k exhibici a silácky nebezpečným řečem. Já se ale ponejvíce ošívám, když je slyším naživo v reálu od skutečných lidí.
Jakou literaturu volíte pro zábavu?
Dřívě jsem moc rád četl knížky popularizující historii čehokoliv. Zhltnul jsem Dějiny smrti, Dějiny ďábla, Dějiny sexu či Dějiny ošklivosti. Mám rád i současné romány. Nikdy nepohrdnu poutavě napsanou knihou o gastronomii či jídle třeba v kombinaci s detektivkou a válečným románem. Tak, jak to uměl Johannes Mario Simmel, který první den letošního roku odešel psát na věčnost. A pravidelně se vracím k Shakespearovým sonetům v překladu Martina Hilského. U nich se pobavím, poučím i si odpočinu.
Když se zvedne opona v divadle, umíte být divák, nebo jste od počátku představení kritik?
No čistě svobodně divácky si už moc divadlo užívat neumím.
Jak jste trávil Vánoce?
V rodné vesnici s maminkou.
Měl jste někdy chuť být agresivně bulvární při práci na rozhovoru?
Mám rád, když se mezi mnou a zpovídaným rozhostí časem taková důvěra, že dojdem třeba i za hranice velmi osobních témat. Já ale téměř všechny velké a důležité rozhovory autorizuju. A tak je potom otázkou domluvy, co bude publikováno a v jaké podobě..
Dokážete být naprosto nestranný?
No k nestranné dokonalosti krále šalamouna mi zřejmě ještě něco chybí...
Nemrzí vás, že jste nevynalezl žárovku?
Nemrzí. Nejsem technický typ a v mém vynalézavém podání by žárovka lidstvu moc užitku nepřinesla. Byla by to spíš tragédie.
Kdy jste naposledy udělal kotrmelec?
Když jsem si dočetl knížku s názvem Metodika kotoulu.
 
Jef Kratochvil 25. 2. 2009

Rozhovor s Petrem Gazdíkem

Dali jsme si výborný oběd a zároveň pohovořili nejen o práci, ale taky o práci, o práci a především o práci - s muzikálovým hercem, zpěvákem, režisérem, šéfem a bůhvíčím ještě – Petrem Gazdíkem.
Ahoj, Petře! Tak hned pro začátek, aby bylo jasné, že nebylo lehké najít společný čas pro tento rozhovor; řekni mi, prosím tě, jak to děláš, že stíháš udělat všechno, co potřebuješ. Máš rodinu, hraješ jako herec nesčetně rolí, jsi ve funkci šéfa muzikálu v MdB, k tomu máš svou firmu „G studio“ a ještě děláš soundesignera při Bídnících, hraješ ráno před zkouškou tenis a podobné srandy. Jak to teda zvládáš?
Tak... co na to odpovědět. Není to samozřejmě úplně jednoduché, ale když si všechno dobře rozvrhneš, tak to jde...
To základní, co mě ke všemu žene, je moje touha o sobě co nejvíce rozhodovat sám, být nezávislý. Dnes zaplaťpánbůh můžu říct, že se mi to snad daří. Vlastně všechny ty profese spolu stejně souvisí a krom herectví, kdy musíš být vždy přesně o půl osmé v divadle, si čas můžeš rozplánovat podle sebe.
Když jsme u toho herectví, tak se tě ještě zeptám. Právě zkoušíš v MdB  roli Jeana Valjeana z muzikálu Bídníci, kterýžto je jako postava (ve většině scén) zhruba ve věku 50 let, nebo má jistě notně přes čtyřicet, takže je zde věkový deficit a vůbec je to velká role nejen po stránce pěvecké, tedy prostě a jednoduše: jak se ti Jean Valjean hraje?Je pravda, že dříve inscenátoři sahali spíše po zralých hercích-zpěvácích, zvláště kvůli náročnosti partu se často jednalo spíše o operní pěvce.
Od doby, co Valjeana nazpíval Colm Wilkinson, který do Valjeana vložil nejen skvělý školený hlas, ale propůjčil mu taky dokonalou dramatickou sdělnost, obrací se inscenátoři také na mladé „muzikálové“ herce – a to je asi můj případ. Trend muzikálu se vyvíjí stále dopředu a směřuje podle mě především k dramatické a emocionální sdělnosti příběhu, stále častěji můžete v dobrém muzikálu vidět spíše výborně zpívajícího činoherce nežli naopak. A pak... myslím, že vypadám starší, než jsem (tuhle mi říkal Michal Šebek, že si myslel, že je mi třicet devět)...K otázce, jak se mi to hraje... zatím se mi to nehraje, ale myslím si, že se mi „to“ bude hrát dobře!
Když jsi mluvil o tom, že muzikál jde dopředu, nebo respektive, že ty tendence, jak ho dělat, se mění... onehdy jsme se třeba bavili o jazzovém muzikálu.... jaké máš zkušenosti s tím tvořit – nechci říct nový žánr, ale dělat muzikál jinak, nebo nově?Muzikál se vlastně vyvíjí kontinuálně pořád. Na muzikálu je nejhezčí, že je  vícežánrový, že se v něm pojí rock s operou, se symfonií, s filmovou hudbou… Konkrétně Bídnící jsou v tomto směru ukázkoví a přelomoví. Do doby Bídníků si nevybavuji takto velké dramatické muzikálové plátno ve formě opery.
A o tom jazzovém muzikálu. Muzikál jako takový de facto z jazzu vyšel, nebo nevím jestli z jazzu, ale určitě ze swingu. Klasický muzikál je pro mě třeba Zpívání v dešti nebo... atp...
Ale já jsem vlastně spíš myslel nějakou tvou osobní zkušenost či názor. Protože u nás je vlastně muzikál docela mladý. Protože přestože muzikál vznikl v Americe podstatně dřív, tak ten „pravý muzikál“ se u nás nedělal, jelikož byl režim, jaký byl. Takže vlastně nebyl problém přijmout po revoluci něco nového, protože po tom všichni bažili. Jenže teď, když už jsme zhýčkaní, myslíš, že se dá udělat něco nového, aniž by to bylo „umění za každou cenu“?Ono to má dvě roviny, víš? Jedna je ona autorská, kdy je samozřejmě možné vymyslet něco nového a jistě dobrého  - rozhodně to však není jednoduché. V našem divadle se o to kontinuálně a myslím, že poměrně úspěšně, snažíme. Druhá rovina je interpretační – to je ten trend, o kterém jsem mluvil na začátku, vrací se sice autorsky starší kusy, avšak ve zcela moderním kabátě – stávají se tak mnohdy znovu z mnoha procent autorskými. I to je stálou snahou našeho divadla..
A jaký je vlastně ten světový trend?
V každé smlouvě  se zprostředkovatelskou agenturou je napsáno, že předvedené dílo musí být „first class production“, což znamená, že představení bude měřeno v rámci toho, co se odehrává  v současné době v profesionálním divadle v Anglii, to je řekněme hlavní parametr.
V rámci tohoto parametru máš možnost dílo ovlivnit svým uměleckým názorem, koncepcí, svými emocemi – nikoliv ho však „znásilnit“ třeba tím, že bys hrál Bídníky na vesmírné lodi.
Ono toho vlastně ani tak moc změnit nejde, že? Protože, pokud vím, tak každé takové dílo a obzvláště pak muzikály obřích rozměrů, jako jsou třeba Bídníci, mají svá licenční práva, která je v drtivé většině případů nutno do puntíku dodržet. Jak to vlastně je s těmito právy a licencemi?
V prvé řadě je samozřejmě těžké taková práva už jenom získat, protože majitelé těchto práv je nevydají jen tak někomu. Nejdříve musí žadatel prokázat svou ekonomickou způsobilost, která dokazuje, že zvládne takový muzikál vůbec uvést, dále zaplatit zálohu, která je nevratná v případě, že se představení vůbec nebude hrát. To hlavní je prokázat způsobilost uměleckou. Agentura držící práva tvoji koncepci stále kontroluje a také schvaluje či nikoliv. My jsme prozatím velmi úspěšní a naše vztahy jsou nyní nadstandardní.
Vzpomínám si, že jsem se zúčastnil konkurzu na Čarodějky z Eastwicku, a když jsme se  všichni sešli na zkušebně, první, co jste nám tehdy oznámili, bylo, že vlastně neděláme konkurz na „Čarodějky“, ale na „Olivera“. Jak to tedy vlastně bylo?To bylo tak, že „Oliver!“ se ukázal jako jakýsi prubířský kámen.
Zřejmě proto, že „Oliver!“ není vůbec jednoduchá věc z hlediska hudebního nastudování, scénického nastudování, atd. Ale hlavně je taky těžká, protože zde vystupuje na 25 dětí. Až když jsme dokázali ukázat svoji profesionalitu a současně invenci u tohoto dnes už klasického díla, byli oni ochotni hovořit o dalších možných titulech pro naše divadlo. Kontrola však probíhá stále - při „Čarodějkách“, několikrát na „Oliverovi“ – jak jsem již říkal, naše spolupráce je příjemná na obě strany, tedy cesta je otevřená. Například nyní jednám o práva na muzikál Marry Poppins, což ještě před rokem nebylo možné, protože jde o koprodukci s Walt Disneym, který je velmi striktní. Díky naší pověsti však první, komu byla tato práva nabídnuta pro Českou republiku, je MdB. Stanislav Moša díky kvalitě svých režií má dnes v podstatě volnou „inscenátorskou“ ruku.
A  předposlední otázka. Jakou otázku by sis přál, aby ti položili, kdyby s tebou někdo dělal rozhovor?Třeba, co je na muzikálu nejdůležitější.
Dobrá. Poslední otázka, Petře. Co si myslíš, že je na muzikálu nejdůležitější?
Těžká otázka. Jsem přesvědčen, že ona dramatická a emocionální sdělnost, o které stále mluvím. Vzhledem k tomu, že dobrá hudba je většinou velmi dramatická již sama o sobě, že by vlastně mnohdy stačilo ji jenom poslouchat, všechno, co se odehrává na jevišti, musí být podpořeno stejně nosnými a hlavně pravdivými emocemi.
Z některých českých produkcí je zřejmé, že jde o to, že tam přicházejí především známí lidé, ať už popové hvězdy nebo vítězové Superstar nebo já nevím... někdo, kdo hlásí počasí a umí zpívat. A mnoho lidí u nás si potom myslí, že muzikál je jen o tom umět zpívat. Kdežto onen světový trend je, být především skvělým hercem a zpěv či tanec je už jen nutná dovednost. Já to jednoduše přirovnávám k tomu, že chceš-li být dobrý truhlář, tak musíš umět hoblovat a řezat. Když neumíš rovně řezat a hezky hoblovat, tak prostě nemůžeš být truhlář, ale zároveň nestačí umět jen výborně hoblovat a řezat, abys byl truhlář. Snad to čtenář pochopí…
Já mám pocit, že mi z té vší práce jde už hlava kolem, každopádně díky za rozhovor, Péťo. Ahoj.

Michal Matěj 25. 2. 2009

Pozdrav jubilantovi

Letos, ke konci února, se dožívá významného životního jubilea - osmdesáti let, literární a divadelní vědec, rodák z Frýdlantu nad Ostravicí, PhDr. Viktor Kudělka, CSc. Jeho celoživotní aktivity jsou velice bohaté, já bych se zastavil alespoň u těch divadelních, odkud pana Kudělku  trošku znám. Samozřejmě, že skrze Městské divadlo Brno, jak jinak.
Utkvěl mi v paměti ještě z dob Milana Páska svými hodnotícími referáty. To se vždy hodnotila uplynulá sezona některým z brněnských nebo mimobrněnských kritiků - každá jednotlivá inscenace, podíl režie a herců, atd. – zkrátka, takový ten „ nelítostný pohled “. Pan doktor Kudělka ale uměl své soudy říkat tak, aby neurazil, a zároveň, aby to byla pravda. Že je to nesnadné, o tom nepochybujte. Ale on se toho zhostil vždy s bravurou, všechna čest. Nebo pamatujete na jeho sloupky pro pamětníky v Brněnském večerníku? Ty si lidé vystřihovali a schovávali,  protože je psal poutavě a ještě uměl pohladit po duši. S příchodem Stanislava Moši do funkce ředitele divadla se Viktor Kudělka stal pro naše divadlo doslova nepostradatelným. Velice si cením (a myslím, že nebudu sám) jeho dramaturgické spolupráce. Fungování dramaturga v inscenaci bývá různé, podle toho, jak na sebe slyší s režisérem. Kudělkova účast se ale vyznačovala vždy důkladností. Chápal ji jako úzkou spojnici mezi sebou a režisérem, jako jejich společnou vizi, kterou se snažil naplňovat až posedlým hledáním výsledného tvaru .Těch inscenací byla pěkná řádka, a i v letošní poslední - Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše - je Viktor Kudělka  naším dramaturgickým strážným andělem. Navzdory zdravotnímu stavu, který mu nedovoluje chodit do divadla a účastnit se společenského života, je pan doktor Kudělka stále aktivní, plný zájmu o dění v divadle. Např: videonahrávky ze zkoušek, které s režisérem vyhodnucuje, jsou jedním z těchto dokladů. 
Nebo jeho pověstné úvody do studia hry, plné poutavých postřehů, bonmotů i nepostradatelných rad, na něž se herci těší, je radost poslouchat. Škoda, že nevycházejí tiskem, většina se jich totiž stává suvenýrem režiséra,  kořistí pro jeho šuplík.
Vedle dramaturgické činnosti je třeba zmínit i Kudělkovu práci kritickou. Kritiky psal celý život . Několik jeho hodnocení z posledních let naleznete v Ročenkách MdB, které divadlo každoročně vydává. A samozřejmě, že nezapomenutelné jsou jeho vstupy do historie  Městského divadla na stránkách Dokořánu. Jako pamětník nás v nich seznamoval  s nejzajímavějšími  počiny divadla; režiséry, herci  - a zařazoval vše do celkového kontextu divadla. V několika málo řádcích naskicoval tvar inscenace nebo herecký portrét! To je opravdu mistrovství zkratky, ve které pan doktor Kudělka vyniká nad jiné.
Co popřát našemu milému jubilantovi?
Především – upřímně mu poděkovat za všechny ty dobře míněné podněty pro divadelníky, pro divadelní kolbiště, odkud jak známo, vede cesta k potlesku a radosti diváků, často skrze pot a i slzy. Ale to je u divadla normální.
A popřát, aby mu vitalita, elán a láska k divadlu ještě dlouho vydržely - a zdravíčko, panebože, co nejdéle setrvalo v přijatelném stavu!  Držte nám i nadále palce!
Všechno nejlepší, milý Viktore!

Miloš Kročil 25. 2. 2009

Rozhovor s Pavlem Fieberem

Rozhovor s Pavlem Fieberem,
režisérem nové muzikálové
inscenace EVITA
Proč Evita?
V prvé řadě jde o skvělou hudební show – dílo Andrewa Lloyd Webbera a Tima Rice, přičemž sám považuji Evitu za Lloyd Webberovo nejlepší a nejzajímavější dílo hned po Jesus Christ Superstar, a to jak po hudební, tak také po dramatické stránce. Pojednává o ženě, Evě Perón, které se podařil zázrak – stát se v letech 1946–1952 první dámou Argentiny. Ne vždy byla politicky korektní při své cestě za kariérou, byla vášnivá, vznětlivá a rozhodná, setkávala se s pravými lidmi v pravý čas. Oplývala nebývalým charismatem. Aristokracie a armáda ji nenáviděly, lid ji zbožňoval – po své smrti, ve 33 letech, byla dokonce prohlášena za svatou.
Proč Brno a Evita?
V Brně režíruji již po několikáté a jsem tu vždy velmi rád. Naposledy to byla inscenace Šumaře na střeše. Evitu jsem dělal před lety v Dortmundu a v Karlsruhe. Dnes se posunula doba, mám před sebou vynikající interprety, disponující rozdílnými osobnostmi. Volím nové aranžmá, novou choreografii. Městské divadlo Brno disponuje ansámblem, který sám obsáhne tak náročný kus. V Německu např. soubor s takovým potenciálem nenajdete.
Vedle Evity vystupuje její manžel, prezident Juan Perón. Daleko výraznější figurou pro dramatický spád díla má postava Ché jako její alter ego…
Ché byl v prvních inscenacích Evity – byla to fikce – slavným revolucionářem Che Guevarou, původem Argentincem, který se s reálnou Evou Perón vlastně nikdy nesetkal. Já sám tuto výborně napsanou figuru vnímám jako narátora, demonstrátora dění kolem Evity, s nímž není vůbec spokojen. Jeho srdcem je revoluce, Evu uštěpačně a spíš nenávistně komentuje.  Zpívá na její adresu  ironickou píseň „High Flying Adored“. Do show jsem zpět z původní nahrávky přidal i jeho skvělý rockový song „The Lady’s Got Potential“, přičemž jádrem konfrontace obou „hlavních hrdinů“ je bravurně napsaný „Waltz for Eva And Ché“.
U zrodu úspěchu díla byla nahrávka slavné písně „Don’t Cry For Me Argentina“ (1976, prodáno 2 miliony nahrávek). Světová premiéra muzikálu se uskutečnila v Londýně roku 1978, kde se v režii Hala Prince hrála po osm let (2 913 repríz) – rolí Evity se tenkrát poprvé proslavila Elaine Paige, Ché byl David Essex, tehdy již slavný jako Ježíš z Godspellu. Po velkém úspěchu na Broadwayi (1979) vyhrála 7 prestižních TONY Award za nejlepší muzikál, hudbu, libreto, režii, světla, hlavní představitelku (Evita-Patti LuPone) a představitele (Ché - Mandy Patinkin). Známá je také filmová adaptace díla režiséra Alana Parkera s Madonnou a Antoniem Banderasem v hlavních úlohách (1996).
Brněnskými Evitami budou Radka Coufalová nebo Hana Holišová, understudy Ivana Skálová, v roli Ché uslyšíme Jána Jackuliaka, Dušana Vitázka nebo Stanislava Slováka, roli Peróna zpívají Igor Ondříček nebo Karel Škarka ad. Režisér Pavel Fieber, který je současně i autorem scény, má v týmu dirigenty Karla Albrechta, Jiřího Petrdlíka a Martina Procházku, kteří se souborem dílo také po hudební a vokální stránce nastudují. Choreografem inscenace je Vladimír Kloubek, autorkou kostýmů Andrea Kučerová. Pro brněnskou inscenaci dílo přeložil Michael Prostějovský.
Slavnostní premiéra se uskuteční 28. března 2009 na Hudební scéně MdB.
                     
Pavlína Hoggard 25. 2. 2009

Povídání s herečkou Markétou Sedláčkovou

Manžel Stano Slovák vás prý nechce obsazovat do svých inscenací. Proč?
Ze zásady. Nedělalo by to dobrotu mezi lidmi. Asi se Stanko bojí, že bych mu do práce moc mluvila (smích).
Jste stále na mateřské dovolené? Když jste zkoušela náročnou roli Jane v Čarodějkách z Eastwicku, tvrdila jste, že si do divadla jen odskakujete...Teď si také jen odskakuji, pořád jsem na mateřské dovolené s Tadeáškem. Třeba v minulé sezoně jsem nezkoušela vůbec nic, jen jsem občas hrála. Až teď zase zkouším Bídníky.
Až rozhovor vyjde, už vás bude hodně lidí vidět v roli Fantiny. Dnes, na začátku února, se vás ptám, jak se v této roli cítíte, co k ní můžete divákům říct?Jsem ráda, že jsem tu roli dostala. V pražské inscenaci Bídníků jsem zpívala Eponinu, nejdříve jsem si říkala, že bych si ji chtěla zahrát ještě v jiné režii, mám tu roli také ráda, ale Fantine je pro mě výzva. Je to nová role, zralejší postava. Na rozdíl od Eponiny je Fantine mladá maminka malé Cosetty, kterou se snaží zachránit. Lidé, kteří se o holčičku starají, z Fantiny tahají peníze, je vyhozená z práce, přesto udělá všechno pro záchranu dítěte. Prodá svoje vlasy, i sama sebe by prodala. Já jsem panu režisérovi říkala, že nejsem tip na Fantinu. Vždycky jsem si myslela, že jsou to nádherné vysoké prsaté blondýny, což opravdu nejsem. Režisér mně ale vysvětlil, že potřebuje dramatickou herečku.
Jak jste se dostala k Eponině v pražské inscenaci?
Ještě na pražské konzervatoři byli Bídníci můj velký sen, dokonce někdy ve 4. nebo 5. ročníku jsem začala zpívat píseň samotářky, tehdy to byl úplně nový muzikál. Písničku jsem nastudovala a Bídníci mě tak chytli, že jsem přečetla i Hugův román a začala se o to dílo více zajímat. Chodila jsem tehdy do muzikálové školy Petra Novotného, který mi říkal, že kdyby dělal Bídníky, moc by si přál, abych zpívala Eponinu. A když k tomu opravdu došlo, pozval mě na konkurzy. Postava Eponiny mně přirostla k srdci už při četbě románu, už tehdy jsem si říkala, že je přesně pro mě. Na konkurzu mně trošku vnucovali Cosettu, ale řekla jsem, že na „tu pindu“ už jsem trošku postarší a že ji zpívat nechci (smích)! Je to pro mě taková nezáživná role a já už jsem si těch sopránových rolí užila dost.
Můžete obě inscenace srovnat? Tedy pražskou inscenaci Bídníků Petra Novotného a zdejší?
Netroufám si srovnávat ještě před premiérou, samozřejmě pro mě jako pro herečku je to v našem divadle více postaveno na hereckém projevu. V Praze je to showbyznys a obsazují se popové hvězdy. Nechci ubírat jejich kvality, dobře zpívají, ale - jak to říct kulantně - nejsou herci, jejich jednání na jevišti je trochu horší. Samozřejmě pražská inscenace pro mě znamenala setkání s mnoha lidmi. Velmi si vážím Jana Ježka, který teď u nás hostuje v roli Jeana Valjeana. Vážím si také Jirky Korna, je to naprostý profesionál, v roli Thénardiera byl naprosto skvostný. Byla tam spousta dalších lidí, ale já jsem se těšila, jak si v tomto muzikálu zahraji se svými hereckými kolegy tady v Brně.
Divák jistě musel poznat, že popové hvězdy příliš dobře nehrají...No jasně, ale o tom bych nechtěla mluvit, i když v pražských Bídnících už nehraji. Nechci se nikoho dotknout. Já si těch lidí samozřejmě vážím, ale herecký zážitek to pro mě úplně nebyl.
Nebyli v Praze tehdy více svázaní autorskými právy, než je nyní váš pan šéf a režisér?
Petr Novotný inscenoval v Praze Bídníky poprvé už v roce 1992 a to byla absolutní copyright. Při zkouškách před zářijovou premiérou v roce 2003 nám vyprávěl, jak přišel před jedenácti lety s nějakým režijním nápadem, ale londýnská agentura mu to hned zkrouhla, velmi si svá práva hlídala. V roce 2003 už bylo všechno volnější, přesto museli inscenátoři nechat v Londýně schválit kostýmy, scénu i jednotlivé zpěváky. S Městským divadlem Brno má agentura dobré zkušenosti po uvedení už několika muzikálů, takže máme absolutně volná práva. Samozřejmě že i za těchto podmínek přijede naši verzi z Londýna někdo zkontrolovat.
Zaslechl jsem termín dvoufázové zkoušení. Co to je?
Když jde do tuhého, zkouší se dvoufázově, tedy ráno i večer. Pokud není večer nějaké představení, kde by hrála většina herců. Pracujeme od desíti do dvou a potom od šesti nebo od půl sedmé do desíti večer. Někdy se zkouší i v sobotu a o svátcích.
Co to znamená, když jde do tuhého?
Když se blíží premiéra a když nás tlačí čas.
Kdy jste začali zkoušet Bídníky?
Před Vánocemi, ale dvoufázově se zkoušelo až od poloviny ledna. Bídníci jsou těžká věc, hodně se také korepetovalo. Já mám takovou dobrou roli, že umřu po třináctém čísle. Ale většina lidí ze sboru nebo jak se říká z company je na jevišti opravdu pořád. V inscenaci je hodně hromadných scén a jen občas přijdou intimnější scény.
Jak se učíte roli jako je Fantina?Učím se při korepetici, není to nic těžkého, funguje také svalová paměť. Navíc, hudba s textem vás vede. Taky si doma popěvuji, ale Tadeášek mně to zakazuje, nechce, abych zpívala. Jen to, co on mně určí. To, co studuji, se mu nelíbí, musím zpívat jeho oblíbené písničky.
Vysledovali jste u synka už nějaké vlohy?
Nechci svoje dítě nějak idealizovat, maminky to tak dělají, ale myslím, že je hudebně nadaný. Velmi dobře slyší. Má už několik hudebních nástrojů, když mu byl rok, dostal piano, teď má nové, lepší. Hraje na něm po svém, nenutíme ho do ničeho. Má ještě xylofon a bubny. Má také vynikající rytmus. Manžel občas hraje své písničky na klavír, zpívá a Tadeášek ho diriguje, protože chce být dirigentem, ale i popelářem, hasičem, doktorem, záchranářem, vojákem a nevím čím ještě. Taky by chtěl hrát na bubny, teď zase na trumpetu. Sám se naučil hodně písniček ze Sněhurky, dokonce umí i kus písničky Gavroše z Bídníků, protože se mu to líbilo na nahrávce. Stačí mu párkrát zazpívat a on si pamatuje. Nadaný je taky sportovně. Protože je moc temperamentní, budeme ho muset krotit.
V minulém rozhovoru jste uvažovala o chůvě. Máte ji?
Máme dokonce tři, jedna by všechno nestačila. Jednou z nich je naše kamarádka Markétka. Druhá, Barunka, která kromě jiného vede Tadeáška k malování. A třetí, teta Svetlanka. Jinak se snažíme u Tadeáška co nejvíce střídat my se Stankem. Ale v generálkovém týdnu Bídníků už ho čeká babička s dědou v Poděbradech. Od příští sezony začne chodit do školky, koncem dubna mu budou totiž tři roky, a já už normálně nastoupím do plného provozu.
Bývá Stano Slovák před premiérou, kterou režíruje, doma nervózní?
Bývá, ale u nás v rodině je kliďas právě Stano. Hodně věcí ustojí (smích). Bylo by divné, kdyby nebyl nervózní. Ale že bychom to my s Tadeášem nějak pociťovali, to ne. Myslím, že bývá stejně nervózní, jako když jde na jeviště. To víte, že mu na výsledku práce určitě strašně záleží, ale nikdy nás něčím nezatěžoval.
Holdujete zimním sportům?
Stanko má rád hokej, ale hory moc neprožívá. Sjezdové lyžování – vlekem nahoru a zase dolů, to není nic pro něj. Zimním sportům vlastně holduji jen já. Doma jsem byla v Poděbradech, odkud jsme jezdili každé Vánoce do nedalekých Krkonoš, o jarních prázdninách se jelo na lyžařský výcvik, pak na Velikonoce a ještě předtím v zimě. Pocházím z lyžařské rodiny. Ovšem Stanko je úžasný v tom, že na hory s námi pojede, bude se na nás jen dívat, a popíjet grog. Jednou jsme byli na Kvildě a manžel se s radostí nabídl, že u grogu bude hlídat naše malé telátko, jenže zrovna nebyl sníh...
Nezávidíte některým kolegům a kolegyním účinkování v televizních seriálech?
Nezávidím. Já jsem o to nikdy nestála, mně stačí být v angažmá tady. A hlavně nechci odcházet z Brna, kde jsme se rozhodli žít. Ani dříve jsem nepřemýšlela o odchodu do Prahy, tady v divadle jsem velmi spokojená, zahraji si jak činohru, tak muzikál. A vyhovuje mi to. Asi bych fyzicky nevydržela další práci, mně úplně stačili Bídníci v Praze. Když dělám nějakou věc, musím ji dělat pořádně, dělám tedy vždy jen jednu. Párkrát jsem si zkusila dělat dvě věci, nedokážu se ale soustředit a je to podle mě pak vidět. Já ale nikoho neodsuzuji za to, že hraje v seriálu. Chápu, že si herci potřebují vydělat peníze, myslím, že většina to dělá kvůli penězům. Ale potom, jsou taky i lidi, kteří čekají, že možná bude i „něco víc“, a proto klidně z divadla odejdou.
Dramaturgyně Pavlína Hoggard označuje Bídníky jako přechod mezi muzikálem a operou. Nezatoužila jste si někdy zazpívat v opeře či operetě?Ano, Bídníci je muzikál celý zpívaný, vůbec se v něm nemluví. Já ale v opeře nemohu zpívat, nemám na operu školený hlas, také opereta se dělá většinou bez portu. Po těchto žánrech jsem nikdy netoužila, je to úplně jiná kategorie, do které bych se netlačila. Já mám školený hlas, ale ne na operu či operetu.
Jak vznikla vaše přezdívka Maki?
Tak mi začali říkat tady v divadle, už ani nevím, jak to vzniklo. Všichni mi tak říkají, ale pan ředitel mi říká Markétko, on je hodný.
Bojíte se v divadle globální ekonomické krize, mluvíte o ní?(Velký smích) Uvědomuji si, že dnešní finanční krize ublíží mnoha lidem v různých profesích. Já pořád čekám, kdy krize dopadne na naši rodinu, zatím však necítím, že bychom nějak trpěli. Jasně že přemýšlíme i o tom, že lidé třeba přestanou chodit do divadla, ale minulost dokázala, že dobré divadlo vždycky ustálo všechny hospodářské krize i světové války.

Jan Trojan 25. 2. 2009

Tereza Martinková

(Se schovankou a Evitinou sestrou Elisou, pařížskou revolucionářkou Terezou Martinkovou, toulající se Komenského Labyrintem srdce jsem si zaskočil do závodní jídelny na meníčko. Pravý okamžik na několik otázek, když to vezmu pozpátku, tak nakonec jsem položil naprosto dementní otázky /promiň Marečku!/). Jaký by si přála automobil, kdyby na něj měla, a co je doma její nejoblíbenější předmět.
Přemýšlím, co já mám nejraději... když otevřu dveře.... Domov je pro mne útočiště, nejraději si uvařím čaj do velkého hrnku, který mi dala Hanka Kováříková, nikdy ho neumývám, a tak se tein krásně usazuje na stěny. S kouřícím čajem se usadím na židli u okna a svět mne krásně míjí, veškeré přetlaky nasbírané během dne ztrácejí na intenzitě. Na jedné straně různobarevné listí parku podle ročního období, a na druhé lidé se svými příběhy. Osudný bude ten hrnek, který mi přípomíná Hančin usměv a zároveň zosobňuje domov. Žiji sice
ve středu města, ale naštěstí ve velmi tiché ulici. No a auto, to je mně docela jedno.
A jak jsi na tom s módou, v čem nejraději mezi lidi?
Pokud bude teplo, tak klidně ve spodním prádle, jinak v tom nejvolnějším oblečení, nejsem salonní slečinka. Raději mluv o jahodách, mňam, mňam, mňam se šlehačkou a cukrem, no a v botech na  šteklech to moc neumím, tenisky taky nemusím, že bych tedy vyrazila bosá ?!?
(Přes Terezčin zvonivý smích jsme se s podnosem dostali na řadu. Terezka si dala lososa a já zůstal u knedlíčkové polévky). Kdy a s kterým muzikálem ses setkala poprvé?To jsem už byla zatraceně dospělá holka, překročila jsem osmý rozhodující rok a zvažovala svoje životní šance na cestách mezi školou a zájmovými kroužky. Když tu do mého života vstoupil zázrak, někdo přinesl hodně ohraný video pás s nahrávkou Formanova filmu Hair.  Osmiletá dáma se najednou potkala s úplně jiným životem, táta sice byl hipisák a věřím, že si i toho jointa ubalil a nosil ty nejširší  zvonáče široko daleko, ale Hair to byla revoluce. Táta hipisák je  muzikant, a tak jsem byla od malička vedena k vztahu k muzice, no jo, ale vztah k muzice a najednou Hair. Svět se změnil během jednoho večera, kdy jsem třeštila oči na televizní obrazovku. Revoluce!!!
Trošku skočím desetiletí a jsem strašně šťastná holčička na jevišti Hudební scény Městského divadla a patřím mezi partičku newyorské svobodné mládeže a z nejmodernější aparatury mne do duchen jevištního prachu v báječné atmosféře poráží stále úžasná muzika Hair.
(Cink, to mi upadl z tácku příbor, ještě že už jsme u stolku.) To byla tvoje první role v našem divadle, jak to pokračovalo?
Hair jsem musela vydýchat, ale šoky pokračovaly, zahrála jsem si nahatá (hihi) v Bouři, pořádně se vyřádila v Komenského Labyrintu, pokecala si s dámičkami z Eastwicku, líbala se stydlivě, ale vášnivě a vroucně s Haničkou Kováříkovou v muzikálu Cabaret, abych se uklidnila jako operetní schovanka a stále jsem se nenápadně jako slušné děvče bez hlasitého pokřikování hlásila o nějakou roli rolí. Nemůžeš někde zatlačit, abych si zahrála třeba něco takového jako Viktor Skála ve Večeru tříkrálovém, mně by žluté punčochy s podvazky křížem také určitě slušely, možná i víc než Viktorovi (se vší úctou k jeho aristokratickým nohám), také nikdy neodpustím Robertu Jíchovi, že mi vyfoukl před lety roli Merkucia v Romeu a Julii (no když si klekne a bude zkroušeně šudlat rukama, tak se nad ním smiluji) nebo Athose v Třech mušketýrech. Já bych to těm kardinálovým pacholkům natřela, to by Bureška koukala..
Bože, to ale jsou mužské role, a mimo to, já tu moc pohříchu nemám!
Neříkej?  No škoda, mě láká mužský svět!!!
Vraťme se k tvému prvnímu setkání s divadlem na Lidické (nechceš zákusek?), jaký jsi měla první dojem z našeho divadla?
Nechci, jahody v závodce stejně nemají. To se nedá popsat, byla jsem delší čas na stáži ve Vídni a ani tam neměli tak dokonale vybavenou scénu, tak úžasně sladěnou zvukovou a světelnou aparaturu, s takovou symbiózou se ani ve světě tak často nesetkáš.
(Dostal jsem chuť na cigaretu a to už osm let nekouřím,....) Teď tě diváci uvidí v nejslavnějším muzikálu všech dob, příběhu, který už vidělo na padesát milionů diváků, jen v současnosti se hraje v třiceti šesti zemích světa, patříš mezi ty miliony?
Tady jsem naprosto nepolíbená, muzikál Bídníci jsem ještě neviděla, ale příběh jsem samozřejmě četla.
Nebolí ta četba?
Tlustá kniha, silný nadčasový příběh. Myslím, že mám dostatečně barvitou fantazii, a tak se do Paříže roku 1832 umím přenést. Příběh je to úžasný a velmi dobře napsaný, pochopitelně na prkna divadla se dostane jen zlomek knížky, ale co nestihnou písmenka, to dokreslí úžasná hudba, přenádherné melodie. Vsadím se, že každému diváku odcházejícímu z naší produkce budou ještě dlouho v hlavě znít některé z melodií. Nediv se, prosím, mému nadšení, tady se opravdu podařilo skloubit fantastický tvůrčí team. Třeba scéna, tou jsem naprosto okouzlená, když se rozsvítí reflektory a stojíme v kostýmech uprostřed jeviště, tak mám silný pocit, že jsem opravdu uprostřed Paříže. Je to scéna největší a nejnákladnější, jakou jsem kdy v divadle viděla, a těší mne, že jsem součástí tohoto zázraku (dlouhé mlčení). Od dirigenta, scénografa, kostýmní výtvarnice přes osvětlovače, zvukaře a techniku to prostě nemá chybu. Když si jenom spočítám nás, co ve světle reflektorů předvádíme divákům příběh z předminulého století, je to při alternacích téměř přes stovku těch nejlepších herců, kterými tento kraj disponuje...
(V závodce je takový kravál, že mám strach, že na magnetofonový pásek se jemný hlas Terezky ani neprobojuje, no když, tak si budu muset vymýšlet. Trošku mystifikace neškodí, jak nám předvedl David Pestrobarevný.) Jak si myslíš, že osloví muzikál Bídníci mladou generaci, nebude pro ni příběh z francouzské revoluce již trochu pasé?To teda určitě ne, v každé době se vyskytnou situace, kdy je potřeba, aby se mladí dali dohromady a čelili nějaké nespravedlnosti či úletu vládnoucí garnitury.
Proti čemu by ses bouřila dneska?
Ani se neptej, musela bych nad tím pořádně zapřemýšlet, ale jen se rozhlédni kolem sebe, jsi se vším spokojen? A to já jsem velký optimista. A dej mi už pokoj, musím zpět na zkoušku, jinak pokuta za pozdní příchod.
Měl jsem pravdu. Na magnetofonovém pásku byl víc slyšet zpěv Karla Gotta z jídelního megafonu než hlas Terezy Martinkové, takže nevím, zda jsem si její odpovědi vlastně všechny nevymyslel…
U knedlíčkové polévky s fotoaparátem

Jef Kratochvil 25. 2. 2009

Simona Polcarová zpovídá Lukáše Vlčka

Absolvent oboru muzikálového herectví brněnské JAMU Lukáš Vlček se pohybuje na scéně Městského divadla Brno od svých studentských let, v angažmá je čtvrtým rokem. V „jamácké“ Martě zářil v kostýmu Ludvíka XVI., poté ho však na profesionální půdě čekala plejáda vojáků, policajtů a četníků (Kdyby tisíc klarinetů, Máj, Nana, Červený a černý), z jiného soudku pak nesmíme zapomenout na jeho Talimona v muzikálu Cikáni jdou do nebe.
„Kromě Poltorackého ve Smrti Pavla I. šlo spíše o sborové role,“ připouští Lukáš skromně. Uniformy jako by však jeho zářivou budoucnost předurčily. Od února je na jevišti Městského divadla Brno k vidění jako inspektor Javert, hlavní protivník Jeana Valjeana v Bídnících.

Pomáhá vám jako herci kostým, kterým bývá i uniforma?
Samozřejmě, že kostým herci napomůže dotvořit postavu. Například boty: ty mnohdy určují styl chůze figury, což pak umožní kopírovat i její charakter.
Zažil jste s kostýmem nějakou svízel? Co třeba ve Sněhurce, kde všichni trpaslíci ze svého oblečení vyrostli?
Zrovna kostým ve Sněhurce je pro nás trpaslíky opravdu ohromně komfortní. Na sobě máme totiž navlečena asi tři kila molitanu, abychom působili ještě mohutněji, takže jsme všichni zpocení hned na začátku už během předehry (smích). U Sněhurky se mi naopak stala velice příjemná věc – našel jsem na recepci u nás v divadle obálku, v níž byl obrázek od šestileté holčičky, která představení viděla. Na velkém formátu, výkresu A3 bylo vyobrazeno velmi přesně všech sedm trpaslíků a nad každým z nich napsané jméno. A nad Dřímalem, kterého hraju já, bylo ještě přimalované srdíčko. Až mě to dojalo, protože šlo asi o nejosobitější dárek, který jsem dostal. K výkresu také maminka připojila dopis, že tento obrázek namalovala jedním dechem její dcerka hned, když přišla po představení domů. Mamince pak řekla, že ho musí zanést do divadla Dřímalovi. Dřímal je přitom docela nevděčná role, jako by byl do počtu, protože Rejpal, Šmudla či Prófa mají prostor vytvářet na scéně humor, ale Dřímal jen usne a je to (smích). Obrázek teď visí u mě doma na stěně.
Pro kterého trpaslíka jste měl v dětství slabost vy?
Jako alergik asi pro Kejchala (smích), ale taky Šmudlu jsem měl rád, protože to byl takový otloukánek. I u Toma a Jerryho mi byl vždy sympatičtější ten zlobivý kocour. Přestože je to v podstatě pěkná potvora, nakonec to vždy ve finále odnese. „Záporáci“ většinou znamenají pro herce velkou příležitost, jak jste na tom s nimi vy?
Nevím, jestli jsem nějak změnil vizáž, nebo nedej bože chování, ale na „záporáky“ mám poslední dobou štěstí. Začalo to Rochefortem ve Třech mušketýrech, což je dost slušný intrikán, a teď přišel na řadu Javert… I když si nemyslím, že by byl Javert vysloveně záporná role. Představuje člověka, který má své přesvědčení a hodlá zákon prosadit za každou cenu. Nepřipouští si možnost, že by se někdo mohl polepšit, žene se za Valjeanem jak vzteklý pes a hodlá ho přichytit při činu. Galejník pro něj zůstane galejníkem s cejchem na celý život. Myslí si, že je jen otázkou času, kdy udělá další chybu.
Našel jste pro Javerta pochopení, čím si získal vaši přízeň?Pro mě je to velice sympatická postava. Ve své podstatě nejde o bestii a já se taky snažím, aby nepostrádal důležitý lidský prvek. Narodil se ve vězení, jeho matka byla kartářka, otec galejník a on měl dvě možnosti: buď mohl spadnout mezi spodinu ke zlodějíčkům, nebo naopak stanout na straně zákona a morálky. A zvolil tuto variantu, i když ji pojal až extrémně vážně. Navíc má
role Javerta nádherné party a jeho sebevraždu provází podle mého jedna z nejkrásnějších melodií z celého muzikálu. Je to férový chlap a tam se mu jeho přesvědčení, že neexistují jen černá a bílá, zbortí jako domeček z karet.
Před lety u nás první uvádění Bídníků vlastně odstartovalo muzikálový boom. Jak jste to tehdy vnímal?
Dobře si to pamatuji, protože Bídníci pro mě znamenají jeden z nejoblíbenějších muzikálů, ne-li nejoblíbenější muzikál vůbec. Po hudební stránce mi přijde geniální, v ději se vystřídá několik rovin, nechybí akční scény ani romantika, důležitý prostor vyplňuje konfrontace Valjeana s Javertem. Na Bídnících se mi líbí rozmanitost. Také vím, že po jejich prvním uvádění u nás následovala éra Draculy. Na druhou sérii Bídníků, v níž hráli i mí kolegové Markétka Sedláčková, Robert Jícha či Michal Šebek, jsem dokonce dělal konkurz do Prahy, ale ukázalo se, že by byl problém skloubit zkoušení a hraní se školou. Dostal jsem na JAMU nůž na krk kvůli možným absencím a musel tuto příležitost odmítnout, což jsem tehdy bral jako hroznou tragédii.
Už tehdy šlo o nějakou konkrétní roli? A myslel jste si vůbec někdy na Javerta?Ne, tak daleko to tenkrát nedospělo. A pokud jde o Javerta, obsazení pro mě bylo spíš překvapením. O to víc si této příležitosti vážím. Podle knihy Victora Huga jde asi o čtyřicetiletého muže, mně je sedmadvacet. Vyhovuji mu ovšem, pokud jde o barvu hlasu. Baryton je pro muže mého věku poněkud nevděčná poloha, protože nemá dost hereckých či pěveckých možností. Mí vrstevníci většinou hrají prince či milovníky, což bývají vesměs tenorové party, tak jako např. Tony ve West Side Story nebo Marius ve zmiňovaných Bídnících.
Co vy a sladká Francie, máte nějakou oblíbenou francouzskou delikatesu?
To ne, ale mám jedno oblíbené italské jídlo, které dělám poměrně často, když přijdu v noci domů a nechce se mi už moc vyvařovat – hodím zmraženou pizzu do mikrovlnky. To umím hodně dobře, v tom jsem skoro šéfkuchař (smích).
Kudy vlastně vedla vaše cesta k divadlu, přes zpívání?
Ve školce jsem zpívával na nějakých vystoupeních a bavilo mě to, a tak si naši mysleli, že bych mohl vyzkoušet chodit někam do zpěvu. Ale do kroužku mě tenkrát nevzali, uznali, že hlasově to se mnou není žádná sláva. Když jsem se měl předvést, vzniklo totiž takové trošku faux pas, protože jsem si nemohl vzpomenout na žádnou vhodnou písničku, kterou bych zazpíval z hlavy. A maminka mi našeptala, ať zkusím oblíbený hit své sestry, který tenkrát letěl: Kotě už spí od Pavla Horňáka. Já však bohužel znal tu písničku jen z podání sestry, která nemá hudební sluch, takže jsem začal vařit nějakou úplně nesmyslnou melodii (smích). Zastavili mě hned u druhého rýmu „jak zabitý“. A taky mi říkali, že to ani tak nemá cenu, protože stejně budu brzy mutovat. To mi bylo sedm! (Smích!). Protože mě to namíchlo, šel jsem z trucu ještě do jiných kurzů: do výtvarky a dramatické výchovy. Výtvarka asi po čtyřech letech vyšuměla, ale dramaťák mi zůstal. Později se proměnil na divadelní Studio V na Veveří a tam mě to chytlo. A to byl vlastně začátek mé herecké dráhy…
Připravte nám účet, prosím!
Simona Polcarová 25. 2. 2009

Vážení divadelní přátelé!

V loňském roce získalo naše divadlo hned několik nejvýznamnějších divadelních cen. Byla nám udělena cena za nejlepší divadelní inscenaci v České republice, Erik Pardus získal všechny ceny, které se u nás udílejí za herecké výkony, k tomu Cena Thálie pro Petra Štěpána, hned několik Cen Alfréda Radoka… samozřejmě máme radost, že se výsledky naší divadelní snahy setkávají vedle nádherného ohlasu obecenstva i s tak velkým uznáním různých porot a kritiků, a tak se už dnes těšíme na inscenace, které pro Vás budeme připravovat v sezoně následující. Hned u dvou třetin z nich se bude jednat o světové nebo české premiéry!
Režisérka Hana Burešová připraví pro naše divadlo v Čechách zatím nikdy neuvedenou hru nositele Nobelovy ceny Thomase Bernharda „Síla zvyku“. Další inscenací poprvé realizovanou v naší zemi bude rockový muzikál MOZART! světově proslulých autorů von Michaela Kunzeho a Sylvestra Levaye v režii Stanislava Slováka. Následující premiéru budu mít čest i radost připravit sám, jedná se o muzikál, který teprve nedávno razantně vstoupil na evropská jeviště a který byl hned po své premiéře označen na Broadwayi jako muzikál roku 2006. Jedná se o skvělé hudební zpracování dramatu Franka Wedekinda „Procitání jara“ – takto se jmenuje i nové dílo autorů Stevena Satera a Duncana Sheika. Režisér Zbyněk Srba se spoluautorem a dramaturgem Janem Šotkovským pro naše divadlo chystají „hru o narození, umučení a nanebevzetí našeho pána a spasitele Ježíše Krista“ s názvem „Pastorála aneb Hry vánoční“. Těsně před Vánocemi uvedeme ještě skvělou situační a charakterovou komedii Francise Vebera „Blbec k večeři“ v režii Zdeňka Černína.
 
Na konci ledna Vám představíme další, tentokrát již klasický muzikál „Hallo, Dolly!“ autorů Michaela Stewarta a Jerryho Hermana v režii Gustava Skály a v titulní roli s Alenou Antalovou. Režisér Šimon Caban připravuje šansonový muzikál Zdenka Merty a Zory Jandové „Nahá múza“, který se odehrává v prostředí umělecké bohémy v Paříži v letech 1933-1939. Jedno z nejvýznamnějších dramat o tragedii osudového přátelství mezi anglickým králem Jindřichem II. a arcibiskupem z Canterbury Thomasem Becketem napsal Jean Anouilh, hra se jmenuje „Becket“ a inscenaci nazkouší režisér Janez Starina.
 
Poslední premiérou v sezoně 2009/2010 bude nesmrtelná Aristofanova politická komedie „Ptáci“ s hudbou Zdenka Merty. Pro mou premiéru v Národním divadle v Praze v roce 1989 ji upravil básník Jiří Žáček, se kterým připravujeme i novou verzi pro naše divadlo. 
            
"Nic netrvá nikdy věčně,
ani láska k jedný slečně..."
…zpívá v jedné ze svých písní Jiří Suchý, já doplňuji: a stejně tak každé jedno divadelní představení. Každý večer, když se stmívá v obou sálech našeho divadla a zvolna utichá šum hlediště, rodí se mezi divákem a aktérem inscenace úchvatné kouzlo ojedinělého, mimořádného, uměleckého zážitku, který je tak mocný, že se mu lidstvo po celá tisíciletí s radostí, ochotou a napjatým očekáváním oddává. Opakovaně!
 
Vězte, že se na každou z výše uvedených inscenací i právě proto těšíme a věříme, že si Vás naši režiséři, výtvarníci, herci i další svými uměleckými kreacemi podmaní podobně jako již mnohokrát v minulosti. 
 
Za všechny kolegy v Městském divadle Brno se s Vámi na shledanou v obou našich hledištích těší
 
Stanislav Moša 25. 2. 2009
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací