červen 04/05

Rozhovor s Patrikem Bořeckým

čas: za jednoho rozněžněného prosluněného předobědí

Místo: Pivní Kavárna D’Café

Děj: o rok později

cink……dus…….CROUUUUCH…ŠPLÍÍÍÍÍCH….

PRÁÁÁSK….CVAK…ŽBLECHT……

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Jak ses dostal k Mrštíkům a proč ses tenkrát rozhodl odejít ze 7 a půl?

P.B. (:L:) …Moment…. Piju…. dus……

P.B. (:L:)…….Zdeněk Černín mi nabídl hostování v Mistrovi a Markétce, potom přišla další nabídka na Sluhu dvou pánů a s tím i následné angažmá. Já jsem na to řekl, ať se na mě nezlobí, ale pokud mi nikdo nic oficiálně nenabídl, tak nemůžu nic přijmout. A druhý den mi volal ředitel Moša s tím, že se mnou chce mluvit, no a – nabídka přišla. Napadlo mě – je rok 2000, což je přelom a mně v tom roce bylo 33 let, tak jsem si řekl, že s tím už musím něco dělat. A tak jsem to vzal. Myslím, že jsem udělal dobře…

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Stalo se za těch pět let, co jsi v angažmá, něco zásadního v tvém životě, změnil ses od té doby?

P.B. (:L:)…….Myslím, že jsem dospělý. Ne, to je samozřejmě o tom, že se mi narodilo dítě a že jsem se oženil. Ale to jsou takový věci kolem, to je nezajímavý. To je osobní a hotovo. O tom je zbytečný se bavit.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Tvoje dcera se jmenuje Mia? To je dost neobvyklé jméno...?!

P.B. (:L:)…….Říkám, že je zbytečný, se o tom bavit. Ale dobře……. Každé jméno ti dává energii, podle jména tě vnímá okolí i ty sama. Je to důležitý. Mně se třeba líbilo – ale to jsem byl ovlivněnej filmem – jméno Harmonie. Ale když mé příjmení je přídavné jméno, chtěl jsem něco krátkého. Tak jsem přemýšlel. Zoe? A pak jsem přišel na jméno Mia. Samozřejmě – každý si řekne – Mia Farrow – anebo že je to podle jakési knížky o mumincích, kde se jeden muminek jmenuje právě Mia. Nicméně ani a), ani b), není správně.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Poslední dobou je spojena s tvým jménem jakási koule...?! Co je koule?

P.B. (:L:)…….ÁÁÁ… koule…..divadlo KOULE… Spolupracoval jsem v Divadle 7 a půl s kamarádem, básníkem Luďkem Kašparovským a on má podobný smysl pro humor. Už tam jsme spolu dělali jednu inscenaci a říkali jsme si, že je hrozná škoda nedělat něco dál. Pod hlavičkou 7 a půl jsme nechtěli. A tak jsme si řekli, že uděláme něco úplně samostatného, abychom nebyli na nikom a s nikým vázáni. Myslím, že je normální a běžný, že i když je člověk někde zaměstnaný, myslím tím v divadle, chce si zkusit něco jiného. Tady je například velké jeviště. My hrajeme na malém. Takže jsme společně napsali – z větší části Luděk – já jsem to režíroval – hru, která se jmenuje Podnebí. Obsadili jsme do toho Alana Novotného z tohoto divadla, protože si myslím, že lepšího Adolfa Hitlera neseženeme. Žijeme s tím, že naše spolupráce by s Luďkem neměla zůstat jenom u této inscenace a chceme pokračovat dál a dál a teď píšeme něco dalšího. Rádi bychom udělali i dětskou sekci – divadlo KULIČKA – zkusíme napsat nějakou pohádku, jezdit s tím a tak. Plány jsou, realizace zatím pokulhává.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Takže tu hru jste napsali spolu?

P.B. (:L:)…….Já jsem přišel s námětem, říkal jsem, o čem by to zhruba mělo být… a Luděk to vzal, napsal, doplnil, přepsal, domyslel…, tohle já vůbec neumím. Možná mě něco napadne, ale psát mi nejde. Vybliju horkotěžko čtyři stránky. Ale on? Dá to do jedné věty a je to tam.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) V několika větách – o čem je Podnebí?

P.B. (:L:)…… Nejlepší charakteristikou je motto, které jsme dali do záhlaví této hry: Všichni se rozhlížíme po viníkovi a vině a ona v zrcadle bydlí – ta svině!. A to si myslím, že mluví za vše.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Jak dlouho jste tu hru zkoušeli?

P.B. (:L:)…….Moc dlouho. Alan odjel někam na zájezd na dva měsíce, takže jsme zkoušeli jenom s Kamilou Kalousovou a potom ještě s jedním klukem, který je hlavně pohybář – dělá pouliční divadlo.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) A jak se jmenuje?

P.B. (:L:)…… Sergej Sanža. Jeho maminka je Ukrajinka a otec byl nějak vysoce postavenej, Mongol. Myslím tím Mongolec ve vládě, nebo velvyslanec. Rajzoval s celou rodinou po světě, takže malý Serjožka se tak narodil v Kyjevě, pak žil v jurtě na mongolských stepích. Rodina si polepšila a z jurty šup do paneláku v Ulánbátoru (hl. město Mongolska, pozn. red.) a aby toho nebylo málo, Sergej odjíždí do spřátelené NDR. Tam s ním začala mlátit puberta (u Mongolů je dřív) a odjel do Československa. A aniž vytáhl paty, ocitl se v Česku, kde je doteď. Dobře neumí řeč žádné země, ve které žil, a proto dělá pohybové divadlo. Já mu dal hodiny českého jazyka a už dostává mluvené role. Myslím, že Cena Thálie na sebe nenechá dlouho čekat.

…………Ještě bych chtěl dodat, že náš spolek je založenej na tom, že nikdo nikoho do ničeho nenutí. Je to opravdu jenom o tom: jestli to chceš zkusit, tak pojď a jestli ne, tak ne… Není tam žádnej diktát.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Jakou funkci má podle tebe v dnešní době divadlo?

P.B. (:L:)…… Jejda. A do prčic… ale já na něco přijdu… Funkci nebo smysl?

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Funkci.

P.B. (:L:)… Asi takhle. Konkrétně naše divadlo. K nám do divadla se člověk přijde bavit. Novináři píšou o tomhle divadle, že je komerční, já tomu slovu moc nerozumím, pro mě jsou to spíš bláboly. Třeba Arkádie nebo Mistr a Markétka nejsou komerční záležitostí. Myslím si, že je dobře, když se udělá představení, které pobaví, ale je za ním i nějakej přesah, něco říká. Čekání na Godota, třeba. Tam to je. Anebo. Kdysi jsem dělal něco na Musilce a šlo o to, že uděláme koncert skupiny Spiritual Quintet, která nás vůbec nezajímá, ale my víme, že můžeme za den udělat koncerty dva a lidi to koupí. Já dostanu peníze, vydělal jsem, ale v tu chvíli je správný investovat tento výdělek do toho, abychom pozvali skupinu, kterou skoro nikdo nezná, ale o které si myslíme, že je kvalitní. Tehdy to má smysl. Takže klidně udělejme něco komerčního na čem vyděláme, ale část zisku vložíme do něčeho, co je smysluplnější.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Teď mě tak napadá…..jakou jinou profesi by sis vybral, kdyby sis mohl znovu vybrat? Být znovu hercem anebo něco úplně jiného?

P.B. (:L:)… Dělal jsem kulisáka, takže to. Taky mě fascinuje být právníkem, ale spíš je to tím, že mám o tom naivní představu, tedy představu právníka z amerických filmů. Ale to je vlastně taky divadlo. Já prostě neznám jinou práci, na kterou se chodí za prvé ne brzy ráno, což je hrozně pozitivní pro mě, a druhé pozitivum jsou prázdniny. Dva měsíce prázdnin v létě je velká věc. Za celej můj život se mi nestalo, že bych neměl prázdniny. Kromě vojny. To mě zavřeli zrovna přes léto. Jo rentiér! To je profese! Ale nevím, kde se studuje.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Když jsme spolu jednou dělali rozhovor, ptal ses mě, jestli by mě rozhodilo, kdybych přišla na jeviště a scéna byla přestavěná úplně jinak. Co ty?

P.B. (:L:)… To nevím. Myslím, že ta představa je zajímavá. Nazkoušet věc v nějaké scéně, pak přijde premiéra a židle jsou rozestaveny úplně jinak. Když to vezmu kolem a kolem, nevím, jak by to dopadlo, ale zažít bych to chtěl… Člověk pak zapomene na trému a takový ty hlouposti a začne opravdu hrát a jednat podle situace. Ale kdo ví?!

SISLEY (:ŠIŠLI J:) A ty, míváš trému?

P.B. (:L:)… On už to někdo někdy řekl… čím jsem starší, tím větší mám trému. Čím jsem starší, tím víc se bojím. Třeba Švejk. Během zkoušení jsem onemocněl. Naskočil jsem až po x-té repríze. Od té doby mám trauma, že to poseru. Nemám to prostě zažitý. Něco na tom je, když se říká, že si herec před představením nepamatuje nic, že „to“ naskočí s pohybem.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Potí se ti ruce, třesou se ti nohy?

P.B. (:L:)… Ne, to spíš svěrače povolují… Měl jsem období, kdy se mi pravidelně ve čtvrt na osm chtělo zvracet. A bylo jedno, jestli jsem v divadle, nebo ne.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Tvoje nejmilejší role?

P.B. (:L:)… Aha. Kde?

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Kdekoli…

P.B. (:L:)… Asi dvě mám v oblibě. Heattcliff ve Větrné hůrce a druhá je v Kukačkách. A pozor! Nad tím vším stojí otec - v životě.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Tvoje motto závěrem?

P.B. (:L:)… Když jsem chtěl být vtipnej a zajímavej, tak jsem říkával: Sexem za mír. Ale nejlepší je asi toto: Ať je září nebo leden, Karel Gott je jenom jeden. Sakra. A já zas nic.

SISLEY (:ŠIŠLI J:) Díky za rozhovor

P.B. (:L:)…..cink……dus…….PLATÍM…………

Helena Dvořáková 25. 5. 2005

Rozhovor s Igorem Ondříčkem

Věříš, že herectví je důležitá profese?

Kdybych tomu nevěřil, nemohl bych přece tuhle profesi dělat. Přepadnou mne sice někdy pochyby, že jsme my herci zbyteční, protože za námi není nic vidět, nepostavíme dům, neupečeme chleba. Ale když potom člověk zažívá chvíle na jevišti, kdy opravdu cítí, že diváci v ten daný moment dýchají s ním, o důležitosti profese ani neuvažuje. Divadlo je nádherné právě v tomhle, diváci přijdou, protože chtějí. Chtějí, aby před nimi stál živý herec a bavil je nebo je rozplakal. Diváci k nám chodí, asi tedy vědí proč. A když chodí, tak nejsme zbyteční.

Lze se herectví naučit ve škole?

Lze se naučit technice, řemeslu. Dobře mluvit, pohybovat se po jevišti, zlepšit pěveckou techniku, pracovat na těle, protože to je hercův nástroj. Ale tomu, že herec něco zahraje a je to neopakovatelné, a takhle už to nikdo jiný nedokáže udělat, to asi ne. Takový herec musí být osobnost. Musí mít sílu věřit svým vlastním emocím a nebát se hledat je v sobě a ukázat je všem, kteří je chtějí vidět, tedy divákům.

Jak přijali rodiče tvoje rozhodnutí stát se hercem?

Tak nějak normálně. Nebyl kvůli tomu křik ani žádné pozdvižení. Asi by tenkrát byli raději, kdybych si vybral serióznější povolání, ale nijak mi do mé volby nezasahovali.

Jak bojuješ s únavou a chmurami?

Snažím se na ně nemít čas. Nepřipouštět si je. Pracovní nasazení a tempo je v našem divadle opravdu vysoké, takže si nějaké chmury a únavu moc nemůžu dovolit, protože by otravovala práci mně i ostatním. Někdy to ale přijde, sedím doma a koukám na filmy o lidech, kteří jsou na tom ještě hůř (myslím psychicky). Asi to není úplně nejlepší metoda, ale ty filmy jsou moc krásné.

Cvičíš pravidelně?

Pravidelně. Posiluji pravou ruku zvedáním skleničky v přilehlých barech a nonstopech.

Najdeš si čas na pokec s kamarády jen tak o ničem?

Těžko, ale chudáci kamarádi si na to už zvykli a tolerují mě. Neopustili mě, byť se jim občas na delší čas ztrácím z očí.

Máš vztah ke zvířatům?

Vztah by byl, pes, vlastně fenka, by taky byl. Našla ji kolegyně Monika Kobrová před Vánocemi 1994 v Lužánkách. Nikdo se k ní nehlásil. Vzal jsem ji domů na noc a zůstala 11let. Své stáří tráví s mými rodiči na chalupě, kde je jí asi tisíckrát líp než se mnou. Když ji občas dostanu na starost, kouká na mě těma svýma očima a já vidím, jak mi říká: Dobře, týden, maximálně dva to s tebou vydržím, ale pak se zase vrátíme do starých kolejí, jo? Veselá historka: Když mi ji Monika dávala, řekla: Klidně si ji nech, stejně se k ní nikdo nepřihlásí. Ale bude se jmenovat Mates. Tak venčím, kolemjdoucí pejskařka chválí mého pejska a zeptá se: Pejsek nebo fenečka? Já na to odpovím, že fenečka. S železnou pravidelností následuje otázka další: A jakpak se jmenuje? Odpovím, že Mates. Paní se na mě podívá, že jsem jako fakt úchyl a rychle mizí. Takže díky, Moniko! P.S. Monika měla fenku jménem Kozlík.

Nosíš v hlavě téma na hru?

Nosím v hlavě tisíce témat, ale že bych si o nich myslel, že jsou tak silná a důležitá i pro zbytek lidstva, abych je předkládal publiku, to si teda nemyslím. Když vidím některé původní české hry, dost často mě napadne otázka, cože autora vedlo k tomu, že se zrovna o tohle téma chtěl podělit s ostatními.

Myslíš si, že je dnes vlídná politická situace?

Děláš si srandu? Dál bych tuto otázku raději nekomentoval, protože bych se děsně naštval.

Při poslechu jaké hudby odpočíváš?

Žádné! V práci mi pořád něco hraje, protože já si chodím do práce zazpívat a zatancovat. Mám toho dost, miluju ticho.

Jak vycházíš s alkoholem?

Hezky, zatím si nikdo nestěžoval.

Co je ještě pro tebe zábava a kdy začíná práce?

Baví mě hrát divadlo, šéfování je pro mě práce. Asi tak.

Jaké by se musely spojit okolnosti, aby ses cítil šťastný?

Mám pocit, že se tak nějak spojily. Asi hodně záleží na tom, co člověk od života očekává. Naučil jsem se moc nečekat, spíš si něco zasloužit. Nemám moc ničeho, ale zcela evidentně mi to stačí. Občas mě někdo naštve, ale to je normální. Hlavně aby byli všichni zdraví - to je fakt nejdůležitější.

Na čem si nejvíce pochutnáš?

Na jídle od maminky, a když někdo uvaří něco doma, to je takové úplně jiné.

Potěší tě kytice, kterou dostaneš při děkovačce?

Samozřejmě a moc. Představ si, že někomu stojíš za to, aby si koupil lístek do divadla, večer na představení opravdu přišel a ještě koupil nějakýmu Ondříčkovi kytku! To je přece nádherný.

Jak vnímáš to, co se o našem divadle píše v novinách?

Přestávám to číst. Z toho, jak se o nás píše poslední dobou v novinách, je mi smutno. Ale asi to zase někomu dělá dobře, tak z toho má třeba radost. Jeden můj kamarád vždycky říká, že by vedle divadelní kritiky měla vyjít fotka samotného kritika a popsány všechny jeho tělesné vady, aby bylo jasno, jaký komplex si léčí. Taky mě baví, když hudební kritik píše o tom, jak má vypadat noblesní opereta a vidíte jej, jak si ve foyeru nabírá vlašák rohlíkem přímo z papíru a klopu má plnou lupů. Všechno je to ale asi otázka pohledu.

Umíš být sám nebo jsi raději ve společnosti?

Miluju, když mám kolem sebe lidi. Mám moc rád město. Ale jsou chvíle, kdy chci být úplně sám a je mi dobře. Ani jednu z těchto variant však nezvládám příliš dlouho. Není nad rovnováhu.

O čem sníš po materiální stránce, dům, auto, zahraniční cesta, chalupa, starožitnosti, umělecké předměty?

Bydlet kde mám, zatím mi to stačí, takže to dál neřeším. Auta mám moc rád, zvlášť ty pěkné velké. Vybírám a šetřím. Baví mě řídit, jezdit do míst, kde jsem nikdy nebyl. Na naší chalupě žijí mí rodiče, je tam krásně, kdykoli můžu zajet. A ty ostatní věci... je důležité mít doma obraz, ze kterého máte radost, ne? Koupil jsem si jeden krásný v galerii ve Vídni a vedle něj visí obrázek zelené žabičky z Ikey, který je úplně skvělý. Vůbec jim nevadí, že jsou vedle sebe a mně se to dokonce líbí. Mám je rád a rád se na ně dívám, proto jsou pro mě důležité.

Jef Kratochvil 25. 5. 2005

Jubileum

Většina těch, kdo se už nějaký čas věnují zejména amatérskému divadelnictví, zná z různých příležitostí Václava Müllera, nositele vyznamenání Zlatý harlekýn (1999) i Zlatý odznak J. K. Tyla (2004), předního funkcionáře SČDO, dlouholetého vedoucího osvětlovačského pracoviště v Městském divadle Brno (i v dřívějším Divadle bratří Mrštíků) a nejnověji též červnového oslavence – pětasedmdesátníka.

Müllerova košatá osobnost je příkladem divadelníka, u něhož je věru obtížné rozhodnout, zda patří více scéně profesionální či amatérské, stejně jako lze kolem jevištních prken jen těžko najít takovou činnost, kterou by se při své zvídavé všestrannosti nebyl zabýval. Jako brněnský rodák propadl Thálii už v dětství. Po působení v brněnském mládežnickém Divadle J. Fučíka a pardubickém Východočeském divadle od poloviny 50. let spolupracoval coby nepostradatelný technikář i příležitostný režisér s renomovaným studiem J. Skřivana. V období 1963-2004 působil Müller nepřetržitě u Mrštíků, mj. také jako vedoucí výroby dekorací i kostýmů a zodpovědný bezpečnostní technik. Uplatňoval se nejen coby na slovo vzatý precizní odborník na široce pojímané technické dotváření scénografické složky jednotlivých nastudování, ale (vzhledem ke své nepřehlédnutelné marciální postavě) též jako občasný herec – mj. v Páskově pojetí Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy nebo v Polákově úpravě Ibsenova Peera Gynta.

Bohaté zkušenosti z každodenního divadelního provozu předurčily další pole jubilantovy aktivity – externí přednášky a cvičení na FF MU a posléze na VUT. Oblasti divadelní techniky se týká také Müllerova soustavná lektorská, seminářová a publicistická činnost (např. KKS Ostrava a poté pražská ARTAMA vydaly materiál Světlo v rukou režiséra (1988, 1996), VUT editovalo Popis divadelní budovy a technického zázemí (1997), v Bratislavě mu vyšla Abeceda javiskovej techniky (1975) aj. Netřeba jistě vypočítávat desítky fundovaných i živě koncipovaných článků v odborném a denním tisku (Rovnost), instruktivních seriálů v Amatérské scéně a řádku obsažných, vzápětí rozebraných skript (jeho Divadelně technický slovník má 1300 hesel!). Abychom si uvědomili, že tu své znalosti nepředává jen ostřílený praktik, nýbrž i člověk se zázemím teoretickým.

Podstatnou část Müllerova úsilí odjakživa váže spolupráce s amatérskými divadly. Netoliko z titulu rozličných funkcí v SČDO (krajský i ústřední výbor a předsednictvo, v období 1990-1999 předseda oblastního výboru Brno a poté jeho tajemník, Klub režisérů atd.) nebo v důsledku členství v poradním sboru pro slovesné obory při někdejším MěKS S. K. Neumanna v Brně, ale zkrátka z důvodu své divadelnické posedlosti absolvuje tento zkušený organizátor rozličné postupové soutěže, festivaly a dílny (O pohárek SČDO, Brněnský kandrdásek, Vysočinská buchta, žďárský Pohádkový mlýnek, hodonínský Hobblík, Sněhový Brněnec, štítinské Štivadlo apod.), kde nesedává v pýthickém mlčení, nýbrž se zápalem sobě vlastním porotcuje, hodnotí, polemizuje a radí nebo si prostě vyhrne rukávy a jde pomoci na plac.

Také souborů, které V. Müller metodicky vedl a povětšině s nimi spolupracoval jako režisér, výtvarník nebo herec, našla by se pěkná řádka: Letovice, Lomnice u Tišnova, Prace, Rájec-Jestřebí, Soběšice, Moravský Krumlov, Městečko Trnávka, Boleradice, Divadlo ZK Metra Blansko, Dělnické divadlo v Brně… Více let koncentrovala se Müllerova na přehlídkách oceňovaná režisérská, dramaturgická i scénografická aktivita do brněnského Svatoboje i jeho seniorské skupiny (Arbuzovova Romance ve třech, MoliŹrův Zdravý nemocný, Stiebrovy Poslední prázdniny, Calderonovo Velké divadlo světa aj.), který rovněž několik roků vedl. Nové rozšíření kulturní aktivity přinesla Müllerovi autorská spolupráce s křesťansky zaměřenou brněnskou stanicí Radio Proglas, kde uplatnil pokusy o rozhlasovou hru, životopisné scénáře či svěží reportáže ze zahraničních cest.

V případě V. Müllera, zkušeného profesionála s upřímným srdcem zapáleného ochotníka, není ani v pětasedmdesátce žádné bilancování na místě. Přejme si jen, aby jeho dosavadní elán vydržel co nejdéle, a poděkujme mu za všechny, jimž usnadnil cestu k jevištnímu umění. Zároveň si buďme vědomi toho, že v dnešní po hmotných statcích se pachtící době jsou právě lidé jako Vašek Müller onou příslovečnou solí naší divadelní líchy.

Vít Závodský 25. 5. 2005

Vystřelená kachna Ireny Konvalinové

Co na sebe dokáží prozradit? Jací jsou? Umějí si hrát? Čemu se rádi zasmějí? Jak dokonale znáte svoje hvězdy? Poznáte, které otázce se vyhýbají lživou odpovědí? Tipněte si kachnu a vyhrajte CD!

1) Co mě právě zaměstnává

Podrobné debaty s mou dcerou Maruškou nad obsahem nového čísla časopisu, který vydává.

2) Která má současná role mi nejvíce „sedí“

Zralá žena, která ví, co chce, ale nepláče, když to nemá. Manžel by řekl, že role Sestry Ratchedové, protože to prý jsem celá já. Ale ti, co mě opravdu znají, to nepotvrdí. Tím jsem si jistá.

3) Jak se žije s režisérem (Zdeňkem Černínem – pozn. aut.)

No... je to pestré, jiskřivé a plné překvapení. Zeptejte se někdy, jak se žije režisérovi s herečkou! Nic jednoduchého. Vypadá to, že jsem s přibývajícím věkem poněkud svéhlavá.

4) Co mě dokáže v divadle vytočit

Většinou úplné pitomosti, opravdové problémy a nepříjemné situace mě spíš zbrzdí nebo zastaví a donutí přemýšlet.

5) Se kterým svým hereckým kolegou/kolegyní se nejraději potkávám na kus řeči

Těch, se kterými si opravdu ráda popovídám, je hodně, to se mi sem nevejde. A nejhezčí debaty bývají v rekvizitárně. A s Danou Peškovou z Mahenky zajdu občas na dobrý kafe, protože k nám do rekvizitárny nechodí.

6) Co mi v poslední době udělalo největší radost

Přání k svátku matek od mé dcery Marušky. Bylo úžasné.

7) Čím mě ještě dokáží překvapit děti

Pořád něčím. Jsem matka, co se diví neustále. Ovšem nejhezčí překvapení jsou ta, když zjistím, že mé děti umí něco, co já už se nikdy nenaučím, že jsou pohotovější, bystřejší a chytřejší.

8) Co plánuji na prázdniny

Radosti všeho druhu, od každé trochu, abych si odpočinula a nabrala sil do nové sezony. A nebudu se přitom dívat na hodinky.

9) Jaký je Váš vztah ke sportu, cvičíte ráda? Máte pevnou vůli? (otázka čtenářky Kateřiny Fojtíkové)

Ke sportu mám vztah velmi kladný, mí dva synové hráli hokej, takže jsem velký hokejový fanda, občas hraju squash a ještě radši tenis. A jestli mám pevnou vůli? Řekla bych, že jsem zdravě průměrná: někdy podlehnu a někdy odolám.

Poznali jste? Která odpověď není pravdivá? Napište nejpozději do 15. června na e-mailovou adresu brouckova@mdb.cz číslo otázky, jejíž odpovědi nechcete a nemůžete uvěřit. Jeden z Vás pak vyhraje CD Muzikály a nový sezonní kalendář MdB.

Z odpovědí čtenářů minulého čísla byla vylosována Ivana Benešová. Vzhledem k tomu, že pan Slovák fabuloval dle redakce v každé druhé otázce, byly do slosování tentokrát zahrnuty všechny odpovědi. Sám Stano ovšem tvrdí, že jeho kachnou byla odpověď na otázku číslo 5. Znamená to tedy, že na pivo přece jenom zajde…

Lucie Broučková 25. 5. 2005

Rozhovor se Zdeňkem Junákem

Na dvoře, přibližně v místech dnešní Hudební scény, dělal v jednadevadesátém roce Mošův tým generálku na Sny svatojánských nocí. Technici vyhulili reprobedny na maximum. Po patnácti minutách přelezl spodní bránu a na jevišti se zjevil Jánošík. Chlap v montérkách a se sekerou v ruce. Jestli to hned nevypnete, všechno vám rozsekám. Ráno vstávám, du do práce, nemožu spat, hulákal ten dobrý muž. Režisér se omluvil, večerní generálku stopnul. Bylo to strašně sugestivní. Pak jsem seděl s herci a hned jsem řekl, že do tohoto divadla chci, vzpomíná dnes Zdeněk Junák, tehdy člen Mahenovy činohry. Bylo mu 40 a říkal si, že by ještě rád zkusil nějaký ten muzikál. Ve zdejším divadle začal v Divotvorném hrnci, zakrátko alternoval s Janem Apolenářem titulní roli v Bastardovi a s Láry Kolářem v roli Ducha. Rád vzpomínám na malého černouška, který mě, jako ducha, provázel po tmavém jevišti. Byla to malá Janika Kolářová, dnes už velká krásná a šikovná holka, líčí Junák.

V době rozhovoru pro Dokořán se pilně připravoval na velmi náročnou roli Prospera, milánského vévody v Shakespearově romanci Bouře.

Setkal jste se již s tímto dílem na jevišti?

Bouři dávali před lety v Mahenově činohře, Martin Havelka tam hrál Kalibána, měl nádhernou masku. Irenka Konvalinová dělala Ariela. Já jsem v Bouři nikdy nehrál a hra mě moc nenadchla, nikdy mě neoslovila. Byl jsem trochu zaskočen, když jsem se dověděl, že bychom Bouři měli dělat. I když mi dal režisér Zdeněk Černín hru k přečtení, nedovedl jsem si představit, čím bychom oslovili diváka. Jsem natolik hloupý, že ani po přečtení si neumím hru představit. Za všechny bych z poslední doby jmenoval Čekání na Godota. Říkal jsem si prokristapána, o čem to je, co to je? A totéž Bouře. Ano, vystupují tam nadpřirozené bytosti jako Ariel, mně to znělo trošku jako pohádka. Ale potom do toho vstoupí režisér, dramaturg. A pan Viktor Kudělka, jehož považuji za žijící legendu, divadelního mága-teoretika. Nám hercům podá vyčerpávající povídání o dramatu, je to takový úžasný fejetoneček. Společně s výkladem dramaturga Ladislava Stýbla se vám začnou otvírat obzory a musím dát za pravdu Černínovi, že Bouře je nesmírně současná hra. Pokud se nám povede, měla by diváka oslovit.

Čím?

Myšlenek je více, třeba že bratr zradí bratra. Dalším momentem je skutečnost, že Prospero je na ostrově novodobým kolonizátorem. Vylodí se tam se svou dcerou Mirandou, domorodcům i divochu Kalibánovi vnutí svoji řeč, kulturu. Z Kalibána udělá v podstatě otroka za to, že chtěl, jak říká Prospero, znásilnit jeho dceru. Přitom Kalibán se nechová zle, má otevřené srdce, jen dosud neviděl krásnou ženu a probouzí se v něm mužský pud. Autorovo poselství zní: Nenuťme různým menšinám naši kulturu, nechme je, ať si žijí po svém. Pokud neohrožují svými zvyky společnost... Čím více hru zkoušíme, tím více se mi do dnešní doby líbí.

Kolegové vědí, že se role učíte fakticky při zkouškách, ale Jef Kratochvil na vás prozradil, že tentokrát se doma pilně připravujete. Je to pravda?

Že se učím za chodu, to se týká jen prózy. Ale Bouře je psaná v blankversu. Pokud přijede na premiéru překladatel Jiří Josek, bude plným právem hlídat metriku, aby verš zněl přirozeně. Bude, holt, na každém z nás, jak to zvládneme. Režisér Černín to hlídá. Vypadá to kolikrát jako „buzerace“, ale musí hlídat, jinak si každý zvykneme a povolíme do normální prózy a to by byla škoda. Myslím, že Joskův překlad je úžasný, verše dávají rytmus celému projevu té které figury. V mé dosavadní kariéře je Prospero druhá nejtěžší role, první byl Othello, rovněž v Městském divadle, rovněž v Černínově režii a rovněž v blankversu. Othello má velké monology a já je moc nemám rád. Protože jste sám na jevišti, nikdo vám nepomůže. Když máte vedle sebe nějakého kolegu a vloudí se textová chybička, kolega nějakým způsobem pomůže. Jestli si divák naivně myslí, že nás zachrání nápověda, mýlí se. Když máte okno, neslyšíte, nevidíte, teče vám Niagara po zádech, je to hrůza. Ano, máme nápovědu, sedí na boku jeviště. Dříve to mělo něco do sebe, když seděla nápověda uprostřed jeviště. Herec ani neslyšel, jen viděl rty, dalo se odezírat.

e vlastně Prospero?

Je to inteligentní a velkorysý člověk. Dokáže odpustit i bratrovi, který mu ublížil. Zjistí, že není správné mstít se stejnou měrou, jakou mu bylo ublíženo. Nakonec Prospero říká, že mu odpustí, že bratr je zrůda, ale kdyby ho měl nadále nazývat bratrem, musel by si vypláchnout pusu. Zní to tvrdě, ale není to msta oko za oko, zub za zub.

Kudělka píše, že v mocenských kruzích doma i v cizině je to samý Prospero. Je to demiurg, protagonista nad protagonisty, člověk, jenž chce mít a většinou také má ostatní lidi ve své moci, manipuluje s nimi. Má, podle vás, Prospero obdobu mezi našimi politiky?

Prospero byl vévoda milánského státu s největší prosperitou, vynikal jako učenec nade všemi. Věnoval se vědě, pronikl do tajů černé magie. Souhlasím s Kudělkou, že je nesmírně moudrý. Proto celá hra končí slovy: Propusťte mě, já kouzla odevzdávám. Mám-li srovnat s našimi politiky, myslím, že dobrým pro tento stát byl určitě Václav Havel. I když udělal nějaké chyby, třeba hromadnou amnestii. Je nesmírně filozoficky založen, není takový, že by se za každou cenu někomu mstil. Kdyby se stala nějaká aféra, která by mu měla podrazit nohy, byl by natolik čestný, že by odešel z funkce. Naopak vezmeme-li politické dění kolem Stanislava Grosse i jiných, ať už je to šéf lidovců Kalousek nebo kdokoli, ať se mluví o nabytí majetků a dalších podobných věcech, nemají čisté svědomí. Zastávám názor, že korupce je na celém světě, vznikla zároveň s člověkem. Někdo jiný už řekl, že naši politici nejsou vychovaní. Nemají ani potřebné zkušenosti, chybí jim politická Kinderstube. Protagonistů je v politice hodně, ale jen někteří jsou schopní jako Prospero.

Jak se vám pracuje s přísným režisérem Černínem?

Kdyby to nerežíroval on, asi bych do toho nešel. Já mu věřím. My se můžeme pohádat, rozejít se názorově. Černín je nepříjemný, má kolikrát takové poznámky, že byste ho nakopal do kolena. Ale myslí to dobře, poctivě. Diváka nezajímá porod, zajímá ho plod. To, co vidí na scéně.

O čem byste si povídal s Williamem Shakespearem, kdybyste seděli v divadelním klubu?

Zeptal bych se, jestli holduje vínu, jestli má rád folklor a ženy a jestli není pro něj problematické, že ženské role musí hrát muži, jak se tenkrát nosilo. Asi bych se zeptal, jak se má.

Bouře bude první činohrou na nové Hudební scéně. Umluvíte tak velké divadlo?

Ověřili jsme si, že v posledních řadách je dobře slyšet, samozřejmě není-li nějaký šum. Bude to nicméně prubířský kámen, protože mluvíme bez mikroportů. Možná ještě vyzkoušíme nějaké boční mikrofony na malé dozvučení. Nechte se překvapit. Ano, na zpěv mikroporty budou. Prospero ale nezazpívá.

Přitom jeho představitel zpívá docela pěkně. Zeptám se tedy, zdali uslyšíme ve vašem podání písně Vysockého, které umíte i na kytaru.

Máme muziku, říkáme si Vinařští romantici, na hudebním nebi záříme kolem osmi let. Členy jsou kluci odvedle, z orchestru Janáčkovy opery, Zdeněk Šmukař, Honza Kružík a Jožka Hanák a s nimi hudebník na volné noze, dlouholetý hráč Orchestru Gustava Broma Igor Vavrda. A já. Vloni jsme vydali CD a na něm je několik skladeb Vysockého. Zatím prodáváme spíše jen při koncertech. Lidi, kteří si našeho Vysockého ve Vavrdových aranžích poslechli, říkají, ať hrajeme častěji. Vysockého texty jsou úžasné v tom, že mluví o životě. Vladimir své postavy rád stavěl do vypjatých situací, řešil třeba otázku života a smrti. Proto se hodně obracel ke druhé světové válce. Ano, možná ještě letos v teplé části roku zkusíme něco na ploše před Hudební scénou. Snad nepřijde Jánošík...

Dovedete si představit, že byste odešel do jiného divadla?

V současné době si to nedovedu představit. Mám srovnání se Slezským divadlem v Opavě, kde hostuju jako Vávra v Maryši, režíruje Černín. S tímto divadlem se dostanu i na jejich zájezdové štace – do Bruntálu, Zubří i jinam. V Městském divadle jsme zvyklí na plné hlediště, kolikrát si toho ani nepovažujeme. A najednou jedete s jiným divadlem, přitom s výborným představením (neříkám proto, že v něm hraju) a v hledišti jen třetina publika. Na oblasti je pořád taková řehole, hrozný boj o diváka, snad ne úplně všude. Lidi jsou zahlceni telenovelami. Říkám, že ve státě, kde je zábavným pořadem roku Tele-Tele, je totální úpadek kultury. Ale co dělat proti gustu? V městském mě baví repertoár. V jiných divadlech skončí představení a každý někam běží. Tady ne. Zdržíme se, máme výborný mozkový trast v rekvizitárně, uvaří tam výborné kafe, jsou tam výborná děvčata. Dozvíte se drby z divadla, kdo, s kým, proč. A taky jak tu roli hrajete špatně. To ve všech divadlech není. Že bych měnil angažmá z vlastní vůle? To ne, leda že bych dostal výpověď.

Jan Trojan 25. 5. 2005

Vážení divadelní přátelé!

S měsícem červnem skončí jedna z nejzajímavějších sezon v historii Městského divadla Brno. Divadla, které v měsíci květnu oslavilo premiérou Shakespearovy Bouře 60 let své existence. Magická romance „Bouře“ – kolik konotací na naši minulost i současnost, na kouzelnou sílu živého divadla, o které se zde snažily celé generace znamenitých divadelníků.

Inscenace Bouře byla uvedena v nové budově našeho divadla, která byla slavnostně otevřena v měsíci říjnu 2004. Není to vůbec běžné, aby nejen v naší zemi, ale i jinde v Evropě byla postavena zcela nová divadelní budova. A o to více nás může potěšit fakt, že právě toto dílo, práce mnoha tvořivých mozků i šikovných rukou, získalo hned dvě mimořádná ocenění při příležitosti konání Stavebního veletrhu 2005 v našem městě. Budova získala titul Stavba Jihomoravského kraje jako ocenění v soutěži o nejlepší stavbu Jihomoravského kraje v roce 2004 a také Čestné uznání stavbě v soutěži o nejlepší investici roku.

Je proč i zde pochválit práci architektů Ing. arch. Romana Macha a Ing. arch. Jozefa Kubína z ateliéru 1. černopolní z Brna, stejně jako práci generálního dodavatele stavby divizi pozemního stavitelství ŽS Brno a.s., stejně jako hlavního dodavatele jevištní technologie firmu GRADIOR a.s. rovněž sídlící v Brně. Zahraniční kolegové, kteří se vyznají v divadelní branži, oceňují špičkový zvuk, světelné dispozice i možnosti jevištní technologie. Považují naše nové divadlo po všech stránkách za mimořádné. Architektura a stavba je však jedna věc, jedná-li se však o divadelní budovu, je mnohem důležitější, daří-li se v takovém díle divadlu jako takovému a jsou-li v něm spokojeni diváci. A proto je krásným potvrzením funkčnosti tohoto domu stavěného někdy i v bouři za zvuků různých nepřejícných hromů i s údery závistivých blesků to, že se např. místo plánovaných 36 představení muzikálu Vlasy odehrálo představení 72! I to, že Dušan Vitázek získal za ztvárnění role Bergera v této inscenaci Cenu Thálie. Pro novou budovu se „narodila“ dvě původní díla uvedená ve světových premiérách – pohádka pro děti i dospělé Zahrada divů Zdenka Merty a Stanislava Moši a muzikál Nana Miloše Štědroně a Milana Uhdeho. Atd. atd.

Jsem však rád, že i inscenace na Činoherní scéně v uplynulé sezoně potvrdily kvalitu našich herců – např. Arkádie, zpěváků – např. Kdyby tisíc klarinetů a že se naše inscenace hrály s obrovským ohlasem v mnoha zemích Evropy – zavítali jsme už i na Azorské ostrovy.

O prázdninách nás čeká Lucembursko, Německo, Španělsko a Portugalsko a po prázdninách řada krásných večerů na jevištích našeho divadla. Už nyní zkoušíme nové inscenace. Doufáme, že se při jejich sledování setkáte s mimořádnými zážitky. Děláme pro to vše, čeho jsme schopni. Přejeme Vám krásné prázdniny, či nádhernou dovolenou a v září se s Vámi opět těšíme na shledanou!

Stanislav Moša 25. 5. 2005
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací