O Špilberku, muzeích i historii

Ředitel Muzea města Brna Pavel Ciprian (1952) se věnuje muzejnictví už od svých vysokoškolských studií. Prošel tři velké instituce: Moravském zemské muzeum v Brně, Jihomoravské muzeum ve Znojmě a jako šéf skončil v Muzeu města Brna, které sídlí na Špilberku. O tom, jaká je muzeologie věda, zda v muzeu stojí čas, o prvním moravském hradě i jeho legendách a vlastně o historii obecně se točilo naše povídání..

Vy jste brněnský rodák. Ve které části města jste se narodil?

Narodil jsem se v porodnici na Obilním trhu, ale vyrůstal jsem na předměstí Brna v Holáskách.

Jaké byly Holásky před půl stoletím?

Byla to vesnice. Vzpomínám si, že v zimě se nesolilo a my se mohli klouzat a sáňkovat přímo na uježděné silnici. Nebyl tam tehdy totiž vůbec žádný provoz. Autobus do Holásek nezajížděl jako je tomu dnes. Byla tam naopak jen vlaková zastávka, která pro změnu dnes už neexistuje.

Takže šťastné dětství kluka, který to měl do velkého města kousek, ale mohl běhat po volné přírodě?

Dá se to tak říct. Kolem celých Holásek byly tehdy pole a louky. Komplikované však bylo dostat se do Brna. Kombinovali jsme autobusy a trolejbusy. Když se mnou maminka třeba jela do dětské nemocnice, byl to skutečně výlet a záležitost na celý den. V době mého dětství byly Holásky samostatná vesnice, později, tuším v roce 1970, byly jako městská část připojeny k Brnu.

A měl jste někdy později při studiích v Brně pocit venkovského balíka, připomínali vám na vysoké uštěpačně váš venkovský původ, jak to často mladí lidé z metropolí dělají?

Nevybavuju si nic takového. Na základní školu do páté třídy jsem chodil v Holáskách a na druhý stupeň do Tuřan. Byli jsme ze stejného prostředí. Do města jsem začal dojíždět až v roce 1968 na gymnázium. Tam byl vlastně každý "odněkud".

Jak bylo Brno v bouřlivém roce 1968 bouřlivé?

Z Brna si toho moc nepamatuju. Bylo mi patnáct. Vybavím si 21. srpen. Nad hlavami nám létaly antonovy na blízké tuřanské letiště. A ještě si vybavím o rok později to slavné hokejové vítězství nad Rusy, kdy vyrazilo mnoho aut do Brna a mávalo se z nich vlajkami. V září 1968, kdy jsem nastupoval na střední školu, si vzpomínám jen na nějaká shromáždění a pak tryznu za Jana Palacha.

S vámi je vzpomínat přímo nutnost. Vy jako historik a muzejník přímo vybízíte k tomu, aby se s vámi člověk piplal nejen ve vaší osobní historii. Jak jste se ke svému oboru vůbec dostal?

Nebylo to nic tak převratného. Historie a dějepis mne bavily už na základní škole. Na gymplu jsem studoval na humanitní větvi, kde byl samozřejmě i dějepis.

Já skutečně neuslyším historku o malém zapáleném chlapečkovi, který ležel v knihách a už ve druhé třídě mrskal tam i zpět všechny přemyslovské panovníky?

To bohužel opravdu ne. Maminka mne třeba od Jiráska odhánět nemusela, když jsme měli povinnou četbu první díl F. L. Věka, mne to tehdy natolik zaujalo, že jsem přečetl i další čtyři pokračování románu. České panovnické dynastie Přemyslovců ani Lucemburků jsem ale tehdy opravdu neznal.

Ale později jste absolvoval na brněnské univerzitě dvojobor historie-archivnictví...

Přirozeně se to tak vyvinulo a měl jsem štěstí, že mne studium i bavilo a splnilo se mi.

V té době jste ještě nemohl tušit, že budete mít jednou kancelář na hradě Špilberku a dívat se z kopce na město, v němž jste v roce 1977 zakotvil v tehdejším Muzeu dělnického hnutí jako kurátor sbírek a správce odborné knihovny. To asi nebylo moc zábavné přeskládávat Marxův Kapitál a nesmyslné knížky o revolučním dělnickém hnutí?

Nebylo to až tak tristní. Šlo o historické muzeum zaměřené samozřejmě směrem, který jste pojmenoval. V zásadě ale šlo o novodobou historii. Já už na vysoké škole dělal dějiny konce 19. a počátku 20. století. Hodilo se mi to. Ve jmenovaném muzeu jsem skutečně pracoval jako kurátor sbírek, spravoval jsem obrazový materiál: velký fond fotografií a negativů i trojrozměrné předměty. Byly tam i pozůstatky z muzea odboje, které bylo v meziválečné době zbudováno na Špilberku a které pochopitelně přestalo za okupace existovat. Pořádal jsem tak i zbraně či válečná vyznamenání. Kuriozitou byl fond vzpomínek od zasloužilých dělnických předáků. Byly to sběry a zápisy přímo z terénu.

Jsme na konci sedmdesátých let, normalizace přituhuje. Cítil jste jako mladý historik nějakou diskrepanci v tom oficiálním, přikázaném marxistickém pohledu na dějiny plné floskulí?

Odborná knihovna v muzeu měla i přednosti. Byly v ní také publikace, které nebyly běžně dostupné. Zahrnovaly tisky z období tání koncem 60. let. Já se tak mohl setkat s díly, která byla na indexu. Četl jsem válečnou historii. Kupříkladu dva svazky válečného zpravodaje Alexandra Wertha, který prožil druhou světovou válku v Sovětském svazu a popsal velmi objevně celou Velkou vlasteneckou válku. Nebo třeba vzpomínky Viléma Sachera, který bojoval u Dukly a jeho vzpomínky byly něco zcela jiného, než co kázala tehdejší oficiální literatura.

Která období z domácích ale i světových dějin máte vůbec nejraději?

Zůstávám u svého naznačeného období přelomu 19. a 20. století. Nedávno jsem si ale se zájmem třeba přečetl knížku Pavla Balcárka o kardinálu Františku z Dietrichšteina.

Vedete městské muzeum. Co děláte pro popularizaci a připomínání historie Brna?

Muzeum doklady historického i uměleckého vývoje města sbírá a ukazuje je veřejnosti. To je naše základní služba. Naší nejvlastnější řečí jsou výstavy. Nyní třeba aktuálně expozice Zmizelý svět brněnských kaváren.

Vedete instituci, která sídlí v objektu hradu Špilberk, jehož pozvolná rekonstrukce v posledních dvou dekádách představuje nejen pro samu instituci velký oříšek. Můžete opravu Špilberka připomenout?

Rekonstrukce probíhá už od poloviny osmdesátých let. Byly fáze vrcholné i útlumové. Co udělali mí předchůdci je zcela hmatatelným a viditelným přínosem. Hrad se podařilo dostat do důstojné a reprezentační podoby adekvátní významu této památky. Rekonstrukce ale ještě stále neskončila.

Kolik se dosud proinvestovalo a co ještě chybí spravit?

Jde zhruba o čtyři sta milionů korun. Koncem loňského roku byla dokončena výstavba jihovýchodního bastionu, první stavby druhé etapy rekonstrukce. Zbývá toho ale ještě hodně. Z vlastního hradu rekonstrukce celého jižního křídla, Je to ta část obrácená ke Starému Brnu. Zbylá tři křídla jsou opravena a veřejnosti přístupná.. Pokračovat bude tzv. severní přístavek, vodárenské nádrže, hospodářské zázemí u severní hradby… zbývá ještě mnoho práce.

A kdy by to mělo všechno zcela skončit?

Na to se těžko odpovídá, protože investorem není muzeum, ale přímo Magistrát města Brna. Věřím, že proces bude pokračovat. V jakémsi výhledu a podle mých představ by bylo ideální ukončit rekonstrukci do pěti let.

Skutálejme se nyní do Moravského zemského muzea a do roku 1991, kdy jste v něm začal pracovat. Co vás zavedlo do druhého největšího českého muzea?

Na akademické půdě, pracoval jsem tehdy v Historickém ústavu akademie věd, se mi trochu stýskalo po živém muzejnictví. Stal jsem se v Moravském zemském muzeu vedoucím muzeologického oddělení.

Laikům muzeum i muzejnictví často splývá s pojmy, ve kterých stojí čas a jsou tak trochu zaprášené. Vysvětlete, v čem je věda kolem muzea i ono samotné naopak živé?

Jedná se o disciplínu, která má za úkol vybrat z jevů, co nás obklopují, takové jejich reprezentanty, které stojí za to, aby byly trvale uchovány. Muzeologie prostě umí vyhmátnout ve společnosti, co je typické a co je dokladem minulosti. Umí také předvídat, že některé hmotné doklady či věci si velkou hodnotu v průběhu času získají. V tom jsou muzejnictví i věda o něm velmi zajímavé i živé. Každé muzeum má nějaké sbírky a snaží se je doplňovat a rozvíjet.

Popište mi nejvzácnější exponát, který vám kdy prošel rukama?

Byl to soubor tří vzácných předmětů, které nepatřily do sbírek ani Moravského zemského muzea, ani Jihomoravského muzea ve Znojmě a ani Muzea města Brna. Šlo o pohřební insignie krále Přemysla Otakara I. ze sbírek Pražského hradu. Měl jsem to štěstí, že jsem se jich mohl dvakrát dotýkat. Jednou při výstavě ve Znojmě a podruhé na Špilberku.

Jaké to je držet pohřební korunu, která ležela na hlavě prvního velkého přemyslovského panovníka?

Těžko se to popisuje. Pamatuju si na zvláštní pocit skoro až jakéhosi mravenčení. Mít v ruce něco tak cenného, autentického i slavného, to se nepodaří každému.

Pojďme do Znojma, kde jste se stal v roce 1994 ředitelem.

Nu bylo z toho krásných devět let. To ředitelské místo bylo nějaký čas neobsazeno. Z muzea po mně dokonce chtěli nějaké personální tipy. Telefonoval jsem v roce 1994 na okresní úřad a ptal se, zda je místo ještě volné. Tehdy se mne šéfka znojemského odboru kultury zeptala, zda s tím zájemcem přímo mluví. Trefila se. Bylo to trochu impulsivní rozhodnutí, ale ukázalo se jako dobré.

Znojmo je starobylé město, v čem bylo ředitelování tady pro vás přínosné?

Město Znojmo je velmi zajímavé a dokáže si člověka získat nejen pro svoji starobylou historii, ale také pro její sepětí s fantastickou přírodou. Tyto fenomény se ve Znojmě prolínají. Město má také řadu velkých osobností z přírodních i uměleckých oborů, znojemské muzeum má nádherné sbírky, což mne také uspokojovalo. Byla to ale také příležitost něco po sobě zanechat. Podařilo se mi zrekonstruovat budovu muzea, což bylo v plánu vlastně už od počátku 60. let.

Nyní vedete muzejní instituci sídlící na Špilberku. V čem je tento hrad jedinečný?

Je to jeden z nejvýznamnějších královských hradů v tuzemsku. Byl to sídelní hrad moravských markrabat z rodu Lucemburků. Stal se posléze nejmohutnější vojenskou pevností, která osvědčila svůj jedinečný strategický význam v závěru Třicetileté války při obléhání Brna Švédy. Na její odolnosti a samozřejmě statečnosti její posádky spočíval úspěch obrany celého Brna. Jedinečný je ale také svou smutnou pověstí nejobávanějšího a nejtěžšího vězení rakouské monarchie.

Kterou z pověstí či báchorek o Špilberku máte nejraději?

Na Špilberku se ještě kolem roku 1850 věznilo. První turisté do zdejších kasemat vstoupili o třicet let později a bylo potřeba tyto prostory ještě zatraktivnit romantickými povídačkami. A tak vznikly pověsti třeba o mokrých lůžkách, do kterých byly zazdívány nevěrné ženy a neustále jim kapala na hlavu voda. Patří k tomu i povídačky o tom, jak krutě se na Špilberku mučilo...

Copak se na Špilberku nikdy nemučilo?

To víte, že ne. Bylo to přece vězení. A právo útrpné - tedy doznání pod mučením - bylo už součástí vyšetřování. Do vězení se dostali lidé až po tomto procesu. Traduje se také kouzelná pověst, jak se lidumilný císař Josef II, nechal zavřít na Špilberk, aby na vlastní kůži okusil, jak nelidské je toto vězení. A pak prý dal popud k jeho zrušení. Opak byl pravdou. Josef II. vydal příkaz, aby se někdejší vojenská pevnost změnila v civilní trestnici a pro tento účel nechal upravit kasematy. Je to dodnes turisticky nejpřitažlivější část Špilberku.

Špilberk má i moderní fámy a pověsti. Vzpomeňme na story s americkou turistkou, která osnovala pojišťovací podvod a do špilberské studny jakože upustila diamantový prsten. Znáte ještě nějaké jiné novodobé záhady?

Když se hradní studna čistila, našel se v ní skelet mladého muže. Dodnes je to tajemství. Nepodařilo se objasnit, kdo to byl ani jak se tam dostal. Jediné co víme, že tam nebyl záměrně vhozen. Měl na sobě zbytky vojenské obuvi a kožený štítek čepice. Nemusel to však být voják. Spíše vězeň, který pracoval na čištění studny a byl v ní možná i účelově zapomenutý.

Co důležitého kromě definitivního dokončení rekonstrukce čeká Muzeum města Brna třeba v pěti nadcházejících letech?

Určitě památková obnova vily Tugendhat, kterou muzeum spravuje a provozuje jako památkový objekt. Doufám, že už stojíme blizoučko zahájení restaurování této mimořádné památky světového významu. Je třeba také vyřešit uložení sbírek muzea a dosáhnout, aby se naše sbírka moderního umění rozrůstala i o současné exponáty.

Co je vaším sbírkovým magnetem, který třeba připomínají všechny kunsthistorické příručky světa?

Z hlediska zahraničního zájmu o zápůjčky je snad naším největším lákadlem sociologický fragment bydlení od Jiřího Krohy. Ten si často žádají i ze zámoří. Ze starého umění je to určitě soubor renesančních epitafů z městského kostela svatého Jakuba a soubor barokních plastik Ondřeje Schweigla ze stejného chrámu. To jsou velmi cenné exponáty podobně jako výjimečný soubor barokní lékárny. Máme také špičkové soubory obrazů meziválečné moderny.

Máte dva syny. Bude z nich některý historikem?

Staršímu bylo osmnáct. A popravdě řečeno se mi párkrát zmínil, že by ho historie docela bavila.

Jak odpočíváte ve volném čase?

Mám rád klasickou hudbu a četbu. Jsem rád, že se mi díky muzeu podařilo dostat se hodně blízko k architektuře - historické i současné.

Je Brno z tohoto pohledu zajímavé?

Pro člověka zajímajícího se o architekturu je Brno nesmírně zajímavou lokalitou. A to nejde jen o funkcionalismus, který je takovou zdejší ikonou. Mimořádně kvalitní je i období historismu, druhá polovina předminulého století. Pro běžného turistu asi Brno nebude třeba tak lákavé jako Praha. Uvidí starý hrad, katedrálu s podobou z počátku 20. století a vilu Tugendhat. Praha je v tomto laickém pohledu mnohem rozmanitější a tím i atraktivnější.

Který dům vy máte v Brně nejraději?

Snad bych řekl, že je to pisárecká Reissigova vila z roku 1906, dům, který se ve své době označoval za nejmodernější obydlí rakouské monarchie. Stvořil jej významný vídeňský architekt Leopold Bauer. Je to dům vystavěný racionálně, je zajímavě prostorově řešený a na svou dobu byl vybavený mimořádným komfortem. Tento dům v obecném povědomí zastiňuje třeba Jurkovičova vila, ale já nedám dopustit na tu Reissigovu.

Luboš Mareček 31. 3. 2008

Svět divadel

Občasnou návštěvu New Yorku všem doporučuju, tedy všem, kteří si ji mohou z nejrůznějších pohledů dovolit. Rád chodím po ulicích města, kde se mi lidi dívají do očí a čas od času se usmějí - jen tak, přestože jsou téměř všichni v permanentním spěchu. Informace o tom, že je NY půvabně kaleidoskopicky multikulturální a vyzařuje neběžnou pozitivní energii, je nošením dříví do lesa. Stejně tak je známo, že v soutěži o nejvyšší procento hezkých žen na ulicích nad Manhattanem vítězí jen Brno a Bratislava. Vím to, ale přesto mě pokaždé překvapí a potěší, že tomu tak stále je. Strávil jsem v Novém Yorku společně s kolegy z divadla první únorový týden. Pominu jednání, která jsme vedli, ale o několik osobních momentů se s vámi chci podělit.

Hned první den jsme na Broadwayi společně viděli “Spring Awakening”, muzikálovou adaptaci hry, kterou napsal v roce 1891 německý expresionista Frank Wedekind (je též autorem Lulu). Inscenace dostala osm cen Tony, má mimořádnou pověst i recenze a podle mého názoru zcela zaslouženě. Čerstvá rocková hudba (výtečný skladatel Duncan Sheik), velmi dobrá struktura inscenace, výborné výkony (ty jsou však v New Yorku k vidění i v úplných kravinách), ale hlavně – silné téma. Příběh o skupině středoškoláků, který se odehrává na konci 19. století v Německu, má velkou moc i magii. Probouzející se jaro v mysli i duši mladého člověka je zjevně never ending story. Neúnavně, jen s malými obměnami se opakuje - a stále nás dojímá.

Můj starý kamarád Petr Sís měl v Chelsea výstavu svých obrázků, expozice byla velmi hezká, na vernisáž přišlo mnoho zábavných lidí včetně reprezentantů české diplomacie, Formanových dvojčat (i s rodiči) a různých amerických umělců, z nichž většina vypadala jako Woody Allen. Procházel jsem sálem a slyšel útržky konverzací v různých jazycích. Zde je fragment: Miloš Forman - “Ale, co vy tu zase děláte?” Jef Kratochvil – “To víte, ono se pořád něco děje…” Společensky zdatný Sís kolem sebe vytvářel hloučky, které se proměńovaly, vznikaly a zanikaly jako kruhy na vodě. V mezičase mě seznámil s několika zajímavými lidmi, a tak jsme po chvíli vytvářeli hloučky oba. Kruhy se prolínaly, z leteckého pohledu to mohlo být zajímavé. “Jsme jedni z posledních aktivně posedlých z naší generace,“ řekl mi později. Úplně přesně nevím, co všechno tím myslel, ale potěšilo mě to. A taky jsem měl zase jednou dobrý dojem z toho, že jsem Čech. Petrova nová knížka The Wall je velmi dojemná.

“The Fantasticks” je nejdéle hraný muzikál všech dob. Jeho premiéra se odehrála v New Yorku 3. 5. 1960 a do 13. 1. 2002 se bez přerušení odehrálo 17 162 repríz jedné inscenace, to je šílené číslo! Viděli jsme nové nastudování v malém divadle na Broadwayi a byl to zážitek. Jde o nesmírně imaginativní představení založené na vysoce kultivované poetice i hereckých výkonech. V jednu chvíli vylezli z bedny na jevišti dva klauni, z jednoho z nich jsem nemohl spustit oči. Přibližně osmdesátiletý herec rozměru Lawrence Oliviera a charismatu Johna Lennona předváděl neuvěřitelné věci. Na konci se ukázalo, že jde o Toma Jonese - autora libreta “The Fantasticks”. Šel jsem za ním do šatny a strávil s ním půlhodinu povídáním o divadle, které si budu dlouho pamatovat. Život strávený v důsledném zájmu o jednu oblast přináší úžasné výsledky - nejspíš ve všech oborech lidské činnosti.

Dělal jsem nedávno hudbu pro americkou animovanou pohádku “Voyage to the Bunny Plannet” - je to moc milý film podle knížek Rosemary Wells, který režíroval Gene Deitch a komentář namluvila Maggie Guylenhaal (hrála například v SherryBaby). Producentovi filmu jsem psal, že jedu do New Yorku, zavolal a pozval mě do studia Weston Woods v Conecticut. Přijel jsem tam náhodou, zrovna když film míchali. Soustředěně poslouchali exponovanou pasáž s foukací harmonikou, kterou mi nahrál Zdeněk Haník, trenér našich volejbalových reprezentantů a nadšený bluesman. “Hmm, slyšíte kouče české volejbalové reprezentace”, říkám. “Co?”, povídá producent filmu. “Ale nic…” Co já jim budu vykládat, že jo?

Poslední den jsme viděli velmi pěkné a dojemné show “The Color Purple”. Opět se jedná o velmi kvalitní předlohu – Alice Walker dostala za svůj stejnojmenný román (česky Barva nachu) v roce 1983 Pulitzerovu cenu, o dva roky později ho do filmu převedl Steven Spielberg. Poměrně složitý příběh o osudech dvou černých sester (ve filmu je hrály Whoopi Goldberg a Oprah Winfrey) má velký emotivní náboj. I v muzikálové podobě jde o nesmírně poutavé VYPRÁVĚNÍ o potřebě lásky, svobodě a síle člověka. Na jevišti jsou všichni černí, černá je i hudba, některá čísla pak naprosto strhující. Podobně jako u Spring Awakening jde o mocné téma a mimořádně dobré libreto i hudbu, jako kdyby to psal jeden člověk. Ve skutečnosti jsou autoři čtyři (Marsha Norman, Brenda Russell, Allee Willis a Stephan Bray) - asi si dobře rozuměli, anebo si s tím vážně dali práci. Každopádně výborný výsledek a já jsem několikrát brečel.

A už jsme zase doma, tak do práce, ať taky uděláme něco hezkého.

Zdenek Merta 31. 3. 2008

Rozhovor s Vendulou Šerákovou

Dáš si palačinku s tvarohem? Bez tuku smažená, přímo taneční strava(!).

Tak jo...

(ochutná) Dobrá?

Výborná...já jsem hrozně „sýrová“.

Takže máš ráda sýr...

No, hlavně takové prozrálé, akorát je to hrozně drahé...

No, to je dneska všechno, co je kvalitní...

...ale řekni mi, už jsi se někde uplatnila, nebo jsi šla do MdB rovnou ze školy?

...rovnou ze školy, já jsem totiž nechtěla dělat klasický balet, protože už mě na škole nebavil, tak jsem uvažovala „kam?“, protože všude se dělal klasický balet a já chtěla dělat něco trochu jiného a napadlo mě vlastně „městské“, protože jsem o něm hodně slyšela už od Vlasů... a najednou se vypsal konkurz a já jsem si říkala, že za to nic nedám...

No, vždyť my jsme vlastně byli na konkurzu spolu. Je zvláštní, že si tě vůbec nepamatuju. Faktem je, že jsem byl celý vyjevený...

..já taky...(smích)...Já si pamatuju akorát Peňu (Hana Josefiová), přišla v modrém tričku, opálená - ona mě učila v kroužku moderny - a teď ji najednou potkám u tyče.

A ona taky dělala konkurz?

No...!

Aha a jak to probíhalo?

Já jsem vlastně byla na tanečním konkurzu. Nejdřív byla baletní část a pak Peňa dělala jazzový trénink, nějakou vazbu...

Bylo tam hodně lidí?

Docela jó, byly tam i nějaké spolužačky z mé třídy a já jsem si říkala, proboha, kolik holek tak berou? No a brali tři, čtyři. Tak to mě napadlo, že nemám šanci, měla jsem totiž vypěstované dost malé sebevědomí ze školy. Tak jsme odtančili, já jsem byla rudá, jak jsem se snažila, abych se dostala. A druhý den jsme ve škole vraceli kostýmy a najednou telefon, neznámé číslo. Napadlo mě „kdo to je?“. Na druhé straně se ozvalo jenom „Dobrý den, Igor Ondříček, MdB“ a já se zmohla nejdřív jen na „Oh...cože?“(smích), no prostě jsem se ani na nic nezeptala a jen jsem horlivě souhlasila, že to beru.

Všiml jsem si, že máš pěkné autíčko...

...Fabii.

A vyplatí se ti?

 Mám přítele (Honzu) a dojíždím k němu asi třicet kilometrů (jinak, než autem by se to snad ani nedalo), takže se mi vyplatí...

A dostala ses s Městským divadlem už někam do zahraniční?

Hnedka na první zájezd jsem jela v lednu, půl roku po tom, co jsme s holkama nastoupily. Hrozně se řešilo, kdo tam pojede, a my jsem si s Bárou říkaly, že my určitě ne, když jsme tady teprve půl roku. Ale nakonec jsme tam byly napsané a bylo to super.

A jak to vidíš s baletem do budoucna?

Jako tady, v MdB? No, mně se tady strašně líbí...

Mně taky, ale nemůžeš přece tančit celý život, snad jen učit, nebo...

Chtěla bych zkusit třeba bytový design. Přemýšlela jsem nad tím, jak začít znova studovat, ale většina škol je denní, ale to já bych už si nezvykla. Člověk je zvyklý už vydělávat, má svůj komfort, znáš to. I o JAMU, o muzikálu, jsem přemýšlela, ale ono je taky denní.

Ale tak... nějak bys to zvládla, ne?

Pravda je, že už chodím zpívat asi tři roky...

Takže z tebe bude zpěvačka...

No, zas tak si nefandím, ale víš co, je mi jednadvacet, a tak snad postupně. Ono, muzikálové herectví stejně není jenom o tanci, nebo o baletu. Člověk by měl zvládat všechno. Já jsem začala na zpěv chodit soukromě. Pamatuju si, jak se mi všichni v šatně smáli: „Ty chodíš zpívat, seš blázen, pojď raději na oběd..“, a já na to: „Ale ten zpěv jednou budete potřebovat!“ a pak přišel „Josef“, dostali jsme mikroporty a už to „jelo“, na řadu přišly otázky typu “...a my budeme mít taky porty?“.

Prostě člověk, když něco chce, tak proto musí něco udělat, aby uměl a, byť jsme tanečníci, tak si stejně myslím, že v muzikálovém divadle je zpěv prostě potřeba.

No a mě by ještě zajímalo, jaký máš životní sen nebo tak něco.

Určitě by mě bavil bytový design. A taky bych se chtěla naučit italsky, mě se italština strašně líbí. My jsme hodně jezdívali do Itálie na dovolenou a italština mi učarovala.

(Zde nabídnu Vendulce, která má za chvíli lekci zpěvu, další občerstvení a zjistím, že nerada zpívá na lačno)

I když já vlastně své záliby teprve poznávám, protože tím, jak jsem byla osm let na konzervatoři, tak jsem na ně vlastně neměla čas ani myšlenky, a tak se ke svým zálibám teprve dostávám. Třeba lyžovat neumím a chtěla bych se to naučit. Ale znáš to, člověk má v sobě pořád klapku – co kdyby se mi stalo něco s nohama?

A co si vlastně myslíš o baletu, jako o tanci?

My jsme jednou tuhle věc probírali v souboru a málem jsme se pohádali, protože... třeba já mám názor, že klasický balet je zapotřebí, ale je třeba taky využívat a poznávat jiné, nové věci. Mně připadá, že v současné době je v moderním divadle zapotřebí spíše současný tanec, že když se zabýváme pouze baletem, tak nám to mnohdy ubližuje v tom, že jsme pak tvrdí a nedokážeme se uvolnit. Ono, vůbec... Když si to vezmeš, ta hodina denně, kterou máme, je málo... pak má člověk „Jazzku“, kde makáme a nestačíme – jasně, člověk se do toho dostane, ale do dalšího měsíce kondice stejně zmizí.

No, nechme už práce, co máš třeba ráda za alkohol (kromě mojita, to pije každý)? Jinými slovy, na co tě člověk může pozvat?

Tak třeba Gin s tonikem...

To taky pije každý...

Tak třeba martini, ale co nemám ráda, to jsou sladké likéry. No, a dobré víno si ráda dám. Nepohrdnu koktejlem, ale tvrdý alkohol nějak nepiju. Nejvíc teď asi bílé víno. A ještě portské, samozřejmě...(smích).

Michal Matěj 31. 3. 2008

Zdenu Herfortovou zraňuje relativita světa

Zdena Herfortová je rodinné stříbro tohoto divadla, je oblíbenou herečkou milovníků seriálu Četnické humoresky, kde hrála vlídnou Vladěnku Šiktancovou, manželku velitele četnické pátrací stanice. Její umění obdivují ti, kdo ji viděli jako Alžbětu Anglickou, jako Raisu Gurmyžskou v inscenaci Les (Cena Thálie za rok 1995 a užší nominace v roce 1998). Zdena Herfortová hraje také ve dvou pražských divadlech a točí v televizi. Na jevišti vytvořila od roku 1968 na 140 rolí, bezmála tolik v televizi. Na otázku, zdali uvažuje o tom, že ve své náročné práci ubere, odpověděla výčtem svých současně natáčených či právě dokončených televizních rolí. Takže neubere. A to je dobře, protože přijít o tak cenný kus rodinného stříbra by byla škoda. Sympatická, příjemná, výřečná, temperamentní, šarmantní a vždy elegantní Zdena Herfortová se přestěhovala z jednoho většího bytu v Brně do dvou pěkných menších v Brně a v Praze. Doma, jak říká, je ale tady. Proto začínám docela banální otázkou:

Jak se cítíte v Praze a jaké to vůbec je přestěhovat se po letech do Prahy? Je to velký rozdíl?

Do Prahy jsem jezdila prakticky celý život; měla jsem tam rodinu, tatínka, tety, sestřenice, pak svého prvního manžela, přátele a také práci. Velký rozdíl by byl, kdybych se přestěhovala do Ameriky nebo do Austrálie. V Brně jsem se jen přestěhovala z Černých polí do Králova Pole a je to také rozdíl. Když teď mám dvě domovská útočiště, je zatím spousta starostí, ale i úleva.

Dovolte ještě navázat na rozdíly: Je pražské publikum spontánnější, jak se někdy tvrdí?

No, rozdíl... Nedalo by se to nazvat jinak? Každé publikum všude na světě dýchá s herci jiným způsobem. Je to velmi intimní fluidum mezi jevištěm a hledištěm. V Praze tomu není jinak.

Některé zralejší herečky si stěžují, například vaše kolegyně Eva Gorčicová v minulém čísle Dokořánu, že je pro ně málo pěkných rolí. Vy například hrajete v pražském Divadle Metro v komedii Zkrocení aneb Shakespeare to psal pro mladší s Valérií Zawadskou - dvě herečky, role byly napsané přímo na tělo. Je to, podle vás, opravdu tak, že je málo takových rolí?

To je samozřejmě velká pravda, že pro zralejší herečky je obecně méně hereckých příležitostí. Když na toto téma mluvil kdysi režisér a dramatik Gustav Skála, říkal: Když kašle mladá, tak je to smutné, když kašle stará, je to jedno. Pro zralé herečky uměl psát takový Oscar Wilde, ale nejen on. Myslím, že jsou hezké role, ale nemusí být zařazeny do repertoáru. Abych pravdu řekla, těch zralejších hereček pak už mají někteří režiséři plné zuby a nedávají jim příležitost (smích).

Ještě před třemi roky jste vedla muzikálový ateliér na JAMU. Jaké to pro vás bylo pracovat s mladými?

Na JAMU jsem učila dlouho, od roku 1976. Tehdy to ještě nebyl muzikálový ateliér pod mým vedením, začínala jsem učit melodramy, pak jsem spolupracovala s panem profesorem Rudolfem Krátkým, sama jsem také měla hodinu muzikálu a až po revoluci se to vykrystalizovalo. Richard Mihula vedl muzikálový ateliér, já spolupracovala s ním. A pak za dalších patnáct let, když jsem sama vedla muzikálový ateliér, jak to tak bývá obvykle u lidí mého naturelu, v určitém okamžiku se pohádají o koncepci a pak třeba ustoupí do pozadí. Tak to bylo také u mě. Pracovat s mladou generací je velká zodpovědnost, větší než se může na první pohled zdát, ale bylo a je mi s mladými lidmi vždy „omládle“.

Vaše kolegyně Lenka Janíková vzpomínala, že se díky vám dostala na JAMU na muzikál, ačkoli se dvakrát neúspěšně hlásila na činohru. Lze vůbec v takovém množství uchazečů hned rozpoznat nějaký talent?

Samozřejmě, že jsem na Lenku i na ostatní své posluchače pyšná a fandím jim. Vybírali jsme si takové - a teď řeknu ošklivé slovo - syntetické talenty. Všestranné, které by mohly uspět u muzikálu. Vždycky jsem si myslela, že talent poznám. A pakliže jsem byla na rozpacích, je v komisi více pedagogů, kteří rozhodovali. U přijímaček bývá spousta zpěváků, tanečníků, kteří pomáhají dostat do muzikálového ateliéru uchazeče schopné dřiny, která je ke studiu muzikálu potřeba.

Hrajete více v Městském divadle Brno nebo v pražském Divadle Metro či v Divadle pod Palmovkou?

To záleží na fermanech divadel na jednotlivé měsíce. Moje mateřská scéna je samozřejmě Městské divadlo Brno. Do pražského Divadla Metro jsem se dostala díky Gustavu Skálovi. Nejprve mně tam dal roli, kterou jsem alternovala s paní Stellou Zázvorkovou a pak, až onemocněla, mně už role zůstala. Potom pro mne Skála napsal komedii Poslední šance a ještě další komedii, ale tu už možná nepsal jenom pro mě. Jsem ráda, že můžu hrát v komedii Zkrocení aneb Shakespeare to psal pro mladší, teď se to jmenuje Zkroť mě, miláčku. Do Divadla pod Palmovkou mě přizval na hostování režisér Petr Kracik, abych hrála Mešjanovku v Gazdině robě. A pak samozřejmě ráda hraji v brněnském Divadle Bolka Polívky a v inscenaci Garderobiér s Bolkem Polívkou, Milanem Lasicou, Emílií Vašáryovou a Jitkou Čvančarovou.

Jste velmi vytížená, při vašem temperamentu se není čemu divit, ale přesto; neuvažujete, že trochu v divadle a televizi uberete?

(smích) Proboha, ne, že bych chtěla umřít na jevišti, ale ať nikdo neuvažuje, že bych chtěla ubrat… Pokud mně dovolí Pán Bůh a zdraví, nemám důvod ubírat. Vážím si nabídek, které jsem dostala v divadle nebo v televizi, ať už to jsou seriály Škola Na Výsluní nebo Ordinace v růžové zahradě II., nebo teď jsem měla to štěstí, že jsem mohla hrát ve dvoudílném televizním filmu Jiřího Krejčíka Peníze - dotočila jsem včera (rozhovor pro Dokořán vznikal 6. března), začalo se na podzim. Bylo to natáčení, na které budu určitě dlouho vzpomínat. 

Co bylo pro tak zkušenou herečku zvláštní na této příležitosti?

Je to opravdu něco nepopsatelného, když natáčíte s legendou českého filmu - s panem režisérem Krejčíkem. Je velmi svérázný, v červnu mu bude devadesát. Byla jsem strašně zvědavá na jeho styl práce. A to, co se dělo, předčilo moje očekávání. Jeho pracovní tempo je neutuchající.

V době rozhovoru intenzívně zkoušíte v Městském divadle Brno komedii Vrátila se jednou v noci. Jaké to je hrát ženu, která vstane z hrobu?

Nerada bych svoji odpověď zbytečně zatěžovala slovem hrob. Ale nicméně je to ve hře samozřejmě napsáno. Roztomilé je, že matka je viděna pouze svým synem. Takže v situaci u něho doma nebo mezi jeho přáteli je matka vlastně takový ženský Hopkirk. Jsem strašně ráda, že Stanislav Moša si tu hru vybral a přizval ke spolupráci dramaturga Ondřeje Šrámka a režiséra a herce Emila Horvátha ml.

Říkala byste vlastnímu synovi, kdyby byl v situaci jako váš divadelní syn, podobná slova?

Trošku ano, ale ve hře je to postaveno jinak. Postavy se dostávají do vyhraněné situace. Víte, matka, kterou hraju, mohla umřít v určitých letech, a nikdo z diváků neví kdy. Z celého textu tedy vyplyne jakési smíření s mnohými věcmi a je to druh moudrosti. Autor nemusí naznačovat, že matka je vysokého věku, nebo že umřela příliš stará. Vždyť její syn, kterého hraje Erik Pardus, je skoro stárnoucí mládenec. Ale jsme teprve na začátku zkoušení, nevím, jak to režisér pojme. Měli jsme zatím jen čtenou zahajovací zkoušku, dnes máme první rozpravu.

Je ta hra něčím výjimečná?

Je a není. Měla by být výjimečná hereckými výkony, režií, dramaturgií, prostě profesí. Výjimečná v osobnostech. Pevně věřím, že se bude líbit.

Jste materialistka, nebo věříte i v něco nad námi?

Můžu říct, že svým způsobem musím být v něčem materialistka, ale zároveň musím v něco věřit. Jestli je něco nad námi? Ono se to tak nabízí, protože pod sebou cítím tvrdou zem a nebo vodu, moře. Nad námi je všeobjímající kosmos a člověk se dívá nahoru. Já doufám, že existuje nějaká milost, aby se člověk nějak povznesl aspoň jen trošku nad ty totálně materialistické roviny této zeměkoule. Je hezké o tom meditovat a přemýšlet a věřit.

Divadlo je sice krásné, ale efemérní. Co, podle vás, lidem nejvíce zůstane po letech v paměti z inscenací, které je zaujaly?

Divadlo, herec, režisér, to je prostě pověst. Samozřejmě zbudou dojmy, emoce. Za tu dobu, co hraju divadlo, věřím, že v některých divácích zůstávají nějaké myšlenky. To je strašně krásné, když to takhle funguje. Spíš ale myslím, že v lidech nejvíce zůstane takový jakoby obraz té inscenace. Bývá to stejný pocit, dojem, jako když se namaluje obraz nebo složí píseň. V divadle jsou to samozřejmě herecké osobnosti.

Kdybyste se mohla vrátit do prvních let své kariéry ve Státním divadle Brno, kterou roli byste si ráda zopakovala?

Skoro všechny. Já jsem hrála v „Mahence“ krásné role, zrovna tak jako v Městském divadle Brno. V tomto jsem možná opravdu jedna ze šťastných hereček, už jsem to řekla v několika interview. Není to žádná chlouba, jsem prostě ráda, že jsem si ty role mohla zahrát. Z rolí, které bych ráda opakovala, jen tak namátkou: Natašu Rostovovou z Vojny a míru, s chutí bych si zahrála Julii v Shakespearově tragédii a také Sartrovu Kasandru v Trójankách, Goldu v krásné inscenaci Tovje vdává dcery a další.

Platí to též o televizních rolích?

Jsou inscenace, které jsem měla nesmírně ráda. Když se takhle ptáte, chtěla bych třeba, aby pokračoval seriál Četnické humoresky... - samozřejmě s „mojí“ Vladěnkou Šiktancovou.

Z pozdějších rolí pro vás určitě byla výjimečná Cenou Thálie ozdobená Alžběta Anglická již na scéně Městského divadla Brno…

V mnohém ojedinělá a jedinečná, těžko se to popisuje. Zajímavá byla třeba také Kristina ve hře Smutek sluší Elektře nebo Leviová v Hello, Dolly či Runa v Radúzovi a Mahuleně. Jsou role, které ve mně zanechaly pocit hereckého štěstíčka. Vybavují se mi další a další...

Trápíte se dietami?

Trápila! Protože jsem byla hloupá. Trápila jsem se, protože jsem herečka. Dneska už bych to dělala zase jinak. Ale člověk je v podstatě tvor hříšný, jídlo nevyjímaje. Vždycky si říkám, Pane Bože, to přece nemůže být tak nezdravé, když je to tak dobré!

Čím byste přispěla do diskuse na téma televizní seriály tuzemských televizí versus herci?

Není to můj alibismus, co teď řeknu. Nemám na seriály jeden pohled. Někdo je zatracuje, jiný je sleduje. Jsou samozřejmě scénáře, které široká veřejnost velmi kritizuje, ale všichni se na ně dívají. To je jako s bulvárem. Skoro všichni na něj nadávají, a přesto se hodně kupuje a čte.

Váš syn Tomáš jde ve vašich šlépějích?

Nejde, je podnikatel. Ale vystudoval JAMU, chtěl se stát hercem a pak šel trochu jinou cestou.

Jak se vyrovnáváte s končící rolí při derniéře?

To je zvláštní, ještě nikdo mně nedal takovou otázku. Derniéra je konec. O některé roli bych i řekla, že jsem si oddychla. Ale většinou derniér jsem proplula takovým způsobem, že jsem sama v sobě hrála takovou hru, jako kdybych to poslední uvedení nepřijímala. Jako kdybych tu úsečku chtěla prodloužit. Je to moje Achillova pata. Relativita světa mě vždycky velice zraňovala a nevím, jestli jsem schopna se s ní vůbec kdy vyrovnat. A to sakra bolí! O tom se napsalo tolik románů, natočilo filmů - neustále o tom lidi vykládají, filozofují a bádají a nic… Takže, nad relativitou tohoto světa zatím nevyhrajeme.

Nevynechal jsem otázku, na kterou byste ráda odpověděla?

Vždycky se mě ptají, a já tu otázku nemám ráda, jakou roli byste si ještě chtěla zahrát.

Je to tak fádní otázka, že se na to neptám.

To je dobře, že se na to neptáte. Protože já bych vám totiž vůbec nemohla odpovědět. Protože jsou věci, které nějak život zařizuje sám. A já myslím, že je to naprosto v pořádku. Jen to někdy bolí, někdy se u toho člověk směje, někdy to lechtá a někdy štípe, pálí. V každém případě vždycky to je na nějakém osudu, který je určující. I kdybychom se stavěli na hlavu a chtěli nějakou roli, nemusí přijít. A pak přijdou role, které jsou úžasné, báječné a člověk za ně musí divadelnímu Pánubohu poděkovat.

Jan Trojan 31. 3. 2008

Vrátila se jednou v noci

Na jeviště Městského divadla Brno vstupuje svou hrou Vrátila se jednou v noci argentinský autor Eduardo Rovner. Ve své minulosti vystřídal řadu profesí. Byl elektrotechnikem, sociálním psychologem, hudebníkem a pracoval s těžce postiženými. A také se věnoval divadlu. Jako umělecký šéf Městského divadla San Martín v Buenos Aires.

Vrátila se jednou v noci je hrou bilanční. Sám autor o vzniku hry říká, že ji psal osm let (od poloviny let osmdesátých do roku 1993). Jednou v myšlenkách, když vyčítal matce ústrky a neúspěchy, které mu připravil život, se mu ze skvrny na zdi zjevila deset let mrtvá matka a vyzvala ho, aby ji konečně nechal odpočívat v pokoji. A to byl pro něj výchozí okamžik, od kterého začal odvíjet děj své hry.

V některých zemích Jižní Ameriky není svět živých a mrtvých oddělen tak přísně, jako je tomu u nás. Příbuzní se na hrobech svých předků setkávají, pořádají pikniky, vesele rozprávějí, hodují a také svým mrtvým vyprávějí vše, co prožívají. Podobně i postava naší hry Manuel Stern, pedikér a hráč v kavárenském orchestru, pravidelně navštěvuje hrob své matky a vypráví jí, co se všechno událo od jeho poslední návštěvy. Jednou, v nestřeženém okamžiku vysloví, že se chce ženit. A pro matku, která chce poznat jeho nastávající, je to signál k tomu, aby se vrátila do světa živých. Od tohoto okamžiku začnou oba, Manuel i matka, hledat k sobě cestu plnou vzájemných překvapení, hádek a rozčarování až k závěrečnému pochopení a smíru.

V ději hry je skryto hned několik tematických rovin. Jednou z nich je střet mezi změnami, jimiž každý z nás projde, a tradicí, jejíž dodržování si žádají předkové. Je zde také přítomno téma „vědomí souvislostí“, toho, co nás spojuje s minulostí, jejíž jsme, ať chceme či ne, součástí a co nám pomáhá nalézat své místo v životě. Je sympatické, že se tak děje v komediální rovině a ve fantaskně rozvíjejícím se ději.

Svým laskavým pohledem na svět lidí a jejich směšné starosti získala hra přízeň diváků všude, kde byla uváděna. Od světové premiéry v uruguayském Montevideu byla hrána v Argentině, na Kubě, v Mexiku, USA, Izraeli, Finsku, Španělsku, Francii a také u nás v Ostravě a v Praze.

Hra Vrátila se jednou v noci byla také několikrát oceněna. Nejprestižnější cenu Casa de las América jí udělila nadace zemí Latinské Ameriky. Předsedou poroty byl světově proslulý kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez. Úspěch hry nepřinesl autorovi jen uspokojení z tvůrčí práce, ale také dostatek prostředků k tomu, že se může věnovat především psaní her. Na svém kontě jich má již více jak dvacet. Učí také na Národní škole dramatického umění a na Fakultě filozofie a humanitních věd v Buenos Aires. Kromě toho vede časopis Espacio (Prostor).

Režijně se hry ujal Emil Horváth, režisér a herec Národního divadla v Bratislavě a také divadelní pedagog. Ze Slovenska jsou i další členové jeho týmu – scénograf Peter Čanecký a hudební skladatel Peter Mankovecký. Dramaturgy inscenace jsou Ondřej Šrámek a Tomáš Steiner. V ústředních postavách Matky a Manuela diváci uvidí Zdenu Herfortovou a Erika Parduse. Další role vytvoří Jana Musilová, Igor Ondříček, Zdeněk Bureš, Josef Jurásek, Karel Janský, Eva Jelínková a Miloš Kročil.

Premiéry hry Vrátila se jednou v noci se uskuteční 19. a 20. dubna 2008 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.

Tomáš Steiner 31. 3. 2008

Rozhovor s Jánem Jackuliakem

Ján Jackuliak na jevišti vytváří velmi výrazné, mnohdy až démonické postavy. Svým ztvárněním gangstera v Deníku krále však definitivně dokázal, že má velký smysl pro humor a že mu komediální rovina není vzdálená. To ostatně spolu s Oldřichem Smyslem, Lukášem Kantorem, Alanem Novotným a Petrem Dočkalem předvedli i v soutěži televize Nova X-factor, kde se svou skupinou Alxida postoupili až do finále. Na internetu koluje hned několik kopií jejich vystoupení, vždy s nadšenými ohlasy. Sami členové Alxidy svůj styl označují podle Roberta Fulghuma Belum, tedy „ještě ne tak docela ano.“ Podle toho, co jsem dosud viděla na jevišti, jsem čekala přidrzlého herce. A Ján Jackuliak mě přitom překvapil tím, že se choval naprosto nenuceně, byl velmi příjemný a nebývale hezky mluvil o svém rodinném zázemí...

 

Z jaké pocházíte rodiny?

Já jsem z výborné rodiny (smích). Máma učila společenskou výchovu a tanec, táta byl politik. Moji rodiče jsou opravdu skvělí, měl jsem moc pěkné dětství. Výborně vycházím i se svou o pět let starší sestrou.

Ovlivnilo vás v dospívání nějak to, že máte starší sestru? Dávala vám třeba rady, jak se chovat k dívkám?

To ne, ona mě spíš dávala do latě. I mě mlátila (smích). Sblížili jsme se hlavně poté, co se jí narodila dcera. Máme teď spolu úplně jiný vztah, máme se rádi. 

Zní to, že máte pěkný vztah i s rodiči...

Ano, mám silný vztah k mámě i k tátovi. Táta je super chlap. V dětství se mi velmi věnoval, hodně jsme spolu jezdili na výlety. Jako kluk jsem znal celé Československo. Pochodili jsme snad úplně všechno. Taky mě naučil lyžovat, hrál se mnou fotbal, basketbal, tenis...Na mámě se mi zase hrozně líbilo její chování ve společnosti. Ona byla, a stále je, velmi hrdá žena. Když vešla do místnosti, tak tam prostě BYLA. Má obrovské charisma.

Nikdy jste se proti rodičům nebouřil?

Ale samozřejmě. To bylo přímo hrozné. (smích) Asi v patnácti jsem se strašně zamiloval. Zpočátku to rodiče neřešili, jenže já jsem se pak přestal učit a nakonec jsem nechodil ani do školy. To jsme se s tátou a mámou hrozně chytli, trvalo to asi rok... Měli pravdu, ten vztah mě vážně omezoval. Hrozně jsem se flákal, půjčoval jsem si peníze... Byl jsem prostě moc zamilovaný, místo očí jsem měl dvě srdíčka.

Prožíváte takhle silně zamilovanost i dnes?

Takhle už ne, snažím se udržet si svůj život. Ale samozřejmě zamilovanost prožívám a své přítelkyně si opravdu vážím.

Vaše znamení zvěrokruhu je rak, ti bývají velmi citliví. Platí to na vás?

Rozhodně. To mám po mámě, která je taky velmi citlivá. Takže já nejsem citlivý na druhou, ale na šestou. Dokáže mě dojmout i dobře natočená reklama! (Předvádí scénku jak pláče, pak se začne smát.) Pak si chlapsky řeknu: Co děláš? Ale co bych se kontroloval, když jsem prostě takový...

Taková citlivost vám určitě pomáhá v herectví...

V herectví mi to určitě pomáhá, ale má to i tu druhou stránku. Když se nedaří, tak je to se mnou špatný. To se radši schovám do ulity, jinak bych byl zlej.

Jaké bylo dětství v malém, třicetitisícovém Lučenci?

Měli jsme takovou partu, bylo nás čtrnáct kamarádů a spolu jsme zažili skoro všechno na světě. Byli jsme docela sígři, hodně jsme vyváděli. Ve čtrnácti letech jsem ale odešel od rodiny na konzervatoř do Košic a tam jsem se hodně změnil. Něco při mně ale v té době naštěstí stálo. Jistě, míval jsem chvilky, kdy jsem měl pocit, že mi patří celý svět. Že budu všechno dělat se všema (smích). Ale pak se to vrátilo do normálu.

Pak jste šel do Brna na JAMU, bylo rozhodování, zda opustit Slovensko, těžké?

Byl jsem rok v angažmá košického divadla, když jsem se seznámil se Zuzkou Kyseľovou (v MdB hrála například ve West Side Story, My Fair Lady či v Přeletu nad kukaččím hnízdem, pozn.), která v Brně JAMU studovala a doporučila mi ji. Tak jsem prostě šel. Nebylo to vůbec těžké, mám rád změny. Brno se mi moc líbí, jsou tu bezvadný lidi.

Říkáte, že máte rád změny. Kdyby teď přišla nabídka jinam nebo jste se zamiloval, odešel byste z Brna, nebo už jste tu zapustil kořeny?

Nad tím jsem několikrát uvažoval, ale nedokážu vám odpovědět. Záleželo by na okolnostech a já v takové situaci ještě nebyl. A do Prahy mě to zatím netáhne. Možná jen příležitostně, na nějakou práci, ale že bych se tam přestěhoval, to zatím ne. Možná to přijde, až budu starší.

Váš tatínek byl politik, volíte na Slovensku?

Volím. Víte, já mám od táty trochu víc informací o tom, jak to chodí. Znám i to černé zákulisí, tak se snažím volit třeba tak, aby se to trochu vyřešilo. Ale ono se to stejně všechno vrátí do starých kolejí, takže mi to už začíná být trošku jedno. Myslím, že to nevyřeší nic. Dostal jsem nabídku do slovenské politiky, ale to bych dělat nemohl. To bych byl do týdne mrtvý! (smích)

Jako Slovák žijící v Čechách to můžete posoudit – vidíte rozdíly mezi českou a slovenskou mentalitou?

Vidím obrovské rozdíly. Ale i mezi mentalitou českou a moravskou. Podle mě mají Moraváci ke Slovákům blíž, a to nejen zeměpisně, ale i charakterem. Líbí se mi, že když na Slovensku nastane problém, tak se bouchne do stolu a problém se vyřeší. Tady, a hlavně v Čechách, mi to připadá spíš takové „nevím, uvidím, podle toho, jak se situace vyvine...“ Nechci soudit, co je horší nebo lepší, ale mně je bližší to bouchnutí do stolu. A musím taky říct, že na to hodně doplácím.

Sledujete slovenská divadla?

Ano, to mě samozřejmě zajímá. Víte, teď je s kulturou na Slovensku hrozný problém. Když to řeknu laicky, tak je rozkradená. Třeba v Praze vznikají hodně komerční věci, různé ty muzikály a podobně, ale vydělané peníze se zase vrátí do kultury. Jenže na Slovensku je někdo ukradne. Vidíte, to tam snad ani nedávejte, to je zase ta moje přímočarost (smích).Tam nějaké peníze na různé projekty jsou, ale pak zase záhadně zmizí. Pražské muzikály, to je pro mě peklo, ale nějak to aspoň funguje. Na Slovensku se neděje nic. Přitom jsou tam famózní herci. Mám mezi herci spoustu kamarádů a známých, vím, že jsou výborní, ale nemají práci.

Co vám tak vadí na pražských muzikálech?

To totiž nejsou muzikály. To jsou koncerty jakýchsi hvězd. Nejhorší je, když se říká: „Jdeme se podívat na Ivetku Bartošovou.“ Neřekne se: „Jdeme na Tři mušketýry.“ Pak vznikají situace: „Podívej, Pepa Vojtek. A co zpívá? To je jedno, ale je to Pepa Vojtek, včera jsem ho viděl v reklamě.“ Tak to přece nemá být. To nemá nic společného s divadlem.

Měl jste nějakou nabídku do pražského muzikálu?

Když jsem skončil JAMU, tak jsem dostal nabídku na Hříšný tanec. Zkoušeli jsme asi měsíc, když přišli producenti a představení kvůli nedostatku peněz zrušili. A já za to děkoval bohu! Připadal jsem si tam hrozně, jak se tam lidi k sobě chovali...Ne, tohle já nemusím. Takhle se dobré divadlo dělat nemůže. 

Ještě k vašemu slovenskému původu. Jaký je váš názor na rozdělení Československa?

No, vám to velmi pomohlo a nás to totálně zničilo. (smích) Všechen průmysl byl umístěn do Čech a Slovensko bylo zemědělské. U nás zůstaly jen Východoslovenské železárny a Slovnaft. Dva podniky nemůžou zachránit slovenskou ekonomiku.

To je ekonomické hledisko. Myslela jsem to ale spíš z té citové stránky...

To já neřeším. Stejně mám kamarády všude. Čechy, Poláky, Maďary, Ukrajince.. A teď, když jsme v Evropské unii, je to stejně úplně jedno.

Když jste zmínil unii, jaký na ni máte názor?

Mám z toho takový divný pocit. Něco mi to připomíná. Já bych unii možná bral, kdyby to všechno nerozhodovalo jen pár států. Zase bude někdo někomu něco diktovat. Slovensko má příští rok zavést euro. Vždyť to tam všechny finančně zlikviduje. Na Slovensku je vážně hrozná chudoba. Slováci jsou taková levná pracovní síla. Chápu, že pro mladé lidi má Evropská unie spoustu výhod, ale musí to odtrpět generace, která už kdysi trpěla?

V jakém jazyce se vám zdají sny?

V mých snech se většinou nemluví. Často se mi zdají hrozné sny, to bývá, když mám špatné období. Ale když jsem šťastný, tak se mi zase zdají pěkné. Ale ty už jsem dávno neměl! (smích) Jednu dobu jsem měl sen, opakoval se asi měsíc. Odehrával se v jakémsi městě, kde začala válka, a já jsem vždycky utíkal na mostě. Ten sen mě zaujal. Napadlo mě, že bych si ho mohl nechat vyložit, ale neudělal jsem to. Kdybych si sny nechal vyložit, tak budu jejich významem ovlivněný, ale co kdyby byl výklad mylný?

Zajímají vás takové nemateriální věci?

Zajímají. Fascinuje mě černá magie, satanismus. Ale nejsem satanista, jsem docela věřící člověk. Ovšem temno mě zajímá a svým způsobem láká, ale ne v tom špatném slova smyslu.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vás odrazuje církev. Myslel jste tím její činy v minulosti nebo i současnou tvář?

Oboje. Pro mě je církev akciová společnost, taková špatně placená reklama na boha. A bůh podle mě nesmí mít reklamu. Každý máme svého vlastního boha a já budu věřit tomu, čemu já chci. Nemyslím si, že se církev ubírá správnou cestou. Vždyť ani všichni ti svatí by nemohli souhlasit s tím, jak to teď je. Neznám žádnou věc v daleké ani blízké minulosti, kdy by církev něčemu pomohla.

Potřebují dnes lidé náboženství?

Záleží na konkrétních lidech, ale myslím, že spousta jich náboženství potřebuje. Nemůžu hodnotit celý svět, protože nevím, co se kde děje. Tedy, vím to z médií, ale ta jsou taky placená. Spousta lidí potřebuje v něco věřit. Víte, hrozně mě mrzí jedna věc. Mám spoustu kamarádů a snad všichni jsou zadlužení. Ráno se probudí a už myslí na to, že musí splatit telefon, byt, auto...To je hrozné, pořád to máte v podvědomí. Skládá se to (ukazuje si na hruď a postupuje až ke krku), skládá, skládá a najednou to nemůže dál a vybuchne to. To může pro někoho znamenat konec. Nemyslím tím smrt. Já prostě chápu, když dnes někomu „hrábne.“ Tomu já úplně rozumím. Dnešní doba je stresující, hlavně pro mladé lidi. Pociťuji to i na sobě, ale snažím se to vybíjet prací.

Když jsme u toho náboženství, vaši výraznou postavou byl Jidáš. Jak tuto kontroverzní postavu dějin vnímáte?

Jidáš je taky jen taková církevní propagace. Museli to na někoho hodit. Podle mě byl Jidáš obyčejný Ježíšův kamarád. Ježíše nezradil, on sám se obětoval. Podle mě se Jidáš ani nezabil. Církev musela vytvořit dobro a zlo a někdo to zlo být musel. A sám Jidáš se ptá: „Proč právě já?“ Protože byl Ježíšovi nejblíže, možná byli dokonce nejlepší kamarádi, měl na starosti jeho finance...To jsou podle mě důvody, proč udělali zrádce právě z něj. 

Blíží se vám třicítka. Jak to berete, představuje pro vás nějaký mezník?

Těším se. Pro chlapa je to ideální věk. Muži mentálně nestárnou, jen mají dražší hračky. Těším se na nějakou změnu a věřím, že přijde. Cítím to. Víte, já bych chtěl v životě něco dokázat, něco po sobě zanechat. Chtěl bych, aby díky mě lidi něco pochopili, pousmáli se...

Jak to myslíte?

Chtěl bych dělat režii, divadelní i filmovou. Ale nechci, aby diváci z mého představení odcházeli s tím, že to bylo krásné a pěkné, ale aby jim to něco dalo. Aby jim to představení ukázalo, že něco může být i jinak. Ale zatím se nechci do ničeho vrhat, člověk potřebuje životní zkušenosti. Věřím, že přijdou právě po té třicítce. I když vaříte, tak potřebujete všechny ingredience, aby to bylo dobré a chutné. No a mně jich ještě pořád pár chybí.

Bára Rácová 1. 4. 2008

Vážení divadelní přátelé!

27. března si každý rok připomínáme Mezinárodní den divadla, který byl založen v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce, z nichž k nejvýznamnějším patří Mezinárodní poselství a každoročně se stává jeho autorem nějaká světově proslulá divadelní osobnost. Letos byl k formulaci poselství vyzván Robert Lepage, kanadský režisér, scénograf, dramatik, herec i filmový režisér narozený roku 1957 v Quebecu. Jeho originální tvůrčí přístup k divadlu mu získal mezinárodní uznání; zároveň od základů otřásl dogmatem klasické divadelní režie, především využíváním nejnovějších technologií. Za svou práci dostal Robert Lepage mnohá ucenění.

Ve svém poselství se zamýšlí nad vznikem divadla: „Ze všech hypotéz o vzniku divadla pokládám za nejpodnětnější bajku o jeho zrodu. V pradávných dobách se jednou v noci shromáždila skupina mužů v lomu, aby se ohřáli u ohně a vyprávěli si příběhy. Jeden z nich se náhle zvedl, chtěl své vyprávění osvětlit vlastním stínem. Díky světlu ohně vykouzlil na zdech lomu postavy v nadživotní velikosti. Jeho očarovaní společníci postupně hleděli na siláky i na slabochy, na utlačovatele i na utlačované, na bohy i na smrtelníky.

Dnes nám světlo projektorů nahradilo někdejší přívětivý oheň a jevištní stroje zase stěny lomu. Ať se puristé na mne nezlobí, ale ta bajka připomíná, že divadlo prapůvodně vzniklo díky technice. Proto nemůžeme v technice spatřovat hrozbu pro divadlo, ale spíše sjednocující prvek.

Má-li divadelní umění přežít, musí se neustále, znovu a znovu obnovovat a do svého přerodu začleňovat nové nástroje a nový jazyk. Což by mohlo divadlo přinášet svědectví o klíčových otázkách naší doby a napomáhat porozumění mezi národy, kdyby samo nebylo otevřené? Což by mohlo nabízet řešení takových otázek jako nesnášenlivost, vyloučení a rasismus, kdyby ve vlastní praxi odmítalo veškeré křížení a integraci?

Jestliže však umělci chtějí ukázat svět v celé jeho složitosti, je nezbytné, aby přicházeli s novými a novými formami a myšlenkami a věřili, že diváci budou dostatečně inteligentní, aby v oné nekonečné hře světla a stínu rozpoznali podobu lidstva.

Nelze samozřejmě popřít, že když si někdo příliš zahrává s ohněm, vystavuje se nebezpečí, že se popálí. Ovšem zároveň to poskytuje možnost ostatní lidi okouzlit a poučit.
Robert Lepage Quebec,
17. února 2008

V měsíci březnu jsou udělovány i divadelní ceny za nejlepší výkony uplynulého roku. Připoměňme si, že Erik Pardus již získal Cenu Festivalu Českého divadla v Praze za nejlepší herecký výkon. Toto ocenění mu bylo uděleno za jeho výkon v roli židovského herce Athura Kirsche v Mittererově „Jámě lvové“. A dnes již také víme, že naše divadlo získalo hned tři (!) Ceny Alfreda Radoka. Erik Pardus za výkon v titulní roli v inscenaci Merežkovského „Smrti Pavla I.“ (Za tentýž výkon je nominován i na Cenu Thálie.) Naše divadlo navíc získalo s inscenací „Smrti Pavla I.“ režisérky Hany Burešové Cenu Alfreda Radoka jako nejlepší inscenace roku. Třetí cenu pak obdržel Vladimír Franc v kategorii Hudba roku a Tomáš Rusín byl v kategorii Scénografie roku na tuto cenu nominován. Petr Štěpán je pak nominován na Cenu Thálie za roli Darryla v muzikálu Čarodějky z Eastwicku v kategorii Muzikál – opereta stejně jako Jitka Čvančarová za roli Sukie opět v muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Jak dopadnou Ceny Thálie nyní ještě nevíme, avšak již samotná nominace mezi tisíci výkony stovek premiér ve všech českých divadlech je významným a mimořádným oceněním pro každého umělce.

Vězte, že jsme rádi, že práce Městského divadla Brno je již více než jedno desetiletí oceňována podobnými vyznamenáními – není to v rámci České republiky obvyklý jev, a jistě to nění ani náhodné, aby bylo jedno divadlo kritikou i svým obecenstvem takto dlouhodobě výjimečně dobře hodnoceno. Je to stejně tak příjemné jako zavazující. Držíme samozřejmě palce našim kolegům, jsme pyšní, ale to nejdůležitější je stále před námi. Chceme, aby každý večer, aby každé představení bylo pro Vás stejně tak sváteční jako i výjimečné…

Na shledanou při svátcích dobrého divadla se s Vámi u nás za všechny své kolegy těší

Stanislav Moša 1. 4. 2008
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací