Vážení divadelní přátelé,

nedávno jsem si při čtení novin uvědomil, že už jsem dávno proti něčemu neprotestoval. Už dlouho jsem totiž nepocítil takovou bezmoc a logicky zároveň i vztek nad nemohoucností mou, vyplývající z nemohoucnosti jiných. Ne že bych považoval všechno, co se kolem mě děje za bůhvíjak senzační, k mnoha věcem se stavím silně kriticky a snažím se je různými způsoby napravovat. Především skrze divadlo. Vždyť je to má profese. Nyní, jak jsem zjistil, je zásadním způsobem ohrožená. V mé zemi totiž existují jevy, které leží mimo možnosti nějakého mého zásahu… a tak protestuju. Protestuju, protože vím, co chci.

Sociolog Zygmunt Bauman v jedné své úvaze uvádí, že „v okamžiku, co zanikla víra ve spásu pocházející seshora (např. od státu), objevila se mnohá protestní hnutí. Tato hnutí vědí, co nechtějí, ale zároveň nevědí, co chtějí. Představitelé těchto hnutí jednají, ale nikdo netuší, kdy a jakým směrem. Ani oni sami.“

Já však vím, co chci. Chci, podobně, jak tomu bylo vždy v historii, aby se věci, které jsou dobré a správné, uskutečňovaly ve prospěch lidí. Chci, aby vládl rozum.

Takže nyní k tomu, co jsem se dočetl v těch novinách. Cituju: „Studie má být hotová v roce 2018 a výsledky zapracujeme do aktualizací zásad územního rozvoje. Pokud se nezmění zákony a schvalovací postupy, začne se D43 v optimistické variantě stavět někde v roce 2035.“ Vážně jsem si nejdříve myslel, že jde o překlep. Zjistil jsem si, že to překlep nebyl.

A tak jsem se zděsil. Ne z faktu, že jsme si v naší současnosti sami na sebe připravili tolik překážek, které nám nakonec zabraňují udělat rychle dobrou, účelnou, všeobecně prospěšnou a rozumnou věc, ale z toho, jak se bude tato infekce překážek nadále šířit a že se nezbytně jednou vplíží i do svobodné divadelní tvorby. Důkazem mi buď onen křik, který se objevil kolem nevinné a zároveň milé a krásné básně Jiřího Žáčka „K čemu jsou holky na světě“. Jeho skvělou politickou satiru „Ptákoviny podle Aristofana“ jsem režíroval na jaře roku 1989 v Národním divadle v Praze a pak, kdy jsem si začal uvědomovat nový návrat ničivé byrokracie a politikaření za účelem získání moci bez ohledu na veřejný prospěch, znovu v našem divadle na Hudební scéně v roce 2010.

Zděsil jsem se z představy, že nám budoucnost ve své narůstající zvrhlé hyperkorektnosti přinese povinnost „obcházet“ s každým textem, který budeme chtít na naší scéně uvést, všemožné skupiny a jednotlivce a ptát se jich na jejich názor a třást se z možnosti, že nás budou žalovat ve svém pevném přesvědčení, že je náš záměr pro ně škodlivý. Anebo nás budou žalovat jenom tak, jak říkávala moje babička – z plezíru. A tak se stane, že až se domluvím s Jirkou Žáčkem na jeho adaptaci Aristofanovy jiné komedie, (jednáme o tom už nějaký čas), s tím, že ji budeme chtít uvést v premiéře v roce 2019, budeme vám nakonec muset oznámit: „…pokud se nezmění zákony a schvalovací postupy, uvidíte novou komedii Jiřího Žáčka v optimistické variantě v roce 2040… pakliže vůbec.“ Co budeme dělat do té doby? Hrát pro vás divadlo? Ne. Obcházet soudy a dohadovat se o smyslu naší už neexistující práce.

Před pár dny jsem se dozvěděl, že Rakousko oznámilo, že dokončí dálnici z Vídně na české hranice před Mikulovem v roce 2017!!! Buď to chystali od roku 1950, nebo je něco shnilého ve státě… naschvál nenapíšu dánském.

Těšíme se s vámi na shledanou na našich scénách při uskutečňování dobrého a svobodného divadla. (Zatím nám nikdo pod nohy klacky tak jako nebohým cestářům nehází).

Stanislav Moša 1. 4. 2017
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací