květen 06/07

Rozhovor s Barborou Javorovou

Měli vaši rodiče něco společného s politikou?

Ano, politiku mám v krvi po tátovi. Byl aktivním členem ČSL, státní policií neustále sledován. Dožil se revoluce jen tak tak, ale přece. Bylo úžasné sledovat ho v té době. Díky němu jsem vstoupila hned v prosinci do ČSL. Moji skutečnou politickou kariéru nastartovala až po tátově smrti moje teta, když mě jako mladou neznámou ženu navrhla do poměrně významné stranické funkce a já uspěla…

Jsou lidé, kterých byste se chtěla na něco podstatného zeptat?

Ne. Když se chci někoho na něco, zvláště podstatného, zeptat, tak to prostě udělám. Většinou ale lidi jen pozoruji a hodnotím podle skutků. Slova jsou někdy tak zbytečná…

Není politická funkce doživotní koulí na noze v soukromém životě?

Z pozice komunálního politika lze udělat mnoho dobrého pro obyčejné lidi a město, ve kterém žiji, a to za trochu ztráty soukromí stojí. Nelze to však podle mého názoru dělat celoživotně. V politice je, mnohem více než v jiných profesích, nebezpečí, že ztratíte soudnost – no, že prostě zblbnete.

Co si myslíte o polemice k zavedení povinných kvót žen v politice?

Kvóty ženám zajistí pouze místo v politice, nikoliv úctu a respekt. A já chci všechno nebo nic.

Nakolik se zajímáte o minulost, která zkřivila tolik lidských charakterů?

Hodně. Minulost, historie – celá dlouhá, pobělohorská, nás formuje a ovlivňuje. Mnichov, protektorát, totalita, přesto mám pocit, že nejhůř se na nás v moderní historii podepsala normalizace. Šeď, průměrnost a konzum, myslím, že křiví lidi nejvíc.

Jste si vědoma, že to byli čeští politici, kdo poslali charakterní ženu Miladu Horákovou na popraviště?

Byli to špatní lidé v politice a doba jim to umožnila. I dnes jsou takoví lidé, jen společnost je někde jinde. Je tu demokracie. V mnohém nedokonalá, ale chvála jí! Lidé jsou pořád stejní…

Jak si má laik vyložit vaši pracovní náplň „Metodicky řídí“?

Je to úřednický výraz, poetičtěji lze říci, „mám prst na tepu … ”

Dá se odhadnout, kolik zásadních rozhodnutí musíte během dne udělat?

Nevím, většinou si to ani neuvědomuji. Zarazím se ve chvíli, kdy vím, že mám málo informací, nejsem schopna získat další, vím, že mohou být jednostranné a musím rozhodnout hned. Tehdy zapracuje intuice, šestý smysl a určitá dávka drzosti. A to jsou zřejmě okamžiky, kdy se ukáže, jaký jste politik.

Nemyslíte si, že televizní pořady typu „Otázky Václava Moravce“ přinášejí do politiky konflikty a že se televizní komentátoři a novináři všeobecně na politiky vytahují?

Když na to mají, tak ať se klidně vytahují! Souboj politiků a novinářů je nutný, udržuje politiky ve střehu, a když chytrý novinář odhalí prázdnost politikových myšlenek a slov, je to správné. Vadí mi honba za sledovaností, boj o provokativnější titulek, vadí mi nezájem o pozitivní informace. Musím říct, že to občas bere člověku chuť do práce. Ale ještě horší je, když zjistíte, většinou už z hloupě položené otázky, že máte proti sobě neinformovaného troubu, který si hraje na CNN a je odhodlán vás „dostat“.

Jaký je váš výklad slova morálka?

Morálka je jen jedna, není možné, aby si ji každý vykládal po svém. Ale jen tehdy, když se dokáže snoubit s laskavostí, odvahou a smyslem pro humor, je lidem užitečná. Přidejte k tomu lásku – a máme ráj na zemi!

Umíte ve svém životě rozpoznat hranici nutného a zbytného?

Hranici nutného, zbytného, a já bych dodala ještě chtěného, celoživotně hledám.

Je v desateru nějaké již přežité přikázání?

V žádném případě. I když dodržovat je, je někdy hodně, hodně těžké.

Na stěně budovy najdete sprejerův nápis volte Barboru Javorovou, co s tím?

Sprejerství je vandalismus. No, ale některé nápisy, ve správnou chvíli, nejsou zas tak špatné.

Máte ráda hudbu Petra Ulrycha a skupinu Javory?

Jejich hudba se mi líbí.

Nejsou teplé housky s máslem nebezpečné pro vaši linii?

Jsou. Téměř je nejím, a proto je mám tak ráda. Nikdy mi nezevšední.

Jaký je váš názor na reklamní kampaň, kde je zakomponován sex?

Oceňuji vtipnou reklamu, pak mi nevadí, jestli je v ní sex nebo pejsci. Pravda ale je, že vtipnou reklamu se sexuálním podtextem si žádnou nevybavuji.

Jak vám sluší kočárek, a kdy ho máte v plánu?

Tak tyto plány vážně nemám. Ani ještě. Ani už.

Sledujete některý z televizních seriálů?

Ne, touto oblastí jsem zcela nezasažena. V životě jsem sledovala jen dva – M.A.S.H. a Sex ve městě.

Nosíte ráda klobouky?

Blázníte?! Měřím 158 cm, „dědeček Hříbeček“ není můj vzor.

Zlomila jste už nějaké lyže?

Lyže miluju, a tak je nelámu.

Dovolím si použít závěrem téměř řečnickou otázku, kterou jsem si půjčil od politického komentátora Karla Hvížďaly: Nezlomili už andělé nad námi hůl?

Ba ne. Od toho jsou to andělé. Musí něco vydržet.

Jef Kratochvil 4. 5. 2007

Rozhovor s Janem Apolenářem

Herec a zpěvák Jan Apolenář má uhrančivé oči, hluboký hlas, vyzpívá tři oktávy. V Městském divadle Brno začal své angažmá rolí Puka v muzikálu Sny svatojánských nocí Zdenka Merty a Stanislava Moši. V dubnu měla tato velmi úspěšná inscenace 300. reprízu. Za Puka byl jeho interpret v užší nominaci na úplně první Cenu Thálie. Byl tam také za roli Fagina v Oliverovi za rok 2005 a do širší nominace se dostal za titulní roli Bastarda, za Téophila Vénota v Naně a zatím poslední nominovanou rolí byl Buča v Cikánech (kteří jdou do nebe). Účinkování v pražské muzikálové provenienci vyneslo Apolenářovi širší nominaci za krále v Johance z Arcu. O svých rolích a vůbec o divadle dovede pěkně a vtipně vyprávět. Je Brňák, na osm let odešel do Prahy. Hrál tam téměř ve všech proslavených muzikálových produkcích (kromě Johanky též Dracula, Krysař, Sweet Charity, Kleopatra.) Přátelé mu říkají Apik. Po představení na něj číhají ctitelky, které prý odmítá.

V brněnském telefonním seznamu je jen jeden Apolenář, ale jiného křestního jména, a jedna Apolenářová. Je to vůbec vaše pravé jméno, nebo umělecký pseudonym?

Je to moje pravé jméno. Apolenářová je možná moje bývalá švagrová, nebo je to číslo na mého bratra, ale psané na moji současnou švagrovou. V pražském seznamu jsem našel taky jen jednoho Apolenáře. Není to žádný pseudonym, je to origoš.

Pátral jste po původu svého příjmení?

Jako dítě jsem zaslechl od dědečka a babičky, kteří žili na zbraslavském zámku, že náš předek byl bratrancem Guillaume Apollinaira. Byl malířem a kdesi měl statek s poddanými, snad by to mělo být ve Zbraslavské kronice, ale nevím, jestli je to pravda. Můj bratr se v pátrání dostal až ke svatým Apolinářům. Taky jsem zprivatizoval v Praze Nemocnici u Apolináře, ale to už nepište.

Nedělalo vám písmeno A problémy ve škole, totiž, že vás často vyvolávali kantoři mezi prvními pro první místo v abecedě?

Neměl jsem s tím problémy. Na průmyslovce začínali často zkoušet od B a C. První písmeno vynechávali, aby si studenti nemysleli, že to berou otrocky podle abecedy. Na základní škole mě nevyvolávali kvůli jménu, ale za moje neposedné chování.

Prozraďte, nereptají někteří kolegové i kolegyně, že se o nich v Dokořánu píše méně, zatímco o jiných více?

Ale ano, reptají. Nebudu jmenovat. Ono to souvisí i s fotografiemi. Někdo je na fotkách častěji, někdo méně. Závisí taky na tom, kdo má kterou generálku. Protože fotky se musí dělat do určitého dne. A oni si to kolegové neuvědomují a pak se diví, že třeba někde nejsou. Nebyli bychom v divadle, kdyby neexistovalo nějaké napětí, občasná nespokojenost. Tak to je.

V roce 1995 jste odešel do Prahy a vrátil se až po dlouhých osmi letech. Jaké to je být v Praze na volné noze?

Měl jsem to těžší v tom, že rodina zůstala v Brně. Nejdříve jsem měl první manželství, pak druhé, takže člověk živil dvě bydliště, dvě rodiny. Už jsem to v nějakém rozhovoru říkal, v Praze mám spoustu kamarádů a známých, společně jsme chodívali na kulečník, na tenis, navštěvovali všechno možné, práce byla výborná. Ale nebavilo mě tam lítat po obchodech a nakupovat. Vždycky když jsem přijel do Brna nebo vůbec na Moravu, cítil jsem se jako o víkendu, v duši nastal najednou takový klid. Poznal jsem, že patřím víc sem. Ale na Prahu nechci vůbec nadávat, byl jsem tam spokojený.

Proč jste se vrátil?

Vlastně hodně to ovlivnila rodina. Děti mi začaly růst, já jsem byl věčně na cestách a už jsem toho začínal mít celkem plné zuby. Byl jsem dokonce alergický na určité úseky dálnice. Hostoval jsem tady v Městském divadle, takže jsem třeba dopoledne zkoušel v Brně, po zkoušce jsem sedl do auta a odjel do Prahy odehrát představení, po představení jsem sedl do auta a jel znovu do Brna, abych ráno mohl zkoušet. Byl jsem z toho už úplně magor. Kupodivu, zaplať pámbu, neměl jsem žádnou havárku, ale cítil jsem se hodně vyčerpaný. Do toho se mi začala trochu rozsypávat rodina. Nastal prostě okamžik, kdy bylo nutno říct buď tady zůstanu, nebo se vrátím. Nic není mezi tím. Tak jsem se rozhodl k návratu.

Hostujete v Praze?

Ne, všechno jsem vyrušil. Měl jsem sice spoustu nabídek, všechny ty muzikály, které se hrály a možná ještě hrají. Ale v tom vytížení tady se to nedá zvládnout. Obdivuji své kolegyně, třeba Jitku Čvančarovou nebo Alenu Antalovou, Hanku Holišovou, Pavlu Ptáčkovou, že jezdí, že si to umí zařídit na ředitelství. Asi to lze domluvit, abych nebyl obsazen v konkrétním termínu, abych nezkoušel. Ale já tohle neřeším. Zatím.

Když dostanete nějakou roli, snažíte se zjistit o celé hře, o autorovi, případně o své postavě něco víc, než se dozvíte v divadle, nebo vám dává dramaturg tolik materiálů, že by to bylo už zbytečné?

Nechci být alibista, ale je pravdou, že mám-li tu možnost a existuje-li něco takového, seženu si film na videu. Třeba k roli Fagina v Oliverovi. Jinak ale jsem hrozně nezodpovědný a líný. Ale za předpokladu, že herec je inteligentní, je někdy na škodu, když má těch informací zbytečně moc, protože si udělá nějaký obrázek a režisér nebo dramaturg to pak vidí úplně jinak. Na JAMU nám říkali, že průměrný a nadprůměrný herec nemůže mít podprůměrnou inteligenci, jinak by nemohl být hercem. A když má, jak říkám, hodně informací, zápasí sám se sebou. Je dobré mít nějaké povědomí o díle, o tom, že se to někdy hrálo tam nebo tam, ale výklad je vždycky originál. Takže nechám spíš na sebe věci působit, patřím k těm, kteří o sobě řeknou, že nejsou třeba moc sečtělí. A pak si třeba i v průběhu času něco někde přečtu nebo seženu, zhodnotím a srovnávám. Aha, tady jsme se trošku rozdělili, ale protože už mám informaci třeba od dramaturga nebo od režiséra, tak si řeknu: Oni to chtěli takhle, ale tady to dělali zase takhle. Je lepší to vědět až takto, než dopředu. Pak s tím zbytečně bojuji a lámu v hlavě natvrdo. Mluvím ovšem jen za sebe.

Sny svatojánských nocí měly premiéru v roce 1991. Po obnovené premiéře zůstávají na repertoáru celkem už přes patnáct let. Jaké to je, tak dlouho hrát jednu postavu?

Puk v této inscenaci je mojí nejoblíbenější rolí. I když už nejsem ten mladíček jako před patnácti lety, přesto znovu se dostavil po obnovené premiéře ten krásný pocit. Puk je moje dítě. Pokud se ptáte na proměny, samozřejmě k nim u herce dochází. Mně se za prvé snížil hlas a na některé věci se už také dívám trošku jinak. Puka budu zpívat, pokud budu dýchat. Až se najde někdo, kdo zazpívá přes tři oktávy, ať pokračuje, to je nekonečno.

Jak to bylo s obnovenou premiérou Snů?

Hrálo se jen německy, v češtině jsem hrál až po šesti letech. V Praze na Fontáně na naše představení chodily dva tisíce lidí, což je co říct. Na Vinohradech dávali tou dobou Bídníky, do půlky srpna ale měli prázdno a my jsme byli na Fontáně plní. A za rok začal Jesus Christ Superstar a lidi se najednou dělí – chodili na Jesus a na Sny. Začalo se říkat, že Jesus je první český muzikál po mnoha letech, ale není to pravda, první byly Sny, nedám na ně dopustit. Ze 300 repríz jsem zhruba 245 odehrál bez alternace. Až když jsem odcházel do Prahy na volnou nohu, začal se mnou alternovat Roman Vojtek. Nějaký čas jsme se střídali. Teď už je zase Roman vytížený v Praze, tak hraji já bez alternace.

Hrál jste ještě některou jinou roli neobvykle dlouho?

Možná představení Posvícení v Hudlicích, které jsme dělali ještě na JAMU jako povinné kulturní brigády. Buď se jezdilo třeba do kulturních středisek ROH, nebo byla chmelová divadla. Zvolili jsme chmelové divadlo, hráli jsme i na hradech a zámcích po jižní Moravě. Pokračovali jsme i po absolvování školy, jezdilo se po vesnicích. Představení bylo tak úspěšné, že nás ředitelství tehdejšího Divadla bratří Mrštíků vzalo do angažmá. Nastudovali jsme v roce 1988 a hráli do roku 1996. Fagin v Oliverovi a Buča v Cikánech, tedy užší a širší nominace na Thálii. Řekněte k těmto rolím, co divák neví. Fagina miluji, ale je to tak strašně náročná postava, že pokaždé můžu na jevišti vyplivnout duši. Potlesk je krásnou odměnou, ale Fagin je fyzicky velmi namáhavý. Představuji si nějakou roli, že bych inscenací proplul a přesto bych všechny fascinoval. Ale to asi nejde. Při studiu Cikánů jsme snad všichni měli problémy s romštinou, slova se podobají. Výklad romských slov bývá různý, romština je obecně pocitová. Když řeknu čajora, znamená to dívka, slečna. Ale už čajorí je to samé, jenže jde o to, v jaké to vyslovím situaci. S tím jsem měl trošku problém. K mé povaze patří, že pokaždé budu mít problém s posledním výstupem, kdy je Buča omylem a zbytečně oběšen. Nic špatného neudělal. Pro pochopení těm, kdo neviděli, vysvětlím: V prvním výstupu se Buča setká se Zobarem, dostane pár facek a slyší, aby nekradl, že dělá ostudu. „A co mám krást?“ ptá se Buča. „Kraď koně a ženský, nebo si najdi řemeslo.“ Pak je nějaký děj, Zobar je osvobozen, zůstane sám Buča. Když je Zobar pryč, oběsíme aspoň tady toho, přece nebudeme všechno rušit. A já tam jako Buča mám větu: „Sbohem bratříčku, vidíš, konečně je ze mě zloděj koní.“ Každé představení mám problém to vyslovit. Úplně se mně sevře krk… Jinak mám tu roli rád, říká se o takových rolích, že jsou ředitelské. Že herec přijde, udělá, zvítězí. (smích)

Cítil jste, že se vám Buča podařil, nezávisle na nominaci?

Vůbec jsem nominaci nechápal, protože v roli Fagina je nesrovnatelně vyšší míra dřiny, písniček, pohybu, veškerého líčení než v postavě Buči. Ten je skoro zadarmo, ona se ta role sama nabízí, je tak napsaná. Nechci ji nijak snižovat, vůbec ne. Z nominace mám radost, i na menší roli se dá ledacos ukázat. Vzpomínám, že na první nebo druhé premiéře Cikánů, kde jsem hrál, seděli v hledišti lidé z komise pro udělování Ceny Thálie a Jef Kratochvil mně po představení říká: „Tak jsi je zase dostal“, a já jsem vůbec nevěděl, o čem mluví. A pak přišel dopis z Prahy o nominaci.

Vědí herci předem, že přijede komise?

Její členové jezdí jednotlivě a inkognito. Možná si třeba zamluví lístky na ředitelství a ředitelství má zakázáno to říct. A právě proto jsem možná přišel o Thálii. S Láry Kolářem jsem si vyměnil představení, aby on zahrál v neděli a já že to za něho vezmu v pondělí. Jenže Thálie přijela v neděli na mě. A mně to nikdo neřekl. A když se řešilo, jestli tu Thálii mám dostat, nebo ne, polovina poroty řekla: „No jo, my bychom mu to rádi dali, ale my jsme ho neviděli, on nehrál.“ Kdybych to věděl, nevyměnil bych si představení. Takže je to tak, opravdu se to neví.

Můžete připomenout, jak se vám nedopatřením nepodařilo přijet na představení do Brna? Tehdy jsem litoval, že mi to lidé z divadla řekli až po týdnu, jinak to mohla být krásná senzačka i pro seriózní noviny, kde pracuji...

Pro mne to senzačka nebyla. Byl jsem tenkrát v Praze na volné noze a v Brně se hrály Sny svatojánských nocí. Opisoval jsem si ferman do tenkých řádek diáře a namísto 22. a 23. jsem si zapsal 23. a 24., už nevím, který měsíc. V té době jsem se také stěhoval z Třebestovic u Nymburka do Brna a zrovna mi ukradli peněženku s veškerými doklady. V klidu jsem si dvaadvacátého vše vyřizoval na nymburských úřadech, nebyla to sranda, skončil jsem až večer po šesté. A ve tři čtvrtě na sedm telefon: „Kde jsi, Apiku?“ Volající nevěřil, kde jsem, já nevěřil, že mám hrát. Roman Vojtek měl něco s nohou. Spousta autobusů odjela, nehrálo se žádné náhradní představení, dostal jsem pokutu moc desítek tisíc korun. Svoje cédéčko jsem pak posílal s omluvným listem každé škole (smích). Dnes je to úsměvné, ale tehdy by se ve mně krve nedořezal. Bylo to strašlivé.

Můžeme to nechat v povídání pro Dokořán?

Klidně, já jsem si to zaplatil a pak dal do daní (velký smích...).

Měl jste někdy v divadle podobný průšvih?

No jéje, já jsem tím známý. Když jsem bydlel v Třebestovicích, jezdíval jsem pětadvacet kilometrů do Prahy. Často byly na silnici zácpy, já volal do divadla, že už se sunu, ale diváci občas čekali i půl hodiny na Apika. - Jednou jsme hráli Draculu. Měnil se letní čas na zimní, já si hrál v Třebestovicích s mým psem Eigim u ohýnku. V klidu jsem psa naložil do auta, vcházíme do Paláce kultury, ještě smrdím ohněm, říkám si, v klidu se osprchuji, a najednou vidím - Hůlka jde proti mně v brnění a volá: „Kde seš, vole?“ A já: „Něco nacvičujete?“ Hůlka: „Za minutu začínáme!“ - Tak tohleto mám mockrát za sebou.

Máte čas na koníčky?

Už delší dobu přemýšlím, co jsou moje koníčky. Mám s tím velký problém, protože nemám koníčky. Všechno, co jsem měl, zpívání, hraní na kytaru, bavit lidi, to se mi skloubilo do oboru. Když mám náhodou čas, rád kutím. Na zahradě, sem tam nějaká polička, šroubek. Stavěl jsem barák, osilikonoval vanu, umím přimontovat police, kuchyňskou linku.

Nevynechal jsem téma, o které byste rád zavadil?

Ať se potencionální partnerky nedívají na herce, ale na obyčejného člověka, protože jinak budou zklamány (smích). Konkrétně já rád chodím s vytahanými koleny na teplákách a nečešu se.

Když jsme na to narazili, máte ctitelky, které čekají u zadního vchodu?

Asi ano a velice se jim omlouvám, že se třeba leckdy schovávám, protože už na to asi nemám. Dřív mě to těšilo, ale dneska... Nevím, co bych říkal.

V den našeho kafování přebíráte s ostatními herci a zpěváky celý text k Markétě Lazarové. Jaký bude váš Kozlík, loupeživý zeman na Roháčku?

Je to jedna z velkých rolí. Všichni moji kolegové, snad až na Zdenka Junáka, hrají moje syny. Kozlík měl 18 dětí. Už před více než rokem jsem s autorem hudby Péťou Ulrychem tuto inscenaci probíral. Říkal: „Píšu něco pro tebe.“ A když jsem si na soupisce přečetl, že alternuji s Martinem Havelkou, tak si nejsem jist, zdali bude role Kozlíka vyloženě pro mne. Protože já mám hlubší hlas, Martin zase vyšší. Přál bych si, aby to byl takový druhý Oliver. Ale Oliver je jenom jeden. Uvidíme. Hraje celý ansámbl, neviděl jsem představení o tolika lidech, ani Vlasy neměly tolik lidí na scéně. Hlavně ať jsou diváci spokojení.

Jan Trojan 4. 5. 2007

Vzpomínka

V repertoáru Městského divadla Brno zůstává tou navenek nejnápadnější a zřejmě i obecenstvem nejvyhledávanější linií soustavně pěstovaný hudební, respektive muzikálový (a posléze i operetní) žánr. Vyvolává sice občasné kritické poukazy na její „komerčnost“, ale zároveň dokládá nesporný profesionální růst celého třísouborového kolektivu. Přináší zasloužený ohlas nejen na domácím působišti (hlavně na moderně vybavené Hudební scéně), ale rovněž např. při hostováních v Praze a četných dlouhodobých, zejména západoevropských zahraničních turné, kde se občas uskutečňují „předpremiéry“ nastudování, následně pak představených v Brně. Jedná se jak o osobité, nejednou u nás vůbec první inscenování světově proslulých titulů cizích (v čele s bezkonkurenčně nejreprízovanější West Side Story), tak o snad ještě přínosnější tvorbu původní, opírající se o soustavnou autorsko-režijní spolupráci ředitele Stanislava Moši s volným okruhem domácích skladatelů (Zdenek Merta, Petr Ulrych, Miloš Štědroň).

Tato bohatá, prakticky stále vyprodaná nabídka „divadla, které mluví, tančí a zpívá“, měla na Lidické ulici (ovšem ještě v tehdejším Divadle bratří Mrštíků) svou určitou, poměrně systematicky utvářenou přípravnou etapu, na niž by při současném muzikálovém boomu nebylo spravedlivé zapomínat. Pro historii zůstane navždy spojena především s tvorbou oblíbeného režiséra i příležitostného herce, docenta divadelní fakulty JAMU Mgr. Richarda Mihuly (1932-1992). Jeho letošní dvojí, byť polokulaté dubnové a zářijové výročí nás vybízí alespoň krátce se za přínosem této košaté osobnosti ohlédnout. Richard Mihula, jemuž zákeřná choroba jen o několik měsíců zabránila oslavit šedesátiny, pocházel z Brna. Zde také r. 1955 ukončil JAMU a vysokoškolskou pedagogiku studoval rovněž na Palackého univerzitě v Olomouci. První jevištní zkušenosti získával v Hradci Králové a poté v Pardubicích. Od r. 1966 dlouho kmenově působil v DbM, nežli přešel v centru republiky (kde jej znali také v Karlíně nebo v Semaforu) do Městských divadel pražských. U „Mrštíků“ připravil inscenace dramat světových autorů (Lermontovova Maškaráda, MoliŹrův Don Juan, Wilderova hra Jen o chlup, Gersheho Motýli jsou volní) i klasické texty české (Vrchlického Soud lásky, Dykův Krysař, Čapkova Věc Makropulos). Nejraději se pak obracel – nejednou v součinnosti s rovněž již zesnulým spřízněným výtvarníkem Milanem Zezulou – k obrozeneckým veselohrám V. K. Klicpery, a to zpravidla v adaptované podobě – Zlý jelen, Ženský boj, Hadrián z Římsů, Každý něco pro vlast.

Diváky velmi vyhledávané byly vždy Mihulovy inscenace hudební, např. revivaly z odkazu Osvobozeného divadla J. Voskovce a J. Wericha: Slaměný klobouk, Balada z hadrů, satira Osel a stín. Půvabný Nestroyův Lumpacivagabundus, premiérovaný počátkem tvrdého normalizačního roku 1969, udržel se – přirozeně též zásluhou vynikajícího „ludráckého trojlístku“ Kunešova truhláře Klížka, Zindulkova krejčího Jehličky a Tomkova sklence oddaného ševce Knejpa – na repertoáru celých pět sezon; vysílala jej také televize a dodnes se řadí k pisatelovým nejpříjemnějším diváckým zážitkům. Neméně oblíbené, a to nejen u obecenstva, ale také u samotných aktérů, bývaly vtipné aktualizace šamberkovských a štechovských frašek (tzv. „rakousko-uherské muzikály“), kolegy žertovně nazývané „mihuloviny“ nebo „mihulárny“ (Jedenácté přikázání, Palackého třída 27, Svatba pod deštníky aneb Třetí zvonění aj.). K prospěchu věci je střídaly náročnější muzikály naší i zahraniční provenience (populární aristofanovská Nejkrásnější válka, shakespearovští Dva šlechtici z Verony), uváděné nejednou v československých premiérách (Jimmy Shine, Palečkův úsměv a pláč, Chigaco, Pipin, Každý má svého Leona atd.). I po odchodu do hlavního města (vedle titulů, které si vyzkoušel již v Brně, nastudoval tu např. polský folklorní muzikál E. Brylla a K. Gärtnerové Malované na skle, Muže z kraje La Mancha nebo dramatizaci populárních Chevallierových Zvonokosů) pokračoval v průběžné spolupráci s Mrštíkovci (první evropské uvedení americké hudební novinky Žena roku), s činohrou brněnského Zemského divadla (adaptace Macháčkových obrozeneckých Ženichů), Divadlem u Jakuba (Kohoutova verneovská montáž Cesta kolem světa za 80 dnů).

Od r. 1972 přednášel R. Mihula na katedře činoherního herectví JAMU a jakožto iniciátor i vedoucí zdejšího specializovaného muzikálového ateliéru (od r. 1990) přirozeně režíroval i ve školním Studiu Marta (Schisgalovi Stenotypisté aj.). Do vedení sem pozval činorodého Jaroslava Tučka a ještě se dočkal generální přestavby studia.

V okruhu běžných abonentů MdB a čtenářů tohoto bulletinu je patrně méně známa ještě další, docela podstatná složka Mihulovy kumštýřské aktivity. Pěknou řádku let – a to od doby, kdy součinnost profesionálních divadelníků s amatéry zdaleka nebyla běžná – spolupracoval často a rád s českými ochotníky. Už v roce 1954 přivedl na celostátní přehlídku Jiráskův Hronov s Drdovými Hrátkami s čertem brněnské královopolské Dělnické divadlo. Režíroval také soubory z Hodonína, Nezamyslic (Čapkova Matka), Malých Svatoňovic (Jiráskův Pan Johanes) a další. Byl členem a posléze i předsedou jihomoravského Krajského poradního sboru pro divadlo při KKS Brno, členem Ústředního poradního sboru pro pantomimu i jedním z hronovských porotců a vedoucím tamního Klubu mladých. „Šéfoval“ porotám krajských přehlídek v Němčicích nad Hanou, což mj. znamenalo každodenní namáhavé dojíždění s veřejnými rozbory představení a pozdními návraty nad ránem. Z jeho činnosti přednáškové a metodické připomeňme alespoň funkci vedoucího lektora v tříletém kursu ÚKVČ Praha pro amatérské režiséry nebo účast na letních hereckých školách jižní Moravy v Plumlově, ve Strání či Boskovicích. Na tomto opomíjeném úseku pracoval oficiálně také v rámci bývalého SČDU.

Předčasným odchodem Richarda Mihuly, „muže, který rozdával smích“, ztratila naše profesionální i amatérská Thálie talentovaného režiséra zaměřeného na dnes doširoka rozvinuté syntetické hudební divadlo, vitální a optimistickou osobnost, která do všelijakých třecích ploch interních zkušeben i na jeviště totalitního období vnášela vlídné a laskavé ovzduší tvůrčí pohody, člověka vždy nakloněného vstřícné družnosti a přátelskému pochopení pro druhé. Také pravidelně zasílané vtipné karikaturní novoročenky s jeho podpisem zůstanou stárnoucím kamarádům už jen pro tichou vzpomínku.

Vít Závodský 4. 5. 2007

Vážení divadelní přátelé!

Na konci měsíce března proběhlo hned dvojí slavnostní vyhlášení divadelních cen za rok 2006. Jsme samozřejmě nadšeni i pyšní ze skutečnosti, že hned tři z těchto cen byly uděleny za výkony realizované v Městském divadle Brno. K již několika Cenám Thálie přibyla další a to pro Radku Coufalovou za její brilantní výkon v muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, ve kterém vytvořila postavu Vypravěčky. Ocenění je to spravedlivé i vzhledem k tomu, kolik a na jaké úrovni v posledním čase Radka Coufalová vytvořila rolí. Hned po oceněné Vypravěčce nastudovala jednu z hlavních postav, spisovatelku Sukie v muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Ve stejném zkušebním období s premiérou jen o 14 dnů později hlavní roli postavy Mámení v dramatizaci Komenského Labyrintu světa a ráji srdce – zde navíc bez alternace. Avšak k tomu je nutné dopovědět, že doma navíc zvládá roli z nejtěžších a nejkrásnější – roli maminky tříletého Matyáše.

K již několika Cenám Alfréda Radoka přibyly do našeho divadla hned dvě. Je však nutné říci, že se jedná o dvě prvá místa v jedné kategorii. Pozoruhodné však je, že se jedná o kategorii Hudba. Zde získávají ocenění ti hudební skladatelé, jejichž originální kompozice dominují, či mimořádným způsobem obohatí tu kterou inscenaci.

Vladimír Franz získal toto ocenění za práci v našem divadle již podruhé a podruhé znovu při režii Hany Burešové. Minule se tak stalo při inscenaci Znamení kříže, nyní obdržel ocenění za hudbu ke Kleistovu Amfitryonu.

Hudební skladatel Petr Kofroň pak získal své ocenění za spoluautorství v projektu Magická flétna se Zdeňkem Plachým a Jiřím Šimáčkem. Jeho hudba není ani v nejmenším epigonstvím W. A. Mozarta. Případné variace na hudbu geniálního kompozitora jsou velmi vkusné a účinné. Hudba je nesmírně košatá a skutečně v tom nejlepším slova smyslu soudobá, chcete-li originální.

Oběma těmito oceněními se potvrzuje dlouhodobá koncepce našeho divadla, která (mimo jiné) spočívá i ve vytváření prostoru pro soudobou divadelní tvorbu a to i u titulů, jejichž „datum prvého uvedení“ je již více než letité… Děláme živé divadlo a jsme rádi, že kromě uznání našeho publika přicházejí rovněž i ocenění divadelní kritiky.

Všem třem oceněným ještě jednou blahopřejeme a těšíme se na další mimořádné divadelní zážitky.

Za všechny kolegy Městského divadla Brno se na shledanou v hledištích našeho divadla těší

Stanislav Moša 4. 5. 2007
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací