květen 08/09

Pavel Fieber: Cítím se jako Čech s německým pasem

Německý herec a režisér Pavel Fieber, který nyní v Městském divadle Brno nastudoval muzikál Evita, je obdivuhodný všeuměl. Vystudoval psychologii a vzápětí stihl i zpěv na Akademii pro hudbu a výtvarné umění.  Odmala hraje na housle, ale osudem se mu stalo činoherní divadlo. Ve svém profesním rejstříku má už více než stovku rolí. V Městském divadle Brno se poprvé uvedl jako režisér muzikálu Cabaret  v roce 2003.
Co pro vás znamenají ty brněnské návraty?

Inscenuji v Německu a Rakousku. Dokonce jsem pracoval i v Koreji. Nechci tady někomu podkuřovat pod nos, ale musíme upřímně vyjádřit svůj názor. Neznám lepší soubor pro hudební divadlo, než je ten brněnský.
A v čem je tento soubor konkrétně tak skvělý?
Pokud půjdete v Německu na muzikál, setkáte se s něčím, co je založené na americkém modelu. To znamená, že potkáte mladé lidi, kteří tancují a zpívají. Umí to zpravidla velmi dobře, ale neumí hrát. Byl jsem nedávno ve Vídni a viděl jsem tam dvě muzikálové produkce. Když zavřete oči, tak nepoznáte, která z těch přítomných dam vlastně zpívá. Všechny totiž zpívají stejně. A to je katastrofa, to se mi nelíbí. V Brně je tomu zcela jinak. Je tady velmi příjemné, že se setkávám s mladými lidmi, z nichž každý tady je velmi jedinečnou osobností.
Co byste prozradil o titulu, který jste v Brně připravil nyní?
Tento muzikál není celým životním příběhem Evity. Jsou tam prvky ze skutečné historie, ale to není vše. Máme tady postavu  jménem Che. To ale není známý revolucionář Che Guevara. Slovo Chce v argentinštině znamená muž. Je to v tomto případě muž z lidu.  Na tomto kusu je zajímavé, že je velmi politický. Ukazuje, že my - tedy lid - jsme obecně vždycky ti hloupí. Bez ohledu na to, o jaký systém jde, bývají masy vždy využívány. V Evitě všichni bojují proti všem. Evitu nemá rádo vojsko ani Che ani aristokracie. Aristokracie zase nemá ráda vojsko a platí to i naopak. Všichni přitom využívají lid. Evita je mladá žena, která chce udělat kariéru a používá k tomu jakékoliv prostředky. A to se jí také podaří. Až k jejímu žalostnému konci. Víme, že Evita i Perón měli naprosto výsostné postavení. Po své smrti byla Evita uctívána jako světice. Poté, co zemřela, zmizelo její tělo a nalezeno bylo teprve po sedmnácti letech. Samozřejmě se jednalo o politické rozhodnutí, tehdejší moc chtěla zabránit vzniku nového poutního místa a uctívání Evity.
Můžete mi prozradit, jak vidíte Evitu jako dramatickou hrdinku?
Evita je silnou emancipovanou ženou, která chce dělat kariéru. Spolu s Perónem byli takovým superpárem snů. Samozřejmě myslela i na sebe a my jsme se po její smrti dozvěděli, že ve švýcarské bance měla uložený velký majetek. Evita a Perón jsou pro mě obdobou dvojice Bonie a Clyde. Weber zase píše, že je to hrdinka, kterou může být člověk fascinován, ale že není příliš sympatická.
Protipólem Evity je uštěpačný Chce. Jak byste divákům charakterizoval tuto figuru?
Chce je muž z lidu, kterému se to všechno kolem Evity vůbec nelíbí. U nás je Chce vypravěčem celého příběhu. Tento mladík ukazuje publiku i lidu na jevišti, že tak, jak to dělá vojsko, aristokracie i Evita, to prostě nejde. V tomto okamžiku Tim Rice jako autor textu učinil významný tah. Na konci muzikálu se z Chce stane Che Guevara sám. Nyní je potřeba udělat důležitý krok, je čas na revoluci. To už se ale odehrává jen v hlavách diváků. Weber tuto myšlenku podpořil nádhernou hudbou podobně jako v muzikálu Jesus Christ Superstar. V Německu jsem vystupoval ve známém muzikálu Fantom opery, uvědomil jsem si při tom jednu věc. Když znáte jednu melodii, znáte prakticky všechny. To ale u Evity neplatí. Ta je hudebně mnohem bohatší dílo. A jsou v ní také úžasné strhující tance.
Kontrolovali vám někdy majitelé práv muzikálový inscenační výsledek?
Před několika měsíci jsem v Německu inscenoval Weberův muzikál Song And Dance. Z Ameriky se ptali v divadle, kdo to režijně dělá. Intendant oznámil, že jsem to já. Američané dovolili, abych mohl dělat, co chci. A tak to bylo se všemi muzikály, které jsem dělal. Například v Šumaři na střeše je scéna, kdy si Tovje vypráví s vlastní ženou v posteli. Původně tam byla v tomto místě sborová scéna plná lidí, ale já to předělal jenom jako duet. Američané to schválili a dovolili, aby to používali i ostatní inscenátoři. Jen se mne před tím musí dovolit.
Vy u Evity figurujete také jako autor scény...
V zásadě nejsem scénografem. Ale už u Šumaře na střeše jsem dokázal realizovat základní jednoduchou myšlenku. Moje malířské a kreslířské schopnosti jsou natolik srozumitelné, aby to ostatní pochopili a dokázali podle těch návrhů v praxi zhotovit scénu. Rozhodně bych ale sám o sobě neřekl, že jsem scénograf.
Můžete tedy říci něco k filozofii vaší scény v Evitě?
Dělám to velmi nerad. Jevišti dominuje velký balkon. Na něm občas stojí i lid, který pozoruje dění dole. Na horizontu jeviště jsou dveře. Používáme také šest aut, ale nejsou celá. Jde jen o pomyslné vraky do poloviny. Za nimi jsou tanečníci, kteří jimi pohybují. Na jevišti máme také hodně postelí. Ty potřebujeme pro bývalé milence a také později je používáme při scéně v nemocnici. Právě tento obraz v Evitě je můj vynález. Politici se totiž rádi ukazují na takových místech, zejména když se jedná o nemocné děti. Přijdou, nechají se vyfotit s trpícími dětmi, přinesou balíček, a když
odejdou, jakoby se pro ty malé pacienty vlastně vůbec nic nestalo...
A jak o scénografii uvažujete?
Vedle postele mám bloček, a když mne v noci něco napadne, hned si to zapíšu. Jednou jsem měl připravovat Carmen. Když jsem se jednoho dne probudil a díval jsem se do deníčku, zjistil jsem, že se mi zdálo o celé výpravě a mám Carmen vlastně vymyšlenou.
Vím, že máte české kořeny. Zavzpomínejte, prosím, na svůj původ?
Můj otec se narodil v Praze a moje matka byla z Vídně. Jako děti jsme mluvili dvěma jazyky. Po válce však otec byl pryč a my doma hovořili už pouze německy. Rozhodně nejsem Němcem, i když tak mluvím. Cítím se jako Čech s německým pasem.
A nechtěl jste se tedy někdy podruhé češtinu doučit?
Jde mi to docela dobře, ale nerad mluvím česky na veřejnosti. Třeba moje čeština na vedení celé tiskové konference nestačí.
Vystudoval jste psychologii a následně herectví a režii v rámci semináře režiséra Maxe Reinhardta. To je nezvyklé spojení..
Jde vlastně o důsledek války. Všichni moji příbuzní pracovali nějakým způsobem u divadla.  Nejslavnější člen našeho rodinného klanu byl zřejmě Erich von Stroheim - známý hollywoodský herec. Po válce ale bylo vše problematické. Moje maminka si přála, abych studoval něco praktického. Dal jsem se na psychologii, protože mě to zajímalo. A nebylo to vůbec marné pro práci, kterou dělám nyní...
Postavme ty dva obory proti sobě. Co mají společného svět duše a svět divadla?
V divadle je velmi užitečné, když jste schopný nějaký text psychologicky rozklíčovat. Režisér je taková figura od všeho něco. Musíte fungovat jako vychovatel ve školce, psychoterapeut a také jako krotitel lvů. Herci jsou speciální skupinou lidí a pokud máte znalosti psychologie, moc se to hodí. Já ale neměl možnost psychologii nikdy v praxi uplatnit. Šel jsem potom hned na hudební vysokou školu. A psychologie je obor, který se ale opravdu bleskurychle vyvíjí. Několik roků jej neděláte a stojíte mimo.
Pojďme na půdu divadla. Vy jste herec. Kolik rolí jste třeba odehrál?
Stále hraji. Třeba na podzim mne čeká ve Stuttgartu velká role Filipa II. ve slavném Schillerově dramatu Don Carlos. Vždycky jsem režíroval i hrál zároveň.
Nejdříve jsem se věnoval činohernímu divadlu. Nechci přehánět, ale dělal jsem přes sto činoherních titulů. Ostatně brzy mi bude osmašedesát, takže se to naskládalo. Na kontě mám pouze patnáct muzikálů, tři operety Netopýra, Veselou vdovu a U Bílého koníčka. A navrch asi dvanáct oper. Můj základ je opravdu činohra.
To je docela zajímavé. Ale herci, když začnou režírovat, většinou se na jeviště už nevracejí....
To je pravda. Já ale opravdu vždy trval na obou těchto polohách. Když hraji, už nejsem režisér.
A nehrozí tedy nebezpečí, že své režisérské kolegy neposloucháte a režírujete na jevišti i sám sebe?
Já jsem velmi poslušný herec. Vždy se snažím naplno vyhovět režisérovi. Mám jedinou podmínku. Musím jen chápat, co po mně chce.
A v čem je vaše herecko-režijní symbióza výhodná?
Když hraji, mám stejné problémy jako každý jiný herec. Když jako režisér něco předehrajete, vždy to souhlasí, protože je to malý kousíček. Ale když hrajete celý kus, potýkáte se s problémy jako ostatní hrající.
Setkal jste se s českým dramatickým repertoárem?
V Německu jsem byl prvním divadelníkem, který ještě před Pražským jarem uváděl hry Pavla Kohouta a Václava Havla.
A jako polovičního Čecha se vás musím zeptat, co máte z české literatury a divadla nejraději?
Není přece nic lepšího než Švejk. To je opravdu moje velmi oblíbená kniha. V současné době se v Německu neuvádějí žádné současné české hry. Třeba Odcházení Václava Havla nebylo ještě přeloženo.
V Brně jste se uvedl jako režisér výhradně hudebních titulů: dvě operety a muzikál. Nechtěl jste tady dělat činohru?
Ředitel Moša ode mne v Německu viděl nějaké muzikály a požádal mě, abych stejný žánr dělal také v Brně. Myslím, že umím velmi dobře italsky. V Neapoli jsem jednou inscenoval operu, ale nikdy bych se tam neodvážil inscenovat činohru. Člověk musí být schopen jazyk velmi dobře vnímat a slyšet, aby mohl dělat činohru. V Německu jedna Francouzka inscenovala od Goetha Ifigenii. A ono to nefungovalo. Za dvacet let, až se naučím češtinu, tak to bude jiná. (smích)
A když vás proklepnu nejen jako divadelníka, jaké koníčky mi budete jmenovat?
Mám velice rád hudbu. Můj otec byl koncertní mistr. Já jsem v pěti letech začal hrát na housle a zůstalo mi to dodnes. Také moc rád hraju tenis. Hodně čtu a k smrti rád piju červené víno.
Luboš Mareček 27. 4. 2009

Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry

Jednoho z nejvýznamnějších světových dramatiků a jeho úchvatnou divadelní hru, zveřejňující tragikomický svár mezi životní realitou a sny, které se stávají náhražkou skutečné vitality, není asi třeba speciálně propagovat. Desítkami inscenací na českých jevištích v posledních letech Anton Pavlovič Čechov vážně konkuruje Williamu Shakespearovi na post nejhranějšího autora. Proč se právě Čechovovy hry stále vracejí, když na rozdíl od Shakespeara nenabízejí ani zvlášť vzrušující (ve smyslu akční či dějové) příběhy? Snad proto, že jsou prosty tendenčnosti, tezovitosti, moralizátorského poučování, že kladou otázky, ale neodpovídají na ně, a tak dávají inscenátorům možnost vtisknout autorské filozofii sváru s absencí činu svou vlastní interpretaci; mohou se do nich promítat naděje, lásky, touhy, deziluze či zmarněné životy celých epoch i lidských individualit. Tato otevřenost a mnohovýznamovost obrazů klíčových lidských situací činí z Čechova všechno jiné než zaprášeného klasika. Tři sestry lze vykládat třeba jako drama o ztroskotání snů, o lidech, kteří svou neschopnost žít naplno v přítomném čase léčí úniky do vzpomínek nebo do budoucnosti; nebo jako hru o pomíjejícím čase, jenž před našima očima nahlodává a podrývá lidské životy, tedy jako hru o tom, jak nám čas uniká a že boj s ním se vždycky prohrává; případně jako naturalistický příběh kultivovaného rodu, rozvráceného panovačnou a bezohlednou ženou; nebo coby komedii o bezbarvé existenci
a nicotnosti «kulturních povalečů»; nebo jako náladovou elegii o nadarmo hynoucí kráse; či jako truchlohru o provinční nudě a všednosti, jež požírají duše; anebo dokonce jako grotesku o směšných preciózkách, malých obludách, podobajících se Hedě Gablerové, které v přesvědčení o své převaze všechno kolem sebe rozleptávají. A tak dále.
"Čechovova dramaturgie Tří sester je tak dokonalá jako partitura té nejskvostnější symfonie", nechal se druhdy slyšet proslulý švédský režisér Ingmar Bergman.
Olga, Máša a Irina, tři dcery zemřelého generála Prozorova, tři "krásné duše", kultivované a citlivé bytosti, "uvězněné" v provinčním městě, ztraceném kdesi v širé Rusi, touží po návratu do Moskvy, kde prožily šťastné dětství a kde, jak sní, je čeká ten "pravý život". Uskutečnit tuto touhu však nejsou s to. Nejstarší Olga by se ráda vdala, ale bůhvíproč není za koho. Prostřední Máša je, jak se zdá, "obětí" nešťastného manželství s gymnaziálním profesůrkem Kulyginem, ale
"obětí" je neméně i věčně spokojený chudák Kulygin. Nejmladší Irina přímo prahne po práci; jakmile pracovat začne, rychle vystřízliví. Andrejovi, bratru tří sester, se každou noc zdá o Moskvě a skvělé kariéře vědce, a zabředne do ubohého manželství s Natašou, která mu zanáší.
 V domě sourozenců Prozorovových se zhusta vyskytuje skupina dělostřeleckých důstojníků z místní posádky. Podplukovník Veršinin sem utíká od své bláznivé ženy a ukájí se vzletnými řečmi o krásné šťastné budoucnosti, která na lidstvo čeká za nějakých dvě stě tři sta let. Zamiluje se do Máši a Máša se zamiluje do něho. Mladý baron Tuzenbach miluje Irinu; je to dobrák, který horuje pro práci, protože sám nikdy nic nedělal. V životě prý nepracoval ani zestárlý vojenský lékař Čebutykin, ale ten pro nic nehoruje, pro něho je všecko «prašť jako uhoď». Štábní kapitán Solený si představuje, že je Lermontov, a pořád na sebe lije voňavku (patrně smrdí). Také on miluje Irinu, a hrozí, že nestrpí šťastného soka. Irina nemiluje nikoho. Hodně se tu mluví. Pro Čechovovy nehrdinské hrdiny řeč představuje modus vivendi - pro ně je důležitější mluvit, než něco říci: slovy se pokoušejí zadržet věci, jež se jim vymykají z rukou, jež se jim už vymkly; věci se tak proměňují ve svou náhražku - slovo, a drama v komedii. Ženy i muži, kterým chybí tragická velikost, tu exhibují své tragické pocity. Jenomže ty jejich osobní tragédie jsou jaksi banální, bizardní a nesmyslné. Ženy se litují, a z mužů se stali "smutní klauni". Všichni, až na "přízemní" Natašu, se unášejí iluzemi o sobě. A jak se tak řeči vedou, sny a touhy planějí, "krásné duše" rezignují na to, v čem žijí, a praktická Nataša zabírá třem sestrám jejich dům. Tuto pitoreskní čechovovskou faunu vhodně doplňují optimističtí podporučíci Fedotík a Rode, nahluchlý posluha Ferapont a stará chůva Anfisa. Vedlejší postavy mají ve struktuře Čechovovy hry platnost alikvotních tónů vedoucích hlasů, řečeno hudební terminologií. Čebutykin, Solený, Ferapont i Kulygin zas vnášejí do hry disonanci: svým "nevhodným" chováním "vážné" proměňují v komické či tragikomické; jejich "nevhodné" glosy či absurdní "pointy" ostře frázují proud vznešených snů, nálad a hovorů, kterým se neustále oddávají protagonisté. Čechovova příslovečná hudebnost není ani lyrická, ani romantická - je ironická, a kontrapunktická.
 Žádné zrekapitulování "zápletky", natožpak výčet postav s letmou charakteristikou, však nemůže vystihnout ducha této hry. Ve hře totiž nejde o vnějškovosti, nýbrž o strukturu pocitů, skládajících výstižný obraz delikátních lidských propletenců.
 Ve svých pracovních poznámkách ke Třem sestrám Čechov napsal: "Můj bože, jak všichni ti lidé trpí mudrováním, jak je znepokojuje klid a štěstí, které jim poskytuje život, jak jsou nestálí, vrtkaví, neklidní. A život je stejný, jako byl, vůbec se nemění, podřizuje se svým vlastním zákonům." Bez špetky soucitu a s neúplatností velkého humoristy se nezdráhá ukázat nám "ty lidi" z jejich nejabsurdnější a nejgrotesknější stránky. Konečně, tyto postavy jako skuteční komičtí hrdinové berou sami sebe do krajnosti vážně. Nicméně se jim nemůžeme jen tak snadno smát. U Čechova je vše komedie, a není to komedie. Lépe řečeno parafrází výstižné charakteristiky Vladimira Nabokova: Čechov psal smutné komedie pro veselé lidi. Jejich smutek může plně ocenit pouze divák se smyslem pro humor. Věci pro Čechova byly zároveň směšné a smutné, jejich smutek ale neprocítíme, jestliže nepostřehneme jejich směšnost, protože spolu souvisejí.
 Jak známo, Čechov zplodil Tři sestry roku 1900 pro režiséra Konstantina S. Stanislavského a jeho Moskevské umělecké divadlo (MCHT). Na první čtené zkoušce si stál za svým, že napsal komedii, kdežto Stanislavskij ho ubezpečoval, že stvořil "tíživé drama z ruského života". Když se při čtení herci začali dojímat a ronit slzy, Čechov znechuceně zkoušku opustil. Tento bytostný ironik a odpůrce sentimentálnosti naprosto nesnášel ten příznačný sklon ruské duše k sebedojímání. Tři sestry pak Stanislavskij vskutku inscenoval jako chmurné larmoyantní drama. Diváci na každém představení prolévali potoky slz. Bodejť by ne: dostalo se jim plačtivé útěchy nad vlastní "ubohostí", byl jim dopřán přímo elegický požitek: "Vidíte, my taky jako ty tři nebohé sestry nepochopeně a nevinně hyneme v kráse." Čechova to hnětlo. Jednou se mu dobrý známý svěřil, že na Třech sestrách brečel jako ženská. Čechov odpověděl: "Nejste jediný. Ale proto jsem je nenapsal. Stanislavskij z nich udělal sentimentální hru. Já jsem chtěl něco úplně jiného. Chtěl jsem jednoduše lidem říci: Podívejte se na sebe, podívejte se, jaký ubohý a nudný život vedete. Pochopte, jak hloupě, špatně a nudně žijete. Nad čím je tu třeba plakat?"
Čechov věděl, že pravda záleží na úhlu, z něhož pozorujeme věci, a jako neúplatný ironik události pozoroval z více úhlů současně - a který z nich je ten pravý, to nemůžeme znát.
Tři sestry. Překlad: Leoš Suchařípa. Režie: Stanislav Moša. Scéna: Emil Konečný. Kostýmy: Andrea Kučerová. Hudba: Zdenek Merta. Hrají: Markéta Sedláčková (Olga), Vendula Ježková (Máša), Svetlana Slováková (Irina), Michal Isteník (Andrej), Lenka Janíková (Nataša), Petr Štěpán (Veršinin), Jan Mazák (Čebutykin), Milan Němec (Kulygin), Vojtěch Blahuta (Tuzenbach), Jaroslav Matějka (Solený), Pavel Kunert (Ferapont), Eva Jelínková (Anfisa), Jakub Przebinda (Fedotík), Radek Novotný (Rode). 
Premiéra na Činoherní scéně 30. května 2009. 

Jiří Záviš 27. 4. 2009

Rozhovor s Janou Musilovou

S krčmářkou Thénardierovou (Janou Musilovou) z muzikálu Bídníci jsem si dal schůzku pár kroků od kabaretu Moulin Rouge v hospůdce Le Chat Noir. S Janou se sice vídáme často v divadle, ale pro tento rozhovor vzhledem k probíhajícím francouzským dnům v Brně a roli tak úzce spjatou s Paříží, kterou v muzikálu Bídnici herečka ztvárňuje, mi hospůdka Le Chat Noir připadla jako dobrý, byť trochu trhlý, nápad. Zvolil jsem cestování letadlem, z Prahy do Paříže je to rychlejší než po dálnici z Brna do Prahy. Na naše setkání přišla včas (Jana chodí vždycky včas, ať je to v Brně, Praze nebo Svitavách, tak proč ne v Paříži), a tak jsme si dali každý tuplák piva (15 Eu) a vychutnávali pěkný jarní podvečer v Paříži. Pravda je, že nám do povídání nezněly šansony, ale dívenka u piána drtila mimo mísu Abbu, Madonu a podobné. No, ale také jsme možná měli pít víno...
Když jsme tady v Paříži, položím ti svoji oblíbenou otázku čistě z českého prostředí, (otřel jsem si pěnu piva z kníru). Vylezla bys s Francinem na pivovarský komín?

Já ? ... určitě. No a teď můžeme k tvé lásce k Francii, šansonům, divadlu a Paříži. (Jana se zhluboka napila.) Na gymnáziu jsem se musela rozhodnout, který jazyk budu studovat, všichni volili němčinu. Nikdo si nedělal iluze, že by bylo snadné vycestovat do Francie (končící normalizace pozn. red.). V rozhlase občas zazněly francouzské písničky, Bratislavskou lyru navštívila Mireille Mathieu, v televizi se sem tam vysílaly francouzské filmy v původním znění a mne francouzština naprosto okouzlila. Nebyla jsem žádný šprt, ale francouzštinu jsem měla vždy za jedna, i když vlastně... já měla všechny předměty za jedna, učení mi šlo bez problému. Jako malá jsem záviděla sourozencům, že už chodí do školy, a prosadila si, že půjdu do školy už v pěti letech (narozena v říjnu, mimochodem ve stejný den jako Zdena Herfortová). Neměřila jsem ani metr, vážila 16 kilo, velká červená taška na zádech a šla jsem na autobus. Dojížděla jsem z malé vesničky o čtrnácti barácích. Vzpomínám si, jaké drama jsem zažívala, jestli mi autobus, až pojedu ze školy, zastaví doma. Nedosáhla jsem totiž na knoflík, který signalizoval, že chce někdo vystupovat. Taky mě štvalo, že musím stát v tělocviku poslední v řadě, protože jsem byla vždycky nejmenší ze třídy. Ovšem ve čtrnácti letech se na gymplu konečně objevila spolužačka menší než já, čímž mi dost stouplo sebevědomí. Ale zpátky k francouzštině. Na gymplu jsem objevila Edith Piaf, Gilberta Becauda, Jacquese Brela a láska k šansonům byla na světě. Pořád jsem chodila s kytarou, baret na hlavě a cvičila akordy.
No, těžko se to věří, já si tě pamatuji ze studií na JAMU, kdy jsi naopak působila, že z tebe bude žena krev a mléko, boubelka.
No, pak jsem to všechno nějak dohnala, až moc. Těch diet a držení úplňku, kdy jsme se spolužačkou Evou Bankovou celý den držely půst, pily jen vodu a pak si na kolejích hned po půlnoci usmažily třeba bramboráky. Takže se dostavil naprosto opačný efekt. Ale já jsem věděla, že se musím trochu hlídat. Moje maminka nebyla moc při těle, ale neměla žádný pas a já se obávala, že budu v tomhle po ní, a tak jsem se v pubertě začala stahovat v pase širokými pásky, což mi pomohlo formovat postavu. A i když boubelka, jak říkáš, tak v pase vždycky 60 cm. No a to ostatní tím ještě víc vyniklo.
V Bídnících hraješ krčmářku Thénardierovou, je to tvůj první herecký kontakt s francouzskou divadelní realitou? (Kdo Janu neviděl, jak v roli krčmářky na jevišti mele maso, nic neví o kuchtění).
S muzikálem Bídníci jsem se poprvé setkala, když jsem hostovala v prvním uvedení tohoto světového muzikálu v Česku ve vinohradském divadle. Vystupovat na scéně tohoto nádherného pražského divadla vedle Lucky Bílé, Heleny Vondráčkové, Petry Janů, Karla Černocha, Jirky Korna, které jsem doposud znala jen z televize, bylo pro mne velkým zážitkem. Všichni jsme k té práci přistupovali s nesmírnou pokorou. U zpěváků zvučných jmen byla o to větší, že neměli hereckou průpravu a muzikál Bídníci je velké dramatické dílo a jen zazpívat nestačí. Výsledek byl výborný a atmosféra při zkouškách a představeních neopakovatelná. V našem provedení ztvárňuji vděčnou roli krčmářky. Dá se na ní dobře vyřádit. Vůbec mi nevadí udělat ze sebe na jevišti bezzubou jedubábu. Pivo by ti tam ode mne asi nechutnalo, jako tady. Ovšem pokud se ptáš na francouzskou dramatiku, tak nejúspěšnější je zatím pro mne role v komedii, kterou režíroval pro naše divadlo Gustav Skála a od roku 1996 se neustále hraje před vyprodaným hledištěm, Brouk v hlavě. Hraji poněkud ztřeštěnou žárlivou manželku Marcelu neméně žárlivého, nešťastným handicapem postiženého ředitele pojišťovny, Viktora Emanuela Champsboisy.
Vraťme se do Paříže, jsi tu často, který kout Paříže je ti nejsympatičtější?
Přiznám se, že mám stále velké oči, když přijedu do velkoměsta. Paříž je grandiózní. Montmartre... obrovské kouzlo, Trocadero, Notre-Dame, Louvre, Tuilerie, Seina, eiffelka, tudy všude se mohu toulat stále znovu. Navštívila jsem muzeum Edit Piaf, které se nachází v prostorách bytu, ve kterém žila. Je třeba se tam dopředu objednat, což se stalo, ale přišla jsem téměř o půl hodiny dříve a zazvonila na zvonek. Otevřel pan Bernardt, člověk, který bdí nad památkami pařížského Vrabčáka, a neskrýval rozladění, že jsem tu brzo. Po úvodním nevlídném přijetí mě vpustil dovnitř. Dýchla na mne neopakovatelná atmosféra. Procházela jsem se v jejím království, působilo to na mne, jako kdyby si jen na chvíli odskočila a za chvíli se měla vrátit. Do toho všeho zněla její hudba. Nádhera. S panem Bernardtem jsme si kápli do noty a také jsme zjistili, že ve sbírce muzea vedle knih o Edith v různých jazycích, chybí české vydání. Bylo mi jasné, že se to musí napravit. Vřele jsme se rozloučili a já mu věnovala svoje CD s šansony. Po návratu domů jsem koupila českou knihu, a než jsem ji stačila odeslat, přišel mi z Paříže od pana Bernardta krásný dopis, kde mě nazval velvyslankyní francouzského šansonu u nás. To přece potěší.
Není to dnes ale více turistická oblast, místo, kde Francouze moc nepotkáš, místo, kde je více Japonců, Němců a Američanů než domorodců? (Je to zvláštní, mám pocit, že jsou to stále stejní lidé, ať už u pyramid nebo na Times Square či v Benátkách)...
Pokud jsi citlivý, tak vše, co se v ulicích Paříže odehrálo a četl jsi o tom v románech, to vše na tebe stále působí, turisti neturisti. Také jsou klidná místa, třeba Cimetiére du Pere Lachaise, kam vždycky zajdu položit růži na hrob Edith Piaf a projít se kolem náhrobků velikánů světové literatury, dramatu a šansonu. Také se snažím využít možnosti navštívit v Paříži koncerty svých oblíbenců, například koncert Charlese Aznavoura k jeho osmdesátinám, kde vedle dalších osobností zazpívala i Lizza Minnelli. A také jsem v Paříži zhlédla skvěle inscenované muzikály: Chicago a Šumař na střeše.
Vystoupilas někdy v životě před francouzským publikem, ať už jako herečka, nebo jako zpěvačka? (Další tuplák 15 Eu)
Ještě na JAMU jsem s orchestrem brněnské konzervatoře odjela do Francie, kde jsem zpívala také francouzské šansony, překvapilo mne, že posluchači přijímali mou francouzštinu pozitivně, vůbec jim nevadila nedokonalá výslovnost. Ovšem na svém francouzském „r" a nosovkách jsem si zakládala. Stejně je nejvíc zaujalo, když jsem jejich národní skvosty, šansony francouzských legend, zpívala v češtině. V Paříži mám pár přátel a díky nim jsem vystupovala v hudebním klubu jen několik metrů od legendární Olympie. Komorním vystoupením pouze s klavírním doprovodem se nám podařilo navodit příjemnou atmosféru. Francouzi jsou milí. I když mám i trochu nepříjemnou zkušenost z dovolené v Cannes, kde jsme bydleli v malém domácím hotýlku a ráno na snídani jsem prohodila pár slov s francouzskými hotelovými hosty. Bylo to příjemné a milé. Pak přišli přátelé, zazněla čeština a najednou se situace úplně změnila, zaregistrovala jsem nevlídné pohledy, a když jsme odcházeli a já se s nimi chtěla rozloučit, neodpověděli ani na pozdrav. Ale to je jen jedna zkušenost.
Máš ráda chrámovou varhanní hudbu?
Z varhanní hudby cítím zvláštní sílu. Nabádá člověka k rozjímání. Aspoň já to tak cítím, protože ji mám právě spojenou s chrámy a kostely, které vnímám podobně. Líbí se mi, ale každý den bych ji poslouchat nemohla. Zpívání v kostele má své kouzlo. Ovšem naposledy jsem v kostele vystupovala před Vánoci ve Svitavách a byla tam tak strašná zima, že jsem při zpívání viděla jen páru, která mi proudila od úst a celou dobu jsem přemýšlela, jak moc to odstonám.
Ve svém volném čase jsi raději sama, nebo jsi společenská dívka?
Jak kdy, umím být i sama. Někdy jsou problémy, se kterými se potřebuji poprat sama, ale ve společnosti jsem ráda. Společnost milých lidí a přátel je pro mne balzám.
Kterého světového dramatika bys ráda požádala, aby napsal roli jen pro tebe?
Má-li být žijící, tak třeba pana Rovnera, který napsal „Vrátila se jednou v noci“. Je to velice citlivě a opravdově napsaná hra.
Kterou herečku ze slavného černobílého období barrandovských ateliérů máš ráda?
Adinu Mandlovou. Vidím v ní aristokratický typ dámy, přirozené herečky i v době Oldřicha Nového a Hugo Hasse, kdy se vše trochu přehánělo.
Náhoda by tě posadila vedle Depardieua, o čem by ses s ním bavila, kterou otázku bys mu položila? (No, nenapadají mě naprosté kraviny?)
Co bych se ho asi zeptala... jestli by si mě neobsadil do nějaké pěkné role vedle sebe ve filmu (ani nekomentuji kolikrát se Jana při našem povídání zasmála, moc jí to sluší, tentokrát se smála velmi dlouze). K takovým lidem cítím obdiv a nemusí to být zrovna Depardieu. Třeba k hercům našeho divadla, na které jsem se chodila jako studentka dívat nebo mě učili na JAMU, chovám velikou úctu. Určitě i větší než k panu Depardieu, kterého znám jenom z filmů, ale naše herce znám v mnohdy i těžkých situacích a o to víc si jich vážím. Jejich poctivosti a takové té pokory jakoby ze staré školy, která mi připadala někdy trochu přehnaná a upjatá, když jsem přišla, coby čerstvá absolventka JAMU, do angažmá. Dnes to vidím úplně jinak.
Který z partnerů ti udělal největší radost, když jsi s ním stála na jevišti?
Musím říct, že všichni kolegové, se kterými hrajeme Brouka v hlavě a Vrátila se... Zdena Herfortová, Erik Pardus, Igor Ondříček, moji spolužáci Jirka Dvořák a Tomáš Sagher a všichni ostatní. Musela bych napsat celé obsazení. A z toho našeho muzikálového světa Městského divadla nám neustále přibývají noví kolegové a je úžasné sledovat, jak jsou čím dál tím šikovnější. No, ale když jsme v té Francii, víš, co byl taky zážitek? Stát u nás na jevišti s Huguesem Aufrayem, francouzským zpěvákem a autorem takových hitů jako třeba „Sbohem lásko, nech mě jít", který jsem už jako malá zpívala s kytarou někde u táboráku. Najednou slyšíš tuto píseň v jeho podání a světla ramp jsou ještě jasnější a hudba ještě podmanivější,
Setmělo se a Paříž voní zločinem, máš zbrojní pas a osobní zbraň? (Je na čase toho nechat mohl bych se třeba zeptat na ještě větší blbost.)
Jako agentka Scullyová musím!! Ale hlavně mám hodně nejen francouzských desek, úžasného syna, jsem zdravá holka a žiji prací, kterou miluji. Těším se na pěkné role, hezké písničky a vůbec zajímavé věci v životě, které mě potkávají. To víš, že mám sny a není jich málo, ale tím je víc šancí, že se aspoň některé splní. Vím, že všechny splnit nejdou, třeba ty muzikálové. Ale naštěstí je tu taky činohra, a tak „se vracím jednou v noci“ a jsem šťastná.
Večer se protáhl, Jana spěchala za přáteli a já se šel toulat uličkami Montmartru. Všude kolem mne seštosované dějiny umění a historie evropské politiky. Potom letiště Orly a cesta domů. Ještě v letadle jsem nepříjemný pocit z letu (když už pánbůh chtěl, abychom létali, tak nám mohl stvořit křídla) zaháněl vzpomínkou na pěkný večer pár kroků od kabaretu Moulin Rouge.

Jef Kratochvil 27. 4. 2009

Tvůrci: Vladimír Kloubek

Usměvavý, sympatický, v dobré fyzické i psychické kondici, v manželství i ve své práci šťastný, takový je choreograf Vladimír Kloubek. V Městském divadle Brno rozpohyboval baletní ansámbl i zpěváky a herce v inscenacích Máj, Jesus Christ Superstar, Král Jindřich VIII., Osudy dobrého vojáka Švejka, Hra o lásce, smrti a věčnosti, Babylon, My Fair Lady ze Zelňáku a tak dlouho dále, až po úplně čerstvou Evitu. Sám říká, že inscenací bylo na tři desítky, nejvíce vzpomíná na první - West Side Story před čtrnácti roky. Začal bez větších zkušeností choreografa, ale s bohatými zkušenostmi člena baletu Národního divadla Praha, Pražského komorního baletu Pavla Šmoka, o němž mluví jako o svém druhém tátovi. Spolupracoval s ním také v basilejském baletu, tančil i v německém Freiburgu. Je absolventem tanečního oddělení pražské konzervatoře a na pražské AMU vystudoval choreografii. Ve zdejším divadle začal velmi dobře, i když, jak se dočtete dál, novináři o jeho práci zájem neprojevují. Když má málo práce, propadá stresu. Tuto divadelní sezonu je spokojen, Evita byla jeho čtvrtou inscenací.
Za které inscenace jste dostal ocenění Křídla v kategorii nejvýraznější tvůrčí počin?
Celkem mám doma Křídla tři. Když jsem dostal první, bylo to takové povzbuzení, jako kdybych ta křídla dostal já a rozletěl se do dalších choreografií. Nepamatuji se už přesně, za co to bylo, vím jen, že všechno byly muzikály. Škoda, že v době mé první inscenace West Side Story se Křídla ještě neudělovala. Kdoví, možná by jich bylo doma víc…
Nepociťujete v odborných i méně odborných recenzích nedostatek zájmu o hodnocení práce choreografů?
Mám ten pocit. Řeknu vám jeden příklad: musím na každou tiskovku před premiérou jako člen týmu. Měl jsem v tomto divadle už takových třicet premiér. A jen před první premiérou, protože jsem byl nový, se mě zeptal někdo z kritiků nebo novinářů, jaké mám zkušenosti s choreografií muzikálu. Odpověděl jsem po pravdě: žádné. Do té doby jsem jen tančil a nedělal žádnou choreografii, kromě menších věcí. Od té doby se mě na tiskovce nikdo nikdy na nic nezeptal, jako by choreograf nebyl. A mám také vyzkoušeno, že divák půl hodiny po představení vůbec neví, že někde figurovalo jméno nějakého choreografa. S kritiky je to podobné.
Jak vzpomínáte na WSS?
Docela rád. Když mně pan ředitel Stanislav Moša před čtrnácti lety dal příležitost dělat v Městském divadle moji první choreografii, říkal jsem své ženě Ivaně: Jestli se to nepovede, hned je konec, už nikdy si nevrznu. Ale dělali jsme na WSS velmi poctivě.
U některých inscenací vám byla manželka asistentkou, váš nejnovější společný opus je muzikál Evita. Jaké to je pracovat s vlastní ženou na takovém díle?
I přes někdy ostřejší diskuse to funguje. Ona vlastně naše vzájemná spolupráce tady vznikla zároveň s nabídkou práce na WSS, kdy Ivana využila Mošovy nabídky dělat asistentku choreografa. Samozřejmě že se někdy hádáme. Takhle ne, já bych to udělal jinak…, a že si vnucujeme vzájemně názor nebo pohyb. Ale je ideální, že o práci kdykoli můžeme mluvit. I v noci, když se probudíme, je někdy nápad. Můžeme si ho doma vyzkoušet, nebo jdeme sami na sál. Jiný asistent nebo asistentka by byli omezeni svým časem, tím omezují můj čas, kdežto tady se domluvíme a můžeme si říct něco i ostřeji, než s někým, kdo je jen přidělen. A můžou se objevit věci, které bych nedokázal tak zprostředkovaně popsat někomu jinému. Vychází nám to výborně, aspoň já mám ten pocit, a myslím, že by Ivana se mnou souhlasila. Už dlouho jsme ale spolu takto nedělali, před Evitou jsme pracovali na stejném titulu pro Německo.
To zní jak z růžového románu, společná práce v harmonii. Máte také stejné metody, způsoby práce?
Ivana je výborný pedagog a já miluji tvorbu, prožívám vznik inscenace. Ale potom už ten pohyb vypilovávat, to mě tak nebaví. Je to mravenčí práce, neustále opakovat stejné věci. Ivana má metodiku pohybu vystudovanou, ví, jak na to, takže se tomu věnuje a já u toho jen tak sedím a říkám: „Výborně, Ivi, to bych snad udělal trochu jinak.“ Jen koriguji. A zase je tady výhoda domácí konzultace, přicházíme připraveni. Zatímco cizí asistentce musím své představy nejdříve sdělit, vymýšlím je sám a ona se je potom učí. S Ivanou se doplňujeme v momentě, kdy nemůže být na nějaké zkoušce, protože učí na konzervatoři i na Janáčkově akademii múzických umění. Já jí řeknu, co nefungovalo a můžeme se příště klidně vystřídat. Opravdu nám to vychází výborně.
Inspiroval vás při tvorbě choreografie Evity Parkerův film s Madonnou a s Antonio Banderasem?
Ukázal mi, jak to nebudu dělat. Madonna je výborná zpěvačka, ale to je pro mne asi tak všechno. Banderas byl skvělý, to ano. Jenže divadelní verze je úplně jiná než filmová, je to zkratka.
Jak jste se připravoval na pohyb v Evitě?
Čistě náhodou jsem si obstaral video školy tanga v Buenos Aires. Bylo v něm několik tanců rozložených vyučovací metodou. Druhou inspirací byl film s Antoniem Gadézem. Byl o tangu, jehož rytmus byl tak sugestivní, že jsem se opravdu některé prvky naučil a použil jsem je, inspirovalo mě to. Já jsem totiž nikdy společenské tance nedělal, to se na konzervatoři tenkrát neučilo. Tango jsem využil právě ve scéně s aristokraty, oficíry a vojáky. Inspirovalo mě držení těla, rytmus a ostrost pohybů.
Něco tedy vymyslíte, a co dál?
Inspirace pro choreografa je dána hudbou a režisérem, který nastíní, jaký bude vývoj figur, jak se budou chovat vzájemně k sobě, k okolí. S kostýmní výtvarnicí Andreou Kučerovou se domlouváme, aby navrhla pro kluky strečové kalhoty, aby jim to někde neruplo, když budou zvedat vysoko nohy. Promýšlíme široké nebo úzké sukně, aby umožňovaly pohyb, jaký si představuji. A pak už je to na mé fantazii. K úspěšnému cíli vede hodně schůdečků
a existuje hodně pomůcek.
Prozraďte ještě něco ze své tvůrčí dílny...
Každou hudební pasáž si vždycky rozdělím na etapy, na fráze. Teď jsou kluci, teď holky, teď společně, zprava, zleva, teď se drží, teď samostatně. Maluji si to, nebo vezmu PET víčka a udělám si model, kudy chodí, popíšu si to. Zatrhnu akcenty v hudbě, pak poslouchám a říkám si: Tak, tady mám dělat u postavy Augustína Magaldiho neumělé amatérské show, křoví. Tak to musí být trošku komické a neohrabané. A když je Ivana se mnou, zkusíme to spolu. Zvedačku už neděláme, mohli bychom si ublížit, ale spolehlivě ověříme držení, protáčení. Aby to fungovalo, aby pohyb nebyl protisměrný. Takže pětiminutové číslo rozdělím na kratinké pasáže. Musím jen vědět, čím je naplnit, aby se potom logicky spojily. Je to po rozložení taková mozaika, skládačka. A musím taky uvažovat o interpretovi, jak je vyspělý, co zvládne pohybově, ale i herecky. Protože vojáci nejsou komici a zase naopak, ve scéně u Magaldiho se můžou trošku usmívat. A vymýšlím takové prvky, aby to zvládli, aby vše vypadalo opravdově. Aby si divák nemyslel, že buď mají malé boty a tlačí je, nebo velké a zakopávají. Aby to vyjadřovalo to, co chci, co chce režisér, a zároveň aby to mělo jakousi brilantnost. Aby divák nebo kritik potom neřekl: sice dobrý, ale choreografie je špatná, protože oni v tom vypadají hloupě, nepěkně. A pak leckdy přijdu při zkoušce před lidi, začnu a zjistím, že je to blbost, co jsem vymyslel. Že to najednou nefunguje. Ano, v představě fungovalo, ale teď zjišťuji, že pohyb v tom množství deseti lidí nemá ten význam, který jsem chtěl. Ale protože u některých věcí vymýšlím obvykle tři verze, vyzkouším ty další. Vždycky jsem nakonec došel, kam jsem chtěl.
Jak choreograf zaznamenává pohyb lidského těla?
Jsou dvě metody záznamu tance. Ale takový záznam číst je strašně zdlouhavé a problematické. Já si popisuji svojí řečí, nebo si maluji jednoduché figurky, víceméně ten pohyb popisuji. Nebo si natáčím rovnou doma sám sebe na kameru. Podívám se na záznam a řeknu si, ano, tohle by šlo. Postupoval tak i mistr Šmok. Měl svoji vizi, taky měl takové panáčky a v notách si přesně zaznamenával momenty, kdy začne rozjezd, kdy to musí letět a tak podobně. Je to časově opravdu náročné, někdy člověk pracuje na čtyřech taktech dvě hodiny, než je překoná. Ale já mám při práci nejlepší pocity právě v takovém momentu, když se zaseknu a ty dvě hodiny na čtyřech taktech dělám – než se přes ně přehoupnu. Když to vyjde, je mi báječně.
Mohou členové baletu Městského divadla Brno – s vaším svolením – někdy improvizovat?
V Evitě má hlavní hrdinka s Che na hřbitově Waltz for Eva and Ché. Já jsem pro ně připravil svoje pojetí, ale Radce Coufalové a Dušanu Vitázkovi to nesedělo. Řekl jsem fajn, zkusíme to jinak. A oni to zkoušeli, udělali úplně sami a sedlo jim to. Já jen upozornil: Tady je špatný akcent, tady bych to udělal jinak, tady zrychlete.
Na účinkující má být přísný režisér. A co choreograf, zvláště pokud jde o členy baletu?
Aby byl člověk na jevišti aktivní, musí být v psychické i fyzické pohodě. Jakmile ztrácí fyzičku, přestane si pamatovat. Od Šmoka vím, že jsme zkoušeli jednou do dvou do rána, všechno jsme udělali a druhý den jsme nic nevěděli. Vypadlo to z hlavy. A já, když vidím, že to lidem nejde, řeknu konec, doděláme zítra. Jinak bych je trápil. A stejně vím, že bychom všechno museli dělat na druhý den znovu. Ale na druhou stranu, ono to jinak nejde, příprava nejen pohybu každé inscenace je obrovská řehole. Na sále s baletem pilujete, pak přijdete na scénu a všechno je jinak. Prostor, v něm najednou světla, další herci, další figury, které netančí, jiné je to v kostýmech. A zase se musí člověk přizpůsobit. V Evitě jsem hodně věcí musel přizpůsobit prostoru. Pak samozřejmě mnozí řeknou: Vždyť to bylo na sále při zkouškách jinak! Mně je na jedné straně milé, že na jevišti můžu přidat něco k tomu, na čem jsem čtrnáct dnů pracoval. Ale na druhé straně členy baletu chápu, když je slyším: Proč jsme se učili na sále tu řadu, když to najednou řada není?
Jak dlouho v tomto divadle zkoušíte? Snad ne taky do dvou do rána!
Čas je můj nepřítel. Vůbec ho nehlídám, mně musí někdo říct, že má být pauza, já jsem schopen dělat čtyři hodiny bez pauzy. Totiž ty čtyři hodiny jsou minimum. Než se lidi dostanou do požadované situace, než se rozehřejí na správnou teplotu, že začnou opravdu vnímat. Trvá aspoň hodinu, než začne symbióza mezi choreografem a lidmi, pak to začne nějak fungovat. Hodinová zkouška je nanic. Jedině snad něco jen vyčistit, když je vše připraveno, nastudováno. Pokud se ptáte na závěrečné zkoušky, kdy se šije vše dohromady, zkouší balet s herci, všichni v kostýmech, to bývá dva týdny před premiérou. Režisér Pavel Fieber po mně chtěl, abych právě dva týdny před premiérou Evity měl připraveny všechny choreografie. Stihl jsem to, i když jsme měli všichni stažené zadky.
O manželce Ivaně jsme už mluvili, mohl byste ještě o zbývajících členech rodiny?
Starší dcera Kristýna tančí v Praze v muzikálech, jako herečka natočila už dva filmy, choreografuje, i když ten obor nevystudovala. Když ji dlouho nevidím, pustím si Snídani s Novou, kterou moderuje. Synek je obrovský komik, vystudoval dřevo, obor dětská hračka, nedalo se tím uživit. Založil firmu, dělá webové stránky, patří k nejlepším. Nejmladší dceři Veronice, kterou máme s Ivanou, je 24 let. Končí práva, hostuje ve zdejším divadle, které má jako svého koníčka, chodí pravidelně na zpěv. Moje mladší sestra taky vystudovala tanec, už je v penzi. Rodiče mé ženy Ivany – Mojmír a Olina Hegerovi - hrávali v Divadle bratří Mrštíků, předchůdci Městského divadla.
Jan Trojan 27. 4. 2009

Vendula Ježková: Ve víru sesterské energie

Během angažmá v Divadle Husa na provázku užívala jméno své babičky – Kasalická. Od srpna 2008 obohacuje soubor Městského divadla Brno a vrátila se zpět k původnímu příjmení. Mohli jsme ji zde zatím vidět v menších rolích v Pekle Zdenka Merty a Stanislava Moši, Shakespearově Večeru tříkrálovém aneb Cokoli chcete i v úspěšném muzikálu Les Misérables. Na konci května ji poprvé uvidíme v roli větší – a hned jako Mášu v Čechovových Třech sestrách. Bude to potřetí, co ji režíruje Stanislav Moša, a podle svých slov se Vendula na tuto příležitost už hodně těší. Jejími divadelními sestrami budou Markéta Sedláčková a Svetlana Slováková. Premiéra se koná 28. května.
Postava Máši v Čechovových Třech sestrách bude tvou první velkou úlohou na prknech Městského divadla Brno. Co to pro tebe znamená?

Je to určitě velká příležitost a znamená především usilovnou práci. Hodně práce. Moc se na to těším, jsem zvědavá na vedení pana Moši, protože jsem s ním činohru ještě nedělala.
Se Stanislavem Mošou jsi už ovšem, obrazně řečeno, prošla Peklem...

Ano, a taky jsem pod jeho vedením dělala Bídníky. Peklo pro mě bylo hrozně zajímavé v tom, že jsem doposud nedělala sborový vícehlasý zpěv, tak jsem si konečně vyzkoušela vícehlasé zpívání. V první řadě jsem se soustředila na to, abych zvládla udržet svůj hlas mezi všemi ostatními. To byl největší úkol.
Teď tě ale čeká ještě daleko větší úkol...
To je zase něco jiného, protože v činohře jsem si jistější. I když u každé nové inscenace je člověk vždycky trochu nervózní.
Jaká je tvoje zkušenost s ruskou dramatikou?

Jistou zkušenost s ruskou dramatikou jsem získala na stáži v polské Lodži, kde jsem dělala scénu z Čechovova Strýčka Váni – Helena s Astrovem. Tomu jsem se věnovala celý semestr a mělo to velice zajímavý průběh. Mým vedoucím byl pan Juliusz Machulski a pomáhal mi pan Orlowski. Byla to strašně vzrušující práce – nechali mě, abych se v tom vykoupala, abych sama zjistila, o čem to je. Nejdřív jsem začala klasicky budovat takové to klišoidní divadélko. Postupně, když jsem hru četla podesáté, podvacáté, potřicáté, začaly mi docházet souvislosti a pochopila jsem vztahy mezi postavami. To byla nejlepší škola, jak se Čechovem prokousat. Trochu mě překvapilo, že v Polsku znali Petra Lébla a jeho čechovovské inscenace, to bylo příjemné zjištění. Takže musím říct, že v Polsku jsem se v Čechovovi vymáchala slušně.
S ruským autorem jsi se setkala i ve svém prvním angažmá, v Divadle Husa na provázku jsi hrála v Dostojevského Idiotovi Aglaju.

Aglaju v Idiotovi jsem převzala po Ivaně Uhlířové, nenastudovala jsem ji. To bylo rovněž velké hození do vody. Záskoky jsou zkušenost, při které si člověk projde ohněm, šílenými nervy, ale rozhodně jsem za tuto roli vděčná, protože byla hodně náročná a myslím, že mě zase posunula o kousek dál, jak se říká.
Jaká bude Máša?

To ještě nevím, začínáme zkoušet až několik dní po našem rozhovoru. Zatím si hru čtu a snažím se jí porozumět, ale hlavní výklad mě teprve čeká. Snažím se představit si, jaké jsou mezi postavami vztahy, jak jsou hluboké, kolik let se tyto vztahy utvářejí, pěkně si to obkroužit, abych byla připravena na to, až pan režisér řekne kudy, mít zmapováno a vydat se tím směrem.
Máša je zajímavá. Zatím z ní mám dojem, že je vášnivá. Ale záleží na výkladu. Přečteš si nějakou situaci, pak si ji představíš, napadne tě obraz, ale uvědomíš si, že má hned tři varianty, jak by mohl vypadat. Například jestli Máša miluje Veršinina od začátku, od druhého dějství nebo až od začátku třetího, jestli to není jen rozmar způsobený nudou, kterou zažívá s manželem. Je tam hodně možností. Postava asi musí herce nakonec tak nějak přerůst.
Existuje tedy něco jako „divadelní ruská duše“? Nějaký fundament, ze kterého je možné budovat postavy v inscenacích ruských autorů?

Já nevím, co je „divadelní ruská duše“, někdy se spíš mluví o široké ruské duši a podobně, ale to jsou konvence, které člověku v ničem nepomůžou. Takové ty všeobecnosti, co cvrlikají snad i vrabci na střeše.
My jsme Češi, žijeme jiným způsobem života. Ruská literatura, kinematografie nebo divadlo nás určitě obohacují, ale díváme se na ně a interpretujeme je odtud. Já sama jsem v Rusku nebyla, potkala jsem ve svém životě jen pár Rusů. Důležité je, jak si hru vyloží režisér. Musí to uchopit po svém a najít si v tom to, co v něm hra evokuje.
Takže je otázka, jestli se to vůbec dá dělat rusky, když jsi Čech. Herec by měl zahrát cokoli, jde o to, co tou kterou hrou chceš sdělovat. Zřejmě můžou existovat různá pojetí, kterým se text „nevzpírá“. Divadlo ale stoprocentně funguje pro lidi v tom městě, ve kterém stojí divadelní budova, a pro lidi v okolí toho města.
Máša je tvou první větší rolí, díky které se ze křoví dostaneš víc dopředu. Nebojíš se?

Říká se, že herec má pochybnosti vždycky, před každou hrou. Samozřejmě si říkáš, jak se bude s těmi kolegy zkoušet, jak to všechno bude probíhat, takže je tam očekávání toho, co přijde. Kromě toho, být tebou, nepodceňovala bych to křoví – křoví je báječná věc.
Křoví je fajn, ale diváci zpravidla nejvíc tleskají těm, kteří při děkovačkách chodí až nakonec. Takže co cítíš v souvislosti se svou první velkou rolí v Městském divadle?

Cítím chuť na větší roli. Cítím, že potřebuju takovou výzvu. Ta se postupně promění na tvůrčí vzrušení. Mám chuť se potrápit, chci, aby mi režisér dával těžké úkoly, chci objevovat, co je na postavě podobné mně a v čem je naopak jiná. Jsem v tom okamžiku, že to ve mně lomcuje, říká to: pusťte mě tam! ...já vám ukážu! To ne, je v tom i kus pokory. To není o tom: „Já“ vám ukážu! Vždy jsi tam s ostatními kolegy, je to o souhře.
Kdo hraje „tvé sestry“?

Olgu hraje Markéta Sedláčková a Irinu Svetlana Slováková. Když tu hru čteš, mezi těmi sestrami je taková sounáležitost, sehranost, a i když Máša už bydlí se svým mužem, tak je a bratra Andreje neustále navštěvuje, pořád s nimi probírá všechny záležitosti a účastní se rodinného dění. Tři sestry, tři ženské, tři holky, tři děti... Co tam musí být za sílu, za energii... Proč napsal Čechov právě Tři? Ty holky vytvářejí svůj vlastní svět, cítíš v tom hravost a smutek. Všechno prožívají spolu, je to hrozně pěkné.
Ty sama máš sestry?

Já mám šestnáctiletého bratra a nevlastní starší sestru. Se sestrou jsem nikdy nebydlela, ale bratr... to je radost.
Dají ti tedy tvé sourozenecké vztahy něco, co se ti hodí pro roli Máši?

Určitě. Mám jeden extrémní zážitek, kdy jsem o bratra cítila strach až do morku kostí, že jsem si uvědomila, co náš vztah opravdu znamená a jak stojím o to, aby se tento vztah rozvíjel a dále kvetl. Je to pro mě velice důležité. Ale musím se krotit ve svých projevech, protože je mu šestnáct a právě si utváří svůj svět. Potřebuje hodně svobody, takže jsem teď víc pozorovatel než hybatel. On je teď takový vážný, rozumný, takže ze mě se stal ten indián, který ho popichuje, otravuje, dožgaruje, jak se říká u nás v Ostravě, a z té jeho vážnosti ho vyvádím.
Takže, když se vrátím ke Třem sestrám, tu sounáležitost, kterou mezi sebou sestry mají, znáš důvěrně z domu a můžeš z ní tedy čerpat.

Určitě. Rodina pro mě znamená hrozně moc. Dobré a přátelské vztahy s rodiči. V souvislosti se Třemi sestrami hodně přemýšlím o jejich rodině. Maminka sestrám umřela už dávno, otec rok předtím, než začíná děj. Sestry se často zmiňují především o otci. Holky jsou bez rodičů, opuštěné, ale možná o to víc semknuté. Moc se na to těším.
V Městském divadle jsi od začátku současné sezony. Jak se v téhle divadelní rodině zatím cítíš?

Na to je jednoduchá odpověď – cítím se dobře. Až mě to překvapilo. Setkala jsem se zatím jen s tím, že mi kolegové vycházeli velmi vstříc. Zdá se mi, že je to zdravé prostředí a momentálně jsem úplně spokojená. Myslím, že jsou tady lidé k sobě ohleduplní a zvlášť oceňuji to, že dané slovo vždy stoprocentně platí.

Jan Šmikmátor 27. 4. 2009

Vážení divadelní přátelé!

Jako v každém roce, i letos jsme společně se všemi divadelníky na celém světě oslavovali 27. března Mezinárodní den divadla. Je tomu tak již od roku 1961 na popud Mezinárodního divadelního institutu. V souvislosti s tímto svátkem předčítají umělci před oponami svých jevišť provolání, která poukazují na význam divadla v životě společnosti. Mezinárodní divadelní ústav, založený v roce 1948 organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi, má dnes kolem stovky národních středisek po celém světě. První provolání napsal začátkem 60. let Jean Cocteau. V roce 1994 byl jeho autorem dramatik Václav Havel, do té doby se vystřídali například Arthur Miller, Peter Brook, Pablo Neruda, Luchino Visconti, EugŹne Ionesco, Kirill Lavrov a Edward Albee. 
    
Autorem letošního poselství se stal brazilský dramatik, spisovatel, teoretik a režisér Augusto Boal. Jeho myšlenky Vám předkládám v částečně zkrácené podobě.
 
„Běžný život každé lidské společnosti je do značné míry teatrální. Pro mimořádné příležitosti vytváří taková společnost různá představení. Taková teatrálnost je výrazem společenské organizace a pomáhá vytvářet představení jako to, které jste přišli zhlédnout. Přestože si to neuvědomujeme, mají mezilidské vztahy jisté divadelní rysy: využívání prostoru, řeč těla, volba slov a modulace hlasu, konfrontace myšlenek a vášní, zkrátka všechno, co používáme na divadelních prknech, používáme i v běžném životě: jsme zkrátka lidmi od divadla!
 
Nejen svatby a pohřby jsou představení, obdobně je tomu i s každodenními rituály, které nám jsou tak důvěrně známé, že si to ani neuvědomujeme. Nejen pompézní události, ale i ranní káva, vzájemné pozdravení, nesmělé lásky a mohutné střety vášní, zasedání senátu či diplomatická setkání - to vše je svým způsobem divadlo.
 
Jednou z hlavních funkcí našeho umění je pomáhat lidem, aby si uvědomili teatrálnost každodenního života, kdy herci jsou zároveň i diváky, kdy jeviště a hlediště jsou zaměnitelné.
 
Všichni jsme umělci: když provozujeme divadlo, učíme se vidět věci, které bijí do očí, ale které nevidíme, protože jsme zvyklí jenom se dívat. Co je nám důvěrně známé, stává se neviditelným: hrát divadlo znamená osvětlit jeviště našeho každodenního života.
 
Loni v září nás překvapila teatrální událost: domnívali jsme se, že žijeme v bezpečném světě a to navzdory válkám, genocidám, hekatombám a mučení, k nimž ovšem dochází daleko od nás, v dalekých a divokých končinách. Mysleli jsme si, že žijeme v bezpečí, že naše peníze jsou uloženy ve ctihodné bance nebo že jsou v rukách poctivého burzovního makléře. A náhle nám sdělili, že ty peníze neexistují, že jsou virtuální, že jsou jen nevkusnou fikcí nějakých ekonomů, kteří jsou rovněž fiktivní a rozhodně nejsou ani bezpeční ani ctihodní. Bylo to prostě jen špatné divadlo, neblahá zápletka, v níž několik málo lidí mnoho získá a mnoho lidí přijde o všechno. Politici z bohatých zemí se potají scházeli a ze svých setkání přinášeli magická řešení. My, oběti jejich rozhodnutí, jsme zůstali diváky, co sedí v poslední řadě na bidýlku.
 
Jestliže pohledem pronikneme povrchní zdánlivostí, spatříme v každé společnosti utlačovatele a utlačované: etnika, pohlaví, třídy a kasty. Ukáže se nám nespravedlivý a krutý svět. Musíme vymyslet svět jiný, víme přece, že jiný svět je možný. Je na nás, abychom ho vybudovali vlastníma rukama na jevišti, na prknech našeho života.
 
Pojďte na představení, které právě začíná; až se s přáteli vrátíte domů, zahrajte si vlastní kus a spatříte, co jste ještě nikdy neviděli: to, co bije do očí. Divadlo není jenom událost, je to způsob života!
 
Všichni jsme herci: být občanem neznamená žít ve společnosti, být občanem znamená společnost změnit.“
 
Co k tomu dodat? Jen, že za všechny kolegy ve všech divadlech světa si Vás dovoluji pozvat k dobrodružným svátkům divadla právě k nám!
 
Stanislav Moša 27. 4. 2009
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací