květen 11/12

Vážení divadelní přátelé,

kdo by neznal kouzelnou moc slov „děkuju“, či „prosím“…? Učíme tomu naše malé děti a předpokládáme, že se tak stanou zdvořilejšími a kultivovanějšími a že pak snad mohou vnitřně lépe porozumět tomu, když budou používat další kouzelné slovo, ovšem již z „vyšších pater naší lidské koexistence, a to sice slovo „chápu“. Neboť to slovo „chápu“ nám až příliš často jen nerado leze přes rty sevřené nechutí vyrovnat se s tím, že někdo formuluje svět kolem nás v rozporu s naším niterně jednoznačným očekáváním. A přitom může mít onen někdo pravdu a nejenom tu svou, může mít i onu pravdu, na kterou posléze přistoupíme a vyhlásíme ji my sami za pravdu absolutní, ačkoliv se jako taková nemusí jevit mnoha, mnoha dalším…!
Ta „pravda“! Ta ošuntělá, zprofanovaná, divná a nervy drásající „pravda“, u které toužíme, aby byla všem obdobně jasná a zřejmá jako nám! Co je to za neuchopitelnou potvoru, která se jako améba proměňuje dle toho, kdo a jak ji vnímá: Já říkám pravdu a ty slyšíš lež. Já říkám lež, a ty ji vnímáš jako pravdu.
Jak vzácným se pak může jevit onen laskavý předpoklad, že chci „chápat“, ačkoliv se můj partner v dialogu pokouší lhát, nebo mi říkat pravdu. Vždyť čertví, co ho k jednomu, či druhému vede, ovšem já ho chci „chápat“, ať je to, jak chce… vlídné, milé, lidské, avšak…
Jasně, lhát se nemá, je to hnusné, nefér a nesportovní…, ale v naší české zemi se po léta, po desetiletí, alespoň, co já si pamatuju, jedná o jednu z nejoblíbenějších disciplín lidské komunikace. Poslouchám všechny ty politiky, jejich vykladače a novináře coby vykladače všech těch politiků i vykladačů a nestačím se divit, jak se společně motají ve vší té banální informační slámě lží a pravd a pokusů o lži a pokusů o pravdy s jednoznačným předpokladem především „nechápat“ a sdělovat nám jedině své zaručeně pravdivé verze.
My v divadle, při zkouškách na jednotlivá představení, při hlubokých analýzách textů, se kterými před vás předstupujeme, pokoušíme se vyhánět z rozličných informačních chlévů (a ty jsou více než hojné!) všechno, co je POUZE „pravděpodobné“ a hledáme jasnou pravdu, či jasnou lež, ty dva základní milníky naší existence. A tak jako se skrze základní barvy žlutou, červenou a modrou vytvářejí veškeré barvy a jejich nekonečné odstíny, co jich na světě je, tak se i v mixu zásadní pravdy se zásadní lží snažíme dopátrávat a následně vám předávat ony jemnosti našeho jsoucna vedoucí k porozumění – a tedy k „chápání“.
Kdo by nechtěl být moudrým soudcem, který nakonec rozhodne o tom, koho pokárat za okázale ostentativní ubližující pravdu a komu prominout laskavou lež…, koho pochválit za laskavý život v pravdě a koho potrestat za bídné a sprosté lhaní. Jenže my jsme pouze lidé a jen neradi trestáme blízké, které „chápeme“ a jen neradi odpouštíme cizím, které „nechápeme“. Takže, co s tím? Doporučuju pokoušet se více zapojovat orgán, který je k tomu v našem těle předurčen, i když se od dětství učíme, že nám slouží jenom k pohánění krve tělem: SRDCE.
A je to samozřejmě dobré uvěřit něčemu tak neexaktnímu, jako je srdce při rozhodování se o tom, kde může vězet něco tak neuchopitelného, jako je pravda. Ona totiž pravda, někdy i převlečená za lež a naopak, je všude kolem nás, chce to jen se ji snažit „chápat“ v jejích různých podobách a hned nekřičet, že kdokoliv, kdo si nemyslí totéž co já, je lhář.
               

       Nashledanou při dobrodružném, stejně tak laskavém jako i přísném a tedy „chápavém“ objevování pravdy i lži na jevištích vašeho Městského divadla Brno 

Stanislav Moša 3. 5. 2012
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací