květen 16/17

Vážení divadelní přátelé,

          dne 27. března oslavili lidé na celém světě MEZINÁRODNÍ DEN DIVADLA. Od roku 1961 jsou při této příležitosti organizovány různé národní i mezinárodní divadelní akce a k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství. Jeho autorem se z podnětu Mezinárodního divadelního institutu stává každoročně jedna z celosvětově významných divadelních osobností. První provolání napsal začátkem 60. let Jean Cocteau. V roce 1994 byl jeho autorem dramatik Václav Havel, do té doby se vystřídali například Arthur Miller, Peter Brook, Pablo Neruda, Luchino Visconti, Eugene Ionesco, Kirill Lavrov, Edward Albee, či Judi Dench.

           Autorkou letošního prohlášení je Isabelle Huppertová (*1953), jedna z nejuznávanějších francouzských, ale i světových hereček. Drží rekord v počtu nominací na francouzskou filmovou cenu César. V divadle hrála mimo jiné v inscenacích Petera Zadeka (Veta za vetu), Roberta Wilsona (Orlando, Kvartet), Jacquese Lassalla (avignonská Médeia) či Krzysztofa Warlikowského (Faidra/y). Z její početné filmografie jsou obzvlášť významné její spolupráce s režiséry Michaelem Hanekem (Pianistka, Láska, Happy End aj.) a Claudem Chabrolem (Obřad, Konec sázek, Díky za čokoládu aj.). Za Verhoevenův film Elle získala řadu ocenění včetně Zlatého glóbu a nominace na Oscara.

         Z jejího prohlášení vyjímáme: „…Světový den divadla se koná každé jaro už pětapadesát let. Den, to je čtyřiadvacet hodin, které začínají u divadla nó a bunraku, přejdou přes pekingskou operu a kathakali, zdrží se mezi Řeckem a Skandinávií, mezi Aischylem a Ibsenem, Sofoklem a Strindbergem, mezi Anglií a Itálií, Sarah Kaneovou a Pirandellem, a mimo jiné taky ve Francii, kde jsme my a kde leží Paříž, která ze všech měst na světě vítá nejvíc zahraničních souborů. Našich čtyřiadvacet hodin obsáhne Francii i Rusko, od Racina a Molièra k Čechovovi, potom překonáme Atlantik a skončíme v univerzitním městečku někde v Kalifornii, kde mladí možná znovuobjevují divadlo. Divadlo se totiž vždy znovu rodí z vlastního popela. Jen je třeba neúnavně odstraňovat konvence. Tak zůstává živé. Vzpírá se času a prostoru, současné hry čerpají z uplynulých staletí a klasický titul zesoučasní pokaždé, když jej nanovo inscenujeme.

        Světový den divadla, to samozřejmě není den všední. Zahrnuje nezměrný časoprostor – a tady bych ráda připomněla skvělého, byť skromného francouzského dramatika Jeana Tardieua. Pokud jde o prostor, ptá se, jaká je nejdelší cesta mezi dvěma body… Pokud jde o čas, nabádá na desetiny vteřiny měřit dobu potřebnou k vyslovení slůvka věčnost. A dál o časoprostoru říká: „Než usnete, zaměřte se na dva libovolné body ve vesmíru a spočítejte si, jak dlouho by vám ve snu trvala cesta z jednoho do druhého.“ Ten pojem „ve snu“ si pamatuji. Jako by se Tardieu setkal s Bobem Wilsonem. Také bychom ten náš světový den divadla mohli shrnout vzpomínkou na Samuela Becketta, jehož Winnie říká se svou příznačnou vervou: „Přece to nakonec bude další šťastný den!“ Když jsem přemýšlela o tomto poselství, o něž mě laskavě požádali, vzpomněla jsem si na všechny sny o všech těchto scénách. Sem na půdu UNESCO tak nepřicházím sama, doprovázejí mě všechny postavy, které jsem na jevišti ztvárnila, role, které zdánlivě odejdou, když je po všem, ale žijí ve vás pod povrchem a jsou vždy připraveny pomoct nebo škodit těm, které přijdou po nich: Faidra, Araminta, Orlando, Heda Gablerová, Médeia, markýza de Merteuil, Blanche Duboisová… Se mnou jsou tu i postavy, kterým jsem nadšeně tleskala jako divačka. A jako taková jsem součástí celého světa. Jsem Řekyně, Afričanka, Syřanka, Benátčanka, Ruska, Brazilka, Peršanka, Římanka, Japonka, Marsaillanka, Newyorčanka, Filipínka, Argentinka, Norka, Korejka, Němka, Rakušanka, Angličanka, jsem skutečně z celého světa. V tom tkví podstata globalizace.

        Když tu mluvím, nejsem sama za sebe, nejsem herečka, jsem jen jednou z množství osob, díky nimž divadlo existuje dál. Je to tak trochu naše povinnost. A naše nezbytnost. Jak to říct: ne kvůli nám existuje divadlo, to spíš díky němu existujeme my. Divadlo je silné, odolává, přežije všechno, války, cenzuru, nedostatek peněz. Stačí říct jen „scénou je holé jeviště, čas je nedefinovaný“ a poslat na scénu herce. Nebo herečku. Co udělá? Co řekne? Budou mluvit? Publikum čeká, dozví se to, publikum, bez něhož není divadla, na to nezapomínejme…

       …jelikož jsem v Paříži a zanedlouho nás čekají prezidentské volby, všem, kteří by nám podle všeho chtěli vládnout, radím, aby si všimli nepředstavitelných výhod, které nám skýtá divadlo. Jenom ne hon na čarodějnice!

        …pro mě je divadlo ten druhý, je to dialog, nepřítomnost zloby. Přátelství mezi národy, nevím sama přesně, co to znamená, ale věřím v komunitu, v přátelství diváků a herců, ve spojení všech těch, které spojuje divadlo, těch, kteří pro něj píšou, překládají, těch, kteří ho osvětlují, oblékají, vypravují, těch, kteří ho hrají, kteří ho dělají, a těch, kteří do něj chodí. Divadlo nás chrání, zastřešuje… Pevně věřím, že nás má rádo… tak, jako my máme rádi jej… Vzpomínám si na jednoho stařičkého, staromódního inspicienta, který každý večer, než se zvedla opona, v zákulisí pevným hlasem říkal: „Místo divadlu!“ To budou poslední slova. Děkuji.“

         Za všechny divadelní kolegy z celého světa se těšíme na setkání s vámi na našich scénách při každodenních svátcích divadla!

Stanislav Moša 1. 5. 2017
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací