leden 06/07

Hostování v Praze

Petr Gazdík: Je nutné rozšiřovat naše aktivity také do hlavního města. Patříme mezi špičku českého hudebního divadla.

Diváci a příznivci Městského divadla Brno vědí o jeho pravidelném a častém hostování v zahraničí i v českých městech. Divák si ale možná vůbec neuvědomuje, že toto divadlo se dvěma velkými scénami ovládne dlouhodobě ještě třetí jeviště někde úplně jinde! Městské divadlo Brno hraje doma stále naplno a nyní si k tomu trouflo ještě na mnohem náročnější úkol: Na celoroční hostování v Praze. „Rádi bychom se prezentovali s tím nejlepším, co máme,“ říká šéf muzikálového souboru, skvělý herec a zpěvák Petr Gazdík. Pražská šňůra dostala název Nejžhavější muzikály v GoJa Music Hall. Podle názvu divadla, které se dříve jmenovalo Pyramida, nyní Divadlo GoJa Music Hall. Tvar pyramidy zůstal v jeho logu. GoJa znamená Agentura Gott, Janeček.

Proč se vlastně MdB rozhodlo k pravidelnému hostování v Praze?

Snažíme se dlouhodobě rozšiřovat naše aktivity také mimo naše město a částečně je s tím spojen také určitý tlak zahraničních agentur, které poskytují práva. Žádají pochopitelně, abychom hráli co nejvíce repríz jimi poskytnutých titulů. V Brně máme možnost odehrát jen určitý počet, zatímco Praha nám skýtá další možnost reprízování. Krom toho hovoříme také o nemalém finančním přínosu pro divadlo – samozřejmě v případě úspěšnosti celého projektu. Úzce s tím také souvisí velmi důležitá propagace našeho divadla i mimo naše město. Dlouhodobě se snažím, abychom podobně expandovali např. také na Slovensko. Navíc naši partneři GoJa Music Hall o tuto spolupráci velmi stojí, z hlediska využití jejich mimochodem krásného divadla.

Uvědomují si, že Městské divadlo Brno patří mezi špičku českého hudebního divadla. Vzniklo něco, co není klasickým hostováním, ale koprodukčním projektem.

Co budete hrát?

Na konci ledna muzikál Jesus Christ Superstar, celý týden v únoru to bude Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, v březnu Koločava. Jak vidíte, naše nabídka se netýká jen zahraničních titulů. V dubnu se vrátíme zpátky k Josefovi a jeho plášti, v květnu by měl být Oliver! a v červnu opět Jesus Christ Superstar. V každém měsíci odehrajeme šest až deset představení. Do roka by to znamenalo zhruba sto představení. Nezapočítáváme případné letní hostování, např. některého z našich koncertních představení. Vždy nás najdete v Divadle GoJa Music Hall.

Proč zrovna v tomto pražském divadle?

Jak jsem říkal, tak jako v každém jiném byznysu rozšiřujeme možnosti spolupráce s dalšími kolegy z branže a GoJa MH vidíme jako dobrého partnera. Jednali jsme samozřejmě také s jinými partnery, ale nakonec jsme se dohodli právě s GoJa Music Hall.

Jak skloubíte časově náročné pražské hostování s brněnským provozem?

V současné době máme kolem 150 zaměstnanců-výkonných umělců, herců, tanečníků, hráčů v orchestru. Dalších asi pět set spolupracovníků máme externích. Budeme postupovat podobně, jako když hostujeme kdekoli jinde ve světě. V případě potřeby uvažujeme o doplňujících konkurzech v Praze - některé role by potom mohli hrát pražští kolegové.

Je na příští rok naplánována nějaká cesta s muzikálem do zahraničí?

Na turné po Německu i po jeho okolních zemích (Nizozemsko, Rakousko, Švýcarsko) vyjela část souboru 19. prosince s Josefem... A v polovině března, tedy po skončení bloku Čarodějek z Eastwicku, které budou mít premiéru 10. února, odjíždíme s Ježíšem také do Německa.

Jsou herci Městského divadla Brno připraveni na to, že se jejich jména mohou objevit v bulvárním tisku?

V Praze nebudeme hrát kontinuálně po celý rok, jen stěží se časově zvládneme zapojit do společenského života pražských celebrit. Proto se domnívám, že se nás až tak bulvár nebude týkat. Myslím však, že naši lidé na něco takového jsou připraveni. Já sám s bulvárem přímou zkušenost nemám. Přímým terčem útoku se zatím stala Alenka Antalová, ale hlavně z toho důvodu, že hraje v seriálu v hlavním vysílacím času. Vím, že to pro ni příjemné není – ale není to ani žádná katastrofa. Právě před chvílí jsem telefonicky mluvil s Ivetou Blanarovičovou, která u nás hostuje v Čarodějkách z Eastwicku. Než si ověřila, že jsem na druhém konci opravdu já, slyšel jsem jen velmi opatrnou a nekonkrétní řeč. Potom řekla: Moc se omlouvám, bála jsem se, že je to zase nějaký bulvár. Má své zkušenosti. Věřím, že naši herci se s případnými výpady proti sobě vyrovnají, ale nevidím to jako nějaký aktuální problém.

Kde leží Divadlo GoJa Music Hall?

Na pražském výstavišti, naproti divadlu Spirála, kde se hrál kdysi Jesus Christ Superstar. Dříve to bylo divadlo Pyramida, kde se např. hrály Vlasy. Dnes je to úplně nové příjemné divadlo, přetvořené podle vzoru divadel londýnských. Červené koberce, červený samet. V současnosti zde hrají Bídníky a Miss Saigon. Jevištní prostor je zde velkorysý. Diváckých míst cca 900.

Jan Trojan 26. 12. 2006

Křídla

Rekapitulace

1. Křídla – Sezona 1996/1997

Alena Antalová,Igor Ondříček

Jana Musilová,Roman Vojtek

Markéta Sedláčková,Erik Pardus

Cyrano z Bergeracu režie Stanislav Moša

Významný tvůrčí počin:

Cyrano z Bergeracu – kostýmy Andrea Kučerová

Bezpečné zázemí – zvuk Milan Vorlíček

2. Křídla – Sezona 1997/1998

Jana Musilová,Jiří Dvořák

Markéta Sedláčková,Roman Vojtek

Zdena Herfortová,Igor Ondříček

Radúz a Mahulena režie Stanislav Moša

Významný tvůrčí počin:

Radúz a Mahulena – hudba Petr Ulrych

Bezpečné zázemí – jevištní mistr Jaroslav Záděra

3. Křídla – Sezona 1998/1999

Zdena Herfortová,Martin Havelka

Markéta Sedláčková,Petr Gazdík

Petra Jungmanová,Roman Vojtek

Babylon režie Stanislav Moša

Významný tvůrčí počin:

Babylon – kostýmy Andrea Kučerová

Bezpečné zázemí – inspicient Michal Nevěčný

4. Křídla – Sezona 1999/2000

Petra Jungmanová,Martin Havelka

Markéta Sedláčková,Robert Jícha

Alena Antalová,Petr Gazdík

My Fair Lady (ze Zelňáku) režie Stanislav Moša

Významný tvůrčí počin – choreografie Vladimír Kloubek

Bezpečné zázemí – tajemnice souboru Sylva Říhová

5. Křídla – Sezona 2000/2001

Alena Antalová,Martin Havelka

Petra Jungmanová,Petr Gazdík

Markéta Sedláčková,Igor Ondříček

Svět plný andělů režie Stanislav Moša

Významný tvůrčí počin:

Svět plný andělů – hudba Zdenek Merta

Bezpečné zázemí – světla David Kachlíř

6. Křídla – Sezona 2001/2002

Petra Jungmanová,Petr Štěpán

Markéta Sedláčková,Igor Ondříček

Helena Dvořáková,Robert Jícha

Koločava režie Stanislav Moša

Významný tvůrčí počin:

Koločava – hudba Petr Ulrych

Bezpečné zázemí – komerční oddělení, Renata Sedláčková

Osobnost roku Jarmila Horová

7. Křídla – Sezona 2002/2003

Jana Musilová,Igor Ondříček

Markéta Sedláčková,Martin Havelka

Helena Dvořáková,Robert Jícha

Přelet nad kukaččím hnízdem režie Zdeněk Černín

Významný tvůrčí počin:

Cabaret – choreografie Vladimír Kloubek

Bezpečné zázemí – rekvizity Dagmar Hlavoňová

Osobnost roku: generální ředitel pivovaru Starobrno ing. František Krakeš

8. Křídla – Sezona 2003/2004

Markéta Sedláčková,Igor Ondříček

Alena Antalová,Patrik Bořecký

Pavla Ptáčková,Petr Štěpán

Máj Petr Ulrych, Stanislav Moša

Výrazný tvůrčí počin:

Máj – choreografie Vladimír Kloubek

Bezpečné zázemí – vlásenkářka Anna Pilná

Osobnost roku: ing. Josef Šabacký

Cena kolegia redakce Dokořán: Boleslav Polívka

9. Křídla – Sezona 2004/2005

Helena Dvořáková,Stano Slovák

Alena Antalová,Robert Jícha

Markéta Sedláčková,Ján Jackuliak

Hair režie Dodo Gombár

Výrazný tvůrčí počin:

Hair – choreografie Igor Barberić

Bezpečné zázemí – dámská garderoba, Marie Večeřová

Osobnost roku: předsedkyně kulturní komise MMB Dana Filipi

Cena kolegia redakce Dokořán: Miloš Štědroň

Rok se s rokem sešel, a tak se letos konala již desátá divácká anketa Křídla. Jubilejní vyhlášení ankety o nejlepší herečku, herce a představení divadelní sezony 2005/2006 se konalo ve čtvrtek 14. prosince a neslo název Okřídlete se, prosím. Večer moderoval Viktor Skála v režii Petra Gazdíka. „Na to, jak málo času jsme měli na přípravu, to dopadlo podle plánu a já jsem spokojený,“ zhodnotil večer Petr Gazdík. Večer se nesl v podobném duchu jako úspěšný televizní pořad, který tvůrce inspiroval k letošnímu názvu ankety. Jen s tím rozdílem, že Viktor Skála nedusil záludnými otázkami své hosty, ale oni dusili jej svými jednoslovnými odpověďmi. Nakonec Skálu delší odpovědí potěšil až Igor Ondříček, který za mohutného potlesku zarecitoval hanáckou báseň. „Od teď budu hrát už jen v hanáčtině, takhle mi normálně diváci netleskají,“ smál se Ondříček po svém výkonu.

Jako první se předávala Cena bezpečného zázemí, což je cena, o které rozhodují sami herci. Udělují ji tomu, kdo jim svou prací v divadle nejvíce pomáhá. Letos byla udělena vedoucímu výroby Janu Hudcovi. Ten má na starosti vše, co vidíte na jevišti, samozřejmě kromě herců samotných. „Honzu znám velmi dlouho a jsem přesvědčen o tom, že je to jeden z největších profesionálů, jež v divadle máme. Je to člověk na svém místě a tu cenu dostal absolutně právem,“ okomentoval ocenění pro Jana Hudce režisér večera Petr Gazdík.

Pro cenu osobnosti roku si letos přišel ing. Michal Štefl, generální ředitel OHL ŽS a svěřil se, že má Městské divadlo opravdu rád: „Městské divadlo oslovuje velké spektrum diváků. To samozřejmě způsobuje to, že ne každému se vše zalíbí. Ale to, že se obrovské části diváků představení tohoto divadla líbí, dokazuje fakt, že už se nezaplní jen jedno divadlo, ale dvě. A stejně tu diváci pořád stojí velké fronty. To, že si někdo v době televize a videa vystojí frontu na lístky do divadla, považuji za něco úžasného.“ A co se Michalu Šteflovi líbilo nejvíc? „Nejvíc na mě v poslední době asi zapůsobili Cikáni,“ uvedl.

Cenu revue Dokořán redakční kolegium udělilo kostýmní výtvarnici Andrei Kučerové.

Za nejvýraznější tvůrčí počin si Křídla odnesl scénograf Jaroslav Milfajt za scénu k muzikálu Odysseia. Při předávání ceny si na jevišti s herci dokonce i zatančil. To nebyla vaše herecká premiéra na jevišti, pokud se nepletu? „Ještě jsem se mihl v inscenaci Kdyby tisíc klarinetů. Ale to jsou jen takové pseudovýkony. Dřív jsem hrával ochotnické divadlo a myslím, že by si to každý scénograf měl zkusit. Jen tak se dozvíte, jak se hercům vlastně na vaší scéně asi hraje.“ A na čem se vám osobně nejlépe v uplynulé sezoně pracovalo? „Mě to baví všechno. Jak už padlo při předávání, já jsem tady v divadle pořád. A jsem tady rád, protože jsou tu fajn lidi. Pracovalo se mi dobře na všem.“

A kdo si tedy odnesl ceny pro nejpopulárnější herečku, herce a divadelní představení?

Nejpopulárnějším představením sezony 2005/2006 diváci zvolili muzikál Jesus Christ Superstar v režii ředitele divadla Stanislava Moši. Jak jste spokojen s tím, jak vaši svěřenci dnešní večer zorganizovali? Máte pravdu, že těmto „svěřencům“ zřejmě opravdu někdo něco svěřil, ale já jsem to nebyl. Někým jim byl svěřen výjimečný talent a um a já jsem rád, že ho tak skvěle využívají. Ať už letos Petr Gazdík nebo dříve Igor Ondříček, vždycky tento večer, který by mohl být plný emocí a oficialit, pojímají s nadhledem a vtipem. Víte, kromě daru života, který máme všichni, si já užívám ještě dar divadla. Užívám si, že mám kolem sebe lidi, kterým svěřuji různé práce a díky nim pak z divadla odcházejí spokojení diváci. Tento večer, který uzavírá kalendářní rok 2006, je nejen bilančním, ale také provokativním, roztomile dobrodružným... Prostě splňuje to všechno, co má člověk cítit na konci roku, když se nad ním zamýšlí.

A jaký byl pro vás rok 2006?

To byla opravdu velká divočina. Divadlo letos dokázalo svou životaschopnost na obou scénách. Mezi činoherní a hudební scénou vzniká správné napětí, které přináší své ovoce a velmi mě baví sledovat, jak mnozí herci, kteří pracují v tomto dvojím prostředí, kvalitativně rostou.

Když dostane cenu inscenace, kterou jste režíroval, máte z toho radost nebo je pro vás úspěch divadla jako celku důležitější než radost z vámi vykonaného díla?

Samozřejmě, že jsem rád, že zrovna inscenace, na které jsem pracoval, diváky oslovila natolik, že jí přisoudili takovouto cenu. Ale já se cítím jako vítěz, i když ocenění dostane inscenace jiného režiséra. Ta radost nad prací celého divadla je zásadnější. Kdybych měl dostat cenu, protože ostatní inscenace nestály za to, tak bych samozřejmě spokojený nebyl. Jsem rád, že tato cena přišla letos, kdy je naše divadlo plné krásných a dobrých inscenací. To je důležitější, než jestli si já odnesu nějakou cenu.

Cenu pro nejpopulárnější herečku si tentokrát odnesla Ivana Vaňková, kterou jste v uplynulé sezoně mohli vidět jako Máří Magdalénu či jako Penelopu v Odysseii. Nejoblíbenějším hercem se stal již podruhé Petr Štěpán, kterého znáte zejména jako představitele zamilovaných mužů s tragickým osudem – Nikolu Šuhaje, Lujku Zobara, Amfitryona a mnoha dalších. Oběma vám gratuluji.

Jaký je to pocit být v divadle nejpopulárnější?

Ivana: Fajn. (smích) To cítíte už z diváků při představení, že vás mají rádi a že se jim líbí vaše práce. To není tak, že bych si dnes večer uvědomila, že jsou diváci spokojení. Tak jako já mám vřelý vztah ke svým divákům, tak to cítím z nich.

Petr: Na jednu stranu je to hrozně zvláštní a na druhou hrozně zavazující. Je to fajn, že jsou diváci vůbec ochotní dát hercům najevo, že je jejich práce těší. Pocit, že jim člověk stojí za to, aby vyplnili jeho jméno na lísteček a vhodili jej do hlasovací urny, je příjemný. Ale že bych byl nejpopulárnější? To je hrozně zavádějící... Já se líbím Frantovi a někdo jiný se zas líbí Vendovi... Nejpopulárnější neznamená nejlepší. Záleží to na tom, co člověk zrovna hraje, jak často je v divadle... V jedné roli může být herec úžasný, ale ocenění dostane ten, kdo má víc dobrých rolí, protože je víc vidět. Ale to neznamená, že bych si ceny nevážil. Jen se snažím vysvětlit, jak je to pomíjivé.

Jaká vaše role je vám nejbližší? Petře, vy pořád hrajete role zamilovaných mladých mužů s tragickým osudem...

Petr: Já za to nemůžu. Režiséři mě pořád do takových rolí obsazují, protože si myslí, že takový asi opravdu jsem. Ale do toho bych nerad zabíhal.

Ivana: Já třeba teď moc ráda hraju Radu. Ale já si ke každé roli vybuduju nějaký vztah, i když si zpočátku třeba říkám, že není pro mě. Proto asi nemůžu říct, která je mi nejbližší.

Petr: Já bych tady chtěl říct, že si Ivanky velice vážím, protože jsem u ní nikdy nezažil, že by boj se svou rolí vzdala, i když nad tím ostatní herci už dávno zlomili hůl.

Ivana: To je pravda, možná jsem s tím občas kolegům až protivná.

Petr: To je pravda, ale od Ivanky by se to nevzdávání boje mohli všichni učit.

Ivana: Toho si velice vážím, ale těžko se to komentuje. Co na tohle mám říct?

Můžete na oplátku prozradit něco o Petru Štěpánovi.

Ivana: No, bylo by trapné, kdybych o něm na oplátku říkala totéž. Protože Petr je právě ten typ, jenž to občas vzdá a pak dochází k malým sporům, jestli má smysl něco dělat nebo nemá. A já jsem právě pak ta protivná, co ho přemlouvá, že ještě nebyla premiéra a že se to třeba bude líbit.

Petr: Ale ona není takový hujer, jak to teď vypadá. (smích) Víte, ona Ivanka v mládí vedla oddíl malých rusínských jiskérek a už tenkrát se v ní zrodil ten smysl pro zodpovědnost.

Když už jste zmínili to Slovensko, tak by mě ještě zajímalo, jak jste se, Ivano, dostala až sem do Brna?

Petr: Tak na to můžu prosím odpovědět já. Ivana se sem dostala třemi vozy taženými koňmi. Dvakrát ji vzali dobrovolně a jednou musela naskočit zezadu na vůz. Ale ze své rodné vesnice musela až ke křížku dojít pěšky.

Ivana: Já jsem si tedy myslela, že to bude seriózní rozhovor, takže vám to popravdě vylíčím. Doslechla jsem se, že v tomto divadle hraje úžasný herec Petr Štěpán a moc jsem jej chtěla poznat, a proto jsem sem přijela. Ale dobře, pravý důvod je daleko méně romantický. Odjela jsem do Brna studovat muzikál, který se tenkrát na Slovensku nevyučoval.

Petr: Ale dneska už se tam učí všechno!

Tak já vám gratuluji a už vás nechám slavit, vidím, že si máte o čem povídat!

Výsledky Křídel 2005/2006:

Nejpopulárnější herečka

1. Ivana Vaňková

2. Jana Musilová

3. Radka Coufalová-Vidlák

4. Helena Dvořáková

5. Jitka Čvančarová

Nejpopulárnější herec

1. Petr Štěpán

2. Robert Jícha

3. Jan Apolenář

4. Dušan Vitázek

5. Ladislav Kolář

Nejpopulárnější inscenace

1. Jesus Christ Superstar

2. Šumař na střeše

3. Znamení kříže

4. Oliver!

5. Odysseia

Nejlepší tvůrčí počin

1. Jaroslav Milfajt – výprava k inscenaci Odysseia

2. Oldřich Veselý – hudba k inscenaci Odysseia

3. Vladimír Kloubek – choreografie k muzikálu Šumař na střeše

4. Vladimír Franz – hudba k inscenaci Znamení kříže

5. Karel Majda – choreografie k inscenaci Magické flétny

Cena bezpečného zázemí:

vedoucí výroby Jan Hudec

Cena kolegia revue Dokořán:

kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová

Osobnost roku:

Ing. Michal Štefl

Počet hlasovacích lístků: 4 826

Kromě předávání cen se jako každý rok křtila nová ročenka MdB, které šli tento rok za kmotry augustiniánský opat Lukáš Evžen Martinec a ředitel reklamní společnosti SNIP & CO Jiří Morávek.

Bára Rácová 26. 12. 2006

Čarodějky z Eastwicku

Šibalská přesmyčka, že? Přesně tak lze charakterizovat ČARODĚJKY Z EASTWICKU Johna Dempseho a Dana P. Rowea, jejichž titul evokuje nejednu vzpomínku: buď na slavný stejnojmenný film s Cher, Susan Sarandon, Michelle Pfeiffer a Jackem Nicholsonem (1987) v hlavních rolích a režii George Millera či původní knihu Johna Updika téhož názvu (1984, česky 1993), ale také zprostředkovaně na další dvě vážnější filmová díla: české kultovní Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry (1969), natočené podle Kaplického románu, anebo americké Čarodějky ze Salemu (1996, The Crucible), zfilmované podle stejnojmenné hry Arthura Millera z roku 1953. Je toho „požehnaně“, a k tomu sama atmosféra naší doby, kdy obdobná témata se stala „co čert nechtěl“ dokonce módou. Zajímavý názor vyslovil francouzský historik a sociolog Robert Muchembled: „Mocný návrat magie a čarodějnictví na evropskou scénu konce 20. a začátku 21. století není bezpochyby známkou myšlenkové ochablosti, spíše jedním z příznaků ohlašujících zánik psychické rovnováhy staré několik staletí. Věřím, že ve zdánlivém chaosu doby se již vytváří nějaká další, jiná rovnováha. Přinejmenším je to náznak nové proměny posvátného, jejíž rozsah ani přesné zaměření nelze zatím odhadnout.“

Ve smyšleném městečku Eastwick na pobřeží Atlantiku (stát Massachusetts v USA, před 300 lety nazývaný Nová Anglie, kde mj. byl i zmíněný Salem) se odvíjí příběh tří žen-čarodějek: sochařky Alexandry Spoffordové, učitelky hudby Jane Smartové a místní redaktorky Sukie Rougemontové. Všechny jsou obdařeny magickými schopnostmi, které zpočátku zdaleka nedosahují tak značné síly a úrovně. Všechny jsou poněkud znuděné svými životy uprostřed maloměsta a baví se jen drobnými triky a společnými sedánky, takže si přivolají zábavu a vzrušení v podobě muže svých snů. Jejich výzvu „přijme“ démonický Darryl Van Horne, záhadný chlapík se značným jměním a luxusními požadavky, který se zabydlí v opuštěném sídle na břehu moře a zahrne je zjevnou přízní a „skutečným pochopením jejich duše“. Městečko a hlavně jeho samozvaná bojovnice za morálku, Felicie Gabrielová, se bouří: příchodem pana Van Horna, jsou ohroženy nejen chráněné volavky, jejichž hnízda zničil, ale všichni počestní obyvatelé Eastwicku… John Updike (nar. 1932), nositel mj. Pulitzerovy ceny za literaturu, který uvítal filmovou podobu své knihy, se k muzikálové adaptaci vyjádřil: „Jsem velmi potěšen, že mé čarodějky budou mít další inkarnaci na muzikálové scéně. Podle mého, čarodějnictví bylo vždycky spojeno s tancem a zpěvem.“

Muzikálová adaptace ČARODĚJEK Z EASTWICKU měla premiéru v londýnském Theatre Royal Drury Lane 18. července 2000 v režii Erica Schaeffera. Následující sezonu byla nominována za nejlepší muzikál, nejlepší muzikálovou herečku (Jane Smartová v podání Joanny Riding), za nejlepší vedlejší ženský herecký výkon (Felicie Gabrielová v podání Rosemary Ashe), za nejlepší světelný design (Howard Harrison) a kostýmní návrhy (Bob Crowley). Mladí američtí autoři (dnešní čtyřicátníci), známí pouze v zahraničí svými společnými předchozími díly, hororovým muzikálem typu Pomády, Zombie Prom (Zombieho ples), a ostrou politickou hudební satirou The Fix (Mít cíl), vytvořili v Čarodějkách pozoruhodnou americkou hudební komedii, navazující formálně na nejlepší tradici padesátých let společně s novátorsky svěžím a čerstvým současným pocitem, který máme z neodolatelných tanečních čísel, pronikavých melodií a břitkých vtipů, psaných „těmi, kteří vědí“. Jejich tvůrčí spojení s Updikovou předlohou a „nicholsonovskou“ atmosférou notoricky známého filmu, je skutečně perfektní. Z Drury Lane byla inscenace přenesena do divadla Prince Waleského, několik představení se hrálo v New Yorku, dále v Melbourne a dokonce v Rusku a Japonsku.

Také brněnský soubor Městského divadla v čele s režisérem Stanislavem Mošou se nyní pouští do této muzikálové komedie - sice lehce vyhlížející, ale rozhodně nelehké k nastudování - a to s plným nasazením, svébytným přístupem a hned se třemi ďábelsky sexy představiteli Darryla Van Horna – Petrem Gazdíkem, Martinem Havelkou a Petrem Štěpánem a osmi dokonale andělsky vyhlížejícími čarodějkami – Ivanou Vaňkovou, Yvettou Blanarovičovou, Janou Musilovou, Johanou Gazdíkovou, Markétou Sedláčkovou, Alenou Antalovou, Radkou Coufalovou-Vidlák nebo Jitkou Čvančarovou. Jako tajemný Darrylův komorník Fidel vystoupí Ján Jackuliak, Erik Pardus nebo Tomáš Sagher, zášti a zloby plnou ochranitelku morálky, Felicii Gabrielovou, ztvární Lenka Bartolšicová, Michaela Fojtová nebo Zuzana Maurery. Mošův tvůrčí tým tvoří překladatel Jiří Josek, choreograf Igor Barberić, aranžér Igor Vavrda, dirigenti Jiří Petrdlík a Dan Kalousek, sbormistr Karel Škarka, kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová, scénograf Jaroslav Milfajt ad. A že téma slibuje nejen zmíněnou vtipnou a energickou hudební show, můžete se zcela jistě domnívat, že by mohla vám divákům poskytnout také mnohá čarodějná překvapení, jistojistě šibalská. ČARODĚJKY Z EASTWICKU Johna Dempseho a Dana P. Rowea uvádíme na Hudební scéně Městského divadla Brno v české premiéře 10. února 2007.

Pavlína Hoggard 26. 12. 2006

Rozhovor s Erikem Pardusem

Chlapče,

nemachruj! Nevíš,

kdo ze zkušených

se na tebe dívá!

(Povídání s Erikem Pardusem o životních rolích a herecké nahotě)

Herec Městského divadla Brno Erik Pardus je ve svém okolí známý jako ustavičný vtipálek a šprýmař. Veselí ho dosud potkávalo převážně na jevišti. Jako komediální typ už dělá švandu pěkných pár let. Jeho poslední role Arthura Kirsche v inscenaci nazvané V jámě lvové se však Pardusovým předchozím příležitostem vymyká. Výtečná figura nacisty zapuzeného židovského herce, nerozdává jenom smích. Pardus se zlobí při poukazu na označení Kirsche jako životní role: „Ještě přece neumírám." Od roku 1982 jsi stále ve stejném angažmá. Jsi věrný, stálý herec nebo jen nemáš rád změnu a chuť riskovat?

Já jsem konzervativní člověk. Řídím se pravidlem, které jsem zdědil po svém dědovi i otci. Oba tvrdili a trvali na tom, že člověk je doma tam, kde má známého lékaře, hospodského a policajta. Všechny tyto tři kategorie plním a mám je tady. Cítím se v tomto místě tím pádem bezpečnější, poklidnější a s případnými komplikacemi či bolístkami se mám na koho obrátit. Navíc si těžko zvykám na nová místa.

Já se ptal ale na tvé pracoviště. Copak ty máš v Městském divadle svého osobního lékaře nebo dokonce policajta?

Já dědečkovo a tatínkovo pořekadlo rozšířil ještě o jednu klauzuli. A ta zní, že jsem doma i tam, kde mám své známé v divadle. To je právě konkrétně Městské divadlo Brno.

Ty už zakrátko budeš věrný jedné divadelní značce celé čtvrtstoletí. To je úctyhodné, ale i diskutabilní. Co to třeba znamená pro osobní hereckou hygienu?

To je otázka individuální. Otázka ražení a osobnosti každého člověka. Jeho chtění, přání a tužeb. Já nechci programově a za každou cenu měnit angažmá, jen abych rozčeřil vodu. Já funguju v divadle, kde stávající i hostující režiséři mají svůj vývoj. Sezonu od sezony přece každý pracuje trochu jinak, každý dospívá. To přece není žádná stagnace, zůstat pětadvacet roků na jednom místě. Ale moje otázka nebyla nijak zabarvena, co se hodnocení týče. Nic mi nepodsouvej. Já se opravdu neutrálně ptal, co znamená zůstat čtvrt století v jednom angažmá... Někteří herci mají taková pnutí, chtějí vystřídat více angažmá, jinak mají pocit stagnace. Chtějí poznat jinou práci, jiný systém, jiné přístupy k hercům, jiné režiséry. U nás ale hostuje skutečně dost režisérů, poznali jsme jich drtivé počty. Člověk ale změnu hlavně musí mít v krvi. Musí mít toulavé boty. Mně chybí. Umělecky růst se dá také na stabilním místě.

OK, takže pojďme dál. Jsi příliš dlouho na jednom místě, abys viděl souvislosti. Tvoje domovské divadlo prošlo za poslední dekádu bouřlivou proměnou. Stalo se fungujícím divadelním dvojdomem, chrlí mnoho inscenací, veze se na vlně zvýšeného diváckého zájmu. Dokážeš však jako zabydlený člen souboru bez falešné diplomacie i říct, co tomuto veleúspěšnému domu chybí?

S příchodem a zaučením se ředitele Stanislava Moši, teda poté, co se na svém místě usadil v klidu a s rozmyslem, se mi líbí právě jeho personální politika. Třeba co se týče výběru mladých hereckých typů. Divadlo se pod jeho vedením a s jeho výběrem pracovníků stalo muzikálovým pojmem. I kdyby byl Moša zlatý, stříbrný a diamantový a neměl obrovský čich na kvalitní spolupracovníky a na talenty, tak by neudělal nic. Má skutečně v dobrém slova smyslu talent na skladbu souboru. Stará se o divadlo způsobem, jakým by se vrcholní manažeři měli starat o své podniky.

Ale já se ptal, co se ti nelíbí?

Nelíbilo by se mi, kdyby byla pravda, jak o nás někdy zlé jazyky mluví. Že se zaměřujeme jenom na povrchní a líbivý repertoár. Že třískáme peníze na zájezdech, kde se dá. Že vyvážíme divadlo do Evropy. Já opravdu nemůžu říci, že se mi na Městském divadle něco nelíbí. A nekonstatuju to z žádné přemrštěné loajality či diplomacie.

Ale přesně tak to vyznívá...

Dobře, můžu teda mluvit o prkotinách, které jsou v každém divadle. Při přípravě inscenace, ale vždy něco tu a tam zavrže. Jednou je to technická složka nebo někdy se došívají kostýmy na poslední chvíli, což herce znervózňuje. Ale to jsou opravdu takové detaily, které zná kdokoliv a kdekoliv od divadla. Zní to tedy pohádkově, ale mně se v Městském líbí a jsem tady logicky rád i proto, že jsem tady spokojený.

Máš spočítané kolik jsi tady už odehrál rolí?

Statistiky si nevedu. Nevím.

Pojďme se po nich tedy projít. Představ si, že máš doma osobní muzeum voskových figurín, které představují tvé role. Které by sis do té expozice či skříně vystavil?

Já měl to štěstí, že jako mladý kluk jsem tady začal v rámci klasických rolí něco jako dráhu komika. Já toto označení teda nepreferuju. Byl to vlastně hned na počátku Toffolo v komedii Poprask na laguně v režii Rudolfa Tesáčka. Zásadním bodem v mém hereckém vývoji, který právě narušil zažitou představu o mně jako o komikovi, bylo obsazení do role Jaga v Othellovi režiséra Zdeňka Černína. Byl jsem režisérem donucený zvládnout i polohu, ze které jsem byl vystresovaný a myslím si, že se povedla. Od té doby si říkám, že už nemůže být hůř a nemůže mě nic překvapit.

Pojďme spojovat věci do souvislostí. Začínal jsi jako Toffolo v Tesáčkově Poprasku na laguně, tvoje předposlední role je Patron Fortunato ve stejném titulu v režii Zdeňka Černína. Jak to vidíš v oblouku času?

To se mi stalo vůbec poprvé. Já ještě nikdy nehrál ve stejném titulu, žádný kus jsem nedělal dvakrát. Nyní jsem se díval na Alana Novotného (který je velice kvalitní herec) v roli Toffola a viděl trochu sám sebe. Mladého kluka... Čekal jsem nějaké zvláštní nostalgické pohnutí, když uvidím Alana. Nic nepřišlo. Vzpomínám, že jsem byl tenkrát na roli strašně pyšný a říkal si, jak jsem dobrý. A měl jsem přitom určitě chyby jako i spontánní suverénní mládí dnes, které má často pocit, že je vše absolutně zmáknuté, ale výsledek je poznamenaný nezkušenostmi. Zpětně si tedy říkám, chlapče, nikdy nemachruj, nevíš, kdo ze zkušenějších se dívá. Takže pěkně při zemi a v klidu.

Zůstaňme u Patrona Fortunata. Tvoje poslední role v řadě je Arthur Kirsch alias Benedikt Höllrigl, který si podobně jako ten chudý rybář z italské komedie mluví takovou divnou hatmatilkou. Není škoda, že si hned ve dvou rolích po sobě kroutíš jazyk?

Ty tzv. hatmatilky jsou přece různé pracovní úkoly. Každá hatmatilka má své zákonitosti a je jinak vymyšlená. Ani v jednom případě nejde o žádné nahodilosti. S režisérem Černínem jsme se domluvili, jak asi by měl Patron Fortunato mluvit. Já potom seděl doma u scénáře a přepisoval si věty ze scénáře. Fortunato v mém případě vynechává většinou první souhlásky v každém slovu. Je to dodržovaný mustr, žádná cikcárna. Benedikt Höllrigl má zase akcent na každé poslední slabice. Jeho řeč je určená tímto způsobem. Samozřejmě, že svoje udělá také zabarvení hlasu a jeho jakási bodrost čili hlasitost.

Když máš po svém přepsaný scénář, co v takovém případě dělá paní nápověda?

Paní Mihulová má na každé stránce svého textu vlepený list s mým osobním přepisem. Jinak by se vůbec neorientovala a ztratila by se. Já ji ale stejně nepotřebuju. Já ji totiž vůbec neslyším, neboť jsem hluchý. Ale pro její klid je to tak dobře.

A jak ti připadá nová mluva v českém překladu Václava Cejpka vytvořená speciálně pro hru V jámě lvové?

Je přepsaná krásným způsobem. Podobně jak se výtečně kdysi Antonín Přidal vypořádal s překladem knihy Pan Kaplan má třídu stále rád. Když se přijde na ten správný vzorec, odvíjí se to už jaksi automaticky.

Pocházíš z Brna a ovládáš aktivně třeba brněnský hantec?

Já jsem z Uherského Hradiště, ale od pěti let jsem Brňák. Jinak není problém kemo. Já se občas stavím do našeho kutlochu, který se jmenuje U Kuby a je na Anenské ulici. Tam se jinak než po brněnsky nemluví. Po mamince z Opavy zase mluvím po šlonsky. Není problém do brněnské plotny vplout, držka se mi v té naší hospodě sama roztáhne do širokých vokálů. Co jééé ty hvěězdóóó, jede hned od okamžiku, kdy vstoupím do dveří. Huba mě sice živí a měl bych mluvit spisovně. Ale ty sedánky u Kuby jsou jakési i slovní občerstvení.

Zůstaňme u tvé poslední role Arthura Kirsche. To je vlastně po Jagovi tvoje druhá velká dramatická role. Co pro tebe znamená?

Já o figurách moc nepřemýšlím, je mi jedno, co je to za chlapa. Já se trápím tím, jak figury zahraju. Roli si musím logicky přisvojit, ale zajímá mě, jak bych se v ní cítil. Já Arthura Kircshe neznám, ale znám Erika Parduse, který ho hraje.

Osud Arthura Kirsche, který má předobraz ve skutečných událostech, je velmi dramatický. Co na něm přijde zajímavé tobě?

Je to zajímavý člověk, který se na základě osobního ponížení dostane do bezvýchodné situace, ale najde v sobě sílu ji vyřešit. Zkrátka objeví plán, jak se lidem, kteří mu velmi ublížili a způsobili veliké trauma, pomstít. Potom přesto zvítězí jeho lidství a Kirsch zjistí, že jeho snovaná pomsta není adekvátní jeho vnitřnímu rozhořčení. Nechce ubližovat úplně stejně, jak bylo ublíženo jemu. Je mi sympatické, že se tady nejde cestou oko za oko a zub za zub. Jak se to stává v životě i v mezinárodních situacích, násilí se často stupňuje, je bezbřehé a nikdo neřekne stop. Nikdo nemá sílu v sobě utlumit, přežvýknout a vyplivnout vlastní potupu a už se nemstít. Bezbřehé si vracení nějakých ústrků mi vlastně přijde hrozně malé a málo vstřícné a velmi agresivní.

Nyní z mezinárodních politických sfér přestoupíme na problémy individua. Konkrétně tebe. Ty nejsi mstivý?

Říkám zcela odpovědně a jednoznačně, že ne. Já to nemám ve vnitřním kódu ani programu. Mně by bylo potom smutno, přišlo by mi to líto a navíc jsem v takových situacích plačtivý. Musím s tou křivdou zůstat sám a sám musím případnou nespravedlnost ze sebe dostat pryč. Tak to sice všechno trvá pochopitelně déle, když se to nedělá střihem a kategorickou formou, že někoho zrovna a naráz pošleš někam. Ale to jsem já...

Ty tedy vyznáváš křesťanské: Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem?

Ale to není křesťanský a všeobjímající vztah k věcem. To není žádná vnitřní filozofie, odpustím jim a tím pádem jsem lepší než oni. V mém případě jde o spontánní reakci. Nejsem ani mstivý, ani agresivní člověk. Když mi někdo ublíží, nechám si to pro sebe, ale nijak to ze sebe neventiluju. Jen to vše trvá déle a to je vše.

Poukažme tedy na herecký kontrast mezi Jagem a Arthurem Kirschem. Jagovu podstatu přece tvoří sžíravá mstivost a závist. Jeho nadřízený Othello má vyšší postavení, větší prachy i krásnější a mladší ženskou. To je přece k nevydržení... Jak se ti s tvou osobní výbavou tedy vůbec hrál Jago?

Princip je úplně stejný. Já si jako Pardus vlastně vyzkoušel, jak by to vypadalo, kdybych svoji submisivitu a přežvýkavost k ústrkům neměl a táhnul všechno do té finální agresivní polohy. Já bych prostě Jagem být nemohl, to by nešlo. Jaga jsem si sice přivlastnil. Zvláštně příjemné na něm bylo právě osobní zjištění, že tento charakter je pro mě v osobním životě nepřijatelná varianta. Být Jagem bych ale neuměl. Moc bych se styděl.

Jagem být tedy nemůžeš. Ale co se zrodilo z té srážky, když jsi jako lstivý a úskočný Jago byl vlastně obsazený i proti svému dosavadnímu hereckému typu užvaněného komika?

Mnoho herců - a holky jsou na tom ještě hůř - bývá neměnně zaškatulkovaných do určitého typu rolí. Já byl opravdu vybíraný na vyloženě komediální role. Má první a do Jaga i poslední vážná role byla v maďarské hře Chlapec v modrém svetru. Vlastně jsem i tenkrát mluvil hatmatilkou. Hrál jsem masového vraha děvčat. Táta mi tenkrát říkal, že jsem to zahrál moc hezky. (smích). Tenkrát však ve vzduchu zůstalo resumé, že výkon sice nebyl špatný, ale že bych se měl raději držet svého kopyta. Po Jagovi tyto pochyby nenastaly.

A ve které té škatulce - komika nebo vážných poloh - se ti dnes hraje líp?

Mně je to jedno. V zažitých komických polohách se cítím jistý. I když dělat srandu je obecně náročnější práce, mně paradoxně nebere tolik sil. Komické varianty a variace mám vyzkoušené, proto se mi hůř zkouší dramatické role. Na ně přicházím těžko, musím vymýšlet nové fígle a postupy.

A jaké jsi měl reakce na Arthura Kirsche (rozhovor vznikal dva dny před premiérou - pozn. autor)?

Po generálce mi rekvizitářka Dáša Hlavoňová říkala, že jsem ji překvapil. Myslela si, že dokážu jen tak žertovně poskakovat po jevišti. Prý byla překvapena, ne tím, že to dokážu zahrát, ale i tím, že ji dokážu rozplakat. Tato poloha je pro lidi překvapením. Pro mne ale ne.

Ty jsi také pro okolí věčný vtipálek a šprýmař. Máš v sobě vůbec nějaké vážnější linky a odstíny?

Vyčerpání z veselosti na veřejnosti ventiluju doma, kde jsem příkrý, až někdy hnusný ke své ženě i chlapcům. Hodinku potom mě vše mrzí. Z košíku veselosti se vyčerpám opravdu venku a doma to citelně schází.

Platí i u tebe pravidlo, že lidé bavící ostatní bývají v soukromí velmi vážní?

Se mnou je doma také sranda. Pravdou však je, že co dokážu provést doma, venku nedokážu. Člověk je ke svým nejbližším často daleko krutější než k těm, které potká náhodou. Ale zase doma nikoho nebiju a nejsem žádný usurpátor. Mám jen někdy vyčerpání tak za krkem, že kvůli prkotině dokážu udělat doma dusno. Tímto se rodině omlouvám.

O tom, že jsi vypečený vtipálek svědčí i tvé žertovné příspěvky do tohoto časopisu Dokořán. Já, novinář, na tebe vlastně jako na svého konkurenta žárlím. Neděláš mi v tom holubník? Neměl jsi někdy nějaké psavě autorské ambice?

Z nuly žádné. Napadnout mě něco může pod tlakem chtění nebo žádostí někoho. K tomu se dokážu donutit. Nevím však o komediálním divadelním scénáři, který se mi dostal do ruky a do něhož bych něco nedotvořil nebo přímo nepřipsal. Až z toho byli někdy režiséři nešťastní. Potřebuju předlohu a pak si řeknu: Ono by to šlo jinak a možná lépe. Moje fejetonky Holubníky v Dokořán, jsou takové malé absurdity, které mě napadají doma kolem půlnoci.

A žádné tvoje psaní by nevydalo na knihu nebo třeba divadelní aktovku?

Jsem dobrý upravovatel. Jako autor už bych byl mnohem horší.

Točili jsme se dosud jen kolem činoherních rolí. Jak je to s poměrem Erika Parduse a hudebního divadla, v němž už také není žádným nováčkem?

My jsme ještě jako Divadlo bratří Mrštíků uvedli muzikál Kvítek z hororu, kde jsem hrál a zpíval hlavní roli. Zpíval a tančil jsem tenkrát asi deset písniček s Líbou Kafkovou. Jako mladý kluk jsem byl do muzikálů dost obsazovaný a dneska z toho tyju. Navíc jsem z Hradiště, což je uzpívaný národ moravských Slováků. Noty mi problémy nedělají. S hlasem a rozsahem už problémy jsou, neboť jsem silný kuřák. Ale když dostanu roli v hudebním divadle, jsem samozřejmě rád. Já mám rád výrazové zpívání.

Takže z muzikálu strach nemáš?

Já nemám rád klasický muzikál. To si poslechnu od jiných. Jak stárnu, stresuje mě spíš jiná věc. Texty Stanislava Moši jsou sice básnivé, ale mají košatý slovník. Jeho přívlastky jsou někdy tak děsivé a na paměť opravdu hrozné. Proto mám ve svém věku z muzikálu hrůzu. Když mi z této strašlivé směsice vypadne slůvko, jsem v pytli. Samozřejmě, že při výpadku dokážu něco na místě vymyslet a nedělat jenom lalalala.

Hraješ na něco?

Pokouším se brnkat na klavír. Ten jsem měl jako obligát na JAMU. Dokonce mám několik vlastních skladeb. Na základě svého slováckého ovaru se trefím do základních pěti akordů a tím obehraju všechno. Již několik večírků jsem absolvoval jako barový klavírista. Jo, vcelku se chytám i v pár akordech na kytaru. Úplný hluchoň nejsem. Nejraději mám třetí hlasy, které dokážu zazpívat na cokoliv. Třeba i na naši hymnu.

Arthur Kirsch je ve tvé dosavadní dráze skutečně ojedinělá kapitola, životní role. Alena Antalová, která hraje s tebou hlavní roli, bude za chvilku znovu maminkou a vy budete inscenaci v Jámě lvové hrát jen do března. Nemrzí tě to?

To přece není moje životní role, já totiž ještě neumírám. S Alenou jsem naposled spolupracoval v Černínově Mistrovi a Markétce. Byla pravda o pár roků mladší, nebyla vdaná a neměla děti. Alena strašně vyzrála a je nesmírně pracovitá. Svoji afektovanou roli nyní zvládá se zvláštní grácií.

Ty jsi mě ale utekl od otázky...

Já když budu s Alenkou hrát V jámě lvové třeba jen pětkrát, bude mi to stát za to. Ona je totiž stejná struna jako já. Mně by vše stálo za to, kdybychom šli třeba jen do premiéry. Alenu jsem potkal po dlouhé době. Já jí nedělám reklamu, ale pro mne to byl skutečně zážitek. Někdy mě na jevišti dožene k takovým emocím, že bych je ani nečekal.

A co děláš, když tě někdo dožene k emocím?

Když je mi nejhůř, myslím na to, kdy půjdu za Zdeňkem Junákem do šatny a budeme sázet fotbalové výsledky. Tím pádem se trošku utlumím a jsem méně hysterický. Já ale odmítám umřít po této roli, tak bych o životní roli nemluvil. To je takový tlustý termín.

Vraťme se ještě k Černínovu Mistru a Markétce. Alena tam tehdy měla zcela nahou scénu a ty jsi byl na jevišti také velmi spoře oblečený v roli Kňoura. Asi by to měla být otázka pro herečku, ale já se schválně ptám herce Parduse, jak jemu je příjemná jeho vlastní nudita na jevišti...

Jestli se bavíme o mém hereckém studu v Mistrovi a Markétce, tak to bylo skutečně těžké. Já jsem totiž velmi stydlivý. Bylo to těžké jednání s panem režisérem Černínem. Před začátkem zkoušení se mě v klubu ptal, jestli jsem moc stydlivý. Nahodil to lehce jako téma. Já jako každý submisivní herec odvětil, že ne. Pak přišel výtvarník Honza Dušek s návrhy kostýmů. Kňour měl malinkou bederní rouštičku a na ní upevněný půlmetrový pyj. Namalované to ještě šlo. Pak jsem se nějak zaseknul, když jsem zjistil, že mám přes zadek a ščagélek, jak říkáme v Hradišti, jedno motání elastického obvazu a na něm přišpendlený penis. Já začal myslet na zneužívání herců. Vzbouřil jsem se. Zdeněk udělal takovou věc. Před jednou zkouškou nahnal všechny herce do hlediště, nechal uzvednout oponu a tam v boďáku reflektoru stál jeden kulisák a měl pouze můj kostým a otáčel se dokola.

Jak to dopadlo?

Zdeněk Černín se ptal kolegů, jestli to někoho uráží. Ti, kteří to nemuseli nosit, pochopitelně vrtěli záporně hlavou. Další potupa pro mě. Odešel jsem na chodbu a potkal svého starého pana profesora Rudolfa Krátkého, který tenkrát hrál ďábla. Ujišťoval mě, že je to jenom divadlo. Já opáčil, že jde o tlačení ke zdi. On zase, že je to lepší než nějaká vixlajvantová kombinéza s chlupama. Že prý ani netuším, jak bych se v takovém kostýmu potil. Pak přišly generálky a režisér Černín mě osobně chodil do šatny bandážovat. Pak jsem zjistil, když jsem viděl všechny své ostatní polonahé kolegy na jevišti, že to má smysl. Přestal jsem se cítit uražený. Vlastně jsem si nějaké vymíněné bandáže časem i sám sundal. Černín mě tenkrát nechal, abych si na to samospádem přišel sám.

A jak je to tedy se tvým postojem k nahotě na jevišti?

Člověk na jevišti nesmí uvažovat příliš občansky nebo puritánsky. Pak by u divadla nemohl být. Je to otázka osobní statečnosti. Asi těžko bych ale odehrál celé představení nahej. A to ne kvůli tomu, že nejsem tak esteticky zářivý.

Já před pár dny viděl slavného německého Macbetha, kterého hrálo asi osm mužů. Byli většinu představení zcela nazí nebo "zahaleni" do krve a výkalů. Tato drsnost měla ovšem hned několik hlubokých vnitřních významů a výtečně se potkala s režijním výkladem textu. A to zdaleka nemyslím jen totální obnažení a demaskování hrdinů. Nehrál bys ani třeba v tak obrazoborecké, ale precizní inscenaci?

Ale v našich zeměpisných šířkách se tento styl divadla příliš nenosí. Když se u nás objeví na jevišti výrazně odhalený, jako třeba Tříska s Langmajerem v Králi Learovi, ukáže se, že lidi to berou jako něco provokativního a neslušného. I my měli podobné reakce starších lidí na Mistra a Markétku. Říkali: My nevíme, o čem to tak hrajete a ještě se trošku stydíme za vás. Nás to zavádí a je to vůbec potřeba? Adama asi nebudu hrát s bederní rouškou. Pokud žádá konkrétní situace, tak prosím. Ale jako schválnost je u nás nahota asi používána častěji.

Tak vysvlekl by ses na jevišti znova nebo ne?

Jsem za zenitem studu. Jestli by to opravdu jinak nešlo a já to pochopil a shledal funkčním, asi jo.

A jakou další vážnou roli by sis dal?

Člověk asi nemá nárok na role benefičního charakteru. Za chvíli mi bude padesát a přišel Arthur Kirsch. Když vidím ten časový odstup od Jaga, tak bych si asi k sedmdesátce švihnul Krále Leara.

A dokdy plánuješ zdržet se tady na Zemi?

Záleží na tom, kdy mi dojdou prášky.

Luboš Mareček 26. 12. 2006

Muzikál dospěje. S Čarodějkami z Eastwicku.

Mistrná ukázka i ironie vztahů mezi oběma pohlavími. Sólo pro Jacka Nicholsona ale i mistrovské výkony Cher, Michelle Pffeifer a Susan Sarandon jako trojice nadpřirozeně nadaných žen. Takový byl podle filmových fanoušků slavný film George Millera z roku 1987 Čarodějky z Eastwicku. O tři roky později vstoupila dramatizace knihy Johna Updikea (ano to je ten, který se do vztahů mužů a žen již dřivé „obul“ v populární knize Králíku, utíkej) na divadelní prkna. Muzikál autorské dvojice John Dempsey (libreto) a Dana Rowe (hudba) poprvé uvedlo 18. července 2000 londýnské divadlo Drury Lane. Nyní se s osudy tří nešťastných opuštěných žen seznámí i brněnské publikum.

Je chladné prosincové dopoledne, ve vyhřáté velké zkušebně Městského divadla se sešli hlavní protagonisté brněnské inscenace na jedné ze zkoušek hry, jejíž první uvedení před publikem je naplánováno na desátý únorový den.

Herci se chovají ukázněně, jen občas musí režisér Moša pár nepozorných napomenout. Nejvíc ze všech se po celou zkoušku směje Dušan Vitázek. Divadelní Alexandra (ve filmu Cher) Yvetta Blanarovičová dorazí pozdě kvůli ucpané dálnici a se zlomeným podpatkem. Za malou chvíli už ale každý drží text se svou rolí a zkouška může začít. „Čarodějky jsou první dospělý muzikál. Zabývá se dospělými lidmi a dospělými problémy,“ tvrdí režisér Stanislav Moša.

V malém městečku v americkém New Englandu žijí tři ženy – Alexandra, Jane a Sukie. Jsou opuštěné, muž jim chybí jak fyzicky, tak psychicky a společně s ostatními obyvateli města jim nezbývá nic jiného než pomlouvat životy ostatních.

„Inscenace Čarodějky z Eastwicku je o podstatných věcech našeho života - intimitě, soukromí a o osobní svobodě každého člověka. Všichni jednou začneme podléhat obecnému povědomí, jak se chovat, co dělat a co nedělat. Málokdo se tomu vzepře,“ tvrdí režisér. V jedné z písní muzikálu je zcela potupena osobnost člověka. Všichni se sejdou a pomlouvají tři hlavní hrdinky. Perou špinavé prádlo, aniž by na věc měli svůj vlastní názor a všichni unifikovaně dělají totéž. „Vyrůstal jsem v době, kdy nám všem bylo říkáno, z čeho máme mít společně radost a na koho máme být společně naštvaní. Vypěstoval jsem si k této stádnosti odpor. Žádné společné štěstí neexistuje. Když vyhrajeme třeba v hokeji nebo se něco povede našemu divadlu, tak z toho můžeme mít společnou radost. Ale štěstí je věc každého z nás,“ tvrdí Moša.

Tři hlavní hrdinky inscenace nacházejí svoje štěstí v cizinci Darrylovi. „Jistá paralela v příběhu a v jeho poslání by se dala najít v Obchodníkovi s deštěm Richarda Nashe. Hra se odehrává na poušti, které zoufale chybí déšť. Hlavní hrdinka hry, Líza, je stará panna, která je stejně sechlá jako ta poušť. A najednou přichází muž, který přináší jak déšť, tak zavlaží i Lízu a tím ji zachraňuje. V Čarodějkách je to něco podobného. Ty ženy se nacházejí v životním období, kdy potřebují muže, jsou bez něj nudné a prázdné. A přichází muž, který jim vstoupí do života. Pro některé je Darryl ďábel, ale toho se v naší hře nedočkáte. Pro mě je Darryl chlapem z masa a kostí, který ale dokáže v srdíčku ženské rozžehnout oheň sebevědomí, který tolika lidem dneska schází,“ naznačuje své pojetí Updikovy zápletky Moša.

Erotiku za každou cenu Moša na jevišti hledat nechce. „Ale mám rád život se všemi jeho atributy a Čarodějky o krásných živočišných pudech vypráví. Jsem rád, že někdo napsal hru na tak přirozené téma velice kultivovaným jazykem. Ty tři ženy jsou jako suché stromy, které díky Darrylovi rozkvetou a nakonec dokonce nesou i své plody. Darryl totiž s nimi všemi zplodí dítě. Je to takový dárce semene a radosti. Navštíví ženy, které potřebují zachránit a učiní je nesmrtelnými. Neboť nesmrtelnost člověka tkví v jeho dětech,“ míní Moša.

Ve stěžejní části hry se trojice žen pohádá. Každá z nich by ideálního muže chtěla jen pro sebe. „Ale protože každá chce aspoň trochu štěstí, a protože takových „borců“ jako je Darryl není na světě tuna, rozhodnou se o něj podělit. Ony si s ním totiž užijí nejen fyzicky. Ty bytosti spečené uniformitou Darryl roztavil a udělal z nich krásné, originální a kreativní bytosti,“ pochvaluje si rozuzlení režisér.

Inscenátoři se nevyhnou ani drsnějším scénám, kdy kritička setkávání žen Felicie je přinucena zvracet pecky třešní. Darrylovo sídlo bude krásné, ale pláž bude tvořit jen písek, tenisové kurty plot... „Zkrátka náznaky... Muzikál je stylizovaný do 60. let v silně ďábelských barvách, ale naše inscenace bude oblékaná jako v roce 2007. Často je nám podsouváno, že bychom mohli naše inscenace zmodernizovat současným oblečením. Tak když máme věc, která je stará pár roků, tak proč bychom z ní neudělali věc současnou,“ popisuje výpravu Moša.

Výhrad na příliš mladé protagonisty se režisér nebojí. „Hrajeme modelovou věc, nehrajeme si na film. Je to plné signálů a metafor. Kdybychom to měli hrát s herečkami odpovídajícími věku, tak bychom tuto hru nemohli vůbec nasadit,“ směje se.

Inscenátoři slibují, že „Darryl divákům dokáže, že stojí za to žít naplno, věřit si a milovat sám sebe. Žít opravdově.“ Zda se to podaří, bude záležet zejména na představitelích alternujících „ďábelsko-andělského“ Darryla - Petru Gazdíkovi, Martinu Havelkovi či Petru Štěpánovi.

Bára Rácová 26. 12. 2006

Vážení divadelní přátelé!

Všiml jsem si v českých novinách zvláštního úkazu. To, že jsou rozděleny do jednotlivých sešitů je činí jednodušeji čtivými. Co mě však obzvlášť potěšilo je, že hned dva významné české deníky uvádějí články o kultuře v sešitech nazvaných pro umění více než povzbudivě. Mladá fronta DNES píše o kultuře v sešitě nazvaném „Ekonomika“ a Lidové noviny pak v sešitě „BYZNYS“. Jak povzbudivé! Konečně někdo zařazuje kulturu tam, kam taky patří – do světa peněz! Děkuji šéfredaktorům zmíněných deníků, kteří takto prokazují výjimečnou prozíravost. Ono to totiž není obvyklé, aby v naší současné době bylo o kultuře uvažováno jako o ekonomickém fenoménu a přitom jím kultura skutečně je a nejen tak zanedbatelným. Kulturní instituce typu divadel, oper a koncertních a výstavních síní jsou významným městotvorným a komunitním prvkem. Divadlo samotné pak navíc má v tradici českých zemí silný občansko-politický rozměr. Obvykle se občané identifikují s mimořádnými osobnostmi (rodáky), jejichž úspěšná činnost povýší jejich město, region i je samotné do kvalitativnější úrovně vnitřního i vnějšího vnímání – „pohleďte, zde žil, psal, skládal, hrál, zpíval, tančil atd. ten a ten … Nejnavštěvovanější anglické město je Stradford nad Avonou pro nic jiného, než že se tam narodil William Shakespeare. A které že to jméno je ponejvíce spojováno s naším městem? Světe div se! Samozřejmě že Leoš Janáček. Občané pak logicky z takovéto pozice svého bydliště těží a je evidentní, že dát prostor pro kreativní umělecké aktivity je jednou z nejlepších investic do budoucnosti vývoje města.

Dále, protože bych to sám lépe nezformuloval, si dovolím citovat z dokumentu Arts Advocacy Arguments, který zpracovala International Federation of Arts Councils and Culture Agencies v roce 2003. „Umění není předmětem komoditního charakteru. Má ideovou a marketingovou hodnotu, která přináší prestiž celé zemi, a tím zvyšuje její renomé. Toto se může jevit jako kalkulace z hlediska historického. Samotný dopad živého umění však tento obchodní aspekt v mnohém překonává a nejvíce pak právě v aktuálních ekonomických dopadech jeho provozování. Jen pro upamatování nechť jsou připomenuty hlavní pozitivní důsledky:

1. Ekonomický růst a rozvoj v oblasti multiplikačních efektů (v dalších službách a jejich zkvalitňování), v oblasti turismu, zaměstnanosti, vzdělávání a ve zprostředkování kulturních hodnot.

2. V oblasti zdraví, zábavy, relaxace a prevence negativních sociálních jevů, např. protidrogová prevence, předcházení kriminalitě aj.

3. V soudržnosti společnosti – umění odbourává předsudky, je dostupné různým společenským vrstvám, vytváří situace pro společenské setkávání, umožňuje sociální komunikaci, integruje cizince a je předmětem lokální i národní prestiže a reprezentace.

4. Je posilováno povědomí, že i živé umění utváří naši identitu a kulturní dědictví.

5. Umění má přímou vazbu na podnícení kreativity a inovativnosti v ostatních sférách společnosti.

6. Podmiňuje nová ekonomicky progresivní odvětví: kulturní a kreativní průmysl.“

Nakonec si dovolím zopakovat jeden fakt, a na pozadí výše řečeného je to i více zřejmé, že jedna finanční jednotka (v našem případě koruna česká) vložená do kultury generuje jednotky dvě.

Nakonec ještě jednou potvrzuji správnost vřazení kulturních zpráv o umění do sešitů zabývajících se ekonomikou resp. byznysem u výše zmíněných deníků. A proč jsem se právě věnoval tomuto tématu tam, kde jsem se měl rozepsat o tom, co nás čeká v novém roce? Odpovědí budiž můj strach o budoucnost umění obecně. Ono se může zdát, že vše je, jak má být, že umění v naší zemi nestrádá. Opak je pravdou. A jedná se přitom o něco výjimečně vzácného a stejně tak i křehkého, co si svou podporu zaslouží, neboť bez umění by nám všem bylo jenom a jenom hůře. Uvedu ještě jeden citát:“…podpora umění vychází z odhodlání střežit a rozvíjet zděděné kulturní, hmotné a duchovní bohatství a rozvíjet naši společnost v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody…“ (jedná se o preambuli z Ústavy České republiky.)

Ať se tedy v roce, který právě začíná, i v letech následujících dále a nejenom v Mladé frontě Dnes a Lidových novinách dozvídáme, že umění je pro tuto naši zemi stejně nezbytné jako peníze, či obchod, či zdraví atp. Bude to výhodné pro celou naši společnost, chcete-li obec… Vše dobré Vám i Vašim blízkým v novém roce 2007 přeje za všechny své kolegy

Stanislav Moša 26. 12. 2006
Newsletter

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací