listopad 03/04

HOSTEM DOMA

Jaká byla vaše cesta k funkci ekonomického náměstka ředitele Městského divadla Brno, kterou s úspěchem již asi deset let zastáváte?

Má cesta k divadlu byla opravdu zajímavá: Původně jsem odborníkem na tlakové lití – vystudoval jsem slévárenskou průmyslovku, pak jsem pár let pracoval ve stavebním oboru, vystudoval ekonomii na Vysoké škole zemědělské, nato pracoval jako inženýr-ekonom léta ve státních orgánech – ONV, KNV a odešel pak rovnou do invalidního důchodu. Když jsem se ve dvaadevadesátém postavil opět na nohy, stal jsem se ekonomickým pracovníkem zde v divadle ve funkci náměstka ředitele, kterou zastávám dodnes. Je to funkce se širokým záběrem, protože divadlo je přirozeně malá organizace, která nemá obsazeny všechny posty, a tak působím občas i jako právník, rozpočtář, plánovač, provozář – podle toho, co je právě zapotřebí řešit.

Podle mých (více méně laických) představ pracujete v domě plném múz se střízlivými čísly - jak spolu múzy a čísla vycházejí?

Díky tomu, že jsem vždy měl velkou slabost pro divadlo, je pro mne práce v divadle něčím jako splněným snem. Ekonomika byla původně pro mne jakýmsi nutným zlem; teprve až se stala mým povoláním, zjistil jsem, že je principem a podstatnou složkou jakékoli lidské činnosti nejenom podnikání. Nikdy jsem nechtěl být takovým tím suchým ekonomem, který zná jenom dvě položky: má dáti – dal, nýbrž ekonomem, který hledá cestu rozvoje, optimální cestu pro rozšíření organizace, v níž působí. Je to ekonomika živá, která pomáhá generovat prostředky, která pomáhá spolupracovat s dodavateli, se sponzory atp.

Ekonomie tedy jako něco, bez čeho se nikdo neobejde?

Naprosto nikdo - ať si to sebevíc zastírá, ať je sebevětší bohém, tak si musí ten rohlík za korunu deset koupit, dvě deci vína ho budou stát vždycky těch dvacet či čtyřicet korun, když jde o to něco si dovolit, každý ví nebo alespoň tuší - to může být i podvědomé - kdy na to má anebo už nemá, jsou to počty, se kterými se musí každý vyrovnat - a to vše je ekonomika. Ta se stává progresivní v tom okamžiku, když si dopředu naplánuju – a dělávaly to už naše babičky - tolik a tolik můžu utratit, aby mi ještě tolik a tolik zbylo. Nedá se to nikde ošidit, vždycky se to někde projeví. Peníze se kutálejí – je to oběživo – a člověk nikdy nemůže spotřebovat víc, než na kolik má, jinak se dostane do minusu. Málokdy se mu ovšem podaří spotřebovat méně, než má – člověk je tvor rozhazovačný, což platí i v případě potřebných a účelných investic.

Říkal jste "penízky se kutálejí", dle mého názoru však nejde jenom o peníze; tytéž vztahy a zákony panují např. při nakládání s energií nebo i v emocionálních záležitostech: vždycky, když se někde něco ubere, tak se to objeví zas někde jinde…

Přesně tak, ta koruna je jenom jakési zobrazení, je to pomyslná hodnota, která vyjadřuje určitou reálnou hodnotu v různých oborech. Za posledních deset let si mnoho lidí uvědomilo, že ekonomie – bohužel – není žádným suchým pojmem; podívejte se na takovou malou ekonomickou drobnost v životě člověka, jako je daňové přiznání, jemuž se nemůže vyhnout nikdo: neznám jediného člověka, který by měl radost, že toto ekonomické přiznání musí udělat. Zamotá to hlavu i vysoce vzdělanému člověku a jen strach z dopadu této represivní složky ekonomiky - zřídkakdy nějaká „uvědomělost“, že stát potřebuje prostředky, aby mohl vytvářet a chránit prostředí, které mu kromě jiného právě ekonomickou činnost umožňuje – jej nutí chovat se jako plátce daní „státotvorně“.

Johann Sebastian Bach, jeden z největších géniů v historii evropské kultury, jehož hudba se vznášela v nejvyšších polohách ducha a nebeských výšin, si vedl až pedantsky pečlivé, „přízemní“ účetnictví. Bez této materiální „podstaty“ by zřejmě k žádným „výletům do vyšších sfér“ nemohlo ani dojít…

Přesně tak. Ekonomika je základem všech činností lidského ducha. Je to zvláštní nástroj, který se nedá ani obelhat, ani se v ní nedá nic předstírat. Pokusí-li se někdo dělat – nazvěme to elegantně – „mírné přesuny“, tak ony se kupodivu neztrácejí. Každý další ekonom je velmi rychle odhalí. Nebyl to zdaleka jenom Bach, kdo se bez ekonomiky neobešel. Všichni naši dědoušci, kteří měli živnostenské podnikání, věděli, co je to „berňák“. Přece i známý mafián Al Capone, který se nenechal přistihnout při žádném zločinu, skončil nakonec svou „kariéru“ tím, že ztroskotal na daňovém úniku. Finanční policie a finanční prokuratura, které u nás bohužel ještě neexistují, jsou velmi potřebné. Jinde jsou obávanou složkou státu, která hlídá hodnotu, bonitu měny a dbá tak nepřímo i o zachování kvality života obyvatel dotyčné země.

Říká se, že dobře fungující organismus Městského divadla je dílem dobře sehraného kolektivu anebo jak by se řeklo dnes moderněji – týmu. Platí to i pro vaši činnost? Mohl byste to i ze své zkušenosti potvrdit?

Já jsem o tom víc než přesvědčen, protože kdyby tady nebyl kolektiv, který je navzájem sladěný, který respektuje požadavky vedení a zase zpětně, kdyby vedení nereflektovalo potřeby pracovních týmů a jednotlivých pracovníků, tak bychom nemohli dosíci těch výsledků, jichž dosahujeme. Je to společenství lidí, které je naladěno na určitou stejnou frekvenci; vyvstanou-li někde drobné rozdíly, tak se lidskou vstřícností vzájemně vyrovnávají a podřizují. Tím nechci říct, že když někdo řekne, že chce víc peněz, tak mu je můžeme dát - pokud na to nemáme. Ten kolektiv si je vědom toho, že bez dobré práce se nedají dosahovat výsledky a bez dobrých výsledků bychom nedokázali prodávat svou práci tak, jak ji prodáváme – to znamená i všechny ty zájezdy během nichž odehrajeme až sto dvacet představení v zahraničí ročně. A to letos již po čtvrté za sebou!

Jak jste dokázali v době, kdy po změně systému divadla spíše zanikala, Městské divadlo takhle pozvednout?

Když jsem se začal v jednadevadesátém roce kolem tohoto divadla blíže pohybovat a ve dvaadevadesátém sem pak nastoupil, tak jsem otevřel zásuvku stolu, který jsem zdědil, a tam bylo sto čtyřicet šest výpovědí - divadlo bylo na zrušení! Vzali jsme to jako tvrdou výzvu: buď - anebo. Pro lidi v divadle představoval blížící se konec jejich scény životní prohru. Vyšli jsme ze závětří falešných jistot a vyměnili je za progresivní způsob práce: herci přešli ze stálého pracovního poměru na termínované smlouvy. Změnil se postoj k plnění pracovních úkolů - všichni pochopili, že tato organizace nemá na to, aby někoho platila za nicnedělání. Začali jsme se starat o to, aby divadlo dostalo co nejširší publicitu. Z té doby se začínají tradovat adresné pozvánky lidem na premiéry. Začali jsme dělat věci, které se v tomto divadle dosud nedělaly: bylo to kromě jiného osobní vítání lidí na premiérách, byly to drobné pozornosti, které jsme si v rámci ekonomiky mohli dovolit – např. přípitek vodkou, když se dávali „Mrchotrubci, hola hej!“, anebo jiné věci tak, aby to předznamenávalo již při vstupu do divadla atmosféru, jak jsme ji očekávali, že přijde i z jeviště. Všechny tyhle věci, spolu s tvrdou prací uměleckého souboru – nepřestanu nikdy opakovat, že tento soubor je skutečně ojedinělý a vynikající – se zasloužily o to, že toto divadlo se z roviny naprostého marasmu a nihilismu dostalo na úroveň, že se o ně začaly zajímat organizace. Nám se podařilo obnovit to, co se už považovalo za zapomenuté: totiž představení zakoupená organizacemi. Nikoli zájezdy ROH či jiných „masových“ organizací v rámci kampaně „Musíme pomoci kultuře!“, nýbrž zájem silných ekonomických organizací, aby jejich zaměstnanci, případně obchodní partneři, se mohli sejít v jiném prostředí a jinou formou než na úrovni třeba restaurací si mohli vyměňovat zkušenosti. Získali jsme tak i dobré kontakty na řadu prestižních organizací nejenom v tomto městě, nýbrž i v celé republice. Jezdí k nám dnes návštěvníci od Ostravy až po Prahu! Zlepšili jsme i spolupráci s tiskem, podařilo se nám vydávat pravidelné ročenky i jubilejní publikaci k půlstoletí trvání divadla, vydáváme pravidelný měsíčník Dokořán. A ve všech těchto publikacích dostávají naši partneři a sponzoři dostatek prostoru pro svoji propagaci a reklamu. Tím vším toto divadlo dosahuje naprosto nevídaného ekonomického výsledku v republice: a sice 51-54 % soběstačnosti. Pro ekonoma činného v hospodářství se toto číslo může zdát nízké, ale když vezmeme v potaz, že v evropském měřítku se soběstačnost divadel pohybuje mezi 12-15 % a v rámci České republiky se soběstačnost pohybuje mezi 25-28 %, je to výsledek určitě pozoruhodný! Obdobné výsledky jako my mají jen pražské Národní divadlo a Státní opera v Praze, které se však nacházejí ve zcela jiných kontextech. Neexistuje snad žádný Čech, který by se při zájezdu do Prahy nechtěl podívat do „zlaté kapličky“ a Státní opera působí zas jako výloha české kultury vůči zahraničí - až 80 % vstupenek zakupují hosté z ciziny: návštěva Státní opery platí jako „povinná“ část skoro všech konferencí a služebních cest. Ani zcela nesrovnatelné počty zahraničních turistů v Praze a v Brně nelze ztrácet ze zřetele. Jak jsem již ale zmiňoval, my místo „importu“ diváků z ciziny vyvážíme naše představení do zahraničí. Některá představení se přímo pro zahraničí inscenují. Připravují se další projekty, ale o tom bych nechtěl mluvit, poněvadž tahle problematika spadá do kompetence uměleckého ředitele.

Kde vidíte slabiny polistopadového vývoje u nás, v čem spočívají dle vás nejmarkantnější nesplněná očekávání?

Tak jak jsme po sametové revoluci přivítali širší volnost v podnikání podniků, tak je nutno dnes bohužel konstatovat, že se začíná znovu uplatňovat jakési plánovité řízení, je možno konstatovat čím dál víc závazných ukazatelů pro instituce, klade se čím dál víc ekonomických mantinelů pro podnikání organizací – zejména organizací jako je ta naše – to znamená organizací příspěvkových. Ty jsou z ekonomického hlediska zvláštním hybridem, poněvadž při jejich závislosti na dotacích je nelze označovat za hospodářské organizace, poněvadž ony vlastně nehospodaří, nýbrž zakalkulovaně prodělávají. Prodělávají ovšem na potřebě společnosti. Jak říká náš ředitel: „Neexistuje stát, který by vydělával na kultuře, ale mnoho států již na nekulturnost zašlo!“ Zapomíná se, že kultura vyvíjí i terciární ekonomické vlivy – přináší další hospodářské efekty. Dáma, když chce jít do divadla, chce být učesaná, chce být oblečená, chce být nalíčená. To všechno jsou věci, které by si nepořizovala, kdyby šla na Zelný rynk pro zeleninu. Mimobrněnští návštěvníci použijí dopravní prostředky, v Brně se najedí, vyřídí drobné nákupy a kromě toho chtějí být společensky zajímaví. Jestliže si tohle všechno jako společnost můžeme dovolit, svědčí to o stoupající ekonomické úrovni. Jestliže však na druhé straně spotřební úroveň důchodců nedosahuje ani na niveau roku 89, není to žádným důvodem k radosti. Razantní odstátnění všech výrobních prostředků způsobilo, že stát nemá co přerozdělovat, že nemá základní finance na terciární sféru. Jak to vypadá s vybíráním daní, víme dobře všichni. Tyto peníze chybí v naší společnosti a právě v těch nejcitlivějších a nejdůležitějších oblastech jako zdravotnictví, školství, bezpečnost občanů – jež je předpokladem jejich svobody, ale pochopitelně i kultura, tedy v celé sféře nadstavby. I v neschopnosti státu vybírat daně, činící ostatně asi 36 % hrubého příjmu, vidím nesplněné očekávání.

Máte pravdu s tím vybíráním daní jako předpokladu fungování státu – u hospodských stolů je bohužel často slyšet výroky typu „nebudu dávat Špidlovi na cikány“, atp. - zde by opravdu neuškodila větší razantnost státu v otázce daní, třeba dle amerického vzoru! Teď něco osobnějšího: co je pro vás ideálním trávením volného času?

Asi vás zklamu, ale budu mluvit zas o tomtéž: za dobu, co jsem v divadle, jsem měl snad dohromady dvacet dní dovolené. Divadlo je pro mne láskou i koníčkem, mám k němu i vztah citový. Záležitostí nejvyššího osobního zájmu byla pro mne i rekonstrukce divadla před několika lety, při níž šlo i o to, vytvořit pro návštěvníky domácí prostředí tak, aby měli už při příchodu do divadla dojem, že přicházejí mezi přátele. Stejně tak jsem plně u toho, když se teď staví nová hudební scéna. Je zkrátka mým nejosobnějším zájmem, aby bohyně Thália, která se před více než 50 lety v našem divadle usadila, mu i nadále svou přítomností prokazovala čest! Já se budu snažit přispívat všemi silami k tomu, abychom byli jejími dobrými hostiteli.

Jste pamětníkem nemalé části nedávno uplynulého 20. století – která událost, již jste zažil, je pro Vás klíčovou či dokonce přelomovou? V prvé řadě to byl rok – 68, jeho jaro plné euforie a kvetoucích nadějí a v srpnu brutální zásah zvenčí, který vše na několik lidských generací zmařil. Pro mne je to spojeno i se silnou soukromou emocí, poněvadž se to vše odehrálo krátce po narození syna. Trauma se neslo dál, i když lidé před brutální mocí a trvající represí sklonili hlavu; nikdy snad v historii a u žádného národa neproběhlo tak masově rozdvojení mysli a přesvědčení na část soukromou a oficiální, jako v letech tzv. normalizace. Dalším otřesem byla katastrofa v Černobylu, jejíž následky byly účelově bagatelizovány. Málokdo věděl, že obrovský radioaktivní mrak zasáhl právě jižní Moravu. Zasáhlo nás to i velmi osobně – o pár roků později zemřela manželka na velmi neobvyklý typ rakoviny. V 80. letech jsem prožíval i postupné uvolňování direktivně administrativního řízení hospodářství a skromné začátky podnikání v oboru místního hospodářství a služeb. Odstoupilo se tehdy i od zdanění drobného soukromého podnikání, což se i po změně režimu a padnutí všech bariér projevuje v oblasti daňové disciplíny alespoň u části „neplatičů“ jako „zvyk“ dodnes.

Ladislav Plch 23. 10. 2003

ČERT TĚ VEM!

Sedí proti mně. Jemně znaven (právě mu skončila zkouška Prostopášníka Městského divadla v Brně), jeho ruka zkušeně objímá sklenku Blbce (2dcl sody, 1 dcl bílého vína, led). Pohled těkavý, až nejistý, neb není ještě navyklý na zájem médií. Můj pradávný spolužák z herecké třídy na JAMU, které laskavě neústupnou rukou vládl pan profesor Rudolf Krátký. Můj partner v pohybové etudě Do kopečka - z kopečka, za kterou nás paní profesorka Ryšánková nevyrazila z hodiny. Majitel pronikavého hlasu a světlých vlasů. Člověk, řečený Mejzí (anglicky psáno Mazee, v brněnském slangu znamenající Běž!). Bývalý herec v divadlech v Ostravě a Hradci Králové. Náš nový kolega v Městském divadle v Brně. Jan Mazák.

Honzo, na co chceš, abych se tě zeptal?

Jak se mám!

Jak se máš?

Dobře.

Dobře. Přišel jsi k nám po svém posledním angažmá v Hradci Králové. Můžeš říct, jaké role tě v tomto angažmá potkaly a na které rád vzpomínáš?

Můžu.

Jaké to byly?

Teď si na žádnou nemůžu vzpomenout.

(Smích. Vzhledem k tomu, že náš rozhovor byl Mejzího smíchem přímo prošpikován, další jeho smíchy budu v závorkách uvádět pouze ve stopážích jejich trvání.) V Pokoušení jsem něco hrál, nevím, jak se ta postava jmenuje, pak v Mistrovi a Markétce, taky nevím, jo, vím: Korovjeva jsem tam hrál. Pak Shylocka.

Toho jsem hrál taky, heč!

Já jsem to hrál líp.

Jak líp? Ty jsi mě v tom viděl?

Viděl.

A jak jsi to hrál líp?

No comment.

Jak No Comment! Jak jsi to hrál líp?

(Smích 5 sec.) Já jsem to hrál tak nějak od srdce.

A já jsem to nehrál od srdce?

Tys to hrál od humoru.

Ale to byla taková koncepce! To chceš říct, že jsem to hrál hůř???

A jo, to byla jiná koncepce. Beru zpět: hráli jsme to oba dva stejně pěkně.

(Já smích 4 sec.) No vidíš, že to jde. A co sis z Hradce k nám přivezl za zkušenosti?

Svoji přítelkyni Sylvii.

A kdo je ta Sylvie?

To je moje přítelkyně.

To už jsi říkal, že je to tvoje přítelkyně!

Ano.

A čím je?

Pracovala v divadle v Hradci jako rekvizitářka.

A ty sis ji přivedl sem do Městského divadla?

Ano. Sem do Městského divadla.

A plánujete spolu budoucnost?

Ano, plánujeme spolu dítě.

Jak takové plánování vypadá?

No, že je ve čtvrtém měsíci.

Blahopřeju! Co bys chtěl, kluka nebo holku?

Mně je to jedno. Hlavně zdravé ať to je.

Jaký je váš vztah se Sylvií?

Pěkný. Vyrovnaný. Sylvie něco chce a já pak řvu. Potom Sylvie nabírá a já už neřvu. Teď Sylvie hlavně přibírá.

Nechme ji v tichu přibírat. Za jakého herce se považuješ?

To myslíš dobrej nebo špatnej?

Ne. Typově! Charakterově!

Dřív jsem byl považován za herce komického ražení - a nejen považován - já jsem jím i byl, ale věkem jsem se dostal do kategorie rolí charakterních a pokud si tady v Brně rejstřík rozšířím, vůbec se nebudu zlobit.

A na muzikál si troufneš?

No, troufnu. Tančím i zpívám. Rád pomůžu. Třeba na diskotéce tančím dobře. Ale to je otázka prožitku a situace.

Jsi „srdcař“?

To je ono, jo. Já jsem srdcař. Prožitkář.

A co role Poručíka Duba ve Švejkovi?

(17 sec.) Ale jo, taky tam kus srdíčka bylo. Když tam řvu, tak mě vždycky píchá u srdce.

Jak na takové přidělené roli pracuješ?

Nejdřív si přečtu hru, zvolím si koncepci a tu se pak snažím vnutit režisérovi.

A daří se?

Ne. Ale domluvíme se. Režiséra potřebuju jako každý herec a pokud pochopím jeho záměr, tak celkem rychle nabízím věci k použití, nikoliv k zastřelení. Mne či režiséra. Záměry režisérů akceptuju.

Jaký žánr divadla je ti nejbližší?

Mám rád srandu. I když to vlastně není žánr. Tak komedii. A vůbec nejradši mám ty věci, kdy lidi pláčou a zároveň se smějou. Já jsem tragikomik.

Myslíš, že angažmá v Městském divadle je tvé poslední?

Myslím, že ředitel divadla Stanislav Moša našel v mém divadelním osudu matematickou pravidelnost: po šestnácti letech angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a šesti letech angažmá v Hradci Králové zjistil, že mi do důchodu zbývá šestnáct let, tak to tady s ním asi uzavřu. Do Prahy se mi nechce, to není Morava. Narodil jsem se v Kroměříži, z Brna je to domů blízko.

Máš nějaké zkušenosti s kroměřížskou protialkoholní léčebnou?

Ano, mám tam několik přátel.

Mezi pacienty?

(4 sec.) Mezi personálem. Jednoho primáře a jednu paní doktorku, shodou okolností jeho manželku. V areálu jsem byl už několikrát, moc hezký. Chodím tam střílet.

Na pacienty?

(11 sec.) Do terče. Vyhrál jsem na střelnici za areálem soutěž ve střelbě ze vzduchovky. 91 bodů ze 100 možných. Nechci machrovat, ale nejsem nejhorší. Možná si tam za pár let půjdu odpočinout. Se vzduchovkou.

Jaký je tvůj vztah k alkoholu?

Pozitivní. Ale podle situace. V rozumné míře jsem schopen konzumovat jakýkoliv alkohol. Jenom si potom někdy nepamatuju, který alkohol to byl a která rozumná „Míra“ mi to poradila.

Máš nějaké své divadelní rituály?

To ne. Plním zvyklosti, jako že na jevišti se v civilu nechodí s pokrývkou hlavy a v šatně ne nohy na stolek, ale jinak nic. Ale ač jsem pozitivně k tomu naladěn, v den představení nepiju alkohol.

Tvůj vztah k ženám?

Funkčně v pořádku.

Jsi monogamní?

Ano, naprosto. Zdravím tě, Sylvie! (3 sec.)

Takže ptát se na tvé bývalé manželství ani nemusím...

Tam to bylo taky v pořádku. Než jsme se rozvedli. (7 sec.)

Trpíš nějakou úchylkou? Nemyslím sexuální... Možná to úchylka je: já jsem totiž až pedantsky pořádkumilovný. A v partnerských vztazích mi to dělalo dost problémy.

Já mám taky rád pořádek. Doma mi říkají Komínek. Jak tobě?

Mejzí. (7 sec.) Takže pořád luxuju a uklízím. Taky mi bylo řečeno, že když jsem se narodil, místo pupeční šňůry jsem měl šňůru od vysavače. (6 sec.)

Moje obligátní závěrečná otázka: jsem kouzelný důchodce a splním ti přání. Co to bude?

Aby byl na světě mír. Já pro sebe nic nepotřebuju. (7 sec.) Často o tom uvažuju a opravdu mám pocit, že kdyby se tohle splnilo, tak bude všechno v pořádku. Zní to jako fráze a těma jsme byli očkováni hodně let, zvlášť my starší (4 sec.). Kdyby to ale bylo fakt splnitelné, tak by bylo všechno v cajku. (v pohodě, v pořádku, v klidu – pozn. E. P.) Teď si hlavně přeju, abych se na dnešním rozlučkovém večírku v divadle neminul s „Mírou“ a v pořádku dorazil zítra do Hradce!

Držím palec a dík!

Erik Pardus 23. 10. 2003

New York

Mám rád New York – město géniů i desperátů, umělců, bankéřů, vizionářů i podomních obchodníků, kteří na Manhattan dorazili ze všech koutů světa.

Mám rád září - měsíc babího léta, dobu, kdy všude je hezké počasí a téměř celá planeta je oblečena do zelena, čas, kdy mladý Ital, který v zimě nepracuje, stále ještě tančí.

Mám rád září v New Yorku, a proto jsem nemohl odolat návrhu Stanislava Moši, abych se spoluúčastnil castingu pro West Side Story, který se v NY konal. Účelem bylo najít hlavní představitele a část company pro anglickou verzi WSS, kterou bude Městské divadlo Brno prezentovat od prosince 2003 v Holandsku a Belgii. Bylo to přání holandského producenta, ale i pragmatická potřeba. V MdB se bude v tu dobu hrát normální repertoár a skloubit čtyřměsíční zahraniční zájezd se standardním provozem repertoárového divadla je prakticky nemožné.

Auditions připravila americká agentura Klapper Casting Co, se kterou jsme již měli jednu zkušenost. Odehrával se ve studiu Nola na 54. ulici, v domě, kde v několika patrech byla větší či menší studia a taneční sály. Bylo zřejmé, že všechno bude fungovat jako na drátku, ostatně Američané umí nemarnit čas i v jiných oblastech.

Výběru herců a zpěváků (v inzerátu pro company stálo – zpěváci, kteří tančí a tanečníci, kteří zpívají, věk kolem dvaceti let) se kromě St. Moši zúčastnil choreograf Vladimír Kloubek, jeho žena a asistentka Ivana, dirigent Karel Cón, německý producent Walter Schurmann, nizozemský producent Echbert Jan Bussink a dramaturgyně jeho agentury, americký producent Bob Strauss a samozřejmě Stephanie Klapper, která auditions pořádala. Prostě – bylo nás dost a to jsem ještě zapomněl na sebe.

Chtěli jsme obsadit všechny mluvené role, velké i menší, a taky část company – logicky obzvláště členy portorikánského pouličního gangu Sharks. Nevěděli jsme, kolik zájemců se přihlásí, ostatně nevěděl to nikdo, protože první dva dny chodili uchazeči přímo na místo konkursu bez předchozí domluvy – na základě zmíněného inzerátu, který vyšel v časopise Stage Door. Standardní prostředí, poměrně malý sálek se zrcadly a velmi dobrý klavírista - hlavně neskutečný čtenář, všechno to prostě znát nemohl. Nějaká velká komunikace na naší straně stolu (velmi dlouhého) při předpokládané frekvenci příchozích nepadala v úvahu, ostatně je to Mošova inscenace a on moc dobře věděl, co chce. Při pěvecké části konkursu, kterou jsme začínali, jsme se tedy dohodli, že s uchazeči budeme komunikovat jen my dva. Typově a pěvecky zajímavé uchazeče jsme zvali na odpolední tancování. Bylo jasné, že toto první kolo je třeba rozhodovat věcně a rychle. Věděli jsme, že psané materiály o jednotlivých uchazečích jsou velmi dobře připravené – na jedné straně fotografie, na druhé informace, výčet rolí, kredity. Nejlepší jsou vždy tzv. zvláštní schopnosti - jako polykání ohně, znalost arabštiny a jízda na velbloudu. Jenže to, co se dělo, nás (mě) přece jen překvapilo.

Během pondělního dopoledne přišlo totiž 120 zpěváků, kteří byli „naplánováni“ do tří hodin. Takže – počítáte dobře, je to minuta a půl průměrně na jednoho, včetně domluvy s klavíristou, příchodem a odchodem. Někteří dokázali i pozdravit, eventuálně zažertovat, podivit se, že je nás tolik, nejdelší bylo vždy rozloučení, protože Američané se loučí a děkují opravdu rádi – navíc dobře vědí, že poslední dojem je důležitý. Po obědě přišlo zhruba stejné množství zpěvaček, a to jsme byli už trochu unavení. Někteří nám to usnadňovali, protože např. když hledáte Portorikánce a přijde Afroameričan, jde jen o zdvořilost, ale stejně… Po několika zahřívacích minutách se komunikace s příchozími omezila na „Děkujeme“ anebo „Zůstaňte na tancování“. Všichni měli svých „best sixteen“ (nejlepších šestnáct taktů) dost dobře připraveno, však to nedělali poprvé ani naposled, takže žádné prostoje nenastaly. Jednou se zdálo, že se proti plánu poněkud opožďujeme, a tak Stephanie přišla s návrhem, že by účastníci zpívali jen osm taktů (best eight). Nuže, zdálo se to málo, ale i tak to fungovalo. Odpoledne přišel zhruba stejný počet zájemkyň, situace se opakovala, jen my jsme byli rychlejší, protože jsme měli najatý sál jen do šesti hodin (pak tam byl jiný konkurs).

Podvečerní tancování se samozřejmě nedalo řešit v takovém tempu, ale to jen relativně. Vladimír a Ivanka Kloubkovi naučili tři skupiny vybraných mládenců a tři skupiny ztepilých dívek šestnáctitaktovou variaci za půl hodiny (v jiném sále, během stále probíhající pěvecké části konkursu). Samozřejmě se úplně nepozná, kdo je jaký tanečník, někdo si pamatuje rychle, jiný potřebuje čas, či aspoň jakousi aklimatizaci – ale docela dobře se pozná, kdo se hodí do vcelku jasně profilovaného představení. Že nemůžou být všichni stejní a tak podobně, čtenářům tohoto časopisu vysvětlovat jistě nemusím. Po prvním dnu zůstalo ve hře 36 adeptů.

Druhý den přišli (podle textu inzerátu) zájemci o hlavní i menší role. Bylo jich sto třicet, z čehož vyplývalo i jiné tempo a druh komunikace s jednotlivými uchazeči.Téměř všichni byli velmi dobří. Pro každého byly vyhrazeny cca tři minuty a systém se opět za chvíli ustálil. Příchozí většinou zpívali svá osvědčená „audition`s numbers“ a my jsme chtěli slyšet něco z West Side Story. Řekli: „Sure“ a s okouzlujícím úsměvem vzali noty položené na klavíru do ruky a lépe či hůře zpívali Bern-steinovy melodie. Taky se více komunikovalo za naším stolem a logicky se ukázalo, že nejsou všichni zcela jednotní. Moc jsem se do těchto debat nepletl (to opravdu nebyla moje věc), ale o to více jsem pozoroval. Nizo-zemci viděli brněnskou West Side Story jen jednou a postupně si uvědomovali Stanislavovu koncepci, nejspíš poněkud odlišnou od jejich představ. Ale Mošovy argumenty, jako vždy věcné, měly většinou autentickou převahu. K malému konfliktu došlo jen jednou, ale, myslím, že stojí za zaznamenání.

Stephanie nám na začátku řekla, že sólisté většinou nejsou tak dobří tanečníci, aby se rychle naučili variaci, kterou připravili Kloubkovi pro company. Ptali jsme se všech, jestli by eventuálně brali i menší roli, než na jakou přišli na konkurs, většinou řekli své „Sure“ a my jsme je požádali, aby přišli odpoledne zatancovat. Po pěveckém předvýběru Márií Stephanie znovu připomněla, že tyto dívky nezvládnou připravenou taneční část. Došlo ke zbytečně vyostřené debatě o ztrátě času, Standa opakoval, že všechny chce vidět tancovat a oni zase, že se to nedá zvládnout a tak podobně a v jednu chvíli mi řekl Moša česky: „Už to mohly umět“. Tak jsem to přeložil, Holanďan byl dost bledý a Stanislav se tvářil zcela neústupně. A Stephanie: „Dobře, dobře, ale varuju vás, je to složité…“ Jenže to složité nebylo. Za několik minut jsme viděli několik Márií a Anit v trikotech na sále, nikdo neměl problém, radost pohledět. Taky se tak trochu vyjasnilo, kdože je šéf výpravy a vrátila se dobrá nálada. Amerika Afrika – paradajka paprika.

Na třetí den Stephanie pozvala své osvědčené koně. Přišlo jich čtyřicet a byli opravdu výborní, jenže West Side Story není snadný úkol. Viděli jsme asi pět adeptek na Máriu a zhruba stejný počet Anit, které bychom asi u nás nenašli. Na roli Tonyho (do této inscenace) se nám opravdu líbili jenom dva, jeden z nich již dělal s MdB loňské německé turné Golden Broadway. Menší role se obsazovaly bez problémů, protože zajímavých charismatických typů bylo dost, přišlo taky několik herců na nezpívané role, předvedli pár monologů – to bylo vcelku standardní. Opravdu dobře zahrát a zazpívat Máriu a Tonyho je však zjevně dost obtížné, v této souvislosti rád podotknu – klobouk dolů před některými výkony brněnských herců.

Na den čtvrtý byli pozváni všichni dříve vybraní pro závěrečné zhodnocení. Bylo potřeba s nimi více mluvit, vidět je pohromadě, zkusit nějaký duet, eventuálně dialog, uvědomit si souvislosti. Opět se tancovalo ve třech skupinách mládenců a ve dvou skupinách děvčat. Došlo k dalšímu „prosetí“ a ti, kteří dle poznámek i podle typu nejvíce odpovídali představám režiséra, dirigenta a choreografů museli ještě znovu zazpívat. Adepti na role Tonyho a Márii (nakonec zůstali tři) dostali za úkol naučit se dialog a Stanislav různě kombinoval varianty různých sestav. Byl však, myslím, už rozhodnut a šlo spíš o to, aby se nizozemský producent přesvědčil, že konečná volba nemůže být lepší. Nakonec došlo ke stanovení pořadí pro jednání o smlouvách na obsazení všech vybraných 12 rolí ( ve WSS je jich celkem 28). Pro každou byli v pořadí výběru určeny tři osoby, vyjednávání o smluvních podmínkách může být složité, někomu se nemusejí líbit honoráře, jinému termín atd.

101 představení v Nizozemsku a Belgii, slavnostní premiéra 2. prosince 2003 v Amsterdamu ve dvoutisícovém divadle Carré s americkými herci a brněnským souborem v režii prvního „cizozemce“, který bude na takovéto úrovni režírovat legendární muzikál s americkým obsazením (podle licence autorské agentury musí být režisér Američan) – to je slušný počin brněnského divadla při prosazování se naší země v evropském – zde divadelním – měřítku.

Výlet to byl výživný, kromě jiného jsme viděli opět pár představení, a protože ty dobré a standardní už znám, podařilo se mi ochutnat jen tu odvrácenou stranu Broadwaye. Několik béčkových taškařic po celodenních konkursech s herci bylo na mne tak trochu moc, ale jen houšť. Tak nakonec zmíním velmi pěkné taneční show „Movin` out“ – písničky Billy Joela v choreografii Twyly Tharp, moc dobře a s velkou chutí zatancované, s výraznou manhattanskou esencí.

Ach – New York, vždy se budu rád vracet.

Zdenek Merta 23. 10. 2003

Rozhovory ze zálohy

„Jsi jeden z mála lidí z divadelního prostředí, kteří se vypořádali se závislostí na nikotinu. Mohl - mohla bys mi napsat, kdy se tak stalo, jak dlouho jsi kouřil/a a jak jsi to vlastně dokázal/a?“

Jiří Tomek

To by bylo na fejeton – tak jen pár bodů. Nebylo to žádné hrdinství, sázka ani příkaz. Když to tak srovnám, kouřil jsem malou část zatímního života, začal jsem totiž na dnešní dobu dost pozdě, asi ve 22 letech na JAMU. V raném dětství jsem si dal s klukama tajně dva čoudy z pašované cigarety, která napůl ležela v pašovaném sádle. Co nezapomenutelného to se mnou udělalo… proto ten dlouhý odpor k tabáku.

Leč po letech, jako každý správný kuřák, jsem přestával a znovu začínal – různé rady, prostředky ani sázky nezabraly a já kouřil víc a víc – až 60 denně!! To vyděsilo mne i mou kapsu a tak – STOP! V březnu 1971! Zahodil jsem rozkouřenou cigaretu a bez slibů, sázek a závazků jsem to zapíchl. Důležité je neříkat „už nikdy“. Ale chutě oddalovat až do ztracena a „vydržať“. Já měl přitom těžkou komplikaci, protože jsem měl před premiérou Dürrenmattova Franka V., kde jako Richard Egli jsem musel během představení vykouřit 10 cigaret! To byla velká zrada – ale vydržel jsem to antinikotinové zocelení. Asi už kouřit nebudu.

Zdena Herfortová

První cigaretu jsem si zapálila ve 14 letech. Bylo mi po prvním vdechnutí strašně špatně. Cigarety se jmenovaly Lípy. Vůbec nechápu, proč jsem to znovu zopakovala o dva roky později. To už se mi hlava zatočila nějak jinak a ten pocit nebyl tak odporně šokující. No, ze zvědavosti, z hlouposti a z touhy po něčem co neznám - a ujalo se to. Kouřila jsem celkem asi 22 let s různými přestávkami. Nedovedla jsem si představit kafe bez cigarety atd. Tři velmi kvalitní i dlouhé pokusy přestat se změnily v neřešitelný blábol. Od r. 1985 to snad byly tři roky, co jsem nekouřila a myslela si, že konečně je „konec“. V roce 1989 jsem začala z pochopitelného rozrušení při revoluci jen tak malinko kouřit (příležitostně). V r. 1993 jsem dostala nabídku od Fr. Zacharníka zahrát si Dolly Leviovou v muzikálu Hello, Dolly! a najednou jsem dostala obyčejný strach, že si v té roli nebudu moci poživačně zahrát a zazpívat, tak jsem vzala ty zatracené Sparty, rozdrtila jsem je nad popelnicí a dramaticky nad těmi zbytky řekla – teď nebo nikdy – no a andělíček strážníček kývl a špitl – ano teď! Od té doby se nade mnou smilovali všichni svatí a já si nezapálila. Neměla jsem skoro žádné abstinenční příznaky a dnes si jako správný odnaučený kuřák říkám, že nechápu, jak se někdo může cigaretou uklidnit a jsem na kuřáky, kteří kouří tam, kde jsem já, protivná. Tedy – na některé.

Robert Jícha

Kouřil jsem s přestávkami asi od 15 let, přestal jsem loni v únoru. Když to spočítám, vychází mi neuvěřitelných 11 let závislosti. A jak se to stalo? Během víkendu na čerstvém vzduchu na horách mi totálně odešel hlas, což byl problém, neboť za týden jsem měl zpívat v Babylonu. Role Arktise je zatím nejtěžší part, se kterým jsem se potkal, takže musela nastoupit rychlá a účinná léčba na ORL. Během té doby jsem vůbec nekouřil, a tak jsem si řekl, že když jsem to vydržel týden, tak už zkusím nekouřit vůbec. Vzhledem k tomu, že jsem předtím kouřil už krabičku denně, to považuji za úspěch.

Igor Ondříček

Vypořádal, protože nemám rád závislost na čemkoli a komkoliv. Partnerský vztah já a cigarety byl nádherný. Ve chvíli, kdy jsem se začal stávat podpantofelníkem, jsem o vyrovnanosti vztahu začal pochybovat. Motivací pro mne bylo, že přestala kouřit má dlouholetá kamarádka a ještě dlouholetější kuřačka Jana Uhrová – říkal jsem si, když to dokázala ONA, musím to dokázat taky. A tak jsou to dva roky. Morálně jsem zcela saturován, kuřáci mi smrdí, ale na cigaretu mám chuť pořád. Poslední měsíc obzvlášť.

Sylva Smutná 23. 10. 2003

Tančí Dalibor Černák

Už od počátků West Side Story posiluje řady Žraloků jako Bernardo či Indio Dalibor Černák. V muzikálových inscenacích Městského divadla Brno se tento externista výrazně prosazuje jako herec, tanečník a zpěvák od roku 1996. Nechybí ani v Muzikálech z Broadwaye a se svými kolegy letos v létě rovněž absolvoval turné s projektem Golden Broadway po Španělsku. Jako nadšený filmař–amatér zároveň pro Městské divadlo Brno vytváří bohatou obrazovou dokumentaci.

Jak jste se jako rodák z Popradu ocitl v Městském divadle Brno? Zavedla vás sem studia nebo jiné zájmy?

Musím se přiznat, že ve všech mých cestách za studiem byla děvčata. A moc dobře to dopadlo. Už na gymnázium jsem šel kvůli své platonické lásce ze základní školy. Hodlal jsem sice studovat matematiku a fyziku a chtěl se také dál věnovat sportu, který jsem dělal vrcholově, ale protože tenkrát za našeho slavného režimu na Slovensku platilo pravidlo, že nemůžete studovat v jiném kraji, než odkud pocházíte, sportovní škola nepřipadala v úvahu. Tak jsem skončil na gymnáziu. V té době jsem také hrával v jednom ochotnickém divadélku a druhé jsem vedl. A jelikož jsem měl menší úspěchy, mé spolužáky z gymnázia nenapadlo nic lepšího, než mě tajně přihlásit na přijímačky na konzervatoř. A opět to spískala dívka, která cítila jakousi zodpovědnost za můj vývoj. Nedělal jsem si z toho hlavu, protože jsem byl přesvědčený, že na konzervatoř chodí jen děti ze Zlaté brány a děti herců. Stejně jsem si říkal, že bych chtěl po gymnáziu dál studovat kameru nebo režii. Ale vše dopadlo jinak – na konzervatoř mě přijali a hned mi nabídli přestupové zkoušky z druhého ročníku gymnázia do druhého ročníku konzervatoře.

Ale to jsme pořád na Slovensku... Kdy jste zamířil do Brna?

Už jsem byl pevně přesvědčený, že herectví rozhodně dál studovat nebudu, protože jsem měl bohémský pocit, že to dostatečně umím a chtěl jsem se naučit něco nového – opět jsem plánoval studia kamery a režie. Ale v pátém ročníku za mnou přišla velice pěkná dívka, že by se chtěla připravit na přijímačky na muzikál do Brna. Tehdy jsem znal jen školy v Praze a Bratislavě, ale ona mi řekla, že jde o herectví, tanec a zpěv, a tak jsem přikývl, že jí s výjimkou zpěvu po herecké a pohybové stránce pomohu. Opět přiznávám, že to ode mne bylo trošku vypočítavé, protože jsem si říkal, že ji na JAMU určitě vezmou a já s ní pak za odměnu budu chodit. Na přijímačkách, když ročník otevíral Radek Balaš, jsem jí dělal sparringpartnera, a jak už to bývá, viděli mě s ní trošku pracovat, takže holka se nedostala a mně hned nabídli, abych v září nastoupil. A pak jsem deset hodin ve vlaku z Brna do Popradu poslouchal výčitky, že jsem vše dělal jen proto, abych se dostal na školu já, a nemohl jsem přitom říct, že mi vůbec nešlo o studia, ale o sex. Těžko soudit, co by bylo horší, a tak jsem tenkrát těch deset hodin jen a jen mlčel. To byl nejhorší vlak mého života.

Škole jste se ovšem neubránil...

Na muzikál na JAMU jsem nastoupil jen proto, že mou největší slabinou byl zpěv. K tanci jsem si na konzervatoři taky moc nepřičichl, a poněvadž mě vždycky bavilo studovat něco, co neumím, definitivně jsem se rozhodl pro Brno. Ale pořád jsem ještě myslel na kameru. V Brně jsem studoval pět let a pupeční šňůra se Slovenskem, kde se v oblasti muzikálu zrovna nic převratného nedělo, se pomalu trhala. A také jsem se ještě v Martě setkal se Stanislavem Mošou a ten mi naznačil, že by se mohlo něco odehrát v Městském divadle Brno. Sice jsem měl před podpisem smlouvy na Draculu v Praze, ale něco mi říkalo: Nepodepisuj! Po rozdělení republiky jsem si trošku připadal jako cizinec ve vlastním státě – na úřadech netušili, jak mě vést, jaké potřebuji pracovní povolení... A když už jsem věděl kam a na který úřad v Brně patřím, nikam pryč už se mi nechtělo. A také přišla West Side Story...

West Side Story bylo vaše první představení na půdě Městského divadla Brno...

Ano, byl jsem u samotného zrodu inscenace a dosud to považuji za jedno z nejkrásnějších období, které mě v Městském divadle Brno potkalo. Práce na West Side Story se zároveň propojila i s úžasným setkáním s mou nynější manželkou Radkou. Už jsem věděl, že své kořeny budu mít tady v Brně. Sice mě ještě pořád něco táhlo do Prahy za studiem kamery, ale měl jsem pocit, že bych byl patrně na štíru s teorií. Samotné učení mi moc nešlo ani na JAMU a já se bál, že bych znova musel podstupovat nepříjemné zkoušky, a tak jsem se rozhodl věnovat kameře sám jako laik.

Nakonec se vám sny splnily... Pořizujete přece záznamy z představení, natáčíte materiál pro vyhlášení ankety Křídla, dělal jste filmové dotáčky pro Koločavu...

Byla to taková vysněná hvězda, po které jsem toužil. Pořád jsem si představoval, že za tím kukátkem budu jednou stát a díky Standovi Mošovi se mi to také nakonec podařilo. První krůčky jsem sice udělal už na JAMU, ale profesionální věci jsem vytvořil až v divadle. Jako první přišla na řadu právě Křídla. Vůbec jsem tehdy nevěděl, co mě čeká, ale pustili jsme se do práce s Igorem Ondříčkem, a jelikož se náš přístup nejspíš osvědčil, nabídka se opakovala i v dalších letech. Už ani nevím, kdy to začalo – asi před čtyřmi nebo pěti roky. Loni jsme úmyslně trošku nadsadili a šli víc na tělo, protože už jsme začali sami sebe vykrádat, takže jsme lehce zariskovali a čekali, zda nám to projde. A prošlo, Křídla nám zatím stále zůstávají. Z hlediska nízkorozpočtového filmování byla dosud nejtěžším a největším projektem Koločava.

Filmujete i něco jiného kromě divadla?

Jsem taková kovářova kobyla. Sice točím, ale nedokážu dát materiál dohromady. Doma mám pár věcí rozpracovaných, ale nevěřím, že se k nim někdy dostanu a dokončím je. Své resty jsem se rozhodl napravit na letošním turné ve Španělsku, kam jsem si s sebou vzal malý počítač, abych zpracoval například naši svatbu nebo spoustu natočeného materiálu s vlastní dcerou. A vrátil jsem se s nosem nahoru a spokojený, že se mi ve volných chvílích podařilo sestříhat dva roky života, aniž by mne kdokoli nutil. Největším kritikem byla naše malá Viktorka. Hned druhý den jsem ji posadil před monitor a sklidil jsem obrovské ovace. Nejdřív si myslela, že se asi dívá na nějaké cizí miminko, ale pak začala oslovovat sama sebe a smála se.

Cítíte se šťastnější na jevišti nebo za kamerou?

Určitě na jevišti. Tam v každé další minutě můžete napravit, co jste pokazili před chvílí, nebo přidat ještě něco lepšího, nasadit laťku výš. Za kamerou máte obrovskou zodpovědnost za každou chviličku, za jediné okénko. Když se něco nepovede, musíte vše přetočit. Neexistuje udělat něco špatně, všechno musí být jenom dobře. A tak se cítím lépe na jevišti a za kamerou spíš relaxuji.

Které představení vám podobně jako West Side Story přirostlo k srdci?

Myslím, že Koločava. Opět se mi propojil pracovní život se soukromým. Naše Viktorka je vysněné miminko a otěhotnění Radky přišlo v okamžiku, kdy se projekt Koločava připravoval a já začínal pracovat na filmových dotáčkách. Sice jsem si přál je nafilmovat v Zakarpatské Rusi, ale netroufal jsem si nasednout do ruského vrtulníku s ruským pilotem a taky jsem se nemohl příliš vzdálit od Ivančic kvůli Radce. A na cestách do Ivančic jsem také objevil krásné okolí Veverské Bítýšky a malý lesík, oproštěný od všech civilizačních neduhů, kde nakonec filmový materiál ke Koločavě vznikl. Koločava je tak trošku mé malinké dítě. West Side Story se stala první inscenací obrovského profesionálního rázu s vynikajícím režijním i choreografickým přístupem, se kterým jsem se do té doby nesetkal, a když přišla Koločava, najednou jsem byl nejen na jevišti, ale také jsem seděl v oné režisérské řadě v hledišti. Ovšem zdaleka nejnáročnější představení, které jsem absolvoval, byl asi projekt Pomády na Slovensku. Zdála se mi nejtěžší po hudební, herecké, pěvecké i taneční stránce, obtížnější než cokoli předtím. Danny Zucco málem nesleze z jeviště, doslova si odtančí, odezpívá a odehraje naprosto všechno sám, což jsem v žádném jiném muzikálu nezažil. A nejnáročnější píseň Sandy, nejtěžší kantiléna, přichází až deset minut před koncem, kdy už má Danny za sebou neskutečnou sérii choreografií a rychlých písní. Tam už opravdu plivete dušičku.

Dokázal byste spočítat, kolik jste vystřídal tanečních partnerek?

Ááá, zas tak moc jich nebylo. Každá hra má většinou dvě, málokdy tři alternace, takže si myslím, že bych jich víc než deset nenapočítal.

Mluvíte dobře česky. Kdy jste se rozhodl používat češtinu i v běžném životě?

Asi ve třetím ročníku na JAMU. Měli jsme nějakou rozpravu na katedře, ve vzduchu létal komár, a když bylo téměř ticho, řekl jsem: Slyšíte to? Tady lítá nějaký komář. Následoval hurónský smích. Já si tehdy neuvědomil, že čeština nemá nad "r" háček úplně všude. A usoudil jsem, že takhle to dál nejde a jestli zde chci papat tento chlebík, tak musím zlepšit svou slovní zásobu a nějak zlomit jazykovou bariéru. Mým pedagogem byl pan Lakomý a ten mi radil, ať se tím moc netrápím, že to přijde samo, že jen musím trošku zapomenout na slovenské myšlení.

Co byste poradil tanečníkům, hrnoucím se do řad Městského divadla Brno?

Po zkušenostech z turné po Španělsku jsem si říkal, že bych měl prosadit na vedení divadla, aby bylo při dalších konkurzech přísnější zejména v následujících požadavcích: Správný tanečník a člověk angažovaný pro MdB by neměl měřit víc než 150 centimetrů, fyzicky by neměl mít páteř a neměl by se potit. Všechny tyto tři věci pak geniálně ocení na zájezdech při cestách autobusem. Pohodlně se vejde na sedadla, a když se nebude potit, nebude mu ani vadit, že se třeba nemá kde umýt.

Simona Polcarová 23. 10. 2003

Z archívu

Podíváme-li se dnes, s časovým odstupem bezmála půlstoletým, na padesátá léta v našem divadelním životě, shledáme, že jejich první a druhá polovina se od sebe dosti značně liší. Skoro by se dalo říci: nebe a dudy! Samozřejmě: administrativní dohled „shora“ nad veškerým divadelním děním neustával, spíše jen trochu polevil; v divadlech přestávalo „jít o kejhák“ a pomalu ale jistě se začal rozšiřovat prostor pro tvůrčí iniciativu a tvůrčí výboje. Byla to doba „Tání“, řečeno s Iljou Erenburgem a s jeho dobově příznačným románem.

Vzpomínáte si ještě, co všechno bylo na světě divadla spjato s ranými padesátými roky? (A to ponechávám stranou „velké divadlo“ tehdejšího světa s jeho studenou válkou, která v Koreji přerostla ve válku horkou a opravdovou, světa mučíren a koncentráků, monstrprocesů a šibenic, světa, jemuž hrozilo, že vezme za své.) Divadelníci byli hnáni z akce do akce, z jedné kampaně do druhé a vyžadovalo se od nich, aby ani na chvíli nepolevili v bdělosti a ostražitosti. Proti kosmopolitismu a buržoaznímu nacionalismu, za proletářský internacionalismus a socialistické vlastenectví v divadelním umění - pod tímto heslem se na podzim dvaapadesátého roku konala patrně nejhalasnější z konferencí, která měla za úkol aplikovat na oblast divadla hlavní teze brněnského projevu ministra Kopeckého Proti kosmopolitismu jako ideologii amerického imperialismu. Byly však i další konference podobného druhu: například ta, která se zabývala otázkami divadla ve světle prací J. V. Stalina o jazyce. V jednom kuse se konferovalo, zasedalo, usnášelo, ale divadelnímu umění to spíše škodilo než prospívalo.

Když o pár let později nastala obleva, když se začalo alespoň blýskat na časy, nezůstávalo stranou ani Divadlo bratří Mrštíků. A brněnští diváci to vzali na vědomí. Začalo to proměnou dramaturgie a repertoárové skladby. Už ne jenom Kalinové háje, Šeříkové sady, Srdce plné radosti, Nejlepší synové a dcery, ale čím dál tím častěji tituly jakoby z jiného těsta: Čapkova Bílá nemoc, Pan Puntila a jeho sluha Matti, Milionový Marco, Neapol, město milionů. To byly skutečné průboje, vítězství myšlenky nad ideologickým heslem, třebaže ne každý z těchto dramaturgických objevů došel jevištního naplnění.

Byla tu však ještě další nepominutelná okolnost, která příznivě ovlivnila vývoj druhé brněnské činoherní scény v druhé polovině padesátých let: příliv mladé a svěží krve do žil tohoto divadelního organismu. Snad by se dokonce dalo mluvit o podílu Janáčkovy akademie múzických umění na (tehdejším) polidštění Divadla bratří Mrštíků; tak podstatně se v něm změnila tvůrčí atmosféra i ohlas u publika, když se herecký soubor začal rozrůstat o absolventy JAMU. Někteří z nich získali angažmá hned po ukončení studia, jiní museli nejprve odehrát jednu nebo dvě sezony v oblastních divadlech; pro jedny bylo DbM pouze odrazovým můstkem v jejich budoucí umělecké kariéře, druzí v něm zakotvili na celou řadu let; a někteří mu zústali věrni až do dneška, třebaže to občas zkoušeli i v jiných divadlech.

V zasvěcených kruzích se tenkrát říkalo Divadlu bratří Mrštíků „Dům u tří doktorů“: dr. Dopita (ředitel a režisér), dr. Panovec a dr. Pleva (režiséři, dramaturgové, ale i příležitostní herci). Pro většinu diváků však bylo DbM převážně divadlem herců a hereček. A v druhé polovině padesátých let to bylo právě tehdejší herecké mládí, které přitahovalo diváckou pozornost: Lubomír Kostelka, Zdeněk Braunschläger, Jaroslav Dufek, Jiří Tomek, Ladislav Lakomý, Ladislav Večeřa, Bohumil Slezáček, Josef Somr, Libuše Billová a taky (byť jenom krátce) Míla Myslíková a František Vicena. Na každého z nich čekaly v DbM velké a vděčné herecké příležitosti, kterých většinou dovedli využít. Vzpomínejte se mnou alespoň na některé z nich: na Braunschlägerova Švandu, Marca Pola, Zbyška z Morálky paní Dulské; na Tomkova husarského Flicota, Napoleona, učitele Pěnkavu, Beneše (Mnoho povyku pro nic); na Dufkova Orlanda, Zlatohlava, Aldemara i Francka; na herecké kreace Ladislava Lakomého (Lízal - v osmadvaceti!, des Grieux, Napoleon); na Somrova Janga (z Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu), na Maryšu Libuše Billové atd. Až do své náhlé smrti byl jednou z hereckých opor DbM Ladislav Večeřa, který v něm působil plná dvě desetiletí. A jako zavazující příslib hereckého mládí se prosadil několika nezapomenutelnými výkony už od prvních brněnských sezon.)

Od druhé poloviny padesátých let se Divadlu bratří Mrštíků začalo dostávat soustavnější kritické pozornosti i mimo vlastní region. Jestliže se předtím psávalo v ústředním měsíčníku Divadlo (vycházel v Praze od září 1949) jen zřídka a pouze o jednotlivých inscenacích DbM, například o Plevově nastudování Mahenova Chrousta („Chroust“ se probudil k životu, 1953), objevovaly se později i seriózní pokusy o syntetičtější postižení cest a cílů druhé brněnské činoherní scény. Psalo se o ní jako o scéně „se zajímavým uměleckým profilem a s důležitou, kriticky dosud jen zřídka hodnocenou úlohou v brněnském divadelním životě.

Profesor Dušan Jeřábek, autor studie Z divadelního Brna (1958), ocenil nejprve přínos dramaturgie (dramaturgem byl od sezony 1954/1955 čerstvý absolvent JAMU Bořivoj Srba), která se stále více vzdalovala hrám slibujícím snadný, ale povrchní úspěch, a zaměřovala svůj plán především na dramata, z nichž je možno vytěžit živé umělecké hodnoty, myšlenkový podnět obohacující dnešního diváka. „Možno říci,“ konstatuje kritik, „že některé z inscenací Divadla bratří Mrštíků... jsou skutečnými dramaturgickými výboji: tak připomeňme třeba jen čs. premiéry Napoleona na Jaffě Arnolda Zweiga, Lidí z mrtvé vinice od Romana Brandstaettera, význačného, u nás však dosud skoro neznámého polského dramatika, nebo historické komedie Jindřicha VIII. od talentovaného mladého autora Joachima Knautha.“

Ledy letitého přezírání a nezájmu o tvůrčí přínos DbM celé naší divadelně dramatické kultuře byly tedy konečně prolomeny, a to právě v druhé polovině padesátých let. Od té doby se tzv. druhá brněnská činoherní scéna dostávala rok od roku víc a víc do ohniska divadelně kritické pozornosti. Její dnešní favorizované postavení má tedy hlubší kořeny.

Viktor Kudělka 23. 10. 2003

Vážení divadelní přátelé!

Blíží se vánoční svátky a s nimi i Štědrý den. Přicházím nyní za Vámi s nabídkou, která se, (jak se někdy na trzích říká), nebude hned tak opakovat. V příštím roce otevřeme novou divadelní budovu a tento akt nám dovolí po téměř deseti letech přijmout opět nové předplatitele. Asi nevíte, že v každém z předcházejících roků jsme museli stovky zájemců o předplatné v našem divadle, (vzhledem k jeho nedostatečné kapacitě), odmítat. V měsíci listopadu t.r., (zcela výjimečně tak brzy, obvykle tak činíme v dubnu), vypíšeme nové předplatné na sezonu 2004/2005, které bude zahrnovat jak inscenace činoherní, tak i hudební, z nichž ta první – legendární muzikál „Hair“ („Vlasy“) – slavnostně otevře provoz nové budovy našeho divadla.

(Samozřejmě, že stávající předplatitelé, mezi které patříte, si budou moci svá místa pro novou sezonu zajistit v obvyklém čase – tedy na jaře. Jako vždy máte jistotu, že jsou Vaše místa u nás rezervována.)

Jste-li však s naší produkcí spokojeni a chcete-li učinit radost svým blízkým, o kterých víte, že by je návštěva našeho divadla potěšila, a kteří zatím nejsou našimi předplatiteli, máte krásnou příležitost je buď upozornit na možnost zakoupit si předplatné u nás, nebo jim ono předplatné pořídit jako vánoční dárek. Konstatuji, že nabídka nových předplatitelských míst v našem divadle je omezená a že bude záhodno reagovat na tuto příležitost hbitě. Vždyť počet předplatitelských míst můžeme navýšit pouze o 16 %! Možná znáte každoměsíční fronty na lístky do našeho divadla a dá se očekávat, že vzhledem ke kvalitě naší produkce i k omezenému počtu představení uváděných v krátkých seriálech v nové divadelní budově se ony fronty nezkrátí – spíše naopak. Víte, že držitelé předplatitelské legitimace se nemusejí o své místo v našem divadle obávat.

V příštím, prosincovém čísle měsíčníku DOKOŘÁN, Vás seznámíme s inscenacemi, které budou tvořit repertoár sezony 2004/2005. Dnešní nabídku přijměte, prosím, jako přednostní výzvu k úvaze Vás - našich předplatitelů a hostů. V okamžiku, kdy bude předplatné pro nové zájemce vypsáno, již nebude příliš času na rozhodování.

Stanislav Moša 23. 10. 2003
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací