listopad 06/07

Kouzlo dětského úsměvu

Původně psaný dětský sbor, čítající na čtyřicet zpěváčků, mohl režisér Josefa a jeho úžasného pestrobarevného pláště, Stanislav Moša, díky svolení autorů řešit úsporným, leč bezesporu efektním a dokonce velice milým způsobem. Zatímco nahrávku nazpíval dětský pěvecký sbor Kantiléna, na zadní videoprojekci vidíme tváře šesti, sedmi a osmiletých školáčků ZŠ Antonínská v Brně. Na průběh vlastního natáčení a na tajemství a úskalí tvorby celovečerní videoprojekce provázející živé divadelní představení se ptáme jejího autora, Dalibora Černáka:

Není tajemstvím, že tuto projekci, tak dominantní scénograficky, jsem vyzkoušel s velikým úspěchem už pro zahraniční turné před dvěma lety. Pro naši Hudební scénu MdB jsem ale celý projekt přizpůsobil našim rozměrům jeviště, ozvláštnil novinkami v grafice a podařilo se mi několikanásobně zvýšit kontrast a jas kreseb, což bylo v případě této světelné show pro diváka velmi důležité.

A naše české děti na plátně?!

Snad nejtěžší natáčení, jaké jsem vůbec zažil. „Živé stříbro“ v počtu 36 ratolestí. Stará filmařská fráze říká: „Děti a zvířata na plac nepatří“. Ano. Ano. Ano! Ale jestli bychom se s tímto úkolem nepoprali, tak bychom tyto úžasné tvářičky na plátně neměli. Jedna historka za všechny: Když jsme dopoledne postavili tzv. klíčovací studio na jevišti a ve 13:00 se přiřítily děti, zeptala se mě paní uklízečka, jestli ji budeme v ten den ještě potřebovat. Ukázal jsem rukou směrem do hlediště, kde právě probíhaly ty největší „dětské dostihy“, a řekl jí, že poslední klapka toho dne, někdy kolem 19:00, je zpěv se svíčkami, a to rozhodně v tomto divadle už nebude co uklízet! Ať se klidně večer podívá na hlavní televizní zprávy…

Rád bych poděkoval všem, kteří se natáčení zúčastnili a obrovsky mi pomohli. Výsledek stojí za to! Posuďte sami.

Pavlína Hoggard 26. 10. 2006

Cikáni jdou do nebe

Když dva moldavští tvůrci, filmový režisér Emil Loteanu a hudební skladatel Jevgenij Doga, vytvořili v roce 1976 film Cikáni jdou do nebe (Tabor uchodit v něbo), jistě netušili, jakou odezvu u nás bude mít a jak dlouhá životnost bude provázet jeho divadelní přepis českých autorů Jindřicha Jandy a Milivoje Uzelace pro karlínské Hudební divadlo. Od premiéry v roce 1987 zaznamenáváme více než dvacet uvedení v českých a slovenských divadlech.

Důvody obliby jsou jistě v romantickém příběhu o lásce cikánského zloděje koní Lujka Zobara ke krásné cikánské vědmě Radě. Charakteristickým znakem obou ústředních postav je hrdost a pýcha na své svobodné postavení. Ve světě, který je poznamenán společenskými konvencemi omezujícími naplno žitý projev opravdového citu, lásky směřující až k osobní tragédii.

Jejich láska je spalující, sebezničující. Oba umírají, je to jejich volba, osudová volba dvou svobodných lidí. Rada umírá Zobarovou rukou, ale i on ví, že jeho čin bude mít odezvu. Mstitelem se stává otec Rady Danilo. Toto však je jen stručný rámec bohatého příběhu lidí putujících světem a žijících na okraji společnosti, která je obklopuje. Vedle bohatě prokreslených a typizovaných postav dvou cikánských táborů jsou to také postavy okolního světa, městečka, jehož obyvatelé tvoří bizarní prostředí vojáků, policajtů, obchodníků a měšťanostů, kteří s cikány bojují i kšeftují. Nechávají se také okouzlit jejich nespoutaností. Jsou unešeni kouzlem jejich žen, ale jsou jim také nepřáteli.

Romantické vyznění celého příběhu je dáno již ranými povídkami Maxima Gorkého; jeho prózy Makar Čudra a Stařena Izergil byly inspiračním zdrojem jak filmových, tak divadelních tvůrců. Jistě není bez zajímavosti, že Makar Čudra byla jeho vůbec první otištěná práce. Předností prvých próz Gorkého je autenticita prožitku. Putoval po jižním Rusku, Ukrajině, Bessarabii, Kavkaze a na své pouti hledal smysl života, a to jak svého, tak i ostatních lidí. Bohatost lidských typů s jejich přednostmi a nedostatky je snad největší devizou celé Gorkého práce. V ní je také zakódován patos touhy po svobodě v tom nejširším smyslu slova.

Hra s napínavým dějem umocněným živelnou cikánskou hudbou a sugestivním jevištním tvarem může být dalším příspěvkem snahy divadla nabídnout divákům hodnotný zážitek.

V přípravném stadiu se také slibně rozvíjí spolupráce s Muzeem romské kultury v Brně.

Režisérem představení je Petr Kracik, s ním spolupracují: scénograf Jaroslav Milfajt, návrhářka kostýmů Andrea Kučerová, choreograf Vladimír Kloubek, dirigent Karel Cón, sbormistryně Jana Hrušková a dramaturgové Kateřina Diváková a Tomáš Steiner. Z herců, jichž se na hře vzhledem k alternacím bude podílet téměř osmdesát, je možné prozatím jmenovat alespoň představitele hlavních rolí, které jsou v trojím obsazení. Lujka Zobara budou hrát Martin Havelka, Stanislav Slovák a Petr Štěpán, v roli Rady se budou střídat Jitka Čvančarová, Ivana Vaňková a Soňa Jányová. A je nutno upozornit také na hostující herce. Ladislav Lakomý přijal roli Makara Čudry a slovenský herec Marian Slovák Zobarova otce.

Premiéry se konají 25. a 26. listopadu 2006 na Hudební scéně Městského divadla Brno.

Těšíme se na vaši návštěvu.

Tomáš Steiner 26. 10. 2006

Rozhovor se Zdeňkem Junákem a Erikem Pardusem

Erik Pardus a Zdeněk Junák jsou hvězdami nového představení Městského divadla. Poprask na laguně je komedie lidských charakterů nabízející nevšední herecké příležitosti jako stvořené právě pro tyto dva komiky. Původně se měl našeho rozhovoru zúčastnit ještě Martin Havelka, nakonec to však museli pánové umluvit za něj. „Jeho tchyně potřebovala po představení odvézt na Lesnou,“ vysvětloval mi Erik Pardus. „Ale to nevadí, my vám toho o něm řekneme tolik, že tady vlastně vůbec být nemusí.“ A měl pravdu, jedna bizarní historka střídala druhou...

No, tak mi o Martinovi Havelkovi něco řekněte...

Pardus: Martin Havelka je ideální kolega. Je kamarád nejen na jevišti, ale i v soukromí. Ten když jde se psem na procházku, tak vím, že zkouška začne až za půl hodiny, protože on se psem chodí přesně v čas začátku zkoušky. Ale mně to vůbec nevadí, protože mám o půl hodiny déle času na pokouření pár cigaret. Že je to tak, Zdenečku?

Junák: Tak tak...

Dobře. A co Poprask na laguně? Koho tam hrajete?

Junák: Já hraju Patrona Toniho, šéfa rybářské bárky. Na sklonku života mě potkalo velké štěstí, tuto roli totiž alternuji s režisérem Zdeňkem Černínem. Sliboval jsem si od toho, že mi ukáže, jak se to má správně dělat, já to vobšlehnu a konečně budu na jevišti geniální. Jenže teď zároveň zkouším i představení Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť a docházím do Poprasku na laguně strašně málo. No a pan režisér samozřejmě nemůže sám stát na jevišti, sám sebe aranžovat a přitom ještě hlídat svoje kolegy, takže to budeme aranžovat až já do inscenace nastoupím. Jenže tím pádem nebudu mít čas na to, abych to od něj vobšlehl a budu muset hrát tak, jak to umím.

Pardus: Já hraju roli patrona Fortunata a cítím to jako svoji životní roli. Já mám totiž přirozenou civilní řečovou vadu a patron Fortunato mluví velmi nejasným nářečím, takže můžu svoji vadu velice dobře využít. Tudíž nemám alternaci, protože jsem v tomto drmolení nealternovatelný. A na tom trvám. To by nezvládl ani zde nepřítomný kolega Havelka, i když má taky určitou patlavost. Není tady, tak co bych to na něho nepráskl. Kolega Havelka hraje chlapáka, bratra Zdeňka Junáka. Je to tedy chlapák nejen občanský, ale i na jevišti, ale... On je původně indián a je velice přecitlivělý. Všechno říká hrozně měkce, je takový plačtivý, takže ta role patrona Fortunata je pro něj nemyslitelná. Nemá takové ty polohy vzteklosti jako já, protože má rád ženy, zvířata a děti. A ty já nesnáším.

Pane Junáku, zmínil jste, že hrajete Toniho spolu s režisérem Černínem. Spolupracujete s ním ale i jinak, jste asistent režie...

Junák: Ano, to jsem, ale pozor! Za tím asistentem režie je napsané s VP. To znamená asistent režie s vyšším posláním. To aby si čtenáři nemysleli, že jsem nějaký poskok, to je prosím Lukáš Hejlík, ne já. Já jsem ten s vyšším posláním...

Pardus: No, to vyšší poslání v případě pana Junáka tkví v tom, že když se režisér Černín na některého z herců rozhněvá, tak jde Junák výš do pátého poschodí, kde je naše ředitelství a tam nahlašuje, s kým je režisér nespokojen. Takže vyšší poslání je od... odvozené od vyššího patra. To hlášení má napsané na papírku, aby se nespletl a aby nepráskl třeba mě nebo zde nepřítomného kolegu Havelku, prostě kamarády. A protože jsme v divadle kamarádi všichni, tak se práskají lidi, které neznáme. Takže napíše třeba lísteček „Herec Pospíchal neuměl text,“ ale žádný Pospíchal u nás není, takže se pak Moša diví, koho to má v souboru a my jsme z obliga. Takovej je to kolega, ten Junák.

Junák: Jinak já bych chtěl ještě zmínit, že postava Fortunata, kterou hraje kolega Pardus, je opravdu velice náročná. Ono to vypadá, že prostě mele pantem nějakou hatmatilku,ale i taková věc se musí velice dobře nastudovat, jinak se to rozpadne. Nechci Eriku Pardusovi nijak pochlebovat, ale je jedním ze stěžejních pilířů našeho divadla. No, má určité problémy s muzikálem. Je na tom špatně s pohybem, protože má nabouraná kolena z toho, jak klečel v mládí na hrachu. A taky je to trochu kolenovrt, takže má kolena tak navrtaná, že nemůže dělat takové piruety jako já. Trochu mi to závidí.

Pardus: S těmi koleny má sice Zdeněk pravdu, ale jak říkal o těch pilířích... Junák je jediný pilíř. My jsme jen takové malé sloupky kolem něj. Junák se jako pilíř narodil a kam přijde, tam zapilíří. No a my jen občas upapkáme něco z té omítky, co z něj padá, je-li unaven, ale on bohužel moc nedrolí.

Hlavní úlohy v Poprasku zaujímají ženy, které se neustále hádají nebo pomlouvají. Myslíte si, že jsou všechny ženy opravdu takové?

Junák: Poprask na laguně je veskrze ženská inscenace. Je to o tom, co všechno jsou ženský schopné si navzájem udělat nebo koho jsou schopné rozdrbat. Sešla se tam směska všech věkových kategorií. Mladá je strašně uřvaná, střední o tom už celkem přemýšlí a ta nejstarší třeba jen tak štěkne, protože věci vidí z nadhledu. Osobně si myslím, že ženy jsou daleko hádavější než muži a že jsou daleko vnímavější v takových těch jemných nuancích jako „tamta má to a tamta ono.“ Ale mně hádavé ženy nevadí. Tedy když je to mezi nimi. Hlavně ať nás chlapy do toho moc netahají. Osobně si vás žen nesmírně vážím, protože bez vás je život nemožný. Jste to nejkrásnější, co na tomto světě bylo stvořeno, ostatně básníci o tom psali básně a štukatéři to dávali do štuků.

Pardus (tváří se nechápavě a pobouřeně): No, tady pan kolega Junák říká věci, se kterými rozhodně ztotožněn nejsem. Já jsem totiž latentní homosexuál, avšak svou ženou jsem byl donucen se této orientace vzdát. Ženy vidím jako spasitelky některých zkrachovalých mužských životů, ale jinak mě citově nepřitahují. Vlastně mě vůbec nezajímají. Tady v divadle jsem vizuálně nesmírně spokojen, je tu spousta krásných mužů. Máme tady samozřejmě i sprchy a oni se neutírají ve slipech, že... Ale abyste si nemyslela, moje rodina funguje dobře, já to v sobě totiž potlačuju, nenechám to vytrysknout.

A jací muži se vám v divadle třeba líbí?

Pardus: Takže líbí se mi Junák, Havelka, Jackuliak, Novotný, Skála, Mazák, Lešovský, ředitel Moša, ten samozřejmě hodně, celý soubor kulisáků a nejvíc se mi líbí vrátný Hašek. A na ženy se tvářím, že mi nevadí. Ale upřímně řečeno, ženy mi vizuálně vadí. Ale chlapi mě bohužel nechtějí.

Poprask na laguně se odehrává v rybářské vesničce, takže se samozřejmě musím zeptat na váš vztah k rybářství...

Pardus: Mne tematika ryb absolutně nezajímá, já mám problém rybu i sníst. Jako každý homosexuál jsem přecitlivělý a když se dívám na tu rybu na talíři, tak myslím na to, jak ji muselo bolet, když ji tahali na háčku z vody. Já prostě místo masa vidím vykulený očička toho lososa, jak ho to bolinká a chtěl bych ho hodit zpátky do vody.

Junák: No, tady musím Erikovi podtrhnout nohy, takhle by to vypadalo, že nejí... On Erik hrozně rád dojíždí jídla. Já si něco dám a on na mě kouká a pak říká „Budeš ještě?“ Tak mu teda něco nechám a on pak jde k někomu dalšímu a po něm to taky dojí.

Pardus: To je pravda, ale mám k tomu svoje důvody. Když dojídám po kolezích, tak mám pocit, že to zvířátko zabili kvůli nim. A druhý důvod je, že pocházím z chudých sociálních poměrů. Vyrostl jsem v rodině chudých intelektuálů, kteří neměli co do úst, kdežto pan Junák je z rodiny velkostatkáře. Jeho životní podmínky v dětství se ostatně projevily na jeho urostlé postavě. Má však sociální cítění a jídlo schválně nechává nedojedené, abych se mohl najíst a to je od něj moc hezké.

Junák: S těmi životními podmínkami má pravdu. Bohužel se ten nedostatek jídla projevil jak v tom, že je trošku zakrslý, tak i v mozkových závitech a Erik tak občas blábolí. No, proto taky hraje toho Fortunata.

Pardus: No, sice jsem zakrslý, ale pan Junák zase mluví o své pobřišnici jako o OTP! Copak to, Zdeněčku, znamená?

Junák: Okrasný tukový prstenec. Tímto zdravím Jardu Ráce! Ale Erik své pobřišnici zase říká VPP.

Pardus: To je vak plný plyny. To mám totiž z hladu.

Tak mi na závěr řekněte, proč by měli diváci přijít na představení Poprask na laguně.

Pardus: No protože jsou u nás levný lístky přece!

Junák: Přátelé, mějte na paměti, že když kachnu, tak pečenou, když ženu, tak svlečenou, když na přehradu, tak autobusem, když Poprask na laguně, tak s Junákem a Pardusem.

Bára Rácová 26. 10. 2006

Josefové Vladimír a Jakub o svém muzikálu

V muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť alternují titulní postavu Dušan Vitázek, Jakub Uličník a Vladimír Volečko. Na plakátě je první z nich, jenž zpívá ústřední postavu i v muzikálu Jesus Christ Superstar a také tam si jeho charismatický obličej vyhlédl výtvarník pro plakát. Dušan se o svém vnímání Josefa a jeho pláště svěřoval Dokořánu v minulém čísle, dnes dostali prostor Vladimír a Jakub.

Vladimír Volečko (27) pochází z Trebišova, žije v Senici nad Myjavou, před třemi lety absolvoval JAMU v ročníku Zdeny Herfortové. V angažmá MdB je druhým rokem, poznal také život na volné noze. Jen administrativní problémy zabránily jeho studiu na American Musical and Dramatic Academy v NY. Ve 2. ročníku JAMU hrál Volečko v MdB roli China ve West Side Story - německy, anglicky i česky. Pak Bernarda ve stejné produkci. Hrál Clauda ve Vlasech, Josef je jeho první titulní role. V koprodukční verzi Josefa pro zahraničí hrál Dana, nyní tuto roli alternuje. Říká, že je svobodný a zamilován.

Jakub Uličník (24) je ze Šeleševic u Kroměříže, vystudoval brněnskou konzervatoř a letos ukončil JAMU u Ladislava Koláře, jehož považuje za úžasného člověka. Už na studiích začal spolupracovat s MdB, kam nastoupil do angažmá od srpna. Není z herecké rodiny, ale jeho bratranec David Uličník, prý samorost, zpívá v pražských muzikálech a s Jiřím Kornem v souboru 4TET. Ještě jako student zpíval Jakub Uličník v muzikálu Jesus Christ Superstar Petra, v Zahradě divů Snažíka, ve Vlasech Woofa a Clarka. V Uhdeho a Štědroňově Naně byl Georgem Hugenem, v Novomanželském apartmá Edou, v Odysseii Télemachosem a WSS poznal jako Riff. Je také svobodný a „opravdu strašně moc zamilován“.

Pánové, ptám se obou Josefů, máte jako herci a zpěváci pocit, že autor něco divákovi sděluje, nebo spíše cítíte, že se lidé jen baví?

VV: Je to show, i když S. Moša říká, že není. Divákovi snad sděluje jen jedno - ať se nikdy v životě nevzdává, ať věří sám v sebe. Nehledal bych za tím nic hlubšího.

JU: Když se podívám už na velmi povedené filmové zpracování, vidím, že není žádné hlubší sdělení. Pohádkový a biblický příběh sděluje naivitu, jistou důvěru, touhu po pomstě, ale spíše takovou bezelstnou. Následuje usmíření. Divák by měl více cítit nadsázku už skrze hudbu, když si skladatel Andrew Lloyd Webber dělá srandu z různých stylů.

Jak se vám tak pěkná role hraje?

VV: Dost se trápím s první písničkou, je pro mě napsaná příliš hluboko. Hledám pořád nějaký fígl, jak si to usnadnit. Aby to bylo pro diváka zážitkem a ne utrpením. Ale jinak si představení celé užívám. Bývám ve veselém rozpoložení, cítím se příjemně, zvláště když se podívám na vypravěčku (alternují Radka Coufalová-Vidlák, Hana Holišová a Markéta Sedláčková). Všechny ty holky jsou nádherné, a k tomu i charismatičtí kluci jako bratři. Režisér si umí vybrat. K tomu kostýmy a světla, je to krásné. A panu Prostějovskému se podařil pěkně přebásnit celý text. Mně vyhovují všechna ta koncová íčka, která má překladatel v oblibě.

JU: Měl bych působit lehce. Doufám, že před diváky ze mne lehkost jen čiší. Ale přiznávám, že je pro mne trošku těžké opravdu se ztotožnit s tím, že nehledám žádnou psychologii, žádné charakteristické prvky. Vlastně od začátku do konce vidíte Josefa na jevišti. Je to naivní, bezelstný, hodný kluk, který má všechno zadarmo, nemůže za to, že mu všechno vychází. Ale nemá v roli opravdu momenty, které by mluvily o jeho charakteru. O tom spíše vypovídají bratři. Pro mne je docela těžké ustát to tak, abych dokázal najít míru toho, že nemusím dělat nic, protože to hrají za mě ostatní, a přitom působit tak, jak by Josef měl působit.

Jste věřící?

VV: Já věřím, ale otázka je, v co. Nejsem ten, kdo každou neděli chodí do kostela a ke zpovědi. Jsem křtěný, jsem druhým jménem Michael. Víru vnímám střízlivě. V Jesus Christ Superstar jsem hrál Annáše, velekněze, který jako první zpovídal Ježíše po zatčení. Myslím, že to byla vnitřně pro mě dobrá role. Doufám, že se v této sezoně dostanu také k Jidášovi, kterého bych si rád zahrál.

JU: Podle toho, jak se to vezme. Asi se neztotožňuji nijak s církví, ale jsem věřící v boha. Roli Josefa si nespojuji ani tak s biblickým příběhem, nýbrž s vlastním příběhem. Snažím se Josefa pojmout tak, že odmalička byl nejdéle u prsu a vůbec neví, jak mu to vychází.

Představení Josef... je řízeno počítačem, dirigent a potažmo všichni interpreti musí celý part zvládat přesně na čas, aby seděly zvukové a obrazové dotáčky dětského sboru Kantiléna. Mluvíte sice o lehkosti, přesto se ptám, jak se cítí Josef pod počítačem?

VV: To je snad jediné, co mně vadí. Zpěvák je interpret, on sám by si měl zvážit, po domluvě s režisérem, jak to chce zpívat. A ne aby byl vázán computerem. Například písnička Brány jsou zamčené je natolik výrazová, že svazuje herci ruce. Když se dostane do emoce, nejraději by dostal ze sebe v tom okamžiku zpěv buď o něco rychleji, nebo pomaleji. Jenže tím, že dirigent slyší ve sluchátkách rytmus, máme svázané ruce. Je to ovšem náročné i pro muzikanty.

JU: Je to nadstandardní věc. Orchestr hraje živě, zpěváci živě zpívají, dirigent je ale svázán tempem. Za sebe říkám, že tím pádem není pohyblivé tempo. V některých momentech, třeba v naší ústřední písni, se úplně necítím. Byl bych rád, kdyby se hrálo a zpívalo o chloupek živěji a svižněji. Což nejde, protože vše svazuje klik. Dirigentovi běží ve sluchátkách metronom, jinak by neseděly sbory a videoprojekce.

Jak se vám pracuje s režisérem Stanislavem Mošou a s choreografem Igorem Barberićem?

VV: Se S. Mošou si můžeme říci všechno na rovinu, i v případě, kdy mám pocit, že by něco mělo být jinak. Hledáme kompromisy. V tomto je s ním práce skvělá. A Barberić? S lepším choreografem jsem nepracoval. Igor udělá každému herci pohyb tak, aby jej zatančil a vypadal skvěle. Může to být tak jednoduchý prvek, že se nad tím pozastaví i samotný herec, ale ve výsledné podobě vše vypadá krásně. Barberić je talentovaný a dokáže číst režisérovy myšlenky. Ti dva si padli do noty.

JU: S Barberićem jsem se setkal již v inscenaci Vlasy, je to skvělý odborník. V Josefovi má titulní postava jen jednu choreografii, chvilku tancuje. S režisérem Mošou se mně pracuje velmi dobře. Jsem rád, že jsem dostal šanci pracovat po absolvování školy v tomto divadle a že dostávám příležitosti. Vloni mě opravdu naplnila role Edy v Novomanželském apartmá, byl jsem šťasten. Za roli Josefa jsem strašně moc vděčný.

Co oceňujete v této inscenaci, případně vůbec, na svém kolegovi?

VV: Mně se líbí, že každý z nás tří si hledáme cestu Josefa. Na Kubovi oceňuji, že dokáže být přesvědčivý jako dítě. Protože, i když je jeden z bratrů a není nejmladší, tak Josef by měl vypadat na jevišti jako dítě. On to dokáže skutečně prodat, je takový andílek. A samozřejmě krásně zazpívá, má svoje polohy, ve kterých mu to hezky zvoní.

JU: Hned jsem si dovedl představit, že Vláďa Volečko může hrát Josefa. Myslím, že má spoustu společného s touto postavou a na jevišti se s ní vlastně ztotožňuje. Výborně v Josefovi zpívá vyšší party, ostatně je tenor, zatímco já se s tím leckdy trápím.

Jak se vám líbí úžasný pestrobarevný plášť Josefa od Andrey Kučerové?

VV: Málokdy jsou mužské kostýmy barevnější než ženské. V tomto případě je to jedna z výjimek. Josef má tak nádherný kostým, že je radost ho nosit. Andrea jej odvodila od originálu a navrhla krásný pestrobarevný plášť. I v dalším kostýmu Josefa se cítím dobře.

JU: Josef má na jevišti tři převleky, ostatní bratři a další postavy mnohem víc. Plášť se mně líbí i civilně. Bylo by výborné vzít si ho na sebe při nějaké velké house párty, i když na takové věci nerad chodím. Každý z Josefů máme svůj plášť, každý máme jiné proporce. Vladimíra Volečka jsem se zeptal na koprodukční provádění Josefa a jeho pláště v cizině.

Nevadilo vám, že titulní role zpívali zahraniční kolegové? Německý producent je toho názoru, že co nemá německé nebo americké jméno, neprodává představení. Což je podle mě velký omyl. Pro mě není problém zpívat německy, mám z toho jazyka dvě státnice. Mluvím také anglicky. Podívejte na takového Petra Gazdíka nebo Dušana Vitázka. To jsou kluci, kteří krásně zpívají anglicky i německy, dobře vypadají.

Neměl jste pocit ušlápnutosti?

Mně to bylo víceméně jedno, byl jsem rád za tu šanci konečně si zahrát v zahraničí. Nebylo to jediné takové představení. Hrál jsem ve WSS, v Golden Broadwayi, ve Snech svatojánských nocí hraji krále Thésea, takže mám možnosti vycestovat s tímto divadlem a nedělám si s tím hlavu, jestli hraji tu nebo onu roli. Samozřejmě je vždycky lepší hrát hlavní postavu než ve sboru, ale zase, jak říká S. Moša i všichni profesorové, i herci, není malých rolí. A na jevišti jsou všichni vidět.

Nepletla se vám v Josefovi angličtina s němčinou?

Dokonce mohu říci, že jsme měli problémy. Po osmdesáti představeních v němčině jsme najednou zkoušeli na pět představení v angličtině, pak rychle zpátky do němčiny - nebylo to snadné. Z některých lidí se při prvním představení ozývala německá slovíčka, u dalšího už to bylo lepší. Pokud by se hrál někdy Josef na domácí scéně v angličtině, rád bych si to zazpíval. Můj hlas je lépe nastavený na angličtinu než na češtinu.

Je rozdíl mezi divákem v Brně a v Německu, Lucembursku, Rakousku, Švýcarsku či v Dánsku?

Josef je takové představení, že lidi tleskají a řvou. Nebude asi rozdílu mezi městy a zeměmi. Ve Fürthu lidé stáli a křičeli bravo po druhé písničce. Byli nadšeni z Petra Dočkala, z Lukáše Kantora, z Jirky Resslera, z Míši Šebka. Ti čtyři bavili také ostatní herce. V tom momentu nebyla scéna o Josefovi nebo o vypravěčce, nýbrž o bratřích.

Jan Trojan 26. 10. 2006

Vážení divadelní přátelé!

Rád bych Vás již nyní upozornil na pokračování cyklu „Básníci Evropy“. Mnozí z Vás si zajisté vzpomínají na koncert Iana Andersona a jeho Jethro Tull společně s orchestrem našeho divadla. Následoval koncert „Pocta Bulatu Okudžavovi“ a nyní nás 2. prosince čeká koncert „Pocta francouzskému šansonu“. Naprosto mimořádným hostem večera se stane legendární pařížský šansoniér Hugues Aufray se svou doprovodnou skupinou. Z jeho repertoáru zná celý svět písně jako „Slavíci z Madridu“, či „Sbohem, lásko“. Večer svým uměním doplní i někteří čeští zpěváci jako Zora Jandová, Jiří Dědeček, Pavel Žalman-Lohonka a další. I tento večer bude zaznamenán pro Českou televizi, a tak nezbývá než Vás upozornit na to, že se jedná o koncert nejenom jedinečný, ale i jediný a vzhledem k nebývalému zájmu diváků o tento cyklus si, prosím, zajistěte lístky raději v předstihu.

Rádi bychom tak dále, nejméně jednou v roce, v Básnících Evropy pokračovali. Vždyť vždy je krásnou příležitostí možnost živého zážitku z umělecky mimořádného koncertu, který tvoří světové osobnosti. Ne každý den se máme možnost s některou z nich dohodnout, aby navštívila naše město, které však má všechny dispozice k tomu, aby se stalo uměleckou křižovatkou Evropy, na které si dávají dostaveníčka zpěváci, tanečníci, herci i muzikanti, kteří jsou pro svou uměleckou výjimečnost na cestách celým světem.

Na cestě jsou svým osudem vlastně i hrdinové, kteří tvoří osu příběhu světoznámého muzikálu „Cikáni jdou do nebe“, který pro Vás v listopadové premiéře připravuje režisér Petr Kracik – o této inscenaci se dočtete více ještě na jiném místě našeho měsíčníku.

Když Jack Kerouack psal svou dnes již světoznámou knihu „Na cestě“ (On the road), vložil údajně do psacího stroje roli papíru a psal tak dlouho, dokud ji nepopsal. Snad mu šlo o to, aby nebyl vyrušován vyměňováním papíru, snad o to, že chtěl psát tzv. v jednom zátahu – tedy automaticky za absolutního vypětí ducha, snad proto, že se nechtěl zdržovat opravováním, či vůbec nechtěl o nějakých následných korekturách slyšet – vždyť psal román „Na cestě“. Možná však mimovolně, možná záměrně zvolil pro svůj román takovou techniku psaní, která plně odpovídá hlavnímu zadání. Kdo je na cestě, ten se nevrací, byť by chodil v kruhu, či tam a zase zpátky. Na cestě jsme nakonec v našich životech všichni. Jeden jako druhý a to i tehdy, když stojíme, nebo sedíme… neboť žijeme v čase a čas je tou naší hlavní cestou. „Panta rei“… čas běží, nezapomenutelné události střídá nuda, nepříjemné povinnosti, ve kterých pomalu stárneme… Návštěva divadla, které Vám umožňuje strávit chvíli Vašeho života příjemným zážitkem společnou cestou s někým, kdo nás může „občerstvit, rozradostnit, či jakkoliv jinak krásně obdarovat,“ by měla být využita. Nezdržujme se blbostmi a založme do psacího stroje svého života takovou roli papíru, jak to udělal Jack Kerouac. Na opravy totiž není čas.

I proto se s Vámi těšíme na shledanou v hledišti našeho divadla...

Za všechny kolegy Městského divadla Brno

Stanislav Moša 26. 10. 2006
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací