listopad 10/11

Vážení divadelní přátelé!

Jeden ze zásadních obrazů lidské historie je Gougainovo plátno s názvem „Odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme?“  Jeho název, který jsme si kdysi se Zdenkem Mertou vypůjčili jako podtitul pro faustovské muzikálové oratorium BASTARD, v sobě nese tři principiální otázky kladené si lidstvem odnepaměti. Otázky… otázky… otázky…! Co o sobě vlastně víme? Kdo vidí za horizont naší vystopovatelné minulosti, aby konečně řekl, zda jsme vskutku povstali z opice, nebo to bylo jinak? (Ne, že bychom na to neměli každý svůj názor, ale víme to vskutku jistě?) A kde v našem rozličnými paprsky prozkoumaném těle sídlí duše, pakliže tam někde sídlí, a nám se jeví, že sídlí? A co se s ní stane po naší fyzické smrti? A proč milujeme, žárlíme, trýzníme se a vůbec všechno to, co činí člověka, jak si všeobecně myslíme, nejvyšší bytostí na naší planetě? A proč se pořád ptáme? Vždyť všechno v naší lidské komunikaci jsou otázky! I když například vyprávíme vtip, který se v naší mezilidské komunikaci vyznačuje jednoznačnou tečkou obsaženou v pointě, tážeme se, zda-li nejsme pro své okolí natolik zábavní, že by od nás rádo slyšelo další anekdotu. I za vyznáním lásky, kterými je dramatická literatura nabita, je slyšet otázku: a co ty, jak ty mi odpovíš, miluješ mě rovněž, anebo se mám stydět za svou troufalost? A všimli jste si, že lidská bytost, která toho má na srdci více, pozvedává svůj hlas v průběhu své řeči do otázky, když se potřebuje nadechnout, a tím dává mimovolně najevo svůj průběžný dotaz: „posloucháte mě ještě?“, „stojíte o to, abych vyprávěl dál?“

I ti, kteří se potřebují kvalitativně vyčlenit na úkor jiných, (jednoduše se dá říci, že o nich špatně mluví – pomlouvají je), i tito lidé, rychle hotovi s každým svým negativistickým úsudkem, oni mistři teček, kdy se za jejich „pravdou“ nedá zdánlivě už nic dodat jak je suverénní, se ptají! Jejich otázka je prostá: „nejsem pro vás, kterým to sděluju, jedinečný? Nejsem úžasný, když tak brilantně dokážu formulovat cizí nedokonalost a špatnost?" 
    
Divadlo v našem lidském světě odnepaměti funguje nezastupitelně právě proto, že je schopno v souladu s naší přirozeností se důsledně ptát na věci základní i rozšiřovat plejády otázek až do absurdních poloh našeho uvažování a při procesu průběhu divadelní inscenace se onen společný tok uvažování mění v rituál společného přemýšlení, díky němuž jsme schopni si pěstovat mimořádnou citlivost a schopnost hlubokého ponoru do společenských i intimních procesů našich životů.
    
Vězte, že i inscenace, jejichž přehled vám na jiném místě našeho časopisu nabízíme v podobě tzv. Ročního předplatné, byly generovány s touhou společně s vámi si užívat života, vnořovat se do něj právě skrze různé otázky. A byť víme, že otázku zákonitě následuje jiná, jsme připraveni se ptát ve vší upřímnosti znovu a znovu dál, dokud se konečně nedozvíme, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme... a možná i potom.
    
Nashledanou při svátcích otázek realizovaných ve výjimečných divadelních představeních se za všechny kolegy MdB těší
                       

 
Stanislav Moša 26. 10. 2010
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací