prosinec 05/06

Setkat se Jiřím Pavlicou není při jeho pracovním vytížení vůbec lehké. Nejdříve byl na dovolené s rodinou, pak točil desku a nakonec odletěl do Ameriky a hned poté do Číny. Trpělivost se však vyplatila a já se s primášem Hradišťanu konečně setkala. „Já vás hrozně lituju, jsem strašně ukecanej,“ řekl několikrát během rozhovoru. To však rozhodně nebylo na škodu, protože se málokdy setkáte s někým, kdo má tolik zkušeností s koncertováním v zahraničí. A čínskou operu taky neviděl každý...

Když jsem se s vámi chtěla poprvé sejít, tak jste odlétal do Ameriky. Co bylo cílem cesty?

Letěli jsme s Hradišťanem do Los Angeles na festival duchovní hudby. Tím ale nejsou myšleny jen liturgické zpěvy. Myslí se tím duchovní hudba v širším slova smyslu. Byli tam interpreti ze Sibiře, z Mexika, z Havaje.... Šlo o to, aby každý přinesl to nejlepší z ducha svého národa. Byly to písně tradiční, písně o dobru, o lásce, o hezkých věcech. A pak samozřejmě i ty liturgické.

Vystupovali jste jen na tomto festivalu?

Ne, kromě koncertů v Los Angeles jsme vystupovali také v  San Francisku a v Tijuaně na severu Mexika. Celý program nám připravil náš generální konzulát v Los Angeles a velké poděkování patří paní generální konzulce Gitě Fuchsové.

Jaké na vás v Americe přišlo publikum?

Ten festival v Los Angeles už funguje několik let a pořádá jej UCLA, tedy Kalifornská univerzita v Los Angeles, a má tady své vlastní publikum. Jsou to profesoři a studenti univerzity, ale samozřejmě také další zájemci z obyvatel této obrovské městské aglomerace. V San Francisku jsme hráli pro krajany a bylo to hezké. Moc krásný koncert jsme zažili v Tijuaně. Tam přišli lidé, kteří mají zájem o českou kulturu. Musím vám říct jednu zajímavost. Hráli jsme tam v kostele, kde mají Pražské Jezulátko a který vysvěcoval pan biskup Esterka. To je biskup pro zahraničí, ale jinak patří do biskupství brněnského!

Jak na vás zahraniční publikum reaguje?

Lidem se naše hudba obvykle líbí, a to mě samozřejmě těší. Vždycky ale přemýšlím nad tím, proč tak reagují. Myslím si, že je to tím, že naše hudba je kontaktní, není akademická, je od srdce k srdci, z očí do očí. Naše hudba nepotřebuje tlumočení, jde hlavně o přenos energie. Říká se přece: Kdo v dobrém přicházíš, buď vítán. A my v dobrém přicházíme a naše publikum to vnímá.

Co si z koncertů v jiných zemích odnášíte?

Určitě mnohé. Já se třeba vždycky snažím naučit jednu jejich píseň, pozdravení v jejich řeči a podobně. Je to vstřícný krok, který otvírá srdíčko. Otvírá vám dvířka k lidem, kteří mají odlišnou kulturu. Je to takový zlidšťující okamžik. Už jsme zpívali písně čínské, japonské, uzbecké, mexické... A kromě toho je to také malý krůček k poznání jejich kultury, jejich hudebních principů.

Vy se zahraničními hudebníky hodně spolupracujete...

Ano, baví mě to. Moje první velká spolupráce se zahraničním hudebníkem byla s Japoncem Yas-Kazem, snažil jsem se o propojení východoasijské a středoevropské hudby. Tenkrát vzniklo česko-japonské CD Svítání. Ale propracovanější a hlubší pak byla spolupráce s Jihoafričanem Dizu Plaatjiesem. Naším základním mottem bylo, že ať jsme jakékoliv barvy pleti, ať jsme odkudkoliv, tak jsme všichni lidé této planety, chodíme po jedné zemi a nad sebou máme jedno nebe. Ten projekt má symbolizovat koloběh lidského života na zemi. Já jsem přinesl písně v duchu středoevropském, Dizu v duchu jihoafrickém a společně jsme na tom pak pracovali. Dizu učí v Kapském Městě na univerzitě, přednáší o hudbě. Snažil jsem se tedy od něj pochytit co nejvíc a vložit to do toho CD.

Vy jste byl v Koreji, Japonsku, Mongolsku, Africe... Spíš bude asi jednodušší, kde jste nebyl?

Nebyl jsem v Austrálii, jinak asi všude. (smích) Teď to ale v nejbližší době nevidím, chci být více doma. Ale pozvání tam mám už dlouho.

Hned po návratu z Ameriky jste pak odlétali do Číny? Jak na vás Čína zapůsobila?

Ano, doma jsme byli asi den a půl. Čína je země obrovských kontrastů a obrovské dynamičnosti lidí. Když si něco umanou, tak to prostě dokážou. Jsou velmi houževnatí a na druhou stranu skromní. Viděli jsme tam hodně velkých měst, ale i vesnice a ta kontrastnost je tam obrovská. Jenom si musíte uvědomit, že velká města mají nad pět milionů obyvatel, osmi set tisícové město je považováno za malé. Viděli jsme drahé luxusní hotely a na druhou stranu bídu a špínu. Kulantně řečeno, ne vždycky dokonalou hygienu.

Kde v zahraničí byste dokázal žít?

Žít by se asi dalo v New Yorku, ale to vidím turistickýma očima. Aby tam člověk mohl dobře žít, potřeboval by samozřejmě přiměřené finanční prostředky. Krásná je jižní Afrika. Trochu problematičtěji vidím východní Asii nebo Japonsko. To je na mě moc přetechnizované a na malém prostoru. Bydlení mého srdce je ale stejně tady. Ať se vracím, odkud se vracím, tak se vracím rád.

Kde se vzala vaše láska k hudbě? Vyrůstal jste v hudební rodině?

Ano, maminka krásně zpívala a vedla nás k hudbě. Tu představu si s sebou nesu do teď. Moje dětství byly idylické časy a já se s manželkou snažím vytvořit takové prostředí i svým dětem. Ale zdá se mi to dnes nepoměrně těžší, než když jsem byl malý já. Tenkrát jsme chodili hodně ven do přírody, nebo jsme byli doma s rodiči. Jenže to ještě nebyla všude televize, a tak jsme večery trávili „kulturně“: četli jsme si knížky, zpívali, povídali si... Dnes podle mě děti kvůli všem těm atakům zvenčí nemůžou prožít věci tolik do hloubky. Ale to je můj dojem, jen se snažím vžít do pocitu toho malého dítěte. Musíte najít nějakou rovnováhu, která bude vyhovovat vám i dětem.

Myslíte, že se vám to daří?

To nedokážu posoudit. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že se nám to daří, ale pak třeba na dlouho odjedu jako teď, a po návratu zjistím, že mým dětem ten táta chyběl. Snažím se s nimi být co nejvíc, ale samozřejmě jsou to vzácné chvíle.

A nemáte tedy práce moc? Nemáte strach, že rodinu o něco ochuzujete?

Ne, já jsem teď kvůli rodině odmítl hodně zajímavých pracovních nabídek. To, zda omezíte rodinu nebo uberete práce, je každého svobodná volba. Já teď omezil to druhé. Aničce je šest let, Marečkovi dva a půl. To je ten nejkrásnější věk, těším se, že si spolu teď hezky zazpíváme a zahrajeme na klavír.

Povedete je k hudbě?

Ano, pokud tam drobek nadání bude, tak se je budu snažit nějak chytře motivovat. Ale nutit je samozřejmě do ničeho nebudeme. Já ani Martina nemáme potřebu si na dětech plnit sny, které se nám nesplnily. Nám se naše sny splnily a je jen na nás, kam to ve svých oborech dotáhneme. Nutit děti do něčeho je hloupost. Důležité je, aby člověk dělal, co ho baví. Člověk může být platný jako lékař, učitel, instalatér... Důležitější než co člověk dělá je, zda to dělá dobře a s láskou.

S Hradišťanem jste vydali nedávno nové CD Hrajeme si u maminky. Už jste písničky z něj hráli na nějakém koncertě?

Už na několika, v Praze, v Brně a teď naposledy ve Zlíně pro společnost Tyfloservis, která pomáhá nevidomým dětem. Už pět let pro ně děláme koncerty a letos jsme jej ozvláštnili křtem tohoto CD. A jinak některé písničky z tohoto alba určitě zařadíme i do našich vánočních koncertů, protože Vánoce jsou přece hlavně pro děti.

Taky vydáváte zpěvník...

Zpěvník mi vydává Český rozhlas v Praze a měl by vyjít do Vánoc. Je to zpěvník písní na texty Jana Skácela, Jiřího Brabce a na lidovou poezii. Nejvíc mě na tom zaujalo to, že vyjde ve slepeckém písmu. Je určený pro různé školy nebo ústavy s nevidomými dětmi a to byl hlavní důvod, proč jsem tu nabídku přijal.

Bavili jsme se o hudbě a cestování... Ale co divadlo? Máte ho rád?

Divadlo mám rád a hodně jsem s divadly spolupracoval a spolupracuji. Třeba se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti, s divadlem v Opavě, Ostravě, Šumperku, v Brně s „Provázkem“ i s Mošou v Městském divadle.

Vzpomenete si ještě na tu práci?

Byli to Naši furianti a pamatuji si, že jsem pracoval ve velmi hektických podmínkách. Přesně v té době se nám totiž narodila Anička a já jsem nevěděl, co dřív. Starat se o ženu s dcerou a do toho dodělávat hudbu... Bylo to hodně rozlítané. Vždycky jsem na zkoušku donesl nějaký cár a řekl jen: Naučte se to, já zítra dodám zbytek. Ale to vám snad ani nemůžu říkat, pan Moša by mě zabil! (smích)

Na čem jste byl v divadle naposledy?

To je dobrá otázka, ale smutná odpověď. Dlouho jsem nikde nebyl. (Dlouho přemýšlí) Vlastně ne! Vždyť já jsem byl v Pekingu na čínské opeře! A bylo to velmi zajímavé. Je to samozřejmě archaický tvar, který nejde moc radikálním způsobem měnit. Přišlo mi to spíš jako turistická atrakce, kterou je dobré vidět. Děj je plný symbolů, které vyjadřují něco, co já samozřejmě vůbec neznám. Člověk by na to měl jít dobře připravený. My jsme sice překlad dialogů měli, ale vedle toho jsou tam symboly pohybové, výtvarné, hudební a ty jsou nám nesrozumitelné. Komické bylo to, že všechno bylo v opeře archaické – hudba, nástroje, kostýmy, obsah... a nad tím vším na displeji běžel anglický překlad dialogů. Tak vidíte, že jste si vzpomněl a ještě na takovou netradiční věc...

A viděl jsem ještě jedno divadlo! V San Francisku, bylo hodně alternativní. Byla to skupina nadšených herců, kteří se sešli a vytvořili spolu hru. Přirovnal bych to možná k práci Provázku nebo k Hadivadlu. Tam jsem si uvědomil, že i když si naši divadelníci naříkají, můžou být hrdi na to, že máme tolik dobrých scén. V tom San Francisku hráli v bytě pro třicet pět lidí! A to bylo výjimečně vyprodáno. Dovedete si představit, že by se tady někdo živil bytovým divadlem pro třicet pět lidí? Ta kapacita bohužel ale odpovídá tamnímu zájmu o experimentální divadlo, a to je kruté poznání.

I tam jsou přece velké scény...

Samozřejmě. Byl jsem třeba v newyorské opeře na Madame Buterfly. Ale byl jsem tam spíš jen kvůli tomu pocitu, že jsem byl v Metropolitní opeře. Ale opravdu, co se týče počtu obyvatel na počet scén, tak se v porovnání s Amerikou můžeme považovat za vysoce kulturní národ.

Budete teď někde vystupovat?

Teď máme volno, abychom načerpali sílu na vánoční koncerty. To už je taková naše tradice, publikum se na naše koncerty chodí na Vánoce připravit a načerpat atmosféru.

Těšíte se na Vánoce?

Na Vánoce se opravdu moc těším. Šetřím si je pro rodinu a pro nejbližší. Slavíme je v úzkém rodinném kruhu, to znamená žena s dětmi, dědeček, babička a já. Na Silvestra nebo na Vánoce rozhodně nehraji, to je čas vyhrazený jen pro rodinu.

Na jeviště Soudobé hudební scény Městského divadla Brno, otevřené v říjnu 2004, vstupuje v průběhu jednoho roku již třetí původní muzikálový titul. Připomeňme si jen ty dvě předchozí produkce. V prosinci 2004 to byla Zahrada divů Zdenka Merty a Stanislava Moši, v dubnu 2005 pak byla premiéra muzikálu na motivy Zolova románu Nana z pera Miloše Štědroně a Milana Uhdeho. Oba vznikly pro nově otevřené divadlo, orientované, kromě klasických titulů muzikálového žánru, také a především na současnou tvorbu. Právě probíhají zkoušky na další projekt. Je jím Odysseia napsaná na motivy Homérova básnického díla, které oslovuje čtenáře už více než tři tisíce let.

Všechny tvůrce dramatické podoby upoutal atraktivní příběh, který v sobě nese věčné téma putujícího hrdiny. Jde o dílo, které je základním kamenem celé evropské kultury. Dílo, které provokuje k hledání inscenačního tvaru přibližujícího naší současnosti dávné poselství o složitosti lidské osobnosti a o její touze překračovat meze dané životem (v případě Odysseie jsou lidská omezení samozřejmě podmíněna božskými ustanoveními).

Autoři libreta Miloslav Klíma a Zbyněk Srba spolupracují od okamžiku svého prvého setkání nad inscenací Pašijí v Národním divadle v Praze. Miloslav Klíma byl dlouholetým – životním dramaturgem režiséra Jana Grossmana a působil také v pražském Národním divadle. Nyní je prorektorem AMU. Zbyněk Srba je pak spojen s činohrou Národního divadla v Brně, jejímž byl uměleckým šéfem. Hudební skladatel Oldřich Veselý je širší části hudbymilovné veřejnosti znám ze spolupráce se skupinami Synkopy a Blue Effect, s nimiž strávil podstatnou část svého života s hudbou. Léta již píše hudbu pro divadla a film. Básník Pavel Vrba, autor písňových textů k Odysseii, je pak uznávaným pojmem ve svém oboru. To je základní tvůrčí tým, který připravil textový materiál pro inscenaci.

Příběh Odysseie je vzat z trojského mytologického cyklu, z vyprávění o ithackém králi Odysseovi, jednom z hrdinů bojů o Tróju, který kromě statečnosti vynikal chytrostí a výmluvností. V příběhu je především zaznamenána jeho pouť od Tróje zpět domů, pouť trvající deset let, během níž přišel o všechny své lodě a ztratil všechny své muže. Příčinou Odysseova bloudění světem je konflikt s vládcem moře Poseidonem, který Odysseovo sebevědomí uspokojené vítězstvím a přehlížením božského podílu na něm trestá nejednou zkouškou provázenou utrpením a zoufalstvím. Když se pak Odysseus zastaví na ostrově, kde žijí kyklopové a jednoho z nich, Polyféma, oslepí, protože postupně požíral Odysseovy muže a hrozila jim naprostá zkáza, Poseidonův hněv ještě více zesílí. Polyfémos totiž byl jedním z Poseidonových synů. Přesto však nezůstává Odysseus na svém strastiplném putování světem osamocen. Po celou dobu jej provází bohyně Athéna, která nad ním drží ochrannou ruku, pomůže mu z mnohé zoufalé situace a přivede jej také zpět na rodnou Ithaku, kde se setká se synem Télemachem a s ženou Pénelopou.

Režisér Zbyněk Srba se pro inscenaci obklopil týmem vstřícných spolupracovníků. Choreografie bude dílem Igora Barberiče (diváci si jistě pamatují jeho podíl na inscenaci Hair). Scénu navrhuje a její realizaci připravuje Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, asistentem režie je Stanislav Slovák. Autor hudby Oldřich Veselý připraví také její nahrávku, kterou doplní živá účast Středoevropského souboru bicích nástrojů DAMA DAMA, jenž bude provázet dění na jevišti po celé představení. Nelze pominout hudební nastudování, které má na starost Karel Albrecht a sbormistryně Jana Hrušková. V náročných hereckých a pěveckých partech se představí podstatná část hereckého souboru. O titulní roli Odyssea se v alternaci podělí Petr Gazdík a Dušan Vitázek. Stejně tak i všechny další role jsou alternovány a mnohý z herců se představí ve dvou rolích. Jana Musilová a Ivana Vaňková ztvární Pénelopu, věrnou ženu Odysseovu. Už jsme naznačili, že do Odysseova příběhu vstupují bozi. Dia hrají Jiří Horký a Ladislav Kolář, Herma Stanislav Slovák a Petr Štěpán, Poseidona Jan Apolenář a Igor Ondříček, Patrika Bořeckého a Viktora Skálu uvidíme jako Háda. Samozřejmě že v příběhu o Odysseovi nemohou chybět ani bohyně. Zvláště ty, kvůli nimž byla odstartována série válečných hrůz u Tróje a následných strádání: Héra – Eva Gorčicová a Miroslava Kolářová, Athéna – Helena Dvořáková a Hana Holišová, Afrodité – Veronika Poláčková a Eva Jedličková. Jako nymfu Kirké a Nausikau uvidíme Radku Coufalovou-Vidlák a Máriu Lalkovou, v roli Heleny a nymfy Kalypsy Johanu Gazdíkovou a Lenku Janíkovou. Významné, byť ne velké rozsahem, jsou další role. Chůvu Eurynomé střídavě hrají Eva Jelínková a Květoslava Ondráková, v roli věštce Teiresia a Pastýře, věrného starého Odysseova sluhy, se představí Miloš Kročil a Pavel Kunert. V řadě rolí pak vystoupí další členové souboru a celý balet Městského divadla Brno.

Na závěr naší informace o připravované premiéře nového titulu vzniklého na motivy Homérovy Odysseie jen připomínáme datum premiéry, které se koná v Městském divadle Brno 14. ledna 2006.

Robert Jícha

Španělé ho uctívali jako skutečného Ježíše

Nejblíže z trojice Ježíšů v nově uváděném muzikálu je věkově blízký ústřední postavě Robert Jícha, je mu 29 let. JAMU absolvoval v roce 1999. Je šťastným otcem desetiměsíční dcery, mluví a zpívá velmi dobře anglicky, ve tváři má často úsměv a muzikál Jesus Christ Superstar byl pro něj po prvním i po třetím zhlédnutí v Praze něčím úžasným, neskutečným. „Pro některé začal muzikálový boom prvním pražským uvedením Bídníků, já ale myslím, že začal až někdy v šestadevadesátém roce uvedením Ježíše,“ říká. Robert Jícha hrál a zpíval na západoevropském turné v angličtině. Nejprve 35krát Petra, potom 38krát Ježíše. Je to těžké učit se česky stejnou roli, kterou máte nastudovanou v cizí řeči?

Písničky z muzikálu Jesus Christ Superstar jsem si jako mladý kluk pořád zpíval, uměl jsem nazpaměť písně Ježíše, Jidáše, Piláta, Maří Magdaleny. Češtinu jsem později vlastně jen oprašoval v dlouhodobé paměti, nebylo to tak hrozné. Stejně jako ostatní kolegové jsem najednou musel jinak frázovat, protože v češtině se musí délky slabik dodržovat úplně jinak. V angličtině se mně zpívá daleko lépe, jako zpěvák si mohu se slovy více hrát. To v naší mateřštině nejde. A já nemám rád, když se čeština przní, když se krátká slova zpívají na dlouhé noty. Někdy se bohužel setkáváme s překladem, kdy to jinak nejde, nebo to po nás někdo chce, ale to už je věcí vzájemných kompromisů, domluvy, tolerance.

Ve které ze sedmi západoevropských zemí, kde absolvovalo vaše divadlo dvě turné s muzikálem Jesus Christ Superstar, vás nejžhavěji přijímali?

V každé zemi je specifické publikum. Němci brali naše představení jako velké show. V průběhu inscenace bývají malinko chladnější, ale na konci dupou, hvízdají, křičí. Je to bouřlivé, ale kratší. Zato v katolickém Španělsku nás brali jako něco strašně blízkého. Tak moc milují Ježíšův příběh, že na nás čekávali po představení. Už jsem to do médií po návratu říkal, že třeba nějaká maminka chtěla, abych pohladil jejího synka-vozíčkáře. Věřila, že bude spasen, uzdraven. A nebyl to jeden případ. Babičky ke mně přiváděly sedmi-, osmileté děti a také chtěly pohlazení, abych děti chytil za ruku. Jednou přijela celá skupina vozíčkářů. Matky rády seznamovaly nás „biblické postavy“ se svými dcerami. To je Consuela, tohle Manuela, ukazovaly a byly úplně nadšeny – matky i dcery. Pozdravila nás také skupina studentů, prý budou hrát Ježíše jako amatérské divadlo a jsou strašně rádi, že nás viděli, moc jsme se jim líbili. V takových okamžicích jsem si říkal: V tom je ta síla. Španělé nesmírně oceňovali, když uslyšeli jednu Ježíšovu sólovou písničku a také Maří Magdaleny i krále Heroda ve své mateřštině. Byly až půlminutové potlesky na otevřené scéně, to je na divadle strašně dlouhá doba. V průběhu všech představení jsem se nesetkal s jedinou zápornou reakcí. Už pro tyto silné zážitky mi není lhostejné uvedení na mateřské scéně.

Jak jste vycházeli s americkými kolegy, herci a zpěváky?

Za sebe mohu říci, že velmi dobře. Pro mne to byla obrovská jazyková škola angličtiny – zadarmo. Přijel jsem rozmluvený, třeba s chybami, ale plynule. Vedli jsme sáhodlouhé debaty do brzkých ranních hodin, o muzikálech, o Americe, o naší profesi… Mnozí lidé u nás mluví o Američanech trochu pohrdavě, že jsou až přehnaně pozitivní. Já to tak nevidím. V kontaktu s nimi jsem si připadal jako vyprahlá houba. Nasával jsem z nich energii, cítil jsem se pak neuvěřitelně energeticky nabitý. Vysvětlili mi celou řadu věcí, které mi do té doby vadily. Možná mnoho lidí u nás neví, že celá řada amerických muzikálových zpěváků se odstěhovala a stále stěhuje do Evropy, protože konkrétně v New Yorku na Broadwayi je opravdu velmi silná a velká konkurence. Mnozí se tedy seberou a řeknou si: Proč být stý tady, když můžu být první třeba v Německu? Vězte, že představitel Heroda dělá kuchaře v newyorské restauraci a zpěvem si přivydělává, pokud projde konkurzem. Jidáš se živí herectvím, ale jezdí po celých Státech. Takže z osmi zahraničních kolegů byli dva Američané a ostatní sice původem z Ameriky, ale žili už v Německu. Jen představitelka Maří Magdaleny pochází z Filipin, také tam však nežije. S většinou zahraničních kolegů si píšeme.

Jste věřící?

Nejsem věřící v tom slova smyslu, jak všichni chápou. Ale nějaké otázky, myšlenky týkající se víry mě napadaly už v době příprav na muzikál Svět plný andělů. Říkal jsem si, jestli na té víře něco nebude. Že možná každý člověk má svého anděla, a vůbec jaká je hierarchie andělů, jestli je některý výš, jiný níž, a tak podobně jsem uvažoval. Mám spoustu věřících kamarádů, se kterými otázky víry probíráme. Je to ode mne možná trochu alibistické – když je mi někdy třeba teskně, nebo si potřebuji trochu v duchu postěžovat, zajdu si do kostela. Ale nechodím tam každou neděli, ani se nemodlím před jídlem. Pro mě je důležité to, že jako slušný člověk žiju, že narození dcery považuji za zázrak, nebo že si dokážu uvědomit a třeba i v duchu poděkovat, že máme co jíst.

Oldřich Smysl

Věří, že se vrátí něco jako 60. léta

Na JAMU studoval v letech 1997 až 2001 v ateliéru Jany Janěkové společně s Ivanou Vaňkovou, která v muzikálu Jesus Christ Superstar hraje Maří Magdalenu, a s Jánem Jackuliakem, představitelem Jidáše. Také na něj hluboce zapůsobily první nahrávky tohoto slavného kusu a roli Ježíše ztvárnil dokonce už jako student gymnázia. Oldřich Smysl je hloubající typ, se zaujetím dovede hovořit o 60. letech, která ho fascinovala už v muzikálu Hair, o divadle, o víře. Je svobodný a z Olomoučáka se postupně stal Brňákem.

Kdybyste se nevěnoval herectví a muzikálovému zpěvu, byl byste dnes absolventem filozofické fakulty a zabýval se, jak říkáte, pravděpodobně jazyky. Ale nakonec jste podal přihlášku na JAMU a pod paží jste si na přijímačky nesl part Ježíše. Jak se stalo, že jste už tehdy uměl tak náročnou roli?

V době pronikání nahrávek i filmu Jesus Christ Superstar jsem byl studentem anglické sekce jazykového gymnázia v Olomouci-Hejčíně. Zpíval jsem v tamním pěveckém sboru, jehož osvícená vedoucí Lenka Mlynářová s námi nechtěla zkoušet jen běžný repertoár jako ve spoustě ostatních středoškolských sborů. I když jsme nebyli nijak zvlášť vyškoleni, přinesla nám party Jesus Christ Superstar. Naučili jsme se skoro celou tuto rockovou operu. A souhrou velmi šťastných faktorů jsme byli pozváni do Moravského divadla v Olomouci, kde jsme odehráli na 30 repríz. Původně jsme o divadle vůbec neuvažovali, mělo jít jen o školní představení. Samozřejmě složité party Ježíše i Jidáše byly v nejvypjatějších scénách upraveny buď harmonicky, nebo transponovány níž. Já jsem hrál Ježíše v 18 letech, bylo to něco jako blesk z čistého nebe. Musel jste jistě projevovat hudební sklony, když vám svěřili takovou roli.

Šel jsem na gymnázium a vůbec jsem si nepředstavoval, že se vydám nějakou múzickou cestou. Hraní na klavír a zpěv byly spíše jen koníčky. Ale díky paní profesorce Mlynářové a jejímu tehdejšímu manželovi, který školní inscenaci hudebně nastudoval a doprovázel na klavír, jsem zvolil to, kde jsem teď. Mimochodem, pan Mlynář hraje teď v našem divadelním orchestru.

Dnes Ježíše zpíváte v původních tóninách. Je rozdíl mezi 18- a 28letým hercem a zpěvákem?

Hlas pěvce samozřejmě časem zraje. Já jsem baryton a tudíž si v Ježíšovi sahám na své interpretační hranice. Při tenorových partech mám co dělat. Je na mně, jak si s tím poradím.

Je mezi třemi Ježíši v muzikálu Jesus Christ Superstar nějaká rivalita?

O rivalitě se dá hovořit pouze z osobního hlediska. Za sebe nemohu říci, že bych cítil vůči Robertovi nebo Dušanovi nějakou žárlivost nebo zášť. Pomáháme si, vycházíme si navzájem vstříc. Já s pokorou přijímám, že se mi dostalo cti hrát roli Ježíše a přeju to i ostatním.

Může mladý herec po ztvárnění tak výrazné role zpychnout?

Může, pokušení tady je. Na každém zůstává, aby si vše přebral. Měl by vědět, že i s takovou rolí, byť je hlavní a v takovém obecně známém díle, samozřejmě nestojí a nepadá celý svět.

Co znamenají pro vás 60. léta?

V souvislosti s touto rockovou operou sám na sobě pociťuji prohlubující se zájem podívat se myšlenkově někam do minulosti. Rozhodně mě fascinuje zkušenost oné doby, která se vymykala všednosti. Byly to pokusy o jakousi transcendenci do něčeho jiného, do jiných sfér, které se mohou nyní jevit jako idealismus nebo něco takového. Šedesátá léta, rozumějme „hippies“, byly nejen drogy, ale také náboženské probuzení a dejme tomu nějaká revize už zaběhnutých věcí. A návraty ke kořenům, to je věc, která se cyklicky opakuje. Mohu říci, že se těším na to, až se něco takového vrátí. Já vlastně hledám v dnešní době něco, co by mohlo být znakem toho, že se blíží něco podobného, co bylo v 60. letech. Bude to jiná forma, ale ten spodní myšlenkový proud nás tam dovede.

Jste věřící?

Moji rodiče jsou oba lékaři. Rozhodně jsme se starším bratrem nebyli vedeni k nějaké víře, do kostela jsme nechodili. Ale po sametové revoluci jsme se oba rozhodli vstoupit do baptistické církve. Dnes už ale členem této církve nejsem. Není mi po chuti členství v jakékoli církvi tak nějak z principu, nicméně se nebráním četbě náboženské literatury. Církev je na jedné straně vysvobození, ale zároveň silné pouto.

Budete písničky z opery Jesus Christ Superstar zpívat pod vánočním stromečkem?

To jsem si myslím odbyl před těmi deseti lety. Jesus Christ Superstar pro mne znamená mnoho, ale pod stromeček nepatří. Klasické koledy jsou přece jen vhodnější.

Dušan Vitázek

Kdyby tak někdo před divadlem protestoval!

Dušanu Vitázkovi je teprve pětadvacet, před několika měsíci dokončil studia na JAMU. Ve 3. ročníku vytvořil roli Wolfa v muzikálu Vlasy na jevišti Nové scény v Bratislavě. Rodiče byli tehdy nadšeni a otec se z legrace zeptal, zdali mu syn také někdy předvede Ježíše v jeho oblíbeném Jesus Christ Superstar. Zhruba za rok se to vyplnilo, Dušan Vitázek je jedním ze tří Ježíšů na scéně Městského divadla Brno, jeho obličej si výtvarník vybral pro plakát. Předtím v Brně Vitázek ještě vytvořil stěžejní roli Bergra, rovněž ve Vlasech, režírovaných Dodo Gombárem podle Miloše Formana. Za tuto roli získal Cenu Thálie. Hraje také Billa Saixe v Oliverovi a Ducha v Bouři. Vyrostl v Trenčíně.

Kdy jste se poprvé setkal s evangeliem, s Ježíšovým příběhem? Jste věřící?

Prvýkrát som sa stretol s bibliou ešte ako malý chlapec, keď som od babičky dostal pod stromček krásnu obrázkovú bibliu pre deti. Bavili ma príbehy zo Starého zákona, no a k tomu Novému som sa dostal podrobnejšie až po kontakte s muzikálom Jesus Christ Superstar. Chvála Pánu Bohu som nebol vychovaný ako veriaci (smiech). Nechcem sa nikoho dotknúť, mám medzi veriacimi veľmi veľa kamarátov, oni však hľadajú Boha hlavne v sebe a nie v kostole, čím sú mi moc sympatickí. Ja sám som tak trochu „blbec z lesa“, a tak dám vždy skôr na prírodu.

Co vás přimělo hlásit se ke studiu na JAMU?

O muzikálovom herectve na JAMU som sa dozvedel od kamarátov z Brna, s ktorými sme čundrovali po celých Čechách a blbli pri táborákoch. Prechádzali sme z gitarami v rukách pod oknami JAMU a okamžite sa mi snažili nahovoriť, aby som to skúsil (smiech). Moc ma vtedy pobavili. Po niekoľkých rokoch, po absolvovaní obchodnej akadémie a roku vojny, som to predsa len skúsil a vyšlo to. Kdyby vám to tehdy kamarádi neřekli, věděl byste o JAMU? Veru hádam ani nie, nemal by som to odkiaľ vedieť. Moc som sa o tieto veci nezaujímal. Ale Brno ma prilákalo. Nakoniec, bolo to jediné miesto, kde sa dalo na vysokej škole študovať tzv. muzikálové herectvo. Doma som sa v tej dobe venoval hlavne spevu a na Základnej umeleckej škole v Trenčíne som tak trošku koketoval aj s operou. Lenže na konzervatóriu v Banskej Bystrici (kde som robil talentovky) ma od operného spevu ako takého kompletne odradil nemenovaný pán profesor, ktorý mi povedal, že ak by ma vzal, už by som po víkendoch nemohol spievať s kamarátmi po čundroch. Nemusím to ďalej ani rozvádzať, mal som 18 rokov a bolo rozhodnuté. Podal som prihlášku na VŠMU do Bratislavy na činohru, a do Brna na muzikál. Prišiel mi ale povolávací rozkaz a na prijímačky som sa dostal až po roku vojny. Do Blavy už nie, priamo do Brna.

Může, podle vás, rocková opera Jesus Christ Superstar působit na ateistu, aby začal o věcech víry alespoň přemýšlet?

Samozrejme. To bez debaty. Autori boli v mojom veku, keď písali toto dielo a boli súčasťou veľkej hudobnej revolúcie, ktorá samotná oslovila tisícky ľudí. Siahli po biblickej téme z posledných dní života Ježiša Krista. Podarilo sa im do tohto príbehu vniesť obyčajnú človečinu. Do muziky aj do textov. Samozrejme, že na tú dobu to bolo šokujúce téma spracované šokujúcim spôsobom a mnoho veriacich proti tomu protestovalo, a to až tak, že chceli búrať scény, ktoré toto dielo uvádzali. Osobne si myslím, že práve takouto formou oslovil príbeh Ježiša Krista ľudí, ktorí do tej doby bibliu v ruke nedržali a ani by ich to zrejme nenapadlo.

Osobně jste se nesetkal před brněnskou premiérou s nějakým protestem?

Zatiaľ o takom niečom neviem. Žijeme v dobe, kedy je stále menej a menej vecí šokujúcich. Mne by sa ale celkom páčilo, keby pred našim divadlom skandovala skupina ľudí s nejakými pikantnými heslami načmáranými na „odborárske“ tabuľky. Hneď by to malo inú šťavu. Ale v tomto som tak trošku extrémista (smiech).

V čem vidíte dosavadní úspěch Jesus Christ Superstar u publika?

Je úžasné, že sa dvom mladým ľuďom (T. Rice a A. L. Webber) podarilo zbúrať do tej doby veškerú klasickú stavbu muzikálovej tvorby a hudobného divadla. Vniesli do tejto rockovej opery obrovský kus slobody názoru, slobody prejavu, energiu doby, v ktorej to písali, a vôbec voľnosti ako takej. A nech sa hrá Jesus Christ kdekoľvek a akokoľvek, vždy je to z toho cítiť. A nakoniec, nech vedľa seba sedia v hľadisku ateista z veriacim, ucítia to tiež. Pre mňa by bolo super, keby sa však pri tom obidvaja pekne spotili.

Vědí vaši kamarádi v Trenčíně, jaká jste tady hvězda?

Najväčšia hviezda na svete som pre rodičov. Kamarátov nemám len v Trenčíne a našťastie väčšina z nich si slovíčko hviezda spája maximálne s jasnou nočnou oblohou. Čo sa týka konkrétne Trenčína, je to malé mestečko, kde je proti Brnu až neskutočné ticho. Kultúra zrovna nie je trenčianska silná stránka. No a pokiaľ by som mal byť pre Trenčín hviezda v zmysle tejto otázky, musel by som sa skôr objavovať v nemenovanej slovenskej tlači a komerčných televíziách.

Kde prožijete Vánoce? Zazpíváte z Ježíšova partu?

Štedrý večer strávim s rodinou v Trenčíne. Piesne z Jesus Christ Superstar pri stromčeku určite spievať nebudem.

predvčerom v ráne

plakalo Dieťa

ticho

k železnej bráne

doľahol z leta

Víchor

chyť sa ma riadne

opáčil Vietor

Dieťa

než zima padne

budeme svetom

lietať

viem kde je dúha

viem kde je leto

piesne

ja nie som luhár

naozaj viem to

presne

tak stíchol Malý

natiahol prstík

zblízka

Vír sveta znalý

už s Chlapcom v hrsti

tryská

vysoko v nebi

Chlapec a Vietor

blázni

lepšie je nebyť

než chodiť svetom

prázdny

3. 11. 2005 v rekvizitárně

Já: Pane Junáku, vy jste takový chytrý, poraďte mi. Dostala jsem za úkol udělat rozhovor s Janičkou Musilovou a já nevím, jestli takové to \"nezávazné\" povídání bude někoho zajímat. To by chtělo nějaké nosné téma...

Junák: Šanson, Ivanko, šanson.

Já: No jasně, jak mě to mohlo nenapadnout!

I: Ahoj Jani, tak jak se těšíš na generálkový týden Ježíše? Já moc. Musím přiznat, že mám to hektično kolem hlavních zkoušek a generálek docela ráda. Ale asi bych mluvila docela jinak, kdybych měla dítě, musela hrát představení vedle a nemohla si mezi zkouškami chodit domů pospat. Jak to zvládáš?

J: Takové to hektično, jak říkáš, Ivanko, je fajn, když máš za sebou zkoušení od začátku. Já jsem bohužel kvůli premiéře Ginger a Fred začala později, a tím jsem byla o úvodní zkoušky, které mám ráda, ochuzena. Ačkoli jsem s Ježíšem loni na podzim projela velkou část Španělska a Portugalska, musím říct, že toto představení bude jiné, je sice hodně podobné ve scénickém ztvárnění, ale má nového ducha a vyzařuje trochu jinou energii. A to teď doháním v generálkovém týdnu. Ale zvládat to musím i bez toho odpoledního spánku. Ačkoli jednou odpoledne jsem si zdřímla ve své staré šatně, kde máme gauč, ale málem jsem pak zaspala začátek zkoušky.

I: Stačila sis vůbec užít ten krásný podzim? Já jsem letos dokonce zapomněla mít své obvyklé deprese, jak bylo nádherně.

J: Tak to je fajn. Já mám podzim docela ráda. Vždycky krásně probarví přírodu, kterou potřebuju k načerpání energie. A tak doufám, že až skončí zkoušení, bude ještě hezky. Těším se, že se zase projedu na koních a užiju si ten pocit volna, který jsem si musela teď kvůli práci dlouho odpírat. Nicméně budu muset svoji jezdeckou výbavu doplnit o helmu, protože před letními prázdninami jsem v prudkém cvalu spadla z koně a na chvíli jsem si připadala jako v animovaném filmu, když hlavnímu hrdinovi lítá kolem hlavy svatozář hvězdiček. Okolí se naštěstí tváří, že mě to nepoznamenalo.

I: Asi jsi hodně pracovala, že ano? Narážím na to, že jsi chystala vydání nové desky a přitom jsi téměř zároveň zkoušela dvě inscenace - Olivera a Ginger a Fred. Obdivuju tě, že u toho ještě stíháš syna Dominika. Jeho nástup do první třídy vám dal určitě zabrat oběma?

J: Letošní sezonu mám pocit, že jsem nastoupila do několika vlaků zároveň a postupně mezi nimi za jízdy přeskakuju. Když jsem dorazila do jedné cílové stanice, byl už nejvyšší čas naskočit do další rozjeté soupravy. Naštěstí mám vlaky ráda! Je fakt, že se mi toho sešlo docela hodně, včetně velkého koncertu a křtu CD, které jsem připravovala od loňského roku se Státní filharmonií Brno. A ta má velmi málo volných termínů, proto jsme koncert museli zařadit právě na začátek podzimu. A za pomoci bezvadné paní na hlídání jsme to nakonec zvládli i s Dominikem, který byl i za mé nepřítomnosti ve správných rukou. Dělá mi radost, protože ze školy nosí samé jedničky s hvězdičkou a tvrdí, že ho to \"ukrutně baví\". A já jen doufám, že mu to vydrží.

I: Takže CD je na světě, křest proběhl v době, kdy jsem byla na zájezdu ve Slovinsku (26. 10.), ale doneslo se mi, že ten večer byl moc krásný. Jak to hodnotíš?

J: To mě těší, že se ti donesla taková pozitivní zpráva. Já se ti přiznám, že to zatím nedokážu posoudit, ale byl vyprodaný Besední dům a diváci se zdáli spokojení a já jsem byla šťastná, že se mi to všechno podařilo uskutečnit. Ohlasy byly pěkné a to udělá největší radost. Obrazový záznam z koncertu jsem si ale ještě neměla čas pustit, tak snad potom posoudím, nakolik se mi mé snažení vydařilo.

I: Já jsem donedávna měla podobné ambice ohledně sólové pěvecké dráhy, ale postupně mě opustila odvaha, zjistila jsem, že nevím, co bych chtěla světu říkat. Z tvého CD mám dojem, že ty to víš.

J: Já si taky před každým koncertem říkám, jestli bude lidi zajímat, co jim zpívám, zda je moje písničky osloví, ale vždycky, když se koncert blíží, tak se čím dál víc těším a pak, když stojím na jevišti, ono to tak nějak přeskočí i na ty diváky a cítím, že jdou se mnou. Premiéra tohoto koncertu byla navíc pro mě výjimečná v tom, že zazněly jak původní, tak zatím v českém prostředí neznámé skladby. Jeden text jsem si dokonce napsala sama, i když mé autorské ambice se zatím moc neprojevují.

I: Když už jsme u té muziky, řekni mi, jak ses dostala k šansonu. Protože já vím, že před pár lety jsi byla zpěvačkou stylově naprosto odlišné kapely Discovery, se kterou jsi taky vydala CD Vesmírný čas. Co to bylo? Hip - hop? Zkoušela jsi pak i další hudební styly, než jsi zakotvila u šansonu?

J: Tak to jsi mě dostala (smích). Asi před deseti lety byl moderní tzv. techno-pop. Mezi rapované pasáže se vkládaly zpívané melodické refrény - a ty byly moje, rapovali mladší spolužáci z JAMU Tomáš Kočko a Vlasta Korec – dnes známý jako moderátor reality show Vyvolení. A Tomáš, který je úspěšný se svými sólovými projekty úplně jiného žánru, je tvůj milý, takže je mi jasný zdroj tvých informací. Docela se pobavím, když si to někdy poslechnu. Taky jsme vydali CD - Vesmírný čas - pokřtili je v Boby centru, a dokonce jsme měli klip v Esu! Ale to už je dávno... No a šanson? Jak říká Ljuba Hermanová: \"Šanson je drama v kostce.\" A protože jsem herečka, tak k tomu mám blízko. A navíc mám ráda písně, které mají co říct. Co se týká stylu, mám pocit, že současný šanson se posunul, někdy má docela blízko k popu, ale důležitý je pořád text.

I: Muzikál je taky specificky hudební žánr, často zatracovaný, považovaný za nižší druh umění. Já doznávám, že je málo muzikálů, které sama považuju za dobré, a je hodně takových., o kterých si myslím své. Co ty?

J: Napsat skvělý muzikál určitě není lehké, a taky proto ze stovek titulů, které vznikají, jsou slavné a léta hrané jen některé. Viděla jsem světové muzikály v Londýně i na Broadwayi a měla jsem z toho velký zážitek. Pro mě je vždycky dobrodružství původní, naše česká tvorba, která, souhlasím s tebou, má někdy rezervy, ale zase na druhou stranu, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Osobní vztah mám určitě k muzikálům psaným pro naše divadlo. A když je tam nějaká pěkná role psaná pro mne, tak ho mám samozřejmě ještě radši.

I: Muzikál neboli rocková opera Jesus Christ Superstar patří k těm, o kterých si myslím jen to dobré. Role Maří Magdaleny je v pořadí už třetí, ve které spolu alternujeme. Ne, čtvrtá: Anita, Lea, Fritzie Kost... Doufám, že jsi se mnou, coby alternantkou, spokojená?! Víš, že nás čeká další společná role - Pénelopa ve hře Odysseia? Nenecháš mě v tom samotnou? Neotěhotníš? A můžu já? (smích) Nebojte se, pane řediteli, to byl jen vtip.

J: Ivanko, já si nestěžuji a snad to platí i naopak. A přeji ti, a tím i sobě, samé pěkné role. Včetně té mateřské, ať už přijde kdykoliv.

Když jsem připravoval inscenaci muzikálu Jesus Christ Superstar, kladl jsem si nepřeberné množství otázek, z nichž jedna pro mne úzce souvisí s vánočními svátky: jaký lidský fenomén personifikuje postava Ježíše dnes? Jednoznačně je to láska. Mezi narozením, které z lásky pochází, a smrtí, neprožijeme v oblasti emocí nic významnějšího než lásku. Cesta životem je cestou, kde nám láska v mnohém udává všechna prazákladní rozhodnutí. Křesťané takovou cestu nazývají „cestou v Kristu“.

Pro Řeky byl bůh lásky Eros bohem nejstarším a nejmladším zároveň – zrozeným v každém zamilovaném srdci. Dante prohlašuje lásku za světlo i pohon Všehomíra, Nejsvětější trojici a mocnosti pekelné nevyjímaje. (Říká se, že na pekle není nejhorší žár ohně a pach síry, ale existence mimo láskyplný pohled Hospodinův.)

V Indii je zase tradováno, že naše přirozená schopnost spojit se ve jménu lásky nám umožňuje podílet se na vzniku všeho života. Naše mnohost – naše vzájemná izolace v čase a prostoru – je druhotným a klamným aspektem pravdy. Ve své podstatě jsme jedno – to je pravda v indickém podání. A vytržení lásky nás přivádí za hranice sebe sama a dává nám této pravdy zakusit.

Arthur Schopenhauer se táže: „Jak to, že jedinec zapomíná na sebe a svou bezpečnost a pro záchranu druhého dává svůj život všanc, jako by ten cizí patřil jemu a cizí nebezpečí bylo jeho vlastní?“ Odpovídá: „Člověka vede k takovému jednání instinktivní pocit, že on a ten druhý jsou ve skutečnosti jedno.“

Zpět k Indii – zde je definováno pět stupňů lásky. Tu prvou, lásku k sobě, však zde nevnímají jako sebelásku, nýbrž jako lásku skrze sebe k Bohu. Druhý stupeň lásky je příznačný pro dva přátele - v křesťanské tradici nám jako vzor poslouží vztah Ježíše a jeho apoštolů. Následuje láska rodiče k dítěti, kterou v křesťanském světě zpodobňují vánoční jesličky. Čtvrtý stupeň má podobu lásky manželské - „Dva lidé, jedno tělo“, řekl Ježíš. A pátý nejvyšší stupínek lásky je podle Indů láska vášnivá, spalující…

Thomas Mann oslavuje člověka jako ztělesnění „vzácného setkání Ducha a Přírody na jejich toužebné cestě k sobě".

Někteří rozlišují mezi dvěma řády – tělem a duší, časem a věčností, ale lze jednoznačně říci, že kdykoliv se na scéně objeví láska, všechny definice se bortí a jednota protikladů je náhle zcela zřejmá.

Zpět k mé prvé dedukci, že Ježíš je vlastně personifikací lásky – v Evangeliu dle Tomáše se praví: “Rozštípněte dřevo, budu tam. Zvedněte kámen a také tam mě naleznete…“

Ne nadarmo se jedny z nejstarších českých divadelních představení hraných o vánočních svátcích dlouze, avšak přesně nazývají: Legenda o narození, umučení a spasení našeho pána a spasitele Ježíše Krista. Vždyť bez rouhání lze tento název převést na „Legenda o zrození lásky, mučivých útrapách skrze lásku až po shoření v lásce i následné vykoupení se skrze naši paní a spasitelku – lásku.“

Takže – krásné a láskyplné vánoční svátky i všechny další dny v novém roce Vám za všechny kolegy z Městského divadla Brno přeje