prosinec 06/07

Alena Antalová

Herečka Městského divadla Brno Alena Antalová hraje v inscenaci Felixe Mitterera V jámě lvové postavu herečky Heleny Schweigerové, manželky hlavního hrdiny. I nedivadelní obecenstvo ji zná ze seriálů obou největších televizí, čtenáři novin vědí, že má roční holčičku Alenku a hodného manžela. „Nenastoupila jsem do angažmá, jen jsem podepsala smlouvu na tuto jedinou roli. Jindy by to nebylo možné, ale teď mám výborné chůvičky. Manžel si může udělat v zimě volno a z Kanady přijela maminka s tatínkem, takže nemusím mít starost o Alenku,“ říká sympatická herečka. Diváci Městského divadla ji znají z inscenací Arkádie, Babylon, Nana, West Side Story, Zahrada divů, Cyrano z Bergeracu, Jindřich VIII., Kamenný host aneb Prostopášník, My Fair Lady (ze Zelňáku). Hrála také Teu Elvstedovou v Hedě Gablerové od Henrika Ibsena. „To byla tady v divadle snad moje první role, která mně není typově podobná,“ svěřila se Antalová Dokořánu.

Hrála jste v rolích, které vám byly vnitřně blízké?

Vždycky jsem dostávala role, které byly mému naturelu podobné. Helena Schweigerová není. A to mě provokuje, mám ráda takové postavy. Jestli dokážu i takovouto roli zahrát pravdivě, lidi si řeknou: ta Antalová je teda hnusná. Je to pro mě výzva. Neměla jsem tolik možností takové ženy hrát, naposledy právě Elvstedovou v Ibsenovi. To byla taková domácí puťka, kterou já bych nikdy nebyla.

Jaká je Helena Schweigerová? Jak ji bude divák vnímat?

Když ji přečtete rychlýma očima, je vnímána záporně. Je subretou divadla v pravém slova smyslu, je afektovaná. Kariéra je pro ni na prvním místě, ne děti, ne rodina. Ale v její době se to ještě dá nějak vysvětlit. Vždyť třeba dostala za filmovou roli deset milionů korun v přepočtu na dnešní dobu. Byla propojena s fašismem, konkrétně s Goebbelsem, a nevadí jí to. Není ale záporná v tom, že by chtěla někoho zničit. Takové jsou ve hře jiné postavy - fašistů. Ale ti jsou taky přesvědčeni, že jednají správně. Hra není černobílá. Ani režisér Stanislav Moša nechce, abychom se rozdělili na dva tábory. Nic není černobílé ani v životě.

Je vám Helena sympatická?

Ona sama nedokáže být věrná, říká to o sobě. A k tomu hned řekne: prosím vás, jen se do mě nezamilujte. Protože všechno je jen šméčko, na povrchu, já jinak nestojím za to. Na jedné straně to o sobě ví, ale na druhé straně chce divadlo, záři reflektorů, zrcadla, být obdivována. Já bych ji neodsuzovala. Mně je sympatická v tom, že ví, jaká je. Vůbec ĺidi nejvíc štve, když někdo dělá ze sebe to, co není.

Nacházíte s nynější rolí herečky nějaké paralely z vašeho osobního života?

Vůbec ne. Moje hodnoty jsou jiné, já to mám přesně obrácené. Nikdy bych nereagovala jako ona. Proto je pro mne ztvárnění této postavy takovou výzvou.

Máte v této hře více hereckých možností?

Ano, a hlavně takových, které jsem dosud moc nepoužívala. V životě vůbec a na jevišti málo. Takové ty afekty a hvězdné manýry. Čím víc jich budu používat, tím lépe. Takže musím pečlivě sledovat kolegyně v divadle a různě v šoubyznysu, abych to pořádně odkoukala.

Hra je ze smutné doby, je také o tehdejší politické situaci v Německu a v Rakousku. Nebude příliš smutná?

Samozřejmě, ta doba byla všude, do divadla bezesporu také pronikala. Základním konfliktem je židovství a fašismus. Je skvěle napsaná, má dějové zvraty. Místy je velmi dobrodružná, až velmi vtipná, protože dlouho nevíme, kdy hlavní hrdina vyklopí, že je někým jiným. Na scéně stojí od začátku do konce. Autor se spolehl pouze a jedině na základní pravdivý příběh: z rasových důvodů se propuštěný herec vrací do divadla jako árijec. Vystupuje jako velký esesák, zastánce nacismu. Divák v hledišti ví více než herec na jevišti, může tedy už proto být pro něj tato hra velkým zážitkem. V jámě lvové je velmi dobrodružná hra, mě ovšem zaujala moje role, provokuje mě. Diváci vědí, že Felix Mitterer psal příběh Arthura Kirsche alias Benedikta Höllrigla podle skutečné události. Záměna se skutečně v Rakousku v roce 1936 stala. Režisér Moša viděl tuto inscenaci vícekrát ve světě. Já jsem se ho ptala, jestli se dá uvěřit - a na jevišti musí být uvěřitelné - že ho vlastní žena nepozná. Je zahleděná sama do sebe, nejvíce ji zajímá ona sama. Historicky doložená je ve hře ovšem jen zmíněná záměna hlavního hrdiny.

Jako přemýšlivá skvělá herečka jste se určitě zajímala o autora. Jaký je Mitterer?

Prožil si svoje. Byl z dvojčat, Adama a Evy, jeho sestra zemřela, máma se ho zřekla a adoptivní máma mu dala jméno Felix. Jako že šťastně přežil, ale ve skutečnosti byla prý ještě horší než vlastní máma. Takže Mitterer byl velmi tvrdě vychováván. Alespoň podle toho, co jsem o něm slyšela, musí být velmi bezvadný člověk. Vymyká se snobismu v šoubyznysu, nemá rád pocty. Odstěhoval se s rodinou do Irska. Nejraději pracoval s ochotníky v Tyrolsku. Mně osobně je velmi sympatický. Uvidíme, jestli přijede. Vím, že divadlo se o to snaží.

Jak bude hra působit na mladší diváky, pro které je druhá světová válka téměř totéž, co bitva u Slavkova?

Hra je dobře napsaná. Je to dobrodružství, detektivka. Určitě v Německu a Rakousku to musí na diváka silněji působit, oni se v souvislosti s fašismem sami zpytují, stále to v sobě a kolem sebe promílají. Tam to bude ještě bombastičtější účinek. Já si myslím, že to může zajímat současného mladého člověka i tady. Ale nevím, nedovedu to posoudit. Mě by to asi bavilo, kdyby to bylo dobře zahráno. A naše divadlo na to kapacitu má. Je pěkné obsazení. Ale začínáme teprve zkoušet, v prostoru jeviště se dnes (9. listopadu) vidíme poprvé, začínáme aranžovat. Nedokážu říci, jak to dopadne, šance jsou dobré.

Je to spíše otázka pro režiséra, ale dovolím si ji položit vám. Jakým vlastně dialektem bude mluvit Erik Pardus v roli hlavního hrdiny, když je nejprve hercem v Tyrolsku a potom v Berlíně?

Mluví úplně jiným dialektem, úplně jinak. Vím, že v Hollywoodu chtěli natočit film ještě během války, ale pak to zkrachovalo právě na té řeči. Protože ztvárnit jazykové rozdíly spisovná němčina a tyrolština stejně jako protiklad vídeňský herec a tyrolský sedlák je nesmírně těžké. U nás v divadle nechtěli, aby se podobal ten tyrolský dialekt třeba brněnštině, ostravštině, případně slováckému nářečí. Aby to nemělo vazby na žádný kraj. Nevím, jak to Erik se Standou vymyslí, stále spolu o tom hovoří. Chtějí vymyslet úplně jiné nářečí, ale ještě nám to nepředvedli, vymýšlejí tajně.

V současné době točíte dva televizní seriály. Jak se to dá zvládnout s takovou rolí v divadle a s Alenkou?

Česká televize měla skončit s natáčením Četnických humoresek v říjnu, ale protáhlo se to, něco budeme točit ještě v prosinci. Pro mě je natáčení v pohodě, není toho zase až tak moc. Do Prahy jezdím na natáčení třetího dílu Pojišťovny štěstí, zabere to pět až šest dnů v měsíci. Manžel si obvykle udělá volno a jede s námi. Jezdíme totiž i s Alenkou, pro ni je cesta do Prahy výlet a já ji nemusím nikde nechávat. S divadlem se to teď trochu zkomplikovalo, ale myslím, že to zvládnu. Hlavně že mám takové pomocníky doma, tedy ještě moji maminku s tatínkem.

Jak si užíváte popularity?

Někdy mně zájem lidí spíše vadí. Ale musím říci, že mě zastavují na ulici s dobrým úmyslem. Jsou rádi, že mě vidí a já jsem ráda, že třeba nehází vajíčka. Spíše mě překvapuje, že i dospělí jsou často jako děti. Je ovšem milé, když někoho potěším. V takových momentech si uvědomuji, že známější osobnost může pomoci dobré věci. Více lidí mně už řeklo, že by se s nimi jako s organizátory vůbec nikdo nebavil, kdybych na určité akci nebyla přítomna. Ani se mi tomu nechce věřit, mrzí mě takový systém. Díky mé známější tváři se už sehnalo tolik věcí do Klokánku (zařízení Fondu ohrožených dětí, pro okamžitou pomoc týraným a opuštěným dětem), jinak by to bylo komplikovanější. K tomu je popularita dobrá - pomoci dobré věci.

V uplynulých týdnech vyšly velké rozhovory s Alenou Antalovou mj. v Právu a v Mladé frontě Dnes. Přesto jsem slyšel, že rozhovory neposkytujete zrovna ráda. Je to pravda?

Myslím, že je lepší ukázat, co umíte, než o tom mluvit. Je hodně těch, kteří mluví a mluví... Já bych hrozně ráda patřila k těm, kteří nemusí mluvit a můžou přesvědčit i bez mluvení. To mluvení je taková berlička k tomu, že vysvětlíte, proč vám tam to nejde, proč jste zrovna tam to úplně nezvládl. Ale je to tak, dávala jsem nedávno více rozhovorů. Uvědomila jsem si, že i vaše novinářská práce může pomoci lidem. Konkrétně v souvislosti s vybudováním prvního brněnského Klokánku, kterého jsem kmotrou. Je přece důležité, aby maminky, které se dostanou do průšvihu, věděly, kde se o jejich děti mohou dobře postarat. I když si neodpustím dodat, že v novinových rozhovorech moje slova o spolupráci s Klokánkem nevyšla. Co se týká vysloveně hereckých rozhovorů, ty mě až tak nepřitahují. Vždycky mám raději, když herec uzemní tím, jak hraje, zazpívá, zatančí.

A vy raději na jevišti mluvíte, nebo zpíváte?

Já mám hrozně ráda činohry a hrozně ráda zpívám. Vlastně ani nevím. Vždycky se mi zdálo, že v činohře se více pracuje, i když - co je více, než dobrý muzikál?! V muzikálu je výhoda, že pokud máte dobře nazpívanou roli, a to je obrovský kumšt a málokdo to umí, tak si řeknu, že máte 50, 60, možná i 70 procent úspěchu v kapse. A ještě když jste k tomu dobrý herec, to je teprve paráda, ale nedokážu vám na otázku jednoznačně odpovědět. Třeba na říjnovém benefičním koncertu pro Klokánka na naší Hudební scéně jsem si mohla po dlouhé době zazpívat na velkém jevišti, s dobrou aparaturou. To byl zážitek... To je energie, kterou nedovedete jen tak vyprodukovat, je to něco mezi nebem a zemí.

Neuvažujete o nějaké nabídce angažmá třeba z Prahy?

Mě to v Městském divadle Brno baví. Cítím se tady naplněna. A někam dojíždět a hrát jinde, to je komplikované. Já jsem v životě spokojený člověk. Opravdu si nestěžuji. Mně osud opravdu nadělil hrozně moc štěstí.

Ptát se na váš návrat, pokud nemluvíme o roli Heleny Schweigerové, je asi předčasné.

Určitě bych někdy chtěla mít velkou rodinu, nechtěla bych se na delší dobu uvázat. Ani v divadle, ani na natáčení. Je to všechno běh na dlouhou trať. Nechci, aby mně někdo diktoval osobní život. I kdyby nám pámbu nenadělil, první tři roky budu s Alenkou. První tři roky dítěte nikdy nenahradíte.

Jan Trojan 2. 12. 2006

Rostislav Košťál

Legendární brněnský fotograf, oceněný tituly Autorský FIAP (Artist de la Fédération internationale de l'art photographique - 1975) a ASČF (Autorský svaz českých fotografů - 1976). Bez vnějšího tlaku zakázek nebo časového stresu tvůrčích projektů pracuje Košťál s pracnou technologií klasické černobílé fotografie. Žádný vážně míněný přehled aktu v české fotografii se bez tohoto autora nemůže obejít. Své obrazy zpracovává od počátku do konce a nese tak nejvyšší odpovědnost za výsledek. Košťálovo fotografické dílo je stylově vnitřně rozvolněné, ale obsahově pevně propojené tématem svobody fotografa i modelu. Jeho výraz je někdy dramatický, ale málokdy tragický nebo hluboce a bolestně existenciální. Jedná se v principu o optimistické dílo, vzácné v kontextu české fotografie.

Brno si v šedesátých letech vydobylo výsadní postavení ve světové výtvarné fotografii. Zásadní zásluhu na tom měla skupina fotografů, kteří pracovali v nezávislém výtvarném seskupení EPOS. Byl jste jedním ze zakladatelů tohoto sdružení. Kde vznikla původní myšlenka takto společně pracovat? Jak dlouho trvalo vaše spojení a co byl váš největší skupinový úspěch?

Jako posluchač stavební fakulty VUT v Brně jsem paralelně studoval fotografii u prof. K. O. Hrubého a Ant. Hinšta (1963-67). Tam „vykrystalizovala“ skupina 4 fotografů takříkajíc stejné krevní skupiny, tedy podobného smýšlení, podobného filozofického základu i náhledu na svět a společnost, podobného temperamentu i podobných výtvarných představ. A naše spolupráce se demonstrovala jako skupina EPOS. Složení skupiny bylo: Jiří Horák (*1940), František Maršálek (*1939) a Petr Sikula (*1941) a já. Název skupiny představoval určitý program a zároveň i ambice, které jsme naplňovali koncem šedesátých a v první polovině sedmdesátých let. Pak tvůrčí elán ve skupinovém pojetí vymizel a jednotliví členové se vydali svou cestou. Pro mne ale ten skupinový „duch“ byl dlouho nepostradatelný, a proto jsem se v roce 1976 připojil ke vznikající skupině SETKÁNÍ (Balíček, Borovička, Bílek, Košťál, Kuščynskyj, Michl, Myška, Sikula, Tůma, Weinertová). Generační uskupení Epos sklízelo ocenění na desítkách československých a v rámci tehdy silného mezinárodního fotografického hnutí FIAP také na mnoha mezinárodních fotografických výstavách. Z jednoho úhlu pohledu by bylo možno za výrazné skupinové úspěchy považovat např. ocenění v rámci evropské přehlídky fotografických skupin Photo-Europ (Belgie, Švýcarsko, Francie, V. Británie – 1972 - 1974) nebo na výstavách Evropští fotografové (Berlin – 1970) a TOP-FOTO (Belgie – 1971), ale také nabídky a následné uspořádání samostatných výstav skupiny Epos v prestižních galeriích v Londýně (1969), Sydney (1971), Sarajevu (1976) či Varšavě (1976). Za významnější ale považuji, že Epos ovlivnil amatérskou, ale i reklamní a módní fotografii v Československu a částečně i v Evropě. Skupina EPOS byla totiž jedním z nejvýraznějších představitelů tzv. nové vlny československé inscenované fotografie, která právě v 70. letech kulminovala. Byla ozvěnou hnutí hippies, surrealismu a existencionalismu. Především ale byla protestem a vzdorem k nástupu normalizačního režimu po roce 1969. Vzhledem k tomu, že s postupem oficiálních prudérních postojů představitelů režimu se nesměly publikovat akty, stalo se nahé tělo jedním z významných motivů tvorby skupiny EPOS. Tato až literárně zaměřená tvorba s nahými těly, ponurými náladami a symbolickými jinotaji tak vyjadřovala v kontrastu s oficiální ideologií skutečné ideje tehdejší doby.

Lze vůbec spočítat kolika mezinárodních fotosalonů jste se zúčastnil, kde všude v galeriích jsou umístěny vaše fotografie a kolik jste získal vy osobně mezinárodních ocenění?

Všechno jde spočítat. Ale já nejsem až tak moc pořádný člověk a statistiku vedu nedbale. Ale těch účastí na fotosalonech se skupinou Epos a později ještě také se skupinou Setkání bylo kolem 150, cen jsem obdržel zhruba 100. A odezvou těchto úspěchů byly nabídky na prezentaci děl v galeriích. V české republice je to Hodonín - Galerie výtvarného umění, Brno - Moravská galerie, Praha - Galerie hlavního města Prahy a sbírka Svazu českých fotografů, v zahraničí pak Londýn - Royal Photographic Society, Sydney - Kodak's Gallery, Doboj - Umjetnička galeria, Novi Sad - Galerie, Krakow - sbírka KTF, Tokyo - Canon Photo Gallery.

Co vás na fotografii nejvíce přitahuje?

Špatná otázka. Přitahuje gravitace! A ve fotografii? Spíš byste se měl zeptat, proč fotografuji. A odpovím citátem z Babičky Boženy Němcové: „Kdybych mistrně štětcem vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak. Ale obraz ten, perem kreslený, nevím, nevím, jak se komu zalíbí…“ A protože ani nezpívám, ani nemaluji, ani nehraji divadlo, tak fotím. A z toho plyne odpověď na tu původní otázku: možnost výtvarného projevu jako sdělení pocitů, nálad, názoru a filozofie vnímavému divákovi.

Proč jste po tak úspěšném startu nezvolil fotografii jako své zaměstnání?

Tak to je věcná otázka. Nepřímo jsem na ni již odpovídal. V době „temna“ jsem byl jak svým projevem (převážně akty), tak i kádrovým zatížením nežádoucím na ovlivňování veřejnosti. A fotografie jako řemeslo bez tvůrčích ambicí a bez sdělování myšlenek mi nedávala smysl. No a to, co se napřed nesmělo, to se po roce 1989 naopak chtělo, ale zase ve formě, kterou já jsem nechtěl akceptovat. Takové nabídky (např. erotických časopisů) jsem ignoroval. Od mých kolegů, kteří se profesionalizovali, jsem věděl, jaké to je pracovat na zakázku nevzdělaného nebo bezohledného či primitivního investora. A tak jsem nakonec rád, že dělám jen fotografii na objednávku svého vlastního vědomí a na volnou tvorbu (doposud v této zemi komerčně nelukrativní) si vydělávám svou „občanskou“ profesí.

Kdo vás ve fotografické práci nejvíce ovlivnil?

Tak především ve studentských dobách nahlížení do fotografických knih a časopisů. A pak výrazně již zmíněné studium u K.O.Hrubého a Ant. Hinšta. Hinšt mne naučit reportáž, Hrubý krajinu. A reportážní snímání výjevů s lidským prvkem v krajině se stalo mým stylem. A zde jsme se ovlivňovali navzájem ve skupině Epos. A pokud jde o inspirační vzory, tak z našich fotografů bych jmenoval Václava Chocholu a Františka Drtikola. Ze zahraničních Jusufa Karshe, Sama Haskinse a částečně také Davida Hamiltona. Výrazný vliv ale na mě měli spíše malíři - Mucha, Švabinský, Preisler. A nepřímý vliv měl i Bohuslav Martinů.

Věříte, že po nástupu digitální fotografie, kdy denně vznikají miliardy fotografií, má ještě výtvarná fotografie budoucnost?

Problém výtvarné fotografie bych vůbec nespojoval s fotografickou technikou, tím méně s nástupem digitální fotografie. Ani výrazný přírůstek fotografujících v 90. letech ještě s analogovou technikou neovlivnil nijak významně vážnou fotografickou tvorbu. Tak ji neovlivní ani celoplošný nástup fotografie digitální. Ta výtvarná fotografie je o sdělení a „oku“ fotografa. Každá z technik má své výhody a nevýhody. Já za výhody digitálu považuji rychlost přenosu díla a materiálovou úsporu zejména v žurnalistické reportážní fotografii. Za nevýhodu pak především malou koncentraci na tvorbu vlastního záběru s podvědomou možností dalšího výběru. A u analogové, tedy klasické fotografie film/ papír (negativ/pozitiv), vidím výhodu v příjemnější, rychlejší práci s fotoaparátem a nesmazatelnost políčka vede k zodpovědnějšímu snímání. Nevýhodou je pracnost zpracování, ale to je zase ta krása řemesla.

Existuje ještě nějaké umělecké odvětví, které vás přitahuje?

Sklo. A bude to ale tím, že dlouho spolupracuji s akademickým sochařem - sklářem Františkem Víznerem, který je naopak sympatizantem fotografie a se kterým jsem měl několik společných výstav. A pak je to divadlo, kde jsem kdysi čerpal svoje modely. Šlo hlavně o posluchače brněnské JAMU, například Janu Švandovou, Elišku Balcerovou, Jiřího Bartošku, Evu Gorčicovou, Zdeňka Junáka, Karla Mišurce, Zdenu Halákovou, Evu Píchovou, Simonu Pekovou, Evelyn Pacolákovou, Kateřinu Jebavou atd.

Jef Kratochvil 2. 12. 2006

Rozhovor: otec a syn Slovákovi

Napísať rozhovor nie je vonkoncom jednoduché. A už vôbec nie s vlastným otcom. Nedá sa nič robiť, raz už som sa k tomu odhodlal, tak to musím aj splniť. Nakoniec sa z povinnosti stal veľmi milý experiment. Vzhľadom na to, že čas je vždy a všade proti všetkým (teda aj proti nám dvom), rozhodli sme sa, otec, Marian Slovák a jeho syn, čiže ja, uskutočniť náš rozhovor po internete. Tata v Bratislave a syn v Brne.

Existuje milé porekadlo o deťoch, ktoré vykonávajú rovnakú profesiu ako ich rodičia. Áno, mám na mysli jablká, ktoré sa nezakotúľajú ďaleko od stromu. Tvoj otec bol vynikajúci dirigent. Dá sa teda aj o tebe tvrdiť, že si tiež tak trošku jablkom?

V istom slova zmysle sa určite dá aj na mňa vztiahnuť toto porekadlo. Ale musím neskromne dodať, že z rodinného hľadiska som lepší, než môj otec. Lebo mne sa podarilo byť aspoň tak dobrým otcom, ako hercom. Čo sa môjmu otcovi, ako otcovi nepodarilo.

Myslel si si pred dvanástimi rokmi, keď som sa ako tvoje jablko odkotúľal z Bratislavy až do Brna, že budeme spolu hrať na javisku Městského divadla Brno?

To som si nemyslel, ale som veľmi rád, že sa tak stalo.

A prečo si kývol na ponuku od režiséra Petra Kracika hrať v Cigánoch? Je to tým, že ma máš rád?

Po prvé, kývol som, lebo sa živím herectvom. Po druhé preto, lebo si môžeme spolu zahrať, a po tretie som presvedčený o tom, že v tomto divadle to má istý zmysel.

Takže to nebolo kvôli mne?

Nie.

Aha? Takže takto to je? Dobre, spýtam sa inak, nie je ti ľúto, že dve z tvojich troch detí sú herci?

Vôbec mi to nie je ľúto. Len neviem, či to nie je ľúto vám.

Prečo? Nerozumiem.

Pretože je to ťažké a neisté povolanie.

To máš pravdu.

Mám. Ja viem.

A keď je to tak ťažké povolanie, teba netrápi, že si herec a nie muzikant?

Nie, ja by som mohol byť skoro čokoľvek.

Nepreháňaj! Biochemik alebo matematik by si mohol byť ťažko.

To máš pravdu. Všetko okrem prírodovedných disciplín.

Vieš prečo sa na to pýtam? Lebo ty so svojim hudobným talentom si herec. Prečo?

Myslím si, že byť hercom je do istej miery zaujímavejšie, než byť muzikantom, lebo herectvo je omnoho väčšia neistota.

Ty máš rád neistotu?

Ja nemám rád príliš veľkú istotu, pretože je nezaujímavá.

Absolvovali sme spoločne skúšanie Cigánov. Keby sa ťa niekto spýtal, čo bol pre teba na tomto procese ten najlepší, ale aj najhorší zážitok, aká by bola tvoja odpoveď?

To sa ťažko zhŕňa do dvoch zážitkov. Jedna z najväčších predností tohto skúšania bola tá, že som sa mohol bližšie osobne stretnúť s pánom Lakomým, so Zdeňkom Junákom alebo s Lárym Kolářom. No a čudoval som sa, že ty a ja tak málo spolu skúšame, lebo ty si sa viac venoval asistovaniu režisérovi, než skúšaniu. A musím povedať, že obdivujem ľudí v tomto divadle, ktorí sú schopní za veľmi krátky čas urobiť tak veľký kus práce. To je obdivuhodné.

Mohol by si porovnať nejaké divadlo v Bratislave s našim divadlom? Máš vôbec čas chodiť do divadla ako divák?

Ja v Bratislave skoro zo zásady už do divadiel nechodím. Dôvod je prostý, keby som videl predstavenie, čo by mi bolo ľúto, že v ňom nehrám, tak by ma to dosť naštvalo. Na druhú stranu veľmi často počúvam od ľudí, ktorým dôverujem, že mi nemá byť čo ľúto. Takže prečo by som tam vlastne chodil?

Okrem slovenčiny hovoríš plynulo maďarsky a nemecky. Ak by ti niekto ponúkol angažmá v nejakom maďarskom alebo rakúskom divadle, zvažoval by si to a bol by si ochotný sa napríklad aj presťahovať?

Asi by som sa už nikam nesťahoval, ale ponuku peknej roly v istom časovom období by som bol ochotný určite zvažovať. Po tridsiatich piatich rokoch v divadle nepociťujem tak veľký debet hrania, že by som sa musel niekam sťahovať. Rozhodne však s radosťou prijmem rolu ako hosť kdekoľvek, kde ma to bude baviť. Od Brna, cez Budapešt až po Viedeň.

Ty si vo svojej dlhej divadelnej kariére pracoval s mnohými režisérmi. Stretol si sa niekedy s podobným typom režiséra, akým je Petr Kracik?

Ale áno. Petr Kracik je typ režiséra, ktorý spolieha na to, že herec už ovláda svoju profesiu a po istom krátkom rozhovore a vysvetlení si zásadných záležitostí očakáva od herca, ktorý je zručným remeselníkom, že vyrobí to, na čom sa dohodli. Mne to veľmi vyhovuje, lebo som hotový herec. Ide o to, že mladších, menej skúsenejších kolegov je možno lepšie niekedy trošku viac metodicky viesť.

Nemôžem sa ťa nespýtať na dôležitú otázku. Páčia sa ti naše kolegyne?

Veľmi.

A kolegovia?

Veľmi. Hlavne kolegyne.

To je dobre, lebo my sme veľmi pyšní na naše krásne a šikovné kolegyne. Láka ťa nočné Brno?

Veď práve preto z Brna vždy po skúške utekám rýchlo do Bratislavy, aby som bol v kľude, že ma nič nezláka.

Prečo neučíš na škole?

Jeden rok som učil na VŠMU. Ale keď sa ma, v tej dobe maličká Svetlanka pýtala, kam idem a ja som jej hovoril, že idem učiť deti, tak som si uvedomil, že je dôležitejšie tráviť voľný čas so svojou dcérou. No a dnes už asi nie je na Slovensku typ školy, do ktorej by som sa ja so svojimi metódami hodil.

A mal by si ešte ambíciu učiť na umeleckej škole?

Ani nie. Snažím sa poradiť, keď sa niekto opýta. Ale učenie už ma neláka. Aj keď vždy záleží na ponuke.

Hral si mnoho krásnych rolí, medzi inými napr. Tovjeho vo Fidlikantovi na streche, či Gréka Zorbu. Domnievaš sa, že ťa ešte stretnú podobné úlohy?

Nikdy som nemal žiadnu vysnívanú rolu. Ja som veľmi spokojný, že som mohol okúsiť, ako sa napríklad pracuje vo vašom divadle. To bolo pre mňa veľmi poučné. A nemám žiadne ďalšie plány, čo by ma malo alebo mohlo ešte v hereckej profesii stretnúť. Beriem to tak, ako mi to život prináša.

Veľakrát sme sa spolu bavili o pomyselných rozdieloch medzi činohrou a muzikálom. Ako vnímaš ty, činoherný herec, žáner muzikálu?

Je dobré si uvedomiť, že je len málo činoherných hercov, ktorí okrem svojho hereckého umenia majú ešte aj schopnosť spievať a tancovať. Čiže v konečnom dôsledku považujem muzikálové herectvo v tom najlepšom slova zmysle a v tom najlepšom prevedení za istý vrchol hereckého existovania na javisku.

Milý tatko, určite by bolo ešte o čom písať, ale ten zbytok si radšej povieme niekde na pivku. Pekné dni ti prajem a ďakujem za príjemný rozhovor!

Stano Slovák 2. 12. 2006

Rozhovor s Igorem Ondříčkem

a Ondříčka jistě není třeba představovat. Jeho herecká vystoupení sklízí jak dobré kritiky, tak přízeň diváků. Avšak jeho další životní role v MdB, tedy šéfování zpěvohře, není tolik známá. Pod vedením Igora Ondříčka vznikly v MdB tři operety - nejslavnější klasická opereta Netopýr, Offenbachův Orfeus v podsvětí a naposledy novinka Karla Šípa a Zdenka Merty Ferdinand, kd’E ste? Náš rozhovor měl být hlavně o operetě, ale nakonec je i o životě, věčném pochybování a výrobě vánočních věnců...

máte jako šéf zpěvohry vztah k operetě?

No... vážně se musíme bavit o operetě? (smích) Ne, tak vážně. Myslím, že v našem divadle hledáme novou cestu, kterou by se opereta mohla ubírat. Z těch operet, které jsme uvedli, naší představě, jak by se dala klasická opereta dělat, nejvíce odpovídá Orfeus v podsvětí. Na jevišti jsou lidé, kteří příběh opravdu žijí, hudba je propojená s příběhem a nejsou to jen jednotlivá čísla...

Nechci to srovnávat s muzikálem, ale má to mnoho společných rysů. Je to syntetické divadlo, které obsahuje všechno dohromady – tanec, zpěv, herectví, a tohle dohromady posouvá děj dopředu. Není to tak, že někdo přijde na jeviště, tam si něco odzpívá, pak si dá pauzu, po něm přijde balet a něco zatančí. Všechno je ve vzájemné symbióze, a to je způsob, kterým bychom chtěli operety zpracovávat i nadále.

Ale jako první opereta byl uveden Netopýr, a ten byl zpracován klasicky, ne moderně jako Orfeus...

Mezi Netopýrem a Orfeem je obrovský rozdíl, Netopýra snad ani nejde pojmout tak jako Orfea. Netopýr je pěvecky velice náročný titul a bez klasicky školených zpěváků se v něm neobejdete. A najít operní zpěváky, kteří jsou schopni přirozeně se pohybovat na jevišti a žít na něm, je těžké. Specifické operetní herectví se nevyučuje, a tak nám chybí mladá generace dobrých operetních zpěváků. V Orfeovi nejsou pěvecké party tak náročné, a tak v něm můžou hrát herci, kteří na jevišti umí žít. Třeba Petr Brychta, který je v Orfeovi úplně výborný, by v Netopýrovi zpívat nemohl, protože tam musí mít zpěváci klasicky školený hlas. Jak už jsem řekl, pro zpěvohru je problém hledat interprety. Lidí, kteří by zvládli zazpívat klasickou technikou, zahrát svou roli a třeba ještě zatančit, je hrozně málo. Ale tím, že operetu děláme, takové lidi nacházíme a vytváříme si kolem sebe stálý štáb spolupracovníků.

A našel jste již nějakého ideálního představitele současně pojaté operety?

Výborné jsou třeba Magda Vitková a Oľga Bezačinská, které hrají v Orfeovi. Nebo Richard Samek. S tím je sice těžké pořízení, ale stojí to za to. Podle mě má s těmito lidmi smysl tento žánr pěstovat dál.

Takže názor, že opereta je již mrtvý žánr a nahradil ji muzikál, je vám cizí?

Mrtvý žánr je ten, který už nikoho nezajímá. A jak dokazuje třeba Ferdinand, opereta stále zajímá jak tvůrce, tak diváky. Jistě, není o ni takový zájem jako o muzikál, ale to je přirozené. Nalákat mladé lidi na operetu je těžké, a k nám chodí zejména mladé publikum. Ale sleduju internetové stránky našich fanynek a diskuze na internetu a musím říct, že třeba právě Orfea přijali mladí lidé skvěle. Z toho mám velkou radost a to mě přesvědčuje o tom, že opereta mrtvý žánr není.

jste se stal šéfem zpěvohry, plánoval jste spolupráci se zahraničními režiséry – to se vám teď při Ferdinandovi povedlo. Splnilo to vaše očekávání?

První spolupráce se zahraničním režisérem byla už při Netopýrovi, kterého dělal Pavel Fieber z Německa. Ukázalo se však, že jazyková bariéra při zkouškách není úplně ideální. Proto jsme pak pro práci na Orfeovi oslovili Gustava Skálu, který už u nás režíroval úspěšné věci, ale u Ferdinanda jsme se zase vrátili k zahraničnímu tvůrci. A musím říct, že Thomas Schulte-Michels má opravdu úplně jiný pohled na téma, na práci s hercem... Někteří herci byli nadšení a jiní naprosto nechápali, co se po nich chce. Ale divadlo je o setkávání energií a k tomu nepotřebujete společný jazyk. Ta energie je právě to krásné. Když při zkoušení vznikne dobrá energie, tak to diváci poznají a představení má úspěch.

Už víte, jakou další operetu bude soubor zpěvohry připravovat?

Uvažujeme o dalších titulech, pro žádný jsme se ještě nerozhodli, proto bych nerad některý z nich zmiňoval...

Ale soubor zpěvohry nedělá jen operetu. Teď třeba připravujeme představení Cikáni jdou do nebe, v produkci máme My Fair Lady, Kamenného hosta... Víte, v našem divadle nerozlišujeme v jednotlivých souborech žánry. Ať už děláme činohru, balet, muzikál nebo operetu, se vždycky snažíme o co nejlepší úroveň. To je důvod, který nás žene nějakou inscenaci udělat. Chceme něčeho dosáhnout a udělat kvalitní představení. Nakonec stejně hrají všichni ve všem. Činoherci hrají i v muzikálech, muzikáloví herci se objeví v operetě a tanečníci si občas zazpívají a promluví. A to je podle mne největší devíza našeho divadla. Hostoval jsem i v jiných divadlech a musím říct, že duch, který v našem divadle vládne, je opravdu výjimečný.

Takže byste na nabídku z jiného divadla, třeba pražského, nekývl?

Když mi bylo dvacet, tak jsem si o Brně říkal: „To je teda vesnice, tady bych nechtěl zůstat.“ Jak říká Bolek Polívka: „V Brně se nedá vrcholit.“ (smích) Nevím, jestli na tom něco je, ale je fakt, že už se na Brno dívám jinak. Za posledních šestnáct let udělalo obrovský krok dopředu a najednou je to město, které je k životu úplně úžasné. Žádnou nabídku jsem ale z Prahy nedostal, tak je těžké odpovědět s jistotou. Tady mám však práci, která mě baví a dělám ji s lidmi, které mám rád, takže o stěhování neuvažuju.

Vzpomněl jste na dobu, kdy vám bylo dvacet... Jak jste si tenkrát představoval sebe v pětatřiceti a jak se vidíte za patnáct let?

To vůbec nevím. Čím jsem starší, tím míň si budoucnost představuju. Ve dvaceti máte nějakou představu a pak v pětatřiceti zjistíte, že je všechno jinak, ale přitom že se vlastně nic nezměnilo. Pětatřicet... je to hodně nebo málo? Starší kolegové nám říkají, vy jste ještě mladí a pak sem přijdou herci rovnou ze školy a tváří se, že už bychom měli uvolnit místo mladším. (smích) Snažím se žít svůj život naplno. Čekám, co den přinese a nic neplánuju. Mockrát v životě se mi vyplatilo nedělat si scénáře dopředu. Je dobré počkat, protože život vždycky přinese něco nečekaného. No já teda blábolím, že? (smích) Ale nikdy by mě třeba nenapadlo, že budu šéfovat nějakému souboru a nikdy to ani nebylo mým cílem. Člověk by ani podle mě neměl mít nějaké přehnaně vysoké cíle a za něčím se hnát.

Takže je pro vás důležitější práce, nebo osobní život?

Divadlem žiju. Svůj osobní život jsem mu zatím tak trošku obětoval. Vždycky kvůli divadlu nějak strádal... Často se sám sebe ptám, jestli nedělám chybu, že divadlo hraje v mém životě tak velikou roli. Ale práce mě nikdy nezklamala a vždycky, když se mi stalo něco blbého v osobním životě, tak mě práce zachránila. Při představení zapomenete na všechny svoje problémy. Ale vím, že to nejde do nekonečna, jednou se svému osobnímu životu budu muset postavit čelem. No... zrovna tuhle věc teď dost řeším, ale to už jsou citlivé věci, které ani neumím sdělit. S přibývajícím věkem, tyhle úvahy prostě přicházejí stále častěji.

To zní trochu smutně. Jste spokojený?

Ale ano. Občas mě sice přepadne nějaká chandra, ale to je normální. Vážím si lidí, kteří mají pořád dobrou náladu tak nějak z podstaty, protože to je podle mě základ přežití. Dělat dobře svou práci a nenechat se naštvat. Přistupovat k věcem pozitivně a nezahlcovat svou mysl a svoje tělo negativními myšlenkami. To jsou věci, které se pořád učím a o které se snažím. Nejvíc je to podle mě o vyrovnání se sama se sebou. Člověk by se měl srovnat sám se sebou a být sám k sobě upřímný, měl by si být vědom své hodnoty i uvědomit si své chyby.

Na takové přemítání se hodí atmosféra Vánoc. Máte je rád?

Vánoce mám hrozně rád! A čím jsem starší, tak tím je mám radši. Letos se na ně těším snad od srpna. Dal jsem si předsevzetí, že budu vyrábět vánoční věnce. No, je možné, že kolem čtvrtého ledna vyhodím z auta spoustu jehličí, ale spíš doufám, že opravdu nějaký vyrobím. Už jsem si na to dokonce koupil takovou tu pistoli, abych na ně mohl přilepovat různé ozdoby.

A co nákupní horečka, ta vám vánoční atmosféru nekazí?

Nemyslím si, že by to bylo tak strašné. Vždyť dneska už nemusíte složitě shánět banány a mandarinky. Ale je pravda, že davy a stání ve frontě nesnáším, takže nakupuju na Vánoce knížky přes internet (smích). Ne, vážně, těším se k rodičům na chalupu na Vysočinu, budu relaxovat a přemítat o životě... Vánoce mám prostě opravdu rád.

Děkuji za rozhovor a příjemně strávený čas.

Bára Rácová 2. 12. 2006

V jámě lvové

Felix Mitterer je jedním z nejpopulárnějších rakouských spisovatelů a dramatiků. Pochází z malebného prostředí Tyrolska, kde se narodil roku 1948 a vyrůstal jako adoptované dítě v chudé zemědělské rodině. Vzhledem k neobyčejnému zájmu o vzdělání a literaturu měl po skončení základní školy dvě možnosti: stát se farářem, nebo učitelem. Zvolil si učitelský ústav, kam chodil čtyři roky, avšak neprospěv z matematiky a latiny, studium nedokončil. Pracoval pak jedenáct let jako úředník na celnici s utkvělou touhou státi se spisovatelem. Teprve v roce 1977 autorsky debutoval, a to zároveň jako dramatik (neobyčejně úspěšnou hrou Tady není místo pro idioty, uvedenou v Innsbrucku a vzápětí též ve Vídni; v obou inscenacích hrál zároveň hlavní roli), autor knížky pro děti (Superslípka Hana) a autor televizního scénáře (Střelba). Tehdy odešel z celního úřadu a začal se živit výhradně spisovatelstvím. Od roku 1995 žije se svou rodinou v Irsku. Napsal několik knížek pro děti (velice populárních v německy mluvících zemích), třiadvacet filmových a televizních scénářů a dva tucty povídek. Zejména se však proslavil jako autor třiceti(!) divadelních her, které si našly své diváky v Rakousku, Německu či Švýcarsku. Řada z nich úspěšně pronikla rovněž na jeviště v Itálii, Francii nebo Polsku. U nás se dramatik Felix Mitterer nejprve představil na půdě pražského Národního divadla cyklem pozoruhodných dialogů Návštěvní doba, následovalo uvedení osobité adaptace středověké morality Pan Jedermann v pardubickém divadle. Nejčastěji se na českých a moravských scénách objevuje jeho polemické drama Účtování v domě Božím (mj. též v Divadle Husa na Provázku a v Mahenově činohře brněnského Národního divadla). Témata jeho her bývají vždy společensky vysoce aktuální, často kontroverzní, občas vyvolají skandál či alespoň veřejnou diskusi. Zkrátka a dobře, Mitterer dělá čest svému křestnímu jménu: patří netoliko k nejvíce uváděným rakouským dramatikům současnosti, ale též k nejšťastnějším autorům vůbec.

Divadelní hra V jámě lvové se dotýká závažného a stále aktuálního společenského problému, a to zfanatizování zcela „obyčejných lidí“ pro ideu konkrétního jedince. Není podstatné, zda tou ideou je politický postoj, xenofobie, rasismus či dokonce fašismus, avšak zajímavý je autorův pohled, jak idea „vůdčího jedince“ působí na různorodé lidské charaktery. Právě jejich prostřednictvím narůstá do gigantických, až absurdních rozměrů. Mitterer bravurně vykresluje, jak se promítá rodící se německý fanatismus třicátých let do prostředí divadelního zákulisí. Rozmanité spektrum divadelních postaviček - silných i slabých, úspěšných i zneuznaných, citlivých i cynických - přijímá nacistickou ideologii po svém. Mikrosvět klasického divadelního prostředí se pojednou proměňuje k nepoznání. Zásah politiky staví kolegy proti sobě, vytváří zcela nové kasty a nová pravidla soužití. Všudypřítomný celospolečenský fanatismus nutně apeluje i na divadelní publikum, jehož vkus proměňuje zásadním způsobem.

Mittererova hra je dramatizací autentických osudů židovského herce, které se staly legendou vídeňských divadelních kruhů. Diváci mohou sledovat příběh herce Arthura Kirsche, který se vzepře svému osudu, když jej méně úspěšní kolegové pod záminkou jeho židovského původu vyženou z divadla. On si však pro návrat na své vytoužené jeviště vytvoří zcela novou identitu „dokonalého árijce“. V přestrojení za herecky nadaného, leč nevzdělaného a poněkud svérázného tyrolského horala absolvuje konkurz zpět do svého divadla, kde se vedle svých fanatických kolegů ocitá přímo v „jámě lvové“. Velmi dobře si je vědom, že musí být daleko tvrdší a razantnější než nacionalističtí fanatikové, aby nevzbudil ani náznak podezření. Okatě prezentuje svůj hraný nekompromisní antisemitismus a současně obviňuje slabší jedince z nedostatečně silného národního uvědomění. Ve velmi krátké době je oslavován jako příkladný říšský umělec a jeho představení dokonce navštěvuje ministr propagandy Goebbels. Kirsch tak naprosto fascinujícím způsobem psychologicky ničí nacisty s pomocí jejich vlastní ideologie.

Podstatným rozdílem mezi Mittererovým dramatem a legendárními osudy židovského herce je divadlo, kam se vrací zpět. Zatímco skutečný židovský herec Leo Reuss nastoupil po svém vyhazovu v roce 1937 do angažmá ve Vídni, kde pro něj společenská situace nebyla natolik nebezpečná, jevištní postavu nechává autor po nuceném odchodu vrátit se zpět přímo do nacistického Berlína, tedy do „jámy plné lvů“. Hra měla hlučnou a úspěšnou premiéru ve vídeňském Volkstheater roku 1998 a poté obletěla celou řadu německých scén.

Na jevišti Městského divadla Brno uvidí diváci toto mimořádné dílo v české premiéře. Autorem překladu je profesor Václav Cejpek, režisérem inscenace Stanislav Moša. Scénu navrhl Daniel Dvořák, kostýmy Andrea Kučerová, hudbu složil Zdenek Merta. Ústřední postavu herce Arthura Kirsche ztvární Erik Pardus. Jeho manželku Helenu, herečku a hvězdu divadla, hraje Alena Antalová. Spolu s nimi se v dalších rolích objeví Karel Janský, Zdeněk Junák, Petr Gazdík, Viktor Skála, Tomáš Sagher, Lenka Janíková, Igor Ondříček, Jan Mazák, Jiří Zmidloch a coby Goebbels Lukáš Kantor. Premiéry: v pátek 8. a v sobotu 9. prosince 2006 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.

Kateřina Diváková 2. 12. 2006

Kanál

Ako malý chlapec

Kamienky na dlani

Nad kanálom sedím

V detskej hre zažraný

Kamienok letí

Znova a znova

Za druhým tretí

Voda ich schová

Ako malý chlapec so srdcom na dlani

Ako malý chlapec

Cez mriežku v kanále

Do vody sa dívam

Nestojím o žiale

Kto koho klamal

Načo sa trápiť

Máš ten svoj kanál

V ňom vodné mapy

Ako malý chlapec so srdcom na dlani

Si už veľký chlapec

Vrásky máš na tvári

Nad kanálom stojíš

Na hry si pristarý

Spomienky letia

Znova a znova

Za druhou tretia

Voda ich schová

Si už veľký chlapec bez srdca na dlani

Stano Slovák 2. 12. 2006

Vážení divadelní přátelé!

Všichni známe onen pocit, který zažíváme, když někoho něčím vzácně krásným obdarováváme. Pocit naplnění, zadostiučinění, prostého lidského štěstí vyvěrajícího z radosti obdarovaného i z naplnění radostného očekávání toho, kdo dárek dává. Nyní společně vstupujeme do měsíce, který z hlediska vymýšlení, shánění, ukrývání a slavnostního předávání dárků vévodí nad jinými. Měsíc, ve kterém se dočkáváme vánočních svátků. Dnes již není možné si nevšimnout, že se Vánoce blíží, že všude kolem nás vládne prosinec. Ale nejsem si zcela jistý, jestli měsíc prosinec postupně nespolkne všechny měsíce předcházející. Vždyť dnes již od počátku října je možné nakoupit všechno vánoční zboží včetně všelijakých poživatin, které jsou díky rozličným konzervantům jedlé nejenom o Vánocích, nýbrž klidně ještě snad i za rok. Už pár týdnů poslouchám všude, kam přijdu, líbezně znějící útoky na naše smysly v podobě vánočních koled. Svým způsobem by mi to vše bylo milé, protože písničky i melodie jsou to krásné a na vánočních dobrotách si rád pochutnám i mimo samotné svátky, avšak zároveň vnímám určité nebezpečí z rozmělnění něčeho posvátného, ale stejně tak i z vytvoření takového klimatu, ve kterém bychom se v blízké budoucnosti mohli na nový Štědrý den ve všeobjímající reklamě připravovat již od 25. prosince.

Vánoční svátky mají dnes v oné globální reklamní kampani v mnohém především charakter koncentrování se na obdarovávání se dárky materiální povahy. Samozřejmě, že se po nás chce, abychom se o Vánocích na sebe usmívali, a tak si přejeme vše dobré, usmíváme se a v těch několika málo svátečních dnech ze sebe vydáváme pozitivní energii na potkání, avšak pak nastupují všední dny a my v nich můžeme podlehnout pocitu, že jsme se s obdarováváním bližních už dostatečně vyrovnali a …

Pomíjím nyní to, že dárkem se obyčejně rozumí nějaký předmět – kniha, šperk, svetr... neboť jsem přesvědčen, že ty nejkrásnější a nejvzácnější dary mají duchovní povahu – pochvala, pohlazení, povzbuzení, uznání. Ale zde, na tom našem světě božím, ještě existují mezilidské vztahy, kterým ani dárky materiální, ani duchovní, nepomohou. Co obdaruje ty, kteří jsou plní hořkosti, závisti, nenávisti? Ty, kteří mají ve svém srdci místo pouze pro své nejbližší, pro své kamarády a kamarádíčky a dál za ostnatým drátem a vysokými zdmi jejich rozdělených srdcí jsou pro ně vystrnaděni ti ostatní, kteří jsou když ne obtížným vzduchem, tak přímo nepřáteli. Lidem nenávidějícím mohou znít rajské koledy celý rok od rána do rána a … Co s tím. Co s nimi?

Věřím, že o Vánocích se i ty nejvyšší zdi dají zdolávat a i ty nejostnatější dráty prostříhat, či alespoň otupit. Co však po zbytek roku? Nedá se nic dělat, musíme slavit Vánoce po celý rok, každý den, každou vteřinu, byť by byl srpen. Je tu však ještě jedna šance – chovat se k sobě jako vzdělaní, dospělí a zkušení lidé, kteří vědí, že normou je žít v lásce stále. A Vánoce, Vánoce jsou přece svátky klidu… vydechnout, podívat se svému bližnímu (i tomu, který nás nemá rád) do očí a usmát se, tak jako nakonec kdykoliv jindy – teď snad však jen s větším očekáváním, že ta základní infekce Vánoc – infekce lidské dobroty – zapůsobí jako ten dar nejvzácnější.

Takže krásné Vánoce Vám za všechny kolegy z Městského divadla Brno přeje

Stanislav Moša 2. 12. 2006
Newsletter

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací