prosinec 08/09

…tento příběh , rozhovor, mi poskytl kolega režisér Roman Polák ve svém mateřském jazyce, kterým je slovenčina. Omlouvám se všem čtenářům, že slovensky neumím psát a navíc, slovy se ani popsat nedá ta krásná melodie slovenského jazyka, která mi pizúká v uších…
…Romane, už jsou to dlouhá divadelní léta, co jsem s tebou spolupracoval poprvé v Mahenově činohře v Brně v inscenaci Shakespearovy Bouře a dodnes nemohu zapomenout na tvůj slavný výrok, když ses po marném boji s herci o pochopení tvé vize vrátil po pauze z klubu a pronesl jsi s krásným úsměvem na tváři: „Teraz, keď mám v sebe tri vodky, vidím to daleko jasnejše.“
   Jak to vidíš dnes, když už nějaký čas nekouříš a nepiješ? Jestli se ten pohled na svět mění?Určitě to vidím teď jasněji… bez tří vodek. Samozřejmě, když je umělec plný tvůrčí exploze, tak se v určité amplitudě svého života nemůže vejít do vlastní kůže a chce z ní vystoupit. Potom přejde čas, přijde jiná doba a člověk se začne střízlivěji dívat na své ambice i na vlastní tvorbu a možná přestává méně vidět sebe v umění a snaží se spíš najít umění v sobě a to co možná méně nápadně a neméně nápadně to předávat jiným, kteří to zase budou předávat jiným. To znamená předávat to hercům, kteří to zase budou předávat nebo podávat divákům. Pravda je i taková, že mám tříletou dceru a dal jsem si závazek, že pokud by to bylo možné, rád bych se dožil její maturity, takže člověk má silnou motivaci. A najednou je ten svět jiný, člověk má více času, který nestráví povětšině s uměleckými přáteli, protože nejtěžší je vydržet sám se sebou. A když už je člověk schopný vydržet sám se sebou, je najednou schopen i jiného pohledu na sebe sama a i na práci, kterou dělá…
Za tu dobu, co děláš divadlo, ti muselo projít rukama už hodně Shakespearů a tys naopak byl poněkolikáté hněten Shakespearem. Musí k tomu člověk dozrát, nebo jste si byli souzeni odnepaměti? Považuješ se za shakespearologa? Ptám se tak blbě na základě tvé jedné poznámky na zkoušce: „A to kto povedal, Šejkspír, alebo ja?“…nevím, kdy to začalo, protože když jsem skončil školu, tak jsem si nemyslel, že je ten Shakespeare nejlepší dramatik na světě… Byl jsem velký avantgardní režisér a díval jsem se na něho trochu s despektem, všechno bylo u něho tak nějak jenom naznačené a neukončené a až ve zralejším věku jsem si uvědomil, že to je právě ta výhoda, že vytvořil materiál pro mnoho interpretací, že každý další umělec, tvůrce, divadelník, může do jeho slov dát, co z něho pochopí, co je mu blízké, s čím se ztotožňuje a je to strašně moc kontrastních věcí, že najednou vzniká takový mix různých pocitů, který se blíží k reálnému životu, protože i náš život je mix komiky, tragiky, trapností, humoru i smutku. A toho všeho byl schopen talentovaný člověk bez velkého vzdělání z malého městečka nad Avonou a dodnes mu to závidí a spekulují, že to nenapsal on, a já jsem taky z malého městečka nad Váhom a taky se považuji za talentovaného, a tak vzniklo ztotožnění se Shakespearem takovýmto fanfarónským způsobem, ale na druhé straně něco mi z něho zůstalo, protože on mě naučil myslet, protože nic v něm není dané, dívá se na postavy z různých úhlů, v jeho hrách je zakódovaný jakýsi relativismus, který se pro mne časem stal jakousi přirozenou filozofií a pohledem na život. Ne příliš se nadchnout pro nadšení, protože po něm přichází zklamání. Ne příliš se zamilovat, protože potom přijde deprese. Ne příliš nenávidět, protože z nenávisti se může zrodit něco většího a tak dále a tak dále… Samozřejmě nelze žít podle pouček, protože i tak jsem se zamiloval a měl  deprese, ale časem se člověk naučí pojmenovat relativnost svých pocitů, protože čas nějakým způsobem vše vyřeší… Nevím, jestli tohle všechno řekl Shakespeare, nebo já, ale určitě jsem to já a je tam hodně ze Šejkspíra…
Moc pěkně řečeno a myslíš si, že budeme schopni, my herci, to pochopit a naplnit?
(Premiéra Večera tříkrálového je dána, dokonce se to má hrát na Silvestra jako řachanda? Nevyhneme se v záplavě filosofie i fekálním fórům a kopancům do prdele, aby se náš divák nasytil a divadlo zůstalo celé?)Nemyslím si, že je to postavené na principu prázdných hereckých nádob, které režisér naplní svými představami. Bez tohoto, že je herec připravený na určité poslání v té které postavě, to fungovat jednoduše nebude, i když ho režisér posune zleva doprava nebo naopak. Je nutné, aby si uvědomili, že je tady něco, k čemu se mohou vyjádřit na základě zkušeností i toho, co je jim blízké. A to je vlastně to podstatné na režii, aby herec porozuměl slovům režiséra, protože, když se to nestane, neporozumí tomu ani divák. Takže cesta režiséra k divákovi vede přes herce a režisér může být sebegeniálnější, pokud alespoň z části to nepřeskočí na herce, tak ten zvláštní tok energie, který začal někdy v renesanci, nebo už dříve, když velký dramatik pracoval s konkrétními herci, a pak přes století se to přenese do naší doby a dnes to překladatel s vlastní energií přeloží a režisér to s vlastní energií a s vlastními životními zkušenostmi předá hercům a ti to nabijí svou energií a předají divákům a nebude přerušena ta nádherná kontinuita v této jakési lidské kulturní kontinuitě, která prochází staletími,… tak to bude nádherné…
Takže, dostals k dispozici herce, které neznáš až tak důvěrně, jako velký dramatik před stoletími… Jdeš do toho i přes tu neznalost? A s jakým efektem?Ale to je na tom divadle to krásné! Kdyby bylo všechno dopředu jasné, jak to všechno dopadne, tak už by to nebyl ten krásný hazard, že energie lidí se vynaložila na něco, co nakonec nemusí fungovat. Nic není jisté. Relativismus, který si můžeme od Shakespeara vypůjčit. Večer tříkrálový není hrubozrnná komedie. Má několik poschodí. Na jedné straně se pobavit a na té druhé se trochu zamyslet. Převrat hodnot v karnevalovém veselí, kdy v jednom okamžiku jste pán i sluha, žena i muž, kdy vládl král „Neřád“, kdy bylo dovoleno vše, to vše je těžko přeložitelné do dnešní doby, protože nic z toho a vlastně všechno právě prožíváme, protože všichni v té hře touží po lásce, všichni o ní nějakým způsobem sní, bojují za ni a potom ona přijde, ale jinak, než si ti lidé představovali, a za tím vším je radost z manipulace; a to je další linie této hry, kde se hraje něco, co může mít blízko k tragédii, a my se budeme snažit, aby vymizely rozdíly mezi renesancí a naší dobou, mezi mužem a ženou, protože pohlaví doby by měla být zbytečná, a z toho by měla vyplynout hravost anebo cit lásky anebo ji získat anebo prožít život zábavně a na to všechno zveme diváka. Myslím, že bude na co se dívat…
Potěš Pánbůh, píšťaličko boží!
Děkuji za rozhovor.

Jste přísným šéfem? Mají z vás vítr lidi v Teplárnách Brno, jejichž jste generálním ředitelem a místopředsedou představenstva?
Na to byste se měl zeptat mých kolegů a podřízených. Nemyslím si o sobě, že jsem nadřízený, ze kterého si kolegové a podřízení dělají legraci. Zastávám názor, že veškerá demokracie a podobné věci musí končit na hranici fabriky, společnosti, když vejdete do provozu. A zvlášť v našem oboru. Tady musí existovat pořádek a disciplína. My energetici jsme zodpovědní za to, že se vám žárovka rozsvítí kdykoli v noci vstanete, že vám hřeje radiátor i při venkovních minus třeba patnácti stupních bez ohledu na naše technologické problémy, jestli máme dostatek paliva.
Promiňte, že se na to ptám hned zkraje našeho rozhovoru. Proč je v Brně tak drahé teplo? Snad prý nejdražší v republice. Připomeňme, že zajišťujete teplo zhruba pro 60 procent obyvatel našeho města.
Drahé teplo... Nazval bych to never ending story, která se táhne od mého nástupu do Tepláren Brno 1. září 1999, ale nechtěl bych to spojovat s tím, že drahé teplo souvisí přímo se mnou. Drahé bylo i předtím a bude i v budoucnu. Musíme si uvědomit jednu věc - energie jako celek nikdy nebudou levné. Jejich cena bude odpovídat jejich dostupnosti, kvalitě a tomu, v jakém množství jsou a budou užívány. Ano, cena tepla v Brně je o něco vyšší ve srovnání s jinými městy. Primární důvod je v tom, že základním palivem, ze kterého se teplo v Brně vyrábí, je zemní plyn. Zatímco v převážné většině měst a řekl bych, že ve všech velkých městských aglomeracích, ve všech velkých soustavách centrálního zásobování teplem se jako základní palivo používá hnědé uhlí. Jen pro jednoduché srovnání: Jeden gigajoule tepla v hnědém uhlí stojí teď něco mezi 40 a 50 korunami, zatímco jeden gigajoule tepla v plynu se pohybuje kolem 310 korun. Je to minimálně šestinásobně vyšší hodnota. A konečná cena tepla se neliší šestinásobně, rozdíl je mnohem nižší.
Ale v Brně se přece také kdysi vyrábělo teplo z hnědého uhlí, není-li pravda?
V teplárně na Špitálce téměř v centru města byla technologická zařízení na spalování hnědého uhlí. Po velkém neštěstí v roce 1975 centrální orgány rozhodly o záměně původního základního paliva pro výrobu tepla a pro zásobování teplem z plynu. Je to samozřejmě kompenzováno podstatně nižší ekologickou zátěží. V Brně není největším znečišťovatelem ovzduší průmysl, nýbrž automobilová doprava.
Nebudeme dělat žádné oslí můstky mezi Teplárnami Brno a Městským divadlem Brno, když souvislost je zcela jednoduchá. V divadle je teplo od vás. A pokud vím, jste také dobrým sponzorem nejen tohoto věhlasného domu. Koho vlastně ještě teplárny sponzorují?
Sponzoring vychází  historicky od předchozích majitelů. (Dovolte poznámku Dokořánu: Ještě v roce 1997 před vaším nástupem byla majoritním vlastníkem anglická firma Eastern Generation Ltd., která v roce 1999 převedla svůj majoritní podíl na Eastern Group European Investments Ltd. A koncem toho roku změnila tato společnost název na TXU Czech Investmens Limited. Dalšími převody bychom příliš zatěžovali, jen připomeňme, že na podzim 2004 získaly majoritní podíl Tepelné zásobování Brno, a.s., a také Teplárny Brno a obě byly začleněny do skupiny společností ovládaných statutárním městem Brnem. Loni radnice obě teplárenské společnosti sloučila do nástupnické společnosti Teplárny Brno.) Vždy byly sponzorovány všeobecně prospěšné instituce. Uzavřeli jsme již před lety sponzorské smlouvy se všemi brněnskými nemocnicemi, včetně obou fakultních, vojenské i úrazové. Pravidelně sponzorujeme školství, například Vysoké učení technické i další univerzity. Podporujeme některé akce, které pořádají naši největší odběratelé tepla - městské části. Mezi adresáty nemalých částek sponzoringu patří různé ústavy, připomenu jen Kociánku v Králově Poli. Je toho víc. Jsme rádi, že i Městskému divadlu Brno přispíváme, aby mohlo vykonávat svoji činnost.
Tak tedy, jaký je váš vztah k divadlu?
Je to taková životopisná otázka. Vztah k divadlu mám kladný (smích). Musím říci, že už za mých raných studentských let v Příbrami, kde jsem studoval SVVŠ, bylo velice kvalitní divadlo, skutečně na vysoké úrovni. A my studenti jsme často dělali v některých hrách kompars. Takže už tehdy jsem vstoupil na prkna, která pro mě mohla znamenat svět. Zaplať pámbu, že jsem na nich nezůstal, protože by můj přínos pro divadlo nebyl až tak velký jako přínos pro jiné činnosti, pro které jsem se potom rozhodl. Městské divadlo Brno jsem objevil brzy po svém příchodu z Ostravy do Brna a začal jsem je pravidelně navštěvovat. Zúčastňuji se všech premiér. Po mém nástupu do funkce generálního ředitele jsem se dostal ve vztahu k divadlu do dvojí role. Jako šéf dodavatele tepla a jako divák. Úroveň a kvalitu Městského divadla můžu dokumentovat na svých kamarádech. Jsou po celé republice a kdykoli je pozvu na nějaké představení do Brna, neváhají přijet.
Máte některé oblíbené herečky a herce?
Je to tak široké spektrum, že kdybych někoho jmenoval, určitě bych na někoho zapomněl a on by si to nezasloužil. Oceňuji, že se řediteli Stanislavu Mošovi daří vybírat skutečně ty nejlepší a také to, že na domácí divadelní scénu přinesl nový fenomén - zahraniční herce, které je schopen vybírat a angažovat. Propojuje českou kulturu se zahraniční, dostanou se k nám nové trendy, slyšíme nové hlasy, rozšiřuje to repertoár a možnosti naší divadelní scény.
Co byste dělal, kdyby vás bulvární tisk spojil, aniž by to byla pravda, s některou mladou herečkou MDB?
Tak na to bych byl hodně pyšný! Jako každý chlap! (smích). A když to není pravda, tak to ani není třeba vysvětlovat. Ostatně bulvární tisk čtu přibližně jednou za měsíc, když třeba v neděli už nedostanu sobotní vydání novin. Koupím bulvár, jen abych si přečetl, jestli je něco nového.
Odešel jste někdy v průběhu představení z nějakého divadla?
Ne, to se mně ještě nestalo a doufám, že ani nestane.
Rád hrajete golf. Na jaké úrovni a kolik času vám na něj zbývá?
Hraji golf rád, ale nemám možnost hrát, jak dlouho by se mně to líbilo. Golf je sezónní sport, takže se snažím v zimní dovolené vyrážet do teplejších krajin a zahrát si golf i tam. Na rozdíl od mnoha jiných považuji golf za sport. Je naprosto přirozený, člověk při golfu chodí, přitom je to sport fyzicky náročný, namáhavý. Umožňuje udržovat se v dobré kondici, musíte jej ovšem pěstovat pravidelně. Nejsem golfista, který by se honil za nejnižším handicapem. I když ne nadarmo je mezi hráči golfu takové pořekadlo, že handicap nižší než 20 odpovídá počtu dnů, které hráč stráví v práci za měsíc. Takže má-li někdo handicap jen 15, dalo by se z toho odvodit, že stráví v práci jen 15 pracovních dnů, zbytek na golfu. Ale to taky není úplně pravda. Já hraji golf pro radost, proto, že se dostanu do přírody, krásného prostředí, hraji s přáteli i s obchodními partnery.
Je to skutečně hra jen pro vyšší vrstvu, nebo je dostupná, řekněme, i pro bohatnoucí střední vrstvu?
Je to jeden z přetrvávajících mýtů z minula, že golf je výsadou horní vrstvy. To už není pravda. Když porovnáte vybavení pro golfistu a pro hokejistu, tak hokejista zaplatí až trojnásobek proti golfistovi. V současné době má Česká republika, myslím, kolem 40 000 aktivních hráčů golfu. Tento sport se začíná dostávat na přední místa žebříčku klasických sportů, které jsou uznávány pro nejširší veřejnost. Golf se rozšiřuje, přibývá hřišť. A tím se taky z golfu stává postupně jeden z nejoblíbenějších sportů. Přitahuje mládež, v Golf clubu Brno Kaskáda v Jinačovicích máme zhruba z 1300 členů už několik mládežnických družstev. A golf také vychovává k čestné hře. Má na to, aby se stal jedním z nejmasovějších sportů v zemi.
Jak strávíte silvestra?
Tam, kde bydlím, to znamená doma v Modřicích. Budeme s manželkou, možná že u nás bude i někdo z rodiny, rozhodně přijedou děcka, budeme trávit v kruhu rodinném. I když existuje druhá eventualita - v posledních letech jsem strávil silvestra v Městském divadle Brno a není vyloučeno, že to letos nezopakujeme.
Jste iniciátorem zdejších představení pro Teplárny. Jak to začalo?
Poprvé jsme měli trošku problém s obsazením Činoherní scény, teď máme větší problém, aby se dostalo na všechny v Hudební scéně. Po mém příchodu do tepláren jsme si s kolegy sedli a plánovali, co pro zaměstnance uděláme v oblasti kultury. Kdysi se totiž v energetice slavil Den horníků, já považuji za dobrou věc hlásit se k nějaké odbornosti, profesi, být na ni hrdý. A vymysleli jsme, že zkusíme zakoupit jedno divadelní představení, pak objednáme pohoštění, aby si lidi ve svátečním prostředí popovídali, aby se viděli v pěkných šatech a ne jen v montérkách. Osvědčilo se to, zájem rok od roku roste. Ani nevím, jestli těch představení bylo už pět nebo šest. A budou další. Zájem je opravdu obrovský.
Vedete ke kumštu i své děti? Nejsem umělec, abych vedl děti ke konkrétnímu druhu kumštu. Je to otázka celé výchovy. Je to i literatura. Nicméně na rozdíl od mnoha jiných příslušníků mladé generace, kteří nečtou hodnotnou literaturu a ani se neumí vyjadřovat, byly naše děti vychovávány v prostředí, kde se těmto věcem věnovala velká pozornost. Obě děti pracují v Praze, dcera je už vdaná. Pokud jim nabídnu možnost jít do divadla v Brně, skočí do auta a přijedou.
Nechtěl jste někdy s funkcí generálního ředitele praštit, i když je dobře placená?
Stokrát. Stokrát a v poslední době možná častěji než předtím, ale pak jsem se vždycky vrátil, uvědomil jsem si, že mě to vlastně baví a že si myslím, že to umím a že se něčím živit přece jen musím. Takže takové ty pocity beznaděje, že se celý resort řídí jiným směrem, než by se měl řídit, mě vždycky přešly. Říkám si, že snad budu ještě schopen aspoň svým nějakým dílem přispět k tomu, aby se vše dostalo na správnou cestu.
Jste šťastný člověk?
Já osobně jsem šťastný člověk. Myslím, že člověk má být šťastný. Nežijeme pro to, abychom byli nešťastní. Žijeme proto, abychom si život užili, abychom něco udělali, abychom byli spokojení. Myslím, že se mi to daří. 

Pohádkové, „rodinné představení“, inscenace orientovaná na publikum dětské i dospělé zároveň. Mít představení těšící děti i jejich rodiče bez rozdílu toutéž hravostí, nápaditostí, humorem a divadelní magií, je ambicí snad každého repertoárového divadla. Tento bohulibý záměr touží naplnit původní bláznivá hudební komedie členů souboru Městského divadla Brno – skladatele Karla Cóna a libretistů Stanislava Slováka, Jana Šotkovského a Petra Štěpána (je tedy zároveň libretistickým debutem dvou z nejpopulárnějších herců souboru MdB).
 Příběh, který znají snad všichni. Po smrti laskavé královny matky si přivádí hodný Král domů zlou Macechu, která nedokáže snést krásu své nevlastní dcery. A když zemře i Král, je jí mladá Sněhurka vydána zcela na milost a nemilost. Před smrtí ji zachrání jen útěk do hlubin temného lesa. Na konci této strastiplné pouti však stojí, k jejímu štěstí, útulný domeček se sedmi postýlkami – jedna pro Prófu, jedna pro Kejchala, jedna pro Dřímala, jedna pro Rejpala, jedna pro Stydlína, jedna pro Štístka a jedna pro Šmudlu. Jen péče ženské ruky tu jaksi chybí a postýlky jsou poněkud malé. Ovšem Macecha se dozví, že Sněhurce se podařilo uniknout jejím spárům a rozhodne zbavit se jí sama... 
 Na pozadí známé pohádky bratří Grimmů, jemně inspirováni proslulou animovanou verzí Walta Disneyho, tvoří zmíněný tvůrčí tým svou osobitou stavbu plnou hororového napětí, ztřeštěného humoru i pohádkové laskavosti. Vše samozřejmě kořeněno půvabnými, chytlavými písničkami.
 Pokud jste zvědavi, jak malincí budou naši trpaslíci, jak bude vypadat strašidelný les obklopující Sněhurčin útěk ze zámku, jaké bude kouzelné zrcadlo, které Maceše vždy sdělí jen pravdu pravdoucí, zda Sněhurka odolá Macešiným nástrahám a hlavně zda se v pravou chvíli vynoří ze záhybu lesní cesty tolik očekávaný a vytoužený Princ, přijďte se podívat na Hudební scénu Městského divadla Brno. 6. prosince tam má totiž původní český muzikál Sněhurka a 7 trpaslíků v režii Stanislava Slováka, hudebním nastudování Karla Cóna, dramaturgii Jana Šotkovského, na scéně Jaroslava
Milfajta, s kostýmy Andrey Kučerové a s Radkou Coufalovou, Svetlanou Slovákovou, Janem Apolenářem, Milanem Němcem, Rastislavem Gajdošem, Petrem Štěpánem, Robertem Jíchou a Alešem Slaninou v hlavních rolích svou premiéru. A můžete si zazpívat s našimi trpaslíky: Když se ti zdá/ Že tě život skříp/ A když zdá se/ Že už ztrácíš vtip/ Když jsi sám/ Jak vystřelený šíp/ Mám pro tebe obrdobrý tip/ Že v sedmi se to táhne líp....

Jedna z nejlepších a nejoblíbenějších komedií z tvorby velkého alžbětince svým názvem v angličtině Twelfth Night (Dvanáctá noc) odkazuje k dvanácté noci po narození Páně, která byla druhdy zasvěcena karnevalovému bendění a bláznění, spjatému s výsadou postavit vše na hlavu. Pro svátek dvanácté noci byly příznačné veselé pijatyky, mumraje a maškarády všeho druhu, smazávající rozdíl mezi pohlavím a stavem.
 Je to jediná Shakespearova hra, která má podvojný název. Má také něco jako podvojného ducha: bláznivé veselí se v ní mísí s melancholickým smutkem, obrazně naznačujícím, že čas radovánek má namále. Shakespeare tu důmyslně kombinuje různorodé tóny romantické komedie a frašky. Na samém začátku se dívka jménem Viola převleče za chlapce. Bláznivý nápad. Ale převlek vždy slouží jako maska a často taková, díky níž lze říkat pravdu. Viola v přestrojení nastoupí do služby u vévody Orsina a tam zjistí, že také on nosí jakousi masku, ani ne snad proto, aby klamal druhé, jako sebe. Zdá se, že Orsino je zblázněný do urozené Olivie. Ale po pravdě řečeno, spíš než Olivii bláznivě miluje zamilovanost samu. Olivie si také narcistně pěstuje své emoce: kochá se v žalu pro zemřelého bratra a ve svém bláznovství se odříká světa obecně a mužů zvlášť. Ovšem jako u většiny podobných sebetrapičů její uměle pěstované odříkání bere rychle za své, a zblázní se do vévodova posla Cesaria. Aby vše bylo ještě bláznivější, zamiluje se Viola do svého pána. Nedosti na tom. Ten Cesario, kterého miluje Olivie, není ten, nýbrž ta, totiž Viola převlečená za Cesaria. Ale ani to Shakespearovi nestačí, neboť je tu třetí háček: Viola má bratra Sebastiana. Jsou to dvojčata k nerozeznání, každý si je pořád plete, a Olivie především... No, k zbláznění. Večer tříkrálový je nepochybně jednou z nejkrásnějších Shakespearových komedií lásky, kterým se často říká komedie sváteční či karnevalová.
 «Vysokou» komiku romantického pásma doplňuje komika nižšího řádu, která je doménou rytíře Tobiáše, bláznivého ochmelky a osnovače protřelých bláznivin, a jeho nohsleda, nádherně infantilního rytíře André Chabruse. Spolu s Fabianem, který nezkazí žádnou zábavu, se stávají aktéry intriky proti Oliviinu správci, samolibému Malvoliovi. Ovšem ústřední strůjkyní nápadu, jak ze sucharsky protivného Malvolia udělat blázna, je komorná Marie, která je jinak blázen do pana Tobiáše. Stačí, aby správci podvrhla jeden hloupý dopis, a Malvolio naletí. Téma, které pokud jde o komedie, leželo Shakespearovi obzvlášť na srdci: jak snadno člověk podlehne omylu, a to proto, že se nejvíce mýlí sám v sobě. Zmagořený Malvolio dá průchod skrytým ambicím a sexuálním snům a žádostem, které chová k Olivii a v souvislosti s ní. A je prohlášen, jak jinak, za blázna. Zkrátka ve Večeru tříkrálovém blázní skorem všichni, třebaže každý jiným způsobem. Sluší se, aby v komedii, v níž vystupuje tolik bláznů, byl alespoň jeden profesionál, který má bláznovství v popisu práce. Je jím šašek Feste, dvorní blázen hraběnky Olivie, který je srdcem Večera tříkrálového. Blázen je tu prostě od toho, aby ostatní z bláznovství usvědčoval. A tak Večer tříkrálový (mimo jiné) názorně předvádí moudrý axiom Erasma Rotterdamského, že všichni lidé jsou blázni, jenomže někteří o tom nevědí...
 Inscenaci komedie v novém překladu Jiřího Joska připravili Roman Polák (režie), Pavel Borák (scéna), Karola Cermak-Šimáková (kostýmy), David Rotter (hudba) a Ivana Dukić (choreografie). V hlavních rolích vystoupí Petr Gazdík (Orsino), Pavla Vitázková (Olivie), Hana Holišová nebo Hana Kováříková (Viola a Sebastian), Martin Havelka (Pan Tobiáš), Jan Mazák (Pan André), Irena Konvalinová (Marie), Viktor Skála (Malvolio), Zdeněk Junák (Fabian), Jaroslav Matějka (Antonio) a Erik Pardus (šašek Feste).
Premiéry: 13. a 31. prosince 2008 na Činoherní scéně MdB.    

Přítel Martin Havelka, jedna z hereckých opor Městského divadla Brno, se nedávno dal slyšet, že „jsme divadlem světovým“! Nepřehnal to trochu? A když ne – jaké to je být už patnáct roků režisérem ve „světovém divadle“?
Já si myslím, že Martin nepřeháněl. Od „Snů svatojánských nocí“, muzikálové inscenace MdB dobývají Evropu. Doslova. Dnes už je snazší vypočítat, ve kterých evropských zemích Městské divadlo Brno doposud nehostovalo, než konstatovat, kde všude už bylo. A vypadá to, že zájem v cizině spíše vzrůstá, než by polevoval. Pamatuji dobu, kdy se z Brna vyvážely převážně inscenace operní a baletní. Teď je na export muzikál made in MdB. Jako činoherní režisér bych si samozřejmě přál, aby se podobnému zájmu a ohlasu těšily také inscenace činoherní. Že tomu tak v nedávné minulosti bylo, o tom svědčí zahraniční zájezdy Činoherního klubu, Divadla za branou, Divadla na zábradlí. Jisté ovšem je, že „divadlo, které mluví, tančí a zpívá“, má zvlášť dnes mnohem lepší předpoklady pro mezinárodní ohlas a věhlas už svou samou podstatou.
Jsme tedy divadlem světovým. Dobrá. Ale o světovosti divadla je možné uvažovat i z jiného úhlu.
Já vím. A vím také, co máte na mysli. Jan Grossman napsal už před lety: „S pojmem světovosti pořád zacházíme jako hysterický milenec se svou láskou: miluje a nenávidí, nenávidí a miluje. Ale světovost, to není záležitost šikovného exportu. Světovost je dána intenzitou, jakou dovedu svoji zkušenost – získanou třeba na nejmenším prostoru a v nejkratším čase, TEĎ a ZDE -  prohloubit ve zkušenost rozhodující, obecně lidskou, nadčasově platnou. Bez ambivalentní hysterie a bez postranních pretencí.“
Zlatá slova, neměla by zapadnout. Také zejména proto, že obsahují i výzvu současným českým dramatikům. Nastudovat původní českou dramatickou novinku vám zatím nebylo dopřáno. Přesto jste jedné z nich na svět pomohl.
Ano, bylo to nedávno v Opavě a jednalo se o hru Jiřího Kratochvila „Černá skříňka aneb Hry a sny“. Produkoval jsem ji tehdy jako šéf opavské činohry, ale hru režíroval Zdeněk Kaloč. Hra je sondou do našeho svědomí a chce odpovědět na otázky spojené s novodobou emigrací a návraty zpět do vlasti. Je to krutá groteska o české povaze. Myslím, že inscenace byla velmi dobrá, zájem kritiků nebyl bohužel žádný, i když se jednalo o jednoho z nejlepších a ve světě oceňovaných českých spisovatelů. Pokud se i odborný tisk chová k činoherním novinkám takto macešsky, nemůžeme se divit, že novinek je tak málo. Přesto věřím, že se blýská na lepší časy. O slovo se znovu hlásí Milan Uhde (Zázrak v černém domě), Václav Havel (Odcházení) a normalizací umlčený Milan Kundera (Ptákovina). Inscenovat zbrusu novou českou činohru, pokud možno z brněnské dílny, je jedním z mých nesplněných snů. O současné hry je zájem, o čemž jsem se přesvědčil při nedávné premiéře hry Yasminy Rezy Kumšt, kterou jsem režíroval. Ohlasy na ni jsou skvělé, divákům se líbí, výkony všech protagonistů jsou excelentní, a i když je tam i podíl mé práce, vřele doporučuji ke zhlédnutí. Téma mezilidských vztahů, konkrétně potřeba přátelství, je zpracováno humornou, avšak nekarikující formou, a myslím si, že většina diváků najde v inscenaci i svá osobní témata.
Když jste jako herec začínal v Divadelním studiu JAMU, bylo vám kolem dvaceti. Když jste se poprvé uvedl jako režisér nastudováním Wilderova „Našeho městečka“, táhlo vám na čtvrtý křížek. Kdybyste srovnal váš dnešní názor na režii a hereckou tvorbu s názorem, který jste měl před třiceti lety, kdy jste začínal jako herec, s názorem před patnácti lety, kdy jste začal režírovat, v čem se vaše myšlení o režii a herectví podstatně změnilo?
Jako student jsem měl někdy pocit, že mě režisér zbytečně drží zkrátka, jako by mi překážel v hereckém rozletu. Moje maminka dokonce říkala: „Kdo to je, ten režisér? Proč vám to kazí?“.  Později jsem poznal, jak důležitý je pro hercův růst skutečný režisér. Měl jsem jako herec většinou štěstí na dobré režiséry – pedagogy. Pavel Hradil, Zdeněk Kaloč, Alois Hajda, ale i jiní. Má herecká praxe mi pomáhá v režijní profesi. Snažím se, aby herec mým požadavkům rozuměl a byly splnitelné. Jde mi spíš o to, abych se jako režisér realizoval přes herecké výkony. A čím dál tím víc se zbavuji, i když divácky působivých, ale ve své podstatě nadbytečných, režijních efektů. Chci sloužit autorovi, především jeho myšlence, ale moderním způsobem, bez přehnané piety, i za cenu dramaturgických úprav textu. 
Už od Wilderova „Našeho městečka“ v MdB /1994/ je vaším trvalým spolupracovníkem scénograf Jan Dušek. Nevzpomínám si, že byste spolupracoval s jiným scénografem. Tomu se říká divadelní blíženci. Můžete prozradit, na čem je to vaše „spříznění volbou“ založeno? S Honzou Duškem se známe více než třicet let. Je to světový výtvarník a jsem rád, že jsme se pro sebe objevili. Jsme asi stejná krevní skupina, stačí se na sebe podívat, říct podstatu problému, který máme řešit, a naše myšlení se vydává stejným směrem. Rozumíme si v základních lidských otázkách, a to je to nejpodstatnější. Honza jako scénograf myslí úžasně dramaticky. Vytváří pro herce prostor k jednání, neexhibuje, a přesto dokáže vytvořit fantastickou iluzi, která podporuje vyznění inscenace. Za jevištní výpravu k mé inscenaci Othela byl oceněn Cenou Alfréda Radoka. Já jsem na něj pyšný, i kdyby žádnou cenu nedostal.
Divadelní režie se stala vaším hlavním posláním. Ale „pokušení herectví“ je přesto neodbytné. Jaké to je být sám sobě režisérem?
Po herecké práci se mi stýská. Byl jsem do MdB angažován jako herec. Stanislav Moša říkal, že jako vynikající herec. Teď hraji málo, profese režiséra je jiná a časově náročná. Občas zaskočím ve svých hrách v případě nemoci některého z kolegů, občas se do malé role z personálních důvodů i obsadím. A stále věřím, že ta velká herecká role přijde. Myslel jsem si tak trochu na Malvolia ve „Večeru tříkrálovém“, který režíruje Roman Polák. Jím bych se krotit dal. Ale nevyšlo to. Snad příště. V opavském divadle mám na repertoáru roli Žaka v „Jak se vám líbí?“ a v „Romeovi a Julii“ Vévodu. Být sám sobě režisérem je složité v tom, že se na sebe nemůžete dívat z hlediště. Protože v hledišti je vám to všechno jasné. Výhoda je v tom, že si jako režisér vůči mně, jako herci, nedovolím připomínky říkat tak upřímně, neboť hrozí nebezpečí, že bych se mohl naštvat a roli si vrátit.
Často hovoříte o práci v opavském divadle. Co vás zavedlo tak daleko od Brna?
Před pěti lety jsem dostal nabídku, abych tam pracoval jako umělecký šéf činohry a pomohl zvednout její úroveň. Přijal jsem, částečně také proto, že jsem řešil i problémy v osobním životě, myslel jsem si, že dálka vše vyřeší. Vyřešila. Byl jsem rozveden. Co se však umělecké práce týká, myslím, že cíl, který jsem si stanovil při nástupu do Opavy, jsem vrchovatě splnil. Pětašedesátiprocentní návštěvnost jsem povýšil o třicet procent, uvedli jsme spoustu zajímavých titulů a úroveň herecké práce souboru je oceňována jak kritikou, tak hostujícími režiséry i samotnými diváky. Dnes už se nemusíte obávat návštěvy jakéhokoliv činoherního titulu ve Slezském divadle v Opavě. Práce pro mě osobně to byla velmi náročná. Pendloval jsem mezi Brnem a Opavou, najezdil čtyřicet tisíc kilometrů ročně, plnil své povinnosti jako režisér v Brně a povinnosti tatínka, se kterým zůstaly tři děti. Když pak přibylo nedávno ještě čtvrté dítě, tak jsem si řekl, že v takovém fofru se žít nedá. Připravil jsem v Opavě poslední sezonu, tzv. shakespearovskou, která je nyní v běhu, odevzdal jsem své šéfovské povinnosti a vrátil se zpět do Brna, abych se věnoval své rozsáhlé rodině a především umělecké práci v MdB, kde si myslím, že je moje místo. Spolupráce s panem ředitelem Mošou nese své ovoce, o čemž se náš divák přesvědčuje již více než patnáct let. Těch posledních pět let bylo skutečně hektických, řešil jsem vlastně po hamletovsku otázku „Kde být?“, „Čím být?“ a „Jakým být?“. 
Když už vzpomínáte Hamleta, v jednom hamletovském interview Hosta do domu s redakcí Divadla padla jedna otázka: „V jakém stavu shledáváte zrcadlo, které má divadlo jaksi nastavit světu?“ Jak byste na tuto otázku odpověděl vy dnes?Stejně jako oni tenkrát: “Od doby dánského prince uplynulo drahně let. Výroba zrcadel byla vesměs převedena na průmyslovou a obchodní bázi; poctivou řemeslnou práci, nesoucí pečeť svého tvůrce, abys pohledal. Stinnou stránkou sériové výroby je ovšem vysoké procento zmetkovitosti, kterého se však po našem soudu nevyvarujeme omezením výrobních kapacit, ani opatrností v zavádění nové technologie. Na druhé straně nelze přehlížet, že zrcadlový průmysl může se dnes pochlubit širokým sortimentem výrobků pro každou potřebu, od zrcátek pudřenkových, kapesních až k parabolickým, monumentálním, křivým i dokonale slepým...“ - A otiskli jim to. A to tenkrát u nás byla cenzura jako řemen!
Rok 2008 pomalu končí, ale divadelní sezona 2008/2009 je teprve v půli se svou poutí. V té druhé půlce sezony na vás čeká úkol stejně lákavý jako náročný: Williamsova hra Kočka na rozpálené plechové střeše; po O'Neillovi (Smutek sluší Elektře), Wilderovi (Naše městečko), Millerovi (Smrt obchodního cestujícího) další velký titul americké a světové dramatiky, s nímž se setkáváte jako herec a režisér. Jak se připravujete na své první setkání s Williamsem?
O této hře, která patří k vrcholům Williamsovy dramatiky, přemýšlím od chvíle, kdy se stala mým novým režijním úkolem. Znovu a znovu si přitom čtu  Millerův esej Stíny bohů – to nejlepší, co bylo dodnes o hře napsáno. A žasnu, co v ní Miller, Williamsův jen o něco málo mladší vrstevník, co všechno v ní objevil! /“Otázka, má-li společnost trvat na svém přežívání...je otázka vznešených tragédií; a ti, kteří světu tuto otázku položili, znají velmi dobře metlu jeho odplaty“./ Jenomže ani ta nejpronikavější, nejednou přímo objevná interpretace není zdaleka ještě s to vytvořit živé divadelní představení, rezonující ve vědomí současných diváků, jestliže se nestane toliko odrazovým můstkem k  vlastní inscenační tvorbě – od dějství k dějství, od výstupu k výstupu, od repliky k replice. Jen tímto způsobem lze uvést text hry staré už více než půlstoletí, ve vztah k naší dnešní společnosti. K takové inscenaci teď sbírám odvahu i energii. A hledám pro ni herce i herečky stejné krevní skupiny.
Co byste přál našim divákům i sám sobě do nového roku?
Divákům bych samozřejmě popřál hodně skutečných divadelních zážitků, ať už se odehrávají na činoherní či hudební scéně našeho divadla, nám tvůrcům hodně inspirace a těm, kteří o kultuře rozhodují, hodně osvícenosti. Umění je totiž velmi křehká, ale ve své podstatě životně důležitá věc. Sobě bych přál trošku zdraví, porozumění a lásky v kruhu svých přátel, mých dětí Zdeňka, Františka, Marušky a  Julie a mé ženy Petry.

Její nejnovější rolí v našem divadle je Eva von Steinbergová v muzikálu Peklo autorů Stanislava Moši a jejího manžela Zdenka Merty. „Já bych se rozhodně nestřílela. A pokud bych se někdy sebevraždila, nepoužiju divadelní pistoli. Ženské se spíše tráví,“ prohlásila se smíchem u kávy, když jsem ji požádal o charakteristiku této postavy. Diváci Městského divadla Brno znají Zoru Jandovou jako Polymnii ve Snech svatojánských nocí, jako Ráchel v inscenaci Svět plný andělů, skvělá byla v roli Staré cikánky v operetce Ferdinand, kd’E ste? nebo jako Matka v Babylonu.
Jen připomínám, že temperamentní a charismatická Zora Jandová není jen zpěvačkou a herečkou, absolventkou DAMU, nýbrž též textařkou, skladatelkou, moderátorkou, sportovkyní a k tomu studentkou. Na mistrovství světa v čínském bojovém umění tai či v roce 2001 skončila sedmá jako nejlepší Evropanka. Tai či doporučuje každému, kdo chce být zdráv. Má před státnicemi na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra, je doktorandkou na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře. Ve středu 26. listopadu oslavila na Hudební scéně galakoncertem své zářijové padesátiny, vypadá však o hodně mladší. Není to lichotka, je to fakt. Ráda a pěkně mluví o svých šikovných dcerách Viktorce (17) a Esterce (6). I o manželovi: „Mám kliku, že mám Zdenka, umíme si vyhovět, vytváříme si dobré zázemí.“ Upíjím kávu a hned se ptám:
Když váš manžel píše hudbu třeba právě k Peklu, koukáte mu někdy přes rameno?Poslouchám ho přes podlahu, protože můj ateliér je nad jeho pracovnou. Takže poznám, jestli je to hezká hudba, nebo dokonce i krásná, tentokrát byla úžasná.
Pan ředitel a režisér Pekla Moša říká, že role obou sester psal na tělo Radce Coufalové a Haně Holišové. Psal manžel hudbu k textu Evy von Steinbergové alespoň trochu pro vás?Když píše Zdenek něco pro mě, většinou si řeknu, co kde potřebuji. Hodně zjednodušeně, s velkou nadsázkou, možná do uvozovek: nahoře, dole, potichu, nahlas, pomalu, rychle. Ale protože Zdenek už mě za ta léta hodně a dobře zná, dokáže mi složit písničku vysloveně na tělo a to je prima. Vždycky mě beztak něčím překvapí a myslím, že i já jeho. Je to spíš takovou naší zábavou, že máme pořád chuť se nějak vzájemně překvapovat.
Postavu Steinbergové alternujete s Alenou Antalovou, obě jste výrazné osobnosti. Ptám se za diváky, neznalé divadelního provozu: Měly jste možnost komunikovat v době zkoušek, říkat si, co je na té roli dobré, co náročné, nebo jedna druhou na jevišti vidíte až po nastudování?
Samozřejmě jsme roli s Alenkou vykomunikovaly. Zdenek nemůže napsat písničku pro mě s tím, že by se někdo dorovnával. Jako skladatel samozřejmě věděl, že to bude zpívat i Alenka, se kterou jsme alternovaly v tomto divadle čtyřikrát. Ví už tedy, že já stačím na to, co ona umí odehrát a odzpívat a že ona stačí na to, co zvládnu já. Alenka měla o trochu více zkoušek, takže mně spíše řekla, odkud kam se jde a kde si mám nechat rekvizitu. Je naprosto skvostná kolegyně, nenechá mě ve štychu.
Není von Steinbergová pro vás příliš smutná role? Zastřelíte se kvůli manželově milence...
Já bych se rozhodně nestřílela. Ale ta role je velmi veselá, protože pro mě je to pěkný úkol. Trvá jen krátce, takže se člověk nenadře a přesto slízne smetánku. Nicméně si myslím, že role malého rozsahu, které jsem tu hrála předtím, rozdíraly duši méně. Anebo byly tak ohromné, že člověk skoro neslezl z jeviště a to zase si herec nestačí neuvědomovat nějaké emoce. Dnes (25. října - pozn. Dokořánu) hraji poprvé, mám předpremiéru, takže ještě nedokážu posoudit, jak se v takové roli budu cítit.
Jak von Steinbergová a vůbec Peklo vstoupily do vašeho soukromí?
Řekla bych, že tato role vznikla hodně korespondenčně mezi mnou a Zdenkem, protože Zdenek byl skoro dva měsíce tady v Brně a stal se takovým hostujícím tatínkem v naší domácnosti. Každý máme nějaké peklo - pro nás bylo peklem zkoordinovat setkávání. Se Zdenkem jsme se viděli častěji, přijel třeba v noci, ale to už Esterka spala. My dospělí jsme stačili za pochodu vyřešit spoustu věcí, nebo jsme jeli na koncert a po cestě v autě jsme si toho mohli spoustu říct. Takže jsme to někdy řešili tak, že jsme s Esterkou přijely sem do Brna třeba jen na chviličku, aby se s tátou alespoň trošku viděli. Vyšla mi ohromně vstříc i paní učitelka ve škole. My dospělí si všechno dokážeme vysvětlit, vydržet, ale tento typ inscenace je hodně zátěžový na rodinnou pohodu. Myslím, že jsme to přesto zvládli docela bravurně. Starší dcera odpoutávala pozornost Esterky od jakéhokoliv smutku.
Co pro vás znamená Městské divadlo Brno? Mluvíte o něm jako o svém domovském divadle.Jsem tady skoro už 18 let hostem. Vím to naprosto přesně, počítáme to od mého těhotenství, kdy jsem čekala naši starší, které teď v lednu bude 18 let. A Zdenek akorát dělal Sny svatojánských nocí. Je to opravdu kus života. Mám tady blízké kamarády, s odstupem sleduji, jak soubor s úkoly ohromně vyzrává. Nic pro něj není problém, je připraven na jakýkoli žánr. V rozhovorech, které jsem za těch pár let poskytla, je jasné, jak toto divadlo vnímám. Nechtěla bych se opakovat, myslím, že je to v naší republice jednoznačně nejlepší divadlo. Nejen pro tu všestrannost. Jsou tady špičkoví činoherci, kteří zároveň špičkově zvládají muzikál, tanec, a to je výjimečné. Začíná to osobností ředitele Moši, který si vždycky vybírá skvělé spolupracovníky, nejen autory, čímž nemyslím jen svého muže. Je to už od divadelního zázemí. Oblékačky, vlásenkářky, zvukaři, osvětlovači. Na to, že je tohle divadlo už obrovská mašina, má pořád lidské rozměry a to je to, co mě na něm baví.
Jak jste se dostala do Nitry k oboru Masmediální komunikace a reklama?
K doktorandskému studiu v Nitře jsem se dostala přes studium na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra, kde mají naprosto špičkové kantory. Měli jsme marketing a management a ekonomiku, což tehdy byly pro mě obory naprosto vzdálené, já jsem začala kvůli anatomii a psychologii. A najednou jsem zjistila, že mě to ohromně začalo zajímat, bavit, strhli mě pedagogové. Zjistila jsem, že mohu studovat marketing ještě hlouběji a na základě doporučení jednoho profesora z Palestry jsem udělala zkoušky na doktorandské studium. Asi z třiceti lidí nás vzali pět. Nebylo to úplně levou zadní.
Použijete nabyté vědomosti ve své kumštýřské práci?Každý se prodáváme v téhle branži. Člověk musí vědět, kde jsou hranice, aby to nebylo podbízení se. Ale budou vám veškerý talent i schopnosti úplně na houby, když je nebudete umět uplatnit, nebo se nedokážete takzvaně dobře prodat. Takže samozřejmě, pomáhá mi to, naučila jsem se i nějaké nové fígle, které asi zřejmě budu využívat.
Radíte také hokejistům pražské Slavie. Kdo vás přivedl tam?
Mne učila na Palestře atletiku Helenka Fuchsová, naše přední atletka, olympionička, a její metody mě natolik zaujaly, že jsem ji chtěla vidět při práci ještě s jinými profíky. Původně jsem si myslela, že se budu jen hodinku u kafe koukat, co dělá s těma klukama ze Slavie, a najednou mně volá, že mě chce trenér Vláďa Růžička na celé soustředění hokejistů. A tam už najednou byla normální regulérní práce, po roce jsme to zopákli a teď jsem obden, minimálně v den zápasu s hokejisty. Mám to v rámci praxe do školy, je to pro mne skutečně dobrý vzorek. Najednou jsem našla nějaké cesty, které využívám a jsem nápomocna ještě někomu jinému.
Promiňte, co hokejistům vlastně radíte?
Radím z pozice své nové profese, kterou teď končím, to je kondiční a sportovní specialista. Pomáhám s různými regeneračními technikami. Věnuji se totiž relaxačním meditačním technikám a myslím, že za dva roky jsme se dostatečně „ochočili“, máme k sobě důvěru, takže už jim pomáhám dostat se do lepší fyzické i psychické kondice. V tomto sportu je to důležité, zvláště když je člověk dlouho navrchu - po včerejším zápase jsme spadli na druhé místo, takže nemám moc dobrou náladu (Slavia prohrála 24. října s Vítkovicemi 3:4 - pozn. Dokořán). Ale samozřejmě jedna prohra nedělá celkový výsledek (smích).
Původně jsem se chtěl poťouchle zeptat, jestli víte, jak si stojí Slavia v tabulce extraligy, ale teď poznávám, že o hokeji víte víc než kdekterý chlap!
Tabulku znám! Prosím vás, já už poznám i ofsajd a zakázané uvolnění. Jenže Esterka mě předběhla, ta ovládá všechna gesta rozhodčího. Co já bych považovala za krosček, ona už ví, že je to něco jiného. Mě spíše baví, že hokej má s divadlem hodně společného. Přelévá se tam nějakým způsobem úplně hmatatelná energie a hodně to souvisí s bojovým uměním. V momentu, kdy tým pochopí, že se dá hrát zápas i jako bojové umění, ne jen jako hokej pouhý prostý obecný polní - v tom jsou ohromné rezervy. Jestliže trenéři tohle cítí, ať už jsou natolik talentovaní, nebo vzdělaní, rozhodně mají šanci dostat se s takovým vedením týmu dál. Někdy, řekla bych, se intelektuální branže nebo lidé ze šoubyznysu koukají na sportovce trošku s despektem. Třeba nejsou sečtělí, i když ne zdaleka všichni, mají také úplně jiný druh uvažování, jiný druh energie. Ale je to občerstvující čas od času jít se do této lázně vykoupat.
Doporučujete tai či taky hercům a zpěvákům?
Samozřejmě. Doporučuji tai či leckomu, ale záleží na tom, jaký je to styl, jaká sestava se cvičí a kdo to učí. Protože už vím, jak moc může ublížit špatně vedená hodina - a je jedno, jestli tai či nebo aerobiku anebo je to jen hodina s trenérem. Spíše jde o to, aby lidé hodně zjistili o svém těle, svoje nedostatky a pak se pustili do pohybové aktivity, která je úměrná jejich fyzické i psychické kondici.
Kolik času jste věnovala studiu tai či a kolik nyní?
Dělám to už asi třináctý rok. Před mistrovstvím světa jsem trénovala až deset hodin denně.
Na koho kromě vás se můžeme těšit při vašem listopadovém koncertu v našem divadle?
Se mnou vystoupí Yellow Sisters a All X, jsou to kamarádi, pobyt na jevišti s nimi je prima. Bude natáčet Česká televize, koncert zopakujeme 5. ledna v pražském Divadle Komedie. Bude to bilanční a průřezový koncert k mým kulatinám, písničky, které zpívám se Zdenkem už 20 let, ale i nové.
Bojíte se pavouků?
Vztah k pavoukům mám přátelský. Určitě však nebudu mít doma sklípkany, to není typ chlupatého mazlíčka, který je mi zrovna blízký. Měli jsme takového velkého pěkného pavouka, kterého jsme krmili, a když jsme mu náhodou hodili kus sýra do jeho sítě a on se k tomu rozběhl a zjistil, že to není moucha, strašně naštvaně to ze sítě vyhodil. Já vůbec miluji zvířata a přírodu a taky o ní hodně vím. Byla jsem pyšná na situaci, kdy kamarád starší dcery přišel hrdě ukázat svou sbírku motýlů a já jsem jich k jeho překvapení spoustu znala. Můj prastrýc, bratr mého dědečka, zakládal pražskou zoologickou zahradu, někdo ty zvířecí geny asi zdědil, Viktorka možná začne studovat přírodovědu. I kdyby dělala něco velmi vzdáleného tomu, co děláme se Zdenkem, nevadí nám to.

Ke štědrovečerní večeři obvykle zasedáme s mnoha očekáváními. Kromě jiných je asi tím nejpodstatnějším zvědavost na to, s jakýmže ohlasem setkají se naše dárky nejbližším. Myslím, že i děti raději obdarovávají, než jsou obdarovávány. Vyrábějí a obstarávají nenáročně jednoduché dárky plné lásky pro své rodiče a pak s napětím sledují jejich oči při rozbalování. Velmi podobné je to s námi, s lidmi, kteří pro Vás děláme divadlo. Využíváme veškeré své síly k tomu, abychom Vás plně zaujali. S úžasem sleduji herce při zkouškách, jak opakovaně a s plným emocionálním nasazením ve zkušebně plné kolegů ve svých rolích umírají tu láskou, jindy nenávistí, pláčou, či se smějí stokrát stejnému vtipu, jako by ho slyšeli poprvé. Pro své obecenstvo i pro sebe zároveň. Sobě pro pocit, že učinili vše, aby se jejich slova, pocity, výkon pěvecký či taneční v odpovídajícím hereckém zpracování stal pro diváka natolik fascinujícím, aby ten ztratil pojem o čase a nechal se strhnout silou obrazu, myšlenky, gesta, výkonu… Herec tak činí pro své čisté svědomí, pro radost ze své práce, které propadl celou svou vášní. Život herce se nikdy nepřestane podobat životu dítěte, které chodí do školy. Herec se po celý svůj život učí zpaměti kvanta textů, not, kroků, pocitů a premiérou jeho učení se a zkoušení nekončí, před každým dalším představením musí opět otevřít knihu a v konfrontaci s ní, nebo jen v myšlenkách si projít každou situaci, která ho ten který večer čeká. Herec, když jde domů, nepřestane pracovat. Připravuje se pro Vás, vybrušuje svůj dárek a plný očekávání se těší na to, až jej budete společně s ním rozbalovat. Podobné je to tak samozřejmě i s autorem, režisérem, scénografem, se všemi těmi, kteří se podílejí na divadelním představení. V napětí jsou i kolegové zvukaři, osvětlovači, technika a mnoho, mnoho dalších. Máloco na tomto světě se v aktuálním čase odehrává za účasti tolika živých lidí, jako je tomu v divadle. A v onom dobrém divadle, za které si nás dovoluji považovat, je lhostejné, kdo se jak velkým výkonem podílí na úspěchu celku. Všichni jsou v jim danou chvíli účastni v plném nasazení.
 Na Vánocích stejně jako na divadle je nádherné, že je trávíme s těmi, které máme rádi. Herci milují své publikum a to zase své herce. Nikdo přece nechodí do divadla proto, že by musel. Nikdo k tomu totiž není nucen. A tak, jako pod vánočním stromečkem dochází k rozbalování dárků, v divadle s napětím oba aktéři, herec i divák, s láskou sledují, jak jeden obdarovává a druhý je obdarováván. Jsou ve vzájemném napětí, každý sám o sobě a skrze zvláštní nerozpoznatelné a přesto existující vlnění i všichni dohromady. 

Přeji Vám společně se všemi kolegy z Vašeho divadla nádherné prožití vánočních svátků, krásné a jedinečné zážitky při rozbalování dárků, ať to již budou ty Vaše, nebo ty pro Vás, a stejně tak Vám přeji obdobné zážitky i v tom Vašem – našem divadle. O nic jiného nám nejde.
Krásné Vánoce u Vás i u nás.