prosinec 11/12

Vážení divadelní přátelé,

stává se mi to v okamžicích, kdy se, a nejenom v naší zemi, různými shodami okolností ocitám v zapadlých, nehostinných i odpudivých čtvrtích velkých měst. Vždyť to takhle „hnusné“ nemohlo být vždycky! A i když dobře vím, že přirozeně vedle „paláců“ existovaly „slumy“, stejně si představuju, jak to v těch dnes hrozných místech muselo být kdysi  krásné, když tu vše bylo nové, či zánovní a lidská péče tu jednou provždy neopadla, kdy tu kvetly stromy, květiny a v zimě pak vše krásně dýchalo pod peřinou sněhu a čistě oblečené děti odcházely z provoněných štědrovečerních domovů za doprovodu rodičů na půlnoční…
 
Jak se to mohlo stát? Jo, někde mi přijde i logické, když kdysi krásnou a klidnou čtvrť nemilosrdně proťala dálnice, tramvajové koleje nebo cesta, která zabrala i místo pro chodníky. Příkladem budiž jedna z nejkrásnějších divadelních budov na světě: Státní opera v centru Prahy. Kdysi stála v parku a tekl tam potok! Dnes z jedné strany obludná budova parlamentu, z druhé odpudivé garáže a aby toho nebylo dost - zezadu i zepředu divadla ona slavná pražská magistrála, vrchol arogance naší současné civilizace! Zde stojí za to vzpomenout na plány města Vídně v období rakouského mocnářství, kdy ještě ulice plně nezokupovaly automobily. Zcela vážně se tehdy zamýšleli nad tím, kam umístit nové stavby stájí pro koně a kam seníky a další sklady s krmením, protože dobře tušili, že při dalším růstu počtu obyvatel města bude nutno zabezpečit jejich dopravu a jak jinak, než koňmi…
 
Při návštěvách Francie, Itálie či Švýcarska si nelze nevšimnout, že tamní obyvatelé žijí i ve 200 a více let starých domech. Jako by způsob jejich bydlení neodvisel od novosti jejich obydlí. A tak si vzpomínám na řadu svých známých a přátel, kteří v iluzi, že jejich život dosáhne vyšší úrovně, stavěli si nové „vilky“ a „domky“ a „sídla“ a věnovali tomu veškeré své úsilí přímé i nepřímé, aby, až když dosáhli kýženého okamžiku a do svého „paláce snů“ přestěhovali sebe i své nejbližší, zjistili, že to nebyl skutečný smysl a cíl jejich života a rychle po svém nastěhování do nových podmínek začali žehrat na své osobní vztahy a brzy následovaly útěky a rozchody a rozvody. To ony 200 a více let staré domy (ve Francii, Itálii a Švýcarsku…) po generace kultivované, nebyly cílem, nýbrž prostředkem života té nejvzácnější lidské komunity, které se odnepaměti říká rodina. A proto si s lítosti prohlížím ty devastované městské čtvrti, které by dle mého naivního názoru měly být plně zbourány a přestavěny PRO LIDI, abychom i v nich, blízko centra, mohli nalézat svůj šťastný a plnohodnotný život.
 
Při četbě science fiction a fantasy literatury si můžu společně s jejími autory představovat náš současný „betonový svět“ bez energií (nafty, elektřiny atd.), který je proměňován přírodou do svého původního stavu, a tak se o to více hrozím z toho, jak nakládáme s prostředím, které obýváme. I proto mě snad dohánějí dvě pravdy, které bych si měl stále uvědomovat a připomínat si je: „Nahý jsem přišel na svět a nahý jej budu opouštět,“ zní ta prvá a vede mě k tomu, abych se soustředil na to, co je kolem mě krásné a nebažil po tom, co je čirou iluzí a co mě nakonec nemusí naplnit duševní spokojeností… A pak, nad vším, co žijeme, generacemi tesáno nad hlavní brány měst, nad portály kostelů, vetkáváno do slunečních i jiných hodin - upozornění na to nejpodstatnější: Hōra ruit! – (hodina se řítí!; čas kvapí; čas rychle ubíhá…). Mám ve své kanceláři hodiny a přál jsem si je takové, jejichž vteřinová ručička neposkakuje z čárky na čárku a nedává mi tak iluzi, že se čas „pozastavuje“, že „poskakuje“ a že je tedy „zastavitelný“, že „počká“, budeme-li jenom trochu šikovní… Ta moje vteřinová ručička krájí čas obdobně, jako když sledujete na po fázích snímaném filmu proces růstu, zrání i hnití nějakého ovocného plodu.  
 
Jsme zde jenom na návštěvě a čas běží, a právě proto je tak důležitá schopnost objevovat krásu i těch nejzpustlejších míst a touha je vrátit k životu, neboť i ona místa ať jakkoliv odpudivá či strašná, nás svou matérií tak jako tak stejně přežijí.  
Kamkoliv vejdeme mezi lidské příbytky, i ty opuštěné, žili lidé a slavili tam své svátky. A byli šťastni ne pro honosnost svých obydlí, nýbrž pro vztahy, které v nich kvetly.
 
Máme co kultivovat jak s těmi staveními, která nazýváme obydlími, tak i v těch stavbách lidského těla a ducha…
 
Krásné svátky vánoční, ať jste kdekoliv, kde se vám líbí, avšak hlavně s těmi, které milujete, Vám přeje za všechny své kolegy z Městského divadla Brno
Stanislav Moša 1. 12. 2011
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací