prosinec 15/16

Vážení divadelní přátelé,

všichni to známe: „Rozzářené oči dětí při pohledu na rozzářený vánoční stromeček, stromek, či strom.“ Něco zvláštního se děje, domovy jsou už dlouho před tímto okamžikem provoněny neobvyklými vůněmi a zvláštní atmosférou. Někde ji charakterizuje zbrklost a zmatek, jinde radostné zklidnění a spojené s rozjímáním… A všichni se tomu poddáváme v dobré víře, že se svět může přes štěstí našich dětí, přes rodinnou, přátelskou a láskyplnou sounáležitost stát ještě o další nějakou tu „trošku“ lepším.

         Mnoho jiných se však v obdobné dobré víře domnívá, že stavět Betlém je přímou urážkou jejich náboženství a pro jiné je zase z pohledu jejich dobré víry už samotná existence vánočního stromečku, stromku, či stromu čirou nehorázností, v lepším případě zpozdilou dementní úchylkou…

         Dobrá víra! Na principech své dobré víry nechal jakýsi Kalif Omar vypálit Alexandrijskou knihovnu, v dobré víře si dav vykřičel na Pilátu Pontském ukřižování Ježíše Krista, Kostnický koncil nechal v dobré víře upálit mistra Jana Husa, hitlerovský režim ve své dobré víře zase spustil holocaust a jistě byli v dobré víře střelbou z kalašnikovů před pár dny pozabíjeni nevinní lidé v Paříži… 

         Mohl bych pokračovat ve výčtu hrůzostrašných činů konkrétních lidských bytostí vykonaných v dobré víře, vždyť je jimi cesta lidstva „dlážděna“ po tisíciletí, co je člověk člověkem… Co člověk nepřestal být dítětem, které jiným infantilně i sveřepě nutí pouze a jedině své vidění světa…

         Dobrá víra! Co vlastně to samotné slovní spojení „v dobré víře…“ vůbec znamená? A copak někdy někdo použije negativní opozitum téhož, tedy: „Ve špatné víře“? A proč pak tedy někteří potřebují vymezovat svou víru přídomkem „dobrá“? Víra je přece víra a basta fidly…! Ten, kdo si ji „odobřuje“, musí vědět či alespoň tušit, že s jeho vírou není něco v pořádku. Já sám se mám velmi na pozoru přede všemi, kteří se zaštiťují jakoukoliv „dobrou vírou“.

         Celá ta nehoráznost lidské „dobré víry“ je dle mého mínění založena na tom, že se nejedná o víru osobní, nýbrž o víru přejatou. Samozřejmě, že můžeme slepě věřit něčemu, co nám řekli jiní. Ale proč to musíme nazývat „dobrou vírou“ a proč ji musejí někteří následně vnucovat i jiným? Domnívám se, že víra je něco tak křehkého, co bychom měli vnímat jako poznanou nutnost a radost zároveň. Je to něco velmi podobného lásce. Nevíme odkud a jak láska přichází, jak vypadá, kde sídlí, nejsme schopni se ji bránit a spoustu dalšího o ní nevíme, a přesto je zcela zřejmé, že jsme jí zasaženi, že můžeme věřit její existenci. Jednoduše řečeno, měli bychom věřit těm věcem, kterým věřit můžeme. Třeba právě tomu, že milujeme, nebo že jsou některé stromy zelené v létě a jiné i v zimě… A jestli nás něco přesahuje a my nevíme přesně, co to vlastně je, neměli bychom to vnucovat jiným jenom proto, že my to vidíme právě takto. To bychom byli vskutku podobní dětem, které jednají ne nepodobné zvířátkům mnohdy pudově, sobecky a bez ohledů k jiným.  

         Většina všech válek vznikla na bázi vnucování víry jiným. Dá se tedy říct, že se válčí kvůli barvě slepičího peří… a to žijeme v civilizovaném světě.

         Toto zamyšlení jsem psal s vírou, že by snad mohlo napomoci šíření tolik potřebné tolerance. Vždyť přece žijeme ve světě, kde by nemělo být naše osobní štěstí vykupováno neštěstím kohokoliv z bližních, a to i v případě, když se jedná o něco tak důležitého, jako je právě víra. Ona je totiž obdobně jako např. láska, štěstí a zármutek individuální záležitostí každého z nás.

         Přeju vám všem nádherně prožité vánoční svátky a spolu se svými kolegy se těším na shledanou s vámi v našem krásném divadle!

Stanislav Moša 1. 12. 2015
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací