prosinec 16/17

Vážení divadelní přátelé,

za pár dnů se rodiny sejdou kolem štědrovečerní večeře a budou se vzájemně obšťastňovat různými dárky. V této souvislosti bych se dnes rád pochlubil, že jsem byl neobvykle, a to vskutku velkým darem, obdarován již v předstihu. A dar to byl takového rozměru, že nevím, kdy a jak bude moct být vůbec překonán…

            Byl jsem před časem pozván s jedním svým kolegou na premiéru nové hry do Berlína. Dopoledne jsme měli různé schůzky, jednání, a protože nám pak do premiéry zbývala ještě nějaká ta chvilka, šli jsme si sednout do francouzské vinotéky. Nebyli jsme tam poprvé. Klidné místo, skvělé víno, příjemná obsluha… Lokál to není velký, jenom čtyři stolky. Chvíli jsme tam seděli sami a pak vešli dva muži. Jeden starší než já, druhý poněkud mladší. Sedli si, objednali si, vyprávěli si … mezi sebou rusky.

A asi chvílemi i poslouchali, o čem jsme si a jak povídali my dva u vedlejšího stolku. A pak se starší z nich rusky zeptal, odkud jsme. Odpověděl jsem rusky, (rusky umím docela dobře),  že z České republiky a pak… pak se děly věci! Vyskočil, postavil se do pozoru, představil se, uklonil se a pak znovu v pozoru ze sebe začal sypat oním slavnostním a patetickým způsobem, který jenom z ruských úst může někdy znít věrohodně, následující slova: „Můj otec byl mistrem Sovětského svazu v lehké atletice a moje matka byla mistryní Sovětského svazu v lehké atletice a já byl jimi vychován v přísné disciplíně. Když mi bylo třináct let, přišli mí rodiče ke mně a otec promluvil. Řekl: dnes jsme s tvou matkou nesmírně smutní, nikdy jsme tak smutní nebyli. Stala se příšerná, nepochopitelná a ohavná věc. Dnes vojska naší země a další vojska členů Varšavské smlouvy překročila násilně hranice Československé republiky. Proběhla okupace! A my tě, synu, žádáme, abys, až kdykoliv v budoucnosti potkáš kohokoliv z té nebohé země, aby ses mu omluvil. A já se vám jménem svým i svých rodičů hluboce omlouvám!“ …a znovu se hluboce uklonil.

Nic takového jsem ve svém životě nečekal a byl  jsem stejně tak zaskočen, jako i dojat, šokován a taky dost nesvůj. A neboť onen muž očividně očekával nějakou odpověď či reakci, a navíc pořád stál v pozoru, odpověděl jsem rychle a asi i neobratně, byť v touze po zdvořilosti: „Zapomeňte na to, je to za námi.“  A on na to znovu velmi nahlas a sebevědomě a jednoznačně prohlásil: „Na to se nedá zapomenout.“ A sedl si...

…samozřejmě jsme si pak ještě nějakou chvíli povídali, ale to podstatné bylo už řečeno. A v kontextu toho, co se v současnosti snaží šířit nové ruské učebnice v rámci jejich velkopanského vnímání historie, a sice, že se v roce 68 prý mělo jednat o záchranu světového míru a že byla jejich agrese vůči naší zemi logická a vlastně v principu obětavá, se mi jeví tento osobní občanský a takto deklarativně vyjádřený názor jednoho ruského občana-člověka jako mnohem víc důležitý než jakákoliv tupá státní propaganda.

Když jsem byl malý kluk, čekal jsem všechno, ale že nás svými tanky zokupují naši někdejší „osvoboditelé“, to bylo pro mě nepředstavitelné. Stalo se a já teprve po desítkách let poprvé slyšel slova, kterých jsem se nikdy nedočkal z úst představitelů té velké a zvláštní země.

Dar. O to vzácnější, že už nečekaný. O to krásnější, že tak osobní. O to milejší, oč méně se jakákoliv omluva v dnešní době „nosí“.  A mně nezbývá než doufat a věřit, že i neojedinělý.

Přeju vám nádherné Vánoce a podobně krásně nečekané dárky a dary!

Stanislav Moša 1. 12. 2016
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací