prosinec 16/17

Vážení divadelní přátelé,

svět kolem nás se odívá do bílé. Do panensky čisté bílé… jako by chtěl skrýt všechny své dávno i nedávno spáchané hříchy, jako by chtěl se vším začít znovu, znovu nevinný… jako by chtěl umlčet všechny ty emoce, které na něj z vnějšku i z jeho nitra v mohutných vlnách po celý rok útočily… nyní je však už dál nechce ani snášet ani vnímat. Oděl se do bílé, do panensky čistě bílé… je zima a mráz a sníh a led… čas se zastavil. Zastavil se v nádechu před zrozením nového života.

Ještě než vyletěl Gagarin do vesmíru, zažil jsem zimu, kdy mi bylo sněhu po pás. To zajisté proto, že jsem měřil asi tak metr. Přejít ulici nebyla tehdy pro mě žádná sranda. Pluhy nahrnuly na kraje cest tolik špinavého a zmrzlého sněhu bez ohledu na to, kde byly chodníky, že jsem měl co dělat, abych se dostal na druhou stranu. Do vesmíru to šlo Gagarinovi určitě lehčeji než mně do školy… Při mém tehdejším vnímání času a dětským věkem omezeným zkušenostem jsem si myslel, že to tak bude navěky a hromady sněhu budou už jenom stále dál narůstat a jednou mi cestu do školy zahradí zcela… Dost strašná představa. Já totiž chodil do školy rád… Ale pak přišlo jaro! Všude tam, kde byl ještě před chvílí sníh, se objevila ta mokrá, blátivá zem připravená k rození. Fascinovalo mě, kolik stébel trav, kolik květin, kolik listí se dralo k životu…! Kolik se najednou rodilo štěňátek, oveček a kůzlátek…! A táta koupil kuřata… Příroda a s ní i člověk se probouzely k nádherné radosti z prostého života, z nového života. Ale nejdřív bylo to bláto a před blátem sníh a mráz…

Každý si časem uvědomí, že svět kolem něj se proměňuje v pravidelném koloběhu. Z léta do zimy, z euforie do klidu, ze života do smrti. A právě v onom koloběhu je ukryta jak nesmrtelnost našeho světa, tak i člověka.

Vánoce se staly pro mnohé těmi nejvýznamnějšími svátky v roce, svátky oslavy zrození, svátky obdarovávání. Zrozením byl jeden každý z nás vybaven darem nejvzácnějším – darem života. Jsme sice bytostmi, které mají své vize do budoucna, častokrát však bohužel spěcháme natolik, že si to neuvědomíme a ocitneme se na konci své cesty životem, ale zřejmě často a rádi žijeme i se svými vzpomínkami, a tak se nejenom v tom období vánočního – zimního zklidnění vracíme do minulosti, kdy každý z nás si dle své letory a životní situace vybavuje všechny ty, kteří již s námi nejsou. Prarodiče, rodiče, přátele a známé. S mnohými z nich jsme nejednou seděli u vánočního stolu, mnohým jsme připravili, či oni nám nádherná překvapení v podobě rozličných dárků pod stromečkem. A teď s námi nejsou, jako i my jednou nebudeme s jinými…

S láskou rok co rok pozvedám u vánočního stolu číši a připíjím všem svým ze života ztraceným se vzpomínkou trochu vzteklou z nemohoucnosti změnit osud a zažívám tak obdobné pocity jako Jaroslav Seifert, který je geniálně vtělil do nádherné básně s názvem „Prosinec“:

 

Vánoce jsou svátky očištění

Jak je to dávno: bílé střechy,

pod prsty zlato na ořechy,

maminka sladké mandle krájí

a děti ani nedutají.

 

Tajemství patrně je tlačí,

stromek je svázán na pavlači.

Pak náhle jako o sklo mince

zazvoní zvonek. Tišší, tišší

je smutek vždycky při vzpomínce.

 

Čas letí prudce! Třeskni číší.

 

Nádherné prožití vánočních svátků plných krásných vzpomínek na všechny naše milé, kteří tu už s námi nejsou, vám za všechny své kolegy z Městského divadla Brno přeje

Stanislav Moša 1. 12. 2017
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací