Vážení divadelní přátelé,

          když skončila 2. světová válka, to první, co se začalo v poraženém Německu budovat znovu, byly silnice, divadla a koncertní síně. Když se dnes podívám na ekonomickou sílu této země i na její vyspělou kulturu, nelze než žasnout nad jejich historicky prozíravým rozhodnutím, které spočívalo v tom, že národ, který se sám svým zaviněním dostal do existenční krize, dobře věděl, že se zdecimovaní občané nemohou odevzdat pouze a jenom své práci na zbořeništi své země, ale že jim musí být co nejrychleji poskytnuta možnost kinetické i duchovní komunikace! Tedy dopravit vše potřebné z místa A na místo B, a to včetně sebe sama na odpovídajících dopravních tepnách –  komunikacích či na vyšší, duchovní úrovni vést dialog – komunikovat se svými bližními díky možnosti hluboce a společně prožívat ta nejvýznamnější umělecká díla...! 

          Sám přesně nevím, zda byla naše republika osvobozena, nebo v té 2. světové válce vyhrála, zdecimováni jsme však byli neméně jako občané v Německu, ovšem k rozvíjení našich nezbytných dopravních i kulturních komunikací jsme se z mnoha důvodů hned tak nedostali. A je to poznat i dnes. Samozřejmě, že i u nás jezdí vlaky, auta, lodě, létají letadla a lidé chodí do divadel a navštěvují koncertní síně, ale zdaleka se v péči o obě tyto tak významné oblasti nemůžeme srovnávat se SApolkovou republikou Německo i mnoha dalšími evropskými zeměmi.

          Mohl bych si myslet, že lidem, kteří v historii o naší zemi rozhodovali, scházela velkorysost, ale to by byl omyl. Velkorysost sama o sobě bývá v mnoha ohledech zpupná..., jim scházela, a jak se mi jeví i dnes, schází prozíravá velkorysost! Vždyť jak jinak by bylo možné, aby se již celá desetiletí po Evropě jezdilo na vysokorychlostních železnicích, kde vlaky do vzdálenosti 600 km (naše země je široká 493 km) konkurují letadlům za minimálních emisí a nízké nehodovosti s rychlostí 300 km za hodinu a u nás postupně (!) rekonstruujeme (!) železniční tratě schopné dopřát vlakům rychlost nejprve 120 km za hodinu a dnes „dokonce“ na mnoha úsecích 160 km v hodině?  A co naše dálnice Brno –  Praha? Já si naivně myslel, že když se budu potýkat v kolonách aut s mnohaletými (!) generálními opravami této tepny, dočkám se toho, že se dálnice rozšíří, a to všude, ze dvou na tři pruhy, někde na čtyři. Ano, rozšířila se o pár desítek centimetrů… To snad proto, abychom si kolon mohli užívat i napříště, nebo aby měly některé firmy stále dokola nějakou práci? (Před pár dny jsem četl, že by celková rekonstrukce D1 měla skončit v roce 2050…!) Zajisté řada odborníků a odpovědných politiků namítne, že to jinak nejde. Nelze než se pak ptát, proč umějí v Japonsku stavět dálnice v řádu měsíců, anebo se podívat kousek od Brna na to, jak se s touto potřebou srovnali naši rakouští sousedé…

          Hm… odborníci… nedávno jsem zachytil diskusi o výstavbě Vodního koridoru Dunaj –  Odra – Labe. (S tímto nápadem přišel už český král a římský císař Karel IV. v roce 1375, a i když se začalo stavět na úseku Labe – Vltava, dílo nebylo dokončeno.) A v oné diskusi jsem si nemohl nevšimnout, jak perfektně fundovaně a zaníceně o tomto projektu hovoří jeho zastánci a jak „perfektně fundovaně a zaníceně“ jim házejí klacky pod nohy jejich „odborní“ odpůrci. To, že si toto velkoryse prozíravé dílo přejí fundovaní lidé v Maďarsku, Rakousku, Německu i u nás, zdaleka neznamená, že se v dohledné době začne stavět. Škoda! Komunikací není nikdy dost!

          Možná si někteří myslí, že velkorysá prozíravost absentující v České republice v oblasti dopravy se kultury a umění v naší zemi netýká. Opak je pravdou. Jinak by už dávno (čekáme na to již téměř 30 let) fungovalo například vícezdrojové financování kultury podobně, jak je tomu v onom dnes vícekrát zmiňovaném Německu. Asi ti, kteří o tom rozhodovali a rozhodují, mají své lepší „české cesty skrze různé tunely“ v souladu s ustanoveními strany mírného pokroku v mezích zákona…

          Přede dvěma týdny jsem si povídal s jedním cizincem, který našel v naší zemi nový domov. Má tu dnes svou velkou rodinu a je šťastný. Vyprávěl mi o tom, že ho hned po příchodu do naší země nadchly dvě věci. Naše doprava a kultura. Ale schválně vám radši neřeknu, odkud přišel…

          V úctě ke všem, kteří jsou schopni přijímat velkorysá a prozíravá rozhodnutí se na shledanou při představeních našeho divadla za všechny kolegy těší, krásné Vánoce a šťastný vstup do nového roku přeje

Stanislav Moša 1. 12. 2018
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->