prosinec 19/20

Vážení divadelní přátelé,

          jedna malá, šestiletá holčička, která se sotva naučila psát, napsala své mamince před pár dny následující textovku: „Maminko, ve škole říkají, že Ježíšek umřel…“ Její máma na to taky textovkou (jak jinak dnes) promptně odpověděla: „Ano, ale on pak vstal z mrtvých.“ Snad to ta chytrá máma na pár dnů zachránila... ne, že by jí šlo o to učinit Ježíška odpovědného za vánoční dárky. Šlo jí o mnohem víc. O víru v lásku, dobro, naději a trochu i v zázraky. A o čistou dětskou duši, kterou ta naše zmaterializovaná civilizace v každém roce už od října na každém rohu vytěžuje ve prospěch svých kšeftů…

          A po Vánocích nás pak média zaplavují informacemi, kolik peněz utržily jednotlivé řetězce, kolik se toho prodalo přes internet a kolik bylo posláno textových zpráv… Ale vánoční svátky nejsou přece o počítání, sčítání a různých podobných analýzách, jejichž autoři se domnívají, že čím větší budeme mít přehled, tím budeme šťastnější. Slovo „šťastnější“ jsem zde použil záměrně, i když vím, že je to slovo nesmyslné, neboť člověk je buď šťastný, nebo nešťastný, a když už jednou šťastný je, tak proč být ještě šťastnější, že? Ale s takovými slovíčky jako „šťastnější“ si právě hrají novodobí manipulátoři našeho vědomí. Vědí, že většina obyvatelstva civilizovaného světa šťastná je, tak proč jim nestanovit ještě další, především pak materiální perspektivy. Copak člověk neuměl být šťastný i v době, kdy třeba ještě neznal pojmy jako elektřina, automobil, počítač atd.? Když čtu literární díla psaná u svíčky, s obdivem se skláním před moudrostí a talentem našich předků, kteří sice neměli všechno tak jako dnes my „na dosah“, ale o to více uměli prožívat své vlastní (a tehdy i mnohem kratší) životy. Pochybuju, že by třeba pro Danteho byla jakkoliv důležitá zpráva, kolik se za jeho dnů poslalo vánočních přání.

         Štěstí je totiž individuální majetek každého z nás. Není to masová záležitost, a když se o nastolení nějakého takového obecného štěstí někdo pokouší, pozor na něho!!! Mnozí to máme ještě v dobré paměti… Vánoce byly a (jak stále doufám) pro mnohé jsou svátkem rodiny. Vzešly z radosti otce a matky nad narozením dítěte. A to dítě, i navzdory těm, kteří za každou cenu musejí malým dětem „otevírat oči“, žije v našich myslích stále. A je svobodným rozhodnutím každého z nás, jak toto dítě, které nazýváme familiárně Ježíšek, vnímáme, jak si ho představujeme, jak v něho věříme… Je to naše svaté právo.

         Shodou okolností jsem se ve stejný den, kdy jsem se dozvěděl o korespondenci oné šestileté holčičky s její mámou, stal svědkem veřejně šířené zprávy, že by měly být děti od čtyř let oficiálně a plně informovány o všech podobách lidských sexuálních „hrátek“.

          Říkám si, kdo a proč musí malým dětem brát dětství, kterému jsme si uvykli říkat nevinné? Ono biblické (Matoušovo) svědectví „…nechejte maličkých přijíti ke mně…“ si já vykládám takto: „Nechejme děti, aby si užily svého dětství. Nespěchejme na ně.“

          S přáním krásného, klidného, láskyplného prožití vánočních svátků plných zázraků a kouzel se s Vámi těším na shledanou v sálech našeho divadla, kde o zázraky jde vždy až v první řadě… 

Stanislav Moša 1. 12. 2019
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací