říjen 07/08

Rozhovor s Patrikem Bořeckým

Patrik Bořecký je velmi zajímavá a všeumělecky založená postava našeho divadla. Když se na jevišti hýbe, tak to vypadá jako zvláštní optická iluze, když zpívá, bývá ozdobou jakéhokoli večírku či loveckého honu. Při závěrečných zkouškách ze zpěvu na JAMU zazářil nepálskou hymnou v muzikálovém rytmu ą la Hair. Je velmi fotogenický herec, zvláště při pohledu skrz olověnou rentgenovou desku, hrál Ježíše v Hrabalově Příliš hlučné samotě po boku takových gigantů jako Philippe Noiret nebo Vlastimil Brodský, stejnou roli si vystřihl i v představení Podnebí divadla KOULE, v našem divadle ztvárnil role jako Billy Bibbit v Přeletu nad kukaččím hnízdem, Korovjev v Mistrovi a Markétce nebo Trigorin v Rackovi. Má dvě krásné dcery Miu a Sarah a ženu s andělským pohledem, je také divadelně-sportovní hvězdou 80. let, jeho osobní rekord ve skoku přes praktikábl je nadvakrát zlomená noha. Mezi jeho koníčky patří režijní připomínky a taky je vášnivý restaurátor divadelních replik.

Setkali jsme se během generální zkoušky dramatu Smrti Pavla I., kdykoli bylo možné, položil jsem mu nějakou otázku.

Alan (z odposlechu se ozývá hlas inspicienta Davida Kropáče, že za 10 minut bude začínat představení, okolo je velký zmatek): Patriku, nepřipadá ti ten divadelní kolotoč jako velký blázinec?

Patrik: A ví se vůbec v umění, kdo je blázen?

Alan: Jak se ti zkoušelo a momentálně hraje ve Smrti Pavla I., hraješ tam dvě klíčové postavy dramatu, velmi těžké role Dolgorukij a Naryškin?

Patrik (divoce gestikulující): Jeden z nejvýznamnějších představitelů ruské moderny Dmitrij S. Merežkovskij psal své nejlepší jevištní dílo za pohnuté atmosféry první ruské revoluce. Mistrně v něm vystihl dvojí tvář postav jako byli Dolgorukuj a Naryškin, jeden jako nenasytný tyran, řádící bestie, a druhý jako jeho protipól, něžný milenec, alkoholik a sentimentální snílek. Historicky přesně nastíněná role, psychologicky výstižná a dramaticky strhující, jemný humor, až mrazivé vyvrcholení v kontrastu s křehkostí člověka - to vše vytvořilo z Merežkovského hry jeden z nejsugestivnějších obrazů ruských dějin. Zároveň se jedná i o mimořádně silné dílo plné nadčasových dimenzí.

Alan: Jak se taková postava, vlastně plochá 2D postava dá převést do života, aby byla, jak se říká, "koukatelná"?

Patrik: Jdu na to takto. Mám svůj režijní prstoklad. Dotkneme-li se povrchu stolu konečky pěti prstů ruky, zůstane na něm pouze pět otisků v podobě koleček, ale žádné skutečné stopy, které by vypovídaly o celé ruce člověka, natož o člověku, jemuž ruka patří. Plochá bytost, tedy slova ve scénáři - 2D postava, snažící se pochopit podstatu pěti záhadných koleček, je ve stejné situaci jako my, když se snažíme pochopit podstatu 4D projektu, tedy atmosféry nebo pocitu. Spím tedy se scénářem, který mám pod polštářem a s rolí a celkovou atmosférou hry jednoduše srostu. Horší je to, když mám dvojroli, jako například nyní, to si žena doma vytrpí své.. (David volá, že za 2 minuty je začátek představení)

Alan: Tak se jdi radši připravit na výstup.

Patrik: Bůh mě respektuje, když pracuji, ale když hraji, tak mě miluje...

Alan (po prvním obraze jsme se potkali u Patrika v šatně): Tak jak se ti zatím hraje? Jak se ti vůbec hraje ruské divadlo?

Patrik (zpocený po těžkém prologu): Mám rád Bulgakova, Čechova i jiné ruské autory. Čechovovský herec je takový herec, který umí lhát..hrát.. Zjistil jsem a rád objevuji Čechova i v takových kusech jako Perly panny Serafínky od Rudolfa Piskáčka..

Alan: A co Pavel I.? Jak tě zaujala tato postava, kterou hraje Erik Pardus?

Patrik: Pavel je součást historie, jediný konec bez konce, a když se někdo dostane do bodu, ze kterého není návratu, nebojí se ničeho. Ten, kdo v zemi slepě uplatňuje svou vůli, není carem. A taky bohužel platí, že rozkaz je starší než řeč, jinak by mu nemohli rozumět psi. A ty naše lidské předsudky a ... (Patrik se začíná rozohňovat, ale v tom se ozývá hlášení, že má jít na jeviště)

Alan: Počkej ještě, říká se, že naše předsudky jsou tak mocné, že podvědomě zablokují to, co vidí naše oči. Tomuto jevu se říká SKOTOM. Máš SKOTOM, který tě podvědomě blokuje třeba v herecké práci?

Patrik: Naštěstí mám velkou fantazii a ta je důležitější než jakýkoli předsudek či informace. To řekl Einstein a ten by to měl vědět.

(Ozývá se hlášení, že Patrik už chodit na výstup nemusí!!!)

Alan: Řeč je ten nejnevinnější a nejnebezpečnější ze všech těch darů, které člověk dostal, aby dosvědčil, čím je. Čím je pro tebe řeč na jevišti? Patrik: Hmmmmm, hmmmmmm (dlouho přemýšlí, pak omráčený tím, že prošvihl výstup odchází ze šatny)

Alan (o přestávce opět v šatně, tentokrát u mě): Když chce architekt získat cit pro nějaké město, navštěvuje dvě místa: smetiště a galerie. Kde ty jako herec bereš inspiraci?

Patrik: Mám silně hypnagogické, tedy k spánku vedoucí stavy a ty mají velmi archetypální charakter a význam. Ve snech se setkávám s postavami, které hraji. Je to jen jiný stav vědomí. Sice nechápu ani narození ani smrt...(zamyslí se)...až na velmi pravděpodobnou skutečnost, že to první se stalo mému já, či ne - já, a že to druhé se mi, mému já či ne - já, od té doby pomaličku děje...(najednou jsme oba zmlkli a v tichu slyšeli, jak rychle stárneme).

Alan: Svět, jak se nám jeví, je jen odrazem nás samých...

Patrik: Svět, který existuje za hranicemi našeho poznání, není protažen v prostoru ani neexistuje v čase. Tyto vlastnosti mu pouze připisujeme. Jsou to grafy, s jejichž pomocí si svět kreslíme. (Inspicient David hlásí, aby se Patrik dostavil za paní režisérkou Hankou Burešovou do rekvizitárny.) Tak a je to tady! (Po chvíli čekání se Patrik vrací.)

Alan: Tak co?

Patrik (s klidným výrazem): Herec nemůže odhalovat publiku nové skutečnosti, bude-li na jevišti ukazovat sám sebe. Ale když tam nepřijde vůbec, tak se sice významy trochu posunou, ale zároveň hra dostane avantgardní nádech a role se ztajemní. Prý vypadá lépe, když tam v první půlce nebudu vůbec.

Alan: Vývoj hry a postav je nikdy nekončící proces. Jak jsi vůbec spokojený v tomto angažmá a co říkáš na dramaturgii divadla?

Patrik (lehce se usměje, dlouze přemýšlí, pak začne škubat levou nosní dírkou): No, tak podívej, já se..(v tom mě volají na jeviště) (zhruba po 20 minutách se vracím a Patrik se opět usmívá)

Alan: Jaké muzikálové role tě obohatily?

Patrik: Tak předně je to pátý žid v Koločavě, potom také žebrák Nahum v Šumaři na střeše a nesmím zapomenout na Istvána v Cikánech jdou do nebe (volají ho na výstup). Promiň, musím běžet...

Alan: Tak Pato, Čert Tě vem!!

Alan Novotný 25. 9. 2007

Host do domu

Čtyřiačtyřicetiletý Pavel Jirásek je mužem mnoha uměleckých tváří. Otec patnáctiletého syna a sedmileté dcery byl hudebníkem a zůstal literátem. Vystudoval estetiku a hudební vědu na FF MU v Brně, kde přednášel. Trvale spolupracuje s kulturními časopisy, rozhlasem a televizí, kde se etabloval jako scenárista a režisér dokumentů, v nichž si všímá kulturních jevů a osobností moravského života. Jirásek pravidelně spolupracuje s Českou televizí od roku 1998 a je spolutvůrcem kulturní revue Salon moravskoslezský, Kultura.cz či festivalovými cenami ověnčeného magazínu Styl. Nejdříve jako moderátor, později scenárista a režisér.

Pavel Jirásek se narodil se 11. dubna 1963 v Boskovicích, ale už čtvrt století je pravověrný Brňan. Jirásek byl také zakládajícím členem uměleckého sdružení Bratrstvo, které významně působilo hlavně v letech 1989-1994. Byl také iniciátorem stejnojmenné rockové formace, která na přelomu osmdesátých a devadesátých let patřila k nejúspěšnějším na Moravě.

Rozhovor vedeme na konci léta. Bude asi stylové, ptát se na tvé cesty do Chorvatska nebo Spojených států?

V Chorvatsku jsem byl tradičně na dovolené s rodinou. I když i tam jsem se umění nevyhnul, protože jsem pomáhal své manželce výtvarnici Marii Jiráskové s instalacemi z cyklu malých přírodních divadel. V USA jsem sondoval možnost nějakých výstav, ale nic není ještě napevno domluveno.

Tak alespoň něco prosím naznač...

V jednom případě by mělo jít o výstavu českých loutek a scénografie od roku 1900 do roku 1945. S Marií se zabýváme zlatou dobou českého loutkářství mezi válkami, především dílem předních českých moderních výtvarníků. Jde o soukromou galerii v New Yorku, ale zatím nemáme v kapse ještě žádný kontrakt.

Jsi majitelem rozsáhlé sbírky loutek, chceš se s ní tedy pochlubit i za oceánem?

Samozřejmě, často se stává, že k českým loutkám bývají cizinci citlivější… Ale my naše loutky nenabízíme jen v zámoří. Projekt výstavy, který jsem představil v zámoří a který by těžil kromě naší sbírky ze všech podstatných podobných sbírek u nás, bychom chtěli realizovat i v Praze a Brně.

Patříš k umělcům, kteří mají skvěle připravené a vedené webové stránky, teď jsem slyšel, že (se) nabízíš i za Atlantikem. Je dnes důležité, aby o sobě kumštýř dával neustále vědět nebo má tvůrce spíše sedět v ústraní a čekat až jeho kvality někdo objeví?

Je naprosto nezbytné se nějak podílet na vlastní promotion, tedy jakési propagaci. Jinak za sebou člověk musí mít dobré galeristy či producenty, kteří vše udělají za něj. Dobří promotéři jsou dnes víc než kdy jindy nesmírně důležití. Nedovedu si totiž představit, že by v dnešní přehlcené době mohlo něco fungovat samo o sobě. Nedávno jsem se bavil s přítelem z hudebního vydavatelství Xproduction o výtečném folkovém zpěvákovi. Oba jsme se shodli na tom, že doba, kdy něco napsal či ve studiu natočil Karel Kryl a songy se živelně rozšířily mezi veřejností, je už dávno pryč.

Je tedy důležité být přímo kolportérem svých vlastních výsledků?

Důležité je být součástí produkce, která se o něco takového stará. Jinak se o tobě nikdo nedozví. Základem kapitalismu je prodej výrobků. A umění je také přece statek.

Ty jsi taková renesanční osobnost: hudebník, literát, sběratel loutek, televizní režisér a scenárista… Navíc jsi studoval estetiku a hudební vědu. Čím jsi dnes z těchto všech profesí nejvíc?

Jednoznačně převažuje profese režiséra a scenáristy. Obojí navíc propojuji, protože natáčím převážně podle vlastních scénářů. Nejsem klasickým nájemným režisérem. Věci si sám píšu.

V čem je tato umělecká samoobslužnost výhodná?

Dělal jsem řadu věcí podle jiných scénářů. Ale dělat své věci je pro mne daleko jednodušší. Když dostanu cizí námět, musím si to vše dokonale promyslet a vlastně udělat zase sám. Energie, kterou do toho ve výsledku dávám, je stejná, ne-li větší, jako když si scénář sám napíšu. V případě dokumentaristiky je navíc scénář skutečně jen jakýmsi pouhým návodem, jak na to.

A není dokument jen pouhým okukováním, pozorováním a zapisováním nějakého jevu či osobnosti? Není pro tebe málo "umělecký"?

Budu bránit české dokumentaristy. Vlastně ani nemusím. Já se domnívám, že dobrá publicistika a současný dokumentární film je na tom lépe než hraná tvorba. Český seriál dnes na tom zdaleka není tak dobře jako český dokument. Seriálová hraná tvorba je naprosto úpadková. U celovečerních filmů se daří se střídavými výsledky jen občas.

Teď si zahraju na televizního producenta a pokušitele v jedné osobě. Zavolám ti, že pro tebe mám báječný džob na tři roky v podobě tří seriálových řad třeba ze studentského prostředí, každá série o třiceti dílech. Netvrď mi, že odmítneš tak skvěle zajištěnou existenci?

Nebral bych to z několika důvodů. Nemám za sebou jedinou hranou věc, i když po hraném filmu velmi toužím. Jsem člověk, který si vše musí nejdřív vyzkoušet. Profesně tedy nemohu říct, že bych uměl udělat hraný seriál. A i kdyby ano, pak by to muselo být něco mimořádného. Navíc já si i v publicistice a dokumentaristice docela přísně vybírám témata.

A kde máš ty hranice a limity odmítání?

Hodně se zabývám uměním. Když mi někdo třeba dá točit pořad, o jehož kvalitě nejsem přesvědčený, tak ho prostě odmítnu. Mám rád ale také skryté a jakoby zapomenuté věci, jejichž skutečný význam nejsme v dnešním spěchu ani schopni dešifrovat. Takový byl třeba monografický portrét Karla Absolona nebo dokument Brněnské hudební ghetto. Ale slavný vědec pravěku Absolon nepatří k zapomenutým outsiderům. Je přece takovým tím brněnským rodinným stříbrem...

Uznávám, ale schválně bych chtěl vidět, kolik lidí na ulici zná nejen jeho jméno, ale alespoň to podstatné, co udělal. Navíc ten dokument publikoval řadu pro veřejnost neznámých unikátních fotografií z Absolonovy pozůstalosti a tím upozornil i na tuto mimořádnou část jeho díla. Už sedm let nosím do televize projekt o jiném velikánovi Johannu Gregoru Mendelovi, který si zaslouží monografické zpracování. Podobně je to třeba s brněnským funkcionalismem nebo s Big Bandem Gustava Broma. Všichni o nich vědí, citují a opakují, ale dosud svůj kvalitní dokument nemají….

Vzpomněl jsi své záznamy divadelních inscenací. Má to vůbec nějaký smysl kromě toho, že vznikne taková divadelně televizní konzerva zajímavého kusu? Jaký smysl má natáčet živé divadlo?

Je to vždy zejména otázka přístupu režiséra a dramaturga. Jsou lidé, pro které je televizní záznam divadelního představení skutečně pouhou rutinní stopou po něčem, co bylo. Pro mě je ale nesmírně důležité, aby jisté inscenace byly zaznamenány s něčím navíc.

Dnes si ale přece většina divadel už buduje důsledně a komplexně svůj videoarchiv...

Já s těmito archivy bohužel často pracuji a mohu říct, že jsou ve většině případů zcela nevhodné a nepoužitelné. Zjišťuji to, když třeba potřebuji nějaký archivní záznam do magazínu Divadlo žije! Jde zpravidla o záběry z jedné kamery, plné nesmyslných nájezdů, špatný zvuk je téměř samozřejmostí. Když vznikne profesionální záznam, může se reprízovat nesčetněkrát po sobě. Divák může dojít bezmála k zážitku jako ve skutečném divadle. Já se snažím využívat filmové mluvy, třeba záběry z jeřábu, které divák ze sedadel nevidí. Někdy se tak lze zbavit i parazitních věcí na inscenaci a naopak vyzvednout její klady.

Ale jsme stále u toho konzervování kamerou v kontrastu se živým, pomíjejícím divadlem...

Vzniklý novotvar může mít své velké estetické hodnoty. Navíc je řada lidí, kteří se na konkrétní titul nedostanou nebo do divadla vůbec nechodí. Toto je cesta, jak vše můžou vstřebat. Je to úplně banální věc, ale mnoho lidí z Prahy nebo divadelních festivalů ví, že je něco skvělého v divadle v Brně. Televize tak funguje jako médium, které může lidi propojit. Lze si udělat obrázek, jak vypadá představení, které někomu z jakýchkoliv důvodů uniklo.

Jak to máš s divadlem ty? Já tě moc často kromě pracovních povinností se štábem v hledišti neviděl?

Pracovní vytížení mi moc času na divadlo bohužel nenechává. Hodně vnímám hudebně, výtvarně, literárně. Velká činohra není zcela kumštem mého srdce. Mám namísto divadelního mainstreamu raději hraniční formy. Třeba divadlo nonverbální či pohybové.

Proč nemáš rád velká repertoárová divadla?

Dobré divadlo mě vždycky přitáhne. U repertoárových divadel se bohužel nejvíc projevuje třeba chybnost různých složek, například režie nebo scénografa. Na velkém divadle jsou zkrátka více vidět velké chyby. Když vzniká komorní klubové představení nebo třeba amatérská produkce, jde z nich zvláštní přímost, která mi často u velkého divadla chybí. Chodím hodně třeba na taneční divadlo, mám rád i operu, zvláště starou barokní nebo naopak avantgardní.

Tebe třeba nikdy nezajímal muzikál jako žánr, který snoubí hraní, tančení i zpívání?

Muzikál je pro široké masy a musí proto splňovat určitá kritéria všeobecné a velké srozumitelnosti. Mě ale zajímají spíše menší nezávislé věci.

Znamená to snad, že opravdové a pravé umění je masám zapovězeno a je spíše elitní záležitostí, co se tvůrců i konzumentů týká?

Bezesporu jsou i velké muzikály, které jsou uměním. Tento žánr je však vedený zejména trhem. Ono ekonomické se na českých muzikálech zejména v Praze projevuje velmi silně a jde to také snadněji číst. Básník ví, že si jeho sbírku koupí stovka lidí a to mu paradoxně umožňuje spoustu tvůrčí svobody.

Projděme se nyní po všech polohách tvých profesních zájmů. Vystudoval jsi estetiku a hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1988-1994) a později na své alma mater působil jako pedagog (1997-2001). Pedagogická činnost už tě neláká?

Dostal jsem určité nabídky. Učit mne naopak láká moc, ale teď jsem profesně natolik vytížený, že bych to prostě nezvládal. Jistě, lze podepsat smlouvu, pořádat naoko nějaké přednášky, na které bych nechodil, protože bych točil nebo seděl ve střižně. To opravdu dělat nechci. Lákalo by mě ale být znovu s mladými lidmi, je to příliv energie a invence.

Studijně jsi pobýval v Londýně (1993), Berlíně (1998) a v Hongkongu (1999). Jak ses dostal do exotického města dnes náležícího Číně? Co jsi tam dělal?

Na mě Hongkong působil jako klasické dominium Velké Británie. My měli v nádherném městě Macao asi 50 km od Hongkongu velkou výstavu loutek a při té příležitosti vznikly i speciální workshopy. Dělali jsme tam svéráznou čínskou verzi klasické faustovské legendy. Já si při té příležitosti domluvil studijní pobyt.

Na co po těch osmi letech ještě vzpomeneš?

Na buddhismus a různé proudy náboženství jako je taoismus nebo hodně staré formy animismu. To jsou eticky prostá a smířlivá náboženství. Mnohé projevy islámu nebo dokonce dnešního křesťanství jsou ve srovnání s tím hodně militantní. Za celou dobu jako k členu jiné kultury jsem se nesetkal s negativním postojem, jako se to stává mnohdy u evropských křesťanů. Nikdo mi nevyčítal moji odlišnou víru nebo naopak nevíru. To umí křesťané v Evropě celkem skvěle. V Orientu jsou lidé zvláštně otevření všemu a všem.

Co tě zasáhlo na poli uměleckém?

Tvorbu chápou úplně jinak než u nás. Pro ně často neexistuje evropská kategorie moderního a nového. Jak u nás není divadlo moderní a nové, je to špatně. U nich díky reinkarnaci nejen života, ale všech ostatních struktur vědí, že i divadlo je v podstatě opakováním opakovaného a že bylo, je a bude. Úkolem v umění - podobně jako v kaligrafii - je jen dlouho cvičit a opakovat tisíc let starou a stejnou formu, aby když předstoupí před diváka, ukázali čistou dokonalost. Třeba u tradiční opery předvádějí publiku nejdelikátnější a nejvycizelovanější podobu. Ale má to i nevýhody, přirozeně příliš neuznávají autorská práva.

Byl jsi zakládajícím členem uměleckého sdružení Bratrstvo - české umění konce 80.let je spojeno s vystoupením kolektivních hnutí, z nichž skupina Bratrstvo představuje mystický kolektivismus. Jak bys jej dnes přiblížil mladým lidem, kteří Bratrstvo nepamatují?

Šlo o společnost lidí, kteří se v nejrůznějších oblastech zajímali o umění. Jejich cílem bylo pohybovat se ve stejné myšlenkové rovině. Idea středověké dílny, kde nejde o lidské ego, ale obohacují společnou práci k oslavě Boží: to vše fungovalo a popíralo modernistický princip umělce, který sám jediný je středobodem všeho.

Proč se tedy Bratrstvo rozpadlo?

To je jednoduché. Jeho členové si začali dělat vlastní projekty a tak to šlo přirozeně svou cestou. Po letech se však ukazuje, že to mělo pro všechny jeho členy nesmazatelný význam a bylo to možná nejlepší dobou jejich života. Zájem o Bratrstvo dnes roste, protože anticipovalo mnoho z toho, o co se snaží dnešní umělecké skupiny – od duchovních dimenzí třeba po recesi či mediální manipulaci.

Žije tedy ještě odkaz Bratrstva?

Od bráchy v Praze vím, že třeba vznikají diplomky na téma Bratrstvo. Zajímají se o ně nejmladší kunsthistorici. Ale odkaz Bratrstva žije i svérázně v jiné subkultuře. Jeden z brněnských gay barů má na stěnách dodnes vaše černobílé fotografie s polonahými mladíky... Víš o tom? O tom jsem nevěděl. Ale těší mě to. Mám mnoho kamarádů gayů. Vůbec mi ta tvá informace nevadí, protože se to dá předpokládat. Dnes už klasické rané fotky Bratrstva jsou vysoce erotické, protože pracovaly s erotickým archetypem muže a stejně oslovovaly dívky i gaye. Tytéž fotografie jsou také součástí sbírek několika prestižních galerií.

Jak to máš dnes s literaturou? Jsi autorem pohádek Kamenné růže (Eikon, Praha 1998), povídek Podobenství (Větrné mlýny, Brno 2000) a básnických sbírek Nesmích (Host, Brno 1999) a Doba popová (Větrné mlýny, Brno 2003). K vydání připravuješ Kumštýřské pohádky… Který z těch literárních žánrů ti nejvíc konvenuje?

Píšu pořád. Je to vždy otázka času a soustředění. Bohužel nepíšu pravidelně tak, jak to správní spisovatelé dělají. Letos mám připravené Kumštýřské pohádky. Jsou to různé veselé příběhy, ve kterých je zápletka z uměleckého prostředí. Jedna je třeba o malířích, o jejich Múze, která jim nosí nápady.

A co se týče těch žánrů, tak mne nejvíc baví svobodné psaní. Určitě to nebudou scénáře, které jsou většinou na objednávku. Nejvíc svobodný jsem se vždycky cítil při psaní poezie.

Tvoje poslední básnická knížka měla takový výstřední kabát. Fialový tisk na zeleném papíře a to vše zabaleno do reklamních letáků. Máš rád taková rázná gesta?

To nebylo prázdné gesto, ale koncept domyšlený do důsledku. Půl roku jsem z vlastní poštovní schránky vybíral a schovával prospekty ze supermarketů. Šlo o upozornění na technokratickou a mediální společnost, v níž nevíš, kde je pravda.

Doba popová ale většinou u kritiky propadla. Třeba v týdeníku Týden nebo v Právu. Jak přijímáš negativní kritiku?

Neřekl bych většinou, vždyť byla i řada velmi pozitivních recenzí. Je to tak, jak to u mě tradičně bývá - půl na půl. Vždycky o tom musíš přemýšlet. Já ale z odstupu vím, jaké rozpačité reakce byly třeba zpočátku na Bratrstvo. A kolik z něj dnes zůstalo pozitivního! Rozpolcenost recenzí signalizuje, že jde o živou věc. Odmítnutí mého díla se mne moc nedotýká. Byl jsem prostě odjakživa na kritiku zvyklý.

Jak ses vůbec dostal k loutkám?

Jednak mám za ženu scénografku, která má vystudovanou loutkářskou katedru na DAMU. A za druhé jsem zdědil po dědečkovi velké rodinné loutkové divadlo. Když jsme doma s loutkami hráli, bylo nutné naše divadlo doplňovat a najednou jsme viděli, že ne všechny loutky jsou stejné. Začali jsme budovat sbírku a věnovali se rodinnému loutkovému divadlu jako fenoménu. Dnes máme asi jednu z nejucelenějších sbírek u nás.

Jak je sbírka četná?

Jde asi o čtyřicet rodinných divadel a zhruba tisíc loutek. Nejsem asi pravý sběratel, kterého baví a těší mít loutky jen navěšené doma. Chci je ukazovat, vystavovat, psát o nich. Chci jejich krásu zprostředkovat lidem. Když loutky pouze leží někde v ochranných kontejnerech, jsou sice v bezpečí, ale velký smysl to nemá. Hodně cenných loutek jsem prodal Moravskému zemskému muzeu. Uvažuji, že i zbytek sbírky by měl nakonec zůstat v nějaké státní sbírce. Ideální by byl vznik stálé expozice.

A jakou nejstarší loutku vlastníš?

Jsou to řezbované loutky z poloviny devatenáctého století.

Ty máš na jevišti raději divadlo živé nebo právě pimprlata?

Tak to nelze formulovat. Už slavný dekadent Jiří Karásek třeba tvrdil, že herec je surogátem a jakousi náhražkou loutky. A že je vlastně největší překážkou na jevišti, kam si přináší své problémy. Loutka je z tohoto hlediska dokonalá. Já nerozlišuji mezi živým a loutkovým divadlem. Důležitá je pro mne v divadle velká míra pravdy. Což je jistě relativní a záležitostí vkusu.

Kterou figurku jako typ z loutkového divadla máš třeba nejraději?

Neumím to tak říct, protože jde o modelaci hlavičky či její řezbu. Já mám rád konkrétní loutkosochaře a řezbáře. Třeba Josef Váchal dal svým loutkám vždy něco specifického. Mám rád postavy, které umožňují velkorysý výtvarný projev. To jsou bohužel kromě Kašpárka většinou negativní bytosti. Tam se tvůrci vyřádili. A tak k mým oblíbeným patří čerti, ďábli, vodníci nebo třeba zvláštní hrdinové jako Herkules. Ale miluji třeba i němou vznešenost žen a rytířů na starých loutkách. Ta jejich ctnost a krása je bezmála absolutní.

Jsi televizní režisér, bavila by tě stejná profese u divadla?

Mám k divadelním režisérům velkou úctu. To bych prostě neuměl. A nikdy mne to zatím ani nenapadlo.

Luboš Mareček 25. 9. 2007

Rozhovor s Johanou Gazdíkovou

Johana Gazdíková má divadlo v genech. Stejně jako bratr studovala herectví a stejně tak učinila i své první profesionální krůčky na půdě Městského divadla Brno. Na čas sice divákům zmizela z očí a žila v Praze, ale jelikož lpí na svých kořenech, máme ji už nějaký ten pátek zpátky v Brně.

„Abych pravdu řekla, ani netoužím žít někde jinde, tady to miluji a mám ráda. Myslím, že lidé se smějí všude stejně,“ říká muzikálová herečka, půvabná představitelka Jane z Čarodějek z Eastwicku, Charlotty z Olivera! i Irenky z činoherního představení Novomanželské apartmá.

Jak vnímáte dobu předtím a potom – před vaším odchodem do Prahy, narozením syna a nyní, po šťastném návratu na scénu Městského divadla Brno?

No tak… Jsem starší (smích)… Pokud je někdo matkou, tak dobře ví, jak moc se život změní. Najednou vnímáte věci jinak, změní se vaše priority i životní filozofie. Miluji svoje zaměstnání i naše divadlo, které beru jako svoji rodinu, ale na prvním místě pro mne už navždy zůstane moje dítě. Možná jde i o určité životní uklidnění. Člověk se přestane za něčím honit. Dnes, když jsme s divadlem na zájezdě a máme volnější program, tak si vážím toho, že si můžu dopoledne číst a nemusím vstávat. Jsem šťastná, že jsem se stala matkou. Nemám teď pocit, že by mi něco utíkalo, ani si nestěžuju, že někam nemůžu, protože musím zůstat doma s dítětem. Nedávno jsem si říkala, že už se vlastně ani neumím bavit, když není syn se mnou a nevím, jestli se taky baví. Pokud mám jistotu, že se nenudí, jen tehdy jsem spokojená a dokážu se úplně uvolnit. Vždycky musím vědět, že i on je šťastný, abych mohla být šťastná také já. Nebojím se o něj, když vím, že je o něj dobře postaráno. Třeba v létě byl s mamkou na chatě, tak jsem byla klidná, že běhá po lese a koupe se. Dokonce se teď naučil plavat, což je úžasné.

Dovedete si dnes představit i život bez divadla?

To ne! Ale už nemám pocit, že bych si měla budovat kariéru. Stačí mi žít a pracovat v Brně, zde chci zůstat a hrát. Netáhne mne to do Prahy a někam dál. Chci mít svou kariéru v Brně. Jsem spíš domácí typ a tady to opravdu miluju.

Kde jsou v Brně vaše oblíbená místa?

Doma. (Smích.) Ráda se vracím do svého bytu, ráda tam usínám. Se psem chodíme do Lužánek, kde nám udělali potůček. A když říkám Brno, myslím Brno a okolí. Svůj program opět přizpůsobuji dítěti. Jezdíme se třeba koupat do Vyškova, nebo s Jakubem Uličníkem do Kroměříže, kde mají jeho rodiče zahradu.

Před premiérou Čarodějek jste změnila barvu vlasů na ohnivě rudou. Bylo to těžké rozhodnutí nebo jasná volba?

Všechny herečky, které v Čarodějkách hrají hlavní role, jsou ve skutečnosti mladší než muzikálové hrdinky. A tak jsem pořád přemýšlela, jak nejvíc se Jane přiblížit a vcítit se do ní. Napadlo mne, že když si ztmavím vlasy a budu zrzavá, že to přijde. Bavili jsme se o tom i doma. Vždyť to není žádná tragédie, říkala jsem si, celý život jsem plavá, tak to zkusím. Obarvila jsem se a docela to mělo úspěch.

Jak reagovali muži ve vašem okolí? Víte, co se říká o zrzkách…

Ano, říká se: Kdo jednou zkusí, už nechce jinak! Ale já to radši moc neprověřovala, aby všichni nechtěli už jenom mě (smích). Ale musím říct, že chlapi, kteří se mnou nikdy nechodili, mi změnu chválili a říkali, že „dobrý“, ale třeba můj ex-manžel nebo bližší přátelé z dřívějška, kteří mě znají plavou, se ptali, kdy už budu zase blond. S maminkou jezdíme pravidelně na dovolenou na stejné místo a tamní animátor, hned jak mě uviděl, povídá: „No, co to je! Blonďatá budeš, než odjedeš!“

O prázdninách se z vás zase stala blondýnka, co plánujete dál?

Protože jsem byla úplně rudá, musela jsem chodit na odbarvování a pak mi vlasy hodně vybělilo sluníčko u moře. Teď, když zase začala sezona a hrajeme Čarodějky, obarvím se znovu, ale asi na decentnější oranžovou a ne na úplně červenou. Já jsem asi opravdu blondýna, je to někde ve mně. Mám ráda přirozenost.

Co všechno vám Čarodějky daly?

Čarodějky byly asi můj největší sen… Hned po Marii z West Side Story, ale ta už se mi asi nepovede. Jsem na ni už přece jen stará (smích), a kdyby se inscenace obnovovala, těžko budu vypadat na osmnáct. A taky jsem plavá, že… Už jsme zase u toho (smích). Ale Čarodějky, to byl sen, který se mi splnil. Hráli mi je i na svatbě. Asi bych pro ně udělala i víc, než si jen obarvila vlasy. Moc jsem si přála je hrát.

Splnil se vám sen i s rolí Jane, nebo jste měla před obsazením muzikálu jinou představu?

Asi jsem si myslela na Sukie, ale usuzovala jsem podle filmu. Michelle Pfeiffer, která ji hrála, je blondýnka a byla taky z trojice nejmladší. Ale jsem ráda i za Jane. V podstatě mi to bylo jedno. A kdybych byla starší, asi bych si přála hrát Felicii. Koho jiného?! Myslím, že je to velmi dobrá role.

Jako Jane hrajete na cello. Vyžádaly si některé scény zvláštní přípravu? Spřátelila jste se s tímto nádherným nástrojem?

Absolvovaly jsme s Maki kurzy u naší paní cellistky, která nám ukazovala, jak se nástroj vůbec drží. Ze začátku nás hodně bolely ruce. Řekla bych, že hra na cello je hodně náročná a bolestivá, jen zmáčknout struny... Časem jsme sice přišly, jak na to, abychom vypadaly věrohodně, ale cello samozřejmě nedržíme, jak nás paní cellistka učila. Ale uměli jsme zahrát i „g“ (smích).

S bratrem se v Čarodějkách potkáváte na scéně jako milenci, není to zvláštní pocit?

Beru to naprosto normálně. Dokonce ze začátku se nám stávalo, že jsme hráli jenom spolu. Asi dva měsíce jsme se s nikým jiným nestřídali. Až jsem mu říkala: „Gazdikůůůůůůůůůů….“

Po křtu hudební nahrávky k Čarodějkám se dokonce někde v tisku objevilo, že vy a Petr jste manželé…

Ano, ano, měli jsme to i vystavené a všichni jsme se tomu smáli. Ale možná to vzniklo i těmi nabarvenými vlasy. Na představení byla jedna naše známá a ta povídala, co si tam špitaly nějaké Petrovy fanynky. Prý říkaly: „Podívejte se, on asi… Jeho sestra je blondýna, to nebude ona! To není jeho sestra, to je nějaká… No fuj, on si vzal nějakou zrzku!“ Ale mně to vůbec nevadilo, možná spíš Gazďa to na začátku trošku řešil, že se svou sestrou… Ale tyto věci nemůžete na divadle tak brát.

Pocházíte z umělecké rodiny. Myslíte, že by měl jít ve stejných šlépějích i váš syn?

Teď vůbec nevím… On je teda hrozný komediant! Má to asi v krvi. Pořád se předvádí, pořád něco hraje, pořád chce poslouchat Odysseiu… Teď si zrovna oblíbil Ferdinanda, kd’E ste?, kde Gazďa zpívá, jak střílí lva. A tak si malý notuje oblíbené písničky a stále si hraje s meči, je to takový bojovník. Myslím, že jako chlap by to měl u divadla jednodušší. Ale ať si vybere. Kdyby chtěl být třeba kardiochirurg, tak mu bránit nebudu (smích).

Berete ho do divadla, vidí vás rád na jevišti?

Rád se na mě dívá, a dokonce, když jdu do divadla, tak mi říká, ať se snažím, ať mě pan Moša pochválí. Když syna opouštím a odcházím z domu na představení nebo na zkoušku, vysvětluji mu, že musím jít do práce vydělávat penízky, že by se pan Moša zlobil, kdybych nepřišla. Proto je v jeho očích náš pan ředitel důležitá instance. Jinak se mu vesměs líbí, co maminka dělá, ale jen pokud se v divadle nepusinkuje – může se pusinkovat jen s Jájou, tak říká mému bratrovi, a s velkým Kubou, což je Jakub Uličník. „S velkým Kubou a Jájou mužeš a jinak nesmiš. Žekni Mošovi, že jsem ti to zakázal,“ tak to mám nařízené. Pokud hrajeme Olivera!, musím hrát tu slečnu, co prodává mléko, a ne tu, která flirtuje s chlapama, to mám zakázané. Ale jinak má divadlo rád a rád do něj chodí.

Simona Polcarová 25. 9. 2007

Cesta za slávou

„…Úžasný taneční spektákl! „Chci žít věčně!“…“ (De Gelderlander) „…Poutavá podívaná tkví především

v práci nohou, která divákům doslova bere dech.

Choreografie, založená od klasických baletních prvků až po rock’n’roll, je skutečně fascinující.…“ (Het Parool) „…Zaručená husí kůže při každém sólu!…“ (De Gelderlander) „….“Chci žít věčně!“… “Publikum oslavuje návrat tanečního mýtu…“ (Het Parool) „Každý jednotlivý herec vyzařuje svou jedinečnou energii, což vede k neuvěřitelnému zážitku z celého představení…“ (Algemeen Dagblad). Toto jsou úryvky z recenzí na představení amerického muzikálu FAME – Cesta za slávou v režii Stanislava Moši a choreografii Igora Barberiće, v hudebním nastudování dirigenta Karla Albrechta, ve scéně Emila Konečného a kostýmech Andrey Kučerové, který se představil v sezoně 2005/ 2006 hned v několika holandských městech: Nijmegen (premiéra 8. 3. 2006), Tillburg, Den Haag, Veenedaal, Amsterdam, Doetichem, Hoogeveen, Hengelo, Roermond. Stejný tým uvede i novou inscenaci FAME v MdB. České titulky vytvořil renomovaný muzikálový překladatel Michael Prostějovský.

Jaká byla vaše choreografická spolupráce s mezinárodním obsazením při vzniku inscenace v Holandsku v režii Stanislava Moši?

Igor Barberić: Práce na FAME byla skvělá, poněvadž jsem mohl spolupracovat s vynikajícím týmem a s vynikajícím obsazením. Interpreti, vybraní na základě londýnského konkurzu, byli nesmírně talentovaní a stejně tak nadšeni prací na inscenaci. Byli to velice rychlí, schopní a inteligentní tanečníci, disponující onou mladistvou energií a dobrou vůlí. Jako choreograf jsem tedy měl z práce s takovou skupinou lidí čirou radost. Finále celé show patří k mým nejoblíbenějším částem díla. Stejně tak bych chtěl vyjádřit své díky režisérovi inscenace, Stanislavu Mošovi, za vzájemné porozumění a za volnost, kterou mi dal při jevištním ztvárnění tanečních čísel.

Cesta za slávou – MUZIKÁL

Přestože FAME původně slavila obrovské úspěchy na televizních obrazovkách i na filmovém plátně v 80. letech jako show o mladých a pro mladé, srdce „otce FAME“, Davida De Silvy, bilo pro jeviště. Namísto, aby pokračoval ve vymýšlení dalších show, spolu se spolupracovníky, libretistou José Fernandezem, skladatelem Stevem Margoshesem a textařem Jacquesem Levym, vytvořili kompletně novou divadelní verzi. Nejvíce De Silvu ovlivnily muzikály jako A Chorus Line a West Side Story, díla, která umožnila choreografům vlastní podíl na produkci. Tanečně je FAME směsicí Broadwaye (myšleno muzikálový tanec), moderního, klasického tance a „street dancing“. Typy tance jsou odlišné stejně jako postavy, pocházející z rozdílných částí New Yorku. „Součástí mého záměru, vysvětluje Da Silva, bylo vytvořit ideální muzikál pro umělecké školy z celého světa, který by dal příležitost k uplatnění studentům vlastně ještě před dokončením studia. Většina dnešních muzikálů není takto univerzálních či nadčasových. Žádný jiný nepracuje s tak současným tancem a hudbou, který by navíc umožňoval tak mladým umělcům přímou účast. FAME vyzývá nejen tanečníky a herce, ale i mladé hudebníky podílet se přímo na produkci. Cesta za slávou nás zavádí mezi adepty studia hudebních, dramatických a tanečních oborů. Všichni se poprvé setkávají na přijímacích zkouškách na světově proslulou High School of Performing Arts v New Yorku. Během osmdesátých let, kdy De Silva vytvářel svůj projekt, se výrazně měnilo umělecké školství v USA a jmenovaná škola se také stala středobodem muzikálu (dnes je přemístěna k Lincolnovu Centru a nese jméno někdejšího newyorského starosty Fiorello la Guardia School of Arts). De Silva si pro svůj divadelní muzikál vybral závěrečné čtyři ročníky posledních studentů před uzavřením jejich studia a současně i původní školy. Strávil neuvěřitelně mnoho času se studenty a učiteli a shromáždil neuvěřitelné množství detailního materiálu. Divadelní FAME zažila svůj křest v Miami roku 1988. O rok později se představovala publiku ve Filadelfii, kde se stala kasovním trhákem. Díky své reputaci našla svého investora ve vydavatelství MTI (Music Theatre International) v New Yorku. MTI, které vydalo takové muzikálové kvality jako West Side Story, Music Man, Annie, díla Stephena Sondheima, se rozhodlo jít proti svým zvyklostem a vydat FAME, přestože ještě nebyla uvedena na Broadwayi. Tím FAME zpřístupnilo celému světu: v roce 1993 se konala evropská premiéra ve Stockholmu. Když tuto produkci viděl De Silva, šel na ni, jak uvádí čtyřikrát! „Pokaždé jsem křičel a spolu se mnou všichni diváci. Nerozuměl jsem samozřejmě ani slovo, neboť to bylo ve švédštině, ale tanec a hudba, jak známo, neznají hranic a činí komunikaci univerzální.“ Obdiv k FAME byl oboustranný, právě Švédové dali De Silvovi přezdívku „Otec FAME“. Režisér a současně choreograf stockholmské produkce Runar Borge se do FAME zamiloval a označil ji za multimilionovou produkci. Souhlasil zároveň, že ji uvede v dalších státech Evropy: v Německu, Holandsku, ale i ve Spojených Státech a v Austrálii. David De Silva správně předpovídal, že FAME udělá převrat ve vývoji amerického hudebního divadla. Jejím uvedením vlastně nastala nová éra trendu nadšeného uvádění menších současných muzikálů na bázi regionálních divadel, nezávisle na Broadwayi. FAME přivedla do života myšlenku, že hudební divadlo není o bombastičnosti scény a speciálních divadelních efektech, ale o povznesení lidského ducha.

Byl jste v Holandsku a jste i nyní v nejužším tvůrčím týmu s Petrem Gazdíkem jako asistent režie. V čem bude nastudování muzikálu Fame – Cesty za slávou v MdB pro diváky specifické?

Stanislav Slovák: Muzikál je sám o sobě specifický tím, že je velmi dobře napsaný, a to jak hudebně, tak i po stránce libreta. V našem nastudování se objeví 25 zahraničních kolegů, kteří budou na Hudební scéně tři neděle hrát a zpívat FAME v anglickém originálu. Tito mladí, vesměs angličtí protagonisté, byli vybráni režisérem Stanislavem Mošou na speciálních konkurzech, které proběhly v květnu a v červnu v Londýně a v Hamburku. Největším specifikem tak bude úplná originální jevištní verze s titulkovacím zařízením pro naše diváky. Muzikál FAME určitě osloví všechny ty, kteří milují výbornou hudbu, obrovské herecké, pěvecké a samozřejmě taneční výkony.

FAME UVÁDÍME POPRVÉ V ČESKÉ REPUBLICE od 27. 10. do 15. 11. 2007 NA HUDEBNÍ SCÉNĚ MDB.

Pavlína Hoggard 25. 9. 2007

Rozhovor s Ivanou Vaňkovou

S Ivanou Vaňkovou jsem již před dvěma lety vedl v Dokořánu rozhovor a v lednu letošního roku ji dokonale a zevrubně vyzpovídal kolega Luboš Mareček z Mladé fronty Dnes. Vše bylo vyřčeno, uvažoval jsem a váhal, mám-li nabídku šéfredaktora Dokořánu na další rozhovor přijmout. Ale protože panta rhei a v divadelním světě možná ještě o trochu rychleji než v životě ostatních smrtelníků, nakonec jsem krásnou herečku na kávu pozval.

Právě se vrátila z krátké pracovní cesty do Košic, kde s částí souboru Městského divadla Brno zpívala v inscenaci Magical Broadway. Předtím strávila s kolegy přes měsíc ve Španělsku s inscenací Golden Broadway. Připomenu jen, že hraje ve všech inscenacích na Hudební scéně kromě operet a v uplynulé sezoně jí dali diváci nejvíce hlasů mezi herečkami v anketě Křídla.

Jak bylo ve Španělsku? Na fotografiích Jefa Kratochvila to vždy vypadá, že se bavíte a prožíváte nádherné momenty, ale jaká byla skutečnost?

Byli jsme tam od 31. července až do 3. září, ale to bylo jedno z kratších turné, před šesti lety jsme tam strávili devět týdnů. Zažili jsme samozřejmě hodně hezkého, viděli jsme další zajímavá místa a města, ale bylo to i poměrně náročné. Hlavně ty dlouhé přejezdy. Autobusem jsme najezdili celkem přes 12 000 kilometrů. Mezi představeními jsme jeli třeba 400, 500 i 700 kilometrů. Mám pocit, že jsme navštívili všechna španělská města. Hráli jsme u Madridu, ve Valencii, v La Coruně, ve Vigu, byli jsme až u Gibraltaru. Všech dvacet představení bylo uváděno večer, některá až od 23 hodin jako zakončení fiesty.

Jak reaguje španělské publikum? Váš kolega Robert Jícha mně už dříve líčil, jak senzitivní Španělé prožívali inscenaci našeho divadla Jesus Christ Superstar. Po představení chtěli od herce-Ježíše požehnání. Jak to bylo s vámi?

Španělští diváci jsou naprosto skvělí, srdeční, téměř jako malé děti. Hrávali jsme většinou na náměstích a jen párkrát v divadle a často naše vystoupení završovalo církevní slavnosti. Španělé jsou velmi uvolnění, po představeních přicházejí za námi a objímají nás. Některé maminky dokonce vnucují svoje dcery našim kolegům za ženy. Tady v Brně jsem se s něčím takovým nesetkala, ale když jsme přiletěli do Košic, zdálo se mi, že Slováci se Španělům v tomto trochu podobají. Po Magical Broadway za mnou přišli moji známí a objímali i zulíbali také mé kolegy, které nikdy předtím neviděli. Tak byli nadšeni! Nemrzí vás, že v Košicích vás na ulici neznámí lidé nepoznávají, zatímco v Brně a jistě i jinde v Česku ano? Vůbec mě to nemrzí, na Slovensku mne lidé ani nemají odkud znát.A já si na popularitě tohoto druhu nijak nezakládám. V Brně se mi párkrát stalo, že mi lidi na ulici složili poklonu a bylo to velmi milé, ale že by mě mrzelo, když mě někdo nepozná, to rozhodně ne.

Jana Apolenáře jsem se nedávno ptal, zdali jej pronásledují ctitelky, líčil, že ano. Jak je to s vašimi ctiteli, mám na mysli takové ty snad více dotěrnější, kteří čekají u zadního vchodu divadel. Jsou takoví?

Vůbec ne. Vím, že mám pár ctitelů a možná spíše ctitelek. Posílají mně kytičky, to je moc příjemné, občas s nějakým psaníčkem, že si váží mé práce. Je to milé.

Jak jste si zvykla na divadelní režim? Zatímco většina lidí jede v pátek na chalupu nebo se někde veselí a odpočívá po celý víkend, vy musíte nastoupit na jeviště.

Já jsem si vlastně nikdy nestihla zvyknout na takový normální režim, na nějaký pravidelný volný víkend. Už od čtrnácti let, když jsem začala studovat na konzervatoři, jsem začala žít takovým časově neorganizovaným životem. Takže mně to připadá naprosto normální a přirozené. Naopak, mám-li třeba někdy dva dny volno, a zrovna nemám žádný jiný výjimečný program, tak se téměř až nudím.

Jak vypadají večery mladé herečky, když zrovna nehraje?

Klasicky, dívám se na televizi, nebo se jen tak válím. Občas taky uklízím.

V zářijovém rozhovoru na tomto místě Petr Gazdík jemně naznačil, že se spolu máte rádi. Nechci dělat z Dokořánu bulvár, ale požádám za zvědavce: Můžete k tomu něco říci?

Už to tak je! Máme se rádi. Po šesti letech přátelství jsme se do sebe zamilovali na první pohled.

Lyže, kolo..., jezdí Petr Gazdík na kolečkových bruslích, jako v My Fair Lady ze Zelňáku?

Ne, tomuto druhu sportu neholduje, on spíše hraje tenis a squash. Jízdu na kole mám hrozně ráda, Petr ne. On lyžuje na sjezdovkách, já ne, já běžkuju, Petr ne. No, máme se od sebe co učit.

Gazdík rád kouří vodní dýmku. Zkusila jste to taky?

Ano, to už mne naučil. A dýmýme často. Chutná mi, ale s mým nízkým tlakem se mně někdy motá hlava.

Co děláte, když se vám přece jen vůbec nechce večer hrát, mám na mysli velkou únavu. Máte nějaké fígle, jak sama na sebe vyzrát, aby se tělíčku přece jen chtělo?

Nejhorší je nemoc, horečka, nebo angína,když musím zpívat. To jsem pak úplně bez energie a nemám na to žádný fígl. A když jsem jen obyčejně unavená nebo se mi jednoduše moc nechce (což se samozřejmě téměř nestává), tak nejlepším fíglem je vejít na jeviště a tam člověk rázem zapomene na všechno. Na bolest hlavy, břicha, na únavu. Dokonce dovedu přimět i natažený sval, aby přestal bolet, pokud musím tančit (smích).

Promiňte, že narážím zase na vaši introvertnost, ale nedá mi to nezeptat se na vaši komunikaci s režiséry. Poslechnete, nebo se dovedete i rázně ozvat a s režisérem polemizovat?

Samozřejmě, že režiséra poslouchám (smích), režisér má totiž většinou vždycky pravdu. Potom dlouze přemýšlím, zhruba měsíc, a snažím se vstřebávat, co režisér po mně chce. Pokud s něčím výrazně nesouhlasím, samozřejmě dovedu i polemizovat, ale nikdy se nestalo, že bychom ostře diskutovali. Měla jsem štěstí na velmi milé a chytré režiséry.

Odpusťte obligátní otázku, můžete někoho jmenovat?

Velmi dobře se mi pracovalo s Hankou Burešovou (hlavní role Alkmeny v tragikomedii Amfitryon - pozn. Dokořánu). Myslím, že jsme si rozuměli emočně, snad proto, že je žena. S panem ředitelem Mošou je spolupráce velmi inspirativní, kromě vytváření inscenace nás totiž stihne i nenásilně dovzdělávat v mnoha směrech. Pan Zdeněk Plachý zase vytváří formálně velmi netradiční inscenace, což je pro mě taky poučné, i když to třeba není styl, který bych preferovala. Ale jsem ráda za tu rozmanitost.

Se Zdeňkem Plachým jste dělala Královnu noci v Magické flétně. V lednu jste se vyjádřila, jak jste si tuto roli vychutnala. Jaká tedy byla práce s tímto režisérem?

Magická flétna byla pro mě dobrá zkušenost. Jak už jsem řekla, bylo to setkání s osobitým stylem. Režijním, ale hlavně hudebním. Nejsem teoretik, takže to nechci pitvat a přemýšlet tady o smysluplnosti takového směřování. Pro mě má smysl všechno, u čeho se můžu něco naučit nebo dozvědět.

Stalo se vám někdy, že jste se s radostí dočkala derniéry?

Všechny derniéry v tomto divadle jsem nesla s nelibostí, protože všechny inscenace, ve kterých jsem hrála, jsem si oblíbila. Líto mi bylo inscenace Cabaret, která skončila bez derniéry. Přesto, že to byla podle mého názoru pěkná inscenace, diváci preferují veselejší témata, což chápu.

Jakou roli studujete právě teď, pro čtenáře tedy zhruba před měsícem?

Dnes (rozuměj 7. září) jsem si vyzvedla scénář inscenace Deník krále, napsali opět Jiří Šimáček a Zdeněk Plachý ze Střeženého parnassu. Podle titulní strany to bude tragédie s dobrým koncem, ale ještě jsem se do toho ani nepodívala, takže nevím, o co půjde. Zahajovací zkouška je 11. září.

Musíte mít scénář povinně do té doby pročten?

Ano, je dobré si to přečíst, režiséři to vyžadují a některé herce to i zajímá. Před zahajovací zkouškou Magické flétny nás pan Plachý dokonce požádal, abychom si přečetli text v dostatečném předstihu a ještě předtím se s některými z nás chtěl setkat a popovídat si, co si o tom myslíme. Já osobně dávám přednost tomu, když nám režisér řekne svou koncepci první. Ale tentokrát to vypadá, že se společně uvidíme až 11. září.

Máte nějaký systém, jak se učit role?

Systém jednoduchý. Čtením prvních čtrnáct dní na čtených zkouškách stále dokola se text vrývá do paměti sám. Nemám potom zapotřebí se nějak zvlášť učit. A pokud jsou nějaké větší kusy textu, samozřejmě se na to musí člověk doma ještě podívat. Nikdy jsem se nemusela učit divadelní text jako básničku.

Vaše subreta Elly Vienna ve třetí sérii Četnických humoresek je vaší první rolí v některém seriálu?

Ano, první. Obsadil mě ještě pan Antonín Moskalyk, myslím, že mě doporučil Erik Pardus. Inscenátoři hledali nějakou novou tvář. Pan režisér se na mě přišel podívat do divadla a pak mě obsadil. Ale nemyslím, že by se mně nabízela na základě této role nějaká slibná kariéra v některém pražském divadle jako postavě, kterou v seriálu hraji. Natočené příběhy jsem ještě neviděla.

Každého publicistu zajímá místo vašeho původu, obec Hrabovčík v okrese Svidník. Já se zeptám. V jakém jazyku vlastně přemýšlíte? Rusínsky, slovensky nebo už česky?

Na půdě Brna víceméně česky, bezprostředně po telefonickém rozhovoru třeba s maminkou chvilku rusínsky. Nijak nad tím nepřemýšlím, jak vlastně přemýšlím. Ale myslím si, že dnes už víceméně česky.

Má Petr Gazdík něco proti Východňárům?

Je velmi tolerantní člověk, nemá nic proti nikomu.

Byl by dobrým tátou?

Určitě. Oba jsme typičtí raci, to znamená, že potřebujeme velkou rodinu. Částečně se mi to splnilo tím, že jsem s ním, on má rodinu poměrně velkou, trochu šílenou, ale skvělou.

Kolik byste chtěla mít dětí?

Hodně. Na počtu nezáleží.

Nechcete říci něco, na co jsem se nezeptal?

Ani ne. Já už jsem taková, že nemám potřebu říkat něco, na co se mě nikdo neptá.

Jan Trojan 25. 9. 2007

Vážení divadelní přátelé!

Tak jako o každých prázdninách jsem se i o tomto létě s nadšením utíkal ke čtení – prostě jsem si četl – to blaho, číst si, číst pro sebe, číst si dobré knihy! Ovšem pak ta konfrontace s tzv. denním tiskem! Těch pár dnů, které jsem strávil mimo svou vlast, bylo pro mě pravým informačním požehnáním. Vždyť nikde za hranicemi své země jsem se nedočetl návod na to, co si mám myslet o tom kterém rozvodu, o té které sílící či oslabující se pozici toho kterého dočasného vůdce. O tom, co provedl, nebo neprovedl… Nakonec, ať si každý dělá, co se mu zlíbí: „…vždyť každý z nás je osudu svého pánem a štěstí svého strůjcem…“, ale proč mám, chci-li číst noviny, ( a to myslím noviny a ne ten bulvární hnůj, kterého se už na pohled štítím), mít nutkavý pocit, že mě chce většina novinářů převychovat, přemodelovat. Vedle literatury, kterou si vybírám svobodně, čtu v Čechách denně několikero novin. Čtu je proto, že chci být zpraven o věcech, které se odehrávají kolem mne. Blízko i daleko. Proč mi však v zahraničí naše noviny letos nescházely? Snad proto, že zprávy v nich před mým odjezdem byly téměř identické s těmi po mém návratu. Jako by se zde zastavil čas a děly se tu opakovaně dvě tři události ve formě déj_ vu? A oč méně zpráv o to víc komentářů a komentářů ke komentářům! A ačkoliv se věci staly prokazatelně jen a pouze jednou, četl jsem o oné jedné události v nespočetně mnoha verzích. Některé noviny se jako by proměnily v žalobce i soudce zároveň. A tak ze svého prázdninového čtení poskytuji v oponentuře proti takovým novinám citát pro radost z myšlení z knihy pro mě z nejoblíbenějších: „Auera prima sata est aetas, quae vindice nullo, sponte sua sine lege fidem rectumque colebat. Poena metusque aberant…“ (Nejdříve vzešel věk zlatý, kdy bez zákonů a soudců člověk od sebe sám si správně a poctivě vedl. Nebylo před trestem strachu… Publius Ovidius Naso, Proměny.) Jak to musela být krásná doba! Nemyslím si však, že jsme od ní daleko. Co tak zkusit více věřit bližnímu svému a jeho dobrým, laskavým motivům, i když se nemusí hned vše povést. České noviny však vytvářejí takové klima, že si musí cizinec ovládnuvší naši řeč a čtoucí je myslet, že se ocitl na výspě plné lumpů. (Ne že by jich tu pár nebylo…) Chápu chuť vykladačů vykládat, nechápu však proč tak zlostně, agresivně, nenávistně a proč tak masivně a proč tak opakovaně. K tomuto vyzvání je vhodný jiný citát z jiné knihy nesoucí přídomek věčná.

„Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať jazyk od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj… kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, než za zlé činy.“ (1.list Petrův)

Mně je prostě sympatický takový programový optimismus, se kterým by mohl přistupovat každý člověk k rozličným bližním, neboť vícekrát již jsem byl svědkem, že je jedněm promíjeno to, za co jsou jiní zostuzováni. Záleží tak zřejmě pouze na tom, jak nám je ten který bližní blízký, kolik o něm víme a jak ho máme rádi. A nevěřím, že láska na jedné straně musí být na straně druhé vyvažována stejnou měrou nenávisti. A tak máme jedny rádi a druhé ne a… „kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Proto se mi jeví jako velmi nebezpečné, když vzdělaní lidé ponoukají masy k nenávisti. Tím více pak přece řičí dav nad poraženým, (byť svatým), v aréně na svého Césara: „zabít!“ Proč ale, a koho vlastně už je jedno, je jedno, jak se proměňují původně laskavá lidská srdce, náklad takto zbytečných novin přece stoupá… A proč o tom všem píšu? Přijměte to, prosím, pouze jako povzdech naivního čtenáře kvalitní literatury.

Za Městské divadlo Brno

Stanislav Moša 25. 9. 2007
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací