říjen 08/09

Po takřka roční odmlce opět maluji a nejen to. Jsou tomu tak tři roky, co se přes prázdniny věnuji dřevořezbě. Řekla bych, že až letos se dostavily jakési výsledky, za které se nemusím stydět. Samozřejmě je stále co opravovat a učit se. Pro radu chodím k Martinu Havelkovi, který se dřevořezbou zabývá řadu let. Mým námětem, podobně jako u mých perokreseb, jsou ženy, tedy jejich krása. Zatím dělám plastiky tak do 25 cm, ale mým snem je dopracovat se k dílkům cca dvoumetrovým. Ale to bude trvat ještě spoustu let, vlastně spoustu prázdnin, bude mě to stát spoustu mozolů, bolavých zápěstí, namožených prstů a dlaní, dlátek zaražených do stehen, vycucané krve, příliš hlubokých záseků, které nadějné tvary mění v nenadějné, nádherně zkroucených pilin ve vlasech a očích, stejně jako jemného dřevěného prachu v mých plicích, a potom jednou, snad, přijde den a já budu připravena uskutečnit svůj sen...ha...báseň?

Miluju. Miluju život. Ačkoli mě neustále udivuje, ačkoli mění to, co se zdá být jisté, ačkoli je často krutý a nemilosrdný. Ale... je můj! A když slyším o životech jiných lidí jinde na světě, děkuji, že jsem se narodila v České republice, která je relativně bohatou zemí, plnou většinou mírumilovných a nebojechtivých lidí, kteří na mě nevyvíjejí nátlak patřit k té či oné straně nebo církvi, zemí, ve které můžu hrát divadlo a jednat svobodně.

Vytěsňuji ze své hlavy nepříjemné zážitky, které mě potkaly, a které mě chtíc nechtíc ovlivňují, např. menší autonehoda, noční schovávání se pod koly stříbrného SAABA, to když mě po první repríze Mam’zell Nitouche pronásledovali dva snědí spoluobčané (raději nedomýšlím, co mi asi chtěli), nedodržení slova realitního makléře, šnečí rychlost našich soudů apod. Jednoduše se snažím poučit a nepříjemnostem předcházet. Řídím bezpečněji, po představení se snažím mít vždy doprovod, realitním makléřům nevěřím a s fungováním soudů nic nenadělám... a tak tu žijem...

Tak jako eliminuji nepříjemné zážitky, kumuluji ve své hlavě ty dobré, neskutečné, vzácně radostné, pohodové, překvapivé a výjimečné. Např. dovolená na plachetnici v Chorvatsku, kdy jsem jinak známou zemi poznala z tolik neznámého pohledu, beskydské lesy plné hub, volné chvíle se svými blízkými, hody v Bořeticích, rodinná túra Vítkov - Podhradí - Kružberk, dokončený obraz atd. Z nakumulovaných příjemných zážitků žiju ve dnech totálního pracovního nasazení.

Levitovala jsem, levituji a levitovat budu. V zápalu života jsem však došla k názoru, že je to věc dosti nepraktická. O co více je vznášení se osvobozující, o to tvrdší je dopad.

Milá Radunko, děkuji za milý rozhovor a přeji ti (a jsem přesvědčen, že nejsem sám) hodně všeho, co si sama nejvíc přeješ!                                         

Svoboda je věc, na kterou jsme si zvykli velmi rychle. Dnes už nikoho nepřekvapí cestovat bez zábran po celém světě a veřejně se hlásit k názorům a orientacím, ať už jsou jakékoliv. Co se ale pro mnohé nezměnilo, je pocit marnosti snažení a jejich aktivity, pocit, že nejsou dostatečně doceněni, pocit nízkého sociálního uplatnění. Právě u těchto voličů bude převládat volba sociálně laděných hodnot.

Jednoznačně tištěná média. Rád cítím tiskařskou barvu, rád držím novinový papír v ruce, mám rád, když mohu kdykoliv vytáhnout přeložené noviny z náprsní kapsy… jsou pro mne mnohem lépe uchopitelné, je to o pocitech a smyslech. Notebook napojený na internet jako zdroj informací a komunikační prostředek používám také, ale je to pro mne studený, bezduchý nástroj, i když je to jednoznačně logický směr, kterým se evoluce médií vydala.

Možnost podnikání po roce 89 pro mne, stejně jako pro mnoho dalších, byla přirozeným a pozvolným vstupem do neznámého tržního prostředí, do prostředí volné soutěže s praktickou možností realizace nápadů. Tehdy to opravdu bylo o možnostech, znalostech, předvídavosti a odvaze, hodně o příležitostech. Byla to doba překotná, ale podnikatelsky úžasně uchopitelná, začínalo se doslova z nuly. Nic jsem si nesliboval, pouze jsem využíval možností a příležitostí.

Po roce 89 jste se pohyboval hlavně ve sféře automobilového businessu, časem jste ale své aktivity přenesl do mediální oblasti a lze s mírnou nadsázkou říct, že jste dnes Spinger jižní Moravy. V podstatě bílá vrána mezi vydavateli, většina českých médií již dávno patří zahraničním vydavatelům.

To je hodně nadnesené, nicméně několik projektů se připravuje v život. Ať už je to další rozšiřování sítě poskytovaných služeb v rámci ČR a zahraničí, nebo vstup do dalších obchodních segmentů, ale především to jsou aktivity v oblasti neustále se mohutně rozvíjejícím internetovém zpravodajství, tady cítím ještě hodně příležitostí.

Pokud se vyhnete společensky neúnosným tématům jako drogy, zbraně, násilí a podobně, je pouze na vás, kam až vás tato svoboda pustí. Jakákoliv nálepka, řekněme určité závislosti, vás dostane do komerční nesvobody. Pokud je pro vás vydavatelství především business, jste sami sobě povinni řídit toto k maximalizaci zisku, tudíž nálepka cenzora či temné eminence, při zachování úrovně etiky, není pro vás důležitá.

Rád se pohybuji mezi příjemnými lidmi, navíc mnohdy v prostředí, kde lze probrat i obchodní témata. Naštěstí mám dostatek opravdových přátel, se kterými se rád potkám ať už na golfovém hřišti, charitativní akci, vernisáži výstavy nebo divadelní premiéře.

Co považujete za svůj nejbláznivější nápad, do jehož realizace jste se pustil?

Asi vlastní restauraci. Neměl jsem tehdy ponětí, jak mezera v dohledu nad personálem může likvidovat jinak na papíře slibně vypadající čísla.

Naučit ty ostatní komunální politiky vidět svět očima svých voličů, a pokud by to nebylo v jejich moci, se vztyčenou hlavou to přiznat a z politiky odejít.

Byl jste v životě víceméně tak jako všichni, kteří prošli normalizací a reálným socialismem, unášen okolnostmi.

Jsem vděčný za to, že mi bylo, na rozdíl od našich otců, alespoň větší část svého produktivního života umožněno realizovat se. Pokud bych mohl začít znovu, asi bych se vydal stejnou cestou, pouze bych chtěl být vybaven současným poznáním a tehdejším mládím.

Žiji v reálném světě a reálném prostředí, jsem tudíž chybující jako každý. Nemyslím si, že jsem v něčem výjimečný, měl jsem v životě několik lidských setkání, která mě ovlivnila, a ačkoliv nemám rád vzory, navždy ve mně zůstaly. Myslím, že umím naslouchat.

Vlajky nevyvěšuji, ne proto, že bych měl dost těch v minulosti, ale necítím potřebu dávat veřejně najevo svůj názor touto formou, výjimku bych snad učinil u tibetské vlajky. Mám dostatek jiných možností dát veřejně najevo svůj názor.

Především nevidím dostatečný smysl současné formy jednotné Evropy. Aniž bych mu to přál, dle mého názoru tento Babylon zajde na úbytě. V této době, v jednotném vojenském paktu a v tomto civilizovaném prostředí již nelze očekávat anexi silou, nicméně hospodářsky bude sjednocená Evropa nadále rozdělena na ty se šňupáky nahoru a ty, kterým kouká sláma z bot. Historie se opakuje a mentalita národů zůstává. Škoda jen těch vodu šlapajících čtyřiceti let, naše výchozí pozice mohla být jiná.

Vybral bych si konstituční monarchii. Jsem staromilec a trocha toho národního divadla by se mi líbila.

Předně je pro mne absurdní, že bych se rozhodl pro politickou kariéru, alespoň v tomto životě. Rád si užívám nabyté svobody a politiku se chystám pouze komentovat. Být dobrým politikem není snadná věc, cítím to jako poslání, řeholi srovnatelnou s posláním učitele. Neustálý boj svého přesvědčení, čistého svědomí, přání voliče a stranické loajality. A spousty času pro řešení všech forem problémů společnosti, formulací a realizací vizí… je toho moc, co musí dobrý a úspěšný politik zvládnout. A jako bonus navíc – najít v sobě dostatek vnitřní síly pro vyrovnání se s tlakem lobbistických skupin a jednotlivců, prosazujících mnohdy pouze své vlastní zájmy, popř. zvládat vnitrostranický boj s těmi, kteří se neumí srovnat s porážkou a intrikaří… Jak říkám, pocit svobody a nesvázanosti je mi milejší.

Zřejmě renesanci. Doba humanismu mě vždy fascinovala. Rozvoj člověka, jeho schopností spolu s ohledem na jeho potřeby a přitom jasný řád. V tom případě bych ale rád žil v Benátkách. Jenom mor a podobné metly té doby bych z praktických důvodů přesunul do doby předešlé.

Adrenalin si, pokud je možno, dopřávám plnými doušky. Ať už to je v závodním autě, pod kopulí padáku, v podmořském světě, za kniplem motorového větroně, či s přáteli na vodním válci v raftovém člunu. Kupříkladu s tím jsem se dostal do divoké expedice a spolu s dalšími sjel ty nejdivočejší peřeje řeky Zambezi od Viktoriiných vodopádů po jezero Kariba v Zimbabwe. Adrenalin k životu potřebuji, vyplavuje ze mne veškeré nashromážděné stresy a tenze.

Vedle úřednické zahleděnosti snad jako každého – arogance moci, zášť, hloupost, faleš… to jsou věci, které mě opravdu dokáží vytočit.

Jsou období, kdy některý projekt vyžaduje veškerý čas, nicméně teď už mám kolem sebe dostatek po všech stránkách schopných spolupracovníků, takže je to vždy tým, který kope na jednu branku. To mi dává možnost odpoutat se. No

a ve společnosti se nebráním jakémukoliv tématu.

Když jedu po D1, tak takřka neustále. Nejvíc mě ale znepokojuje, že nevidím rychlou nápravu. Před pár lety jsem si pořídil Harleye a každou vyjížďku jsem svědkem arogance a agresivity těch, co mají kolem sebe plechovou boudu. Dnes jsme svědky štvanice na motocyklisty. Fakt je, že někteří to v hlavě nemají spořádané, potom platí mnohdy životem. Ale nemyslím si, že jsou ti na motocyklech větším problémem než ti ostatní.

Ve smyslu přípravy svých dětí na život snad ano. Jsou již dospělé, stojí na vlastních nohou, mají ve mně oporu v každé situaci a nezneužívají toho.

Přestože mám domácí zvířata rád, momentálně se v mé blízkosti vyskytuje pouze yorkshire Aétes Lully z Klimek, je to „von“, ale jinak pejsek dcery, která už bydlí na jiné adrese. Se mnou by v současnosti jakékoliv zvíře trpělo v důsledku nedostatku času.

Skutečné dobrodružství prožívám pokaždé, když jdu do podnikatelsky nového prostředí. Překotnost vývoje elektronických médií je jedním z nich. Tudy pádí evoluce tak rychle, že mnohdy nedokážu sledovat a domyslet veškeré jednotlivé dopady.

Málokdy vynechám premiéru nové hry, mám rád divadelní prostředí, jeho barevnost, možnosti alegorie a hlavně lidi s ním spojené. Vedle poznání je pro mne i zdrojem inspirace, zábavy a relaxace. Městské divadlo pod vedením Stanislava Moši a jeho týmu předvedlo v průběhu několika roků divadelní zázrak. Jenom divadla s velkým D se mohou pochlubit předlouhou frontou před divadelní kasou. A brněnské MD ji má hodně dlouhou. To je pro mne měřítko úspěchu. A také závist, pomluvy a intriky. Ty provázejí v naší kotlině jenom ty úspěšné. V minulosti mě nadchly výpravné a barevné reje například Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť nebo Čarodějky z Eastwicku.

Nemyslím. Vždyť v obém je hodně slušných lidí. Myslím, že každý z nás se s tím setkal a má své vlastní zkušenosti. Jenom se musím smát, když na mne politik před volbami kouká zpoza nějakých kytek z bilboardu a pod ním nějaké úderné, nadčasové heslo. To potom propadám trudomyslnosti, že mne podceňuje. Lehce zasněný pohled z papíru nevyváží jeho dlouhodobé chování a program, se kterým do politiky vstoupil. To je to, co podle mého soudu rozhoduje. Kupříkladu současný ministr zahraničí. Přesto, že se vyjadřuje mnohdy složitě a někdy působí až nemotorně, vyzařuje z něj naprostá serióznost, to, co říká, má váhu. Lidé mu dlouhodobě důvěřují a v anketách oblíbenosti je vždy na čele. Bylo by zajímavé vidět podobný žebříček na komunální úrovni. Teď mě napadá, že se do něj určitě pustím …

To, co dělám, mě baví, ale bere takřka veškerý čas. Zbylý čas dělím na sport, kulturu, rád si přečtu dobrou knihu, vyrazím na motorce na vyjížďku třeba do Telče, Českého Krumlova a tak. Nakupovat tu a tam chodím, žádné týdenní nákupy, spíš nárazově, co je třeba.

Plus minus ano. Nejsem typ, který surfuje na nejvýhodnějších cenách a je ochoten pro slevu jet přes celé Brno. Nemám rád dlouhé fronty u pokladen, proto vybírám prodejny s dobrou možností parkování a rychlou obsluhou.

Prozatím žádná nebyla.

Ne, nebojte se, nebude to o ministru Liškovi, nýbrž o liškách. Představuji si totiž, že filmový štáb dokumentů BBC dokáže třeba i dlouhé dny trpělivě čekat na vytypovaném místě, aby pak tou nejdokonalejší filmovou technikou zaznamenal to, co například mně jen tak náhodou „spadlo do klína“. Je tomu pár týdnů, co mi na mé oblíbené lesní stezce málem vletěla pod nohy liška pronásledující zajíce. Považuji to za jeden z největších zážitků svého života a je mi jasné, že ledasco si možná ještě v životě zopakuju, ale to nádherné setkání s liškou zůstane už jen jediné a jedinečné. Dosud si živě pamatuji na své školácké dojetí nad čítankovou historkou o Leninovi, který, když při lovu narazil na lišku, sklonil po chvilce zbraň, protože nedokázal vystřelit na tak nádherného a svobodného tvora. Dnes už samozřejmě vím, že didaktický smysl té historky nespočíval ve varování, pozor, nestřílejte na lišky, jsou tak nádherné a svobodné, nýbrž v poučení, že Lenin nezastřelil lišku, protože sám byl tím nádherným a svobodným tvorem. Nu, dalo mi pak práci zbavit se těch liščích sympatií k vůdci proletariátu. Mé první školní seznámení s elektřinou mělo podobu ebonitové tyče a liščího ohonu. Soudruh učitel nechal obé kolovat po třídě a mohli jsme si každý zkusit liščí elektrárnu. A když se trochu líp soustředím, cítím stále ještě v ruce tu báječnou, rezavou srst. A moc by mě zajímalo, jestli ve školním kabinetě v Brně na Husově je stále ještě ten liščí chvost. Jsem z kraje lišky Bystroušky, a tak vlastně není divu, že liška patří k mým erbovním zvířatům (tím druhým erbovním je, přiznám se, želva). Proto mě taky potěšilo schválení návrhu zákona, který zakazuje tzv. kontaktní norování, tedy výcvik loveckých psů, při němž pes pronásleduje živou lišku v umělé noře a na konci se do ní zakousne. Myslivec pak zvířata vytáhne z nory, zatřepe s nimi a ponořením do vody je oddělí od sebe a norování se může zopakovat. A když jsem se poprvé setkal s popisem kontaktního norování, okamžitě jsem si představil dva myslivce, jak se jeden zakousne do druhého, a to něco, co je nad námi, tedy například neviditelná ruka trhu, je pak oba nadzvedne, zatřepe s nimi a ponoří do nejbližšího rybníka. A poprvé v životě se mi taky stalo, že mě potěšil náš současný prezident, který ten zákon zakazující kontaktní norování bez váhání podepsal. Takže, ať už v budoucnosti spáchá cokoliv, zůstane už navždy hluboko v mém srdci co přítel lišek.

 

Určitě ne, jsem s letohrádkem svázán půl roku, za tuto krátkou dobu jsem ve spolupráci s magistrátem města zvládl uskutečnit několik oprav a podstatných kroků ve zvelebování této památky, ve spolupráci s Janem Marouškem uspořádat šest výstav, přeměňujeme interiéry...  

Mluvit o zajímavém vzhledu a unikátní fresce je dnes už samozřejmost, letohrádek neměl v posledním století příliš štěstí na využívání a posledních několik let byl pro veřejnost uzavřený. Chci vrátit do letohrádku život zejména množstvím pořádaných kulturních akcí. Jako ojedinělá brněnská památka si to určitě zaslouží!

Mitrovští z Nemyšle byli stará česká šlechta, letohrádek nechal vybudovat hrabě Antonín Arnošt Mitrovský z uherské linie tohoto rodu (vlastnil také palác na dnešním Náměstí Svobody; zbořený v r. 1900). Jiné větvi rodu patřil např. hrad Pernštejn nebo zámek v Dolní Rožínce.

Hrabě Mitrovský si letohrádek /tzv. zahradní kasino/ vybudoval v letech 1779-94 jako odpočinkové sídlo v dominantní poloze francouzsko-anglické zahrady. Ke stavbě přináležel dvůr s hospodářským zázemím. Umělecky velice hodnotná stavba ve stylu nastupujících forem Ludvíka XVI., vrcholem výzdoby interiérů je exotická freska se skrytými symboly svobodných zednářů...

V 60. letech 20. st. se plánovaly stavební změny v okolí Mendlova náměstí a výstaviště. Jeden z návrhů počítal i s demolicí letohrádku - naštěstí se tento plán nerealizoval, prý i díky francouzské delegaci.

Kromě opravdových klacků, které ucpávají kanalizaci, jsem zatím žádný odstraňovat nemusel.   

Starám se o letohrádek, jeho provoz a marketing, ale když se náhodou vyskytne chvíle volna, neopomínám svou zálibu: hrady, zámky, zříceniny. Je to moje slabost.

Co připravujete pro návštěvníky a kdy vlastně je možné letohrádek navštívit?

Probíhá série výstav „Rok ve městě a na vsi“, která různými způsoby představuje významné svátky a tradiční zvyklosti napříč ročními obdobími - máme za sebou výstavu adventní, velikonoční, letní - dožínky a připravujeme podzimní výstavu zaměřenou na sběr úrody s vinobraním a vánoční výstavu. Od podzimu začneme pořádat večerní prohlídky pouze za svitu svící v kostýmech z doby Marie Antoinetty.

V letohrádku se za hraběte Mitrovského setkávaly významné osobnosti moravské aristokracie a společenského života. V prosinci 1805 zde byl císař Napoleon. Námi pořádané aktivity jsou teprve na počátku, nicméně máme za sebou výstavu a sérii přednášek s populární brněnskou historičkou Mgr. Milenou Flodrovou, která je jednou z dobrých duší letohrádku.                                                                                                                     

                       

Titul nového opusu PEKLO jako první části plánované hudební trilogie z pera Stanislava Moši a Zdenka Merty v nás vyvolává nejrůznější konotace a vjemy: od nejběžnějšího vnějšího církevního „středověkého“ pojetí pekla, kde se to jen hemží rohatci a padlými anděly, přes slavná umělecká zpracování tématu z per klasiků - Danta, Goetha ad., až po ryze intelektuální vize pekla vnitřního – Junga, Nietscheho, Sartra, Eliota ad. či nádherná výtvarná díla – Blake, Rodin, Doré ad. Jisté je, že „peklo“ provokuje a vyvolává v lidech obrovskou škálu pocitů po celá staletí, a to i včetně „civilizovaného“ dneška.

 

Moša přivádí na jeviště původní dílo se současným příběhem, dílo mnohorozměrné a promyšlené jak stavebně, tak obsahově. Zahajuje jím svou OSUDOVOU KOMEDII (další části ponesou názvy Očistec a Ráj). Příběh dvou sester, tanečnic, jejichž životy a kariéry se rozdělí díky jednomu momentu, leč ve své podstatě zůstávají jejich osudy dále prolnuty, nabízí všem spolutvůrcům hudební, choreografické, scénické, kostýmové a interpretační složky nebývale výjimečné kreativní možnosti. Dramatické situace, písňové texty a taneční prostředí dovolují Mertovi hodovat u bohatého stolu melodií, rytmických či instrumentačních lahůdek. Oba autoři, prošlí zkušeností letité spolupráce, počínaje muzikály Sny svatojánských nocí z roku 1991 (předtím parafráze Aristofanových Ptákovin v ND v Praze), přes Babylon, Bastarda, Svět plný andělů, premiérové provedení Bernsteinovy Mše či muzikálovou pohádku Zahrada divů až po operu Ruleta, uvedenou v pražské Státní opeře, zúročují své rozsáhlé znalosti hudebního divadla, posvěcené bohatými zkušenostmi ze zahraničí. Vyzrálá hudebně divadelní struktura Pekla je vybudována na principu prolínání, nebo chcete-li proměňování: prolínají (proměňují) se hlavní hrdinky příběhu, prolínají se motivy ústředních songů, přejímané jednotlivými postavami, refrénově se v obměnách navracejí situace. S. Moša, který je současně i režisérem inscenace, rád poznamenává, že jedním z jeho největších

osobních inspiračních zdrojů jsou Ovidiovy Metamorfózy. A tak k nadčasovým poselstvím Pekla, jako je ono platónské – vše, co vidíme, je jen iluze – se druží další archetypální inspirace – podobně, jako G. B. Shaw, se autor nechal okouzlit zejména příběhem o kyperském sochaři Pygmaliónovi a jeho soše dívky Galatey, do níž se umělec zamiloval...

 

Ke spolupráci S. Moša opět přizval svůj znamenitý kmenový tým, kostýmní výtvarnici Andreu Kučerovou, scénografa Jaroslava Milfajta, dirigenty Jiřího Petrdlíka, Dana Kalouska a hudebního aranžéra Igora Vavrdu, sbormistra Karla Škarku, a tentokrát též skvělou inspirativní dvojici mladých choreografek, Lucii Holánkovou, uměleckou šéfku pražského Komorního baletu, a Leonu Kvasnicovou, specialistku na Street Dance. Na jevišti uvidíme na osmdesát aktérů včetně dětského sboru, z hlavních interpretů jmenujme Radku Coufalovou, Svetlanu Slovákovou, Soňu Borkovou, Hanu Holišovou, Martu Prokopovou, Alenu Antalovou, Zoru Jandovou, Petra Gazdíka, Stanislava Slováka, Jana Apolenáře, Martina Havelku, Petra Štěpána, Dušana Vitázka, Jána Jackuliaka ad., v orchestřišti bude přítomno pětatřicet instrumentalistů.

 

Premiéra se uskuteční 18. října 2008 na Hudební scéně MdB.

 

Mám tyhle týpky rád. Dobrosrdečné bručouny, co mimoděk nahání hrůzu, ale neublíží. Porthos je takové přerostlé dítě, které má rádo vzrůšo okolo, když sám může zůstat v klidu. Kdybych měl hledat, co máme společného, pak je to určitě požitkářství, záliba v dobrém jídle, víně a zábavě. Ale kdo už se nerad baví ve společnosti příjemných lidí a jídla?

Poprvé jsem viděl mušketýry jako film s M. Yorkem, ve věku, kdy jsem se hloubkou příběhu moc nezaobíral. Nevím proč, ale mám to téma spojené s Vánocemi nebo s obdobím, kdy jsme byli celá rodina doma pohromadě, takže na mě dýchá něčím příjemným. Vlastně mě mušketýři zastihli někde mezi Vinnetouem a J. Vernem.

No ovšem, rytíři, koně, zbraně, to je moje. Dokonce jsem na gymplu koketoval s myšlenkou stát se učitelem dějepisu, ovšem pak jsem se, zaplať pán Bůh, dostal na JAMU, čímž si oddechly budoucí generace žáků a studentů, neboť dnes chápu, že k výuce čehokoli je zapotřebí víc než jen záliba v koních a zbraních. Náš pan učitel dějepisu sice vypadal jako klokan, ale byl to přesně ten pedagog, který vám z probírané látky udělá detektivku. Za to jsme ho měli všichni rádi.

Ten nápad spojit Beatles s Mušketýry je výborný. Víš, já nemám rád, když se hry modernizují tzv. na sílu. Romeo v riflích, bílý Othello – černá Desdemona, Cyrano a piloti RAF, zkrátka vymyslíme blbost a uvidíme, co nám to hodí. Tohle je fakt dobře vymyšlený. Nikdy by mě nenapadlo, že najdeme tolik spojovacích bodů mezi hudební skupinou a partičkou z osmnáctého století. Jak jsou si typově podobní… A na tvou otázku říkám – jasně, že jsme tuhle muziku poslouchali. Možná jako jednu z prvních. Ale potom přišli U2 a to je láska, která mi zůstala dodnes.

Myslím, že ne. A hlavně, to přece není vůbec důležité. Divadlo se nedělá kvůli cenám. Tohle je představení, které má lidi potěšit, možná rozesmát, nenese žádné hluboké poselství, tím chci říct, že nečekám, že by diváci po zhlédnutí Tří mušketýrů jeli druhý den zachraňovat Tibet. Takže největší ocenění pro inscenaci bude, když se bude líbit, tím pádem dlouho nasazovat. I když teď mě tak napadá, že by mohli dostat za Beatles hudbu.

To už je u Hany Burešové celkem zaběhlý systém, že se hra rozezkouší před a po prázdninách se to dorazí. Zatím se to osvědčilo. Ono je někdy dobré, když je čas na to, aby se věci usadily. A navíc ty prázdniny tak rychle utekly, že jsem texty ani nestačil zapomenout.

Těžko se to popisuje, protože si už ani nepamatuju, jak to přesně bylo. Prostě jsem to jen zkusil a ono to vyšlo, vystudoval jsem to a teď to dělám. Splnil jsem si sen: Bavím se svou prací a ještě mi za to platí.

Myslím, že nejsem středem pozornosti, a pokud se tak děje, tak je to většinou kvůli mému soukromí. Nejen, že je mi to nepříjemné, ale hlavně je to hloupé. Člověk má pak pocit, že v životě nedokázal nic víc, než mít vztah se známou osobou…

Český bulvár je k smíchu, my jsme moc malý rybník na počet plátků, které u nás vychází a bulvární novináři u nás vlastně neexistují. Je to jen partička divných typů s foťákama, kteří co nezjistí, to si vymyslí. Zažil jsem při natáčení pro ČT chudáka, který ve chvíli, když se udělala pauza pro novináře a mohl bez skrupulí fotit, se schoval se svým objektivem na vysokou zeď, aby v sobě vyvolal ten správný paparazziovský feeling.

No ovšem a moc rád. S odkazem na otázku číslo jedna. Potkáte mě hlavně u uzenin a sýrů. Tam vybírám dlouho a důkladně. V úseku ovoce - zelenina pouze pozdravím prodavačku a už tu máme pečivo a sladké atd., atd… Ale vyznavač kultury „celý víkend v Olympii“, to opravdu nejsem.

Určitě. A pracovní nebo víkendový. No, to je asi jedno, já bych si tam stejně naplánoval nějaký dabing nebo korepetici v divadle.

Někdy to dřina je, fór je v tom, že to nesmí být poznat. Utrápený herec, co divákům ukazuje „podívejte, jak já hraju, jak se tu můžu roztrhnout“, nikoho nezajímá.

Závidím lidem, co umí na normální pochvalu normálně odpovědět. Já se vždycky tvářím buď nějak blbě skromně, nebo naopak moc namyšleně. Naučit se přijímat chválu, naučit se říkat ne a nemyslet za roh, to bude úkol mé sedmé pětiletky…

Neodvážil bych se v tomto směru nikoho soudit. Samozřejmě, šedesáti, sedmdesátiletý tatínek si s klukem už fotbal kopat nepůjde. Ale to je každého svobodné rozhodnutí.

Ano. Že po třicítce rychleji rostou nehty. Poslední dobou si je nějak často stříhám, takže buď jsou rychlejší nehty nebo se zrychlil život.                                  

 

„Úspěšně jsem odmaturovala a přijali mne do angažmá. Sezona mi přinesla účinkování v muzikálu Červený a černý, dostala jsem příležitost v Jánošíkovi, kde jsem hrála První děvče, v Mam’zelle Nitouche, zazpívala jsem si v koncertní verzi Jesus Christ Superstar a na turné v novém pásmu Stars of Musical,“ říká sympatická modrooká brunetka.

Docela slušně se to rozjelo. Teď před sebou mám poslední ročník na konzervatoři a v divadle zkoušíme Peklo, kde hraji Lucii, hlavní vedlejší roli. Dávají mi dost do těla, protože představení bude hodně taneční.

Zajímavá pro mě určitě byla role Prvního děvčete v Jánošíkovi. Už proto, že šlo o režijní debut Stano Slováka. Pracovat s ním jako s režisérem a ne jako s hercem-kolegou bylo velice příjemné, zkoušení mělo uvolněnější atmosféru bez stresu. Ne že bych před ním neměla respekt, ale zase jsem se tak nestyděla. Moc mě také potěšilo, že si mě vybrali do koncertní verze Ježíše. Asi deset lidí hrálo na jevišti společně s velkým orchestrem v civilním oblečení celý Ježíšův příběh. Byli jsme tam sami za sebe a divák měl možnost prohlédnout si každého z nás zvlášť.

S operetou jsem se mockrát za svůj život nesetkala. Je to určitě o jiném stylu zpívání, ale já hrála jen schovanku ve sboru, takže jsem žádným problémům nečelila. A zkoušení s Gustavem Skálou byla ohromná zábava. V jeho režii mi Mam’zelle Nitouche připadá jako velice komická hra. Posunul ji do koloritu šedesátých let, místo vojáků jsou četníci, holky mají vyčesané drdoly, oční linky… Všichni vypadáme jako z Četníka v San Tropez. I hudba se mi moc líbila, nicméně na zpívání mi připadala nesmírně těžká.

Snažím se navštěvovat pravidelně absolventské koncerty na konzervatoři. A pár jedincům se poštěstí, že účinkují s velkým orchestrem. Chodím každý rok, protože tam mám své kamarády, a letos vlastně půjde o můj ročník. Snažím se nikdy nevynechat, protože jde o zajímavá vystoupení. Můžete tak sledovat, jakou cestu interpret za studia ušel. I malý koncert mne baví. Vždy je to pro studenta konzervatoře pěkná tečka. Myslím, že si všichni takové první veřejné vystoupení zaslouží. Dostanou spoustu kytek a učiní tak první krok do světa.

Uvažovala jsem o individuálním rozvrhu, ale zjistila jsem, že v divadle zkouším většinou až od dvanácti a hrajeme večer, tak myslím, že se to dá nějak skloubit.

Jsou rádi, že se nenudím, což já taky, ale na druhou stranu se mne občas ptají: „Bylas tento týden ve škole?“ Ale né, nebojte, já to zas tak neflákám! (Smích.) Opravdu se snažím zvládat obojí, i když musím občas dělat nějaké ústupky. Ve škole záleží na domluvě a už vím, co si můžu dovolit. Třeba moje profesorka herectví, paní Slancová, je moc hodná a pouští mě. Jsem moc ráda, že mi vychází vstříc. V divadle zase můžu přijít později nebo odejít dřív.

Podle toho, jaké představení hrajeme. Když je fyzicky náročné a jsem hodně unavená, tak jdu do postele třeba hned. Někdy si zase s kamarády jdeme sednout do klubu, pokecáme, a buď se to rozjede, nebo ne. Ovšem jsem spíš takový člověk, že jdu raději spát, když vím, že musím druhý den ráno vstávat. A když je náhodou pátek, tak zase posedím déle.

No, na plakátech jsem třeba ještě nebyla (smích). Ale vážně – jako známá tvář si opravdu nepřipadám a jsem tak spokojená. Nerozdávám podpisy a nic neobvyklého se mi nestává. Vystupuji sice takřka každý večer na jevišti, ale že by mne někdo poznával na ulici… Ještě se nikdo neozval, ani tajemný ctitel.

Hodně mě podporuje přítel. Jelikož je tanečník, tak v poslední době až neobvykle. Nemůžu si na něj vůbec stěžovat. Určitě mě ve velké míře také nabíjí moji rodiče. Když mám něčeho nad hlavu, jsem unavená a všechno mne bolí, volám své mamince. A ta mě vždy popostrčí dál, ať to nevzdávám a ať jdu pořád dopředu. To vlastně můžu říci o celé naší rodině.

Mám spíše zkušenost s divadelníky. Spousta lidí mi sice říká, že by nemohli mít partnera ze své práce, ale kde já bych si měla najít přítele, když se ani jinam nedostanu… Nám to nějak nevadí, navíc nejsme de facto pořád spolu. On má taky hodně svých zájmů, já ještě školu, začala jsem cvičit jógu… Rozhodně nemůžu říct, že bychom se viděli pořád.

To bylo tak – když jsem dělala přijímačky na konzervatoř, jedna paní profesorka mi u nich řekla: „Slečno Prokopová, vy máte předkus.“ Mě nikdy předtím nic takového nenapadlo. Ale člověku to vrtá hlavou, že? Drezúrovali mne, že mám špatné sykavky, předkus, až jsem z toho byla úplně mimo. Ovšem až ve čtvrťáku jsem to začala řešit, že to bude i pro mě nejlepší, a řekla jsem si, že s tím něco udělám, abych měla už na celý život pokoj. Začala jsem se o to zajímat, byla na vysekávání osmiček a rovnátka jsem dostala před rokem 1. listopadu. Na začátku listopadu jsem byla také v Městském divadle Brno na konkurzu, kde jsem uspěla. Maminka říká, že za to můžou právě ta rovnátka.

Jsem ráda, že jsem se odhodlala a odstranila svůj komplex a handicap, i když mě až do konzervatoře nenapadlo, že takový problém mám. Rovnátka jsem nosila deset měsíců a nakonec to hrozně rychle uteklo. Vždyť je dnes nosí každý druhý. Absolvovala jsem s nimi také všechny pohovory a vždy dopadly dobře. Rovnátka mi žádné plány nezhatila.

Jejda! Vím, že rodiče by si přáli, abych šla ještě na vysokou, ale nevím, jestli to dnes chci já… Momentálně mám pocit, že bych na to neměla čas, ani chuť, ale možná změním názor. Já nekoukám moc dopředu, spíš řeším, co je teď.

Už se Vám někdy stalo, že Vám někdo vyprávěl obsah dílu ze včerejšího televizního seriálu s takovým zaujetím, jako by se mělo jednat o skutečné zážitky dotyčného vypravěče, jako by se mělo jednat o součást příběhu, který on sám zažil? Postavy, o kterých hovoří, z jeho slov získávají vlastně reálný život, sám vypravěč se cítí být opravdovou součástí seriálového světa a jeho zvědavost nad dalším pokračováním seriálu překonává zájem o jeho skutečný život… z mého hlediska se jedná o oběť životní kultury současného světa, který se stává stále více světem především virtuálním, kdy rozličné zprávy o nějakém člověku, našem bližním, jsou důležitější než jiný živý člověk v kontaktu s námi. A každý sám o sobě? Čím se můžeme stát moudřejšími, citlivějšími a kulturnějšími, pakliže podléháme voyerským choutkám, kdy se umělé životy např. oněch seriálových postav nebo smutné střípky ze života tzv. celebrit nebo věty vytržené z kontextu různých politiků, pro nás stávají důležitějšími než život sám o sobě. Náš duchovní život je čím dále tím více znečišťován smogem pseudoinformací a jejich následnými výklady. Sami sebe lehce můžeme ztratit v onom odpudivém kalu, který z nás vysává schopnost takových základních lidských darů, jakými jsou intuice, představivost, fantazie… Díky civilizačním výdobytkům dominuje stav, ve kterém o sobě nevíme nic, než co vidíme, ovšem to, co pouze vidíme, ještě nemusí být pravda! Ta je totiž kolikrát ukrytá mimo naši schopnost prostého vidění. Vždyť jak dokážeme na základě vizuálních dojmů popsat například dvě tato mezi lidmi z nejfrekventovanějších slov, jakými jsou „LÁSKA“ a „DUŠE“? Nikdo snad nepochybuje o tom, že oba tyto fenomény existují, avšak … jsou k vidění v nějaké přihlouplé telenovele, v nějakém bulvárním časopisu, v povrchních informacích notorických pomlouvačů? Jak se dají změřit, zvážit, uvidět? Koncentrace na pouze viděné nás orientuje až příliš na sebe sama a zákonitě nás odděluje od jiných, zhutňuje už tak naši existenční samolibost v přehnaně kritické konfrontaci vůči našim bližním. Stáváme se tak stále více neobratnými pozorovateli jiných a přitom o sobě samých, o těch nejpodstatnějších věcech v nás nevíme skoro nic. Když se zamýšlím například nad tím, co mohlo být ve skutečnosti oním aktem, který bible popisuje jako vyhnání člověka z ráje, napadá mě, že to byl okamžik, ve kterém lidská bytost získala individuální myšlení (bylo jezeno ze zakázaného stromu poznání), kdy lidská duše ztratila pojem o tom, že je součástí universa, kdy začala vítězit egománie nad koexistencí, nad soucítěním a marně se pak již vzývalo toto zapomenuté povědomí o ztraceném výzvou: „miluj bližního svého jako sama sebe“.

Pozorujeme-li dnešní svět kolem sebe, můžeme lehce zjistit, jak málo dnes znamenají pojmy jako čest, oběť, tolerance, avšak i prostá slušnost. Všechna tato nutná výbava člověka totiž vychází z jeho zásadního povědomí o sobě a to je přece zkonstruováno především na vztahu jednotlivce ke svému okolí – k jiným lidem. Dítě je dítětem, má-li matku a naopak. Člověkem je pak ten, kdo žije s lidmi, mezi nimi a ne ten, kdo vidí pouze sám sebe a lidi kolem sebe považuje někdy za otravný hmyz, jindy za masu, kterou může pro sebe využít. Malé děti si kolikrát zakryjí své oči dlaněmi a řeknou: „Že mě nevidíš!“ (Svět jim zmizí a oni s ním.) Malým dětem lze toto nedorozumění odpustit, u dospělých však obdobná sobeckost vyvolává smutek. „Co je pravda?“, zeptal se Pilát Ježíše a nečekal na odpověď…“

Vyjde-li na jeviště opravdový herec, zatají se divákům dech. Kolikrát není lépe oblečen než jeho kolegové, není fyzicky krásnější, nemusí mít tu největší a nejefektnější roli a přitom už jenom jeho pouhá přítomnost na jevišti nás fascinuje. Jak to? Šálí nás zrak, nebo v sobě máme i jiné rozlišovací indikátory? Čemu se dá věřit? Viděnému, změřenému, zváženému? I skrze divadlo samozřejmě doporučuji pěstovat citovost, pěstovat ji v setmělém sále mezi mnoha nám podobným, mezi našimi bližními. 

 

Na shledanou v hledištích Městského divadla Brno se s Vámi za všechny kolegy těší