říjen 09/10

Vážení divadelní přátelé!

V oblasti literatury a tedy i divadla se po staletí odehrává na prvý pohled nevýznamný souboj mezi dvěma způsoby zpracování uměleckého díla. Na jedné straně stojí epika a na straně druhé lyrika. Nechci je proti sobě v tomto zamyšlení odívat do brnění a pouštět pak do sebe, avšak rád bych poukázal na některé efekty, které se v současnosti kolem nás při jejich užívání odehrávají. Žiji ve městě Brně, ve městě, které se honosí tím, že zde tvořili dva z nejvýznamnějších básníků poslední doby Jan Skácel a Oldřich Mikulášek. (A nyní probíhá dokonce výběr oficiálního básníka našeho města.) Tedy, dá se říci, město poezie! Ovšem obdobně jako je to v jiných oblastech našich životů, stává se poezie disciplinou, která je čím dále tím častěji a snad již i výhradně pěstována profesionály a tak, jako se posunují světové rekordy v atletice skrze ty nejlepší jedince k tomu od narození připravované a průměrná rychlost běžných lidských obyvatel naší planety klesá, je to obdobné i s užíváním a vnímáním poezie – lyriky kolem nás. Stále méně básní! Nechci zde lamentovat nad tím, že se poezie z našich životů vytrácí, chci jen upozornit na některé její zázračné krásy, které jsou v současnosti ubíjeny tupým voyerským stylem pěstovaným převážně v novinovém, filmovém a televizním průmyslu. Vyprávění, poslouchání četby i čtení samotné, které rozvíjelo naši fantazii, bylo vystřídáno všudepřítomným vodopádem různých seriálových zpráv, filmových a televizních "story", u nichž je tím nejpodstatnějším odevzdaná účast na životních osudech a dobrodružstvích jiné lidské bytosti. Konstrukce těchto děl je natolik jednoduchá, že je dnes vlastně možné vytvořit takový příběhový model, který funguje opakovaně stejně, i když v něm vystupují jiné postavy. Jednoduší vnímatelé takových historek je absorbují s logickým výsledkem, kterým je ztotožnění se s nimi až do té míry, jako by se ve skutečnosti odehrávaly kolem nich. A tak se ty příběhy stávají jakousi virtuální součástí jejich osobních osudů. Co je však pro mě horší, posunují akcenty témat našich životů ne na to, jak kvalitně tyto životy v každém okamžiku prožít, ale na to, jak tyto životy přes různé dobrodružné peripetie dopadnou. A tím nám je vlastně kradou! Toho samozřejmě využívají všechna bulvární média, která tyjí z této lidské primitivní až zvířecí chuti kochat se z neštěstí druhých a která ve svých titulcích lákají slabší duchem na dramatické osudové proměny od „potkali se“ - „chodí spolu“ – „porvali se“ - „rozešli se“ až po „zabili“. Účelem těchto zpráv, které jsou osou jim tolik podobných duchaprostých filmových a televizních děl, je prodat těch pár gramů potištěného papíru a ne podat nějakou konkrétní zprávu. Ono je to jejich „tvůrcům“ totiž jedno. Po léta opakují stejný mustr této ubohé epiky: „potkali se“ - „chodí spolu“ – „porvali se“ - „rozešli se“ až po „zabili“. Kvalitní poezie se zabývá okamžikem nyní. Snaží se evokovat nepopsatelné a přitom jasně existující – koncentruje naši pozornost ke kvalitě aktuálního prožitku, k nepřebernému množství výkladů jediného zážitku, kterým může být třeba zdánlivě nekonečné pozorování jednoho listu velkého stromu. Používám-li toto přirovnání, není to proto, abych deklasoval kvalitní epiku – sám jsem fanatickým čtenářem.Čtete-li například romány Milana Kundery (taky z našeho kraje), zjišťujete, že jeho příběhy jsou plné, vedle fascinujících filosofických úvah, i poezie.
 
Když zpíváte malému dítěti v postýlce ukolébavku, přemýšlíte nad dějem? A jaký má účinek! Nemyslím ten epický fakt, že dítě usne, myslím to proč usne. Usíná, proto, že skrze onen zpěv obklopujeme dítě láskou a klidem. Když dítě povyroste, přicházejí na řadu epické, mnohdy hororové pohádky vyprávěné za účelem poučení, že zlo má být potrestáno. Například pohádka o Karkulce je příkladem takového „krváku“. Zdá se mi však, že někteří u této úrovně ustrnou a i dále v pokročilém věku vyžadují obdobné historky, které v konečném důsledku odvádějí člověka od krásy okamžiku, od té každé jedné chvíle, pro kterou jsme povinováni spoluvytvářet atmosféru klidu, porozumění a lásky. Proč? Protože jsme byli obdarováni darem života. Života, duše a rozumu. 
 
Dnes jsem se při ranní četbě nebulvárního tisku zachvěl hrůzou. Světoznámá tenistka v plné síle měla vyhrožovat křehké rozhodčí za její verdikt tím, že ji zabije. A možná se to stalo jinak… Ale když, tak co ta tenistka asi tak čte? A jestli už nečte, tak kdy přestala číst? A četla vůbec nějakou pořádnou literaturu? A četla poezii?  
Vstávám od stolu a mířím ke knihovně…   
 
Tak tedy nashledanou při představeních plných dobrodružné poezie ve Vašem Městském divadle se za všechny kolegy těší
 
Stanislav Moša 5. 10. 2009
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací