říjen 13/14

Vážení divadelní přátelé,

nedávno jsem od jednoho novináře dostal překvapivou otázku: „Myslíte si, že je něco na tom, že čím je člověk starší, tím je šťastnější?“ a svůj dotaz doprovodil „senzační statistikou: „Jedna studie chicagské univerzity zjistila, že v osmnácti se šťastná cítí třetina Američanů, v osmdesáti je šťastná celá polovina.“ Nakonec jsme se sice dohodli, že na takovou hloupost odpovídat nebudu, ale přiznávám, že se mi ten blábol neustále vtírá pod kůži a že, pakliže si chci zachovat zdravý rozum, musím se s touto i s jinými obdobnými „pravdami“ vypořádávat, a to sice proto, že jsem přesvědčen, že mým uměleckým i naším lidským nejhodnotnějším kapitálem by měla být neustálá vnitřní intelektuální nejistota. Dělám všechno proto, abych svou tvorbou, avšak i běžným chováním neustále sám sebe i jiné provokoval k tomu, abychom já i oni nebrali kvalitu našeho současného poznání příliš vážně, neboť vše, a v divadle obzvlášť, je, jak dobře víme, v pohybu a co platilo včera, nemusí platit dnes. Neboť:

“Co bylo včera,

            už není dnes!

            A zítřek?

            To je vždycky

            tak trochu

            třaskavá směs!“

Co může být v umění hloupější než pěstování tradice jistých konkrétních intelektuálních pseudohodnot, které nás v podstatě otupují, protože nám vnucují levné názory na to, co je dobré a co špatné, aniž bychom to podrobovali neustálému osobnímu zkoumání.

Takže je člověk šťastnější v závislosti na svém stáří? Kdyby mi z té nejmenované chicagské univerzity poslali dobrou láhev vína, mohli ušetřit na jistě nákladné studii. Jasně, že když je člověk starší, cítí se šťastnější – co už mu zbývá, že? (chichichi…) A mladí lidé? Těm je přece nespokojenost v tomto věku geneticky předurčena. …ale doopravdy, jsem odpůrcem všech podobných výzkumů. Mnoho z nich totiž vzniká jenom proto, že ti lidi, co si je vymýšlejí, nemají nic skutečně podstatného na práci! Tyto a jim podobné  „výzkumy“ rádoby vědců vůbec nic nevypovídají, a to sice proto, že prostě jeden člověk se cítí skoro pořád nešťastný a u jiného zase  převládá pocit štěstí, ale co s tím sčítáním, dělením štěstí a neštěstí? Kde se v tom dá najít nějaký recept? Například pro ten šťastný život? Anebo pro něco jiného. Je to prostě nesmyslná snaha úplně stejná jako třeba chuť definovat tzv. národní charakter. Oni ti různí pseudovědci a pseudofilosofové ve své nedostatečné intelektuální výbavě zapomněli, že věci jako štěstí, neštěstí, charakter apod. neexistují jako společenské fenomény, nýbrž jako výsadní soukromá emoce, stav atd. A jestli někoho zajímá, zda-li jsem já sám osobně šťastnější, než jsem byl, když jsem byl mladý, tak prostě nemohu seriózně odpovědět z obdobných důvodů, které popisuju výš. Mé dnešní osobní a nepřenosné štěstí je absolutní, stejně jako bylo mé osobní a nepřenosné včerejší neštěstí. A tak nějak se to jako u každého střídá v různých odstínech s převahou jednoho, či druhého a je to pro cizí pozorovatele podobně nepochopitelné, jako proč tamten miluje právě tamtu…  Všichni se snad snažíme být šťastní teď i propříště, jako by nám let nepřibývalo…

Vždyť každý okamžik, do něhož „slepí vstupujeme“ a ve kterém následně a stále dokola konfrontujeme pocit naší spokojenosti – našeho štěstí, je absolutně nový. Nic se neopakuje! To se ví už dost dávno: „panta rhei“. A sebelepší statistika, či sebedražší „vědecký“ výzkum nás receptem na štěstí nevybaví.

I zde se divadlo projevuje jako přesný odraz našich životů. Vždyť i tituly, které jsem režíroval vícekrát, byly vždy a ve všem nové. Přes stejný text, přes stejnou hudbu… Miluju ten proces, kdy z prostého textu – divadelního scénáře, z notové partitury – vzniká reálný tvar, ve kterém nám konkrétní lidé za pomoci vypůjčených myšlenek a intonací, avšak vždy s osobitým a vždy novým výkladem, předvádějí divadelní situace a poetické obrazy a přivedou nás v tom kouzelném divadelním světě k zamyšlení, ke smíchu, či k slzám. Je to velmi podobné zázraku stvoření a my, co děláme divadlo, to tak vnímáme. A čím profesionálnější kolegové se k takovéto práci sejdou, tím je výsledek úžasnější. A kdo mi nevěří, přijďte si to zkontrolovat do Městského divadla Brno…

 

 

            Nashledanou se s Vámi za všechny kolegy těší

Stanislav Moša 1. 10. 2013
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací