Vážení divadelní přátelé,
jako dospívající kluk jsem si rád četl v životopisném románu Františka Rachlíka Komedie plná lásky, který vypráví o životě jednoho z nejvýznamnějších herců Národního divadla v Praze, o Jindřichu Mošnovi. Možná mě to tak tehdy bavilo i proto, že mám podobné příjmení. Však mě taky, když jsem režíroval v pražském Národním divadle, oslovovala Luba Skořepová, ale i další herci roztomilou zmenšeninou jeho jména – Mošničko… Jindřich Mošna byl jedním z nejlépe hodnocených a nejpopulárnějších herců své doby. Od roku 1864 byl členem Prozatímního divadla a od otevření Národního divadla v roce 1883 v něm pak zářil ve velkých rolích celých dvacet let.
Vedle mnohého zajímavého jsem se v oné knize dočetl o jedné z vášní Jindřicha Mošny, kterou bylo jeho pozorování lidí. Chodil po hospodách, po nádražích, sledoval lidi na ulicích a to vše za účelem lépe porozumět jejich chování. Zároveň tyto „studijní“ výpravy podnikal pro posílení své herecké profese, a tak jako Leoš Janáček na trzích i jinde „opisoval“ od lidí zajímavé intonace, které následně používal ve svých operních skladbách, Jindřich Mošna pak „opisoval“ charakteristiky různých lidí, jimiž úspěšně obohacoval své jevištní herecké kreace. A mě samozřejmě nenapadlo nic jiného než tuto jeho zálibu už ve svém mládí použít. A tak jsem se stal „pozorovatelem“ v různých prostředích a situacích. Snažil jsem se o všech lidech, které jsem potkával (ať už živě, nebo v televizi), vytvořit názor: proč se chovají, jak se chovají, proč říkají to, co říkají, jak a proč co skrývají atd. atd. Dodnes mi to pomáhá v mé profesi režiséra při práci s herci a stejně tak i při psaní.
Jedno z velkých témat mého „pozorování“ bylo lhaní. Proč lidi lžou a jak se to projevuje. Dá se sice obecně říct, že ten, kdo vědomě lže, tak se buď potí, nedívá se přímo do očí, začne koktat, přeříkávat se, zčervená, má tiky, uhýbá od tématu, nebo to různě kombinuje a taky ho může potkat všechno to vyjmenované najednou, ale… když to někdo ví a má dostatečnou průpravu ve lhaní, je schopen všechny tyto nedostatky odstranit a lže vám, jak se říká, přímo do očí. A to se dá pak poznat především podle jeho skutků – však taky slovo „skutek“ je základem slova „skutečnost“… Se svým spolužákem z JAMU, mimořádně skvělým hercem Erikem Pardusem, který získal snad všechny možné celostátní ceny za své umění (bohužel nás navždy opustil už v roce 2011), jsem vedl dlouhé diskuse o tom, jak má herec na jevišti lhát. (Tam je to dovoleno.) Jestli má lhát tak, aby bylo poznat, že lže, nebo tak, že se to nepozná. Samozřejmě že rozhodující je situace, v níž se tak děje, ale nám šlo o podstatu vnitřního ztotožnění se s takovýmto úkolem. Vyprávěli jsme si o mnoha nuancích takového konání a přiznávám, že nás oba fascinoval způsob lhaní, kdy lhář lže programově s vědomím, že jeho posluchači vědí, že se jedná o lež, ale jemu to nevadí a drze v tom pokračuje tak dlouho, až se z jeho lží vytvoří tak obludně mocná věc, kterou začnou jiní vnímat jako pravdu a dále ji jako pravdu i šířit. V takovémto případě se z jednoznačného lháře stává morální autorita. I zde však naštěstí existuje vyšší mravní princip, v němž je možno všechny tyto nové pravdy (původně lži) konfrontovat s jeho skutky.
Divadlo je odvěkou laboratoří zkoumání lidských charakterů a mě nepřestává fascinovat onou možností si o různých fenoménech našich životů vyprávět s našimi diváky skrze jednotlivá umělecká díla, která jsou schopna pregnantně definovat rozdíly mezi „černým“ a „bílým“ tu ve formě dramatu, jindy v podobě komedie. V divadle lež neubližuje. Naopak. Pomáhá nám lépe porozumět světu kolem nás. Škoda že účinky lží v našich běžných životech jsou tak ničivé. Ovšem v našich životech neexistují předem dané scénáře, a tak se lze za pravdu prát. Lež se totiž vždycky nakonec provalí. Vždyť má krátké nohy, že?
Na shledanou se s vámi při návštěvách našeho divadla za všechny kolegy těší
