únor 07/08

Rozhovor s výherci ankety Křídla

Položili jsme dvě otázky nositelům ocenění v anketě revue Dokořán Křídla:

Kočička Michal - držitel Ceny bezpečného zázemí

Komu a proč bych ve své kategorii udělil cenu za nejlepší výkon v loňské sezoně? 

No to je pro mě jednoduchá otázka, já si totiž myslím, že takovou cenu by si zasloužil každý v tomto obrovském mraveništi, protože tak jako u mravenců, má tady každý svůj podíl na chodu a úspěchu celého divadla a to jak doma, tak i v zahraničí.

A čemu a komu přikládám největší asistenci na svém úspěchu v anketě Křídla?

Tak to je taky pro mě jasná odpověď, nejvíc ze všeho a ze všech jsem vděčný človíčkovi, který se postaral o to, abych dal dohromady partu, která dokáže, co všechno se dá zvládnout jen v sedmi lidech. Tím človíčkem není nikdo jiný než pan Zdeněk Kopp a tímto bych mu chtěl strašně moc poděkovat. Nejen za trpělivost, ale i za to, že to s námi všechno vydržel a ještě dlouho vydrží. Díky! A samozřejmě se nesmí zapomenout, že těch lidí kolem je spousta, jmenovitě to nejde, protože to by byl pak náš Dokořán jako naše ročenka, ale každopádně stojí za to poděkovat všem ……., prostě všem, kteří se podíleli a podílí na našem divadle. Díky moc a práci čest! Váš Michal Kočička alias Ferda mravenec, práce všeho druhu.

Pardus Erik, Držitel ceny kolegia revue Dokořán a vítěz ankety o nejpopulárnějšího herce

Komu a proč byste ve své kategorii udělil cenu za nejlepší výkon v loňské sezoně?

Moje žena (Eva Gorčicová pozn. red.) mi po konzultaci řekla, ať tak neodpovídám, neboť jinak přijde o svého nejlepšího kamaráda v divadle, ale já si trvám na svém. Tak schválně: který z nich to asi je? Cenu bych udělil: 1. Janu Apolenářovi, ať už ji konečně dostane. 2. Janu Mazákovi, aby si ho doma ještě více vážili. 3. Zdeňku Junákovi, protože mě má ráda jeho žena Irenka.

Čemu nebo komu přikládáte největší asistenci na svém úspěchu v anketě Křídla?

Především divákům našeho divadla, kteří mi svými hlasy k tomuto úspěchu dopomohli a bez jejichž přízně by nebylo nic. Tedy - vůbec nic. Ani cena. Ani prodané lístky. Díky! A potom ještě třem dlouhodobým elementům (bez určení pořadí): Režiséru Zdeňku Černínovi, který mě kdysi v diluviu obsadil do role Jaga v Othellovi. Beru to jako zlomový okamžik ve své kariéře herce. Od té doby se po mně už konečně nechce jen poskakovat po jevišti a dělat "ksichty". Díky! Řediteli Standovi Mošovi, který mi pomohl v mé - svého času - zásadní životní krizi. Díky!   A své ženě Evě Gorčicové, že to všechno vydržela. Díky!

                                                                                                        

Jiří Morávek - Osobnost roku 2007

Komu a proč byste ve své kategorii udělil cenu za nejlepší výkon v loňské sezoně?

Osobností, které by si zasloužily ocenění Městského divadla Brno, je určitě mnoho. Na první místo bych ale nominoval především ředitele Standu Mošu, který z „potácejícího se“ divadla na počátku devadesátých let vybudoval, lépe řečeno stavebně přestavěl, postavil a umělecky vybudoval dvě skvělé scény minimálně na evropské a určitě na srovnatelné světové úrovni ve svých kategoriích. Ale to určitě nejde, protože ředitel divadla je tím hlavním, kdo cenu Osobnost roku vně Městského divadla Brno uděluje. A občas na něho padne i nějaké to umělecké ocenění. Tak mu vymyslíme něco jiného, velkého a mimodivadelního. Třeba příští „Cenu města Brna“ pro osobnost v kultuře. Ale než se na něho dostane, tak určitě urazí další kus úspěšné tvůrčí a manažerské divadelní cesty ve prospěch brněnské, české, ale také mezinárodní kulturní scény a zejména nás diváků.

Čemu nebo komu přikládáte největší asistenci na svém úspěchu v anketě Křídla?

Největší zásluhu na asistenci podílející se na mém ocenění vidím především v samotném Městském divadle Brno. Jsem spokojený, když má pravý úhel 90 stupňů. A většina zdejších divadelních výtvorů tyto parametry splňuje. Rád pomáhám tam, kde to je potřebné, ale musím být přesvědčen, že tato pomoc a spolupráce má smysl a perspektivu. Do Městského divadla jsem začal chodit už na střední škole před více než třiceti lety, tehdy „k Mrštíkům“. Vždy rád, ale netušil jsem ještě tehdy, že toto divadlo má takovou perspektivu. Ale, kdo tehdy věděl, že bude nějaká „revoluce“ a přijde „jakýsi“ umělec a manažer Moša. Dalšími asistenty jsou určitě moje žena a synové, kteří mají také rádi divadlo a rádi ho navštěvují. Je to u nás doma taková kolektivní rodinná asistence.

 

Petr Ulrych - Držitel Ceny za nejvýraznější tvůrčí počin sezony 2006/2007

Komu a proč byste ve své kategorii udělil cenu za nejlepší výkon v loňské sezoně?

Asi bych vybral Jardu Milfajta za vytvoření scény k Čarodějkám z Eastwicku.

Čemu nebo komu přikládáte největší asistenci na svém úspěchu v anketě Křídla?

Myslím si, že k získání této ceny v tomto případě přispěli svým nadšením všichni, kteří se na tvorbě a nastudování muzikálu podíleli. A nechtěl bych, aby to vyznělo jako fráze.

 

Radka Coufalová - vítězka ankety Nejpopulárnější herečka sezony 2006/2007

Komu a proč byste ve své kategorii udělil cenu za nejlepší výkon v loňské sezoně?

V loňském roce by si zasloužili cenu Křídla všichni ti, kteří byli v divadle dnes a denně, neznali dovolenou a volné víkendy, času pro sebe měli poskrovnu a přes to všechno rádi a dobře odváděli svou práci. A takových lidí je plné divadlo.

Čemu nebo komu přikládáte největší asistenci na svém úspěchu v anketě Křídla?

Přesně těm lidem, o kterých si myslím, že by si zasloužili cenu Křídla za loňský rok. Podotýkám, že kromě hereckého ansámblu jsou to i lidé z techniky, od rekvizit, kostýmů, komerčního oddělení, kanceláří, vedení... omlouvám se všem, na které jsem nevzpomněla.

 

Stanislav Moša - režisér nejpopulárnější inscenace roku: „Čarodějky z Eastwicku“

Komu a proč byste ve své kategorii udělil cenu za nejlepší výkon v loňské sezoně?

Možná se dočkáte fádní odpovědi, vždyť tato otázka je mi položena jako řediteli divadla. V mých rukou přece leží výběr všech inscenací, všech jejich realizátorů, a tak jsem i odpovědný za výsledek všech inscenací, které naše divadlo v sezoně vyprodukuje. Cítím se tak být legitimním otcem u všech našich projektů, byť bych je sám nerežíroval, takže – přeji každé z inscenací Městského divadla Brno, aby se stala tou nejpopulárnější a myslím to zcela vážně. Cožpak by otec o svých dětech mohl uvažovat tak, že jedněm přeje více a druhým méně jejich úspěch?

Čemu nebo komu přikládáte největší asistenci na svém úspěchu v anketě Křídla?

 Zde mohu být zcela konkrétní – všem z našeho divadla, ale nejvíce pak Petru Gazdíkovi. To on viděl Čarodějky v Londýně jako první, přinesl je nadšen k nám do Brna a jako šéf muzikálového souboru zařizoval celou a nemalou řadu dílčích i zásadních úkonů vedoucích k úspěšné realizaci této nádherné, avšak zcela výjimečně náročné inscenace. Ale – jak jsem řekl hned zpočátku – bez všech dalších kolegů z našeho divadla, které považuji v rámci naší země, ovšem i Evropy, a tak i vlastně celého světa (!) za ojedinělé jejich schopnostmi, talentem, nadšením i sebevědomím, by prostě nebylo možné, aby se nám Čarodějky povedly tak, že nám je dnes závidějí i v tom Londýně.

23. 1. 2008

Rozhovor s Petrem Duchoněm

RNDr. Petr Duchoň, poslanec EP. Narodil se v roce 1956 v Brně. Studoval fyziku na Masarykově univerzitě. Absolvoval postgraduální studium vakuové techniky na ČVUT v Praze a studijní pobyt na Ruprecht-Karls-Universität v Heidelbergu. Politickou kariéru začal jako místostarosta městské části Brno-Bystrc. Později se stal členem městského zastupitelstva zvoleným za ODS. V letech 1998 až 2004 působil jako primátor města Brna. Zúčastnil se několika studijních pobytů zaměřených na oblast místní samosprávy. Je absolventem Eisenhowerovy nadace a současným předsedou Czech Eisenhower Fellows. V Evropském parlamentu působí od roku 2004 jako místopředseda Výboru pro rozpočtovou kontrolu, zároveň je členem Výboru pro dopravu a cestovní ruch a členem meziparlamentní delegace pro USA. Je ženatý, má syna a dceru. V prosinci minulého roku se stal poprvé dědečkem.

Jaký je rozdíl mezi prací primátora města uprostřed Evropy a poslancem Evropského parlamentu?

Primátor je blíže k lidem, má více příležitostí s nimi komunikovat. Lidé mají jasnější představu o práci primátora než poslance. Řečeno vojenskou terminologií, primátor je frontovým vojákem, zatímco europoslanec je plánovačem ve štábu, který se pouze tváří, že je štábem generálním.

Nejčastější rolí europoslance je role oponenta písemného materiálu navrženého Komisí nebo Radou. Po projednání v Parlamentu materiál na dlouhé měsíce mizí, provázen sadou připomínek, aby se po čase do Parlamentu vrátil v přepracované podobě; je-li pak schválen, vstoupí v platnost mnohdy až za několik let. Práce primátora se hmatatelně projeví mnohem dříve než práce poslance.

Nespornou výhodou poslance je možnost vybrat si oblast svého působení. Takovou volnost pro svá přání primátor nemá. Významný rozdíl mezi oběma funkcemi spočívá také v cestování. Jako primátor jsem na české poměry hodně cestoval. Jako europoslanec však cestuji nepoměrně víc. Moje průměrná denní mobilita za poslední dva roky přesahuje 500 km, což je zhruba dvacetkrát více než u průměrného Čecha.

Kde jste byl s výsledky své práce více spokojen?

Přiznám se, že práce na radnici mně přinášela více uspokojení než práce v Parlamentu. Na druhé straně, práce poslance je mimořádně přitažlivá svou rozmanitostí a příležitostmi k poznávání zajímavých osobností.

Máte nějaký názor na skutečnost, že je tolik nespokojenosti s prací politiků v českých zemích?

Jak známo, život není jednoduchý. Tomu se nedaří v práci, tomu je nevěrná žena, jinému neslouží zdraví, a vůbec zdražuje se a klima také není to, co bývalo. Osvědčeným receptem na strasti našeho života je zanadávat si na někoho, kdo za to může. A tady se nabízí politik jako osoba nevalné pověsti a ještě horší inteligence. Dovoluje si nám vládnout - považte - dokonce si nechá za to platit z našich daní. Koho by taková směsice vlastností nechala klidným? Stále ještě v lidech přetrvává pocit, že jimi zvolení politici se k moci dostali nějakým podfukem. Dívají se na ně jako na dosazené cizí mocí jim na zlost. Nepochybně to má své historické důvody. Mnozí lidé vychází také z idealistického pojetí demokracie. Jsou přesvědčeni, že v demokratické společnosti se volební procedurou musí dostat k moci ti nejlepší, nejpracovitější, nejchytřejší z nás. Již od dob A. Tocquevilla se ale ví, že demokracie tuto vlastnost nemá. Svou roli hraje další skutečnost. Kritikou ukazujeme ostatním, že my sami rozumíme problémům společnosti mnohem lépe. Dáváme tak nepřímo najevo, že jsme lepší. Vyjádřením spokojenosti s prací politika bychom v naší společnosti vypadali divně. Jen jednou jsem zažil neskrývané uznání práce politiků. Bylo to v New Yorku, kde mi představitel akademické obce řekl: „Obdivuji politiky. Musí se rozhodnout správně, pod časovým tlakem a s naprostým nedostatkem informací.“. Nespokojenost s prací politiků v českých zemích má své kořeny samozřejmě i v chování politiků samotných. V politice se často objevují lidé se zbytnělým egem, lidé, které chorobně přitahuje moc, sláva nebo peníze. Pohled na ně, zvláště pod zvětšovacím sklem médií, nebývá vždy příjemný.

Vítězí u nás pravda a láska nad lží a nenávistí?

Myslím si, že neexistuje jednoznačná odpověď na takto položenou otázku. Společenské dění je výjimečně komplikované. To, co se jeví jako vítězství pravdy a lásky, může se s odstupem času a s novými poznatky jevit jako vítězství lži a nenávisti. Samozřejmě to může platit i obráceně. V politice je všechno více relativní než v exaktních disciplínách. Proto se neustále svádí tak urputné boje o interpretaci toho či onoho politického rozhodnutí.

Při svých cestách po světě a mezinárodních jednáních jste získal nesporně řadu nových informací a zkušeností, myslíte, že byste se mohl vrátit na brněnskou radnici a své nové poznatky využít ve prospěch našeho města?

Návraty bývalých starostů zpět do čela radnice jsou velmi vzácné. Rozhodně vzácnější než odchody natrvalo, nebo dokonce odchody, při kterých se práská dveřmi a padají ostrá slova. Klasickým příkladem byl případ starosty Abrahama Pepra, který stál v devadesátých letech v čele Rotterdamu. Když znechucen skončil, oznámil, že nejen na radnici, ale do tohoto svého města již nikdy nevkročí. Jestli pro někoho platí biblické nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pak pro politiky dvojnásob. Mým cílem pro rok 2008 je uspět v senátních volbách. Pracovat pro toto město bylo pro mne ctí a rád na to vzpomínám.

Vytvořil jste si vlastní talk-show „Lavička Petra Duchoně“. Co si slibujete od nezávazného povídání na lavičce v „parku“?

Europoslanec zákonitě ztrácí kontakt se svými voliči, protože je věčně „v trapu“. Proto pořádám několikrát do roka pořad Na lavičce. Moderní technika umožňuje různé formy komunikace. Jsem však přesvědčen o tom, že komunikaci z očí do očí se nic nevyrovná.

Ve své otázce jste pořad označil jako nezávazné povídání. Já to však za nezávazné povídání nepovažuji. Součástí pořadu jsou odpovědi na dotazy diváků. Dotýkám se v něm i vážných politických témat. Svoje vyjádření k nim však beru závazně, byť se snažím používat humorná přirovnání a nadsázku.

Brno zůstalo vaším domovem. Co vás na našem městě nejvíce mrzí a z čeho máte největší radost?

Politik musí vycházet ze skutečných vlastností města, nikoliv z toho, jak by měly podle něj vypadat. Město Brno je městem opatrným. Občas mám dojem, že si příliš nevěří. To nejsou vyloženě negativní vlastnosti. Za negativní vlastnost však považuji chronickou pochybovačnost, která nebere v potaz, že diskuse by také měla jednou skončit, přinést závěry a konkrétní výsledek. Je-li zpochybňování bezbřehé, jako třeba u rekonstrukce železničního uzlu, vede to k ochromení rozhodovacího procesu a výsledek je téměř nulový. Radost mám například z toho, jak si Brno upevňuje svou pozici univerzitního a vědeckého centra ČR. Kéž by se podařilo uskutečnit nové plány, které má akademická obec v úmyslu.

Projdete se někdy pěšky městem?

To víte, že ano. Brno za poslední roky zkrásnělo. Jsou místa, na kterých pohledem nezavadíte o neopravený dům. Nové fasády drží svou krásu také mnohem déle ve srovnání s minulostí. Svým způsobem je fasáda domů detektorem kvality ovzduší, který nám říká, že dnešní ovzduší obsahuje významně méně prachu a agresivních látek než v minulosti. Tím hlavním zdrojem radosti z procházek městem jsou však pro mne setkání s lidmi. Zastavit se s někým, poslechnout si jeho názor, připomínku, zážitek, to mně dělá dobře.

V čem je Brno odlišné od jiných metropolí Evropy?

Brno se od metropolí Evropy liší tím, že metropolí v pravém slova smyslu není a hned tak nebude, což mně nevadí. V Evropě je Brno podle počtu obyvatel zhruba na 140. místě, a to nám docela nahrává skutečnost, že se do administrativních hranic Brna zahrnulo téměř vše, co se dalo. V rámci EU 27 jsme na pěkném, ovšem nemetropolitním 75. místě. O městě Kirklees v Anglii nebo o Ulan-Ude v Rusku také nehovoříme jako o evropských metropolích, přitom jsou počtem obyvatel naprosto srovnatelná s námi. Kdybychom se chtěli mermomocí mezi evropské metropole zařadit, museli bychom asi zapracovat na definici metropole. Být metropolí ale nemusí být žádný med. Daleko důležitější je být městem spokojených obyvatel a návštěvníků. Pokud se někomu zachce metropolitních lákadel, má je dnes takřka na dosah v Praze a Vídni.

Je opravdu tvrdá rivalita mezi politickými stranami ku prospěchu demokracie a občanů?

Tvrdá rivalita mezi politickými stranami je podle mého přesvědčení ku prospěchu demokracie. Je také určitou pojistkou proti degradačním procesům v politických stranách, protože pod tlakem konkurence se strany přece jenom chovají jinak, než když jsou absolutními pány situace. Je však nutné neplést si tvrdou rivalitu s tvrdou vulgaritou a demagogií, jak jsme toho občas svědky v našem politickém prostředí.

Kde jste trávili Vánoce?

Doma s dětmi a také s Aničkou, naší vnučkou. To vám je úžasné dítě. Ale ne, slíbil jsem, že svými odpověďmi nepřesáhnu tři stránky, a tak o Aničce snad někdy příště.

Kterou sjezdovku jste si v letošní zimě dopřál?

V letošní sezoně mám za sebou pánskou jízdu na Hochkaru.

Navštěvujete v noci ledničku?

Ledničku nenavštěvuji ani ve dne. Ne, že bych byl tak ukázněný strávník, ale tím, jak cestujeme, tak v ní většinou nic nemáme.

Jsme divadelní revue, tak si dovolím otázku, co byste rád viděl na jevišti Městského divadla Brno, co byste našim dramaturgům doporučil nasadit na repertoár?

Do divadla chodím často a rád. To mne však neopravňuje k tomu, abych dramaturgům něco doporučoval. Úplně stačí, využijí-li svobody, kterou dnes pro své rozhodování mají. Diváci jim pak svou návštěvností naznačí, zda byla jejich volba správná. Domnívám se, že pořádné divadlo by nemělo sázet jen na zaručené trháky. Mělo by riskovat, hledat nová díla a také pátrat po dílech dávno zapomenutých. Skvělým příkladem takového pátrání byla Merežkovského Smrt Pavla I., jedno z nejlepších představení, které jsem tu viděl.

Mohl byste našim čtenářům načrtnout svůj nejoblíbenější předmět?

K předmětům nemám žádný velký vztah. Vzít do ruky tužku a malovat je pro mě nadlidský úkol. Ale abych splnil vaši žádost spojil jsem se se svou ženou Vlastou a načrtli jsme čtenářům revue Dokořán slunce našich dní, vnučku Aničku.

Jef Kratochvil 23. 1. 2008

Peter Shaffer: Equus

Jméno bezmála dvaaosmdesátiletého anglického dramatika máme spojeno v prvé řadě s dramatem Amadeus (1979), které jak v jevištní podobě, tak ve Formanově filmovém přepisu dosáhlo světové proslulosti. Šest let před Amadeem dokončil autor hru s názvem Equus, která alespoň statisticky vzato, tedy podle počtu repríz premiérové inscenace v Londýně (1973) a na Broadwayi (1974), byla dokonce o chlup úspěšnější než příběh o Salierově pronásledování Mozarta. V centru dramatu Equus stojí (stejně jako v Amadeovi) dvojice mužských postav, které se ocitají v hluboce ambivalentním vztahu. A podobně jako Amadeus těží z historie, tak i námět Equa vychází se skutečné události; autor ji však (právě tak jako v Amadeovi historii) výrazným způsobem modifikuje. Faktografickým jádrem hry je případ jednoho mladíka ze Suffolku, který oslepil šestadvacet koní a dostal se pro tento hrůzný zločin před soud. Shaffera tento příběh fascinoval, ale umínil si jej interpretovat svým vlastním způsobem.

Sedmnáctiletý Alan Strang v jeho hře oslepí šest koní ve stáji, kde vypomáhá jako uklízeč a ošetřovatel. Od soudu se dostává na psychiatrickou kliniku, kde se jeho případu ujímá psychiatr Martin Dysart, vnitřně vyhořelý člověk ve středních letech. Dysart pátrá po motivaci Alanova podivného zločinu a toto postupné hledání vnáší do hry vzrušující, vpravdě detektivní napětí. Divák se tak krok za krokem dozvídá o Alanových rodičích (bigotní matce a otci, zapřísáhlém ateistovi), o jeho nemotivující práci prodavače v obchodě s elektrickými spotřebiči, a najmě o vývoji jeho soustředěného vztahu ke koním. Ten se u přecitlivělého dospívajícího chlapce stupňuje až k chorobnému zbožňování: kůň se mu stává magickým, iracionálním ztělesněním spontánní životní energie, tajemným božstvem jménem Equus. Adorace koní ovšem nabývá takové intenzity, že rušivě zasahuje do Alanova probouzejícího se sexuálního života: ve chvíli intimního sblížení s dívkou jménem Jill - ve stájích, tedy na «posvátné půdě», kde uctívá své božstvo - vyvolá rozjitřená, ke koním příliš upjatá fantazie psychický a fyziologický blok; Alan, rozčarován a pokořen sexuálním neúspěchem, oslepí své vlastní bohy, takto svědky jeho milostného fiaska. Shafferovu dramatickou výpověď nelze plně parafrázovat, zdůrazněme pouze, že jeho hra je něčím víc než brilantním ztvárněním psychické aberace a že do ní vstupují širší společenské významy a v symbolické podobě i základní otázky lidských hodnot. Výrazně se to projevuje v podstatném paradoxu hry: při tom, jak se psychiatr Dysart postupně dostává do Alanovy psychiky, zároveň a mimoděk analyzuje sebe sama. Prostřednictvím Alana poznává Dysart prázdnotu svého vlastního života, podobně jako Salieri prostřednictvím Mozarta objevuje svou vlastní průměrnost.

Inscenaci Shafferovy vynikající hry velké intelektuální síly uvede Městské divadlo Brno v režii Zdeňka Černína, ve scéně a kostýmech Jana Duška a s hudbou Davida Rottera. V ústředních rolích psychiatra Dysarta a jeho pacienta Alana Stranga vystoupí Viktor Skála a Vojtěch Blahuta. Alanovy rodiče představují Miroslava Kolářová a Josef Jurásek. Dysartovu známou, soudkyni Salomonovou ztělesňuje Pavla Vitázková, Jill Masonovou Hana Holišová nebo Hana Briešťanská, Mladého jezdce Patrik Bořecký, majitele stájí Robert Jícha a Sestru na psychiatrické klinice Jana Glocová.

Na Činoherní scéně MdB se 1. a 2. premiéra uskuteční ve dnech 16. a 17. února 2008.

 

Jiří Záviš 23. 1. 2008

Rozhovor s Karlem Janským

V českém dabingu kralují dvě postavy, František Filipovský a jeho nepřekonatelné podání Luise de Funese a váš „Džejár“ v nekonečném americkém seriálu Dallas. Potkal jste se někdy s Františkem Filipovským?

Bohužel ne, ale kdybych se s ním setkal, tak bych mu vysekl poklonu a pozval ho na skleničku dobrého moravského vína. Byl opravdu nepřekonatelný a já jenom nekonečný, snad bych stihl mu říct, že si ho moc vážím, ale pak bych se asi k slovu už moc nedostal.

Jak jste se cítil v roli amerického miliardáře?

No skvěle. Ovšem pokud by to slovo „amerického“ šlo vyměnit za brněnského, bylo by to nesporně přijatelnější.

Jste bohatý člověk?

No vidíte, nejsem, nebyl jsem a asi už nikdy nebudu. Ale přece víte, že jenom v penězích to není!

Jezdíte rád na koni, vlastníte střelnou zbraň, umíte házet lasem, jste lovcem či rybářem?

Zde mám jednoznačnou odpověď. Jsou věci, ke kterým jsem se v životě nedostal a jsem přesvědčen, že už ani nedostanu.

Lidé v republice znají hlavně váš podmanivě sexyzločinecký hlas ze seriálu Dallas, ale jste již léta jednou z mužských opor Městského divadla v Brně, nezatoužil jste někdy vyrazit za štěstím do Prahy?

Nabídky přišly, ale rozhodl jsem se zůstat věrný Brnu, brněnští patrioti pochopí, proč jsem se tak rozhodl. S tou oporou MdB bych to nepřeháněl, jsem ve svém divadle rád a hodnocení nechme na povolaných.

Nelákala vás kariéra u filmu, v televizních seriálech?

Nebylo moc příležitostí. V tomto oboru jsem nechtěný panic. Ovšem nikdy nevíte, za kterým rohem čeká příležitost.

Bylo něco ve vaší herecké kariéře, co byste teď po letech rád změnil?

Bože, tak to by bylo na hodně dlouhý a napínavý román, na to by nám rozsah Dokořánu nestačil!

Je pro vás samozřejmostí, že večer co večer svíráte v náručí nejžádanější ženy české herecké scény, Alenu Antalovou, Zdenu Herfortovou, Jitku Čvančarovou, Markétu Sedláčkovou a další, nebo je to i pro vás velký citový zážitek?

No, že by večer co večer, to je trošku přehnané. Hrozně ten čas letí a inscenace, kdy tomu tak bylo, patří již do prošlé sezony. Citový zážitek to byl vždycky.

Která herecká role, o níž jste snil, vám již beznadějně unikla?

Nikdy jsem nebyl obsazen do role, o které bych snil. A také mně jich hodně uniklo, to už je úděl herce.

A co stáří, nemáte z něj strach?

Strach? Ani omylem!

Jste raději ve městě, nebo se rád vypravíte na procházky do přírody?

V divadelní sezoně jsem rád ve městě o prázdninách příroda, tak to má být.

Jste vyznavačem kvalitního vína, nebo raději whisky či sklenici piva?

Víte, není nad sklenici dobrého jiskřivého vína, ostatní alkohol míjím.

Máte v ložnici televizní přístroj?

Nestrašte!!!

Nakolik se zajímáte o politický vývoj v České republice?

Jen natolik, abych měl v pořádku tlak, srdce a jiné důležité orgány. Jen natolik, abych byl raději v rozostřeném obraze.

Jste šťastný člověk?

To je otázka?! Myslím, že ano, ale člověk nikdy neví.

Jak trávíte svůj volný čas?

Krásně!!!

Kdo je vaším největším vzorem, jak v herecké branži, tak v soukromém životě?

V herecké branži Jiří Tomek a po soukromí mi nic není.

Jaký byl během vašeho hereckého života souboj s trémou, znáte ji vůbec?

Souboj v žádném případě, když jsem nastoupil do divadla, byla větší, po pár letech střední a teď je to takové pěkné mrnění, které po pár větách přejde. Já si ale myslím, že taková ta zdravá tréma k divadlu neodmyslitelně patří a že mě (kamarádka moje) neopustí.

V jaké společnosti se cítíte nejlépe?

V dámské!!!

Máte nějakou vysněnou roli?

Jednou jsem měl našlápnuto, ale ono to nakonec nevyšlo. S tím ale musíte u divadla počítat, jsem ze snů probuzen.

V které současně uváděné inscenaci se cítíte nejlépe?

Poněkud kontroverzní odpověď, nejlépe se cítím V jámě lvové! Role divadelního principála Meisela je nádhernou hereckou příležitostí, za což děkuji všem, co se na tom, že ji hraji, podíleli. Autorovi Felixi Mittererovi, režiséru Stanislavu Mošovi a bohyni Thálii, která nad našimi hereckými osudy bdí. Práce na ztvárnění této postavy mne přesvědčila o komplikovanosti principálova poslání a hluboce se skláním před všemi řediteli divadel a Stando Mošo, před tvým dílem obvzlášť. Já bych to dělat nikdy nemohl (nakonec ani nechtěl).

S tímto představením jste navštívili Evropský parlament, čím vás Brusel nejvíce nadchl a čím zklamal?

Potěšilo mne staré město, katedrála, radnice, uzounké uličky plné krámků, nádherné náměstíčko, staré stylové hospůdky, kavárničky, čokoládovny, prostě pohádkové městečko. Nový industriální Brusel mi připadá jako jedna velká kancelář. (Ať mi jeho obyvatelé prominou). Řada studeně působících prosklených budov, obrovský provoz, tisíce spěchajících lidí a mezi tím vším já bez jakéholiv smyslu pro orientaci. Pravda, to není problém Bruselu, ale můj. Ovšem diváci byli úžasní a ovace, kterých jsme se dočkali, si v ničem nezadají s naším publikem v Brně. Bylo to důstojné a povzbuzující.

Jef Kratochvil 23. 1. 2008

Rozhovor s Viktorem Skálou

Na osobní setkání s Viktorem Skálou jsem byla upřímně zvědavá. Musím potvrdit, že je to mimořádně zajímavý člověk. Jeho dikce je dokonalá i mimo jeviště. Působí vážně, nad každou otázkou přemýšlí a zasměje se jen párkrát. Jeho dosavadní výkony v Městském divadle jistě není třeba představovat. Novinkou je, že po spíše komediálních rolích jej diváci mohou od února spatřit opět v dramatu.

Přišel jste ze zkoušky připravované hry Equus. Hrajete jednu z hlavních rolí. Jaká je vaše postava?

Hraji psychiatra Martina Dysarta ošetřujícího mladíka Alana Stranga, který oslepil šest koní. Ukazuje se však, že sám Dysart má velké psychické problémy. Dostavuje se u něj syndrom vyhoření, ztrácí smysl své práce. Ptá se, proč to dělá, proč je na světě. Ta hra je už poměrně staršího data, myslím, že u nás se často nehrála, ve světě však ano a je velmi úspěšná. Určitě se teď do povědomí diváků na celém světě zapsala ještě více, a to z toho důvodu, že v současnosti jednu ze dvou hlavních rolí hraje Daniel Radcliffe v Londýně. (Představitel filmového Harryho Pottera, pozn.)

Mladíka Alana bude v Městském divadle hrát Vojtěch Blahuta, kterého diváci zatím moc neznají. Jaká je vaše vzájemná spolupráce?

Zatím jsme s Vojtou spolu dělali jen pár drobností. Ale můžu říct, že je to vnímavý, talentovaný kluk. Má chuť zkoušet, myslím si, že má velmi dobré předpoklady být úspěšný.

Drama je založené na vztahu těchto dvou hlavních postav. Přijal byste takovou roli, kdybyste věděl, že bude vaším protihráčem někdo, kdo vám vůbec nesedí?

To je těžké odhadnout, protože se mohou stát dvě věci. Někdo vám nemusí být sympatický, ale přitom si s ním rozumíte jako herec. Záleží na herecké inteligenci a na tom, jak jsou lidé tvůrčí. Naopak s někým, s kým si výborně rozumíte jako s člověkem, vám to vůbec nemusí hrát.

Hra se kromě psychiatrické léčebny odehrává v koňském prostředí. Je vám to blízké?

Není, na koních nejezdím. Mám je samozřejmě rád, jsou to nádherná zvířata, ale nikdy jsem se v tomto prostředí nepohyboval. A ani v psychiatrických léčebnách se nevyskytuji (smích).

Zmínil jste, že vaše postava ve hře Equus zažívá syndrom vyhoření. Vy jste z divadla v roce 1996 na tři roky odešel, bylo to z podobných důvodů?

Ano, byl jsem vyčerpaný. Většina lidí si myslí, že je herectví velmi jednoduchá práce, ale není to tak. Herci jsou hodně citliví, musí se umět vcítit do řady situací, a tak jsou vybaveni jistým druhem empatie, asi více než většina ostatních lidí. Naštěstí už oddělovat osobní život od rolí dovedu. Často hraji velmi složité postavy. To opravdu musíte oddělit. A tenkrát jsem cítil, že je toho moc.

Co jste místo divadla dělal?

Pracoval jsem v jedné firmě, jednalo se o věci okolo finančnictví. Ale tím, že jsem nahlédl do něčeho úplně jiného, jsem zjistil, že je pro mě herectví tím nejlepším. To umím asi nejlíp, a tak bych se toho měl držet. Na herectví je úžasné, že i když jsou lidé, co v divadle pracují, různorodí, musí se vždycky domluvit na výsledku. Všem záleží na tom, aby to dopadlo dobře.

Nyní jste jednou z hlavních hvězd MdB, ale co když se jednou karta obrátí a už nebudete hrát hlavní role? Zůstal byste u divadla, i kdybyste měl být herec průměrný?

Dovedu si to představit, s tím musí člověk počítat. Ale muž herec je na tom daleko lépe než žena herečka. Herečky se jednou dostanou do věkové kategorie, kdy pro ně nejsou role. V tomto jsou muži ve výhodě, ve většině her najdete daleko více mužských rolí než ženských.

Ještě trošku zpátky k chystané premiéře. Kůň bývá chápán jako symbol svobody. Co je takovým symbolem pro vás?

Symbol svobody? To je dobrá otázka, ale zaskočila jste mě. Svoboda pro mě znamená to, že se mohu sám rozhodnout, co budu dělat a co ne. Ale zosobněnou ji v žádné věci ani zvířeti nemám, alespoň mě teď nic nenapadá. 

A cítíte se být svobodný?

Ano, v jistém smyslu cítím. Nikdo za mě nerozhoduje, sám si určuji, co chci. Samozřejmě pak musím podléhat nějakým následkům, ale pro to jsem se přece sám rozhodl.

Nedávno jste si nedobrovolně zažil, jaké to je být v centru mediálního zájmu. Jakou si z celé „kuřimské kauzy“ odnášíte zkušenost s novináři?

Dobrý obrázek si rozhodně neodnáším. Děsí mě to, že se vůbec nechrání lidské soukromí. Nejde o to, že to zasáhne vás jako osobu, hlavně to zasáhne vaše děti. To jako by si novináři vůbec neuvědomovali. Odnáším si jistý druh nedůvěry. Ještě víc si teď uvědomuji, že je důležité chránit si soukromí jak to jen jde.

Dáváte rozhovory, nebo jste zanevřel úplně?

Ne, zatím na to nejsem připraven a ani nechci, protože vím, že se to vždycky k tomu stočí. A já se k tomu nechci vyjadřovat. Tady v divadle mě tenkrát velmi podrželi, vztahy jsou tu opravdu nadstandardní. Nejvíc se za mě postavil pan ředitel, a to pro mě bylo nejdůležitější, známe se totiž už od mých šestnácti, tedy skoro čtyřiadvacet let.

Změňme tedy téma zpátky na divadlo. Vaše nedávná postava Lazara v Markétě Lazarové chce, aby dcera vykoupila jeho hříchy tím, že půjde do kláštera. Jak se na takový životní postoj díváte?

To je mi naprosto cizí. Nechci říkat, že je to pro mě nepochopitelné, ale jeho chování je naprostý nesmysl, každý člověk má svůj život. To je jakýsi alibistický a naprosto negativní postoj, který já odmítám. On žije naprosto nectnostně, ale do dcery projektuje své představy, chce, aby byla ctnostná, a spasila tak jeho život. Přesto jsem se ho snažil hrát opravdově.

Říkáte, projektuje své představy. To dnes dělá hodně rodičů, když se objektivně zamyslíte nad tím, jak vychováváte své dcery, neděláte to občas také?

Doufám, že ne. Já říkám, že největší dobrodružství je to, co z dětí vyroste. Můžeme jim dát pěkné zázemí, aby se jednou rozpomněli, že jsme se k nim chovali hezky, ale vnutit jim své představy ne. Stejně si půjdou svou cestou. Snažíme se je se ženou vychovat tak, jak si myslíme, že je to nejlepší. Ale stejně nevíte, jak to dopadne. Být rodičem je nejtěžší věc. Ta zodpovědnost - strašné (smích)!

Když jsme u té rodiny, vím o vás, že pocházíte z dvojčat. Vždycky mě zajímalo, jaké to je mít dvojče.

Já jsem z dvojvaječných dvojčat. Každý jsme s bratrem úplně jiný. Do svých patnácti jsme se rubali ostošest (smích). Fungovat to vlastně začalo, až když každý z nás šel na jinou střední školu. Například na základní škole jsme spolu vydrželi sedět nejdéle týden. Vždycky jsme si na začátku roku sedli spolu a nejdéle po týdnu jsme se buď poprali, nebo nás rozsadili. Ale mít sourozence, ještě ke všemu blízkého věkem, je skvělé. Hodně jsme se spolu nasmáli, ale i poplakali, hlavně já, neboť můj bratr byl vždy o něco silnější a to je doposud. Takže kdyby si na mě někdo moc dovoloval, pozvu si ho a dotírající útočník nebude mít šanci. Mám bratra rád a vycházíme spolu velmi dobře.

Vy jste po konzervatoři šel studovat herectví ještě na JAMU. Co škola může budoucímu herci dát? Dá se herectví naučit?

Záleží na tom, jaké máte kantory. A jaká umělecká koncepce se na herecké škole upřednostňuje. Určitě by se na takové škole měl dát tzv. základ řemesla, protože talent se naučit nedá. Samozřejmě praxe je nejdůležitější, ale dobrý kantor vám může předat návod herecké techniky, která je velmi důležitá. Mně dnes připadá, že je moderní takový ten trend osobnostně-civilního herectví, ale sám se sebou vystačíte tak na dvě tři role, a co pak? Musíte umět postavu vytvářet a k tomu by vám měla dát základ právě škola. Na konzervatoři to byla úžasná léta. Ale jste tam víceméně ještě dítě. Sice nás naučili spoustu úžasných věcí, ale vlastně nás pořád vedli za ruku. Na JAMU jsem se naučil spoléhat více sám na sebe. No a pak vás nejvíc naučí hlavně a zásadně divadlo.

Jaký máte vztah k Praze? Neláká vás?

Neláká. Měl jsem možnost jít do Prahy, ale nedovedu si představit, že bych tam žil. Nepotřebuji tam dělat kariéru, tady mi to naprosto vyhovuje.

Praha s sebou ale přináší víc filmových možností...

To tak zkrátka je, ale mně se poštěstilo tady v Brně přes prázdniny točit film, jeho název pro distribuci ještě není úplně jistý, který se odehrává v Brně v době druhé světové války, přesněji řečeno od roku 1939 až do roku 1948. Hraju postavu brněnského Němce, který se, aby nemusel na frontu, stane spolumajitelem filmových ateliérů. Hitler a Goebels totiž velmi propagovali německou kinematografii, a kdo vlastnil filmovou společnost, mohl se odchodu na frontu vyhnout. Avšak tím, že do této společnosti vstoupí, pomůže několika lidem od nuceného nasazení. Hlavní postavou je samozřejmě Berthen, Čech, Brňák, kolem kterého se vše odehrává. Tuto postavu hraje Ondřej Pavelka. Postava, kterou ztvárňuji, nakonec skončí v odsunu. Ale pozor, ten film není tragický.

Zmínil jste brněnský odsun. Myslíte si, že se dnes o něm a o odsunu Němců obecně dostatečně mluví?

Ne, mluví se o tom málo. Lidé, kteří o tom něco věděli, odchází. Povědomí o tom, co válka přinesla, co obnášela, proč byla rozpoutána, je velmi obecné. O tom, co se dělo v Brně, jak ze strany Němců, tak pak při odsunu, se nemluví skoro vůbec. Znát nezkresleně historické události je moc důležité.

Říkáte, že do Prahy kvůli práci jezdit nemusíte. Co role v seriálech, co se dnes točí? Vzal byste ji?

Nebudu říkat, že ne. Něco se rýsovalo, ale nakonec z toho sešlo, protože jsem tady tak vytížený, že jsem neměl čas. Nešlo to skloubit. Co si budeme říkat, finančně je hraní v seriálu zajímavé. Ale ve srovnání s kvalitou filmové práce se to nedá srovnat. Ale neodsuzuji to. Já bych možná neodmítl ani jistý druh reklamy. Samozřejmě by záleželo, na jaký výrobek. Ale nebránil bych se tomu.

Je nějaká otázka, kterou vám žádný novinář nepoložil a na kterou byste chtěl odpovědět? 

Nikdo se mě nezeptal, co by mě bavilo, kdybych nebyl hercem.

A co by vás teda bavilo?

Fascinuje mě profese dirigenta, ale to už se mi nepoštěstí, na to není talent. Pak by se mi ještě líbilo být malířem, ale k tomu také nemám buňky. A pak miluji housle, ale nikdy jsem na ně nehrál.

Co vás tak fascinuje na dirigentovi?

(evidentně ožije) Dirigent formuje celou skladbu, má jistý druh interpretační a výrazové volnosti, kterou spolu s orchestrem uskutečňuje, samozřejmě záleží na skladateli a na době, kdy byla skladba složena. V Deníku krále jako diriguji úryvek z Bolera, tak jsem si ho chtěl naposlouchat. Viděl jsem ho v podání asi šesti dirigentů a každý z nich tu skladbu dirigoval úplně jinak. Někdo je ho schopen dirigovat tak, že trvá čtrnáct minut, ale jsou i dirigenti, v jejichž podání Bolero trvá šestnáct nebo i sedmnáct minut. Dozvěděl jsem se, že čím je Bolero pomalejší, tím je ta skladba působivější. Ale nesmí ztratit tempo! Poslechněte si to, ke konci budete mít pocit, že se skladba zrychluje. Ale ona se vůbec nezrychlí, jen narůstá počet nástrojů. Tak to mě vážně fascinuje.

A co to malířství?

Renesanční mistři, holandská škola. To, jak uměli pracovat se světlem. To je přece úžasné. Nad tím, co dokázali namalovat, mi zůstává rozum stát.

To je ale ten výsledek; bavilo by vás sedět sám v ateliéru a celé dny malovat?

No, kdybych to tak uměl, tak by mě to bavilo! A to, že bych byl sám? To si dovedu představit. Jako herec jsem pořád obklopený lidmi a ono je někdy dobré být sám. A já bývám čas od času rád sám.

Bára Rácová 23. 1. 2008

Vzpomínka

Městské divadlo Brno vstoupilo v Mošově éře natolik do povědomí diváků, brněnských, českých, ale i zahraničních, že se s léty čím dál tím víc vytrácejí vzpomínky na jeho předchůdce a staršího bratra – na Divadlo bratří Mrštíků. Říkalo se mu „druhá brněnská činoherní scéna“: bylo to však divadlo, které mělo svoji tvář, svůj inscenační sloh, své oddané publikum a také své herecké osobnosti. Jednou z nich byla i Libuše Vaněčková, spjatá s Brnem už od svých studií na Janáčkově akademii múzických umění. V Divadle bratří Mrštíků hrávala bezmála tři desítky sezon a byla to nejlepší léta jejího hereckého života.

Byl jsem přitom, když tam začínala, po sloučení s Divadlem Julia Fučíka, kde nastoupila své první profesionální angažmá. Ve značně předimenzovaném souboru, který se pak ještě více rozrostl s příchodem Páskových herců z divadla hradeckého, nebylo i pro dobrou herečku snadné najít své pravé místo. Libuše Vaněčková se o to pokusila. Vlastní divácká zkušenost    / ověřená údaji v knize Půlstoletí Městského divadla v Brně / potvrzuje, že v letech 1965 – 1992 odehrála na jeho scéně kolem půlstovky rolí. Některé z nich byly spíše službou dramatickému autorovi, případně režisérovi, než skutečnou příležitostí k uměleckému zrání a růstu. Bylo však i nemálo takových, ve kterých se životodárné herectví Libuše Vaněčkové mohlo uplatnit v plné síle a také s plným vědomím, že činné sepětí s pevně režírovaným celkem dává teprve její herecké osobitosti optimální podobu. A tak své nejlepší výkony vytvářela jako kreace ansámblové: Martu v Páskově inscenaci Langrovy Dvaasedmdesátky, v Nezvalově Atlantidě, Tylově Lesní panně, v Modrém pavilonu, v Orestei; a snad přede všemi Serafinu ve Williamsově Vytetované růži, vytvořenou s velkým stupněm herecké aktivity a přitom se spontánní přirozeností i jemně nuancovaným charakterizačním uměním.

Nebylo toho málo, vzpomene v roce hereččina životního jubilea pamětník. A nebylo to nadarmo.

 

Viktor Kudělka 23. 1. 2008

Vážení divadelní přátelé!

Nad naším divadlem svítí večer a v noci na setmělou Lidickou ulici dvě divadelní masky. Ne každý si jich všimne, do obou našich scén se totiž vchází z průběžné ulice a na ní obvykle nezbývá každému čas pro zvednutí zraku na byť ozdobenou fasádu divadelního domu. Jedna z těch masek představuje tragédii, druhá pak komedii – dva odvěké fenomény divadla, avšak i našich životů, kde se tragédie s komedií mísí průběžně jako kyslík v krvi jedné bytosti, bez jednoho by logicky nebylo druhého… Od nepaměti vedle sebe – co je člověk člověkem – se přes tisíciletí vyvíjí lidská bytost v harmonii mezi svou emocionalitou i racionalitou. Člověk je jedinou živou bytostí, která se umí smát, přemýšlet i plakat zároveň. Je to naše výsada, naše výjimečnost, ze které je milé mít radost.

Jednoho rána, shodou okolností posledního dne v roce však slyším z veřejnoprávní rozhlasové stanice následující dialog redaktora s jeho ředitelem. Redaktor: „My tady nejsme, pane řediteli, zařízeni na smích, smích, ten patří komerčním stanicím, my jsme seriózní rádio, které je placené od daňových poplatníků a smích tedy není naší doménou…přesto však, pane řediteli, dnes je poslední den roku a přece jenom, i když my smích nepreferujeme a ani nepěstujeme, nemohl byste nám zcela výjimečně říct nějakou veselou historku z natáčení?“ Ano, pan ředitel oné nekomerční stanice, kde je smích zakázán, pak vylovil ze svých vzpomínek nějakou tu veselou historku, která však není nyní podstatná. Tím závažným se mi jeví ono pseudointelektuální opovrhování humorem komedií. Prizmatem tohoto pohledu jsou Aristofanes, Shakespeare, MoliŹre, Chaplin, Werich a mnozí další opovrženíhodnými komerčními zaprodanci nehodnými jména umělec.

Chápu samozřejmě strach před jistými druhy humoru, jimž vlastně ani ten název nepřísluší. A i když se podobných pokusů o rozesmání bližního straním, zaznamenal jsem ho. Nelze jej, bohužel, v naší společnosti minout. Je plný vulgarity, stupidity, neomalenosti, netolerance, nemá duši a postrádá poezii… Nevyvěrá z lásky k bližnímu, nýbrž z hrubé, té nejpitomější neomalenosti, které je člověk schopen…

Avšak kvůli různým hrubiánům a jejich pokleslé kultuře se proto stranit smíchu a nevnímat jej jako naši vymoženost? Kdo by o to stál?

I proto jsem se otřásl zděšením z oněch redaktorových silvestrovských slov, z nichž jednoduše vyplývalo, že smích je výsadou komerce. Jak zjednodušující, zavádějící a nebezpečné! Jak levné a hloupé. Každý umělec, který se kdy pokusil vkusně pobavit – rozesmát své obecenstvo, ví, jak je to náročné. Jeden z legendárních herců našeho divadla Jiří Tomek často svým studentům i kolegům připomínal dávnou divadelní zkušenost slovy: „Víte, jak je těžké zahrát dobře komedii? Jo Hamlet, ten se hraje sám, člověk stojí, hlavu v dlaních a hned je to považováno za něco mimořádného, ale vkusně publikum rozesmát – to je umění…“

Až Vám budu představovat jednotlivě naše nové inscenace, které pro Vás budeme v budoucnosti připravovat, vězte, že se smíchu vyvarovávat nebudu, i když nejsme komerčním divadlem. (A co to ta komerce vlastně znamená? )

Na shledanou se s Vámi v našem divadle při všech krásných – veselých i tragických příležitostech za všechny své kolegy těší

Stanislav Moša 24. 1. 2008
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací