Martin Pecina: V příjemném prostředí Brna se dá kvalitně pracovat

Počátkem září roku 2005 byl do funkce předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jmenován prezidentem republiky Ing. Martin Pecina, MBA, který předtím působil jako náměstek ministra průmyslu a obchodu. Od loňského roku  antimonopolní úřad sídlí v nově rekonstruované a dostavěné budově v těsném sousedství Městského divadla. Toto sousedství není pouze symbolické. Při slavnostním otevření nového sídla ÚOHS i během dvou velkých konferencí k problematice soutěžního práva a veřejných zakázek spoluorganizovaných antimonopolním úřadem, vystoupili před domácími i zahraničními účastníky zmíněných akcí s velkým úspěchem herci Městského divadla Brno.
Pane předsedo, čas rychle kvapí. Působíte v čele Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže již čtvrtým rokem. Čím se vyznačovalo toto uplynulé období?
Toto období lze rozdělit na tři významné etapy. Ta první se týkala budování základních principů, na nichž taková instituce musí stát a dnes již stojí. Šlo zejména o vybudování základního kolektivu, základních principů formální i neformální komunikace. Druhá etapa byla pak ve znamení dobudování sídla a zajištění prostředků pro to, aby  lidé mohli kvalitně pracovat. A ta třetí, která v podstatě začala v loňském roce, je jakési postupné zkvalitňování týmu, postupná evoluční změna. Tak, aby ten tým do budoucna nebyl tvořen z osmdesáti procent pouze čerstvými absolventy fakult, ale abychom měli i lidi zkušenější.
Od loňských krajských voleb se stále hovoří o regulačních poplatcích ve zdravotnictví. Jaká je role vašeho úřadu v této citlivé záležitosti?  Z iniciativy hejtmanů se počátkem loňského prosince konalo na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže setkání se zástupci jednotlivých krajských úřadů. Naši odborníci objasnili účastníkům tohoto setkání varianty proplácení poplatků pacientům z pohledu jejich slučitelnosti s  právními předpisy EU, které upravují problematiku veřejné podpory. Nejjednodušším způsobem by bylo, kdyby kraje proplácely zpětně lidem poplatky ze všech typů nemocnic. Musím v této souvislosti opětovně připomenout, že ÚOHS má ve věci veřejné podpory jen koordinační a poradenskou roli. Rozhodovacími pravomocemi disponuje v této věci od roku 2004 Evropská komise v Bruselu.
Jednou z významných kompetencí vašeho úřadu je povolování slučování firem. V připravované novele zákona o hospodářské soutěži navrhujete zjednodušení povolování fúzí. Našemu povolení podléhají nyní i takové fúze, při nichž celkový obrat firem, které se spojují, přesahuje (za splnění dalších kritérií) 1,5 miliardy korun. Z asi šedesáti fúzí, které ročně povolujeme, lze zhruba u dvou třetin předpokládat, že se bude jednat o jednodušší případy, které nevyžadují podrobné hodnocení dopadů. I v těchto případech však podniky zaplatí statisícikorunový poplatek a musí shromáždit velké množství dokumentů. Takže je právníci přijdou i dráž než taxa placená do státního rozpočtu. Navrhujeme proto zkrácení a zjednodušení žádosti, nebudeme chtít tolik dokumentů. Když však zjistíme, že to není jednoduché, tak budeme mít právo fúzi podrobně posoudit jako dosud.
Další úprava se má týkat postihu právních nástupců. Před časem jste uložili značnou pokutu pěti největším distributorům pohonných hmot za kartelové chování. Soud pak ale rozhodl ve váš neprospěch….Ještě za mého předchůdce, v roce 2004, antimonopolní úřad rozhodl, že společnosti Shell, Benzina,  Conoco, Agip, OMV a Aral, jako hlavní hráči ovládající trh s pohonnými hmotami, se domlouvaly na cenách. Aral se pak spojil s konkurenční společností BP a Krajský soud v Brně zrušil například naše rozhodnutí kvůli tomu, že není možné pokutovat právního nástupce. Když si společnost změní IČO, nebo formu, třeba se s někým spojí, což je operace tak na měsíc, je taková firma podle aktuálního rozhodnutí Krajského soudu v Brně beztrestná. My jsme se samozřejmě odvolali k Nejvyššímu správnímu soudu, protože se tento rozsudek zcela vymyká jakékoli praxi evropských soudů. Z tohoto důvodu jsme do aktuální novely zákona o hospodářské soutěži dali zpřesnění, aby bylo jasné, že můžeme sankcionovat i právní nástupce.
Kolik vlastně vyberete za rok na pokutách?
V dlouhodobém pohledu ročně vybíráme 400 až 500 milionů korun. Z toho pokuty za porušení zákona o veřejných zakázkách jdou do deseti milionů za rok. Z toho je zřejmé, že hospodářská soutěž je takzvaně výnosnější. Vybíráme ještě také správní poplatky, ale významnou částku tvoří kauce. Z nich jde do státního rozpočtu  dvacet až třicet milionů korun. Představují jedno procento ze zakázky.
Váš úřad byl v minulosti často vyzýván, aby zakročil proti distributorům pohonných hmot. V některých lokalitách se skutečně ceny až nápadně podobaly. Je vůbec možné benzinovým společnostem prokázat, že uzavřely kartelovou dohodu o cenách?Když k nám teče ropa jedním potrubím, nakupuje a dopraví se za stejné ceny, Česká rafinérská surovinu za stejné ceny i zpracuje a všichni mají nové benzinky, je logické, že se ceny podobají. Navíc jsou u nás povoleny totemy u silnic, takže není žádný problém pro konkurenci zjistit aktuální cenu ze dne na den. Například v Německu nejsou na dálnici pumpy od sebe blíž než padesát kilometrů. U nás jich na dálnici  mezi Prahou a Brnem uvidíte i dvě během pěti kilometrů. Při minimálních maržích se ceny sobě blíží, nebo se liší pouze o desetníky. Úřad musí hlídat, aby marže najednou nevylétly nahoru. To by pak mohl být důkaz jisté dohody. Máte ale pravdu, dokázat uzavření kartelové dohody je skutečně velmi nesnadné.
Spolek proti nemravným cenám elektřiny, občanské sdružení Sponel, si loni u vás stěžoval, že cena elektřiny na pražské energetické burze je zmanipulovaná. Společnost ČEZ je podle tohoto sdružení největším prodejcem i kupcem na burze. Zabýváte se touto stížností?
Za tímto sdružením stojí jistý Petr Cibulka. Jedná se o člověka spjatého s projektem Internet do škol, kde se podle Nejvyššího kontrolního úřadu nehospodárně spotřebovalo přes 800 milionů korun. Stížnost přišla, byla však formulována velmi nesrozumitelně. Ceny silové elektřiny jsou v současné době na burze v Lipsku téměř shodné s cenami na burze v Praze. Co s tím mám dělat? Kdyby byl nějaký výkyv na pražské burze, tak bych si řekl, to je divné, že jsou tam ceny vyšší než v Lipsku. Tak to ale není. V Německu jsou ceny stejné jako u nás. Máme zasahovat, protože E.ON zvýšil ceny o šestnáct procent a ČEZ pouze o devět? Je to moc nebo málo? Je přece značně nelogické trestat někoho, že zdražuje méně. A jak máme zasáhnout proti společnosti E.ON, když nemá dominantní postavení?
Spotřebitelé, kteří znají problémy firem, jimž v poslední době skokově roste cena energií, se často ptají, jak váš úřad zasáhne proti vysokým cenám energií, když ze sdělovacích prostředků znají zisky společnosti ČEZ…..Opakuji znovu, úřad může trestat dominantního soutěžitele, pokud zneužívá svého dominantního postavení. Nebo můžeme zasáhnout proti zakázané dohodě. Tady ale nejde zjevně o dohodu, když každý zdražuje jinak. Sponel si stěžuje, že ČEZ je dominantní soutěžitel, což je pravda, ale zdražil nejmíň. To mám po něm požadovat, aby zdražil víc nebo nezdražil vůbec? Lidé se zlobí, že ČEZ má čtyřicet miliard zisku, ale že má dvě stě miliard investovat do rekonstrukce svých elektráren, nikoho asi příliš nezajímá.
Jak vypadá spolupráce ÚOHS se soutěžními úřady v jiných státech?Tyto kontakty jsou poměrně úzké a spolupráce se týká hlavně jednotlivých případů. Například se slovenskými kolegy jsme v kontaktu často, protože mnoho jejich firem podniká v ČR a naopak. Dobré pracovní vztahy máme rovněž s německým Bundeskartellamtem. V Irské republice je zase šéfem soutěžního úřadu člověk, který je zároveň předsedou tamního českého krajanského sdružení. Je to Američan s českými předky, který se oženil do Irska. Jmenuje se Prasifka. Česky neumí, ale ví, že rodiče změnili uprostřed jména V na F, protože se v angličtině četlo jinak než v češtině a měnilo tak výslovnost příjmení od té původní. Pan Prasifka k nám jezdí, protože má naši republiku rád. Loni nám  udělal i přednášku na téma, jak působí soutěžní úřad v Irsku. Jinak všichni předsedové Evropské unie a přidružených států, jako jsou například Norsko nebo Švýcarsko, se scházejí minimálně dvakrát do roka. Rozhodujete podobně jako v jiných zemích, nebo se jednotlivé státy v rozhodovací praxi liší?
Všeobecně je známo, že Angličané jsou dost konzervativní. Když se rozhodovací praxe začne měnit u Evropské komise v Bruselu, tak to nesou s jistou nelibostí. Naopak největší, abych tak řekl kotrmelce, dělají Američané. V 80. letech rozhodli, že samotné udržování dominantního postavení (tzv. monopolizace)  je trestné. Nevím, co by dnes dělali s Microsoftem. Z tohoto striktního pohledu, kdy mohli všechno rozdělit na malé společnosti. I vertikální kartely o ceně jsou nyní v USA povoleny. To je zase pro Evropu těžko akceptovatelné. V Americe spolupracují se soutěžním úřadem na vážných kauzách také FBI a CIA.
A co váš úřad, spolupracuje také s policií nebo s tajnými službami?V České republice není jasně definován v zákonech náš vztah k policii. Když například jdeme do nějaké společnosti zajišťovat důkazy, tak se v podstatě nesetkáváme s tím, že by nás nepustili a my bychom potřebovali pomoc policie. Pokud by nám firma odmítla přístup do svých prostor, tak jí totiž můžeme udělit pokutu bez nějakého dalšího deliktu, a to až do výše jednoho procenta z obratu. Rovněž předávání informací mezi námi podle zákonů není možné. My své důkazy můžeme použít pro naše správní řízení a pochopitelně je policii musíme na požádání vydat. Důkazy zajištěné policií jsou ale určeny pouze pro ni a ta nám je nemůže  poskytnout.
Město Brno je sídlem řady vysokých škol, mezi nimiž figurují také právnická fakulta a dvě fakulty se zaměřením na ekonomiku. Jaký podíl vašich zaměstnanců tvoří  absolventi těchto brněnských vysokých škol?Naprostá většina našich zaměstnanců jsou skutečně absolventi brněnských vysokých škol. Pracují tady samozřejmě i lidé z ostatních koutů České republiky, kteří studovali třeba v Praze, v Olomouci i jinde. Jak jsem již ale řekl, většinu tvoří lidé, kteří vystudovali Právnickou fakultu a Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity. Zájem ze strany těchto lidí o práci u nás je skutečně značný. A my tento zájem samozřejmě vítáme.
Po svém nástupu do funkce předsedy ÚOHS jste se do Brna přestěhoval a o něco později přišla za vámi i celá vaše rodina. Jak trávíte svůj volný čas?S manželkou a s dvěma dětmi bydlím v Brně-Bystrci. Je to ideální prostředí. Blízko je základní škola, kam chodí syn, a také gymnázium, kde studuje dcera. Volného času mi příliš nezbývá, ale přesto si nějaký vždy najdu. Trávím ho pak s rodinou procházkami do okolní přírody a také pěstováním svých koníčků.
Mžete být trochu konkrétnější?K mým zálibám patří pravidelné návštěvy fitness centra a případně i jiné aktivity. Občas si zahraji tenis nebo fotbal a pravidelně cvičím aikido. Chodíme také třeba do kina. Před nedávnem jsme s rodinou navštívili filmové představení Sněženky a machři po pětadvaceti letech. Mému synovi a i mně se velmi líbil film Tobruk od režiséra Václava Marhoula, který jsme viděli někdy na podzim loňského roku.
Zmínil jste bojové umění aikido. Proč právě tento sport?   Podařilo se nám pro tento sport vytvořit dobrou partu. Chodíme cvičit s místopředsedou Kamilem Rudoleckým a bereme s sebou jeho dva syny a mého kluka. Výhodou je, že tento sport lze začít cvičit v každém věku a není překážkou cvičení dětí s dospělými. Kombinujeme tak koníčky s rodinnými aktivitami.
S rodinou chodíte do kina. Navštěvujete také divadlo?Vím, že Brno je líhní opravdu vynikajících herců, režisérů a dalších umělců. Někteří z nich jsou i nositeli prestižní Ceny Thálie. Mezi nimi je například výborný herec Erik Pardus. Samozřejmě, že chodíme i do divadla. V roce 2006 se konala za spolupořadatelství ÚOHS velká mezinárodní konference k patnáctému výročí soutěžního práva v ČR. Tehdy všechny její účastníky doslova nadchla ukázka ze světových muzikálů na Hudební scéně Městského divadla. Nedávno jsem na této scéně viděl představení Čarodějky z Eastwicku, které se nám velmi líbilo. Chodím ale i do jiných divadel. Abych to shrnul, město Brno má kvalitní divadla, dobré podmínky k pěstování koníčků i krásné okolí. V takovémto příjemném prostředí pak může kvalitně pracovat i předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (směje se).
 
 
Martin Pecina (40)
Do svých 30 let žil v Havířově. Je absolventem Fakulty strojní a elektrotechnické VŠB v Ostravě. Na Masarykově ústavu vyšších studií získal titul MBA. Podnikal s rodiči, kteří měli vlastní firmu. Pak začal působit v energetice. Byl generálním ředitelem Hutního projektu ve Frýdku-Místku, v roce 2003 se stal náměstkem pro energetickou koncepci ministra průmyslu a obchodu. V září 2005 byl prezidentem republiky na šest let jmenován předsedou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
Plynně hovoří anglicky a rusky, domluví se i francouzsky. Je ženatý, má dceru (14 let) a syna (11). V minulosti hrával závodně šachy, tři roky dělá aikido. Kolegové a podřízení si pochvalují, jak dovede vyprávět anekdoty.  Menzou má změřené IQ 148.
Kristián Chalupa 27. 1. 2009

Pokorný služebník Thálie

V závěru uplynulého roku se moravská kulturní veřejnost rozloučila ve Zlíně s hercem Františkem Šnáblem (1930 – 2008), který v letech 1954 – 1962 působil rovněž v našem divadle.
Většina jeho uměleckého i osobního života náležela rodnému Zlínu. Vystudoval zde strojní průmyslovku a nakrátko se zdálo, že se tento obor stane také jeho profesí. Láska k Thálii jej však přivedla na brněnskou JAMU, kterou absolvoval r. 1954. Vzápětí nastoupil první angažmá v tehdejším Divadle bratří Mrštíků. Za osm let zde tento interpret nepřehlédnutelně urostlého zjevu vytvořil pěknou řádku rolí spíše středního rozměru, a to v inscenacích několika režisérů – tehdejšího ředitele dr. Zdeňka Dopity, dr. Libora Plevy, uměleckého šéfa Antonína Kurše, Olgy Zezulové-Waltrové, Jiřího Jaroše nebo Jana Fišera. V chronologickém sledu z nich ve výběru připomeňme např. Floriše ze Zrotalovy Frony, Antonína z Jiráskova vesnického dramatu Otec, Evžena Beauharnaise v československé premiéře hry Arnolda Zweiga Napoleon na Jaffě, Pietra z Bréalových Husarů, Nikolaje v Rozovově dobovém kuse Když hledáme radost, Brandejse ze hry Pavla Kohouta Sbohem smutku nebo Jaromíra z československé premiéry novinky brněnského historika Miloše Rejnuše Američan v Poříčí. Výraznější příležitost poskytly Šnáblovu nezaměnitelnému typu postavy z českého klasického odkazu, zejména furiantský Francek z Dopitova nastudování Maryši bratří Mrštíků (alternoval jej s Jaroslavem Dufkem) nebo Hynek z Jarošova pojetí Tylovy historické tragédie Kutnohorští havíři. 
V následujících letech hrál F. Šnábl v Jihlavě, Hradci Králové, Šumperku a Hradišti, až se r. 1978 opět vrátil do Zlína, kde aktivně působil do r. 1990 (vytvořil zde celkem 67 postav) a poté býval jakožto spolehlivý vstřícný umělec a dobrý kamarád, nabízející všem kolegům pozitivní energii a optimismus, zván k častému hostování (naposledy mu obecenstvo tleskalo ještě v roce 2006 za roli Vincentia ve Shakespearově Zkrocení zlé ženy). Své milované jeviště opustil obětavý skromný herec a dobrý člověk.
 
Vít Závodský 27. 1. 2009

Williamsův Eros a Thanatos

Odkudpak se nám vzala v titulku k anotačnímu článku k premiéře Williamsovy Kočky na rozpálené plechové střeše jména řeckých bohů lásky a smrti? Inu, neobjevila se tam jinak než po nejhlubší logice samotné hry, neboť jde o dva polární principy lidského bytí, které žijí ve vzájemné důvěrné přitulenosti, jeden nemůže bez druhého být a kde ožívá jeden, ožívá i druhý (viz pozoruhodnou vzpomínku Elieho Wiesela na transport koncentračního tábora, kde v těsné blízkosti brány smrti došlo mezi jeho mladými spoluvězni k náhlé explozi pubertální sexuality). Nejinak je tomu i ve Williamsově hře, kde se přízrak přibližující se smrti rovněž snoubí s nemalou dávkou erotiky a vášně a přicházející zánik vyvolává o to intenzivnější chuť žít. Ale na velkolepé milionářské párty k pětašedesátým narozeninám boháče Pollitta existuje kromě stínu smrti a sexuální touhy ještě třetí mocný pud – touha po podílu na jeho vskutku nemalém dědictví. A který z nich zvítězí? Počkejme si....
 
Po jemně poetickém úvodu několik strohých fakt. Když se Thomas Lanier Williams (1911–1983) pustil na přelomu let 1954 a 1955 do psaní Kočky na rozpálené plechové střeše, byl zhruba v polovině své umělecké dráhy a měl na svém kontě pod uměleckým jménem Tennessee řadu dramatických úspěchů. Byly mezi nimi alespoň dvě hry, které se budou, zdá se, trvale řadit k tomu nejlepšímu, co ze sebe dramatika 20. století vydala (Skleněný zvěřinec a Tramvaj do stanice Touha), a alespoň dvě takové hry měl ještě před sebou (Sestup Orfeův a Noc s leguánem). A přesto se právě Kočka, jak budeme objekt našeho zájmu nadále zkráceně nazývat, stala Williamsovým dílem ne-li nejlepším, tedy alespoň ve Spojených státech nejpopulárnějším. Kromě „Tramvaje“ je navíc jedinou Williamsovou hrou ověnčenou prestižní Pulitzerovou cenou. 
 
Broadwayskou premiéru hry režíroval proslulý Elia Kazan, který Williamsovi kdysi „proslavil“ divadelní inscenací i filmem Tramvaj do stanice Touha. Byl to tedy tvůrce, jehož si Williams velmi vážil – jen tím lze vysvětlit, že akceptoval Kazanův zvláštní požadavek. Kazan totiž požádal Williamse o podstatné přepracování třetího jednání hry. Williams zadání splnil (stál opravdu o to, aby Kazan jeho hru režíroval), vydání hry doplnil rozsáhlou poznámkou, ve které vysvětlil důvody přepracování třetího aktu a napsal, že zvolí-li si dramatik za režiséra své hry skutečného tvůrce, nemůže po něm vyžadovat, aby byl ve všem sluhou jeho záměrů bez jakékoli vlastní myšlenky a nápadu. Nikdy však zřejmě toto řešení zcela nepřijal a ve vydáních této hry jsou běžně otiskovány vedle sebe „Williamsova“ a „broadwayská“ verze třetího jednání. Nebudeme zde líčit detailně rozdíly mezi nimi, jen dodejme, že jsme zvolili verzi Kazanovu. 
 
I s upraveným třetím jednáním však Kazanova inscenace nesporně triumfovala. V ústředních rolích se objevili Ben Gazzara jako Brick, Burl Ives jako Otec a Barbara Bel Geddesová (českým televizním divákům známá coby „Miss Ellie“ z velepopulárního Dallasu) jako Maggie. Ives a Madeleine Sherwoodová jako Mae si své role zopakovali o tři roky později ve filmové verzi, která získala mnoho oscarových nominací, ale ani jednu neproměnila a ve které Bricka s Maggie sehrál hvězdný pár Paul Newman – Elizabeth Taylorová. Od té doby už Kočka nikdy nepřestala být jedním z nejhranějších titulů amerických jevišť. (Svůj podíl na tom má jistě fakt, že narozdíl od jiných Williamsových textů prakticky postrádá symbolické momenty a snad nejvíce z nich se blíží realismu televizního typu, který americkým jevištím stále dominuje.) Na Broadway se vrátila ještě třikrát, přičemž byla Maggie často „benefiční rolí“ na divadlo se vracející filmové hvězdy, třebas pro Kathleen Turnerovou (1990) i Ashley Judd (2003). Po filmové verzi se dočkala i dvou televizních adaptací – v té z roku 1976 si Otce zahrál sám Laurence Olivier. A dokonce i když se v seriálu Beverly Hills 90210 rozhodla Brenda Walshová dělat konkurs do středoškolského divadelního kroužku, bylo to na roli kočky Maggie.
 Sám Williams nakonec ve svých Pamětech váhavě přiznal, že má Kočku ze všech svých her nejradši, a to nejen kvůli tomu, že se v ní dokázal takřka absolutně držet „drahocenného Aristotelova ediktu“ o jednotě času, místa a děje. Dodal: „Mám pocit, že v Kočce jsem přesáhl sebe sama, a to ve druhém aktu, a dospěl v postavě Otce k jisté syrové výmluvnosti, které jsem v žádném jiném svém dramatickém charakteru nedosáhl.“
 
Jeden rekord závěrem – Kočka na rozpálené plechové střeše je již desátou (!) inscenací některé z her Tennesseho Williamse na jevišti Městského divadla Brno. To už zavání evropským, ne-li světovým unikátem.
Kočka na rozpálené plechové střeše bude v MdB uvedena v překladu Milana Lukeše, úpravě a režii Zdeňka Černína, na scéně Jana Duška, s kostýmy Alice Laškové a v dramaturgii Jana Šotkovského. Hlavní role ztvární Lukáš Hejlík (Brick), Hana Briešťanská (Margareta) Zdeněk Junák (Otec) a Jana Gazdíková j.h. (Matka). Premiéra inscenace bude 28. února na Činoherní scéně.          
 
P.S.
Za titulek k tomuto článku vděčím panu Viktoru Kudělkovi, dramaturgickému spolupracovníkovi inscenace a zřejmě nejzapálenějšímu williamsologovi celých Čech, Moravy a Slezska, který navíc oslaví tři dny před její premiérou osmdesáté narozeniny. Všechno nejlepší, pane doktore!
Jan Šotkovský 27. 1. 2009

Rozhovor s Láry Kolářem

Láry, možná toho divák o tobě ví víc než já, ale přesto se tě zeptám na několik věcí, které jsou pro mne zahaleny nejasně hustou divadelní mlhou. Asi před pěti lety jsem si koupil v Praze v antikvariátě ve Valentýnské ulici ročenku Městského divadla tehdy Divadla bratří Mrštíků z roku 1958, tedy z roku, kdy jsem se narodil, a už tehdy tady hráli moji kolegové Billová, Kunert, Tomek…, ale tebe jsem tam nenašel…, kdy jsi vlastně přišel do světoznámého Městského divadla a kudy?Tak ve zkratce. V roce 1958 mi už bylo jasné, že se budu živit herectvím. Můj talent již v té době byl tak pronikavý, že jsem, ač tak mladý (nar. 1950), dostal několik nabídek na hostování v tehdy věhlasných divadlech. Jmenuji některé z nich. Národní divadlo v Praze, Burgtheater, MCHAT, divadlo Komsomolu, divadlo na Tagance, atd., atd. (Moc mě mrzelo, že jsem tuto nabídku nedostal z Divadla bří Mrštíků, což také vysvětluje moji absenci ve výše zmíněné  ročence.  Už tenkrát
totiž bylo mým snem pracovat v tomto souboru.) Maminka ale trvala na tom, že musím vše podřídit dokončení devítileté základní školy, tak se můj vstup na divadelní prkna trochu opozdil. V roce 1966 jsem dělal zkoušky na brněnskou konzervatoř (chtěl jsem mít aspoň základní odborné vzdělání pro případ, že bych chtěl třeba v budoucnu učit), ale pro absolutní nadbytek talentu jsem nebyl přijat s tím, že už mi škola nemá co dát. Po ročním přemlouvání ředitele konzervatoře a profesorského sboru mě s tím, že budu pomáhat s výukou mých spolužáků, konečně na školu přijali. Po různých životních peripetiích (které mohu objasnit v některém z příštích rozhovorů) jsem nakonec přijal angažmá do operetního sboru v Olomouci, pak v brněnské Redutě, odkud mě za „značnou“ přestupovou částku odkoupilo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti (kterému jsem se upsal k třináctileté spolupráci) a posléze v roce 1990 Divadlo bří Mrštíků, jehož kostým oblékám dodnes.
Láry, další nejasnost! Jsem členem Městského divadla asi 3.650 dní a z toho jsme se potkali a pozdravili asi 1.216,666667 krát a z toho ses 1.216,666667 krát usmíval…bereš na to něco, jako například režisér Černín si někdy dá Memorín, já si někdy zobnu Trucín a co ty, bereš Úsměvín?Samozřejmě, že jsem zkoušel jak Memorín, tak Trucín, ale nedělalo mi to dobře na žaludek. Úsměvín je moc dobrej  prášek, ale stejně jako Viagra se nedoporučuje lidem s vysokým krevním tlakem, a tak jsem nakonec našel svoji metodu. Je sice náročná na čas, ale neničí vnitřní orgány. Chodím totiž celý den s perfektně nalíčeným úsměvem a odličuji se těsně před tím, než jdu na jeviště. Proto se lidem může zdát můj denní výraz celkem stereotypní, až strnulý, naopak na jevišti se pak snažím mimiky obličeje co nejvíce využít (například v roli Pantalona ve hře Sluha dvou pánů). Po představení pak rychle odcházím domů, aby mě pokud možno nikdo neviděl. Takže jak skutečně vypadám, ví jenom má žena Mikina a děti Jakub a Janika. Díky za jejich mlčenlivost.
Láry, přesně pár věcí jsme si objasnili a teď zkusím další nejasnost i přes smutnější notečku. V nedávné době se krátce po sobě rozloučili tři sourozenci velkých kníračů se svými pánečky. Metud patřil tobě. Pořídíš si ještě nového pejska? A podotázka – je to pravda, žes s Metudem šel jednou na procházku do lesa, vystoupils z auta a s úsměvem na tváři ses hodinu kochal v lese, zatím co Metud na tebe čekal v kufru v autě?                                                                                                                                              Přiznám se, že mně se jednou stalo, že jsem se svým psem v lese byl, a když jsem se vrátil domů, řekla mi žena: „Proboha, kde máš psa?“ Byl vyvenčenej v kufru auta v garáži…
To je jasný důkaz toho, jak mohou lidé překroutit danou skutečnost pro pobavení své, pro pobavení rodiny, přátel či celé společnosti. Těch historek panuje, pokud je mi známo, víc, (ty další mohu objasnit v některém z dalších rozhovorů), ale jen část každé z nich je pravdivá. Výše zmíněná procházka s Metudem se opravdu uskutečnila. Pravda však končí s příjezdem na místo vycházky. Po vybídnutí Metuda, aby vyskočil z auta a šel se vyvenčit, začal předstírat, že je ochrnutý a že má zimnici, provázenou vysokou teplotou. Když nepomohla ani přísná domluva, za kterou jsem si vysloužil od kolemjdoucích pohrdavé, až nenávistné pohledy, zavřel jsem radši rychle kufr auta a šel se vyvenčit sám. Je pravda, že jsem se při tom usmíval, ale jen proto, že jsem byl nalíčený. A teď k té smutnější notéčce.
Motynka, Čak a Metud. Psí sourozenci, kteří se už hodně dlouhou dobu nestýkali, odešli tak krátce po sobě, až to vypadá, že bez sebe nemohli žít. Třeba jsou teď spolu na cvičáku?
Pejska si určitě ještě s Mikinou  pořídíme a kéž by nám přinesl tolik dobrého, co Metud.
Láry, prosila mě moje žena, abych se tě zeptal na další nejasnost, kdy prý vrátíš všechny ty rekvizity, co jsi za ta léta hraní poschovával po kapsách kostýmů?
Onehdy jsem si zkoušel ve fundusu našeho divadla nějaké sako a našel jsem v kapse malý látkový obal a na něm bylo napsáno Jirka Tomek, herec, kterého si nesmírně vážím. V tu chvíli, jakoby stál Jirka přede mnou a mně proběhly hlavou role, které jsem s ním viděl jako divák, či zažil jako partner na jevišti a čím byla ta vzpomínka starší, o to já byl v tu chvíli mladší. A tak pevně věřím, že až se jednou objeví některé z rekvizit, které jsem někde zapomněl, vrátím se do povědomí lidí a nechám je na chvíli omládnout.
Přemluv Martine, prosím, svoji ženušku, ať mě nenutí je hledat.
Láry, proč ti říkají Láry? To je mi ještě nejasné. Mně říkali Márty, protože jsem nosil sněhobílý džínový obleček…a proč říkají Mejzimu Mejzi, to mi taky není jasné, ale to až někdy jindy…tak proč Láry?
To zase souvisí s tím mým „nešťastným“ talentem. Spolužáci na konzervatoři si mě tolik vážili, že se nemohli smířit s tím, aby mě oslovovali tak obyčejným jménem jako „Láďo“ nebo „Ladíku“ (i když to bylo moje přání) a protože to byla doba, kdy se „vzory“ nehledaly zrovna v Sovětském svazu, tak mé jméno „poameričtili“, aby mělo „zvuk“  a začali mi říkat Larry s dvěma „er“. Je pravda, že jeden ze spolužáků byl svazák tělem i duší a snažil se prosadit přezdívku Innokentij (asi
po výborném herci Smoktunovském), ale ostatní to zaplať pánbůh neakceptovali. Jediné, co jsem prosadil, že vynechali jedno „er“ a nad a přidali čárku. Od té doby jsem pro všechny Láry. Jsem také rád, že touto cestou mohu vyvrátit domněnky mladší generace kolegů, kteří si myslí, že jsem dostal přezdívku po ruském hokejistovi Larionovi.
P.S. V té době jsem už začal chodit se svojí ženou Miroslavou a aby její jméno vedle mé přezdívky neznělo tak všedně, začali jí všichni říkat Miki, což je zkrácením názvu známé americké myši Mickey Mouse (foneticky Mikimaus).
Láry, neříkám, že ti nezávidím, když na tebe na recepci čekávají krásné slečny a štěbetají: „Pane profesore, pane profesore, pane profesore!“ A pak zase odjinud, že: „Láry to zrežíroval…Láry to složil… Láry to…!“ Tak další nejasnost, můžeš nám to trochu přiblížit, Láry?Milý Martínku! Ty mě v podstatě nutíš ke dvěma věcem. Buďto prozradit na sebe to, o čem jsem si myslel, že se nikdy nedostane na veřejnost, nebo mlčet jako hrob. A já - se po poradě s rodinou a se svým právníkem, rozhodl pro to první. Je to vlastně taková moje třináctá komnata. Tak tedy. Každý člověk si, ať chce, nebo nechce, vytvoří svou image. Já jsem si tu svoji založil na tom, že jsem  usměvavý, skromný. Už víme, jak je to s mým úsměvem. Ta skromnost pak souvisí přímo s tvojí poslední otázkou. Bylo by mi trapné říkat lidem v divadle: „Já učím na JAMU, já skládám hudbu, já režíruji.“ To by mohlo vypadat, že jsem domýšlivý.  Zařadil jsem tedy do výuky v mém ateliéru muzikálového herectví na JAMU pro svoje studenty předmět zvaný „Improvizovaný dialog“. Téma? „Náš pan profesor a jeho aktivity“. Studenti často chodí do Městského divadla (i jiných organizací) a ptají se například: „Je tady náš pan profesor Kolář?“ Nebo: „Náš pan profesor Kolář nás posílá pro text hry, kterou teď režíruje!“, přičemž nezapomenou podotknout, že k tomu píši i hudbu. Pak mě někdo, kdo to zaslechne, potká a dál už je to jako šachová partie. „Tak jsem slyšel, (nebo slyšela), že jste taky pan Profesor?“ A já ze svým úsměvem odpovídám: „Ale jenom s malým pé!“ Na to dotyčný: „Běžte, vy jste tak skromný!“ A dále pak vyzvídají: „Prý také režírujete a píšete muziku.“ A já odvětím s mírným pohoršením a uzarděním: „V tom divadle se nic neutají!“ A image skromnosti je na světě.
Láry, měl by to být rozhovor o rodinném stříbře u šálku kávy, ale tu jsem tě pít neviděl, protože se v rekvošce neukážeš, co je rok dlouhej, jen na konci představení Sluhy, když ti otevírám „Láryho okénko“ v dekoraci, abychom viděli, kdy se jít děkovat, si občas řekneme, že si dáme jedno…, ale co jedno? Další nejasnost. Asi pívo… Propadl jsi ještě nějaké jiné vášni, kromě chalupy?  Lékař mi doporučil pít jenom jednu kávu denně a tu si dávám při ranním líčení. Čaj nepiji a pivo v rekvizitárně nečepují, ba dokonce tam není k dispozici ani víno, ani panák. (Což je jistě dobrá zpráva pro vedení DM). Dále k otázce ….ale co jedno? Správně Martine, jedná se o pivo. Nechápu, jak jsi na to přišel a skláním se před tebou. A co se týče těch vášní? Bylo jich kdysi více, ale dnes je to především divadlo, tím myslím hlavně tvůrčí činnost, částečně sport a především chalupa. Miluji prázdniny na chalupě. Představ si tu svobodu. Sám s rodinou uprostřed lesa a dva měsíce se nemuset líčit!
Láry, zlí jazykové tvrdí, že máš v šatně mapu světa a v ní zapíchnuté vlaječky, abys nezapomněl, kde vlastně máš všude svoje potomky. Můžeš mi to a zlým jazykům objasnit?
Bohužel nemohu. Je pravda, že jsem tuto mapu měl, přivezl jsem si ji už z Uherského Hradiště, ale mám v šatně takového kolegu vtipálka, Tomáše Saghera, (pardon Tome), který  mi to všechno přepíchal, a já absolutně ztratil přehled. Aspoň mě netíží svědomí, že se jim nemohu věnovat.
Láry, jsem čerstvý padesátník a všichni říkali, že to po padesátce začne; a já se rozhlížím, odkud to přijde; nevíš o tom něco bližšího jako služebně starší kolega? Junák mi říká, že prý jsou to lháři, mám mu věřit?
Jak mám Zdeňka rád, tak bych mu nevěřil. Ono to totiž vždycky nějak začne, ale jde o to, z které strany. Já jsem nadšený. Můj život se opravdu začal po padesátce měnit, k lepšímu. Začal jsem totiž zapomínat (to se zaplať Pánbůh zatím tolik neprojevuje při mé profesi) a jsem klidnější. Když si například přečtu noviny nebo poslechnu večer televizní zprávy a vidím tu nemohoucnost některých, kterým byla vložena do rukou důvěra části národa, nebo tu rostoucí agresivitu lidí, kterou nelze přehlédnout,  tak se sice rozčílím, ale za pár minut o tom nevím! To, co potřebuji vědět, nebo nesmím zapomenout, si zapíši do svého mobilu, takže kudy chodím, tudy zvoním, ale jsem poměrně spolehlivý a přesný.
Láry, z těch všech tvých usměvavých podprofesí bych ti nabídl ještě jednu. Ministra zahraničních věcí. To by ti slušelo a hned by bylo na světě veseleji! Vzal bys to?Ale což o to, já bych to zkusil a možná by veseleji bylo. Jedna věc je však jistá. Kdybych to vzal, měl by ministr zahraničí podstatně lepší výslovnost…… a ostatní by se ukázalo.
Láry, je pravda, že jsi před ix lety napsal o sobě popěvek s textem „Jsem nejhezčí člověk na světě a každý to o mně dobře ví“….?
Ano, je to pravda a divím se, že se to nedoneslo až k tobě. Jediné, co to vysvětluje, je tvoje mládí. Popěvek byl velice populární. Chcete-li znát jeho melodii, která je neodmyslitelná, tu je. G1c2c2c2c2c2h1f1a1 a1a1a1a1a1h1a1e1g1. Délka not vyplyne sama. Popěvek jsem přestal používat na začátku 90. let minulého století. Ne proto, že by to snad nebyla pravda, ale v té době režisér Stanislav Moša napsal se Zdenkem Mertou muzikál „Sny svatojánských nocí“ a obsadil mě do role Oberona, do jehož úst vložil text, který daleko komplexněji vystihoval moji osobnost. Text zní: „Jsem dokonalý, jsem prostě skvělý, úžasné tvary, božské rysy, jsem k zulíbání celý.“ Nic výstižnějšího si na závěr nelze představit
Martine, možná se někomu bude zdát, že některé pasáže nejsou podle skutečné události, ale pokud to není všechno pravda, ať se propadnu.
Láry, jasný, jasný, jasný, …mně to není jasný, ale přesto děkuji za rozhovor, Martin Havelka, kolega, herec z Brna…


Podle čerstvých výsledků ankety „ Křídla“ Městského divadla Brno se v hodnocení popularity herců MD nejvíce propadl herec Láry Kolář. Naopak nejvýše se po malé odmlce usadil Igor Ondříček.

Martin Havelka 27. 1. 2009

Tančí: Michal Matěj

Michal Matěj. Člen baletního souboru Městského divadla Brno. Spíš než do role tanečníka se poslední dobou vžívá do role zpěváka. Povídali jsme si o hudbě, divadle, zvířatech a věcech mezi nebem a zemí v dopoledních hodinách 25. prosince ve vlaku někde mezi Prostějovem a Ostravou.
Co tě teď poslední dobou baví nejvíc?
Nevím, hraní na klavír, zpěv, filosofie hudby. Hledání systému, proč to tak funguje, protože to nestojí samo o sobě - ta hudba. Baví mě nacházet principy, které v hudbě platí, protože fungují všude ve vesmíru.
A už jsi přišel na ten princip?
Dá se říct, že skoro jo. Bude to princip nějaké symetrie délkových vln...v zásadě jde prostě o určitý druh symetrie. Bavili jsme se například o septakordech, které jsou ekvivalentní v další oktávě. Princip je univerzální v jakékoli stupnici. Ta symetrie je to, co člověk ve výsledku vnímá jako krásu. A protože je univerzální, tak už není jen čistě subjektivní, ale stává se objektivní. Což neznamená, že nějaká písnička se musí líbit všem, ale pouze některé dané tóny tvoří harmonii a to je objektivní nezávisle na pozorovateli.
Myslíš, že by to někdo z tvého výkladu pochopil?
Jasně. Samozřejmě bych to mohl zjednodušit a použít alegorie a snažit se najít slova pomocná, ale nebudou přesná. Chápeš?
No...
Mohl bych například říkat namísto objektivní  - pro všechny stejné, ale bylo by to nepřesné. Nebo místo subjektivní  použít úhel pohledu nebo něco podobného, ale je to zbytečné. V zásadě je potřeba, aby byl člověk přístupný tomu dialogu předem.
A co jinak? Co Vánoce? Jak se ti líbily?
Líbily. Na Štědrý den jsem byl u přítelkyně doma. Což je divné, že se mě ptáš, jestli jsem se měl dobře. A tady napiš, že je vtipné, že se mě ptáš na to o té hudbě, když jsme se o tom s tvým tátou - skladatelem a hudebníkem - bavili zrovna včera večer. A vytáhni si jízdenku, je tady průvodčí.
Je v batohu v mé peněžence....A ještě je zajímavé, že ke každému tónu se dá přiřadit nějaká charakteristika. Ale protože každý tón je určitá vlna, musí mít další dělitelné spektrum. A naopak. Což znamená, že vlastně jedna oktáva má taky svoji charakteristiku. Dalo by se říct, že ve vyšším řádu je ta daná oktáva zase tónem s určitou charakteristikou. A to platí v obou směrech až do nekonečna. To je dobrý, ne?
No to rozhodně, ale normální člověk nad tím takhle neuvažuje.Já přece nejsem normální člověk. Ale otázkou zůstává, jestli by právě nad tím neměl člověk uvažovat. Tím nemyslím třeba konkrétně nad hudbou, ale nad čímkoli, co ho baví nebo zajímá. A protože to má asi rád, tak tomu musí rozumět a tímto porozuměním vlastně vzniká předpoklad pro to, něco milovat. Ale rozumět něčemu pro mě neznamená používat to, vlastnit, nebo s tím jen manipulovat, ale chápat podstatu onoho, proč to existuje, jak to existuje a v jakých souvislostech se vším ostatním to existuje. Používat přímku neznamená vědět, co přímka je. A tak stejně používat hudbu neznamená vědět, co je hudba.
Takže hudba je matematika.
Ve své podstatě ano, ale nedá se to bagatelizovat, jako v chápání. Takhle to zní pejorativně vzhledem k tomu, jak lidé chápou matematiku. Ale pokud si člověk uvědomí, že matematika je nauka o strukturách a všechno ve vesmíru má strukturu, vychází najevo, že skrze matematiku se dá všemu porozumět a tedy se dá najít předpoklad pro to, všechno milovat.
Ale nezdá se ti, že spousta hudebníků matematiku neovládá?
To nevím, ale třeba to tak je. Každopádně jsem zaslechl, že spousta matematiků rozumí hudbě a tvoří ji. Proč to tak asi je? Matematikové jsou odmalička vedeni k tomu, aby pochopili určitou univerzalitu nebo princip, který je poplatný různým strukturám. Kdežto hudebník používá dané struktury v hudebním oboru, do určité míry jim rozumí, ale uniká mu, že daný princip, který tyto dané struktury řídí, řídí i jiné struktury. Dalo by se říct, že rozumí kráse hudby potud, pokud to potřebuje, ale nerozumí kráse ostatních věcí, protože neví, jak jim porozumět. 
Tý jo...Nechceš se bavit o něčem jiném?Klidně...ty mi dáváš otázky.
Dávám, ale vždycky začneš aplikovat.
To není pravda, respektive je, ale nemůžu za to, že se dá aplikovat na všechno.
OK. Těšíš se domů?Domů do Brna, nebo domů do Ostravy?
Domů do Ostravy.
Těším. Ale netěším se na zbytečný stres, který bude nutný, vzhledem k tomu, že budeme muset navštívit 4 domácnosti během cca 10 hodin. A já mám rád, když věci probíhají v klidu.
...A ještě s potkanem a kočkou. Mimochodem, kdyby sis měl vybrat mezi tím mít zvíře a nemít zvíře, hádám, že bys vybral to mít zvíře.
To není otázka. To zní, jako že už to víš. Což je ostatně pravda.
No otázka....Vím to, je to pravda, ale jen chci vědět, co pro tebe zvíře v domácnosti znamená?
To je prostě taková malá radost. A taky se tím postupně učím zodpovědnosti a tím se trošku připravuju na to, že až přijde dítě, že se budu muset chovat zodpovědně.
Dítě?
Neboj, mluvím teď globálně. S ohledem na to je zajímavé, že tam musí fungovat nějaká podobnost vztahu člověka ke zvířeti, stejně jako k dítěti. Proč to tak může být?
Co?
Podstatné je to, že stejně jako dítě, ani to zvíře se nerozhoduje se mnou žít, ale já ho k tomu v jistém smyslu donutím tím, že si ho pořídím. Proto je má zodpovědnost plná. Kdyby se k tomu dítě nebo zvíře rozhodlo samo, nebylo by na mně závislé a to by onu zodpovědnost snižovalo. Důležité je, že ani jeden z těchto tvorů nevstupuje do vztahu se mnou z vlastní vůle.
A teď z úplně jiného soudku. Jak jsi spokojen se svou rolí v Bídnících?
Velmi. Do tohoto divadla jsem přišel jako tanečník a ti, co seděli na konkurzu v komisi, dobře ví, že jsem přišel pouze jako tanečník. Nedokázal jsem ani chytit tón u klavíru. Teď chodím k paní Horké na zpěv ani ne rok a už se nikdo nebojí mi dát port. A dokonce to vypadá, že budu mít nějaká sóla. Což je pro někoho jako já, kdo nemá školu, velmi důležité, protože jsem neměl prostor se otrkat. Na divadle je hrozně důležité získat určitý druh suverenity. A je velmi těžké jej získat za běhu. Je to takový paradox. Něco neumíte, proto se bojíte, že to zkazíte a všichni okolo se taky bojí, protože vědí, že to neumíte, a tak nedostanete šanci se projevit.  A na druhou stranu nedostanete tu šanci, protože se bojíte. Můžete se přestat bát jen když dostanete šanci, abyste ukázali, že se nebojíte a že něco umíte. Je to zamotané, ale funguje to tak. Je to kruh, který není lehké prolomit bez určitého duševního zázemí. V mém případě bez myšlenky, která vychází z mé filosofie. A to myšlenky, že nic není nemožné.
To je pravda. A spousta lidí za svůj strach schovává jen lenost.Já si nemyslím, že můžeš říct tak snadno, že je to pravda. Můžeš jen říct tak snadno, že s tím souhlasíš. Tím bych chtěl upozornit na velmi nebezpečnou věc, které jsem si všiml. Lidé často považují za pravdu to, s čím souhlasí a za spravedlnost to, co se jim hodí.
A co předsevzetí?(Smích)...Narážíš na to, že bych měl cvičit?
No...Ne tak docela.
Ne, já nemám předsevzetí. Buď něco chci a dosáhnu toho, anebo nechci a pak toho nedosáhnu. To je jednoduchý. Ale je důležité chápat sám sebe a vědět, co člověk doopravdy chce. A za jakou cenu.
Ty víš, co chceš?
Ano. Mám ti to říct?
Jak chceš.
Nechci, protože je to jako kouzlo. Je důležité, aby záměr nebyl odhalen, dokud nebyl splněn. Později se všichni dozví, co jsem chtěl z toho, co jsem vykonal, nebo nevykonal. Když to prozradím, tak se vystavuju riziku, že někdo, komu se můj záměr nehodí, ho může ovlivnit, byť třeba nevědomky. A nemyslím tebe, ale kohokoli z našich čtenářů. Je to trochu magické, ale je to jednoduché.

Marta Prokopová 27. 1. 2009

Rozhovor s Jaroslavem Milfajtem

Od loňského srpna je tento statný a urostlý chlapík šéfem výpravy Městského divadla Brno, od loňského listopadu je padesátníkem, tedy na vrcholu tvůrčích sil. Ve svém oboru patří v zemi ke špičce, ostatně divadla mu dávají zakázky nejen proto, že dovede vymyslet pěknou scénu, ale k tomu ještě... To se dočtete dále. Těžištěm jeho práce je samozřejmě zdejší divadlo, nicméně množství svých opusů prý raději nebude zveřejňovat, aby se neozval berňák. Ale to berte s humorem, daně poctivě platí. Nevím, zdali bude rekapitulace jeho scén pro Městské divadlo Brno od roku 2003 úplná - Jak je důležité míti Filipa, Arkádie, Zahrada divů, Romance pro křídlovku, Nana, Oliver, Odysseia, Cikáni jdou do nebe, Čarodějky z Eastwicku, Markéta Lazarová, Jánošík aneb Na skle malované, Peklo. Na jevišti jsme ho viděli v roce 2005 jako Doktora Čerta v inscenaci Kdyby tisíc klarinetů. Pro svoji práci považuje za rozhodující názor režiséra, do textu se nijak nenoří. Jako „přidruženou výrobu“ ilustruje básnické sbírky režiséra Jana Borny.
Jak pracuje scénograf?
Jsou inscenace, na kterých pracuje celý rok. A na některých 14 dní (smích). Od jednoho menšího brněnského divadla jsem dostal 15. prosince scénář a 2. ledna musela stát scéna. Od návrhu k výrobě jsem měl 14 dnů včetně vánočních svátků. Premiéra byla, já ale byl, jak se říká, hotovej. Pro mě je ideální, když přijde režisér a řekne: Za rok budeme dělat to a to, zamlouvám si tě. Tady máš scénář, přečti si to, něco si o tom pomysli, potkáme se. Pro mne je úžasné, že si o tom povídáme, prochází to procesem vymezování prostoru, jak by to mohlo vypadat. Já jdu na věci spíše citem než rozumem, snažím se zapojovat intuitivní myšlení. Intuitivně to vidím v určitém materiálu, barvě. Od obecného se dostáváme ke konkrétním věcem.
Musíte ke dvojrozměrnému návrhu předkládat ještě maketu scény?
Pro režiséra i další lidi v tvůrčím týmu se musí udělat barevný návrh. Pokud zbývá čas, je ideální mít maketu, aby si režisér mohl v prostoru představovat. Musím říci, že v tomto divadle jsem za uplynulé čtyři roky nikdy nestihl maketu udělat. Nebyl čas. Ne proto, že bych dělal pro někoho jiného. Ale proto, že tady se pracuje ve zrychleném režimu. Pokud režisér maketu požaduje, člověk ji udělá. V některých divadlech mají technologa nebo technoložku, kteří výtvarný návrh rozkreslí pro výrobu. Já ale jsem zvyklý dělat výkresy tak, že můžou přímo do výroby. Ke každé inscenaci nemám maketu, ale zato dodávám hotové technické výkresy.
To je určitě víc!To je víc, tam jsou všechny pohledy, je to takový strojařský výkres. Vidíte kulisu zepředu, zezadu, z půdorysu. Mě tahle práce baví, uklidním se u ní, je to pro mne příjemné jako luštění sudoku nebo jízda autem. Nedělají to všichni scénografové. Jezdím po divadlech po celé republice, vím to. Myslím, že mám dost práce právě díky tomu, že to takhle odevzdávám.
Jaký máte vztah ke kulisákům a vůbec k lidem z techniky? Někdy se o nich mluví jako o svébytné kastě...Můj vztah k dílnám, k technikářům, je velmi osobní. Kamkoliv přijedu do divadla, snažím se s lidmi komunikovat. Jsem jedním z mála výtvarníků, kteří na technické zkoušce dávají flašku. Je to starý zvyk. Poprvé se postaví scéna, výtvarník dá na stůl flašku a řekne: Chlapci, děkuju vám za práci... Já to držím, jsem snad jeden z posledních, ale je to dobrý zvyk, protože lidi vidí, že je vnímáte. Že nejsou pro vás jen nějaká mlha. Je to tak, technici jsou specifickou určitou kastou, mají svá pravidla, zvyky. Mezi nimi se objevuje mnoho zajímavých lidí, kteří chtějí poznat divadlo zepředu zezadu a z nich se rekrutují básníci, pábitelé, i budoucí režiséři, herci, zkrátka lidi, kteří mají rádi divadlo a jdou touto cestou. Je potřeba je vnímat a komunikovat s nimi, v našem divadle máme dobré vztahy. Všichni lidé v divadle se navzájem potřebují.
Stalo se někdy, že jste po připomínkách z techniky změnil svoje představy?
Určitě. Musím říct, že stále častěji. Pochopil jsem, že scénografii nedělá výtvarník proto, aby byl za toho nejchytřejšího, ale že ji vytváří pro zájem celku. Viděl jsem to tak vždycky, přesto se stále více snažím vytvářet prostor pro herce než pro sebe jako výtvarníka. Něco jiného je pohádka pro děti, něco jiného je nějaká současná hra. Pokud to takto scénograf nepojme, vznikají megalomanské projekty, kde lidi potí krev a pak je to z jeviště cítit.
Jak jste vytvářel dekorace ke Sněhurce, jedné z nejúspěšnějších inscenací?S režisérem Stano Slovákem, dramaturgem Janem Šotkovským a asistentem režiséra Petrem Štěpánem jsme si po klubech dlouho povídali o inscenaci, vlastně jsme pracovali i na scéně v průběhu vzniku scénáře, který pánové psali necelý rok. Já jsem potom asi měsíc před technickou zkouškou musel odevzdat návrhy, také tohle představení vznikalo ve zrychleném režimu. Poslední okénko na zámek jsem dolepoval dvě minuty před začátkem premiéry. Výroba byla opravdu náročná. Při první zkoušce kompletního zámku spadla věžička na paní inspicientku, zůstal jí pod okem monokl. Naštěstí nic vážnějšího. Věžička je už zajištěna.
Recenzenti tvrdí, že jste připomněl Walta Disneye a jeho slavný film...Film jsem viděl jako malé děcko, Disney nebyl pro mne vodítkem. Hledal jsem výtvarný klíč, nechtěl jsem jít do ilustrace. Ve Sněhurce jsem využil geometrie, která spoustu věcí výtvarně zachraňuje. Já jsem využil kruh. Všechno, co tam je, říkal jsem si, bude vypadat jako vysoustružené dřevěné hračky. To byl nějaký základ mého uvažování. Všechno, co na scéně vidíte - zámky, chaloupku trpaslíků, stromy v lese - je v kruhu. I zrcadlo byl kruh. Geometrie vše udrží, aby scéna neodešla do nějakého beztvarého kýče. A právě při napodobování Disneyho, kde je tvarosloví puštěno do všech stran, se skrývá nebezpečí kýče. 
Většinou nevytváříte kostýmy, i když vím, že pro řadu inscenací jste je také navrhoval. Co je pro scénografa lepší?
Do Sněhurky jsem dělal kostýmy jen lesních plodů, zbytek navrhla Andrea Kučerová. V jiných divadlech jsem dělal i kostýmy, ale v poslední době mám hodně práce a jsem raději, když kostýmy navrhuje člověk, který se tomu věnuje. Časově to bývá náročné, už bych to neskloubil. Ale jsou inscenace, kde si o kostýmy řeknu, třeba pro Fausta v pražském Divadle v Dlouhé. Dělám to teď tak, že se s výtvarníkem kostýmů sejdeme, já mu řeknu ladění scény, jaké budou materiály, abych mu barevností scény kostýmy nezabil.
Kde jste se naučil kreslit technické výkresy pro výrobu dekorací?
Na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, vystudoval jsem obor tvarování hraček a dekorativních předmětů. Začal jsem u známého skvělého knihaře Jindřicha Svobody, po roce místo něj nastoupili mladí kantoři Vladimír Smrčka, vystudovaný loutkářský scénograf, a Radan Pantůček, akademický sochař, poslední žák Vincence Makovského. Se Smrčkou jsme začali dělat rekvizity pro divadlo, loutky, se sochařem jsme se naučili odlévat a pracovat s materiály. Pak mě nevzali v Praze na Akademii výtvarných umění, chtěl jsem dělat malbu a grafiku, šel jsem tedy na „pajdák“, mám pět semestrů češtiny a výtvarné výchovy.
Takže scénografie přišla až potom?Začal jsem hrát amatérské divadlo s lidmi od nás ze šúřky, seznámil jsem se s režisérem Pavlem Doležalem, to byl spolužák Standy Moši. A k prvnímu představení, které dělal Standa s Pavlem jako studenti JAMU ve 3. ročníku, jsem já dělal výpravu. Jako kluk, který má šúřku, ale který má rád divadlo. Oni mě někde objevili, to je ta náhoda, která mě spojuje se Standou, my se známe strašně dlouho. Strašně rád vzpomínám, že jsem mu dělal vlastně první výpravu. Bylo to spojeno se studentskými láskami. Já jsem se zamiloval do jedné herečky, pořád jsem tam chodil a otravoval, až mně jeden z kantorů, nějaký Láďa Štancl řekl: Proč to nezkusíš na loutkářskou scénografii v Praze? Mám tam kamaráda, zavolám mu. Dostal jsem se, Láďovi jsem děkoval, že mi pomohl a on jéžišmarjá, já na to zapomněl. To jsou osudová setkání.
A jak potom začala vaše spolupráce s naším divadlem?Začal jsem někdy na konci 80. let, dělal jsem tři inscenace, to byl Standa Moša tady ještě jako režisér. S Vlastimilem Peškou jsem vytvářel Past na myši a Na pravici Boha otce, s Pavlem Doležalem jsme tady dělali muzikál Little shop of horrors, Malý obchod s horory. A to možná předznamenalo další moji práci tady. Asi před čtyřmi roky jsem dělal scénu ke hře Pavla Kohouta Dvě gorily proti mafii a od té doby začala moje užší spolupráce. Následovala Mošova Zahrada divů a další kusy. Od té doby jsem se Standou dělal snad kromě Josefa a jeho kouzelného pláště a Ježíše všechny věci. Snad bych neměl zapomenout na Činoherní scénu, já říkám malé jeviště, kde jsme s Mošou dělali Jindřicha VIII., s Alešem Bergmanem Romanci pro křídlovku a s Romanem Polákem Arkádii.
Kterou svoji navrženou scénu v tomto divadle považujete za nejlepší?Nejpůsobivější byla na Hudební scéně dekorace k muzikálu Odysseia v roce 2006. Myslím, že řádění živlů bylo dost působivé.
Co pro dobrého scénografa znamená moderní jevištní technika Hudební scény?
Spoustu možností. A zároveň vědomí, že tady lze dělat scénu o jedné židli. Protože jen světelná a zvuková technika vám vytvoří takový prostor, že na scéně nemusí být skoro nic. Můžete vytvořit scénu jen pomocí světel, jako bývá třeba u baletu. Scénografie není jen o tom, kolik toho na scénu naskládám. Ve zdejším divadle je sehraná výborná parta osvětlovačů, lze už mluvit o light designu.
Jak jste vytvořil v muzikálu Peklo efekt akvária bez stěny?Je to normální tzv. polopropustné zrcadlo. Fólie, kterou nažehlíte na plexisklo. Když za ní nesvítíte, funguje jako zrcadlo, když rozsvítíte, vše za ní je vidět. Dříve se plexisklo pokovovalo, dnes je už snadnější pracovat s fóliemi. Používá se i v autech a v oknech, odráží sluneční paprsky.
Máte ve své práci nějaké krédo?
Scénograf by se měl umět vcítit do problematiky, musí mít empatii. Myslím, že je to jedna z nejzákladnějších vlastností, kterou by měl divadelník mít.
Jan Trojan 27. 1. 2009

Významný svědek Městského divadla

V závěru letošního ledna si domácí kulturní veřejnost i náš soubor připomněly nedožité osmdesátiny předního divadelního vědce a vysokoškolského pedagoga univ. prof. dr. Zdeňka Srny, CSc. (1929–2005). Celá česká teatrologie a zejména jeho město jej právem považovaly za významného odborníka, který se zasvěceně zabýval Thálií profesionální i amatérskou, jako pilný a pohotový recenzent přes padesát roků sledoval veškeré aktivity moravských, především pak brněnských scén a v závěru své dráhy se intenzivně zaměřil právě na půlstoletou  historii MdB.
 Jakožto brněnský rodák vystudoval Z. Srna na přelomu 40. a 50. let češtinu a divadelní vědu na zdejší filozofické fakultě (mj. byl žákem akademika Franka Wollmana) a nejprve působil coby asistent na několika katedrách JAMU. Když prof. Artur Závodský obnovoval od r. 1963 na FF tehdejší Univerzity J. E. Purkyně obor divadelní vědy, přešel do okruhu jeho nejbližších spolupracovníků. Získal tu postupně hodnost kandidáta věd, docenturu a profesuru i postavení vedoucího příslušné katedry. Zpravidla souběžně přednášel také na divadelní fakultě JAMU, a to se soustředěním na širokou oblast dějin světového divadelnictví. Vychoval desítky teatrologů i herců (ti starší jsou už v důchodovém věku), kteří se uplatnili jak na rozličných jevištích, v rozhlase, filmu či televizi, tak v nejrůznějších funkcích ve sféře řídící, režisérské, dramaturgické, vědecké, publicistické apod. Vždy s úctou vzpomínají na svého učitele – odborně fundovaného, obětavého, pro obor zaníceného a k posluchačům náročného. 
 

Srnův teoretický zájem platil hlavně dějinám, systematice a metodám evropské teatrologie (zejména německé), jak o tom svědčí studie ve sbornících Otázky divadla a filmu, Prolegomenech scénografické encyklopedie i dalších. Trvale jej přitahovaly složité problémy reflexe divadelního umění, což se odráželo např. v hereckých medailonech (Rudolf Walter, Zdeňka Gräfová, Jarmila Kurandová, Lola Skrbková, Jiří Tomek, Karel Janský aj.) nebo desítkách postupně publikovaných hesel pro následně knižně vydaný monumentální třídílný slovník Postavy brněnského jeviště. Již jeho první větší práce se týkaly oblasti kritiky (disertace Brněnská divadelní kritika mezi dvěma světovými válkami aj.). Sám se přirozeně účastnil také její praxe, vždy zastávaje názor, že soustavná analýza jevištních artefaktů a jejich působení na diváky je jakožto nutná zpětná vazba i nepostradatelný dokumentaristický fond integrální součástí divadelního vývoje (srov. studii Pokroková kritika – spolutvůrce divadla). Srnovy aktivity v tomto ohledu směřovaly jak do specializovaných revuí (Divadlo, Interscaena, České divadlo, Program, Dokořán atd.) či příležitostných jubilejních tisků (Divadlo je divadlo, Padesát vítězných let), tak do časopiseckých periodik (Tvorba) a především do deníků (Práce, Rovnost aj.), k čemuž velkoryse otevíral cestu také mnohým posluchačům. Jim též adresoval řádku instruktivních skript, ať už původních (Úvod do divadelní vědy – s A. Závodským) nebo adaptátorsky přeložených (O původu divadla, Divadlo osvícenství, Absurdní divadlo etc.). 
 

O divadle na Moravě a ve Slezsku referoval Z. Srna na několika specializovaných konferencích. Také formou interních souborových hodnocení spolupracoval s jihomoravskými scénami – vedle Horáckého divadla v Jihlavě, tehdejšího Divadla pracujících Zlín nebo činohry brněnského ND to v závěrečné etapě jeho teatrologického působení byla již zmíněná součinnost s někdejšími „Mrštíkovci“, které soustavně sledoval od studentských let a jimž také zredigoval dokumentární tisk 30 let druhé brněnské činohry (1975). Jakožto svůj tvůrčí epilog koncepčně připravil r. 1996 z podnětu ředitele MdB Stanislava Moši rozsáhlou a dokumentárně cennou jubilejní knihu Půlstoletí Městského divadla Brno (1945–1995) s podtitulem „Svědectví diváka, recenzenta, kritika i historika o životě jedné divadelní scény“, kde v úvodním bezmála stostránkovém sumarizujícím přehledu zachytil na podkladě vlastního archivu složitý poválečný vývoj MdB.

Zejména v padesátých a šedesátých letech minulého století věnoval se Z. Srna rovněž amatérské Thálii, k níž ho přivedl hlavně režisér Antonín Kurš. Spolu s ním vypracoval pro tehdejší ochotnické hnutí vzdělávací systém a často publikoval v předchůdci dnešní Amatérské scény, časopise Ochotnické divadlo. R. 1960 se stal dramaturgem brněnského Studia Josefa Skřivana a býval platným členem poradních sborů nebo přehlídkových porot. Srnův zájem o divadelní pedagogiku promítl se jak do řady článků a pojednání, tak do série popularizujících publikací o dramaturgii, společenském smyslu divadla a o jeho klíčových vývojových etapách.

Vít Závodský 27. 1. 2009

Vážení divadelní přátelé!

Stalo se mi to právě před rokem… zúčastnil jsem se divadelního festivalu „Sarajevská zima“ jako host – jako režisér inscenace muzikálu „Šumař na střeše“, který jsem ve Slovinsku zrežíroval pro jejich Městské divadlo v Ljubljani…  Znal jsem předtím bosenské Sarajevo pouze ze zpráv – poprvé jako město XIV. zimní olympiády a po několika málo letech pak jako město obléhané, město uprostřed války… Ve své naivitě jsem nechápal, jak se z centra světového olympismu mohlo stát centrum válečné zvůle a jak k tomu světové mocnosti mohly tak ostentativně a slepě mlčet… přátelé mě po zkoušce na naše festivalové představení provázeli úžasnými uličkami neobvyklého města, ve kterém vedle sebe po staletí žijí v unikátním společenství katolíci, pravoslavní, muslimové, židé i další jinak věřící, a já byl postupně zasvěcován do hrůz čtyřletého (duben 1992 - únor 1995!) obléhání, kdy odstřelovači rafinovaně ukrytí na okolních kopcích stříleli do pokojného obyvatelstva a kdy se jim tak povedlo zabít na 11.000 lidí, z toho 1.600 dětí a zranit dalších 10.000 lidí.… I jsem se v hrůze dozvěděl, že v případě, že jim vstoupili do jejich dalekohledu na pušce matka, či otec s dítětem, zvolili za svůj terč nejprve ono dítě, aby jejich „úder“ byl co nejvíce bolestivý… i jsem se dozvěděl, že vznikaly podrobné mapy bezpečných cest městem, které bylo stále „pod palbou“… i jsem viděl nepředstavitelné množství domů s rozstřílenými stěnami a s neuvěřitelným množstvím nezpochybnitelných ran této nesmyslně nenávistné války a na historických chodnících uprostřed města schválně nespravované krátery po pumách i raketách, které na město neustále dopadaly a proti kterým zůstávaly veškeré bezpečné mapy neúčinnými…  i jsem se dozvěděl, jak ve městě, kde kolikrát nebylo co jíst a nebylo čím topit, se jeho obyvatelé scházeli na divadelních představeních a jak společně četli v tom kterém dni novou poezii napsanou právě v tom obléhaném městě a jak pak společně plakali, když se jejich nepříteli podařilo ohněm nenávratně zničit městskou knihovnu… i jsem pak navštívil místo, kde byl zabit těmi „sedmi kulemi“ následník rakouského trůnu, a to místo se mi zdálo v souvislostech s novodobější historií tohoto města bodem tragického předznamenání jeho dalších neuvěřitelných a nekončících útrap...
 A nyní, rok po mé návštěvě jsem opět objevil město Sarajevo na titulních stránkách novin... opět tam lidé v kruté zimě nemají ve svých domech čím topit a znovu mrznou… i se ptám přátel, co jejich divadelní festival a bude-li se konat, vždyť Rusové jim zavřeli kohoutky s plynem a v celém světě řádí ta hrozná finanční krize a v Pardubicích kvůli té světové krizi odstoupila Česká spořitelna ze své sponzorské pozice, kdy tamnímu divadlu měla pomoci v pořádání jejich každoročního Divadelního festivalu smíchu, (i když má ona „naše“ Česká spořitelna po 3. čtvrtletí nezdaněný zisk více než 13 miliard Kč!)… i jsem se dozvěděl, že lidé v Sarajevu bez divadla býti nemohou, že festival proběhne v nezměněné podobě, byť by diváci měli v divadelních domech zmrznout, ale že to se nestane, neboť v divadlech se nemrzne, byť by byla ta největší zima, neboť v divadlech zahřívají myšlenky a emoce a pláč a smích a žádná banka není tak zpozdilá, aby to nevěděla a nechtěla se při tom přihřát… i jsem se zaradoval a předávám tuto zprávu dál, neboť dobrých zpráv není nikdy dost!
    
V úctě ke kulturnímu, multikulturnímu a těžce zkoušenému Sarajevu
 
Stanislav Moša 27. 1. 2009
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací