Vážení divadelní přátelé,
zase se mi to stalo… Vždy je to stejně překvapivé jako i krásné, povzbuzující, povznášející a přitom tak nezasloužené.
Tentokrát v Pittsburghu. Byl jsem pozván na světovou premiéru nové verze muzikálu Flashdance Toma Hedleyho, Robbieho Rotha a Roberta Caryho. Odehrávala se v tamní Heinz Hall s kapacitou 2.300 míst. Bylo plno, inscenace byla výborná a diváci byli nadšeni. Skvělá hudba, režie, choreografie, výborní tanečníci, herci a zpěváci v jednom… A k tomu znamenitě efektní i účelná scéna původem české (!) scénografky Kláry Zieglerové. Zajisté znáte stejnojmenný film, který se odehrává právě v onom Pittsburghu. Našemu divadlu se podařilo získat práva na prvé evropské uvedení tohoto nového muzikálu. Stane se tak jen pár dnů po jeho premiéře na Broadwayi, a to 21. září t. r. na naší Hudební scéně.
Čekal jsem na začátek představení, když mi náš evropský agent představil jednoho z autorů, Toma Hedleyho, který napsal scénář pro tento muzikál. A tehdy se to znovu stalo! Pokolikáté už! Hned po představení mi Tom začal vyprávět o tom, jak miluje českou literaturu, Milana Kunderu, France Kafku, Václava Havla, a jak je proto rád, že se jeho dílo bude v Evropě uvádět poprvé právě v České republice…
Slyšel jsem to už tolikrát! Jasně, že jsem si den před tím stačil v jedné pittsburghské restauraci povyprávět s číšnicí, vnučkou českých přistěhovalců, o tom, jak plakala, když jejich město, resp. jejich hokejový tým, opouštěl Jaromír Jágr, ale všude v zahraničí, kde jsem kdy pracoval, a nebylo těch zemí zrovna málo, jsem slyšel stále jedno a totéž: Kundera, Kafka, Kafka, Kundera, Havel…
I jsem si začal klást otázku: „Proč, proč zrovna oni mezi jinými?“ A dozvídal jsem se opakovaně zjednodušeně totéž: neparazitovali! Měli svůj pohled na svět, svůj styl, neubližovali, byli sví – ušlechtilí egoisté. V Německu, Norsku, Slovinsku, Itálii, Rakousku, Holandsku, Španělsku – všude stejná úcta k těmto jménům, k jejich tvůrčí svobodě – tvůrčí autenticitě v umění. Nepíšu o tom všem proto, že bych byl pyšný na to, čemu se říká národní příslušnost. Byl jsem prostě vždy nadšen z toho, jak se ve všech těch různých řečech opakoval radost nad specifickou schopností hluboké umělecké analýzy našich životů.
Nedávno jsem četl o jednom uměleckém kritikovi, který se rozhodl, že vstoupí do dějin tím, že učiní z paskvilu geniální dílo pod jím šířeným imperativem: „A kdo tomu, co hlásám, nerozumí, kdo neuznává předložené (onen paskvil) jako geniální dílo, musí se stydět přede všemi za svou omezenost…“ a kupodivu se mu podařilo instalovat hovadinu jako součást umění! A kolik se pak našlo epigonů těch zhovadilostí ve víře, že v nesrozumitelnosti, okázalé drzosti, nehumánnosti apod. spočívá podstata toho, co vzývají podobní „kalkulující teoretikové umění toužící po své kariéře“ jako to nejvyšší…
Ovšem Kundera, Kafka, Havel a jiní jejich úrovně – úrovně osobní výjimečnosti a tedy originality, nepotřebují obdobné extravagantně sobecké vykladače! Oni jsou totiž na celém světě přirozeně vnímáni jednotlivými lidmi bez diktátu „většinových mouder“ jako téměř „hlasy bohů“, jako ti, kteří nám zvěstují skrze svou tvorbu vzácné a výjimečné natolik úžasně, že to spontánně vnímáme jako… jak to nazvat, když se slovo „umění“ stalo zdrojem kupčení? Nejlépe je to nechat osobnímu zkoumaní – čtení, koukání, vnímání – a pak si každý z nás sám bez nápověd může říct, zda-li byl fascinován, či nikoliv… a jestli má proč spěchat při setkání s „krajanem“ geniálního spisovatele s osobním konstatováním: „Ale vždyť vy jste z té země, kde tvořil…!“
Nashledanou při všech setkáních v Městském divadle Brno se s Vámi za všechny kolegy těší
Stanislav Moša 1. 2. 2013
