Vážení divadelní přátelé,

                nedávno jsem poznal jednoho úspěšného staršího muže. Je mu přes osmdesát, žije v Kolíně nad Rýnem a vlastní významnou mezinárodní firmu. Byl mi sympatický nejenom svou neuvěřitelnou energií a zvídavostí – když jsem si s ním povídal, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v jiné době, v čase, kdy si lidé uměli naslouchat a vyprávět si jinak než dnes. Mimo jiná témata jsme se dostali i na jedno pro něj nesmírně bolavé. Vyprávěl mi o tom, jak se seznámil se svou první ženou. Nastoupil do vlaku, našel si své kupé, kde už seděli nějací lidé, a jak to bylo tehdy naprosto normální, začali si vyprávět – tito do té doby si cizí lidé. A právě skrze vyprávění v onom kupé poznal svou budoucí ženu. I se mě ptá, zdali si myslím, že by se mu to mohlo podařit také dnes, kdyby byl tedy mladý a nezadaný, ale hned si sám odpoví, že v žádném případě. „Dnes,“ říká, „nasednu do vlaku, vejdu do kupé, kde sedí třeba pět lidí, ale nikdo z nich ke mně ani nezvedne oči. Dva si hrajou s mobilním telefonem, dva se intenzivně věnují klávesnicím a obrazovkám svých laptopů a ten poslední má zavřené oči a v uších sluchátka… Čert, aby vzal tu moderní techniku! Nejdřív to vypadalo, že to s ní bude všechno jenom lepší, ale dnes už si to nemyslím.“

                A pokračuje: „Třeba taková Afrika – nádherná a kdysi nevinná země. Ovšem to až do chvíle, kdy si do ní její civilizátoři přivlekli své „vynálezy…“ Ovšem ti nebozí domorodí obyvatelé nebyli vůbec připraveni srovnat se s nimi. Nejsem elitář, ale některé vynálezy nejsou pro každého. Myslíte si, že je normální, aby se třeba ta zbraň – ten kalašnikov – dostal v takovém množství do rukou každého druhého analfabeta? Vždyť oni si ten automat dokonce dali i na státní vlajku Mosambiku!“

                „Prostě jsme svými technickými vymoženostmi předběhli naši morálku, etiku – naši lidskost! To, že je ten internet senzační vymoženost netřeba pochybovat. Ovšem pro kolik jedinců z rodu Homo sapiens je to pouze nástroj k šíření nenávisti pod rouškou anonymity, nástroj ke špiclování a voyerství…! Majíce v rukou poklad lidské moudrosti, nakládají s ním jako prasata s knihou básní – sežerou ji!“

                Nakonec se mi vyznal z toho, že se pokouší žít s co nejmenším použitím všech těch úžasných nových technických vynálezů, a to jak on sám, tak i lidé v jeho firmě, která výjimečně prosperuje. Myslí se, že se mu daří proto, že je u něj vždy na prvém místě lidská bytost. Vlastně i proto jsme se potkali. Viděl mou inscenaci a rozhodl se, že mě musí poznat… Stalo se tak před Vánocemi v Berlíně a poté, co jsem mu povyprávěl o našem městě Brně, rozhodl se, že jej musí poznat osobně. A uprostřed ledna už byl v Brně. (Ohlásil se faxem…!) …a byl uchvácený, nadšený, a to především proto, že měl možnost všechno poznat osobně. Byl tady dva dny a už chystá další, tentokrát delší pobyt. Rozhodl se totiž, protože chce, aby se živí lidé setkávali co nejčastěji, a to mimo ty nejrůznější sociální sítě na internetu, že postaví divadlo…! Že ho postaví za své peníze a že ho postaví v Kolíně nad Rýnem a že to divadlo bude pro 1.200 diváků a že ho otevře premiérou muzikálu FLASHDANCE!

                FLASHDANCE si vybral pro tu úžasnou sílu příběhu, ve kterém nejde o nic jiného než o to, že když někdo tvrdě pracuje, má lepší šanci splnit si svůj sen. To není příběh o Popelce, které stačí mít dobré srdce, prima holubí kamarády a šikovně se převléct. A taky viděl naši inscenaci a hlavně naše obě představitelky hlavní role Alex Svetlanu Janotovou a Ivanu Vaňkovou a prohlásil, že v posledních letech neviděl lepší jevištní výkon, a to že je v divadle nejméně jednou týdně… 

                 A tak se vzpomínkou na jednoho nadšeného blázna zamilovaného do setkávání se živých lidí a jejich povídání si vás zvu do divadla, ve kterém vlastně nejde o nic jiného… Jo, a vypínají se tam mobily…

                Za všechny kolegy z Městského divadla Brno se s vámi na shledanou těší

                 

Stanislav Moša 3. 2. 2014
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->