Vážení divadelní přátelé,

            7. února uvede naše divadlo ve světové premiéře divadelní adaptaci úžasného románu Simona Mawera „Skleněný pokoj“. Zkoušky na tuto inscenaci probíhají už od měsíce prosince a vězte, že jsme si s kolegy herci často užívali radosti, kterou nám přineslo autorovo uvažování o světě a o nás v něm. A přitom v jeho případě nejde o ideový diktát, o to, aby všichni sdíleli jeho názory. Ty mnohdy ani nedoslovuje a právě tehdy vzniká prostor pro diskuse a domýšlení napovězeného. A jak už to u dobré literatury bývá, výkladů je mnoho, ovšem cesta ke konečnému pochopení je sice klikatá, ale nakonec dedukčně jednoznačná.

            Morálka, etika, ideologie, lidský úděl a jeho danost… touha, láska, mateřství, sex, věrnost, odpovědnost, existence… minulost versus současnost, marné vzpomínky vyvolávající odlesk dávno odvanutého štěstí… To vše na pozadí práce génia lidské prostorové kreativity nazývané architekturou, jejímž výsledkem je úchvatná vila Tugendhat – hlavní hrdina románu i naší inscenace, který ve svém skleněném těle předvádí osudy několika jedinců v průběhu čtyř desítek let, aby nám v konečném důsledku laskavě doložil, že naše životy, spoustukrát stavěné na touze dosáhnout cíle, jsou promrhávány tím, že pro cíl nevnímáme cestu, kterou za ním kráčíme. A kolikrát se rozličnými falešnými cíli pomýlená lidská bytost ocitla v jejich dosahu a zjistila, že obětovala svůj případně nekonečně bohatý život iluzi, která nestála za to.

            Žijeme v době receptů: ze všech stran se na nás valí návody na to, jak má vypadat optimální partner, optimální domov, optimální dovolená, jak má vypadat vyvážená strava, pitný režim a poctivý politik. A co můj vnitřní hlas? Můžu ho ještě vůbec poslouchat? Rodiče mě dovedou na první sportovní trénink a už teď se spolu s trenérem tetelí, že se mnou mají jasný cíl – budu mistrem světa! Ale já bych chtěl být jenom v kondici a čas od času si dobře rekreačně zasportovat…  A stejné je to i se školou. Rodiče si s láskou prohlížejí batole a věnčí ho ve svých představách tituly. 

            Ale my nestudujeme proto, abychom měli maturitu a následně nějaký titul, byť to může být pro někoho dostačující a pro výkazy úředníků ministerstva školství je to zajisté i to nejdůležitější. Studujeme pro to, abychom průběžně poznávali onen nádherný svět kolem nás se všemi jeho zákoutími, a to se musí konat postupně. Vždyť, jak se říká: „Moudrý z nebe nespad…“ A pak, když jednoho dne dosáhneme jakéhos-takéhos rozhledu, (kdo ho má absolutní?), chcete-li vzdělání, tak by nám mělo pomoci více si užívat života a tuto radost z každého dne teprve pak nádherně doplňuje onen nádherný fakt, jak znamenitě zvládáme profesi, kterou jsme vystudovali. Při této formulaci mám před očima znamenitého chirurga, svého přítele, který nežil ani nežije pro nějaký cíl v daleké budoucnosti. Nespoléhal na to, že ho potká nějaký druh náhodného štěstí, které už nikdy neopustí, ale poctivě a pokorně studoval. A dnes v radosti naplňuje svůj život v každém dni – svou prací, svou nakažlivě pozitivní povahou.

            Jedna z hlavních postav naší inscenace Skleněný pokoj říká: „Nic netrvá.“ Výklad této myšlenky nechávám na vás. Jen mě při té příležitosti navštívila vzpomínka na myšlenku z jiného románu: „Bůh se neohlíží – on jde, potkává a vidí.“

            Na shledanou při společném užívání si nádherných děl lidského myšlení se za všechny své kolegy s vámi v sálech našeho divadla těší

Stanislav Moša 1. 2. 2015
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací